Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Bolest v hloubce hýžďového svalstva nebo bolest střílející do zadní strany stehna až do oblasti lýtka či dokonce nohy je častým průvodním jevem stažení svalu hruškovitého. Sval hruškovitý neboli musculus piriformis je uložen v hloubce pod svaly hýžďovými. U běžců je svalem často problematickým s tendencí ke zkrácení.

Anatomie

Sval hruškovitý probíhá v prostoru mezi kostí křížovou a kostí stehenní. Průběh vláken je šikmý. Sval provádí zevní rotaci v kyčelním kloubu při natažené dolní končetině.

Zároveň přitom zvládne také rotaci vnitřní, a to v pozici maximálního pokrčení v kyčelním kloubu. Patří do skupiny svalů pelvitrochanterických, což je skupina svalů v oblasti mezi pánví a velkým hrbolem kosti stehenní.

Tyto svaly funkčně ovlivňují biomechaniku kyčelního a přeneseně i kolenního kloubu.

Bolesti nebo změna kožního cítění v oblasti:

  • hýždí
  • dolní části zad
  • třísla
  • kostrče
  • kyčle
  • zadní strany stehna
  • lýtka až oblasti nohy

Vleže na zádech se končetina s bolestivým svalem stáčí více do zevní rotace. Příznaky se většinou zvýrazní při dlouhodobém sezení, chůzi nebo běhu a většinou jsou jednostranné. V anamnéze nacházíme úraz v oblasti hýždí nebo pánve, nejčastěji pád nebo dlouhodobý tlak na tuto oblast – například sezení na nevyhovující židli.

Piriformis syndrom se statisticky častěji vyskytuje u žen (na vině jsou – jak jinak – hormony). Bez zajímavosti není, že patologie ve svalu může způsobovat útlak nervů zásobujících genitální oblast a tímto mechanismem poruchu potence u mužů a dyspareunii (nepříjemné pocity při sexuálním styku) u žen. Tento sval tedy umí být zlobivý více než dost.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Vytočení pravé nohy způsobené stažením svalu

Příčiny vzniku

Mimo úrazové, již výše zmíněné, se jedná také o funkční změny přímo ve svalu, které vznikají dlouhodobým přetížením a jsou spojeny se vznikem bolestivých bodů. Častá je vazba na zvýšené prohnutí v bedrech (hyperlordózu) nebo výhřez ploténky.

Další příčinou je neoptimální postavení pánve (a jsme zase u možné nestejné délky nohou, kterou jsme už několikrát zmiňovali v předchozích článcích). Významným spouštěcím mechanismem je, když je druhý prst na noze delší než palec a prohloubení prvního meziprstního prostoru – tzv.

Mortonova noha, stejně jako nestabilita kotníku nebo prodělaný úraz hamstringů.

Vyvolávající manévr

  • běhu do kopce
  • dlouhodobém řízení auta
  • jízdě na neoptimálně nastaveném kole (nekorektní vzdálenost sedadla od řídítek)
  • silné rotaci při stoji na jedné noze
  • prudkých a silových změnách směru při běhu
  • sezení s nohou přes nohu

Zvýšenou bolestivost a příznak přenesené bolesti vyvoláme při pokrčení dolní končetiny v kyčli, při současném pohybu přes střední rovinu těla a provedení vnitřní rotace v kyčli (viz obrázek).

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Vyšetření svalu

Terapie

  • Důkladný strečink svalu v provádění minimálně 1x za 24 až 36 hodin (některé zdroje doporučují sval strečovat až třikrát denně – vyzkoušejte, na co bude vaše tělo reagovat lépe)
  • Ošetření staženého svalu rollerem nebo míčkem (viz dále).
  • Lokální aplikace tepla nebo naopak ledování v průběhu svalových vláken
  • Ischemická komprese svalu (provádí fyzioterapeut nebo v rámci autoterapie přes míček)
  • Ošetření častých přidružených funkčních poruch – bedrokyčlostehenní sval, vnitřní strana stehna, mobilizace křížokyčelního kloubu
  • Dodržování režimových opatření

Režimová opatření

  • Spát s polštářem mezi koleny
  • Nesedět déle než 20 minut – dělat přestávky
  • Řešení vyvolávajících příčin – blokáda SIK, korekce nestejné délky končetin
  • Při tréninku se vyhýbat příliš rychlému navyšování vzdálenosti nebo zvětšování intenzity
  • Při běhu z kopce snížit rychlost
  • Při běhu do kopce v akutní fázi neběhat příliš silově
  • Posilovat hýžďové svaly
  • Do tréninku zařazovat i jiné pohybové aktivity (kompenzace jednostranné zátěže)
  • Rozběhání před vlastní zátěží a strečink po něm
  • Samozřejmostí je vhodná běžecká obuv

Jak léčit

  • Autoterapie vleže na břiše
  • Protažení vleže na boku
  • Protažení ve stoje
  • Protažení vsedě na míčku
  • Protažení bedrokyčlostehenního svalu
  • Protažené vnitřní strany stehen
  • Mobilizace křížokyčelního kloubu
  • Řešení spouštěcího mechanismu

Autoterapie vleže na břiše

Vleže na břiše, pokrčte kolena do pravého úhlu a proveďte vyklonění bérců směrem ven. Výdrž minimálně 10 sekund, poté proveďte pohyb směrem do vrácení ke středu, kontrakci držte 10 sekund, s výdechem povolte a zkuste uvolnit po dobu 20 sekund. Stažení a uvolnění opakujte celkem třikrát až pětkrát.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Protahování vleže na břiše

Protažení vleže na boku

Lehněte si na ošetřovanou stranu, horní noha pokrčená a položená před tělem, druhá pokrčená v pravém úhlu, bérec vyvěšený přes okraj lehátka/postele. Postup stejný jako u cviku výše.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Protahování vleže na boku

Protažení ve stoje

Vysoce účinné je protahování svalu ve stoje s nohou položenou na odpovídající vysoké podložce – viz obrázek. Protahovaná strana je položena na podložce v maximální zevní rotaci v kyčelním kloubu, do tahu se dostaneme náklonem trupu vpřed.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Protahování ve stoje

Protažení vsedě nebo vleže na zádech

Popisované pozice jsou známy ze strečinku, připomeneme si je pouze formou fotografií.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Další možnosti protahování

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Protažení svalu v pozici vsedě na míčku

Vsedě umístěte míček pod oblast hýždě (do oblasti, kde je zadní kapsa kalhot), ošetřovanou nohu nechejte nataženou, druhá je pokrčená a opřená o podložku. Pomalu se pohybujete a nechte míček koulet ve směru svalových vláken.

V místě, kde ucítíte bolest, se zastavte a nechte působit tlakem do změny ostré bolesti v tupou a postupného přechodu do pocitu tepla. Pokud cítíte bolest střílející do končetiny, změňte pozici, s vysokou pravděpodobností dráždíte nerv.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Možnosti ošetření míčkem nebo rollerem

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Protažení bedrokyčelního svalu a vnitřní strany stehen naleznete v článku o strečinku.

Mobilizace křížokyčelního kloubu

Vleže na břiše, hlava otočená na stranu přitahované nohy, paže v upažení.

Pomalu pokrčte jednu nohu v koleni do pravého úhlu – „podsekněte“ (bohužel jiný ekvivalent nemohu najít) a přitáhněte zboku k hrudníku. Do maximálního protažení dotáhněte stejnostrannou rukou.

Výdrž několik sekund, vrátit zpět. Střídat končetiny, opakovat asi desetkrát. Při cvičení nezvedejte zadek, břicho by mělo být v kontaktu s podložkou.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Uvolnění křížokyčelního kloubu

Pokud vaše potíže přetrvávají, nezbývá než doporučit návštěvu fyzioterapeuta, který má možnost váš sval přinutit k poslušnosti cíleným ošetřením a fyzikální terapií (ultrazvukem, laserem).

Někdy je příčinou bolesti nepružnost nervu, který je možné také ošetřit, ale jedná se o náročnější techniku přesahující rámec tohoto článku.

Pokud jsou vaše potíže dlouhodobé a vázané na více míst, je vhodné celkové vyšetření k diagnostice odchylek držení těla, funkčních nebo strukturálních změn a návrhu přesně cílené terapie.

Fyzioterapeutka a instruktorka fitness cvičení. Absolvovala velký počet specializačních školení, publikuje v odborných časopisech a vede vlastní akreditované kurzy. V praxi se zabývá aplikací fitness pomůcek do léčebné rehabilitační terapie.Žije a pracuje v Brně.

Běžecké koleno ze všech stran. Kde to bolí a co s tím

Bolest kolena trápí nejednoho běžce. Foto: Magdaléna Ondrášová

Nejčastější příčinou bolesti kolene u běžců je ITB syndrom, neboli běžecké koleno. Bolet může ale i pod kolenem, na vnitřní či vnější straně, zkrátka na různých místech a v různé fázi.

Při běhu či po něm. Pojďme si říct vše základní o bolesti kolen, jejichž příčinu odhalit bývá dost napínavé a co je nejhorší, mnohdy se opakovaně nedočkáte jiné rady, než že máte přestat běhat.

Musí to tak opravdu být?

Jako první je nutné zjistit, co vás vlastně bolí. Koleno je velice komplikovaná struktura, ve které bolet může kde co. Záleží na tom, kde přesně to bolí, kdy to bolí a jaký je typ bolesti.

Proto je třeba přemýšlet o vzniku potíží (v praxi to znamená, že je potřeba nabrat anamnézu) a poté důsledně vyšetřit. Jistě jste už slyšeli o pojmu zřetězení potíží v pohybovém aparátu a také to, že zjistit, proč vás bolí koleno, může být dost napínavé.

Ono často totiž bolí to, co je v řetězci nejslabším článkem, ale nemusí to být nutně to, co tu bolest spouští. Tělo funguje jako celek a koleno není pustý ostrov.

Než se začneme zabývat možnostmi, co vše může tak nějak nenápadně začít a postupně nápadně bolet, je třeba si říct, že pokud vás začala najednou bolet obě kolena, je třeba hledat nějakou „systémovou poruchu“. Ta porucha bývá nejčastěji prudké navýšení tréninku, změna obuvi, změna terénu, celkové onemocnění (v koleni může být např. i dna) apod.

  • Bolest pod čéškou (dolní část čéšky): v dospělosti tzv. skokanské koleno, v dospívání se může jednat o nemoc s označením Osgood-Schlatter. Oba nálezy vznikají následkem opakovaného přetížení úponu čtyřhlavého svalu stehenního a projevem je výrazné zkrácení v jeho přímé hlavě
  • Bolest na boční straně kolene: nejčastěji úponová bolest zkráceného napínače stehenní povázky (můžete se setkat i s označením ITB syndrom). U běžců je to poměrně častá záležitost
  • Bolest na vnitřní straně kolene: nejčastěji přetížení až poškození vnitřního menisku nebo úponová bolest tzv. husí nohy, což je místo, do kterého se upínají tři svaly stehna
  • Bolest pod kolenem (zadní část, podkolenní jamka): pokud je tam otok, nebo vyhmátnete bouli, často se jedná o podrážděnou Bakerovu cystu, pokud tam není otok ani boule, jste patrně vlastníky pořádně dopáleného popliteálního (zákolenního) svalu
  • Bolest v koleni tlakového charakteru: zvýšená náplň kloubu (vnitrokloubní otok)

Co s tím? Pokud vás potíže trápí již delší dobu, je nejvhodnější vyhledat lékaře, nebo fyzioterapeuta. Ideálně, pokud mají oba co do činění se sportovci, jinak se můžete dočkat onoho „mažte si to a neběhejte“, což může pomoci do doby, než opět vyběhnete, neboť příčina vzniku potíží není vyřešena. I v dnešních dnech se stále setkáváme s léčbou symptomatickou, nikoliv kauzální.

Pamatujte si jednoduché pravidlo: pokud potíže začaly tak nějak pozvolna bez vazby na úraz, je vždy třeba terapii zahájit celkovým vyšetřením. Tedy nekoukat jen a pouze na koleno.

Konzultaci byste měli absolvovat i preventivně, a to pokud plánujete začít běhat, nebo chcete stávající zátěž výrazně navyšovat, a to zejména v případě nesymetricky sešlapaných bot, nohou do X, když skoro celý den sedíte s nohou přes nohu nebo často řídíte auto (a nemáte automat) či jste v minulosti prodělali těžší úraz na dolní končetině vyžadující použití berlí po dobu déle než jeden týden apod.

V době sedavé bývá největším problémem zkrácení svalů, které činnost kolene ovlivňují s doplňkovým oslabením zadního řetězce (lýtko, hamstringy). Stav je půvabně doplněn slabou stabilizací kyčle a korunován sníženou hybností v dolním hlezenním kloubu (to je, prosím, kotník, resp. jeho dolní část). Suma sumárum skvělý terén k tomu, aby koleno řeklo, že už toho má fakticky dost.

Kolenní kloub je totiž mechanicky důmyslným systémem, bohužel vysoce náchylným k přetížení, pokud vše nepracuje tak, jak má. A čím více jej zatěžujete, tím mohou být potíže výraznější. Je to tak trochu gaučový paradox – v klidu vás to bolet nemusí, ale v zátěži a po ní ano.

Budete mít zájem:  Vitamíny Na Zlepšení Spermiogramu?

To ovšem neznamená, že by běh nebyl zdravý! Jen je třeba tělo, které je nuceno být většinu času vsedě, na zátěž připravit.

Asi je vám z podstaty věci jasné, že léčba potíží s kolenním kloubem obnáší odlišný přístup podle toho, která struktura v koleni je přetížená.

Vše do článku nasekat vážně nemůžeme, a tak si v dnešní části povykládáme o neustále podceňovaném protažení měkkých tkání.

Ano, všichni známe strečink, a jistě, všichni protahujeme, mnozí běžci však kulhají nejen při běhu, ale pokulhává i ono provedení strečinku – jak následně v ambulanci často zjišťuji.  

Obecné zásady protahování

  • Jak dlouho: 30 sekund na každý protahovaný sval
  • Jak často: 4 x týdně
  • Jak technicky: sval uvedeme do protažení, na konci protahovacího intervalu musíme cítit snížení napětí. Pokud necítíme, sval jsme přetáhli a výsledný efekt bude velice nízký. Pokud jste extrémně zkrácení, opakujte celý postup aspoň třikrát. Statický strečink (výdrž v pozici) provádíme po tréninku nebo na jinak zahřátých svalech (svalit se ráno z postele na zem a začít protahovat hamstringy není ta správná cesta, to mi můžete věřit).

Tak jdeme na to prakticky.

Protažení kotníků

Pro běžce je velice důležité mít dostatečně rozhýbané kotníky. Protahujeme je do obou směrů – a to v sedu na patách a tahem na Achillovu šlachu s podložením.

Sed na patách (obr. 1): vkleče si srovnejte chodidla – jsou rovnoběžná a paty se vzájemně dotýkají. Poté si sedněte na paty. Ideální je, pokud celá plocha holení a hřbetů nohou je v kontaktu se zemí. Méně ideální je, pokud je tam mezera, a ještě méně ideální je stav, kdy každý kotník má jinou hybnost. Správně by sed na patách neměl bolet.

Pozn.: pokud máte akutní bolesti kolen, nebo jste po jejich operaci, můžete tento cvik provádět ve variantě sedu na židli, kdy nohu opřete pod ni a tlačíte hřbetem nohy k zemi.  (Sed na patách a protažení s podložením předonoží.)

Protahování lýtka s podložením předonoží (obr. 2): toto protažení je dostatečně chronicky známé, pouze je upravíme podložením přední části chodidla. Další variantou je opření špičky nohy např. o zeď a natažení kolena. No a pokud se dostanete do blízkosti takového slandboardu, hop na něj. Norma náklonu je 20 stupňů, lépe pak 24 stupňů.

Rolování boční skupiny lýtkových svalů (obr.

3): Vsedě jako na obrázku (těžko se to popisuje) umístíte tenisový míček do horní části boční skupiny lýtkových svalů, jednou rukou „podeberete“ chodidlo, druhou tlačíte na koleno a aspoň 30 sekund mordujete bolestivá místa. A že je tam mají běžci obzvláště vypečená! Nepříjemný pocit se musí časem snižovat, tlak je tomu třeba přizpůsobit!

  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 1
  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 2
  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 3

Protažení kotníků. Foto: Kateřina Honová

Protažení přední a zadní strany stehna (obr. 4 a 5): Asi nejsnadnější varianta je s položením na lavičku nebo jinou vyvýšenou podložku.

Doplňující poznámka: pokud máte potíže s bolestí kolem čéšky, nevyužívejte u protahování přední strany stehna maximální pokrčení kolene, ale volte spíše variantu uvedenou na fotografii, která čéškový vaz tolik netahá.

Pokud při protahování zadní strany stehna cítíte oblast pod kolenem (v podkolenní jamce), koleno lehce pokrčte. Správně by měl být tah cítit ve svalech zadní strany stehna, ne v jejich úponech.

  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 4
  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 5

Protažení stehna. Foto: Kateřina Honová

ITB nebo napínač stehenní povázky, či faciální tenzor je u běžců mimořádně oblíbené místo bolesti, a tedy hodno zvýšené pozornosti. Zejména, pokud vás trápí bolest na boční straně kolene. Variant protažení je několik, zmíníme dvě:

Obrácený kozáček (obr. 6): opřete se předloktím například o postel nebo pohovku, ošetřovanou dolní končetinu provlékněte vzad, pánev spusťte dolů a zkuste najít místo, kde vás táhne boční strana stehna.

Ošetření rolerem (obr. 7): z praxe opravdu osvědčený způsob. Lehněte si boční stranou stehna na roler, opřete se o předloktí a dlaň druhé ruky, zvedněte pánev a masírujte. Připravte se na to, že zpočátku to vážně není žádný med. Zkuste vydržte 30 sekund.

  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 6
  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 7

Protažení ITB. Foto: Kateřina Honová

Hruškovitý sval: další oblíbená pokažená součástka běžců. Ošetření provádíme protažením v pozici na zádech (obr. 8), což je pro kolena šetrnější varianta, nebo v pozici na čtyřech (obr. 9), což je varianta efektivnější, ale kolena zrovna nešetřící.

  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 8
  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 9

Protažení hruškovitého svalu. Foto: Kateřina Honová

Hluboký dřep (obr. 10): komplexní cvik protahující nejen svaly, ale i fascie dolních končetin a zad. Zpočátku si můžete pomoci chycením se za dveřní rám nebo žebřinu. Pozice chodidel je široká. Cvik neprovádějte, jste-li po operaci kolen nebo zad v nedávné době.

  • Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 10

Komplexní cvik – hluboký dřep. Foto: Kateřina Honová

Dlouhý tah vleže na boku: a konečně tu máme celotělový cvik nejen na svaly, ale také dlouhé fasciální řetězce.

Cvik začíná v pozici vleže na boku, dolní noha je v ose těla, horní je v pravém úhlu vůči trupu (v ideálním případě) paže před tělem, dlaně na sobě, hlava povolená na podložce. S výdechem proveďte rotaci za horní paží, podívejte se za ní a zkuste, kam se POMALU dostanete.

Správně byste měli paži položit lokem, předloktím a rukou na zem. Výdrž v pozici jsou tři nádechy a výdechy. A obě strany by měly mít stejný rozsah!

Foto: Kateřina Honová

Protahování zdar! A příště zase něco k tomu stabilizačnímu cvičení na oblast dolních končetin.

Autorka Kateřina Honová pracuje v Brně jako fyzioterapeutka.

Štítky: běžecké koleno, bolest, bolest kolene, koleno, začátečníci

Periferní nervový systém

Pozn.: Na srdce vagová parasympatická vlákna působí zpomalení srdeční frekvence, tím že působí vasokonstrikčně na věnčité tepny, snižují tlak – nervi retardantes cordis (viz vegetativní systém).

Poškození senzitivní složky nervu může způsobit křečové stahy (spasmy) svalů hltanu, jícnu, pyloru nebo hrtanu. Silným drážděním r. auricularis (úder na ucho) může dojít k silnému podráždění celého n. vagus a tím k okamžité zástavě srdce – vteřinová smrt (primární synkopa).

Poškození motorické složky způsobí obrnu svalů měkkého patra a hltanu, což má za následek polykací obtíže. Obrna svalů hrtanu vede k poškození tvorby hlasu (tzv. obrna postiku). Při oboustranné obrně může dojít k udušení uzavřením fonační polohy hlasové štěrbiny.

Nazální neboli nosová souhláska (neboli nosovka či nazála), je hláska, která vzniká spuštěním měkkého patra (velum), čímž je umožněno proudění vzduchu nosní dutinou.

Nazály se zároveň řadí k okluzivám (viz plozivní souhláska), neboť jazyk během artikulace vytváří v ústní dutině závěr (okluzi), který brání proudění vzduchu ústy. Tvar dutiny vytvořené jazykem určuje rezonanci, a tím i výsledný zvuk. Na konci artikulace obvykle dochází k uvolnění okluze.

V češtině je nazálních souhlásek neboli konsonantů pět: m (např. ve slově máma), [ɱ] (labiodentální, např. ve slově tramvaj), [n] (nos), velární („nosové“) n [ŋ] (banka, Hanka) a palatální [ɲ] („ň“) (nikdo [ňigdo]). V jiných jazycích existují další nazální souhlásky. V islandštině existuje i neznělá nazální souhláska.

Plozivní souhláska (ploziva, okluziva) je zvuk, který při řeči vzniká uvolněním závěru (okluze) v mluvidlech.

Vytvořením závěru vzniká v dutinách řečového ústrojí přetlak nebo podtlak, následné uvolnění se projeví slyšitelnou plozí – explozí či implozí.

Z toho pak vyplývá označení těchto souhlásek jako explozivy nebo implozivy. Plozivy se vyznačují maximální možnou mírou striktury (zúžení).

V evropských jazycích se implozivy nevyskytují, pojem „ploziva“ se ve fonetice často používá synonymně k pojmu „exploziva“.

Frikativa (také spiranta či třená souhláska), je zvuk, který při řeči vzniká těsným přiblížením dvou orgánů artikulačního ústrojí (artikulátorů), čímž vzniká úžina, která stojí v cestě proudu vzduchu a je příčinou vzniku výrazného šumu. Podle toho se někdy nazývá též úžinová souhláska (konstriktiva).

Frikativy tvoří největší skupinu souhlásek, protože již malá změna v postavení artikulátorů vede ke slyšitelným rozdílům.

Podskupinou frikativ jsou sykavky a polosykavky (např. s, š, ž).

Aproximanta je zvuk (souhláska), který při řeči vzniká přiblížením dvou orgánů artikulačního ústrojí (artikulátorů), které je menší než u frikativ, ale těsnější než u samohlásek.

Aproximanty jsou velmi podobné samohláskám, jen jazyk se v cílové pozici artikulace drží velmi krátkou dobu (při prodloužení výslovnosti by vznikla samohláska).

Většina zvuku aproximantů je tónového charakteru, podobně jako u samohlásek.

V češtině máme aproximantu j, v angličtině např. w (ve slovech where, how). V některých jazycích se za aproximanty mohou považovat i různé typy l (laterální aproximanty).

  • Vibranta je zvuk (souhláska), který při řeči vzniká opakovaným kontaktem dvou orgánů V češtině se vyskytují alveolární vibranty r a ř, které vznikají kmitáním špičky jazyka v oblasti dásňového oblouku
  • Verberanta (česky švih, anglicky flap nebo tap – mezi těmito pojmy je drobný rozdíl, který ale někteří vědci pomíjí) je typ souhlásky, která vzniká prudkým pohybem a krátkým dotekem artikulačních orgánů.
  • Od plosiv se liší jednak délkou trvání (verberanty bývají výrazně kratší) a jednak tím, že se za artikulačními orgány nenahromadí vzduch, a proto se v souhlásce neprojevuje ploze.

Podobné jsou rovněž vibrantám, u niž artikulační orgány vibrují následkem proudu vzduchu. U vibrant může dojít k jedinému i mnoha dotekům artikulačních orgánů, avšak u verberant je možný pouze jeden.

Pomocí mezinárodní fonetické abecedy (IPA) je možno zapsat tři druhy verberant, alveolární (ɾ), retroflexní (ɽ) a labiodentální (ѵ), někdy se ještě rozlišuje alveolární centrální (ɾ) a alveolární laterální (ɺ).

Budete mít zájem:  Konopná mouka a zdraví – co obsahuje a jak ji používat?

Laterála, též boková souhláska, je zvuk, který při řeči vzniká tak, že proud vzduchu prochází přes boky jazyka, přičemž špička jazyka se dotýká v horní části ústní dutiny. To je rozdíl od větší skupiny tzv. středových souhlásek, kde vzduch proudí převážně podél středové linie jazyka.

Podle šíře prostoru okolo boků jazyka rozlišujeme laterální frikativy (úžina vytvářející silný šum) a laterální aproximanty (relativně široká mezera, která nepůsobí značný šum).

V češtině do této skupiny patří pouze alveolární laterální aproximanta (l).

Bilabiála, též obouretná souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem obou rtů (lat. labium = ret). Bilabiální souhlásky v češtině jsou b, m, p.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Labiodentála, též retozubná souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem spodního rtu a horních zubů (lat. labium = ret, dens = zub).

Labiodentální souhlásky v češtině jsou f, v.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Dentální souhláska (dentála, zubná souhláska) je souhláska, která je tvořena kontaktem jazyka s horními zuby (latinsky dentis – zuby). Mezi dentály patří v češtině například t, d, n a l. Mimo češtinu se jako dentála vyslovuje např. polské z a s (sibilantní frikativa), anglické th (nonsibilantní frikativa) a další hlásky.

Alveolára, též prealveolára, dásňová či předodásňová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem jazyka s přední částí dásňového oblouku (lat. prae = před, alveoli = sklípky, rozuměj prohlubně v horní čelisti, v nichž jsou uloženy zuby).

Alveolární souhlásky v češtině jsou d, l, n, r, ř, s, t, z.

Postalveolára, též zadodásňová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem jazyka se zadní částí dásňového oblouku a částečně i s tvrdým (předním) patrem (lat. post = po, za, alveoli = sklípky, rozuměj prohlubně v horní čelisti, v nichž jsou uloženy zuby). Postalveoláry s těsnějším kontaktem jazyka s tvrdým patrem (palatalizované) se označují jako alveolopalatální.

Postalveolární souhlásky jsou spolu s palatálními v češtině tradičně vnímány jako měkké (ž, š, č).

Retroflexní (též cerebrální) souhláska je zvuk, který je při řeči tvořen prohnutím jazyka a obrácením jeho špičky směrem k tvrdému (přednímu) patru nebo zadní části dásňového oblouku.

Důležitým rysem je to, že o tvrdé patro se jazyk opírá špičkou, na rozdíl od souhlásek předopatrových, např. c, kde se jazyk o patro opírá hřbetem.

Retroflexní souhlásky se v češtině nevyskytují. Jako retroflexní se někdy označuje výslovnost hlásek ž, š, č, dž ve slovenštině, tyto hlásky jsou v češtině postalveolární.

Typické jsou retroflexní souhlásky pro indické jazyky, a to jak indoárijské, tak drávidské. Ve většině těchto jazyků existují dvě řady ražených souhlásek t – th – d – dh – n: jedna zubodásňová (s výslovností podobnou jako v češtině) a jedna retroflexní.

Alternativní název cerebrální (doslova „mozkové“) souhlásky vznikl až příliš doslovným překladem ze sanskrtu, kde se tyto souhlásky nazývají múrdhánja. To je odvozeno od slova múrdhán, což znamená „hlava, lebka“, ale také „horní část, vrchol“. Vhodnějším překladem by tedy byly hlásky horní nebo vrcholové.

Pojmy cerebrální a retroflexní se nekryjí úplně stoprocentně. U cerebrálních hlásek totiž není vždy kladen důraz na to, že jazyk se o patro opírá špičkou. V drávidských jazycích, kde je cerebrální výslovnost obzvláště výrazná, se navíc objevuje i cerebrální r a l, při nichž se jazyk celou šíří obrací vzhůru proti rozhraní tvrdého a měkkého patra.1

Ve fonetické transkripci se cerebrální souhlásky často vyznačují tečkou pod písmenem pro odpovídající zubodásňovou souhlásku: ṭ – ṭh – ḍ – ḍh – ṇ. Mezinárodní transkripce IPA používá znaky ʈ, ɖ, ɳ, ɭ, zde tedy ʈ – ʈh – ɖ – ɖh – ɳ.

Palatála, též předopatrová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s tvrdým (předním) patrem (lat. palatum durum = tvrdé patro). Souhlásky tvořené prohnutím jazyka a obrácením špičky směrem k tvrdému patru nejsou palatální, ale retroflexní.

Palatální souhlásky jsou v češtině tradičně vnímány jako měkké (ď, ť, ň, j).

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Velára, též zadopatrová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s měkkým (zadním) patrem (lat. palatum velum = měkké patro).

Velární souhlásky v češtině jsou g, k, ch.

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Uvulární souhláska je souhláska, která je tvořena kontaktem zadní části jazyka s uvulou (čípkem) – to znamená podobně jako velární souhlásky, ale více vzadu v ústech.

V češtině se nevyskytují, ale obsahují je spisovná francouzština a španělština, kazaština, japonština a některé indiánské jazyky.

Mezi uvuláry patří uvulární nazála (IPA ɴ), uvulární neznělá ploziva (IPA q), uvulární znělá ploziva (IPA ɢ), neznělá uvulární frikativa (IPA χ), znělá uvulární frikativa (ʁ), vibranta (ʀ – francouzské r), ejektiva (qʼ), znělá imploziva (ʛ).

Faryngální souhláska (faryngála) je souhláska, která je artikulována dotekem kořene jazyka s faryngem (hltanem). Faryngály se vyskytují převážně v jazycích severní Afriky a Středního východu (především semitské jazyky a berberské jazyky), rovněž je obsahují některé jazyky původních obyvatel Britské Kolumbie.

V jiných jazykových skupinách se objevují spíše okrajově (částečně ve finštině, dle některých teorií i v praindoevropštině). V IPA je možno zapsat pouze dvě faryngální samohlásky, totiž znělou faryngální frikativu (ʕ – hebrejské písmeno ajin, arabské písmeno ajn) a neznělou faryngální frikativu (ħ – hebrejské písmeno het, arabské hrdelní há).

Epiglotála je typ souhlásky, která je artikulována mezi hrtanovou příklopkou (epiglotis) a aryepiglotickou řasou (plica aryepiglottica). Jsou poměrně vzácné a v evropských jazycích se vůbec nevyskytují, proto mohou mít evropští lingvisté někdy problémy s jejich identifikací.

Vyskytují se převážně v semitských jazycích (v arabštině), v jazycích Britské Kolumbie a v některých kavkazských jazycích. Pomocí mezinárodní fonetické abecedy IPA lze zapsat tři epiglotální souhlásky, totiž epiglotální plozivu ʡ, neznělou epiglotální frikativu ʜ a znělou epiglotální frikativu ʢ.

Doložena je také epiglotální vibranta (v dialektech kanadského jazyka haida) a epiglotální verberanta (mezi samohláskami v kušitském jazyce dahalo), ty ale nemají svůj symbol v IPA.

Glotála, též hlasivková souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen v hlasivkové štěrbině (lat. glottis = hlasivky). Vzhledem k tomu, že hlasivky se nacházejí v hrtanu (lat. larynx), nazývají se tyto souhlásky též hrtanové (laryngální).

Glotální souhlásky v češtině jsou h a ráz

Mlaskavka (angl. click consonant) je nepulmonická hláska vytvářená bez účasti hlasivek vdechovaným proudem vzduchu, kterému je v mluvidlech vytvořena překážka (závěr), nejčastěji rty, jazykem, hrtanem nebo vnitřními stranami líc.

Při artikulaci se vytvořená překážka náhlým pohybem posune dozadu, čímž se v prostoru před překážkou vytvoří podtlak a přetlakem zvnějšku se do ústní dutiny nažene vzduch. Tak vznikne zvuk podobný našemu mlasknutí (odtud název).

Mlaskavky se dělí na

  • bilabiální (zapisovaná v IPA jako ⊙), která vzniká rozrážením rtů směrem dovnitř (tzv. „kiss sound“)
  • dentální (zapisovaná v IPA jako |), v bantuštině se zapisuje jako c,
  • alveolární (zapisovaná v IPA jako!), v bantuštině se zapisuje jako q,
  • palatální (zapisovaná v IPA jako ‡),
  • laterální (zapisovaná v IPA jako ║). V bantuštině se zapisuje jako x.

Mlaskavky jsou typické pro některé africké jazyky, zejména pro jazyky kojsanské (tedy hotentotské a křovácké, např. namaština, koranština,!xũ, Juǀʼhoan), a některé jazyky bantuské (např. jazyky xhosa nebo sotho).

S artikulací základních mlaskavek v namaštině se lze seznámit na videu zde (v angličtině)

Ejektivní souhláska je neznělá souhláska, která při řeči vzniká simultánním uzavřením hlasivek. Ve fonologii konkrétního jazyka ejektiva mohou kontrastovat s aspirovanými souhláskami.

Ejektivy používá asi 20 % jazyků na světě.[1] Velmi často se vyskytují v jazycích severozápadní části Severní Ameriky a často také v západních částech severní a Jižní Ameriky. Běžné jsou rovněž ve východní a jižní Africe a v kavkazských jazycích. V ostatních jazycích se vyskytují jen výjimečně.

Laterála, též boková souhláska, je zvuk, který při řeči vzniká tak, že proud vzduchu prochází přes boky jazyka, přičemž špička jazyka se dotýká v horní části ústní dutiny. To je rozdíl od větší skupiny tzv. středových souhlásek, kde vzduch proudí převážně podél středové linie jazyka.

Podle šíře prostoru okolo boků jazyka rozlišujeme laterální frikativy (úžina vytvářející silný šum) a laterální aproximanty (relativně široká mezera, která nepůsobí značný šum).

V češtině do této skupiny patří pouze alveolární laterální aproximanta (l)

Afrikáta, též poloražená souhláska, je zvuk, který při řeči vzniká prvotním krátkým závěrem (okluzí), bránícím proudění vzduchu. Vzápětí je závěr uvolněn (ploze) a plynule vzniká úžina (konstrikce), která je příčinou vzniku výrazného šumu při proudění vzduchu.

Afrikáta vs. sekvence exploziva-frikativa

Afrikáty můžeme vnímat jako sekvenci explozivy a frikativy s plynulým přechodem z jedné fáze do druhé. Proto se v IPA pro jejich zápis používá sekvence dvou znaků. Ve výslovnosti však jsme obvykle schopni rozlišit afrikátu od sekvence explozivy a frikativy (např.

ve slově dětský při pečlivé výslovnosti). Vyslovíme-li tyto dvě hlásky odděleně, dochází u explozivy k výraznější plozi a většímu oddálení jazyka, následně pak k opět k těsnějšímu přiblížení (konstrikci) při artikulaci frikativy.

U afrikáty je ploze méně slyšitelná, otevření závěru a jeho přechod v úžinu je plynulejší, šum vzniká již v okamžiku ploze.

Sekvence exploziva-frikativa se často (jako ve výše uvedeném příkladu) nacházejí na hranici slabik

Piriformis syndrom, aneb bolest v hýždích neznamená vždy blokádu „es íček“

Poslední dobou mi prošlo pod rukami několik klientů, kteří si stěžovali na bolesti „zadku“ a bolesti v oblasti tzv. „es íček“. Někteří dokonce zmiňovali bolesti, které vystřelují až do zadní strany stehna.

Už ve dveřích mi hlásili, že mají nejspíš zablokovaná ta „es íčka“. Po provedení několik testů, se ale SI skloubení zdálo být čisté.

Ale stačilo, abych zatlačila na správné místo v hýždích, a klient mi pod rukama nadskočil bolestí, jako by ho píchla vosa.

Výše popsané problémy totiž mohou být způsobeny svalem hruškovitým (m. piriformis), respektive jeho dlouhodobým přetížením. 

Trocha anatomie

Piriformis se řadí mezi tzv. pelvitrochanterické svaly. To je skupina pěti svalů, které vedou od pánve šikmo dolů k femuru (stehenní kosti), kde se upínají v oblasti trochanter major (velkého choholíku). Sval hruškovitý je plochý sval, který je z celé skupiny pelvitrochanterických svalů nejvýše položený.

Budete mít zájem:  Jak na kuří oka?

Všechny tyto svaly jsou překryty vlákny velkého hýžďového svalu (m. gluteus maximus). Jeho hluboké uložení je jednou z příčin, proč je někdy obtížné syndrom hruškovitého svalu diagnostikovat a nezaměnit ho za jiné zdravotní problémy. Piriformis je důležitý sval, který stabilizuje kyčelní kloub, provádí zevní rotaci v kyčli.

Při maximální flexi kyčle se zapojuje i při vnitřní rotaci kyčelního kloubu.

Proč cítím bolest až v noze?

Proč tedy dlouhodobě přetěžovaný hruškovitý sval vyvolává bolesti velmi podobné až identické s těmi, které pociťujeme při blokádě SI skloubení (blokáda křížokyčelního kloubu)? Důvodem je, že jak blokáda křížokyčelního kloubu, tak tzv.

piriformis syndrom iritují stejný nerv  a to nerv sedací (nervus ischiadicus). Tento nerv prochází kolem a někdy dokonce skrz sval hruškovitý. Pokud je sval dlouhodobě přetěžován, má tendenci tuhnout a sedací nerv utlačovat.

Dlouhodobé utlačování sedacího nervu může vést až k jeho zánětu.

 Symptomy

Na začátku pacient obvykle pociťuje bolest, mravenčení nebo necitlivost v hýždích. Bolest se postupně zintenzivňuje a může vystřelovat po dráze sedacího nervu po zadní straně stehna, někdy až do lýtka a nohy. Někdy se bolest může objevit i v dolní části zad či tříslech. 

Kdy dochází k přetěžování hruškovitého svalu

  • Při dlouhodobém sezení, zvláště při sezení s nohou přes nohu
  • Při dlouhém a častém řízení auta
  • Při běhu, zvláště při běhu do kopce
  • Při rychlých změnách směru při běhu
  • Při jízdě na špatně nastaveném kolePokud tedy patříte k těm, kdo ráno sedne do auta, dojede do práce, tam minimálně 8 hodin sedí u počítače (s přestávkou na běd, kdy změníte židli a sedítě v kantýně či restauraci). Pak opět usednete za volant, dojedete do fitka, kde si sednete na posilovací stroje, případně dojedete k parku, kde vyskočíte z auta a bez rozcvičení a zahřátí se pustíte do běhu, jste na dobré cestě k osobnímu setkání s piriformis syndromem. 

Prevence

Předejít akutnímu zánětu sedacího nervu způsobeného utlačením nervu hruškovitým svalem lze pravidelným strečinkem . (Pozn. K zánětu sedacího nervu může dojít i z jiných příčin, piriformis syndrom je pouze jednou z nich.)

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 3 Cvik č. 1

Cvik č. 1: lehněte si na záda, pokrčte obě nohy a opřete o chodidla. Pak levou nohu zvedněte  a opřete zevní stranou kotníku o koleno pravé nohy. Rukama si pravou nohu přitáhněte směrem k hrudníku. Nezvedejte přitom pánev ze země. V této poloze setrvejte zhruba 20 vteřin, celou dobu pravidelně dýchejte. Uvolněte a cvik proveďte na druhou stranu.

 (obr. 3) Variaci tohoto cviku lze provádět i ve stoje, kdy si jednu nohu skrčíte a opřete se zevní stranou holeně např. o stůl, koleno směřuje od těla, rukama se opřete před sebou a trup nakloníte dopředu. Další cviky na protažení hruškovitého svalu lze zcela  jistě nalézt na internetu. Druhý cvik, který vám chci ukázat tak běžný ale není a přitom je opravdu účinný.

 

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 4, Cvik č. 4

Cvik č. 2: vychází z pozice šikmého sedu dítěte ve zhruba 8 měsících a následného přechodu do lezení po čtyřech podle dynamické neuromuskulární stabilizace (DNS podle Koláře). Cvik můžeme rozdělit do dvou fází.

První fáze je dopředná, kdy dochází k masivnímu protažení celé skupiny pelvitrochanterických svalů, tedy zevních rotátorů kyčle. Při zpětné fázi pohybu dochází k posilování těchto svalů v excentrické kontrakci, tedy v protažení, což je pro tyto svaly důležité. Pro lepší pochopení cviku, se podívejte na VIDEO zde.

Je vcelku pravděpodobné, že ze začátku nebudete schpni cvik provést až do zvednutí hýždí a celého trupu směrem dopředu. Pro začátek zcela stačí přenést váhu směrem dopředu nad přední koleno, chvíli tak setrvat, prodýchat a vnímat, jak se vám celá oblast zevních rotátorů kyčle příjemně protahuje.

 Pozor  na časté chyby: zakloněná hlava, předsunutá brada, ramena vytažená nahoru k uším, zavěšení se „do lopatky“ na straně, kde se opíráte o ruku, propadlá bedra. 

Další opatření

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?Obr. 5 Pozice rytíže: protažení bedrokyčlostehenního svalu (m. iliopsoas)

K dalším prvkům autoterapie piriformis syndromu můžete zařadit protažení vnitřní strany stehen, protažení bedrokyčlostehenního svalu v pozici rytíře (obr. 5), spánek s polštářem mezi koleny, posilování hýžďových svalů a omezení sezení na minimum. Pokud už sedět musíte, neseďte s nohou přes nohu, dělejte si pravidelné přestávky, během kterých své tělo trochu práthněte. Před během se zahřejte, po běhu věnujte čas strečinku. Běžecké dávky (co do délky trasy, to do její obtížnosti) navyšujte postupně. 

Lyže, trénink a zdraví (17. díl): je libo hruškovitý sval, nebo radši hruškovici?

Naposledy jsem slíbil něco na téma ohledně slivovice – nebo to bylahruškovice? Už si nepamatuju, asi jsem je tehdy obě při psaní nějakpomíchal. Ale teď už vážně…

Rotace a točení: co a kam vlastně na lyžích točíme?

Hodně často jsou v diskuzích o lyžování zmatky v tom, co a kam vlastněmáme točit nebo rotovat. Je to sice spíš technická otázka, ale jejíobjasnění nám pomůže pochopit, co a proč vlastně máme trénovat (jakésvaly).

Obecně, točení je nějaký rotační pohyb něčeho (a někam) – pojemrotace je totéž. Pro pochopení funkce svalů je v anatomii přesněstanoveno, co se rozumí tím kterým pohybem. Než si řekneme, jakou rotacibudeme vlastně provádět, bych navrhl, že pohyb samotných lyží v obloukubude lépe popisovat jako „zatáčení“.

To může mít různé podoby – někdy lyžemi točíme vědomě a ty pakzmění svou dráhu. Jindy zase při jízdě po hraně „lyže zatáčejísamy“, tj. velká část impulsu pro jejich pohyb je způsobená vlastnostmivykrojených lyží a působením fyzikálních sil.

Není to komplexní pohled,slouží jen pro ilustraci a pochopení toho, že u „carvingu“lyžař nemá mít snahu něco někam otáčet, spíše se jedná o„skrytou“ izometrickou aktivitu (napětí svalů pro udrženísprávné polohy pánve v oblouku apod.).

Při klasickém smýkaném oblouku je aktivita svalů jiná – poodlehčení lyží na plochách se aktivně točí dolními končetinami. Neníto ale v kolenou (jak se často mylně uvádí), ale pohybují se stehenníkosti v kyčelním kloubu (za současného udržení správného postoje).

Trochu anatomie kyčlí

Pro bližší vysvětlení tady není místo, co je ale podstatné, je to,že pro veškeré styly lyžování je nutné trénovat svaly v pánvi,které v běžném životě nejsou používány tak aktivně jako nalyžích.

Když si představíte pánev a stehenní kost (viz obrázek), tak stehenníkost („femur“) se v kloubní jamce kyčle může pohybovat do různýchsměrů – přednožení (flexe), zanožení (extenze), unožení do strany(abdukce), přinožení (addukce) a taky rotace (vnitřní a zevní). A svalovéskupiny odpovědné za tyto pohyby se pak označují podle těchto pohybovýchfunkcí (tj. abduktory, rotátory apod.).

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

V předešlé části jsme si uvedli něco k adduktorům a hlavnímuohýbači (iliopsoas). Dnes si popíšeme rotátory stehenní kosti (vkyčlích). Jsou nezbytné právě na ty „skryté“ pohyby, které jsouspecifické pro lyžování.

V oblasti kyčelního kloubu je spousta velkých i menších svalů, kteréprovádějí veškeré pohyby v pánvi. K jejich plné funkci jim pomáhajírůzné svaly z okolí (břišní, zádové, stehenní), protože žádný znich nepůsobí izolovaně, ale jedná se o velice koordinovanouspolupráci.

Mnohé z těchto svalů v kyčlích mají dokonce vícero funkcí –například addukce a současně některý směr rotace. A aby to nebylo užvůbec jednoduché, tak ten který sval může měnit svou funkci podle toho, vjaké pozici jsou právě jeho „sousedi“ nebo podle fáze pohybu končetiny.Je to prostě vymakaný mechanismus.

Ale abych nikoho nezmátl, tak radši uvedu konkrétní cvik pro strečinkjedné z nejvíce zanedbávaných oblastí a tou je tzv. hruškovitý sval(piriformis).

Spolu s jeho sousedem středním hýžďovým svalem (gluteusmedius) a několika jinými svaly je v závislosti na různých podmínkáchodpovědný za vnitřní i zevní rotaci stehenní kosti.

Proto jsou toklíčové svaly pro tu „naši“ lyžařskou rotaci vkyčlích (nebo pro udržení polohy dolní končetiny).

Piriformis syndrom neboli syndrom hruškovitého svalu – co je to, jaké má příznaky a jak na něj?

Na obrázku vidět, jak svaly „obalují“ kyčelní kloub v několikavrstvách, přičemž piriformis je skryt hluboce vevnitř kloubu. Proto se vdnešní době kultury dokonalého těla ve fitcentrech zanedbává, není hototiž vůbec vidět jako třeba bicepsy nebo stehna!

„Destrukce“ piriformu začíná, jak jinak, u sezení. A obzvlášťspeciální zacházení dostává při sezení v autě – taková jízda podálnici a s tempomatem má obvykle za následek uvolněnou dolní končetinuvytočenou do strany. Nehlaste se všichni, já se taky přiznávám k tomutohříchu!

Při takovém sezení se (nejen) piriformis „deformuje“, přizpůsobí sejiné poloze a pak při chůzi, běhu, nebo lyžování děla problémy.

Častým zdrojem zdánlivé bolesti „plotýnek“ je právě tenhlesval, který po takové deformaci tlačí na nervovou dráhu a bolestvystřeluje do celé nohy. Jmenuje se to „piriformis syndrom“.

Doktoři unás obvykle všechno hodí do pytle „vyhřezlá ploténka“ a nasadíobstřiky.

Přitom velice často stačí dát do pořádku takovou drobnost, jakou jepoloha končetiny při sezení a spolu s denním strečinkem problémy odezní.

Nervové dráhy jsou totiž v této oblasti společné (a proto tady všechnobolí stejně) a bez rentgenu a magnetické rezonance není možné určitjednoznačnou diagnózu.

Tím nechci říct, že se máte pokoušet o domácíléčbu, jenom se nenechte u doktora hned odbyt a řešit to nic neřešícímiobstřiky (radši pak hledejte lepšího).

Následující cvičení je prospěšné pro uvolnění pánve do„správné“ polohy, čímž umožní tělo připravit i naposilovací cviky speciálně pro lyžaře i jiné sportovce. Taky je to často„lék“ na začínající problémy s „brněním“ nohou, když umožníuvolnění utlačovaného nervu.

Ale pojďme na slíbený „zázračný cvik“:

Záda jsou rovná a snažíme se „zalomit“ v kyčlích dopředu(neohýbat záda), měli byste cítit „tah“ ve středu hýždí.

Já tocvičím radši ve stoje, ta pokrčená noha je položená na stole a postupněsi s rovnou páteří „lehám“ tělem na stůl.

Beru to jako kompenzacicelodenního sezení v kanclu (a tím prevenci té vystřelující bolesti donoh) i jako prostředek na přípravu k lyžování (zvětšení rozsahu).

Příště si ukážeme další cviky, které mají vliv na správnou funkcipánve (nejen) při lyžování. Tak a teď honem na tu hrušku doapres-ski!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector