Zdroj: Hynek Glos
Krčský les pod Thomayerovou nemocnicí je zdrojem dvou atrakcí. Před porodnici odtamtud občas zabloudí mufloni. Tu ještě fajnovější představuje úzká chodba, která vede do podzemí z lesní cesty těsně pod areálem špitálu. Za mřížemi se skrývá třípatrové zařízení postavené v šedesátých letech minulého století. Podzemní nemocnice se 72 lůžky a dvěma operačními sály je opravdu působivé retro.
Ti starší z nás se rázem přenesou do dob, kdy ve školách pravidelně navlékli igelitové pytlíky na končetiny a ve smradlavých plynových maskách klopýtali s mrskajícími se choboty po schodech do protiatomového krytu – povětšinou do tělocvičny nebo do jídelny.
Nemylme se ovšem. Krčský relikt z dob, kdy se vážně počítalo s útokem zbraní hromadného ničení, je plně funkční. „Do hodiny jsme povinni uvést zařízení do provozu,“ říká Pavel Florian, správce podzemní nemocnice, která je chráněným zdravotnickým pracovištěm pro případy mimořádných událostí včetně jaderného nebezpečí.
Většina technologií je tu ze 70. let, ale fungují. Pravidelně se kontrolují i expirace léků. Údržba a provoz zařízení stojí 450 tisíc korun ročně a hradí je sama Thomayerova nemocnice. Jen elektřinu platí hasiči, kteří mají s nemocnicí smlouvu, že může být podzemí využito v rámci Integrovaného záchranného systému.
Komentář: Jak nám svět drobet zvlčel
Krč je z pohledu jaderného nebezpečí jedním ze zvláštních úkazů robustního systému ochrany civilního obyvatelstva, který byl zbudován za socialismu a dodnes je udržován při životě. Přitom nikdo nepočítá s tím, že by byl pro tento účel využit.
Pro staříky a pro opilce
„Výbuch atomovky?“ směje se specialista na urgentní medicínu Petr Mokrejš, který nás provádí sklepním špitálem.
„Pokud by na Prahu spadla cíleně zbraň současných parametrů, kterou disponují armády, polovina obyvatel umře hned a nebude je mít kdo pohřbít, druhý půlmilion nebude mít kdo ošetřit,“ přemýšlí jeden z mála lékařů, kteří se u nás zabývají medicínou katastrof. „My nejsme vůbec připraveni na takovou událost.
My nejsme dokonce připraveni ani na situace, které mohou reálně nastat, třeba výbuch cisterny s nebezpečným nákladem na ulici 5. května, hromadnou nehodu nebo průmyslovou havárii typu výbuchu Spolany,“ dodává Mokrejš.
Naráží také na to, že pravobřežní část metropole nemá dodnes jediný centrální příjem, který by dokázal zvládnout velký počet pacientů, o dekontaminační jednotce nemluvě. A podzemní nemocnice by ani v krizové situaci příliš nepomohla.
Je koncipována jako labyrint úzkých chodeb, kde se nevyhnou ani dvoje nosítka. „Je pěkné, že máte záložní kapacitu 72 lůžek, ale s propustností šest pacientů za hodinu toho příliš nenaděláte,“ konstatuje lékař. V jednom ze dvou operačních sálů v nemocnici ale viditelně pookřeje.
Předvádí nám narkotizační aparát z 80. let. „To je blbuvzdorný přístroj. Opravíte ho kladivem. Princip je pořád stejný, jde jen o design. Ty nové mají víc blikajících světýlek, “ reaguje s úsměvem na nedůvěřivý novinářský pohled.
Po chvíli zápasení s hadicemi se mu jej skutečně podaří zprovoznit. I s obstarožním vybavením by si prý troufl na drenáž hrudníku.
Nemocnice naposledy posloužila při povodních v roce 2013. Když Botič vytopil domov pro seniory Sue Ryder, našlo tam útočiště 40 stařečků. Vedení domova se pak zalíbilo druhé podzemní patro natolik, že má s Krčí smlouvu, aby ho mohli v případě potřeby využít. Stačilo dodat přímotopy. Na přelomu tisíciletí se změnila nemocnice na záchytku. Jednomu rekordmanovi tehdy naměřili 4,39 promile.
Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob
Zejména cizinci po probuzení z deliria byli konsternováni, kde se to ocitli, všechno si chtěli fotit a personálu trvalo bezmála půl dne, než je vypakoval. Při povodních v roce 2002 sem byl potom evakuován domov důchodců z Karlína.
Největší krytem je metro
Podobná podzemní zařízení, která jsou součástí krizových plánů metropole, jako má Thomayerova nemocnice, existují ještě pod Bulovkou a Všeobecnou fakultní nemocnicí na Karlově náměstí.
Systém ochrany civilního obyvatelstva a jeho ukrytí při útoku zbraněmi hromadného ničení z dob studené války je v Praze opravdu monstrózní.
Na jejím území je 768 stálých krytů s kapacitou 150 tisíc lidí.
V Praze se počítalo s ukrytím až 40 procent obyvatelstva – největším stálým krytem (ještě existuje kategorie improvizované úkryty) by bylo metro. Pojalo by až 332 tisíc lidí. Pověsti o existenci obřích podzemních prostor jsou ovšem jen legendy.
Kromě jednoho – pod malostranským Klárovem je stanice metra, která nebyla nikdy zprovozněna, a spekulovalo se, že mělo jít o tajný úkryt pro nedaleký Úřad vlády – by se staly útočištěm pro obyvatele samotné tunely a vestibuly.
Jediné speciální prostory pro ochranu obyvatelstva jsou hygienické buňky s nouzovými WC a místnosti, které by složily jako sklady mrtvol.
Při budování podzemky se za socialismu s variantou krytu vždy počítalo, proto byly zřízeny v rámci metra tři technická centra na Klárově, na Smíchově a Chodově – v těchto podzemních prostorách by se vyráběla elektřina a probíhala ventilace vzduchu. Ty jsou dimenzovány na 72 hodin.
Pak by museli lidé ven. Čtvrté centrum v Libni už nebylo dostavěno – přišla sametová revoluce. Jako kryt pro 15 tisíc lidí by sloužil také Strahovský tunel, kde jsou dovnitř zalitá devadesátitunová ocelová vrata.
I v metru jsou vzducho- a vodotěsná vrata (ano, ta, která se příliš neosvědčila při povodních).
Kam dopadne příští atomovka? V posledních letech se scénáře mění
V osmdesátých letech se tradovalo, že ochranná funkce metra byla navržená na parametry ruské atomové bomby, protože o té se na rozdíl od té americké daly čerpat znalosti v zahraničních médiích.
Dnes představuje metro patrně větší bezpečnostní riziko než zálohu pro případ nějakého útoku.
Kdyby tam terorista použil jadernou, chemickou nebo biologickou zbraň, podzemí a koncentrace lidí by její účinky znásobilo.
Praha nicméně protiatomové kryty stále udržuje při životě. Město jich má přímo ve správě 295. Roční náklady na jejich údržbu včetně krytové funkce metra se pohybují kolem 47,5 milionu korun (z toho 45 miliony přispívá ministerstvo financí na metro).
Správa služeb hlavního města Prahy zaměstnává několik „krytařů“. Jedním z nich je pan Miroslav. Práci krytaře mu dohodil jeho otec před čtyřiceti lety. „Hlavně musí všechno fungovat. My tady mažeme i šroubky u osvětlení,“ říká muž, který má na starost největší protiatomový kryt v Praze.
Kryt Bezovka v Praze 3 pod Parukářkou by vstřebal více než dva tisíce lidí. „Dieselagregát je z roku 1959 a díky Mírovi funguje dokonale dodnes. Zkoušíme ho tak jednou za čtrnáct dní, “ pochlubil se jeho kolega Vítek, který je krytařem patnáct let.
Že by se mělo v jejich krytařských životech něco měnit, muži nepředpokládají.
Agregát na věčnost
Samo město Praha na svém bezpečnostním webu přitom píše, že použití úkrytů k ochraně obyvatelstva je nereálné z mnoha důvodů.
„Jsou morálně zastaralé, jejich charakter ochrany se neslučuje se současnou strategií a uměním vedení válek i inteligencí zbraňových systémů,“ uvádí se v dokumentech.
Město hodlá do budoucna minimalizovat náklady na provoz a údržbu krytů a podporovat jejich mírové využití.
Do krytů by nikdo nešel
Je to trochu absurdní. Jako bychom na jedné straně ustrnuli v 80. letech minulého století – máme stovky protiatomových úkrytů, na druhé straně je zřejmé, že v dnešním světě nikdo s masovou evakuací obyvatelstva nepočítá.
Dotaz na to, co by se dělo, kdyby na Prahu spadla atomovka, zástupci ozbrojených a bezpečnostních složek považovali za vtip. Armáda se s otázkou po ujištění, že opravdu nejde o letní apríl, vypořádala jednoduše – zabezpečení ochrany obyvatelstva je v gesci ministerstva vnitra.
To nás odkázalo na Státní ústav pro jadernou bezpečnost, kde jsme celkem očekávaně také nepochodili.
U hasičů jsme dopadli o něco lépe. „Pak by přece žádný plán už nebyl potřeba,“ reagoval Martin Kavka, mluvčí pražských hasičů. Následně navrhl přeformulovat dotaz na použití tzv.
špinavé bomby, kterou lze sestrojit mnohem snáze než klasickou jadernou zbraň, a proto by se mohla stát zbraní teroristů. Funguje tak, že radioaktivní látky do širokého okolí rozpráší výbuch klasické trhaviny.
„Obecně bychom v současné době předpokládali minimální pravděpodobnost použití špinavé bomby‘.
Jsou mnohem snazší (logisticky) a levnější způsoby, jak citlivě zasáhnout obyvatelstvo, nicméně úplně vyloučit tuto variantu nelze. Kořeny obav hledejme především v bezpečnostní situaci v postsovětských republikách po roce 90, kdy byl zaznamenán černý trh se štěpným materiálem,“ říká Kavka.
S masovým ukrýváním obyvatelstva se už podle něj ale nepočítá ani v případě teroristického útoku jadernou zbraní. „Do krytů by nikdo nešel. To je přežitek studené války, resp. doby, kdy se uvažovalo o konvenčním bombardování. Obecné doporučení je odjet z postiženého místa,“ podotkl Kavka.
Takže rada na závěr: někam se prostě vypařte.
Čtěte také:
Strach ze sousedů? Vyřeší to jaderné zbraně
10 hororových scénářů konce lidstva
Zemřel stratég studené války Zbigniew Brzezinski
Tajemné podzemní „město“. Pod Parukářkou žijí obyvatelé, které byste tam nečekali
Podzemní protiatomový kryt Bezovka, který se rozléhá prakticky pod celou Parukářkou, vznikal v 50. letech 20. století. Kolaudován byl až v roce 1967.
„Kryty, jako je tento, byly budované po druhé světové válce s ohledem na to, aby dokázaly uchránit před atomovou bombou, což byla tehdy nejničivější známá síla,“ vysvětlil Petr Koníček, který je u Správy služeb hl. m.
Prahy vedoucím Odboru protipovodňové ochrany a úkrytu civilní ochrany (CO).
Menší podzemní město
Spolu s Bezovkou se na území hlavního města nachází dalších 191 podobných krytů, většinou pod civilními domy, součástí systému je i metro. Bezovka je v Praze 3 největší a také jedním z největších v hlavním městě. Původně byla budována pro úkryt žáků z žižkovských škol, dnes je určena i dospělým. Vejít by se do ní v případě ohrožení mělo až 2 500 lidí.
Dovnitř vcházíme nenápadným vstupem z Prokopovy ulice dlouhou chodbou. Hned po vstupu nás v nynějších vedrech „zchladí“ příjemná atmosféra podzemí.
„Udržuje se zde konstantní teplota 20° Celsia,“ vysvětlil Koníček. Chodba končí drobným zakřivením a masivními pancéřovými tlakovými dveřmi.
Za nimi se rozprostírá síť několika chodeb, které už fungují coby kryt.
„Při jaderném výbuchu vzniká světelné záření a tlaková vlna. Proto jsou chodby lomené, aby se tlaková vlna mohla tříštit,“ uvedl Koníček. Jelikož jsou stěny bunkru vyztužené třemi metry tlustými železobetonovými stěnami, nad nimiž se ukrývá až desetimetrová masa hlíny a skály, proniknout by dovnitř nemělo ani radioaktivní záření.
Třídenní azyl
Při postupu dále do útrob krytu zjišťujeme, že prostředí je vesměs neměnné. Dlouhé prostorné chodby, okolo kterých jsou v místech tu a tam menší místnosti určené na skladování nejrůznějších propriet, dráty vedené po stěnách a roury nad hlavami. Rozlehlou halu, kde by lidé v případě ohrožení měli pobývat, byste tu hledali marně.
Největší protiatomový kryt Bezovka se nachází několik metrů pod povrchem Parukářky. Málokdo ví, že se v jejích útrobách nachází spletitý systém chodeb vybavených nejrůznější zachovalou technikou, a ještě málo ví o obyvatelích, kteří v ní přebývají. David Zima
„V případě vyhlášení pohotovosti by lidé přebývali na chodbách,“ uvedl Koníček.
„Na základě rozhodnutí bezpečnostní rady státu se kryty zpohotovují, což může nastat přibližně 24 až 48 hodin po vyhlášení mimořádného stavu.
Během té doby se do krytu musí navozit nezbytný materiál, balená voda, lavice, které jsou určené pro obyvatele. Ty mají být rozprostřeny podél chodeb pro potřeby obyvatel.“
Podzemní kryt je napojený na standardní elektrickou i vodovodní síť. V případě nouze si však může po určitý čas vystačit i s vlastními rezervami. „Kdyby například došlo k bombardování, kanalizace krytu se hermeticky uzavře, aby do ní nezatékaly nečistoty zvenku v případě narušení kanalizační sítě. Když je potrubí přeplněno, pod tlakem se vypouští,“ prozradil Koníček.
V takovém případě by obyvatelé byli odkázání na vlastní zdroje vody, kterou by se nouzově napustily dvě podzemní nádrže, každá o objemu 150 tisíc litrů.
Taková voda by byla určena především pro mytí rukou nebo splachování toalet, které se v prostorách krytu samozřejmě také nachází. Předpokládá se, že by měl být schopen lidem posloužit zhruba 72 hodin čili tři dny.
Mohl i více, „ale lidé by měli problém vydržet to především z hlediska psychiky,“ líčí Koníček.
Soudruzi mysleli na vše
Z psychických důvodů mysleli tehdejší stavitelé i na to nejhorší – úmrtí. I když to zní překvapivě, součástí podzemí je totiž i místnost, která by suplovala potřeby márnice, kam by se ukládala mrtvá těla. Máloco umí s psychikou zamávat tolik, jako strávit i třeba pouhou hodinu vedle nebožtíka, obzvláště ve stísněných a setmělých prostorách.
Denní světlo v nedohlednu
V případě dobrého zásobení vodou i potravinami, které by si ovšem lidé správně měli nosit v evakuačních zavazadlech, by zde klidně mohli přečkat i více dní, snad i týdnů. V případě výpadků elektřiny jsou v podzemí dva dieselové agregáty z roku 1959, které mohou produkovat elektřinu, zrovna tak jako obstarávat nezbytnou cirkulaci čerstvého vzduchu.
V této místnosti se nachází filtrační zařízení, které napomáhá udržovat čistý vzduch v celém objektu. Kdyby náhodou došlo k výpadku elektřiny, lze jej cirkulovat i ručně.
Autor: Martin Přibyl
„Když by venku náhodou bylo nedýchatelně a nemohl by do podzemí být přiváděn čerstvý vzduch, zařízení by se přepnulo na cirkulaci vnitřního oběhu,“ uvádí Koníček. Kdyby došlo na to úplně nejhorší – tedy dlouhodobý výpadek elektřiny a nedostatek nafty, která by zásobovala generátory, je možné stroj pro cirkulaci ovzduší rozpohybovat i „ručně“.
Z rozvleklého labyrintu pravoúhlých chodeb docházíme do kruhové místnosti s postranními schodišti paralelně stoupajícími vzhůru k povrchu. Jedná se o jednu ze dvou odvětrávacích věží.
Od denního světla nás dělí více než 15 metrů. Zároveň jde o jeden z několika možných výstupů, tento se konkrétně nachází poblíž Jeseniovy ulice.
V celém komplexu jich je více a jsou mimochodem dobře rozeznatelné i z povrchu.
Na Žižkově to žije i pod zemí
V úvodu jsme se zmiňovali o tom, že i v podzemí si to „žije“ svým životem. Nedělali jsme si legraci.
Zhruba uprostřed podzemního komplexu se nachází jakási centrální místnost, která v současnosti funguje jako zázemí pracovníků úkrytů CO, kteří se o kryty starají, aby byly v případě nouze funkční.
Prostory Bezovky mimochodem v současnosti využívá i Policie ČR, takže se nedá říci, že by kryt ležel ladem a nevyužit.
Pohled, kterého by se v podzemí člověk nenadál. Spokojení papoušci!
Autor: Martin Přibyl
Každopádně v podzemí žijí i „domácí“ mazlíčci pracovníků úkrytů CO. Nejedná se o krysy či potkany. Jsou to rybičky v akváriích a papoušci! „Většinou se jedná o zvířata, která někdo dostal, ale nevěděl co s nimi, tak je odložil,“ vysvětlil Koníček.
Pracovníci CO se jich ujali a s veškerou péčí se o ně láskyplně starají v prostorách, o jakých se jiným jen může zdát.
A že by jim snad prostředí, kam slunko nesvítí, nesvědčilo, vyvrací fakt, že se ve zdraví dožívají takové délky života, jaká je u jejich zvířecích kamarádů normální.
Nad hlavami u stropu člověk nejednou přistihne nějakou tu rouru.
Autor: Martin Přibyl
Některé řopíky ožily, většina pevnůstek je ale bez využití
Teprve loni řopík získal do svého vlastnictví. Objektů lehkého opevnění se na Lounsku, Žatecku a Podbořansku nacházejí stovky, jen málokterý je ale nějak využitý. Tak jako Vonka se o ně stará několik málo nadšenců. Města a obce, na jejichž katastrech se nacházejí, mají jiné priority. Nemají o ně zájem.
„O řopík se starám od roku 2005, měl jsem ho pronajatý. Později jsem koupil od obce pozemek pod ním, loni jsem od ministerstva obrany získal bezúplatně vlastní objekt,“ vysvětlil Ondřej Vonka.
Vnitřek zrenovoval a vybavil, letos by rád dokončil venkovní úpravu opevnění. V plánu má také obnovu původního zákopu kolem bunkru. „Zákopy obnovím tak, jak skutečně byly.
Mohu čerpat z dobové fotografie,“ dodal.
Přečíst článek ›
Ondřej Vonka pracuje jako metrolog v Praze, svému koníčku se věnuje hlavně v době, kdy je muzeum otevřené pro veřejnost. Návštěvníci si uvnitř bunkru mohou prohlédnout různé vybavení, ve střílnách nechybějí dva kulomety.
Návštěvu řopíku nabízí také zámek ve Stekníku u Žatce. A to v rámci prohlídky své zahrady, kde se objekt nachází.
„Pro návštěvníky jsme připravili zážitkovou prohlídku se svíčkou, s informacemi uvnitř řopíku, na které se návštěvníci například dozvědí, kdy jeho stavba probíhala, kudy vedla celá linie opevnění, kolik stála stavba takové malé pevnosti a další zajímavé informace,“ sdělila kastelánka Jana Zajíčková.
Pevnůstky podél Ohře a Blšanky
Linie železobetonových pevnůstek, které se budovaly v letech 1937 a 1938 v rámci výstavby československého opevnění, se táhne okresem Louny podél řeky Ohře a jeho pravostranného přítoku, říčky Blšanky. Většina měst a obcí o převzetí do svého majetku neusiluje a nabídky státu odmítla.
Několik desítek se jich nachází například na katastrálním území Kryr na Podbořansku. „Stát nám je nabízel, odmítli jsme. Pro nás by to byla další finanční zátěž a starost.
Po letech z nich jsou jen betonová torza,“ tlumočil dlouhodobý postoj městečka kryrský starosta Miroslav Brda. Stejný přístup mají i další města a obce v okrese Louny.
Řadu objektů v okolí Kryr ale koupili soukromí zájemci, využívají je třeba k „válečným hrám“.
Přečíst článek ›
Výjimkou je město Louny, které předloni převzalo od státu celkem tři řopíky. „Bunkry jsou součástí historie města i plánů na obranu země a osud spojený s chátráním si nezaslouží,“ okomentoval to tehdejší starosta Loun Radovan Šabata.
Město zrenovovalo jeden z nich – na výstavišti. Práce, které provedlo chomutovské Muzeum československého opevnění z let 1936-1938, vyšly na několik desítek tisíc korun. Při různých událostech je objekt přístupný veřejnosti.
Druhý bunkr stojí na strmém břehu na stezce Pod Šancemi pod ZŠ Komenského, třetí na louce u městského koupaliště. S jejich opravou se zatím nepočítá.
„Pro letošní rok dostaly přednost v rozpočtu města jiné projekty,“ sdělila vedoucí odboru správy majetku lounské radnice Blanka Sunkovská.
Praha jako jeden velký protiatomový kryt. Mezi nimi je i český pentagon
Praha v podzemních prostorech na různých místech města skrývá celkem 768 protiatomových krytů. Celkem jsou schopné pojmout něco kolem 150 tisíc osob, ale aktuální technický stav by mnoho z ukrytých od neštěstí neuchránil.
Praha je však musí neustále udržovat v chodu, takže údržba probíhá permanentně, dnešním zbraním by však mohly jen stěží odolat. Většina z protiatomových krytů totiž vznikala v padesátých a šedesátých letech.
Metro jako kryt
Relativně malá kapacita protiatomových krytů se výrazně zvyšuje ve chvíli, kdy do ní zapracujeme i pražské metro. To se v případě potřeby mění na “bunkr”, který dokáže pojmout 332 tisíc obyvatel.
Velkokapacitní prostor, který je možné využít jako úkryt, najdeme také ve Strahovském tunelu, jehož kapacita se pohybuje kolem 15 tisíc. Celkově by se tak do pražského podzemí ukrylo až 40 procent obyvatel.
Celkově jsou však podzemní prostory pozůstatek doby minulé a lze jen těžko předpokládat, že by při případném masivním útoku atomovou bombou utíkali lidé do pražského podzemí. Člověk by místo krytu volil útěk z postižené oblasti někam daleko za město.
Aktuální prostory vznikaly hlavně v rámci strachu z konvenčních představ o bombardování města. V období studené války si tak stát dovedl představit reálné ohrožení, a tak využil podzemí k tomu, aby bylo připravené pro záchranu několika tisíc životů.
I když jsou dodnes udržované, působí spíše jako muzejní místa, kde se občas organizují zajímavé prohlídky.
Pražské kopce
V podstatě bychom podzemní kryty našli ve všech důležitých kopcích Prahy. Ta je svými malými vyvýšeninami proslulá. Místa jako Petřín, Vyšehrad, Parukářka, Vítkov či Folimanka vždy zdobí masivní plechové dveře, které skrývají sérii podzemních chodeb, které jsou připraveny pro případ ohrožení.
