Již s prvními zaznamenanými případy španělské chřipky se lékaři snažili radit nemocným, jak s nákazou účinně bojovat. Také se objevily poučky pro zdravé, jak se nebezpečnou chorobou nenakazit.
V obou případech se měli lidé co nejvíce šetřit, zamezit přepracování a nadměrnému vyčerpání, dbát na zdravou a vyváženou stravu, vyhnout se podchlazení, odepřít si alkoholické nápoje a pokud možno se nestresovat.
Doporučováno bylo trávení času na čerstvém vzduchu a hluboké dýchání, které mělo posílit funkci plic.
Nejdůležitějším preventivním opatřením během epidemie španělské chřipky bylo omezení mezilidských kontaktů na nezbytné minimum, a to především v uzavřených prostorech. Lékaři radili všem osobám, které se necítily dobře, aby zůstaly po několik dnů v domácí izolaci a odpočívaly v posteli, dokud se jejich stav nezlepší. V případě náhlé horečky nebo zimnice měly vyhledat lékaře.
Vysoké riziko nákazy bylo zejména v hospodách a restauračních zařízeních, hromadné dopravě, v nemocnicích a ve školách. K nařízením uzavírajícím tyto prostory však bylo přistupováno spíše výjimečně. Namísto toho bylo například doporučováno, aby si návštěvníci restauračních zařízení nosili svoje vlastní příbory nebo dokonce vlastní skleničky.
Lidé měli zvýšit frekvenci zubní hygieny i mytí rukou. Doporučováno bylo také nenavazovat hovory v uzavřených a špatně větraných prostorech. Pokud někdo v rodině onemocněl, měla se celá domácnost izolovat a její členové neměli nikam chodit a s nikým se stýkat. Toto doporučení však nebylo vždy dodržováno, zvláště v chudých dělnických čtvrtích.
Čtěte také:
Objevila se také rada, že v rámci omezení rizika nákazy by si lidé neměli při pozdravu podávat ruce. Pražské noviny v srpnu roku 1918 nabádaly občany, aby se zdravili jiným způsobem: „Přitom bychom měli, jak je zvykem u lidí z Východu, položit ruce při pozdravu na prsa a uklonit se. Rozhodně už žádný stisk ruky!“ O dva měsíce později se ve stejném tisku objevil další apel na veřejnost, aby se podávání ruky vyhnula: „Ujasněme si jen celý proces: Někdo zakašle, zdvořile si zakryje ústa rukou, vyplivnuté zárodky infekce se rozmnoží díky tělesnému teplu jeho dlaně miliónkrát, pak do jisté míry zaschnou. Při každém podání ruky jsou předány před námi stojícímu člověku.“
Podle názoru tehdejších odborníků nebylo bezpečné během epidemie španělské chřipky používat papírové bankovky, na kterých měly viry a bakterie dlouho přežívat.
U kovových mincí prý tak vysoké riziko nehrozilo, a manipulace s nimi tak byla považována za bezpečnější. Varovalo se také předtím, že se může člověk nakazit v knihovně, a to z infikovaných knih a časopisů.
Lékaři dokonce volali po uzavření knihoven během šíření choroby, ne vždy však byli vyslyšeni.
Dbát se mělo na pravidelné čištění ulic a veřejných prostranství. Protože však zároveň se španělskou chřipkou zuřila válka, ulice se zpravidla nečistily.
Pokud ano, tak nevhodným suchým zametáním, které vířilo prach a riziko nákazy spíše zvyšovalo. Důležité bylo rovněž větrání uzavřených místností – hostinců, kaváren, divadel či biografů.
Dle vydaných nařízení měly být tyto prostory větrány každý den alespoň po jednu hodinu.
V některých zemích bylo nařízeno, jinde pouze doporučováno nošení ochranných roušek, většinou vyrobených z gázy. Jejich ochranný účinek však zřejmě nebyl moc vysoký, protože byly dosti propustné.
Španělská chřipka: Virus, který před 100 lety děsil Evropu
V březnu uplynulo sto let od jedné z největších katastrof, která kdy lidstvo postihla: Pandemie španělské chřipky mezi roky 1918 a 1920 zabila každého dvacátého obyvatele planety.
Historikové dnes odhadují, že tehdy onemocnělo na půl miliardy lidí (ne všichni však zemřeli), a pandemie zasáhla doslova celý svět. Nevyhýbala se dokonce ani tak odlehlým končinám, jako jsou arktické oblasti či tichomořské ostrovy.
Například Samoa kvůli ní během dvou měsíců přišla o víc než pětinu populace.
Až do nástupu španělské chřipky řádily světové epidemie pouze v konkrétních oblastech.
Bez ohledu na sílu totiž nákaza nedokázala překonat bariéry v podobě oceánů, a ještě nikdy tak nezasáhla všechny kontinenty naráz.
Španělská chřipka si jako první podrobila celou planetu, a to v důsledku čerstvě vybudované dopravní sítě: Ruku v ruce s technickým pokrokem přicházela hrozba, na niž lidstvo nebylo připraveno.
Horečka v zákopech
Ať už se první případ nákazy vyskytl kdekoliv (viz Nepřišla ze Španělska), jisté je, že se objevil v „ideální“ době.
Země se totiž zmítala ve spárech první světové války: V zákopech umíraly tisíce mladých vojáků a zpustošená Evropa čelila hospodářské krizi, hladomoru i mizerným hygienickým podmínkám.
Armády se přesouvaly po celé planetě, a smrtelná infekce se tak snadno přenášela z místa na místo. Nemocní vojáci neměli možnost uchýlit se do domácího léčení, a vir se tudíž dál šířil a mutoval.
Průběh nemoci byl prudší a nebezpečnější než u standardní chřipky. Mezi symptomy se nezřídka objevovalo krvácení počínající v plicích a pokračující zejména v nose či ve střevech. Znepokojivý pohled na takto postiženého pacienta vedl zprvu mnohé lékaře k chybné diagnóze cholery či tyfu.
Oběťmi běžné chřipky jsou navíc většinou děti a starší či oslabení jedinci, zatímco pandemie z počátku 20. století si vybírala nejméně očekávané cíle: Osudnou se stávala zejména mladým, vitálním mužům a ženám mezi 15 a 35 lety.
Tehdy se soudilo, že zvláštní fenomén souvisí s křehkou psychikou poznamenanou roky válečného strádání, jež se nejvíc dotkly právě této generace (ne náhodou si později vysloužila přízvisko „ztracená“).
Silnější umírají
Pravděpodobný důvod podivné selekce se podařilo objasnit teprve nedávno: Za příčinu extrémního průběhu choroby dnes vědci považují nadměrnou odpověď imunitního systému, tzv. cytokinovou bouři. Cytokiny jsou buněčné proteiny, které mimo jiné zodpovídají za zánětlivou reakci těla.
Pokud je tkáně vyplaví ve větším množství, organismus nedokáže odezvu zvládnout vlastními silami. Průběh zánětu se zvrtne a imunitní systém hostitele začne útočit na vlastní tělo. Dojde ke stavu podobnému anafylaktickému šoku, stěny cév se stanou propustnějšími a následuje krvácení ze sliznic.
Přitom platí, že čím silnější obranyschopnost, tím silnější „pokus o sebevraždu“.
I kdyby si imunitní systém mladého člověka dokázal poradit s virovou infekcí, stále byl vystaven extrémnímu riziku sekundárních nákaz. Značná část pacientů umírala na zápal plic nebo následky masivního krvácení či plicního otoku. Krev a další tělesné tekutiny oběti byly navíc mimořádně nakažlivé, což jen dál nahrávalo nekontrolovatelnému šíření infekce.
Vražedné léto
Historikové zpětně identifikovali tři hlavní nápory chřipky, které v několika intervalech sevřely především Evropu, Severní Ameriku a Afriku. Zatímco první vlna na jaře 1918 se neprojevila příliš dramaticky a poměrně rychle odezněla, v červenci téhož roku se nemoc přihlásila o slovo daleko silněji.
Podivný byl už fakt, že se vzepjala k vrcholu v létě – tedy v době, která jinak chřipkovým onemocněním příliš nepřeje. Možná i proto zpočátku neměl nikdo zvláštní důvod se znepokojovat, a dokonce i tisk veřejnost uklidňoval, že není proč podléhat panice.
Většinou si lidé náhlý výskyt chřipky vysvětlovali vlhkým průběhem tehdejšího léta a všeobecně se mělo za to, že choroba brzy odezní.
Nemoc se však šířila a rostoucí počet nakažených nebylo možné dál ignorovat. Brzy již nikdo nepochyboval, že se nejedná o klasickou každoroční epizodu. Ze všech evropských zemí přicházely zprávy o nových případech onemocnění a k situaci se vyjadřovaly lékařské autority, které ovšem jen marně hledaly vysvětlení a lámaly si hlavu, jaká opatření přijmout.
Poprvé v Česku
Ve čtvrtek 12. září 1918 přinesl deník Prager Tagblatt zprávu, že na následky španělské chřipky zemřel pětadvacetiletý Egon M. Prorok ze Smíchova.
Stal se tak první obětí pandemie v českých zemích – a to v porovnání s okolními státy poměrně pozdě, neboť většina Evropy vedla s nečekaným nepřítelem marný boj už několik měsíců.
Prorokovo „prvenství“ je však sporné: U chřipky totiž neexistovala ohlašovací povinnost jako v případě úplavice či tyfu. Je tudíž možné, že některá dřívější úmrtí ve skutečnosti prošla bez povšimnutí.
Nicméně na svůj vrchol chřipka stále čekala. Největší vlna nákazy zachvátila svět o měsíc později, v říjnu 1918.
Tehdy už bylo jasné, že lidstvo prohrává bitvu se zabijákem, jehož sílu zcela jednoznačně podcenilo.
Oslavy vzniku samostatného Československa se nesly ve znamení pochmurného výhledu do budoucnosti – nemoci v těch dnech podléhalo několik desítek lidí denně v každém větším městě, a ve Vídni či v Praze to byly dokonce stovky.
Příliš laxní úřady
Dopad epidemie na každodenní život byl skutečně mimořádný: Drsný průběh choroby znemožňoval nakaženým běžně fungovat, takže hromadně zůstávali doma. Často nepracovali ani lékaři, a pokud ordinace přece jen otevřeli, byli rychle přetíženi.
Například v pražských Košířích musel údajně jistý doktor Somr zvládnout deset tisíc pacientů svého obvodu a k tomu šest tisíc dalších ze sousedního Smíchova. Na hřbitovech chyběla místa i rakve a nedostávalo se ani lidí, kteří by kopali jámy – mrtví proto končili v hromadných hrobech.
Než však došlo na zasypání, nebožtíci často leželi na zemi třeba i několik dnů. Nemocní horníci znamenali nedostatek uhlí. Personál postrádali prakticky v každém výrobním podniku, v době sklizně scházeli ženci.
Alarmující situaci začala řešit vláda, rada ministrů však nedokázala víc než vydat veřejné varování, aby se lidé vyhýbali kontaktu s nemocnými. Těm, kdo se necítili dobře, důrazně doporučovala zůstat doma.
V říjnu nechal ministr pro zdraví lidu Ivan Horbaczewski uzavřít na dva týdny všechny střední a soukromé školy či lycea. Úřady odvolaly ze služby vojenské lékaře, aby mohli pečovat o civilní pacienty, a 21.
října vstoupil v okamžitou platnost zákaz pořádání veškerých kulturních akcí.
Neplivejte na zem!
Na další opatření se ovšem nedostalo, za což později vládní představitelé čelili kritice. Zejména se jim vyčítalo, že nezajistili dostatečnou osvětu.
Některé státy zavedly například zákaz plivání na veřejnosti, propagovaly dezinfekci kapesníků a mokrý úklid namísto suchého.
Roli prostředníka mezi odbornou a laickou veřejností u nás místo vlády sehrál tisk: Odborníci na jeho stránkách důrazně apelovali, aby si lidé nepodávali ruce či aby používali vlastní příbory a sklenice.
Každý den noviny přinášely také zprávy o aktuálním počtu úmrtí. Zvláštní pozornost budily případy, kdy se obětí chřipky staly známé osobnosti.
Nemoci podlehli třeba básník Guillaume Apollinaire, malíři Egon Schiele či Bohumil Kubišta nebo sociolog Max Weber.
Onemocněli rovněž spisovatelé Franz Kafka a Fráňa Šrámek, oba se však uzdravili.
Nemocné nemocnice
Nejpalčivěji se bezmocnost v boji se zákeřnou chorobou projevovala ve zdravotnických zařízeních – tedy na místech, která měla pacientům přinášet úlevu. Ve skutečnosti se sanatoria či nemocnice stávaly jen dalšími ohnisky nákazy, neboť účinná terapie neexistovala. Lékaři mohli pouze předepisovat přípravky na zmírnění příznaků.
Zde však vyvstala další komplikace, a sice kritický nedostatek léčiv. Lékárny se dennodenně ocitaly v obležení, na tisíce zákazníků už ovšem nezbylo.
Chyběly zejména prostředky proti horečce a také aspirin, jenž se doslova vyvažoval zlatem. Jedna tabletka stála celou korunu, což před sto lety znamenalo nezanedbatelnou částku.
Nedostatkovým zbožím byl i cukr, nezbytná surovina pro výrobu léčivých pastilek. Počet pacientů vzrostl natolik, že přestalo být reálné zavádět karanténní opatření.
TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem
Nejtěžší nápor trval až do Vánoc. Po krátkém období oddechu se chřipka ozvala ještě jednou na počátku roku 1919, neměla však již tak katastrofální následky, a nevyvolala proto vlnu všeobecné pozornosti. Zhruba v polovině zmíněného roku epidemie pozvolna odezněla. Posléze se objevilo ještě několik posledních záchvěvů, ale nikdy již nedosáhly tak gigantických rozměrů.
Ačkoliv chřipka dostala přízvisko „španělská“, nebylo Španělsko o nic větším ohniskem než kterákoliv jiná země.
Jeden rozdíl oproti světu by se však našel: Zatímco v celé Evropě cenzura zpočátku tvrdě zasahovala proti tomu, aby tisk zveřejňoval reálné počty obětí, země na Pyrenejském poloostrově nechávala novinářům volnou ruku.
Vznikl tak zkreslený dojem, že ji nemoc tvrdě zasáhla, načež si pandemie vysloužila v okolních státech svůj současný přívlastek. Ve Španělsku se jí říká „chřipka neapolských vojáků“, podle postav z operety Píseň zapomnění, která měla v Madridu premiéru právě v době propuknutí choroby.
Vánoční svátky v roce 1918 zmařila španělská chřipka. Konec války přinesl ničivou druhou vlnu
I epidemie takzvané španělské chřipky v letech 1918 až 1919 přicházela ve vlnách. Ta nejhorší vypukla na podzim, vyvrcholila v listopadu a pokračovala i v prvních prosincových týdnech.
Nakazily se jí stamiliony lidí na celém světě a desítky milionů zemřely. Jen v Británii virus infikoval celou čtvrtinu obyvatel a zabil na 225 tisíc lidí, většinou právě okolo Vánoc.
Španělská chřipka i covid-19 jsou vysoce infekční respirační choroby a v mnohém jsou si podobné. Liší se nicméně v tom, jak se vyvinuly, v úsilí o jejich zvládnutí, v dopadu na zdravotnictví i v tom, jak se s nimi lidé naučili žít.
Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.
Sváteční výběr ze zahraničního tisku
Lidé o Vánocích roku 1918 nedodržovali žádná opatření jako dnes, píše Guardian. Tehdejší pandemie byla úzce spjata s první světovou válkou, která umožnila její rychlé rozšíření, ale také utvářela reakci. Až do příměří v listopadu 1918 byla válka důležitější než boj proti španělské chřipce.
Například v Británii úřady lidem radily, aby pokračovali v běžném životě, přestože epidemie sílila. Ministerstvo zdravotnictví jen doporučovalo izolovat nemocné od zdravých, zavřít školy a biografy a kloktat dezinfekci a varovalo před „velkými shromážděními“. Roušky mezi doporučeními nebyly a žádné z opatření nebylo povinné.
Jednotlivé městské rady přistupovaly k pandemii různě. Některé, například ty v Londýně, zavřely školy i kina, jiné nereagovaly vůbec. Důležitější byly válečné potřeby.
Lékařští odborníci si zároveň nebyli jistí, odkud chřipka vlastně přišla.
Netušili ani, které skupiny pacientů postihuje nejvíc, neznali povahu a závažnost příznaků ani to, jak zabíjí, protože obyčejná chřipka se chovala jinak.
Jen chřipečka..
Většina expertů se domnívala, že chřipku způsobuje bacil. Nebylo ale možné to potvrdit, protože bylo obtížné tento bacil od nemocných získat a pěstovat v kulturách.
Svou roli hrál i přístup veřejnosti, která chřipku považovala za většinou lehké onemocnění. Lidé měli za sebou čtyři roky války a těžko se dalo očekávat, že by se podřídili přísným restrikcím.
To platilo zejména těsně po válce. Ne náhodou druhá vlna vyvrcholila po příměří, kdy tisíce lidí neposlouchaly rady zdravotníků a hromadně oslavovaly konec války na náměstích, v ulicích, v hostincích i kostelech.
Brzy potom chřipku přinesli domů vracející se vojáci a roznesli ji do všech zemí. V listopadu a začátkem prosince 1918 byly nemocnice přeplněné nemocnými a umírajícími. Většina nemocnic na to nebyla připravená, protože jen v Británii byla polovina lékařů a sester vyčleněna pro potřeby války.
Zbylý zdravotnický personál nemohl pacientům nabídnout o moc víc než běžnou či paliativní péči; proti chřipce ani smrtelným plicním komplikacím stejně žádný účinný lék neexistoval. Většina lidí trpěla a umírala doma, jen v péči rodinných příslušníků.
Na některých místech v Británii tehdy došly rakve a přestaly se konat pohřby. Přibývalo zavřených škol, kde onemocnělo velké množství učitelů i žáků. Podobně jako dnes byly za šiřitele nákazy považovány děti a převládal názor, že uzavření škol je nezbytné, i když kontroverzní. Tehdy však rodiče nezavírali děti doma. Většina si jich hrála na ulici nebo v parku a dál chřipku šířila.
Horší než válka
Před Božím hodem druhá vlna epidemie španělské chřipky polevila. Britské Timesy napsaly, že byla „pětkrát smrtonosnější než válka“, a odhadly, že v posledních dvanácti týdnech na chřipku ve světě zemřelo na šest milionů lidí. O pár týdnů později se ukázalo, že mrtvých bylo dvanáct milionů. Podle historika Michaela Bresaliera je však nejspíše i toto číslo podceněné
Vzedmula se vlna hněvu proti britskému ministerstvu zdravotnictví, které nedokázalo pandemii zabránit. Největší kritika se týkala absence nařízení povinného nošení roušek, které mohly šíření nákazy omezit, ale nenosily se ani v hromadné dopravě. Kritici poukazovali na to, že například v San Francisku roušky epidemii potlačily.
Jak nemoci mění módu. Syfilis přinesla mužské paruky, tuberkulóza zas ideál bledé pleti
Číst článek
Když druhá vlna epidemie opadla, zavládl optimismus, že lidé mají to nejhorší konečně za sebou. Britové se zároveň upínali k vakcíně, kterou vyvíjelo ministerstvo války. Ukázalo se však, že je jen středně účinná proti sekundárním infekcím jako zápal plic a proti chřipce vlastně nechrání. I tak ale byla poptávka vysoká.
Po Novém roce 1919 se španělská chřipka vrátila. Byla sice mírnější než v druhé vlně, ale všem připomněla, že se bude vracet pravidelně. Nakonec se s ní lidé na celém světě naučili žít.
Virus, který na podzim 1918 způsobil takovou spoušť, koloval po světě ještě desítky let v mírnější formě a dál vyvolával epidemie. Smrt na chřipku i chřipka sama se staly součástí moderního života. Každá pandemie je krokem do neznáma, a když se ohlédneme, vidíme, že každá přináší nové a jedinečné problémy, které vyžadují jedinečné řešení, uzavírá historik.
BLOG: Oslavy po vyhlášení republiky napomohly šíření španělské chřipky. Roušky se v Československu nenosily
Chřipková pandemie, jíž v globálním měřítku padlo za oběť dle konzervativních odhadů na 20 až 50 milionů lidí všech národnostních a společenských vrstev, představovala i v kontextu válečné katastrofy a s ní spojených epidemií tyfu, úplavice a dalších chorob pohromu mimořádných rozměrů.
Válka přinesla do již i tak poměrně globalizovaného světa kvalitativní skok z hlediska propojení, kdy planetu nekřižovaly pouze miliony tun zboží a materiálu, ale i miliony lidí, kteří se navíc ocitali namačkáni v omezeném, často uzavřeném a hygienicky problematickém prostoru dopravních prostředků, komunikačních uzlů, výcvikových, zajateckých či internačních táborů stejně jako vlhkých podzemních krytů a zákopů.
Pro virus byl tento svět ideální Petriho miskou a během několika na sebe navazujících vln onemocněla zřejmě až třetina z 1,8 miliardy obyvatel planety. V Evropě se úmrtnost (podíl zemřelých z celkové populace) pohybovala kolem 0,5 procenta, byly však komunity, například v jižním Pacifiku, kde chřipce během několika týdnů po zavlečení podlehla až čtvrtina obyvatel.
„Chronologie až lákavě podobná pandemii roku 2020“
- Již samotný import obzvláště virulentního a smrtícího kmene chřipkového viru do Evropy byl důsledkem války, ať již přijmeme populární teorii o tom, že chorobu původem ze zemědělských oblastí amerického Středozápadu zavlekli nejdříve do velkých měst na pobřeží USA a následně do Evropy čerstvě mobilizovaní branci, nebo že za importem stojí transporty tisíců čínských dělníků, najatých na práci ve francouzských přístavech, a původ viru tudíž leží v Asii.
- V Číně se první známky nezvykle agresivního onemocnění opravdu objevují již na podzim roku 1917, čímž vzniká chronologie až lákavě podobná pandemii roku 2020.
- První vlna chřipky typická vysokou nakažlivostí a prudkým, ale relativně krátkým průběhem, zasáhla západní Evropu včetně frontových linií ve Francii a Itálii během jara roku 1918.
První zprávy o ní pronikly do (nejen) rakousko-uherského zázemí v reportážích o situaci ve Španělsku a Švýcarsku, jež nejsou zatíženy válečnou cenzurou, a fakticky nepřesné označení „španělská nemoc“ bylo na světě, aby se šířilo dále spolu s „konspiračními teoriemi“ o jeho původu (mezi rozšířené patřily například nepřátelská akce, rozkládající se těla mrtvých na bojištích, či sexuální abstinence vojáků). Vir, neznaje hranic či zákopových linií, se šířil též a v červnu roku 1918 dorazil i do střední Evropy.
Náhlé vypuknutí chřipkového onemocnění v nezvyklou jarní dobu zaujalo koncem měsíce i český tisk: „Příznaky jsou: bolesti hlavy, horečka, nevolnost a zmalátněnost,“ psal Český deník. „Někdy též bolesti v kloubech a svalech. Za čtyři dny příznaky mizí. Nebezpečí z nemoci té hrozí pouze lidem stiženým srdečními a ledvinovými chorobami.“
Podobné uklidňování, částečně podmíněné cenzurou a částečně odrážející prozatím „mírnou“ charakteristiku i tak velmi nepříjemného onemocnění, bylo během léta běžné i ze strany státních i místních orgánů, jejichž hlavní starostí bylo nejitřit již tak kritickou sociální, ekonomickou a politickou situaci v monarchii. Nadále trvající válka a na ni navázaná, leč pomalu se rozkládající ekonomika, množící se spontánní protesty a stávky ruku v ruce s hrozbou národních, či naopak bolševických revolucí prakticky nutily státní orgány k nečinnosti.
Potenciální omezení jakéhokoliv typu hrozila vyvolat krizové situace a další protesty, nebo prostě nebyla v kontextu válečné ekonomiky realizovatelná. Přesuny vojsk všeho druhu musely probíhat a často již dávno probíhaly bez ohledu na dopad na životy obyvatel, zatímco civilní úřady se marně snažily udržet sociální a politický smír.
Fakta
- Autor textu působí na Historickém ústavu Univerzity Hradec Králové
V jakési ironické paralele k „politice epidemie“ v dnešní České republice se tak centrální, regionální i lokální úřady monarchie ocitly v paralýze, omezeny jak realitou, tak vlastními politickými cíli a zájmy. Vše komplikovala i zprvu nejistá odborná debata stran původu onemocnění a jeho léčby, stejně jako akutní nedostatek prakticky všech zvažovaných léků.
Ty – v čele s masově předepisovaným, v konečném důsledku však spíše škodlivým aspirinem – však byly z dnešního hlediska jen sotva schopny potlačit zdaleka nejčastější příčinu úmrtí na „španělku“ – primární (virový) či sekundární (bakteriální) zánět plic, v éře před antibiotiky a antivirotiky medicínsky prakticky neřešitelné stavy.
Situaci nepomáhal ani všeobecně neutěšený stav výživy obyvatel, jenž se ve střední Evropě roku 1918 často podobal plíživému hladomoru.
Roušky do střední Evropy nedorazily
Politický kontext, jehož výjimečnost je nesrovnatelná s čímkoliv, před čím (často stejně bezradně) stojí úřady současné, sehrál zásadní roli ve chvíli, kdy v Českých zemích počátkem října 1918 naplno propukla druhá, mnohem smrtelnější vlna pandemie.
Pro úřady, zahlcené existenční krizí v zásobování i rostoucí existenciální krizí celého státu, se jednalo jen o další z vršících se problémů (hned po válce, revoluci a hladu), a jakkoliv se na něj pokoušely reagovat, příliš úspěšné ve své snaze nebyly.
V první půli října se městské rady, lékařské autority i zemské orgány zmohly primárně na nám dobře známé vyzývání obyvatel, aby se „co nejvíce vyhýbali styku s lidmi zvláště v uzavřených místnostech“, především pak „s rodinami, v nichž chřipka propukla, a vyhýbat se pobytu v uzavřených, přeplněných a špatně větraných místnostech, jako jsou kupříkladu zábavní lokály“. Osoby, jež pociťují příznaky chřipky, se pak měly co nejvíce izolovat od světa.
V ostrém kontrastu s naší současností i s dnešním mediálním obrazem pandemie roku 1918 se součástí dobových opatření ve střední Evropě nikdy nestaly ústní roušky.
Na rozdíl od USA, kde byly místy i povinné a jejich nošení zde prosazovala řada místních politiků i občanských hnutí (například v San Franciscu), zůstala ochrana dýchacích cest v Evropě i přes zkusmé zavedení ve Francii a Švýcarsku spíše raritou a předmětem učených debat, jež většinou končily odmítnutím.
Naši předkové tak znali roušky pouze z fotografií ze zámoří, což nám ovšem nebrání, abychom stejné fotografie nepovažovali za všeobjímající symbol tehdejší chřipkové pandemie.
Zmíněná i další doporučení (dále například úzkostlivá hygiena, dezinfekce bankovek, mlčení v tramvajích, eliminace pozdravu podáním rukou, či nošení vlastních příborů a sklenic do jídelen a kaváren), byla sice potenciálně efektivní, ze zmíněných politických a nakonec i praktických důvodů (jako možnost vynucování) však byla vesměs dobrovolná. Vedle kulturních zvyklostí pak narážela na nepřekonatelné překážky dané dobovou realitou.
Izolace nemocných byla nerealizovatelná jak v podmínkách zoufale přeplněných nemocnic (z nichž nemalou část měla v rukou armáda neochotná se o ně dělit), tak v často stísněných domácnostech, kdy v jednom příbytku pospolu žily celé rodiny.
Podobně vyhýbání se společenskému kontaktu bylo pro většinu obyvatel prakticky nemožné, stejně jako byl pro většinu nemocných z říše snů požadavek na přísný klid na lůžku po dobu sedmi až deseti dnů spojený s „pravidelnou dietní stravou“.
Výživa velké části obyvatel v posledním roce války závisela na podnikových kantýnách a veřejných vývařovnách.
Existence především městské populace bez ohledu na sociální postavení se koncem války točila kolem shánění potravin, obvykle získávaných čekáním v nekonečných a početných frontách. Kolektivní stravování tudíž nešlo prostě zastavit a fronty zakázat – byly podmínkou nutnou k přežití celých rodin.
Eskalace po vyhlášení Československa
Stejně tak byli lidé z existenčních a často i zákonných důvodů válečné ekonomiky nuceni pracovat v často nemalých kolektivech. Nadto, i pokud se zmohli k protestu, což nebylo v posledním roce války neobvyklé, měl tento většinou formu kolektivní akce, tedy ideálního podhoubí k dalšímu šíření epidemie. Vše pak téměř nevyhnutelně eskalovalo s vyhlášením republiky a koncem války.
Doprovodné masové oslavy a demonstrace společně s masivními přesuny rozpadajících se armád a zástupů uprchlíků napříč střední Evropou byly zaručeným receptem na rozšíření viru i do těch nejzapadlejších oblastí, což se, jak víme z lékařských záznamů pro období přibližně deset až čtrnáct dní po 28. říjnu, také stalo.
Většinu těchto faktorů nebyly dobové úřady schopny ovlivnit – postávání ve frontách, stísněné životní podmínky a nakonec i masové demonstrace byly realitou světa roku 1918, především však nebylo možno zastavit válku, jež se řídila svojí vlastní logikou. Pro místní úřady představovalo obrovský problém již jen přesvědčit c. a k. armádu, aby pro obrovské počty nemocných v říjnu 1918 uvolnila lékaře (kterých byl kritický nedostatek, neboť většina sloužila v armádě) či lůžka v týlových špitálech.
- Když se pak v půli října začaly pod tlakem prodlužujících se seznamů mrtvých ve velkých městech jako Praha či Plzeň omezovat veřejné produkce a nakonec po (jak jinak) často vášnivých debatách mezi lokálními politiky uzavírat školy coby prakticky jediné kolektivní instituce nepovažované za ekonomicky, vojensky či politicky zásadní, situace se příliš nezlepšila, neboť již bylo příliš pozdě.
- Část dětí zároveň skončila prakticky na ulici nebo naopak v již tak přeplněných domácnostech, zatímco středoškolští studenti starší 17 let se dokonce bez ohledu na epidemii dočkali povolávacího rozkazu z důvodu ukončení studia.
- Když pak počátkem listopadu vznikaly československé úřady, ani pro ně nebyla pandemie prioritou, neboť stály před nutností obhájit národní projekt jak vojensky válkou v pohraničí a na Slovensku, tak ekonomicky uklidněním radikálně naladěných dělnických oblastí.
V tomto kontextu je nepochybně symptomatické, že jakkoliv byla podzimní vlna chřipky roku 1918 vražedná a jen v Praze díky ní vzrostla týdenní úmrtnost běžných dvou stovek osob na stovek osm, nikdy se ve zdejším tisku nedostala na přední stránky novin. V ostrém kontrastu se současností nacházíme jak v česky, tak německy psaném tisku zprávy na toto téma nejvýše na třetí straně, kde se obvykle vyskytují „další zprávy z domova“ či „místní zprávy“.
Z pohledu do veřejného prostoru České republiky se zdá, že sledování epidemiologické situace se stalo téměř politickou obsesí. Virus jako by nám škodolibě připomínal vlastní zranitelnost, kterýžto pocit naše společnost v přesvědčení o své civilizační výjimečnosti dávno vytěsnila do hlubokého podvědomí.
Ve veřejném prostoru roku 1918 – na rozdíl od toho individuálního, kdy se chřipka na krátkou dobu stává prominentním, vesměs depresivním tématem deníků a dopisů – však byla smrtící choroba zastíněna jinými, „většími“, hlubším významem v podobě naděje či zoufalství obdařenými událostmi.
- Úleva z konce války byla všeobjímající a střední Evropa stála na prahu množství potenciálních počátků: národního, bolševického, fašistického, či jejich různých kombinací; o zranitelnosti a proměnlivosti společenského řádu pochyboval málokdo a pandemie k tomu byla „pouze“ další pointou, potenciálním akcelerátorem již probíhajícího dění.
- Platí to ostatně i o paměti konce roku 1918 – v Československu se toto období stalo symbolem „budování státu“ a chřipka jen nepříjemnou komplikací; pro německy či maďarsky mluvící střední Evropu (včetně té československé) pak byla spíše poslední z řady pohrom jen potvrzující všeobecný rozklad a úpadek, jež provázejí porážku.
- To vše navzdory hrozivému konečnému účtu – jakkoliv centrální úřady vzdorovitě odmítaly zařadit chřipku na seznam nakažlivých chorob s ohlašovací povinností, z dobových statistik jsme schopni odvodit, že na ni v Českých zemích v letech 1918–1920 zemřelo mezi 46 a 77 tisíci osob, nejvíce ve věkové skupině mezi 20 a 35 lety (pro srovnání, válka si ve stejném prostoru vyžádala odhadem 250 až 300 tisíc obětí).
Po smrtícím podzimu následovaly ještě další dvě vlny
V době vrcholu pandemie na přelomu října a listopadu 1918 byla počtem nemocných ochromena řada sektorů ekonomiky včetně železniční dopravy a pošty, v řadě úřadů a podniků dosáhla nemocnost personálu přes padesát procent, k pohřbívání v hromadných hrobech byla po celé zemi nasazována armáda a v Praze svážely mrtvé speciálně k tomu určené tramvaje.
Po nejvíce smrtící vlně z podzimu roku 1918 následovala ještě navazující vlna z jara roku 1919 a o rok později poslední vlna nejslabší, načež virus definitivně oslabil do podoby „pouhé“ sezonní chřipky.
Doboví lékaři soudili, že onemocnění dávalo uzdraveným přibližně 60procentní imunitu před další nákazou, byli však „šťastlivci“ jakou poradce amerického prezidenta Wilsona Edward M. House, který si vyzkoušel nákazu ve všech třech vlnách. Měl štěstí – přežil.
Pro nás je jen otázkou, zda je jeho příběh pro nás obdařen spíše nadějí, či zoufalstvím.