Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“

Dnes som bol vyskúšať Freshmarket – prvú farmársku tržnicu v Bratislave. Prekvapilo ma pomerne veľké množstvo áut na parkovisku – nečakal som, že sa o tom ľudia tak rýchlo dozvedia.

Problém s parkovaním nebol. Horšie to už bolo s ostatnými vecami. Bio a zdravý životný štýl sa priam “núkali” už pri vstupe. Pri vchode ma privítali (aj odprevadili) fajčiace indivíduá a plné popolníky. Do interiéru som teda musel vojsť dymovou clonou utkanou nikotínovými závislákmi.

Vnútri je pomerne veľa priestoru. Kto bol v bývalej Ikei, ten si vie predstaviť, aká plocha je na 2 poschodiach k dispozícii. Zatiaľ je využitá iba časť prízemia. Do budúcna plánujú otvoriť obchody aj na poschodí. Prešiel som okolo všetkých obchodíkov a vyskúšal som obe pekárne, ovocie a zeleninu a mäsiarov.

V prvej pekárni som kúpil oškvarkové pagáče. Chuťovo ničím nezaujali, boli suché a po škvarkách ani stopy.

V druhej pekárni som kúpil bosniak a rožky. Ani jeden z výrobkov ničím nevynikal z radu priemerných. Výnimočná však bola pani predavačka, ktorej unikol zmysel rukavíc, keď si ich ráno obliekala. Bez problémov tak do nich brala pečivo, peniaze či handru na utieranie pultu. Keďže pečivo asi veľmi nevynáša, popri jeho predaji ešte vyrábala kávu v príručnom kávovare.

Kúsok od pekárne sa nachádza zelovoc Fresh Fruit. Ponúkajú tam široký výber rôznej zeleniny, ovocia a byliniek z celého sveta. Ceny sú síce vyššie, ale dajú sa tam nájsť veci, ktoré som doteraz v Bratislave nikdy nevidel.

Druhý zelovoc ničím neprekvapil. Šírkou sortimentu porovnateľný s ľubovolným stánkom niekde na sídlisku. Čínsky cesnak mu na príťažlivosti nepridal.

Neďaleko odtiaľ má svoju predajňu mäsa Achberger. Sortiment pomerne široký, ale oravská slanika vyzerala po masáži, takže ostatné výrobky som zatiaľ neskúšal.

U druhého mäsiara, ktorý ponúkal domáce výrobky, som kúpil kúsok oravskej slaniny. Doma som ju otestoval, ale vyzerala, že bola príliš rýchlo a intenzívne údená, takže nebola doúdená, akurát bola silne cítiť dymom.

Posledná zastávka bola v Rybe. Okrem rôznych šalátov tam ponúkajú aj alkohol, čokolády a ostatný sortiment. Predajňa v podstate nemá žiadny konzistentný koncept ani atmosféru.

Personál na tom nie je o nič lepšie.

Predavačka so slabšími predajnými schopnosťami mi nedokázala vysvetliť, prečo si mám kúpiť tresku exclusive za 7,90 € namiesto rybieho šalátu za 4,90 €, v ktorom bolo na prvý pohľad viac rýb.

Prvá návšteva pre mňa v podstate predstavuje sklamanie. Keď to porovnám s obdobnými trhoviskami v zahraničí (napr. Nashmarktom vo Viedni), zostáva len konštatovať, že je pred nimi ešte dlhá cesta. Minimálne do mojej druhej návštevy im budem držať palce.

Odkazy

Odborne nazývaný aj hydrogenvínan draselný je soľ kyseliny vínnej, prítomnej v každom víne, ktorej vyzrážaním vzniká kryštalický zákal vo forme jemnozrnného sedimentu.

Na vyzrážanie vínneho kameňa má vplyv teplota a obsah kyseliny vínnej (pH).

S klesajúcou teplotou možnosť Vínny kamenvzniku vínneho kameňa stúpa a pri klesajúcom pH naopak riziko vyzrážania vínneho kameňa klesá (kyslé vína sú proti jeho vyzrážaniu odolnejšie).

Na eliminovanie možnosti vzniku sedimentu vínneho kameňa vo fľašiach sa používajú rôzne metódy. Dokonalá eliminácia vzniku vínneho kameňa však nie je možná a prítomnosť drobných kryštálikov na dne fľaše je skôr dôkazom kvality dobrého vínka.

Zdroj: Vínny kameň @ Svätojurská ekologická plastelína

  • Sushi Uramaki Ebi
  • Sushi Futo Maki Tekka

500 g ryže vystačí približne na 12 roliek pre 4 – 5 ľudí.

Ryžu najprv 4 – 5 krát opláchneme v nádobe pod prúdom vody. Po poslednom opláchnutí vylejeme všetku vodu, nalejeme do nádoby 600 ml vody a počkáme asi 30 min.

Nádoba by mala byť asi taká veľká, že voda bude nad povrchom ryže asi 1 – 2 cm. Po 30 minútach dáme nádobu na veľmi silný oheň a zakryjeme pokrievkou. Keď začne ryža vrieť (trvá to cca. 5 – 7 min), plameň stiahneme na minimum.

Takto ryžu varíme asi 10 min. Po 10 minútach vypneme plameň a ryžu necháme odstáť v nádobe ešte 10 min. Po 10 minútach ryžu z nádoby vysypeme do drevenej (originál bambusovej), keramickej alebo smaltovanej nádoby.

Po vyrovnaní povrchu ryžu polejeme marinádou (podľa chuti). Ryžu premiešame sekavým spôsobom drevenou varečkou a potom ju necháme vychladnúť. Nádobu prikryjeme a odložíme na chladné miesto.

Po vychladnutí je ryža pripravená na sushi.

  • Zaručený recept na sushi ryžu
  • Ako si urobiť sushi ryžu

Continue reading Suši

Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“

  • kuracie mäso (vykostené, odkožené stehná)
  • kurkuma (turmeric powder)
  • čerstvý zázvor
  • šťava z limetky/citrónová šťava
  • kôra z limetky
  • med
  • veľké hrozienka
  • kyslá smotana/sladká smotana/mascarpone
  • menšia cibuľa
  • cesnak
  • čili vločky
  • soľ
  • korenie

Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“

  • syr (parmezán, vršatec, gorgonzola, niva, bryndza…)
  • olivový olej
  • kyslá smotana
  • [cesnak]
  • čili vločky
  • čierne korenie
  • citrón
  • vínny ocot
  • soľ
  • na posypanie (vlašské orechy, opražené škvarky)
  • tagliatelle/mašličky

Na uvedený recept sa dajú vymyslieť rôzne variácie, napr skombinovať:

  • listový špenát
  • olivový olej
  • cesnak
  • prerastenú slaninku

Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“Plnka:

  • 150 g mletého bravčového mäsa
  • 250 g najemno pokrájanej skorej kapusty
  • 2 jarné cibuľky
  • 1 strúčik cesnaku
  • 1 lyžička sezamového oleja
  • 1 lyžička mirinu
  • štipka soli

Cesto:

  • 150 ml vody
  • 200 g hladkej múky
  • štipka soli

Omáčka na namáčanie:

  • 2 lyžice japonskej sójovej omáčky
  • 1 lyžica ryžového octa
  • rastlinný olej
  • sezamový olej

Alternatívna omáčka:

  • japonská sójová omáčka
  • sladkokyslá čili omáčka (s kúskami čili a cesnaku)
  • sezamový olej

Alternatívna omáčka 2:

Continue reading Mäsové taštičky gyoza

Lži o potravinách!

  • Platí u potravin, že čím jsou dražší, tím kvalitnější?
  • Člověk z branže hovoří, že od všech dostáváme to stejné.
  • Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“

Miroslav Spišiak (66) byl oblastní ředitel pro východní Evropu ve firmě dodávající pomocné suroviny (přídatné látky) výrobcům potravin se sídlem v Rakousku. Později přešel na druhou stranu barikády, angažuje se ve spotřebitelské oblasti, publikuje a přednáší.

Dělají výrobci potravin záměrně svinstva  a prodávají horší kvalitu?

Samozřejmě! Přečtěte si tuto etiketu na párcích, které byly kdysi lidové a daly se jíst. Hm, 55 procent vepřového masa, 1 procento hovězího, kuřecí kůže……

…a kolik éček?

Jeden, dva, tři… čtrnáct. Tři druhy zahušťovadel, sója, výrobek může obsahovat stopy mléka, vajec, hořčice. To je šok. Kuřecí kůže a samé éčka. 

To nesežere ani pes a oni to prodávají lidem

Evropská unie totiž schválila po splnění stanovených podmínek výrobcům červeného masa i užívání masa drůbežího a nikdo nikdy nezkontroluje, kolik drůbežího separátu nacpou do párků či salámů.

Do takových výrobků je třeba přimíchat hromadu aditivních látek, aby držely pohromadě. Optimální párky jsou podle vzoru 40 – 30 – 30, tudíž 40 procent libového vepřového, 30 procent tučné a 30 procent voda.

Není to zdaleka to co nám prodávají.

Jsou tam i fosfáty. Na co dávají do potravin fosfáty?

Když se kdysi porážely zvířata a maso se za tepla zpracovalo, tak v něm byl přirozený fosfát, který vázal vodu a nebylo třeba nic přidávat. Dnes se v průmyslové velkovýrobě maso zpracuje nejdříve za 48 hodin po porážce, fosfát se mezitím odbourá a do výrobků ho musí přidat uměle. Vyrábí se v chemické továrně, stejně jako fosfáty, které se dávají do pracích prášků.

Jsou tyto párky nebezpečné?

Jsou především nechutné a informace nečitelné. Mně jako zákazníka uráží, že údaje o složení výrobku jsou napsané tři-čtvrtě milimetrovým písmem, když  doporučení porce zabírá třetinu obalu.

Co nám říká informace, že je v párcích například čtrnáct druhů éček?

Že výrobce tam dal velmi málo masa, nahradil je sójou a éčka přidal, aby vytvořil barvu, chuť, konzistenci a trvanlivost.

Jsou éčka nebezpečné?

Jsou to v EU schválené potravinářské přísady. Já se raději vyhýbám potravinám, v kterých je jich více než pět. Sice nejsou přímo nebezpečné, ale Evropská unie neřeší možné následky dlouhodobým přijímáním v takovém množství. Osmnáct let jsem pracoval na manažerském postu ve firmě, která dodávala pomocné suroviny a  koření.

Tolik let jsem dokonce musel jíst výrobky na degustacích, nebo jsem je předváděl po celé východní Evropě. Ke konci jsme se již naučili losovat kdo z nás bude ochutnávat. Nikdo to nechtěl, protože jsme po konzumaci mívali „běhavku“. A to jsem pracoval pro rakouskou firmu, která měla určitou kvalitativní hranici, která „nepodlízala“.

Přímo jste se podíleli na zhoršování potravin, když jste takové pomocné suroviny prodávali?

Z počátku ne, protože jsme přinášeli nové technologie. Později jsem i já těžko odolával tlakům našich zákazníků. Proto jsem přešel na druhou stranu a o problému začal hovořit. Když jsem skončil, tak jsem měl o 20 kilogramů více, než teď. Vředy na žaludku, dvanácterníku a cukrovku.

Šéfové velkých potravinářských firem tedy asi nejedí vše co vyrobí..

O tom nepochybujte. Ani si nedokážete představit, co někteří požadují od dodavatelů. Například se ptali – kolik koniny můžou dát do výrobku namísto hověziny, aby to nebylo cítit? Dostali odpověď, že 5 procent.

Ptali se: Když dáme více, máte něco, čím by se to dalo přebít? Dostali odpověď: Máme. Takto to opravdu funguje.

Několikrát ročně připluje do Hamburku veliká loď naložená mraženým koňským masem z Kanady, Čile, nebo Argentiny.

Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“

Miroslav Spišiak v ruce drží slovenskou Fitness šunku, která obsahuje 14 éček. Na talíři je vpravo rakouská Vital šunka se šesti éčky, ale s 89 procenty masa. Slovenskou raději nejí.

Nedávný skandál s přidáváním koňského masa do hověziny není nic nového?

Skandál ano, přidávání ne. Když jsem do firmy v roce 1992 nastoupil, tak to již výrobci dobře znali. Svinstvo není ani to, že koňské maso přidávají, ale to, že tuto informaci na etiketě neuvedou. Podvádějí. Prodávají výrobek, jako by byl vyroben z hovězího masa, ale je v něm i laciné koňské.

Můžeme takto paušálně hovořit o všech výrobcích?

Nejsem již v byznysu 5 let, ale neznal jsem nikoho, kdo by to nezkoušel. Jestli se nakonec všechny takové pokusy dostaly na pulty nevím. Nelhalo se jen s koninou. Dával se například hovězí lůj do vepřového sádla. Hovězí játra, které se jinak zpracovávají jen jako krmivo pro psy přidávali do nejjemnějších francouzských paštik. Jediným cílem bylo zlevnit výrobu.

Při letošním skandálu s koninou zjistili koňské maso ve výrobcích podle DNA testů, tudíž jsou potraviny pod stále větší kontrolou. Nebo ne?

Nezjistili to kontrolou DNA. Testy prováděli až dodatečně, aby potvrdili informace, které dostali. Většinu potravinových skandálů neobjeví kontroly, ale vždy jde o informaci zevnitř. Výroba potravin je řetězec jednotlivých článků, které začínají někde na poli a končí na vašem talíři.

Budete mít zájem:  Víno Vliv Na Zdraví?

Každý z těchto článků musí profitovat a jestli je některý nenažraný, tak si vezme více. Potom se skandál někdy provalí. Testy DNA se na primární zjišťování nikdy nevyužívaly a dle mého názoru tomu tak nikdy nebude, nebo jeden test stojí 400 eur a trvá týden.

Dokážete si to představit, když jedna továrna produkuje denně 25 druhů výrobků a z každého 3 várky. Kdo by to zaplatil, kdyby brali z každé vzorky?

Takže koninu jíme v masových výrobcích stále?

Nevím. Pravděpodobně ano. Větší svinstvo je ale drůbeží separát. Po zabití kuřete se odstraní prsa, stehna, křidélka. Zbytek včetně kostry jde do separátora a vymačkají z něho bílkovinovou břečku.

Dnes ji nazývají MDM, zní to vznešeněji. Na Slovensku, V Maďarsku, Česku a dalších zemích najdete málo drůbežích výrobků, které by skutečně byly vyrobené z drůbežího masa. Většina je ze separátu.

Někdy jej přidávají i do jiných výrobků.

Do jakých?

Například do výrobků z červeného masa. Pokud se výrobce trochu krotí a nepřidává separátu příliš, tak to nikdo nezjistí. Ale například rakouští, němečtí a pravděpodobně ještě někteří výrobci se dobrovolně vzdali používání drůbežího separátu. Tudíž rakouské drůbeží párky jsou převážně vyrobeny z masa. I oni chtějí vydělat, ale existují určité hranice, které mají asi jinde.

Může se stát, že stejný výrobek od stejného výrobce má jiné složení např. v Rakousku, než na Slovensku?

Dokáži si to představit. Znal jsem rakouské a německé výrobce, kteří pro východní trhy vyráběli jiné masové výrobky.

Na jedné lince změní poměry a určí, že toto jde na Východ a toto na Západ?

Je to jen otázka receptury. Když si řeknou, že například třetí várka bude taková a taková, dají do ní emulzi z kůží, přidají něco jiného a hotovo.

Je to zcela legální, nejde o podvod, vše je „orazítkované“ Evropskou unií. To je na tom to hrozné, že hodně špatných věcí se dělá zákonným způsobem a zabalí to do věty, že chtějí vyhovět jiným zvyklostem spotřebitelů.

Netvrdím, že jsou paušálně všechny potraviny takové, ale jejich velké množství.

Může být pravda, že kuřatům dovážených na Slovensko z Asie dávali růstové hormony a antibiotika, aby rychleji rostla?

Nejen těm, ale nemůžu vám to dokázat. Co si ale máte myslet, když za 38 dní vyroste z čtvrt-gramového kuřete dvou-kilový kousek.

Máme věřit, že nedostávalo hormony a vyrostlo přirozeně? Antibiotika jíme i v rybách z chovu. Musíte dávat velký pozor na to, co si kupujete. Například lososa z chovu, anebo lovu. Ne etiketě je to uvedené.

Kupte si raději z lovu, protože ryby z chovu můžou krmit malými sardinkami smíchanými s antibiotiky.

Teď je celkem populární ryba pangasius z Vietnamu, ale o ní se kdeco taky psalo. Je špatná?

Ja pangasius raději nejím. Viděl jsem německý dokument o tom, jak se pangasius pěstuje. Nevím, nakolik byl pravdivý, ale bylo mi špatně i u obrazovky. Jenže v globálním světě není nikdo čistý.

Takže co jíme? Je to co si kupujeme v obchodech tak nekvalitní?

Kvalita je subjektivní. Jestli vám to chutná, je to pro vás kvalitní. Mně nechutná. Vše obsahuje velké množství tuku a velmi mnoho cukru včetně u masných výrobků. A samozřejmě není pravda, že čím dražší, tím kvalitnější. Dostáváme to stejné.

Proč jsou potom tak výrazně rozdílné ceny?

Rozdílné ceny jsou důsledkem obchodní politiky výrobců, způsobu balení, anebo reklamy. Například většina výrobců masných výrobků nenakupuje u domácích chovatelů. Prasata pocházejí z velkochovů v Dánsku, Holandsku, nebo Německu. Průmyslový způsob výroby je i tady. Prasata se poráží na velkých jatkách.

Jakých?

S tisícovými kapacitami. Potom je velkoobchodníci prodávají dále. Do výroben ale čím dál méně v půlkách, ale čím dál více nasekané na kousky.

Velkoobchodníci to nabízejí po celé Evropě velkovýrobcům a pokud někdo hovoří, že původ potravin se dá těžko vysledovat, je pro ně k smíchu. V té vaně   plné vepřových kousků nevysledujete nic.

Můžete se spolehnout jen na to, co vám řekne dodavatel. A já by jsem rozhodně na to nespoléhal.

Pokus žít zdravě: nakupoval jsem bez „éček“

Jíme tedy horší kvalitu, jako například sousední Rakušané?

Z mého pohledu co se kvality týče ano. Já nakupuji hodně v Rakousku. A na Slovensku jen pivo a minerálku. Proč? Protože jsem v potravinářství pracoval 18 let.

Jedna ze spotřebitelských organizací učinila testy složení značkových produktů a přišla na to, že například jeden nejmenovaný populární nápoj obsahuje v dvoulitrové láhvi tolik cukru, jako by v ní bylo 84 kostek.

Jenomže Slovákům, Čechům, Bulharům a dalším nedopřejí ani ten cukr.

Co tedy dávají místo cukru?

Značnou část cukru nahrazují izoglukózovým sirupem, který má stejnou sladící schopnost, jen jej třeba užít méně a o to více můžou dát vody. Dokonce káva pro některé východní státy obsahuje až pět procent obilnin.