Petřín samotný je prošpikován 18 podzemními štolami, které vznikaly již od středověku. Pro účel krytu měla být využívána hlavně ta, jež nese technické označení XXII.
Vůbec největší kryt najdeme v parku Parukářka, kde se nachází podzemní kryt Bezovka. Ten má kapacitu kolem 2 tisíc lidí. Zajímavostí je, že vlastní hygienické zařízení a vlastní zdroj elektrického proudu a velkou vodní nádrž. V podzemních prostorech se v minulosti skrýval hudební klub.
Takový kryt pod Vítkovem celou svou existenci slouží pro technické zázemí. Dnes se v jednom z nich nachází malý urychlovač částic. Původně byl určen pro zaměstnance továren ČKD a Auto Praga.
V případě potřeby je plně funkční kryt Folimanka na Praze 2. Zde se konají pravidelné prohlídky a jeho kapacita se pohybuje kolem 1 300 obyvatel.
Tajemné kryty
Podzemní protiatomové kryty jsou svojí atmosférou bezpochyby něco velmi unikátního, ale pokud hledáte místo, kde je genius loci ještě o něco zajímavější, tak určitě nesmíte vynechat kryt, který je součástí Thomayerovy nemocnice. Minimální kapacita obsahuje zcela funkční sály, které jsou sice retro, ale v případě atomové války je vše připraveno.
Velmi záhadnou a tajemnou atmosféru najdeme i na Vyšehradě. Zdejší jižní kasematy jsou opravdu historického charakteru a protiatomovou ochranou vlastně ani nejsou. Zajímavostí je, že celý kopec Vyšehradu může být “prorostlý” tajnými chodbami.
Jako úplně nejtajnější a nejtajemnější místo je český pentagon. Ten je v péči Armády ČR a nachází se v Prokopském údolí. Přesný rozsah celého vojenského areálu je dosud utajovaný, včetně jeho účelu. Podzemní kryt je však údajně vždy připraven.
Protiatomové kryty v Praze jsou zastaralé, útoky by nejspíš neustály
Jaderný, biologický či chemický útok. To jsou události, kvůli nimž byly po celé republice vybudovány tisíce krytů civilní ochrany.
Nejvíce jich vzniklo v padesátých a šedesátých letech minulého století a většina je dodnes funkční. Praha s nimi již ale do budoucna při ochraně osob příliš nepočítá.
Způsob vedení války se totiž od doby vzniku krytů radikálně změnil. „Charakter ochrany krytů se již neslučuje se současnou vojenskou strategií nebo s vysokým účinkem a inteligencí zbraňových systémů,“ říká radní Libor Hadrava (ANO).
Města je ale i přesto musí stále udržovat v takovém stavu, aby je bylo možné téměř okamžitě využít. Přikazuje jim to zákon o integrovaném záchranném systému.
Místa je sotva pro 500 tisíc lidí
V Praze je v současnosti evidováno 768 stálých úkrytů s celkovou kapacitou přibližně 150 tisíc osob. I když se k nim připočte ochranný systém metra, který v sobě ukryje 332 tisíc lidí, a Strahovský tunel s kapacitou 15 tisíc osob, schová se v těchto objektech pouze čtyřicet procent obyvatel Prahy. Kryty jsou ale samozřejmě určeny i pro ty, kteří v Praze nemají trvalé bydliště.
Pro případ vyhlášení stavu ohrožení by byly kryty uvedeny do provozu do 24 hodin. Jejich vchody by se v takovém případě zřejmě brzy znovu uzavřely po naplnění tamní kapacity. U vstupu do krytů by při přijímání lidí platila úplná rovnost. Nerozlišoval by se tedy ani věk nebo pohlaví, natož zda je daná osoba z Prahy.
Většina krytů pojme sto až čtyři sta lidí, ty rozsáhlejší schovají až tisíce osob. Úplně největším krytem v Praze je Bezovka v parku Parukářka na Žižkově, ve které najde útočiště až 2 500 lidí. Malá není ani Folimanka schovaná za pancéřovými vraty v ulici Pod Karlovem.
Ta je projektována pro ochranu 1 300 osob a jako jediná ze všech krytů se pravidelně otevírá i pro veřejnost. Praha za údržbu stálých krytů vydá ročně přibližně pět milionů korun a také z toho důvodu magistrát v současnosti vypracovává novou koncepci, jak s kryty nakládat.
„Chceme více využívat jejich pronájmy a odkupy, z nichž bychom mohli financovat ty kryty, které musíme udržovat,“ vysvětlil Hadrava. Metropole má dnes ve své správě 295 stálých úkrytů. Zbytek vlastní bytová družstva, podniky, ale i soukromé osoby.
Pro město je prodej či pronájem krytů výhodný. Ani poté, co je převezme nový majitel, totiž nepřestávají sloužit svému původnímu účelu.
Vlastník je zákonem zavázán udržovat kryt v provozu a v případě potřeby jeho prostory neprodleně vyklidit. To je ale na druhou stranu jeden z důvodů, proč o komerční využívání krytů není větší zájem.
Řada z nich navíc ani není například připojena na kanalizaci.
Kryty jsou projektovány na ochranu lidí po dobu 72 hodin a nejsou příliš vhodné k celoročnímu obývání. Většina z těch, které jsou dnes komerčně využívány, tak slouží zejména jako sklady. Najdou se ale výjimky. V části Bezovky zřídil nájemce horolezeckou stěnu a Bunkr muzeum, věnující se studené válce.
Podobná expozice je také v krytu pod hotelem Jalta na Václavském náměstí. Ten je trochu specifický tím, že nevznikl pouze za účelem ochrany osob, v tomto případě generálů komunistické policie a armády, ale byl využíván i k odposlechům prominentních zahraničních hostů v hotelu nad ním. O kousek níže se na Václavském náměstí v krytu pod zástavbou na rohu Jindřišské ulice nachází noční klub.
Tajemný kryt v údolí
Ne všechny kryty jsou ale v případě ohrožení určeny pro ochranu běžných občanů. Příkladem může být třeba tajemný podzemní komplex K-116 v Prokopském údolí. Vznikl již za protektorátu, kdy tam nacisté vybudovali továrnu na součástky pro letadla Junkers.
Dodnes je toto místo přísně střeženo vojáky a pro veřejnost zcela uzavřeno. Jednou z teorií je, že v této podzemní stavbě vzniklo záložní stanoviště československé a posléze i české armády. Ta však informace ohledně komplexu tají.
Pro úkryt Pražanů není určen ani kryt pod Thomayerovou nemocnicí. Jsou v něm totiž ukryty dva operační sály a několik pokojů se 72 lůžky. Tato podzemní nemocnice může být v případě potřeby uvedena do provozu ani ne do hodiny. Je ale třeba počítat s tím, že vznikla již v padesátých letech.
„Všechny nástroje a zařízení, které se v ní nachází, jsou ještě z dob komunismu,“ vysvětluje tiskový mluvčí nemocnice Ondřej Macura. Personál nemocnice je podle něj nicméně pro práci v těchto podmínkách vyškolen.
Tento kryt je zajímavý i tím, že na rozdíl od ostatních je čas od času využíván k podobnému účelu, k jakému byl navržen. Naposledy v roce 2002 při povodních a o dva roky dříve při oslavách milénia, kdy posloužil jako záchytka.
Nahlédněte do protiatomového krytu ve Strahovském tunelu:
Armáda nabízí k odprodeji vojenský bunkr na jihu Čech. Opevnění vyjde na pár desítek tisíc korun
pátek, 6. listopadu 2020, 15:45
Plánujete koupi zahradní chatky nebo menšího domku, kde budete trávit letní měsíce? Co takhle pořídit vojenský bunkr? Armáda před několika dny zveřejnila seznam lehkých opevnění, která nabízí k převzetí. V nabídce najdete například bunkr stojící v Nových Sadech u Písečného v Jihočeském kraji.
Bunkr se nachází mimo zastavěné území, zhruba dva kilometry jihovýchodním směrem od obce Písečné po silnici směrem na Rancířov. Bunkr je bez inženýrských sítí.
Přístup k němu vede pouze po pozemcích, které k němu nepatří. Pokud byste přeci jen měli zájem, minimální prodejní cena je stanovena na 24 900 korun. Prodej probíhá formou výběrového řízení.
Kompletní nabídku najdete na webu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Československé předválečné opevnění bylo budováno především u německých, polských, maďarských a posléze i rakouských hranic, kde buď doplňovalo těžké opevnění nebo bylo stavěno samostatně.
Postupně byly budovány i vnitrozemské obranné linie, umožňující v případě nutnosti zpomalení a ztížení postupu nepřátelských sil v případě plánovaného ústupu armády na Slovensko. Během dvou let výstavby se podařilo dokončit téměř deset tisíc pevnůstek. Do dnešní doby se jich dochovalo několik tisíc.
Rozesety jsou po zalesněných svazích pohraničních hor, ale i na rovinách Čech, jižní Moravy, Slezska i Slovenska.
V dnešní době je většina „řopíků“, jak se bunkrům lidově říká, opuštěna. Řadu z nich si ale zvelebili nadšenci z celé republiky. Jedním z nich je Pavel Mašek.
Ten chtěl malou chatku, kde by mohl občas přespat. Ideálně v okolí Plzně nebo Karlových Varů. Do oka mu nakonec padl bunkr, co na tom, že to k němu má přes 300 kilometrů daleko, prostě ho chtěl.
Od ministerstva obrany tedy koupil starý bunkr z roku 1938.
„Hledal jsem nějakou boudu, nenáročnou zahrádku na víkendy, abych se taky zabavil rukama. A hledal jsem lokalitu Vary – Plzeň – Praha, jenže jsem nenašel. Leda vzít si hypotéku, a to jsem nechtěl. Pak jsem si vzpomněl, že armáda občas nabízí zbytkové pozemky a tak jsem našel, že jsou nějaké na Moravě a tam bunkr,“ popisuje začátek svých peripetií Pavel Mašek.
Bunkr chtěl využít nejen k občasnému přespání, ale protože ho baví historie, měl v plánu i venkovní historickou obnovu do dob 30. let. Nyní s odstupem času přiznává, že podcenil přípravu.
Představa toho, že má vlastní „řopík“ v malé obci Březí na Břeclavsku vypadala přeci jen idylicky. Jenže narazil na nevoli úřadů, které mu odmítly okolní pozemek prodat nebo pronajmout.
S tím se ostatně potýká celé dva roky, co je majitelem objektu. Jeho příběh jsme přinesli v tomto článku.
Zaniklá dětská nemocnice na Karlově
První dětská nemocnice vznikla zásluhou lékaře E. Kratzmanna (1810–1965) ve Spálené ulici v místech nynějšího dvora soudní budovy. V jeho práci pokračoval J. Löschner, který pro nemocnici získal budovu na Moráni s kapacitou až 100 lůžek.
Stala se i kolébkou vědeckého dětského lékařství. Přestože Löschnerovi nemocnice nepatřila, odkázal ji ve své závěti německé lékařské fakultě. České dětské ambulatorium pak našlo provizorní prostor v objektu na rohu ulic Viničné a Kateřinské.
V roce 1887 byl profesorem Bohdanem Neureutterem (1829–1899) založen Spolek pro zřízení a vydržování české dětské nemocnice a chorobince v Praze. Cílem Spolku bylo vybudování důstojné dětské kliniky pro české děti srovnatelné alespoň s německou dětskou nemocnicí Na Moráni.
Stavba České dětské nemocnice Františka Josefa I. a jejího financování se stala inspirativním příkladem fungování občanské společnosti. Přízní úřadů i četných donátorů se podařilo smělý projekt uskutečnit v poměrně krátké době. Pro novou českou dětskou nemocnici byl vybrán pozemek blízko porodnice hned vedle tehdy dokončované budovy zemského nalezince (nyní Ke Karlovu 455/2).
Městské zastupitelstvo se rozhodlo nejen nemocnici věnovat vhodný pozemek, ale i uhradit výstavbu dvou pavilonů. Další tři budovy financovala Městská spořitelna pražská, takže Spolku zbývalo kromě vnitřního vybavení vybudovat již jen šestý pavilon.
Projekt pavilonového komplexu nemocnice vypracoval zemský architekt Karel Stark. Stavba byla zahájena v listopadu 1898 za účasti pražského primátora J. Podlipného a arcibiskupa Schönborna a první pacienti se do ní nastěhovali v únoru 1902.
Zatímco dětská nemocnice (čp. 1962) byla v roce 1971 zbořena při výstavbě Nuselského mostu, budova sousedního zemského nalezince (čp. 455) z let 1901–1902 podle projektu architektů K. Starka a Č.
Gregora, se dochovala do dnešních dnů a slouží i nadále dětskému lékařství.
Dětská nemocnice si po celou dobu existence zachovala své členění.
Jedna ze šesti architektonicky zdařilých novorenesančních budov byla určena pro administrativu, ordinace a byty ošetřovatelek, druhá (hospodářská) obsahovala kuchyň, prádelnu a další byty, ve třetí byla umístěna (umrlčí) kaple a pracovny lékařů.
Největší budova s věží sloužila dětem s nenakažlivými chorobami, zbylé dvě pacientům s infekčními nemocemi. Při otevření měla nemocnice 270 lůžek, na sklonku první republiky jich bylo již 350.
V nemocnici byla od roku 1903 umístěna česká dětská klinika se třiceti lůžky a posluchárnou v přízemí hlavní budovy. Později počet lůžek stoupl na 55 a rovněž se zmodernizovalo vybavení. Pracovala zde celá řada vynikajících lékařů, například primář chirurgického oddělení V. Kafka (1869–1946) je považován za zakladatele československé dětské chirurgie a ortopedie.
Během druhé světové války zabrala v roce 1943 dětskou nemocnici německá lékařská fakulta pro své spojené dětské kliniky a česká oddělení se musela přestěhovat z nemocnice do sousedního nalezince. Ke konci války byly budovy ostřelovány a poškozeny. V roce 1953 se stal celý areál dětské nemocnice klinickou základnou nově zřízené Fakulty dětského lékařství.
U dětské nemocnice měla konečnou tramvajová linka 6, na kterou upomíná torzo kolejí v ulici B. Němcové.