Nemusím být ve všem perfektní

Perfektní mámy. Jsou všude kolem nás, že?

Nosí dokonalé  oblečení, tlačí před sebou dokonalé kočárky, reagují na potřeby svých dětí ve správnou chvíli a vždy můžete vidět na jejich tvářích dokonalý, zářící úsměv.

Nebo ne? Neznáte nikoho takového  ve svém okolí? Určitě?

To asi proto, že dokonalé mámy prostě neexistují.

Všechny to víme a tuto skutečnost si rády připomínáme, zvlášť ve chvíli, kdy jsme ve stresu a cítíme se nedokonalé. Ale pravdou je, že dokonalá máma existuje. Někde vzadu, v našich myslích se ukrývá. Všechny jsme si ji v určitém bodě našeho zoufalství vytvořily. Například ta moje je vysoká, má dlouhé, štíhlé nohy, je vždycky plná energie a optimismu a umí báječné jablečné koláče.

Jak si vlastně představujeme dokonalou mámu. Je žena, která hravě ovládá kuchařské umění a tvorbu origami se svými dětmi dokonalejší, než máma, která uprostřed hor koupe své dítě v potoce a celý den ho nosí v šátku?

• Nebo je dokonalá ta máma, která sleduje módní trendy a umí vykouzlit z vlasů své dcery sto účesů?
• Proč vlastně pořád hledáme odpověď na otázku, jak má dokonalá máma vypadat a proč se jí pořád snažíme nejen představit, ale i se jejímu obrazu přiblížit?
• Děláme to vlastně proto, že jsme neustále bombardované představami o dokonalosti a radami, jak své rodičovské schopnosti, ještě více zdokonalit.
• Mámy jsou tak denně pod tlakem, aby tu byly pro každého a zároveň uměly upéct nejlepší sušenky, bez cukru, mouky a to všechno s lehkostí, jakoby nic.

Moje dokonalá verze mé samé, tohle všechno samozřejmě umí. S ničím nemá problémy.

Možná je to tím, že na rozdíl ode mě, není perfekcionista a umí brát všechno s nadhledem. V jejím podání vypadá všechno dokonalé, i když není.

V mém podání vypadá všechno ještě horší, než to skutečně je.

To my mámy a ženy obecně umíme. Zaměřit se na své chyby a zdůraznit je samy sobě několikanásobně.

Jako máma jsem zažila mnoho nelehkých chvil. S předčasně narozenou dcerou, která první čtyři roky doslova proplakala a nikdo mi nebyl schopen říct proč. Přes den jsem ten tlak zvládala, ale jakmile přišla noc, dopadlo na mě celodenní zoufalství jako obrovské břemeno.

 Cítila jsem se bezmocná, neschopná a bála jsem, že jsem zklamáním pro ostatní. Protože žena přece musí rozumět svému dítěti, musí vědět, co potřebuje a musí se vyznat ve všech druzích pláče s naprostou samozřejmostí. Ale já jsem nic z toho neuměla. Nevěděla jsem proč pláče a neuměla jsem jí pomoct.

Nakonec jsem jen doufala , že další dcera bude jiná. Že bude spát nebude tolik plakat a nespokojenost prvorozené, přestane být „má chyba“. Druhá dcera byla opravdu požehnáním. Téměř neplakala, spala celou noc a já si oddychla.

Během života jsem ale navzdory různým překážkám zapomněla, jaké to je myslet sama na sebe. Vždycky jsem tu byla pro každého, odsunula jsem své potřeby až někam na konec a přestala na ně myslet. Přišlo mi samozřejmé, že jsem na posledním místě a že nepotřebuji nic. Od nikoho, ani od sebe.

Dlouho jsem vydržela jet na plný plyn, bez odpočinku, bez nadechnutí, ale nakonec jsem se cítila jen slabá a bez energie. Byla jsem naštvaná na sebe, na celý svět, na dcery, na všechno a touto tvrdou lekcí jsem přišla na to, že musím říkat NE.

Prosté, jednoduché slovo  NE. Přestala jsem se chtít zavděčit všem a být tu pro všechny, kdykoliv si někdo vzpomněl.

Přestala jsem pozorovat každý drobek na zemi a úklid domu si naplánovala i s vědomím, že prostě nebude každý den na 100% čistý. Přestala jsem vymýšlet každodenní aktivity pro dcery a účastnit se s nimi každý víkend nějaké akce, jen aby jim to nebylo líto.

Možná Vám přijde teď zábavné nebo přinejmenším divné co napíši, ale já si až před měsícem teprve, dala opravdovou koupel. Takovou tu, kterou vídáme v ideálních filmech o ideálních rodinách.

Napustila jsem si vanu, dala do ní koupelovou sůl a zakončila to maskou na obličej. Celou půl hodinu jsem měla jen pro sebe. Nikdy jsem si takhle neodpočinula a neuvěřitelně mě to nabilo.

1. Přišla jsem na to, že mít pud sebezáchovy, neznamená být sobecká.
2. Pokud utíkáte po příchodu Vašeho manžela pryč z domu a jen bezcílně bloumáte městem a užíváte si to ticho, nejste sobecká.
3. Pokud se těšíte až jdou Vaše děti večer spát a Vy budete mít čas jen pro sebe, nejste sobecká.
4. Pokud o prázdninách počítáte dny, kdy Vaše děti půjdou zase do školy, ani vy nejste sobecká.

Pouze se u Vás projevuje naprosto přirozený pud sebezáchovy, snaha o svou vlastní záchranu. Záchranu své mysli a zdravého rozumu.

Lidé kolem Vás  budou vždycky hodně očekávat, jak se máte chovat, jak se máte oblékat, co máte říkat a kdy a jak máte vychovávat své děti.

Naučila jsem se smířit se s tím, že někdy očekávání druhých nesplním a zklamu je. Postupem času mě to i přestalo trápit.

Uvědomila jsem si totiž, že musím být u sebe na prvním místě. Mé potřeby musí být první a díky tomu mohu být lepší manželkou, matkou, dcerou i kamarádkou. Čím více energie a radosti ze  života budu mít pro sebe, tím více k rozdávání, budu mít i pro ostatní.

Naučila jsem se také méně plánovat dokonalé výlety, dokonalé večeře, dokonalé fotografie naší rodiny. Možná nemáme tedy každý rok perfektní fotografie z dovolené, dokonce ani nestihneme kolikrát  vyfotit vše, co zajímavého zažijeme. Místo toho, ale máme desítky vzpomínek na to co jsme prožili v tu danou chvíli.

Místo, abychom nastavovali fotoaparát a sami sebe stylizovali do nějaké pěkné pozice, užívali jsme si jeden druhého a všechny vzpomínky jsme prožili. Naplno v tu chvíli, kdy se staly.

Všechny ty malé vzpomínky, nakonec tvoří největší kus z nás všech. Rozesmívají nás, naplňují štěstím. Krátká ale silná objetí. Rychlé pusy na tvář. Malé vzpomínky tvoří náš život, skutečný, takový jaký je.

Vzdát se dokonalosti je jediný způsob, jak si užít naplno všechny ty malé nedokonalé okamžiky, které nakonec jsou nejdokonalejšími právě takové, jaké jsou.

Chaos je někdy pro duši přínosem. Věřím, že uprostřed největšího chaosu se skrývá největší štěstí.

Jedna má část ale pořád preferuje uklizený a čistý dům. Ve skrytu duše tak občas závidím těm ženám, které se dokáží povznést nad nepořádek a zasmát se mu. Já se tomu pořád učím. Každý den a bude to ještě dlouho trvat.

Je to i proto, že mít uklizený dům mi dává falešný pocit, že mám vše pod kontrolou. Falešný proto, že pokud ve svém domově žijete a prožíváte všechny ty okamžiky se svou rodinou, tak nikdy uklizený nevydrží. Ne dost dlouho.

Kousek po kousku se tak učím přijmout ten zábavný, láskyplný chaos v naší rodině a nemít z něho výčitky. Netrápit se tím, že dcery jdou spát o pár minut později, než jsem původně chtěla. Netrápit se ani plnou myčkou nádobí, přestože jsem ji chtěla před hodinou už vyndat. Netrápím se ani už prádlem, které stále visí na sušáku a špinavé se hromadí v pračce zase znovu.

Naopak se i zdá, že v nějakém malém chaosu, jsou lidé prostě šťastnější. Je to možná i proto, že nemusí být perfektní.Pro ně  je ideálně strávenou sobotou jen  být v pyžamu a jen tak nic nedělat. Nepovažují to za selhání, když nemají dokonale uklizeno a v troubě se jim nepeče dokonalá kachna.

Dokonalost jak se zdá, se totiž velmi často přeceňuje.

Někdy zkuste nechat svou dokonalou verzi sebe sama,  prostě zmizet. Na pár hodin. A užijte si ten pocit, když nemusíte být perfektní mámou nebo manželkou.

Slibuji Vám, že ji nebudete postrádat.

PROČ JE PERFEKTNÍ OBČAS NEBÝT PERFEKTNÍ?

Být ve všem perfektní – byl takový můj celoživotní hnací motor, i když jsem se setkala se situacemi, na které se nebylo možné připravit a musela jsem se (nějak) na ty méně příjemné adaptovat. V takových okamžicích se mi mé plány a vzdušné zámky zhroutily, ale taky jsem časem zjistila, že přistupovat k věcem s určitou lehkostí a menšími očekáváními (a nároky na sebe) není vůbec špatné.

Cvičit každý den, protože to je trendy

V tomto u sebe pozoruji zásadní pokrok. Nutno podotknout, že jsem nikdy nepatřila mezi pohybově nadané jedince, pohyb pro mě byl spíše noční můrou kvůli mým gumovým pohybům, které se ani zdaleka cvičení nepodobaly. Poté přišly mé první experimenty se zdravým stravováním, které vyústily ve vážnější problémy.

V té době jsem cvičení věnovala téměř 100 % svého času. Ale byl to takový pohyb, kterým jsem se trestala za to, že jsem snědla o sousto více. Poté, co jsem s těmito mými démony dobojovala, jsem na pohyb zanevřela.

Nikoliv na ten pohyb, který představoval odreagování, ale ten, který pro mě mohl znamenat opět sklouznutí k určitému extrému a přílišnému pozorování sebe samotné. Dlouho jsem hledala optimální a zlatou střední cestu. Nyní se pohybu věnuji pro jeho účinek samotný – protože díky němu přijdu na jiné myšlenky.

A co si budeme, také udělat něco pro zdraví (už nejsem nejmladší). Ručička váhy však pro mě už není rozhodující.

Proto se neciťte provinile, pokud zrovna nepotíte krev ve fitku jen proto, že vaše kamarádka se v něm dře denně. Pokud je vám bližší několikahodinová pěší túra, směle do toho. Hlavní je, abyste se cítili dobře vy a nesvazovala vás jakákoliv omezení a limity v tom.

Dokonalý make-up a svěží vzhled každý den

Taky se sami sebe ptáte, jak to jen vaše kolegyně dělají, že jsou v práci již v brzkých ranních hodinách a ještě dokáží vypadat svěže? Nebudu lhát, i já jsem rannímu líčení dříve věnovala více času a vstávala jsem o dvě hodiny dříve, abych vypadala alespoň trochu k světu.

Časem jsem však zjistila, že pár minut spánku je pro mě efektivněji stráveným časem. K získání alespoň minimálně zdravého looku mi tak stačila řasenka a výraznější rtěnka.

Není to však žádná věda a pokud máte po ruce make-up, korektor, rozjasňovač a řasenku, máte napůl vyhráno a nemusíte se tak ochuzovat o spánek. A rtěnku můžete nanést cestou do práce!

Být se všemi, protože se s námi chtějí setkat

Byť jsem tvor společenský, mám také ráda samotu (ono se to nejvíce projeví, pokud jste v každodenním kontaktu s lidmi, kdo zná, potvrdí mi).

Kolikrát jsme se však přistihli, že těch společenských událostí, ať už šlo o víno s kolegyněmi po práci, teambuildingy v zaměstnání, oslavy přátel, bylo trošku moc a vlastně nás spíše unavují? Je dobré se zamyslet, co nám některá setkávání dávají. Zda-li nás obohacují, nebo spíše energeticky „vyšťavují“.

Je možná fakt, že i z akce, na kterou se nám nemusí příliš chtít, může nakonec vzniknout párty, na kterou do konce života nezapomeneme, ale každá správná kamarádka prostě pochopí, když chceme mít jeden večer pro sebe.

Být občas sám se sebou je prospěšné pro psychohygienu.

Nemám co na sebe!

Ano, jedna z největších mýlek možná, přičemž každá se po výplatě přistihneme, že si buď tu a tam koupíme kousek, o kterém za nějakou dobu vůbec nevíme..

Přitom, každá máme neustále ten samý pocit jen proto, že kupujeme kousky, které nejdou zkombinovat. I já jsem se za poslední dobu snažila odolávat slevám, zejména tam, kde vím, že bych oblečení po krátké době vyřadila. Tady opět platí známé dvakrát měř, jednou řež.

Určitě si ani nemusíme nalhávat, že pokud zavítáme do takového obchodu několikrát týdne, už to nemusí být únosné ani pro náš budget. V tomto směru se sama sebe zkouším vždy zeptat, zda-li mi nebude onen úlovek opravdu jen viset ve skříni ladem.

Přeci jen, nejsou někdy lepší i ty zážitky, které nám zůstanou napořád?

Lenost je dovolena

Jsme nuceni v této době být neustále zaneprázdnění, ať už prací, studiem nebo setkáváním se s různými skupinami osob. Současná doba nám klade být neustále ve zrychleném moodu, pracovat na sobě, a ten, kdo čas v této době najednou má, je zkrátka divnej.

Je faktem, že i já jsem s tím „nic nedělat“ měla potíž, neustále jsem cítila, že tím, že nic nedělám, mi neustále něco uniká. Lenošení však jde využít i produktivněji, pokud jej zrovna nechcete strávit ležením v posteli. A i kdybyste opravdu lenošili, všechno přece počká!

Dokonalé rande neexistuje

Je fakt, že už delší dobu výrazy dating time apod. vidím jen v časopisech a týkají se mě možná tak z dálky, což mě však nevylučuje z toho, že bych se svým protějškem neměla i po letech vztahu stále randit (?!)

Pokud však budeme mít na mysli rande s novým objevem, určitě bychom měli zapomenout na ideální místo, ideální čas a možná i dokonalý outfit. I rande z amerického filmu se přece tu a tam neobejde bez nějakého toho trapasu!

Život offline

Ruku na srdce. Čas, který věnuji sociálním sítím a hledáním inspirací by se mnohdy dal využít i jinak, ale na druhé straně být OFF je také fajn. Pokud pociťujete na začátku odvykávání absťáček, můžete si naordinovat víkend v místě, kde se ani na data nepřipojíte. Myslím, že každý z vašeho okruhu bude mít pochopení pro to, že nejste 24/7 online.

Bez čeho se neobejdete vy a v čem se naopak podařilo na sebe slevit nároky? Jak to bralo vaše okolí?

Foto: Tereza Hurdová, Pixabay.com

Nejsem dokonalá a nestydím se za to

Kdyby se mě někdo zeptal, jaké je moje životní krédo, nejspíš bych odpověděla prozaicky – „být v pohodě“. Možná se vám to bude zdát příliš přízemní či málo ambiciózní, ale pro mě je to velmi důležité, a jak se budu snažit ukázat, skrývá se za tím i trochu víc, než se na první pohled třeba může zdát.

Být v pohodě = identifikovat vlastní potřeby a priority a žít v souladu s nimi

„Být v pohodě“ totiž rozhodně nechápu jako nějaké pasivní proplouvání životem s minimem úsilí. Pro mě to znamená cítit se dlouhodobě dobře – identifikovat vlastní potřeby, hodnoty a cíle a žít pokud možno v souladu s nimi.

Velice důležité je pro mě stanovení priorit – nemáme dostatek času ani dalších prostředků intenzivně se věnovat v životě všemu, proto je potřeba umět si vybrat to, co je pro mě (!) skutečně zásadní, a ostatní záležitosti odsunout na nižší příčky pomyslného do-to listu, eventuálně je nechat být zcela stranou.

Co mi nevyhovuje, změním nebo se o změnu alespoň pokusím; a pokud to nejde, je potřeba se vydat jinou cestou a neplakat bůhvíjak dlouho nad rozlitým mlékem (ostatně – jako matka malých dětí už jsem na každodenní likvidaci rozlitého čehokoli zvyklá ;-)).

Dělám to, co dělám, protože JÁ chci. Život není soutěž s druhými.

Identifikovat vlastní priority se zdá na první pohled celkem snadné. Problém tkví ale v tom, že se dost často stává, že neusilujeme o to, co bychom chtěli my, ale o to, co se od nás očekává – jedeme v zajetých kolejích toho, jak fungovaly role v naší rodině, když jsme byli malí.

Snažíme se plnit či naopak záměrně bojkotovat to, jak si naši budoucnost představovali naši rodiče.

Nebo třeba jedeme ze setrvačnosti v životním stylu, který nám už dávno nevyhovuje, ale nikdy jsme se nedokázali zastavit, ohlédnout se a s odstupem si uvědomit, že tudy (už) cesta nevede.

Někdy (byť podvědomě) soupeříme se sourozenci, bývalými partnery, spolužáky, známými či třeba sousedy v tom, kdo má „ukázkovější“ život – závratnější kariéru, reprezentativnější rodinu, větší dům, dražší auto, … A my ženy se také snažíme naplňovat roli dokonalé ženy, jak nám ji často prezentují média, a snažíme se plnit Instagram a další sociální sítě stejně idylickými momentkami ze života jako druzí.

Boj sám se sebou, v němž nelze zvítězit

V souvislosti s tímhle tématem si pokaždé vzpomenu na svou mámu – vždy byla velice starostlivá, vstřícná a pro rodinu dělala maximum, i v práci všem vycházela co nejvíce vstříc. Zařizovala vše potřebné, sháněla, nakupovala, uklízela, vařila, prala, … Protože to brala jako svoji povinnost.

Měla na sebe vysoké nároky – vše chtěla dělat na 100 % a stále měla obavy, aby vše perfektně zvládla, a když se něco pokazilo, brala to jako svoje selhání (i když za to třeba zcela evidentně nemohla). Táta jí například musel hodně dlouho přesvědčovat, že ponožky opravdu žehlit nemusí… Pochopitelně pak byla z toho všeho často unavená, vyčerpaná.

Důsledkem toho se jí pak třeba práce hromadila, protože když vše chtěla dělat naprosto dokonale a precizně, zabralo to hodně času a energie.

Vždycky mě jako dítě hrozně mrzelo, když v době adventu pronášela, že Vánoce by se měly zrušit, že je to hrozný blázinec a že nic nestíhá.

Přitom jí nikdo k tak vysoké aktivitě nenutil (i když třeba kolegové z práce se poměrně rychle naučili její ochoty zneužívat) ani ji nevyžadoval.

Byl to její smysl pro povinnost, který říkal, že na Vánoce „se“ vždycky peklo tolik a tolik druhů cukroví, vždycky „se“ dělal velký úklid, který zahrnoval i čištění oken v mrazu a kompletní ruční mytí velkého svátečního cibulákového servisu…

Pro druhé byla naprosto perfektní, rozdala by se, ale sama uvnitř trpěla, bojovala s vyčerpáním a únavou a stejně pak měla výčitky svědomí, že není dost dokonalá a selhává. A tomu já se u sebe snažím programově vyhnout.

Ano – nemám díky tomu doma vždy perfektně naklizeno, k žehlení se uchyluji jen málokdy, dětem denně nevymýšlím několikahodinový program kreativního tvoření, ale jsem ráda, když se rozumně zabaví i samy, neobskakuji rodinné příslušníky a nedělám, co jim jen na očích uvidím – pochopitelně respektuji jejich přání a potřeby a snažím se jim vycházet vstříc, ale nezapomínám při tom ani na sebe, protože prostě „chci být v pohodě“.

Život tedy není závod, ale kdyby byl, nechci přepálit start, ani běžet sice pořád rychle, ale na špatnou stranu…

I já se snažím, mám své cíle, ambice a pracuji na tom, abych se zlepšovala. Ale nesnažím se o to být za každou cenu nejlepší, někoho předhonit, splnit všechna očekávání okolí.

To, co dělám, dělám proto, že já chci, nikoli proto, že to chce někdo jiný – pak taky nemusím být zklamaná, že jsem mu dostatečně nevyhověla, že mě třeba dost nepochválil či neocenil – vždyť jsem udělala maximum, co bylo v mých reálných silách, a proto se nemusím cítit špatně, naopak.

Ostatně: některým lidem se stejně nezavděčíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli (dětem se věnujete moc/málo, jste moc/málo ambiciózní, jste příliš tlustí/hubení, …).

Čím jsem starší, tím míň mám potřebu řešit, co si o mě druzí lidé myslí. Rozhodně to neznamená, že bych byla bezohledná. Ani že bych ignorovala názory vlastní rodiny.

Jde jen o situace, kdy by mi třeba ti, jichž se to vůbec netýká, radili, jak mám žít či jak mám vychovávat své děti.

Zkrátka nebudu řešit, „co by tomu řekli lidi“, zejména ne tehdy, pokud reagují na nějakou situaci bez znalosti kontextu.

Když něco nezvládám či nestíhám, prostě si řeknu o pomoc. Bez výčitek. Komunikace s druhými a zpětná vazba je v tomto směru stejně důležitá jako umět porozumět sám sobě a svým potřebám.

Pokud moje okolí netuší, že mi něco vadí, nebo že mám nějaký problém, těžko s tím může něco udělat.

A zásadní je také umět říkat NE a necítit se při tom provinile a necítit povinnosti se za to omlouvat nebo vysvětlovat proč (když jde o odmítnutí něčeho, co je nad rámec mých povinností).

Vánoce netřeba rušit, stačí zrušit nesmyslné nároky, které na sebe klademe

Vždy si říkám, že co není tolik důležité, počká. A když to nepočká a uteče, taky dobře, alespoň už nebude nutné to pak řešit.

Tak třeba právě doba adventu – opravdu nikdy nechci dojít k tomu, abych si myslela, že by se měl zrušit.

Vždyť je to období, které přímo vybízí k tomu udělat si pohodu, dopřát si něco dobrého, vyrazit s rodinou na hezký koncert nebo se třeba zúčastnit nějaké kreativní dílničky.

Co naopak zrušit můžu (a ráda to také dělám) je velký úklid, honění se za dokonalými dárky, pečení a vyvařování v takových rozměrech, že bude lednice po okraj plná a polovinu jídla pak budeme do sebe tlačit jen proto, „aby se to nezkazilo“.

Pokud chci mít naklizený byt a nemám čas nebo sílu se do toho pouštět, objednám si úklid (a odpustím si třeba pár návštěv kavárny, abych k tomu našetřila prostředky navíc).

Pokud chci mít hodně druhů cukroví, ale nemám chuť, čas nebo schopnosti je péct, koupím si krabici kvalitního domácího cukroví z vyzkoušeného zdroje a pár druhů upeču doma s dětmi jen tak pro radost a vytvoření vánoční atmosféry. Dnes už existuje různých možností celá řada. A doma může být pohoda. Jak prosté.

• Z prázdného džbánu nelze nalévat
• Jedině tehdy, kdy já sama se cítím dobře a v rovnováze, mohu dlouhodobě fungovat i ve vztazích s druhými, které pak budou celkově lepší a pohodovější, než kdybych žila v neustálém stresu a frustraci z toho, že nejsem dost dobrá a neodpovídám zcela představě dokonalé ženy (která v reálu stejně ani neexistuje).
• Myslím si, že moje děti si nebudou v dospělosti pamatovat, jestli byla u nás doma vždy důkladně čistá okna, nikde ani smítko prachu a každý den tříchodová teplá večeře, ale spíš to, jaká u nás vládla atmosféra, a jak jsme si dokázali užít společný čas – třeba úplně obyčejně, ale hlavně v dobré náladě.
• Za Mavimi,
• Eva

Ve všem chci být perfektní: Zkuste být třeba jen dobrá

Dobrý den,

čím dál tím více zjišťuju, že jsem nadměrně závislá na splnění očekávání ostatních. Těch je ale spousta, spoustu z nich si dokonce domýšlím, takže jsou jen v mé hlavě.

Začalo to už na základce, kdy jsem měla samé jedničky, a pokračovalo na střední, kde probíhalo to samé. Přitom mí rodiče byli opakem toho, co dělá většina rodičů – říkali, ať se tolik neučím, nekárali mně za špatné známky, často mě chválili za dobré. A já chtěla a chci být ta nejlepší dcera. Zároveň také nejlepší studentka, manželka, příští rok i matka…

Přitom mám z toho všeho šílený stres. Dala jsem si nějaké životní cíle a cestu jak k nim dojít, nedovedu ale „pustit“ to, co dělám, a to mně brzdí.

Při práci studuji školu, která je mi vzhledem k mým cílům k ničemu, do toho se připravuji ještě na přijímačky na druhou školu, kterou chci, do toho pracuji a dělám různé projekty… Příští rok k tomu plánuji mít miminko a už teď vím, že se z toho všeho zblázním.

I když dělám na nějakém projektu, jsem perfekcionista, náročná na sebe, vše musí dopadnout podle mých představ i na úkor mého psychického vyčerpání. Jsem schopná se sedřít z kůže, sama však vnímám, že zbytečně, že některé oblasti, co jsou mi na nic vzhledem k tomu, co chci, bych měla uzavřít, opustit. Jenže to nedokážu, chci být pefektní a dokázat všechno.

S tím souvisí, že se mi už od dětství opakuje sen o tom, že jsem v kolejišti a nemám kam uhnout před vlaky – zde jsem si přečetla, co to znamená, a vše souhlasí. Jak si pomoci a odstranit tohle chování ze své osobnosti?

Bára

Milá Báro,

když si pročítám vaše řádky, napadá mne, že nejste sama, kdo se potýká s podobnými obtížemi. Jako by se v nich odrážela doba, ve které žijeme. Zaměření na úspěch, výkon, ocenění zvenku, vyčerpání, stres…, a to již od dětství. 

Píšete, že jste nadměrně závislá na splnění očekávání ostatních, která si navíc jen domýšlíte. Většinou se za naplňováním očekávání druhých skrývá potřeba jejich ocenění, přijetí a lásky. Člověk může mít pocit, že si nezaslouží být přijímán jen proto, jaký je, ale proto, že něco vykonal, náležitě si to odpracoval, a tudíž zasloužil.

Pokud je člověk takhle zaměřen a nadměrně se snaží vyhovět ostatním, ztrácí pak kontakt sám se sebou, s vlastními potřebami a se svým vnitřním světem.

Vede ho to k potlačení autenticity a k popření svých vlastních pocitů a emocí. Zkuste se zamyslet nad tím, proč se tak snažíte plnit očekávání druhých a co tím získáváte, popřípadě ztrácíte.

Jak by se váš život proměnil, kdybyste myslela víc na sebe a na to, co chcete vy? 

Píšete, že chcete být ve všem nejlepší a perfektní, a to se vám prolíná do každé oblasti vašeho života. Nejlepší dcera, nejlepší studentka, nejlepší manželka, příští rok i nejlepší matka… Z toho, jak líčíte vaše nasazení, mi vyznívá, že jste hodně zaměřená na výkon.

Svoji sebehodnotu tak pravděpodobně odvozujete od toho, co jste udělala, vystudovala, zvládla… Mít ambice a plány není vůbec špatné, naopak, jen to chce zdravou míru.

Sebehodnota by měla být postavena na jiných základech, vycházet ze sebereflexe a přijetí sebe sama se všemi pozitivními i negativními stránkami.  

Potřeba být nejlepší je velmi zatěžující a navíc nereálná. Není to v lidských silách. Zkuste si představit člověka, který by byl ve všem nejlepší. Byl by vám vůbec sympatický? Chtěla byste se s někým takovým přátelit? Já osobně ne.

Zaprvé bych mu to nevěřila a měla bych dojem, že si nasadil falešnou masku, kterou ukazuje světu, zadruhé by mě ta jeho dokonalost nebavila. Chyběl by v ní život, který obnáší i selhání, zklamání, přehodnocování, uznání chyb a další „nedokonalosti“.

 

Vy už jste zjistila, že chtít být nejlepší není to nejlepší, co pro sebe děláte. Cítíte, že tím na sebe vytváříte velký tlak, který vám přináší stres a vyčerpání. Sama vnímáte, že je potřeba něco uzavřít, opustit, ale nějak to nedokážete, protože chcete být perfektní a dokázat všechno. 

Propusťte potřebu být perfektní. Smiřte se s tím, že prostě ve všem nejlepší nebudete. Zkuste být třeba jen dobrá. Nebo co takhle být spokojená? Zastavte se a ptejte se sama sebe, co je pro vás opravdu důležité. Možná zjistíte, že to není další perfektně zvládnutý projekt, ale čas věnovaný sobě.

Že to není další studium, ale těšení se na miminko. Nechtějte být nejlepší matka, ale třeba spíš hodná a laskavá maminka. Pokud budete chtít být nejlepší, pak se vám může stát, že budete chtít mít taky nejlepší a perfektní dítě. Dítě ale nechce být perfektní, potřebuje hlavně lásku, pochopení a laskavé vedení.

Nabízím vám svůj pohled, ale pravdivé odpovědi najdete sama v sobě. Zastavte se a udělejte si na sebe čas. Zklidněte se a poslouchejte tichý vnitřní hlas. Ptejte se, co je pro vás opravdu důležité. Pokud to sama nedokážete, vyhledejte psychoterapeuta, který vám pomůže ujasnit si priority a změnit vaše vnitřní nastavení tak, aby vám bylo líp.  

Před pár dny vyšel na těchto stránkách krásný článek, který by vám mohl být inspirací: http://psychologie.cz/zivot‑je‑nadech‑vydech/.

Báro, přeji vám do života jen to nejlepší.

Karla Šakti Morawski

Na webu Psychologie.cz sdílejí své profesní i životní zkušenosti přední psychologové a psychoterapeuti. Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu a učit se lépe rozumět svým vztahům, svým blízkým a sami sobě.

6 způsobů, jak si udělat pořádek v životě a zklidnit se | Žena.cz

Být zaneprázdnění a nestíhat už dávno není moderní a rozhodně to není důkazem toho, že jste úspěšní, cílevědomí, sebevědomí, samostatní nebo něco podobného. Vlastně to dnes spíš poukazuje na to, že si neumíte zorganizovat život a stanovit priority.

Což samozřejmě nemusí být nic jednoduchého. Většinou chceme stíhat úplně všechno a ve všem být perfektní, a když nám dojde, že se to nikdy nikomu nemůže podařit, neumíme si vybrat, jestli je lepší zpomalit v práci, mít míň kamarádek, nebo neuklizený byt.

Hranice mezi prací a domovem

Pokud se příliš stresujete, zkuste začít jasně oddělovat, kdy ještě pracujete, a kdy už začíná volný čas. Někdo v pohodě zvládá, když se ty dvě věci prolínají, ale někomu to pak celkem výrazně kazí spaní, ale i vztahy. 

„Když přijdete domů, převlékněte se z pracovního oblečení do pohodlnějšího, čímž přesvědčíte mozek, že už jste doma a můžete myslet na jiné než pracovní věci. Že můžete začít beztrestně odpočívat, tedy pustit si hudbu, film, mluvit s přáteli, jít běhat. A udělejte jednu z těch věcí pokaždé, když se budete cítit vystresovaně,“ radí pro Guardian koučka Julianne Miles.

Už jste to asi slyšela milionkrát, ale nepodceňujte čas na spaní. Stanovte si dobu, kdy budete pravidelně chodit spát, a v předstihu vypněte telefon, nebo se na něj aspoň přestaňte dívat. Budete díky tomu spát klidněji. Rovněž pravidelnost spánek zkvalitní, a vy tak budete méně unavená.

Naučte se to vypnout

Ono se řekne vypnout telefon, jenže za tím je zároveň i velké rozhodnutí. Vy totiž musíte především chtít se na chvíli odpojit. Samotné vypnutí přístroje totiž ještě nezajistí, že se přestanete stresovat.

Musíte si srovnat v hlavě, že když se nějakou chvíli nepodíváte na telefon, nic se nestane. Že když e-maily vyřešíte o hodinu nebo dvě později, vlastně se nic nestane.

Těch situací, kdy je totiž doopravdy potřeba odpovědět do minuty, je velmi málo, i když vám možná někdo tvrdí opak.

„I když vás třeba vaše práce baví, je potřeba občas věnovat pozornost a energii něčemu jinému, ať už to bude sport nebo nějaký jiný koníček. Jedině tak si udržíte zdravý odstup a váš život zůstane v rovnováze,“ radí HR ředitelka firmy Deloitte Caroline Hunt.

Zároveň byste měli vědět, že jak si lidi kolem sebe naučíte, tak se budou chovat. Funguje to v mnoha ohledech včetně e-mailu. Pokud budou kolegové nebo klienti vědět, že pravidelně kontrolujete mail i v jedenáct večer, budou vám v tu dobu psát a budou očekávat odpověď.

Nezakládejte si na zaneprázdněnosti

V posledních letech se z toho, jak strašně jsme zaneprázdněni, stal v podstatě životní styl. Spousta lidí žije tak, jakoby jediným smyslem života bylo celý den jen odškrtávat položky na seznamu úkolů.

Zkuste se v tom kolotoči pravidelně několikrát denně aspoň na chvíli zastavit a třeba jen pět minut zhluboka dýchat. Nebo se zastavit a pozorovat cvrkot na ulici.

Nebo si popovídat s kolegyní, aniž byste ji hned utnula se slovy: „Promiň, mám toho hodně, nestíhám.“ To už se prostě nenosí.

„Vytvořili jsme si takovou „busy“ kulturu. Přitom bychom ale měli udělat krok zpátky a uvědomit si, proč to děláme. Samozřejmě že musíme všichni pracovat a vydělávat, abychom zajistili rodinu, ale vážně je nutné kontrolovat mail, i když na přechodu pro chodce čekáte na zelenou? Vážně nemůžeme pár minut jen tak být?“ ptá se Gelong Thubten, kouč z Googlu.

Hlídejte si poloviční úvazek

Čím dál více firem využívá zaměstnance jen na poloviční úvazek a je to výhodné pro obě strany. Maminkám na mateřské to umožňuje snadnější návrat do práce, firmy nemusejí platit „celého“ člověka, když pro něj nemají tolik práce. Jenže to dost často svádí k tomu, že nakonec pracujete mnohem víc, než byste měli.

Máte pracovat jen dva a půl dne v týdnu, ale přitom vyřizujete maily a vytváříte další hodnoty v podstatě každý den, protože zaměstnavatel zkrátka není zvyklý, že jste k dispozici jen v omezený čas. A protože vy máte práci rádi, cítíte zodpovědnost, jeho prosby ochotně plníte, přestože tomu obětujete svůj čas za pořád stejné peníze.

Na jednu stranu je v pořádku, že šéfovi neřeknete: „Promiň, dneska je čtvrtek, tak mě tvoje průšvihy nezajímají.“ Pokud mu ale vyhovíte mimo domluvené dny, měli byste si to pak zase jindy vybrat zpátky a třeba odejít dřív, nebo si domluvit náhradní volno.

Dokažte svoji flexibilitu

Spousty stresu a problémů vás může zbavit větší pracovní svoboda. Tedy například to, že nebudete mít pevnou pracovní dobu, nebo že můžete pracovat z domova. Není ale moc šéfů, kterým by se tyto nápady zamlouvaly, takže je potřeba jim dokázat, že to může mít pozitivní dopad i na ně.

„Upozorněte na čas, který ušetříte, když nebudete muset dojíždět. Vysvětlete, že čím míň lidí bude v kanceláři sedět, tím menší budou náklady na její provoz. Pamatujte si ale, že pracovat flexibilně neznamená pracovat méně, ale převzít kontrolu nad sebou samým, a zvýšit tak vlastní efektivitu,“ říká zakladatelka britské pracovní agentury Flexiworkforce Tracey Eker.

Poznejte sami sebe

Na druhou stranu je velmi důležité, abyste se neřídili jen různými poučkami, nebo tím, jak to dělají ostatní, ale zkusili vypozorovat přímo na sobě, jak se vám pracuje nejlépe. To, že si zařídíte home office, totiž nemusí nutně znamenat, že najednou budete šťastnější.

Co když vám bude chybět každodenní kontakt s lidmi, co když budete doma prokrastinovat ještě mnohem víc než v kanceláři? Počítejte také s tím, že věta: „Pracuji z domova.

“ zní spoustě lidem úplně stejně, jako byste řekli: „Zdědil jsem ůl miliardy a už nemusím nikdy pracovat.“ Spousta z nich se totiž pak začne chovat tak, jako byste si doma váleli šunky a neměli do čeho píchnout.

Může to tedy sice v něčem ulevit, ale někdy to kazí pracovní, rodinné i partnerské vztahy.

Všechny tyhle nástrahy musíte zvážit a vypracovat pracovní plán sami sobě na míru.

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Husité budili hrůzu, jako teroristé si ale počínali i jejich protivníci, říká Čornej | Video: Martin Veselovský

Celý svět musí být perfektní – Katarína Bradáč | PSYCHOLOG

Vyšlo v elektronické verzi časopisu Maminka

Text: 13.5.2011 08:00 | Jana Potužníková | Maminka
RUBRIKA: Jen pro maminku

Celý svět musí být perfektní!

Perfekcionista nikdy není s ničím naprosto spokojen.

Vaše dítě bude patřit mezi premianty, zvládne tři cizí jazyky, gymnázium a červený diplom jsou samozřejmostí… Věřte nebo ne, u perfekcionistických matek jsou takové myšlenky zcela běžné. Proč?

To, co neexistuje, hledají celý život. Marně. Dokonalost je totiž nedosažitelný ideál. Snaží se vypadat skvěle, působit skvěle, pracovat skvěle, chovat se skvěle, skvěle plnit roli manželky, milenky, šéfky, hostitelky, matky, kamarádky, hospodyně…

Ale jako by se se vzrůstající snahou mít všechno perfektní dokonalosti vzdalovaly. Jestli je totiž perfekcionismu něco vlastní, je to právě jeho absolutní nedosažitelnost.

Za všechno může výchova!

„Podle mých zkušeností s klienty jde o naučené chování, které má obvykle kořeny ve výchově v primární rodině,“ konstatuje brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz). Co to přesně znamená? Hned si to vysvětlíme.

Matky, které dnes stojí nad dítětem a chtějí po něm samé jedničky a bezvadně uklizený pokojík, zažily kdysi naprosto totéž. I nad nimi někdo stával a huboval je za každou maličkost. Vštěpoval jim do hlavy, že musejí být nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejrychlejší, nejšikovnější…

Perfektní peklo

„Na své dětství nevzpomínám zrovna ráda,“ přiznává dnes třicetiletá Katka, když začíná vyprávět o tom, jaké je to být vychovávaná perfekcionistickou matkou.
„Byla jsem jedináček, a o to to zřejmě bylo ještě horší. Naše dny měly pevný řád. V týdnu i o víkendu jsem vstávala ve stejný čas.

Oblečení do školy muselo být pečlivě vyladěné, učebnice v tašce srovnané podle velikosti, dokonce si pamatuju, jak mě máma byla schopná několikrát přečesávat, protože se jí nedařilo udělat dva rovnoměrně silné culíky či copy. Po škole jsem musela hned domů a už od první třídy vzápětí na několik kroužků. Samozřejmě se mě nikdo neptal, co by mě bavilo.

Máma byla přesvědčená, že to ví sama nejlíp a že cokoli mi vybere, zvládnu. A všechno na jedničku. Pořád jsem tedy dřela.

Do školy, na kroužky. Na její zkoušení, které doma zavedla také jako pravidelnost. Jít si jen tak hrát ven, s kamarádkami, to neexistovalo.

Když jsem měla všechny úkoly a bylo po kroužcích, máma mě učila vařit, žehlit, starat se o domácnost.

Jen co se nade mnou nakřičela, když jsem sotva sedmiletá bojovala s žehličkou a pláčem, protože se mi nedařilo vyžehlit kapesníky tak, aby byla hrana na hraně,“ konstatuje Katka.

Od kolébky dál…

Matky-perfekcionistky se svou „super“ výchovou začínají samozřejmě tak brzy, jak to jen jde. „Očekávání perfektního výkonu se u nich projevuje třeba už tehdy, když značně časně očekávají, že dítě začne zvedat hlavičku, přetáčet se, velmi brzy chodit, mluvit…“ upozorňuje psycholožka na to, že perfekcionismus matky uplatňují prakticky od porodu.

„A často již před ním přehnaně studují literaturu, aby jim nic neuniklo, nic neopomenuly. Pak nutí partnera, aby dvě hodiny denně mluvil s bříškem, poslouchá se jenom ‚pozitivní‘ hudba, nemluví se hlasitě či nepatřičně.

Před plánovaným těhotenstvím doplňují stravu o kyselinu listovou a pak i v prvním trimestru. Pokud však jednou zapomenou, přehrávají si katastrofické scénáře o rozštěpu páteře plodu vinou jejich opomenutí.

Denně cvičí maminkovskou jógu a od prvního dne potvrzení těhotenství trénují porodní dýchání. Všechno je podřízeno dni D,“ dokresluje situaci psycholožka.

Koneckonců porod je pro ně tak významným předělem v životě, tak silným prožitkem, že v nich může touhu po tom mít perfektní dítě výrazně znásobit. A tak utíká rok za rokem a jejich nároky na potomka rostou.

NEJ, NEJ, NEJ

Nejlepší, nejrychlejší, nejšikovnější, ale také nejkrásnější, nejhodnější, nejposlušnější, nejvychovanější, nejvzornější, nejukázněnější, nejaktivnější. Člověk by zešílel jen z toho, když si to čte, ale pro perfekcionistické matky jiné měřítko než to NEJ neexistuje.

„Víte, když jsem odmaturovala s vyznamenáním, myslela jsem si, že se doma konečně dočkám pochvaly. Byl krásný slunečný den, já tehdy běžela do nejbližší telefonní budky a volala mámě, že mám vyznamenání, jen dvojku z angličtiny, že jsem tu maturitu tedy udělala a že to jdeme oslavit. Ona mě ale dokonale zpražila otázkou, co prý chci slavit, když mám jednu dvojku?

Všechna radost byla pryč, všechny pocity hrdosti, že jsem něco dokázala. A zatímco má nejlepší kamarádka dostala za maturitu se třemi trojkami nové auto, já za své vyznamenání slyšela jen výtku… To byla poslední kapka.

Tehdy jsem se přestala pro mámu snažit být holčička podle jejích představ,“ líčí Katka své další trampoty a dodává, že se hned po maturitě sebrala a rodiče opustila.

Šla sice studovat vysokou, jak si přáli, ale dostala se konečně z jejich dosahu.

Bez pochvaly, s bičem v ruce

Než se podíváme na to, co s Katkou udělala volnost, je třeba vrátit se k jedné velmi důležité věci, kterou zmínila. Pochvaly. Ty od perfekcionistek prakticky nikdy čekat nemůžete. „Taková matka málokdy chválí. Pokud už tak činí, pak je to za mimořádný výkon a neopomene přidat komentář, že to stejně mohlo být lepší.

Když dítě získá alespoň náznak pochvaly, která však přijde až za mimořádný výkon a je vzápětí doprovázena zmíněným komentářem, naučí se podávat mimořádné výkony a považuje je za standard. Navíc si začne vyčítat, že pořád jsou tu rezervy a ono jich stále ne a ne dosáhnout,“ načrtává Mgr.

Katarína Bradáč, jaké následky výchova perfekcionistickou matkou může pro dítě mít, a pokračuje: „Mimořádné výkony však vyžadují mimořádné úsilí. Pokud se toto stane standardním, může následovat zvýšená únava nebo první pochybnosti o sobě, zda jsem méněcenný, když potřebuji odpočívat a tím mrhám časem.

Nebo se dítě tak vyčerpá, že již není schopno soustavně nadprůměrné výkony podávat, ale pocit vlastní nedostatečnosti z nedosažení nasazené laťky zůstane.

To zapříčiní ještě bolestnější vnitřní prožívání a pocity méněcennosti. Později, když už má možnost srovnání, jak to chodí u kamarádů, nemusí již mít schopnost rozlišit, co je přirozené a co ne.

Může se domnívat, že ostatní jsou málo nároční, že nedůsledně plní své úkoly a nejsou dost snaživí a nemají žádné ambice. Což mimochodem matka perfekcionistka neopomene zdůraznit.

Tudíž možná není vhodné s těmito lidmi trávit čas, čímž se uzavírá do nezdravého prostředí, kde operuje pouze matka perfekcionistka.“

Nevratné následky?

Děti vychovávané v takovém ovzduší se jednoho dne probudí do světa paradoxu: snaží se, seč mohou, a přesto to nikdy není dost. Přidávají na tempu, nechodí spát, berou si víc úkolů, než zvládnou, ale pocit spokojenosti? Pochvala? Ocenění? Ne.

Po letech vlivu perfekcionismu se samy děti opět stávají perfekcionisty. A nejprve ve směru vůči sobě samým. Začínají na sebe mít vysoké nároky jako jejich rodiče, nebo ještě vyšší. Kladou si nereálné cíle a za jejich nedosažení se nenávidí.

Neznají sebeúctu, sebelásku a kupodivu ani sebevědomí!

Přestože jim okolí často sotva sahá po kotníky, děti perfekcionistů žijí v přesvědčení, že jsou slabé a nedostatečné.

Ano, docela jistě mezi nimi potom jednou jsou ti nejupracovanější workoholici, neurotici… Ale také narkomani, alkoholici, bulimičky a anorektičky, lidé se sklony k sebepoškozování nebo extrémně agresivní jedinci.

To všechno jen proto, že se dostali do kolotoče honby za něčím, co neexistuje, do sebenenávisti…

A jednoho dne třeba také můžou dospět k přesvědčení, že jejich život nemá vůbec cenu, když oni za nic nestojí! „Bohužel vše, co bylo zmíněno, může být následkem perfekcionistické výchovy. Život žel následkům traumat meze neklade a umí být krutě tvořivý.

Od převzetí perfekcionismu do vlastní osobnosti v různé míře intenzity, neschopnosti se prosadit a být průbojný jako následku přehnané péče přes psychosomatická onemocnění, hledání náhradní autority za perfekcionistického rodiče v nevhodné partě v kombinaci s drogami, sebepoškozující chování, poruchy příjmu potravy, chování nepřizpůsobivé či sociálně nežádoucí, rozvody či jiné partnerské problémy, depresi, úzkost a strach ze selhání až po sáhnutí si na život,“ potvrzuje smutnou skutečnost psycholožka.

Na dno a zase zpátky…

Katka po svém odchodu od rodičů zažila spoustu let krize. Pokud jste čekali úlevu, ta opravdu nepřišla. „Měla jsem dlouho nastavené hranice od mámy. Bylo jedno, že najednou žila sto padesát kilometrů ode mě. Devatenáct let mi vštěpovala určité zásady a já v jejich uplatňování pokračovala dál.

I když jsem je nesnášela. Ale nic jiného jsem neznala. Tam, kde mě to táhlo jednat jinak, než by schválila máma, jsem se dostávala do stavů podivné rozpolcenosti. A asi vůbec poprvé v životě jsem si po nějakých dvou letech vysoké položila otázku: co chci vlastně já? A hodně jsem to oplakala.

Bylo mi jednadvacet a jediné, co jsem uměla, bylo žít tak, jak si to přála má matka. Paradoxně mi to ukázalo studium filozofie, na které mě sama poslala, ale krok za krokem jsem přece jen začala hledat sama sebe…“ nezastírá Katka, že výchova její matky se na ní podepsala opravdu důkladně.

Ale když to na druhou srovnáme s výše uvedeným výčtem možných následků, poprala se s tím naopak ještě dobře.

Ačkoli… „Když už jsem si myslela, že žiju podle svého, měla práci, která mě bavila, a revoltovala jsem proti mámě ve všem, co se dalo, skolil mě únavový syndrom.
Pro mě jako člověka zvyklého jet na tisíc procent? Pohroma.

Dělávala jsem šestnáct hodin denně, i o víkendech, málo spala, blbě jedla, ale byla spokojená s tím, jak se peru se životem a jsem úspěšná. Myslela jsem si, že žiju podle svého, nicméně jak mi ukázala psychoterapie, kterou jsem při léčbě únavového syndromu podstoupila, velmi jsem se mýlila.

Najednou jsem nedokázala vstát z postele, vyjít ven, udělat cokoli. A víte co? K přepracování a chronické únavě mě dohnaly opět zásady vštípené mi mámou.

I když jsem si myslela, že žiju podle svého, pořád jsem žila po jejím. Až teď, poslední dva roky, po třech letech snažení se, terapií, konzultací, analýz vím, že teprve začínám žít skutečně tak, jak chci, bez pocitů, že jsem selhala.

A učím se tomu, co mi nikdy nikdo neukázal. Učím se odpočívat, poslouchat to, co cítím, rozhodovat se podle toho, co cítím, říkat vlastní názor! Učím se sebelásce.

A nikdy bych nevěřila, že to, co má být přirozené, bude taková dřina!“

Další odvrácená tvář

Jak vidíte, následky takové výchovy se s dítětem „táhnou“ celý život. A jsou často bez nadsázky devastující. Nicméně jako Katka nekončí všichni potomci perfekcionistek.

Existuje ještě minimálně druhá, stejně výrazná skupina lidí: těch, kteří nakonec rezignují na protest na cokoli, uzamknou se do svého introvertního světa a stávají se z nich zadumaní, nešťastní samotáři.

„V obou případech, ať se již snaží nebo rezignovalo, je dítě vychované perfekcionistkou ochuzené o šťastný pocit, že se mu něco povedlo, že je šikovné a talentované. Takže se u něj rozvíjí pocit méněcennosti, obviňuje se z neúspěchu, vlastní nedostatečnosti, neumí se následně mít rádo a budovat si zdravé sebevědomí.

Pokud schází bezpodmínečná láska, neumí si odpustit, je přesvědčeno, že milováno a hodno lásky je pouze tehdy, když je perfektní. Chyby, jako přirozená součást procesu učení, se netolerují. A tyto hranice si samo může posouvat výš a výš, až k nerealistickým cílům, kterých nedosáhne, potvrdí si tak vlastní neschopnost, a tím se začarovaný kruh uzavře,“ říká psycholožka.

Bezpodmínečná láska?
Perfekcionistické matky jsou skutečně při tom všem, co tu čtete, přesvědčené, že dělají pro své dítě to nejlepší. Každým napomenutím mají pocit, že se starají o jeho dobro.

Jenže z nejpřirozenějšího citu na světě – mateřské lásky – tak činí lásku s podmínkou! Děti vyrůstají s pocitem, že si matčinu náklonnost musí zasloužit a že to často závisí na neuvěřitelných a zbytečných detailech!

Ano, to je pro perfekcionisty kromě jiného typické: lpění na detailech.
Pamatujete na Katčino vyprávění o žehlení kapesníků, které musely mít hranu přesně na hraně? A o tom to je. O té zbytečné přehnanosti, extrémních požadavcích.

O cepování dětí, aby měly knížky srovnané podle velikosti, oblečení podle barvy, aby seděly rovně, psaly přesně podle předloh, v omalovánkách při vybarvování nepřetahovaly okraje, měly vždy přepečlivě ustláno a hračky na přesně vyhrazených místech… A běda, jestli ne!

Léčba existuje!

Napadá vás, že perfekcionisté jsou zralí, ehm… na cvokaře? Dámy odpustí, pánové prominou, perfekcionisté se zhluboka nadechnou – ano, terapie je namístě. „Vhodná je návštěva psychologa a léčba.

Mělo by jít o terapii zaměřenou na odhalení příčiny, na její pochopení, osvojení si vitálních vzorců chování a zejména změnu sebeobrazu. Při léčbě by měl perfekcionista dojít k sebepřijetí i s nedostatky, které má každá lidská bytost.

Ve svém perfekcionismu rozhodně není šťastný a nečiní pak šťastným ani své okolí,“ uvádí k tomu psycholožka.

Otázkou ovšem je, jak perfekcionistu dovést k psychologovi? Nemusí se to zdaleka zdařit ve všech případech. Pro perfekcionisty je jejich životní styl běžný, přirozený.

Nechápou, že se dá žít i jinak, lépe, radostněji, že se dá dětem předat jiný vzorec chování, a návrhy na návštěvu psychologa budou pravděpodobně také opovrhovat. Copak to právě oni mají zapotřebí? Ke slovu by tu mohl přijít partner.

I ten samozřejmě hraje ve výchově roli, a pokud se děje něco, co se mu nelíbí, je na něm, jak zasáhne… Ale něco by pokud možno udělat měl. Jak však podotýká psycholožka, prosazování svého názoru na věc bude mít rozhodně těžké.

Perfekcionisté jsou totiž hodně, hodně tvrdohlaví a jiné vidění světa – alespoň navenek – nepřipouštějí…