Jedy v jídle

Přes dva miliony dvě stě tisíc úmrtí ročně je na světě způsobeno nemocemi z potravin. Vyplývá to z údajů Světové zdravotnické organizace. Ta mezi choroby, které ovlivňuje to, co jíme, řadí dvě stě druhů nemocí, od průjmů až po rakovinu.

Běžný nákup se pro mno­ho lidí změnil v dobro­družnou výpravu pl­nou nástrah, na kterou je třeba se vyzbrojit.

Například tím, že si do mobilů stáhneme aplikace, které radí, jaký postoj k té či oné potravi­ně zvolit. Zda ji koupit bez pře­mýšlení, zda pečlivě zkoumat na obalu její složení, nebo kolem ní projít obloukem, protože je zdra­ví škodlivá. Takovou aplikací může být třeba databáze éček.

Tuhle jsme se u pečiva setkaly s bývalými kolegyněmi.

„Ty kupuješ tohle?“ ptala se jedna druhé, která zrovna brala do ruky koblihu s růžovou pole­vou posypanou kousíčky něčeho bílého.

„My to máme rádi,“ špitla ta druhá omluvně, jako bychom ji nachytaly při něčem značně nemravném.

Následovalo probuzení mobil­ních telefonů a vyhledání infor­mace, že barevné polevy obsahu­jí žluté karoteny nebo syntetický tartrazin, který se vyrábí z uhel­ného dehtu. A že ten způsobu­je u dětí hyperaktivitu a alergii.

Dalším krokem bylo kliknutí na databázi éček a diskuse, zda je žlutý karoten neškodný, či ne, protože ne každé éčko při­náší zhoubu a smrt.

Jako éčka se totiž označují i pektin, ob­sažený v marmeládách, nebo kurkumin či karoten, což jsou barviva přírodní.

Připadala jsem si jako při ho­dině chemie a začala jsem mít strach se vůbec u nějaké potra­viny zastavit, dotknout se jí, na­tož dát najevo úmysl, že ji snad sním. Proplížila jsem se tedy od­dělením uzenin a jogurtů, pro­tože jsem se chystala zásobit ro­dinu na chatě jídlem s dlouhou trvanlivostí. Viděla jsem v této sekci na etiketách hrůzostrašné věci.

Například kódy E952, E951 či E124, E129, o nichž mi kolegy­ně před chvílí sdělily, že kdo má v mobilu databázi éček, nechce s nimi mít nic společného.

Při následném pokračování disku­se ve frontě u pokladen mi defi­nitivně došlo, že kdo dnes neví, že drtivá většina potravin byla vyrobena proto, aby lidstvo po­stupně vyhubila, je naivní a ne­dopadne to s ním dobře.

CO ZPŮSOBÍ CHIA?

Strach z toho, co jíme, je všudy­přítomný a nedá se mu vyhnout. Stačí si přečíst tuto zprávu: „Ná­rodní centrum bezpečnosti po­travin při ministerstvu zeměděl­ství nabízí možnost stáhnout si nutridatabázi.

“ Jedná se o sou­pis složení jednotlivých potra­vin prodávaných v Česku. Nebo další: „Zdravotní ústav spustil projekt nutrivigilance.

“ To slo­vo se dá přeložit jako zdravotní bdělost nad potravinami a nabá­dá lidi, aby hlásili, pokud mají po nějakém jídle zdravotní potíže.

Jedná se přitom o takzvané potraviny nového typu. Tedy ta­kové, které nebyly rozšířené před rokem 1997. Lidé je dřív neznali a nikdo neví, jestli třeba po čase někdo nepřijde na to, že je v nich něco zdraví škodlivého.

Evrop­ské společenství sem například řadí potraviny obsahující semín­ka chia. Ano, ta semínka, která do sebe nyní vyznavači zdravého životního stylu cpou po hrstech, protože jsou přesvědčeni, že jim zaručí věčné zdraví.

Vlny údajné škodlivosti jed­notlivých potravin připlouvají a zase odplouvají, jak už to u vln při bouři bývá. Ke vzniku tako­vé bouře před pár lety výrazně přispěla kniha Doba jedová.

Na­psala ji Anna Strunecká, bývalá vědkyně Přírodovědecké fakul­ty Univerzity Karlovy. Ta tvrdí: „Prokazatelné jedy v potravi­nách jsou uznané za bezpečné.

“ V knize popisuje, jak jednotlivé látky, které výrobci potravin běž­ně používají, škodí zdraví.

Pro mnoho vyznavačů zdra­vého životního stylu se tato žena stala bohyní. Pro mnohé věd­ce je naopak zrádkyní, která si pohrává s fakty tak, aby se její knihy dobře četly. Klub skepti­ků paní doktorce dokonce udě­lil cenu Bludný balvan za mate­ní veřejnosti.

Anna Strunecká se ovšem jen tak nedá: „Za nejhor­ší považuju látky, které se přidá­vají do potravin proto, aby lépe chutnaly, lépe vypadaly a déle vydržely. K tomu se nejvíc pou­žívá glutamát a aspartam.

“ A po­zor: „Skladba potravin a životní prostředí se změnily natolik, že obranné systémy lidského těla jsou škodlivinami přesycené a už nedokážou plnit svou pů­vodní roli.“

Tato vědkyně dále tvrdí, že aspartam, který původně Pen­tagon zařadil na seznam bojo­vých chemických látek schop­ných ovlivňovat činnost mozku, se dnes běžně používá při vý­robě nápojů, nízkokalorických jogurtů, krémů, sušenek, směsí cereálií nebo vitaminů. Je tedy i v potravinách, které zařazuje­me mezi takzvanou zdravou vý­živu.

Shrnuto: toto levné barvi­vo vzbuzující chuť na další věci obsahující stejné barvivo časem u lidí může vyvolat vážné zdravotní potíže. Další vědci, jako například bývalý předseda spolku Sisyfos Jiří Heřt, mají v této kauze poněkud jiný názor. „Kdyby byl aspartan tak nebezpečný, byl by už dávno celosvětově zakázán.

Studie dokazující jeho rizikovost byly odmítnuty jako mylné“.

A co teď? Co si máme počít my, znejistělé bytosti procházející regály plných jogurtů, snídaňových cereálií a musli tyčinek a různými polevami? Dát si je, když je tam aspartan, a zadělat si tím na Alzheimera? Nebo počkat na příští rok, než bude za jed označeno zase něco jiného?

DOMÁCÍ NEZNAMENÁ ZDRAVÉ

Mnoho z nás při výběru jídla přepadá opatrnost, nejistota a strach. Ve skutečnosti existují tři druhy nebezpečí, které s potravinami souvisejí. Předem se omlouváme za ostřejší slovo, ale k mnoho současným potravinám se tak nějak hodí.

  1. Nějaké to svinstvo se do nich dostalo při výrobě nebo dalším nevhodným zacházením. Jde o jasné případy, kdy je v jídle něco závadného, třeba plíseň nebo bakterie. Velká část těchto případů je odhalena při namátkových akcí kontrolorů a výrobce nebo prodejce z toho má průšvih. Jde o vcelku jasnou věc, která se zkrátka čas od času stává.
  2. Svinstvo je součástí potravin, protože jde o svinstvo v povoleném množství a ne každý si myslí, že jde o svinstvo. Typickou ukázkou jsou už zmíněná éčka, tedy umělé přísady, kterými výrobci u potravin prodlužují trvanlivost a  dodávají jim barvu i chuť . Vědci se pořád nedokážou shodnout, která z látek je škodlivá, v jakém množství, a hlavně, co to s lidstvem udělá v budoucnu. Jsme totiž první pokusné generace, které takové věci jedí. Je tedy na každém, jestli mu vyhovuje nakoupit si trvanlivé salámy v igelitu a pak nadávat, že do nich výrobci dávají éčka, nebo si zajde pro deset deka čerstvé šunky přímo k řezníkovi, o kterém si zjistí, z čeho tu šunku vyrábí.
  3. Za svinstvo v potravinách si můžeme sami. Protože jsi myslíme, že všecko, co je takzvaně domácí, je zdravé. Lékaři zaznamenávají  výrazný nárůst případů, kdy se lidé přiotrávili či nakazili salmonelou či něčím podobným při různých druzích vlastní výroby. „Evidujeme například vzrůstající výskyt virových hepatitid typu E, které jsou spojovány s domácími zabíjačkami,“ říká Jarmila Rážová, ředitelka odboru ochrany veřejného zdraví ministerstva zdravotnictví.
Budete mít zájem:  Dobrý lékař je i ten, který lék nepředepíše

Ročně je u nás zaznamenáno sto čtyřicet tisíc otrav nebo infekcí způsobených potravinami.

DĚTI A KADMIUM

Strachu z jedů a jiných nebezpečí se nezbaví ani ten, kdo chodí jen do prodejen se zdravou výživou a zkoumá složení potravin všemi dostupnými aplikacemi v mobilu. Následující řádky mohou být pro někoho stejně zdrcující, jako když zjistil, že neexistuje Ježíšek.

Stačí si tam jen pročíst zprávy Informačního centra bezpečnosti potravin. Nedávno inspektoři zakázali dodat na trh přes dvě tuny kustovnice z Číny. Kustovnice je také známa pod názvem goji. Kromě carbofuranu v ní byl i pesticid propargit. A to není všechno.

Špaldová mouka celozrnná hrubá v sobě měla něco, co kontroloři označili za černé jehličkovité částice s feromagnetickými vlastnostmi. Čaj zvaný Sedmero bylin s echinacenou obsahoval alkaloidy atropin a skopalamin v množství, ke kterému kontroloři uvedli, že je není možné považovat za bezpežné.

Také česká čiroková mouka celozrnná s názvem Bio harmonie obsahovala atropin a skopalamin, k čemuž kontroloři dodali, že v tomto množství může vyvolat u citlivých jedinců akutní zdravotní potíže.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce našla atropin a skopalamin i v bezlepkové kaši. Ve zprávě to okomentovala tak, že jde o látky působící jako halucinogeny a vyvolávající poruchy paměti či neschopnost úsudku.

Samozřejmě to neznamená, že všechny čaje ze sedmera bylin, všechny čirokové a špaldové mouky, bezlepkové kaše a všechno kustovnice obsahují něco ohavného. Ale přiložení polínka k našemu planoucímu strachu to je.

„To, že vše přírodní rovná se zdravé, je mýtus,“ říká profesorka Vysoké školy chemicko-technologické Jana Dostálová, mimo jiné místopředsedkyně Společnosti pro výživu. „Lidé mají často strach ze syntetických látek v potravinách, ale ty jsou kolikrát bezpečnější než přírodní extrakty.

Sama bych si mnohdy spíš vybrala potravinu s éčkem, které je prověřené, než extrakt z rostliny, které nebyl testován. Všechna éčka, která se do potravin přidávají, musejí být povolena a je dáno jejich maximální množství. Jsou také přesně stanoveny základní potraviny, do nichž se dávat nesmějí.

Ale je jasné, že když je na obalu uvedeno množství látek s kódem E, o kvalitě z hlediska surovinového složení a výživové hodnoty to nesvědčí.“

SLADKÉ NEBEZPEČÍ

Ve správném hororu se objevují fáze klidu a fáze hrůzy. Takže uklidnění máme za sebou a teď si dáme zase trochu vzrušení.

Před lety udělali vědci z univerzity v Southamptonu pokus, kdy děti různého věku řešili počítačové testy a souběžně přitom dostávaly různé nápoje a sladkosti. Vyšlo najevo, že při konzumaci potravin s některými éčky klesala jejich pozornost.

Americká akademie pediatrů zase zveřejnila zprávu, podle které určitá syntetická barviva v jídlech souvisejí s nárůstem poruchy ADHD, tedy hyperaktivitou u dětí. A do třetice: Evropská komise se rozhodla snížit povolené množství několika barviv v potravinách.

Do té doby se naprosto běžně ve vyšším množství používala v bramborových lupíncích, bonbonech, zmrzlině a mnoha nealkoholických nápojích.

K tomu, že se u jídla čím dál častěji objevuje slovo strach, přispělo i oznámení Státního zdravotního ústavu, podle nějž až polovina českých dětí ve věku mezi čtyřmi a šesti lety má v těle moc kadmia.

To je přitom označováno za jed, který způsobuje chudokrevnost nebo může vést až k rakovině. Děti do sebe ten jed dostávají jednak tím, že žijí ve znečištěném životním prostředí, ale i tak, že jedí jídlo ze surovin, které kadmium obsahují.

Za nejrizikovější byly v tomto směru označeny brambůrky, špenát, rýže, olivy, slunečnice, čaj a mák.

Současná vlna strachu z nebezpečných potravin má podivuhodné podoby. „Lidé se už potravin tak panicky bojí, že si sami vytvářejí různé programy, podle kterých je to či ono právě teď zdraví škodlivé.

Ve výsledku si tím škodí ještě víc. Prostě se rozhodnou, že něco nebudou jíst, ale racionální důvod to nemá,“ upozorňuje Miroslava Navrátilová, lékařka specializující se na poruchy metabolismu a výživy.

„Lidé sice mají hrůzu z éček, na druhé straně vyhledávají potraviny s dlouhou trvanlivostí, ať už se to týká uzenin, pekařských výrobků, či různých pomazánek. Jenže přesně u těch musejí s éčky počítat,“ říká odbornice Jana Dostálová.

„Takže než podléhat strachu, by bylo prospěšnější pamatovat na heslo všeho s mírou a poohlédnout se po potravinách s lepším složením. Největším rizikem pro zdraví jsou totiž potraviny, které dodávají lidskému organismu nasycené mastné kyseliny a jednoduché cukry.

Ty jsou prokazatelně příčinou mnoha civilizačních onemocnění.“

ZDRAVÉ ALE JEDOVATÉ

Nezbývá tedy než se smířit s tím, že žijeme v době, ve které se výrazy jedovaté či nebezpečné budou dávat do souvislostí s potravinami čím dál víc. Cesta jak se z téhle situace vydat ven, neexistuje. Čím více se totiž o škodlivé látky v jídle budeme zajímat, tím pozoruhodnější informace najdeme.

Například tuto: „Ryby jsou považovány za všeobecně zdravé, ale pozor, jsou jedovaté. Světové vody jsou znečištěné průmyslovou činností a obsahují velké množství rtuti. Ta se ve vodě mění v methylrtuť, která se ukládá ve tkáních. Kontaminovaný je platýs, žralok, makrela, ale i okoun, bolen a candát.

Neptejte se, proč je kontaminovaný zrovna platýs a okoun, a ne třeba mečoun a pstruh. Možná na ně autor této informace zapomněl nebo znal jen některé ryby. Nevím.

Každopádně vím, že když se teď na jedné straně vyzbrojena radami výživových poradců o prospěšnosti rybího masa, a na druhé straně zděšena po přečtení této zprávy, vypravím koupit ryby, pokaždé ve mě zahlodá strach.

Co když sním nějakou mrchu jedovatou, a tím ve mě zase pár jedů přibude?

Jediná možnost je smířit se s tím, že nakupování už není, co bývalo. Doba, kdy se chodilo do obchodů beze strachu, je prostě pryč.

[email protected]

Chceme žít zdravě, kupujeme BIO II

Cítí se plné energie, zdravé a v pohodě, tím pádem i „in“. Ke zdravému způsobu života vedou i své děti a manžele. Řeč je o ženách, které se vydaly cestou biopotravin a zdravého životního stylu, a právě s nimi hovořila agentura Synovate tentokrát.

JDE SE NA ZDRAVÝ NÁKUP

Ženy chodí na jeden větší nákup týdně. Zeleninu, ovoce a pečivo nakupují obden. Do svého košíku dávají hlavně mléčné výrobky, jogurty, sýry, mléko – sojové a čerstvé mléko. „Já jsem proti těm krabicovým,… v krabici to není mléko,“ vysvětluje Lenka, která právě čeká miminko. Na nákupy chodí s manželi nebo samy.

Rozhodně ale na nákup neberou své děti. „Já jdu nejraději a nejčastěji sama. Nechám malého muži a jdu sama, protože s dítětem to nejde.

A navíc já jsem právě čtenář, takže já než se pročtu tím vším, co to obsahuje, co budu a co nebudu kupovat, tak to trvá dlouho a muž by to nevydržel,“ popisuje své nákupní chování Lenka, která má ještě čtyřletého syna.

Místo nákupu vybírají hlavně podle vzdálenosti od svého bydliště. Většinou nakupují v supermarketech – v Hypernově, Kauflandu, Intersparu nebo Albertu. Tam však nakupují jen ty biopotraviny, které již mají vyzkoušené. Stále tu chybí prostor pro experiment. Výrobky zdravé výživy, na které jsou zdravě vařící hospodyňky zvyklé, chodí nakupovat na specializovaná místa.

Většina respondentek preferuje specializované obchody také díky radě prodavačů. „Ti lidé se vám věnují a ještě vám doporučí, co a jak uvařit,“ cení si rady odborného personálu Nina. „Ti lidé vědí, o čem mluví, musí si udržovat standard, aby tam lidé chodili,“ pokračuje. „A nejsou dražší,“ pokyvuje Dana.

„Určitě je lepší zajít do té specializované prodejny, protože tam je vlastně větší výběr než v supermarketech,“ doplňuje ostatní pětadvacetiletá Veronika. „Oni už i v těch velkých ,obchoďácích' ten sortiment rozšiřují, už se snaží,“ navazuje na Veroniku Karolína. Lidé se už totiž začínají po biopotravinách dívat.

„Já si myslím, že přijde doba, kdy každý o tom bude přemýšlet. A už nadchází. Dneska jsem byla v té Melantrichově v Country Lifu a můžu říct, že tam byli i chlapi a všichni kupovali ty biopotraviny. Zrovna do nich bych to neřekla. Fundovaně, prostě věděli, po čem sáhnout, a ještě se tam ptali prodavaček. Tak jsem si říkala, že za takových dvacet let bude opravdu každý jíst bio.

Docela mě to překvapilo, byli tam opravdu mraky lidí, staří lidé, mladí, střední všichni,“ vypráví s nadšením Nina, která v současnosti při studiu pracuje.

Co se týče konzumace biopotravin, jde o zvyk. Vše se musí zkusit. „Můj manžel říkal ,tohle v životě nepozřu', a teď si chodí kupovat sojové mléko a celozrnný chleba má radši než normální… Češi mají stále zakořeněno, že co je zdravé, to je hnusné,“ pokračuje Nina. I tak však, co se týče nabídky a poptávky, vidí ženy v České republice velký posun.

CO JE ZDRAVÉ A CO NE?

Za zdravé považují, a tudíž i kupují, celozrnné pečivo, mléčné výrobky, vše, co není chemicky ošetřené, co obsahuje nejméně konzervačních látek, plnidel, barviv, sladidel, „Éček“. Dále sušené ovoce, vločky, obilí, to, co obsahuje hodně vlákniny a je málo zpracované, celozrnnou rýži.

Proč? Tyto potraviny jsou lehce stravitelné, v krvi nezůstává olovo, nezatěžují organismus. Za nezdravé považují salámy a tučné věci, saláty s majonézou, uzeniny, „fast foody“ a bílý cukr. Pokud nakupují ve specializovaných prodejnách, po značkách ani tak nekoukají. „Většinou to člověk vidí a nějak ho to osloví,“ popisuje svůj výběr Nina.

Vybírají podle toho, co mají vyzkoušené a co jim chutná. Obal nehraje ve výběru tolik roli.

Za zárukou zdravých potravin stojí značky Country Life, Albio, Pro-bio, Natura, Racio, ale také Olma. Bio potraviny nakupují ženy také v DM drogerii, kde si pochvalují široký výběr.

Pod značkou bio si respondentky představí geneticky neupravené, čisté, přírodní, bez přídavků, bez konzervačních látek, pěstované trvale udržitelným stylem, ekologické zemědělství a krávy pasoucí se na louce. Značka pro ně zaručuje kvalitu, alespoň v to tedy doufají. „No, už mě to párkrát napadlo, co když…,“ poodhaluje svoji nedůvěřivou tvář Nina.

Budete mít zájem:  Ischemická choroba dolních končetin – co je to – příčiny, příznaky a léčba

„Jsou na to ale přísné normy,“ přesvědčuje Ninu Karolína, matka devítiletého syna. Co se týče konkrétních biopotravin, vybaví si od čokolády a tyčinek, maso, vejce, mléko, mléčné výrobky, včetně ovoce a zeleniny, mouky, paštiky, salámy, těstoviny, čaje a koření. „Je to jenom o tom, že ten postup je vlastně náročnější, bio by mohlo být úplně všechno.

To akorát, že ten svět se nám trošku zvrhl v to, že za normální považujeme to umělé, co nám vlastně je předkládáno a co je běžně kolem nás. A to bio musí být vyčleněno jako něco speciálního, což je nesmysl,“ shrnuje seznam bio výrobků rozzlobená Lenka.

Pravidelně nakupují žitný chleba, rýži, tofu, zrní a luštěniny. Největší vliv na to, zda si ženy biopotraviny koupí, nebo ne, má jejich finanční situace.

„U mě se to odvíjí podle toho, v jaké jsem finanční situaci, je to fakt otázka toho, jak si člověk vydělává,“ vysvětluje Karolína, která se zdravou výživou velmi zabývá.

„Nedokážu si představit, že bych se tím vyloženě jenom živila, to bych si musela vzít ještě tři práce,“ pokračuje Nina, která má čtyřletou dceru. Za biopotraviny za měsíc utratí zhruba dva tisíce korun, a to definují útratu za základní suroviny.

Při srovnání považují biopotraviny za dvakrát tak drahé než ne-bioprodukty. Přesto tuto vyšší cenu chápou, i přesto, že jim vyšší cena u biopotravin vadí. „Je to kvalitnější, tak se to prostě musí prodávat dráž,“ vysvětluje si cenový rozdíl veterinářka Dana. Vyšší cena je pro ně akceptovatelná hlavně „po výplatě“.

OSVĚTA A INFORMACE

Co vedlo ženy k rozhodnutí začít nakupovat biopotraviny? Jako hlavní důvody uvádějí ženy těhotenství, zdravotní problémy, ale i jistý trend doby a samotnou chuť.

Vedly je k tomu jejich kamarádky, časopisy, dostupnost a také internet. Chtěly dělat něco pro sebe a pro rodinu, pro děti. Ale také chtěly podporovat české výrobky, české bio.

Přesto rozdíl mezi českými a zahraničními biopotravinami ženy nevnímají.

Jediný rozdíl vidí ve vývoji bioproduktů. „V Německu jsou opravdu v tomhle tom nějakých minimálně deset let před námi, možná ještě víc, protože tam ten tlak spotřebitelů byl už od osmdesátých let, takže dneska tam mají širokou nabídku a opravdu se ti lidé věnují v širší míře než my dneska,“ vysvětluje hlavní rozdíl Lenka, která ráda cestuje.

Úspěšnost cizích výrobků připisují kvantitě nabídky. „Těch výrobků mají víc, posílají je na náš trh, a tak si člověk vybere. Snadněji si vyberete z pěti jogurtů německých, když ten jeden český, naše Olma, je vlastně jediný. Takže v tomhle smyslu se snažím, abych podporovala ten český trh, české výrobce. Nejenom to zdravé,“ pokračuje Lenka.

Co se chuti týče – české ženy si oblíbily např. cizrnu, tofu, kombuchu, šmakouna (vaječná bílkovina), špaldoto (něco jako zrní), racio chlebíčky, dýňová a slunečnicová semínka a samozřejmě sladkosti.

Informace hledají nakupující ženy nejen v časopisech a u kamarádek, ale i na výrobcích samotných.

Etiketa je pro ně tedy velmi důležitá – všechny respondentky se shodly na tom, že si ji před koupí prostudují, hlavně u těch výrobků, které pravidelně nekupují, nebo pokud vybírají mezi několika výrobky ten pravý.

SPOKOJENOST – A CO DÁL?

Celkově jsou ženy s nabídkou biopotravin v České republice spokojeny. Pochvalují si kvalifikovaný přístup prodavačů ve specializovaných prodejnách, ale i čím dál tím více supermarketů, které nabízejí biopotraviny. I přesto by uvítaly více takových specializovaných prodejen – „aby za nimi člověk nemusel jezdit“. Stejně tak by tyto obchody mohly zlevnit.

Chybí jim také dostupnost čerstvých potravin. „Většina obchodů mívá jenom ty trvanlivé věci, ať jsou to mouky, luštěniny, obilí nebo různé dobroty. Leckde bych uvítala tu zeleninu a ovoce a chleba,“ komentuje situaci na trhu Lenka a Karolína se přidává „Ano, rozšířit ten sortiment zeleniny. Je to fakt ubohý.

Také by uvítaly více informací o původu, možnostech využití, přípravy – různé recepty.

Zdroj: Synovate

„Nedokážu si představit, že bych se vyloženě živila jenom bio, to bych si musela vzít ještě tři práce.“

Upřímné svědectví: Jaký je život se schizofrenií? | Žena.cz

Tři knihy, tři lidé, kteří se na chvíli stali spisovateli, aby popsali, jak žijí, s čím se potýkají, jak vnímají svět, když je onemocnění v akutní fázi, a naopak jak žijí, když jsou stabilizovaní. Nejsou to schizofrenici, ale lidé se schizofrenií.

Libor Michalec je profesionální novinář a reportér. První psychická ataka si ho našla ve třiceti letech. „Cítil jsem, že se něco divného děje, ale nedokázal jsem si připustit, že je to nemoc. Až po druhé atace jsem si zpětně uvědomil, že se v dětství možná stalo něco podobného, ale tenkrát jsem si myslel, že to tak mají všichni,“ rozpomíná se autor Sametového Heroda.

Na představení knihy ho přišla podpořit manželka Jana a dvě dospívající dcery. Jana vypráví, jak byla nejprve dezorientovaná, z toho co dělal. „Například když odpojoval telefony, netušila jsem, jak to mám řešit. Když se to stalo podruhé, už jsem věděla, o co jde, přistoupila jsem k tomu pragmaticky a v podstatě jsem Libora donutila, aby šel do nemocnice.“  

Spouštěče nemoci

Schizofrenie se často objevuje ve věku od sedmnácti do třiceti let. Libor Michalec ji přirovnává k sametovému Herodu nemilosrdně ničícímu identitu, sny, plány a naděje. Vzpomíná, že u něj spouštěčů bylo více: „Jednak chorobná žárlivost, zároveň jsem odešel z redakce časopisu a přestěhovali jsme se na venkov. Změna životního rytmu, nastřádaný stres z práce a najednou klid.“

Kniha však není jen o jeho nemoci. „Od přečtení Vaculíkova Českého snáře jsem si psal deník. Tudíž v knize jsou zaznamenány události devadesátých let, které byly samy o sobě schizofrenické. To, že jsem ve třiceti onemocněl, je pouze další etapa.“  

Úzkost není jen běžná nervozita. Kdy a kde vyhledat pomoc?

Markéta Bednářová, autorka knihy Ve stínech a za zrcadlem se s první atakou setkala, když odešla studovat do Německa. Psychóza ji tak zastihla v devatenácti a zcela nepřipravenou. S odstupem času si myslí, že roli sehrálo její ego. „Chtěla jsem být nejlepší, udělat státnice z němčiny. Sedm dní jsem nespala, téměř nejedla, jen jsem se učila, až tělo vypovědělo službu.“  

Michaela Malá, autorka knihy Homo Psychoticus poznala, co to je, když ji vesnice považuje za obecního blázna. Svůj životní příběh v knize vypráví doktorovi, jemuž plně důvěřuje. Dozvíme se, že ji na dovolené v zahraničí v pěti letech zneužil pedofil. Když byla školačkou, rodiče se rozvedli. Na gymnáziu k ní začal přicházet 'Anděl'.

Na vysoké škole onemocněla mentální anorexií a musela se léčit na psychiatrii. Anorexii překonala, jenže se jí rozjela paranoidní schizofrenie. „Nějak se to ve mně asi všechno střádalo. A pak už to prostě nešlo dál a propukla mi nemoc. Možná tam byly i nějaké genetické vlivy, kdo ví,“ říká devětatřicetiletá Michaela.

Pumpa vrátila do života ochrnutého úspěšného podnikatele

Právě dopsala druhou knihu, v níž už nejsou vzpomínky na dětství a psaní o psychóze.

„I s touto nemocí se dá něco dělat, protože od září 2014 studuji dálkově Fakultu sociálních studií MU v Brně obor sociální práce a sociální politika s cílem, že jednou budu dělat poradce pro lidi s duševním onemocněním.

Takže druhá kniha je o tom, jak se mi s mou nemocí studuje, a je hodně o intenzivní psychoterapii, kterou procházím.“ Jejím snem je zapojit se do aktuálně připravované reformy psychiatrie u nás a dostat se do terénního týmu jednoho ze vznikajících Center duševního zdraví.

Strach jít s kůží na trh

Média píší o psychicky nemocných jen v souvislosti s tím, když něco provedou.

„To je ale malá část psychóz, která může být pro společnost nebezpečná,“ říká doktorka Judita Jansová, zástupkyně psychiatrického oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a dodává: „Naopak lidé v akutní fázi onemocnění se stávají snadno obětmi kriminálních činů, nejsou tedy nebezpeční společnosti, ale společnost jim.“

Markéta Bednářová měla strach především z toho, že až si knihu přečte její rodina, bude to pro ně nepříjemné a neodpustí jí to. Stal se však opak.

„Rodiče neměli možnost mi nahlídnout do hlavy a tím, jak si přečetli moji niternou zpověď, tak se nám k mému velkému překvapení vztahy utužily,“ říká dojatě autorka, která již pomohla na svět další knize Zfetovaná duše. Je o jejím bratrovi, který si odpykává trest odnětí svobody. 

Syndrom suchých a zarudlých očí: Existuje pomoc

Strach mluvit o své nemoci veřejně měl zpočátku i Libor Michalec, ale nakonec u něj zvítězilo srdce reportéra a touha vše zachytit: „Také mě inspirovala knížka Střed se hroutí zevnitř a říkal jsem si, že by mi to mohlo pomoci uzavřít ten nekonečný deník a pak jsem si říkal, že to může pomoci jiným lidem, kteří mají v okolí člověka s psychickým onemocněním, jako jsou rodiče, jiní příbuzní, partner, děti, ale i jiným, kteří chtějí pochopit člověka se schizofrenií.“

Michaela Malá, která knihu Homo Psychoticus vydala pod pseudonymem z důvodu stigmatizace duševně nemocných, měla nakonec stejně jako ostatní dva autoři jen pozitivní reakce od rodiny i čtenářů. „Po přečtení knihy mi rodiče řekli, že vůbec netušili, co prožívám. Upřímnost, která v knížce je, rodiče nezranila, naopak nám to pomohlo, že vztah je mezi námi hlubší a otevřenější.“ 

Lenka Svobodová z nakladatelství TRITON, které knihy vydalo, dodává: „Edice Třináctá komnata duše nepřináší pouze autobiografické příběhy schizofreniků, ale najdete v ní i zpovědi či deníky lidí žijících na okraji společnosti, týraných žen či zneužívaných dětí.

Do vydávání takových příběhů se nikdo nehrne, my jsme však začali razit filozofii, že v současné době, zaměřené na výkon a zisk, je nutné vybavit knihy jakousi přidanou hodnotou 'lidství' – tedy něčím, co v této pragmatické ekonomické éře tolik postrádáme.

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Rozváží zdarma jídlo samoživitelkám i seniorům: Jsem Ježíškem každý den, říká Vránová | Video: Daniela Drtinová

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector