Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu

Naučená bezmocnost: Kůň pod tlakem

5. 06. 2009 11:00, Aktualizováno 10. 08. 2015 09:33

Obrázky: 1

Řeč koňského těla odkrývá mnoho i o stavu jeho mysli. Dr. Ulrike Thiel vysvětluje, jak dokáže poznat, zda kůň prochází drezurním tréningem duševně vyrovnaný a relaxovaný. Nebo byl-li podroben nátlaku a naučen, že se nemá snažit bránit.

Překlad článku z časopisu Horses for Life (červen 2006), původně přeloženo ze St Georg (prosinec 2005)Autorkou článku je Dr. Ulrike Thiel Originální znění najdete na stránce http://horsesforlife.com/LearnedHelplessness

Poznámky překladatelky:

Rollkur je obecně odsuzovaný pro přehnanou flexi krku. V tomto duchu také FEI prováděla svou inspekci, zda je nebo není poškozující. Na to někteří drezurní jezdci celkem logicky namítají, že je-li kůň na tuto pozici dlouhodobě trénován, nepřináší mu tato pozice diskomfort, podobně jako gymnasté mají mnohem pružnější tělo než většina ostatních lidí.

Článek ale poukazuje na další věci, které se s rollkurem pojí a které diskomfort způsobují: ztráta možnosti balancovat krkem, pohyb delší dobu ve vnucené pozici a omezené zorné pole, atd.

Je i vysvětleno, proč rollkurovaní koně tak často vítězí: stres a psychická nepohoda je motivuje k extrémním výkonům a impozantnímu zjevu a jsou-li propuštěni z extrémní pozice, rázem jim to dá křídla (i bez redbullu :-).

Přestože ale článek kritizuje hlavně rollkur (není divu, autorka je holanďanka), mnoho informací jde mnohem dále. Především je to dokonalý popis, jak vzniká stav, nazývaný naučená bezmocnost. Ač to tak může vyznívat, naučená bezmocnost není doménou jen rollkuru a v nepohodě nejsou jen rollkurovaní koně.

Kolik koní na našich obdélnících je sice správně na kolmici, ale chybí jim autorkou jmenované uvolnění. Opravdu uvolněný, mentálně i fyzicky „vláčný“ (ne únavou!) kůň je rarita, která se u nás často nevidí. Ohnutí v krku není totéž jako jeho uvolnění.

Kolik koní je schopno stejnoměrného ohnutí celého těla, ať již se to týká laterálního ohýbání nebo „kulatého“ tvaru? Kolik lidí u nás vůbec pozná, jestli jde kůň kulatě nebo má jen ohnutý krk? Kolik lidí považuje odkapávající pěnu u huby za známku uvolnění? Jistěže v tomto článku najdete věci, které jsou možná sporné nebo diskutabilní, ale kdyby nic jiného, poukazuje na věci, kterých bychom si při ježdění měli všímat především.

Držení těla, výraz koně, pohyb uší a pohled nám poskytují informace, zda je zvíře v klidu a pohodě, nebo zda pociťuje diskomfort – za předpokladu, že rozumíme řeči koňského těla. Jinak řečeno, pozice, do níž koně dostaneme, se promítne i do duševního rozpoložení.

Z toho důvodu klasický tréning považuje za velmi důležité, aby jezdec svým sedem a pomůckami koně nerušil a nepůsobil mu bolest, ale aby jej přiváděl do pozice, v níž se kůň cítí příjemně. Měl by být v rovnováze, nejen tělesné, ale i duševní. Efekt prohnutých zad a ztuhlého, přehnaně vzpřímeného krku na jeho pohodu byl popsán v předchozím článku (ST GEORG 05/11.

P82): kůň je ve stavu neustálé pohotovosti, nemůže se stát poddajným a „vláčným“, cítí se být stále na útěku.

V takovém případě může pomoci jezdit vzrušeného a tudíž nepozorného koně krátce s trochu hlouběji a kulatěji neseným krkem (důraz je na slovech „krátce“ a „trochu“), aby se uvolnil.

To jej přiměje vyklenout hřbet a tento způsob pohybu jej uvede do lepšího psychického rozpoložení, takže se může znovu soustředit na jezdce.

Jakmile je pozornost a uvolnění obnoveno, jezdec se může vrátit k normálnímu tréningu a dovolit koni posunout nos vpřed, tam kam patří, tedy mírně před kolmici.

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu< Rollkur umožňuje jezdci maximální ovládnutí koně. Kůň se naučí, že nemá žádnou možnost odporu ani úniku, jeho zorné pole je omezené a nemůže používat svůj krk k vyvažování. Behaviorismus tento stav nazývá naučenou bezmocností (orig. learned helplessness).

V historii jezdeckého sportu se často objevovaly pokusy uvádět koně do nepřirozené, vynucené polohy a používat takové pohybové vzorce, doporučené jako „tréningové držení“ nebo „posilovací cvičení“ k dosažení určitého psychického rozpoložení koně.

Jezdec je schopen snadno koně dostat do fyzické pozice „uzlíčku nervů“, kdy reaguje hyperaktivně a pohybuje se vzrušeně a napjatě. Není těžké koně fyzicky uvést do nejistoty a nerovnováhy.

V kombinaci s „vhodnými“ pomůckami (průvlečky, ostré udidlo, někdy obojí) je možné i tak koně efektivně ovládat.

„Velkolepé“

Dává-li jezdec protichůdné pomůcky, dostane koně rychle do vysokého stupně aktivity. Sebejistota klesá, ale pohyb se stává velmi efektním. Při pozorném pohledu můžete z výrazu koně vyčíst, že tato mimořádná aktivita je vykoupena stresem. Oči, výraz, dýchání a celková tenze tento trik prozradí.

Podobných reakcí se dosáhne, pokud je kůň delší dobu ježděn v extrémní pozici (nos směřující k hrudníku). Dochází k hrubému narušení rovnováhy a přirozenému vybalancování koně a krk je vyřazen z funkce.

Kůň nevidí, kam jde, což v případě rychle se pohybujícího zvířete vede k dalšímu stresu. Přidá-li se ještě příliš silné působení udidla (a průvleček), bolest v hubě a spodní čelisti, kruh se uzavírá.

Vzrůstá energie, způsobená panikou a kůň reaguje extrémním způsobem.

Kůň se naučí, že jezdec nereaguje na jeho signály. Musí jít dopředu, ať je nebo není v rovnováze. Ať vidí nebo nevidí. S hlavou ani krkem nemůže hýbat. Dokážete-li si představit, že je možné koně doslova přibít k zemi pevným držením krku, tak jako predátor drží svou kořist, umíte si možná i představit, jaké instinkty jsou v tu chvíli probouzeny v mozku koně.

Jezdec koně ovládá tak, jak by jej predátor držel na zemi. Kůň je bezmocný. Protest je možný jen zmobilizováním všech svých rezerv. Diskomfort koně ale může být zvýšen – (člověku se nechce to ani popisovat), jezdec může hrubě zatáhnout za otěže, vzápětí použít ostruhu a pokud kůň odskočí, opřít se do třmenů, zaklonit se a škubnout za otěže.

Tak se kůň opakovaně přesvědčuje, že je závislý na milosti svého jezdce. Odborně se tento jev nazývá naučená bezmocnost, získaná bezmoc, kdy kůň musí reagovat přemrštěnými chody, protože nereagování znamená ještě větší stres. Zejména koně vysoko v krvi, a tudíž výrazně duševně i fyzicky aktivní, si zvyknou alespoň po určitou dobu na tento způsob reagování a s ním spojený stres.

Reagují požadovanými extrémními chody, zatímco jiní koně ne.

Na nejvyšší sportovní úrovni jsou k vidění jezdci, kteří uvádějí své koně do stavu hyperaktivace, se kterou se zvířata nejsou schopna vyrovnat, a ovládají je pomocí techniky zvané rollkur.

Kůň vypadá alespoň na první pohled, že se pohybuje aktivně a správně, dobře reaguje na pomůcky.

Často se problémy objeví později, kdy mnoho těchto koní má zdravotní problémy, nebo přestanou tréning zvládat mentálně.

Rozpoznat tenzi

Z celého projevu koně lze rozpoznat, že je v tenzi. Tato tenze nezmizí, když se zahodí otěž a tréning nebo úloha je u konce.

Často takový výsledek pramení z neschopnosti jezdce koně správnou prací uvolnit – a to i psychicky. A to je záležitost trenéra. Při vedení lekce sleduji především, co mi svým tělem říká žákův kůň a snažím se být „překladatel“.

Takto mohu zpravidla pomoci jezdci rychle znovu najít soulad s koněm a naučit ho cítit, jaký efekt měla jeho korekce na koně. Na ukončení působení bolesti nebo stresu koně většinou reagují okamžitým uvolněním. „Neurážejí“ se tak, jak to chápeme my, lidé, ale okamžitě reagují na to, co jim vadí.

Jezdecký cit není nic jiného než dovednost umožnit koni pohyb pod jezdcem v poloze, v níž se cítí pohodlně a užívá si jej.

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu< Takto by to mělo vypadat: Donnerhall s Karin Rehbein uspokojivě předvedl úlohu. Vytahuje se dopředu adolů a uvolněný, v klidném kroku opouští obdélník.

Pohybuje-li se kůň v rovnováze, na dobrém kontaktu a s vyklenutým hřbetem, takže jezdcova váha pro něj nepředstavuje žádné nepohodlí, a když může používat krk k vyvažování (dostane-li se pod jezdcem do nerovnováhy), pak se obecně cítí příjemně, i když musí usilovně pracovat. V principu kůň nezažívá obtíže i když trénuje tvrdě. Jako tvor vždy připravený k útěku se přirozeně projevuje v pohybu a hře.

Tento stav, v němž se kůň cítí dobře, byl popsán celosvětově přijímanými pravidly: stupeň shromáždění odpovídá tréningové úrovni, aktivita zádě a pozice krku (který je volně nesen), je výsledkem stálého, stejnoměrného přilnutí, vycházejícího od koně.

Týl je nejvyšším bodem a nos je před kolmicí, což umožňuje flexi krku, když se kůň uvolní ve spodní čelisti. Pravidla mluví též o uvolnění, harmonii a dobrovolném poddání se jezdci.

Při tréningu toto znamená přechody mezi shromážděným tvarem a tvarem „dopředu a dolů“.

V souladu s tímto by rozhodčí měli sledovat celkové vzezření koně. Dýchání, pocení, výraz a harmonie pohybu, švihání ocasem a vrzání zuby, to vše jsou důležitá kritéria.

Rozhodčí musí také vidět: Které svaly jsou uvolněné a které napjaté a ztuhlé? Který pohyb je uvolněný a plynulý a který ne? Každý kůň podává informace o svém rozpoložení celým svým fyzickým vzezřením.

Nápadně efektní pohyb stejně jako extrémně „elektrické“ zadní nohy, což vychází spíše z hlezen než ze zapojení zádě, mohou svědčit o tom, že kůň je pod tlakem jezdce a v akutní tenzi.

Rozhodčí se musí také ptát, zda kůň a jezdec skutečně spolupracují v „pohybovém dialogu“ nebo zda je kůň ovládán mechanicky. Možná by rozhodčí měli být proškoleni i ve schopnosti poznat znaky naučené bezmocnosti nebo mít dovoleno prohlédnout si chování koně před a po zajetí úlohy, aby mohli posoudit, zda je kůň „šťastný atlet“.

Budete mít zájem:  Klasický kváskový chléb: mouka, kvásek, voda, sůl. Víc nic

Stupeň shromáždění odpovídá tréningové úrovni, aktivita zádě a pozice krku (který je volně nesen), je výsledkem stálého, stejnoměrného přilnutí, vycházejícího od koně. Týl je nejvyšším bodem a nos je před kolmicí, což umožňuje flexi krku, když se kůň uvolní ve spodní čelisti.

Abychom dokázali správně určit známky pohybu a celkového vzhledu koně, musíme se je naučit rozpoznat. Je to součinnost mnoha fyzických i duševních projevů, které tvoří celkový obraz.

Člověk by měl této řeči rozumět, ať se jedná o jezdce nebo o rozhodčího.

Stejně jako někteří herci jsou přesvědčiví a jiní ne, můžeme se naučit instinktivně rozeznat pravou a falešnou harmonii pohybů a výraz, a s čímdál větší jistotou „číst“ momentální fyzický i duševní stav koně.

Každému jezdci, který chce mít šťastného koně, doporučuji si tuto dovednost nacvičit. Je dobré si opakovaně pořizovat videonahrávky. A je důležité si srovnat své cítění ze sedla. Někdy si jezdci po mnoha letech ježdění, kdy neznají nic jiného, zvyknou vnímat pocit z napjatého koně jako správný pocit. Což je jedno z možných nedorozumění mezi lidmi a koňmi.

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu< Ani stopy po uvolněném kroku, zato na krku je patrná pěna - o vnitřním klidu tohoto koně po dojetí úluhy lze pochybovat.

Fyzické projevy spokojeného koně:

  • Pohyb je harmonický a v rytmu
  • Pohyb je kulatý
  • Výraz odpovídá situaci
  • Uvolněný týl a spodní čelist
  • Klidný a pozorný pohled
  • Uvolněné uši, reagující na měnící se podmínky a na jezdce
  • Pravidelné dýchání s důrazem na výdech (odfrkávání)
  • Pocení odpovídá pohybu, intenzitě tréningu a kondici koně
  • Vyrovnaný, spokojený výraz po celou dobu pohybu
  • Ohnutí a uvolnění všech svalových skupin je harmonicky synchronizováno (celé tělo koně stejnoměrně, ne více krk než tělo)
  • Celkový dojem je pozitivní
  • Ocas se houpe dle pohybu zad

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenuSpokojený mladý kůň: Damon Hill a Ingrid Klimke. Pohled je klidný a vyrovnaný, hra uší ukazuje, že jeho zájem patří jezdkyni a také divákům, ale není jimi vystrašený. >

Nechte strach doma!

Koně, kteří se nějaký čas cítí nejistí, lze rozeznat podle chování, nejen při úloze nebo tréningu, ale i po něm. Toto chování je často špatně interpretováno jako „veselost“ nebo bujnost:

  • Panika při dekorování: koně uskakují při připínání stužek
  • Piafují a pasážují ještě dlouho po skončení úlohy, odcházejí z obdélníku nervózní namísto klidného kroku s dlouhým krkem
  • Dýchání, pocení a výraz očí a uší prozrazují nejistotu a strach koně, ne zvíře, které je spokojené, aktivní, ale uvolněné

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu< Panika při dekorování vrhá špatné světlo na vnitřní rovnováhu koně.

Potrénujte si oko: experiment

Po poskytnutí základního poučení Dr. Thiel požádala 30 jezdců, terapeutů, rozhodčích a laiků, aby posoudili 10 drezurních koní po opuštění obdélníku. Měli hodnotit dle kritérií, vztahujících se výhradně k welfare těchto koní.

  • Dýchání: klidné a rytmické rytmické oddechování v rytmu pohybu?
  • Pocení pouze v partiích, které kůň musel fyzicky zapojit nebo i jinde
  • Oči: klidně se rozhlížející a pak strnule zírající nebo rozhlížející se bez navazování kontaktu
  • Výraz obličeje: doširoka rozevřené oči, neklidná huba?
  • Ocas: klidně se pohupující nebo prudce švihající?
  • Pohyby uší: mrskání dozadu a dopředu nebo uvolněné pohupování?
  • Svalové napětí (odpovídající zapojení nebo příliš)
  • Celkové vzezření

Po dojetí úlohy:

  • Celkové vzezření
  • Zájem o okolí
  • Důvěra v jezdce
  • Sebedůvěra v dané situaci
  • Pravidelnost rytmu
  • Klidný, rytmický krok
  • Pozice hlavy
  • Aktivita hřbetu od zadních nohou až po týl
  • Aktivita huby

Je zajímavé, že při tomto posouzení se experti i laici z velké části shodovali na tom, kteří koně byli uvolnění a spokojení a kteří byli vystresovaní a v tenzi.

O autorce:

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu

Dr. Ulrike Thiel, HolandskoKlinická psycholožka, psychoterapeutka, odbornice na psychologii sportu Vzdělaná v terapeutickém ježdění, jezdecká instruktorka a instruktorka ježdění pro postiženéTělovýchovná instruktorka

Více informací najdete na jejích webových stránkách: http://www.hippocampus-nl.com/

  • Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 6 čtenářů. Celkový počet bodů: 29.

PhDr. Eva Labusová

Optimismu se lze nauÄŤit

Rozhovor se zakladatelem pozitivnĂ­ psychologie Martinem Seligmanem

Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu Foto: archiv Registratur Seligman Europe

PĹ™ed vĂ­ce neĹľ tĹ™iceti lety jste psychologii obohatil o pojem „nauÄŤenĂ© bezmocnosti“ (learned helplessness), kterĂ˝ vyjadĹ™uje postoj, Ĺľe mnohĂ© v ĹľivotÄ› probĂ­há nezávisle na naší vĹŻli, takĹľe nemá cenu se moc snaĹľit. To zásadnÄ› sniĹľuje motivaci chtĂ­t nad vlastnĂ­m bytĂ­m zĂ­skat aspoĹ� nÄ›jakou kontrolu. Jak vĂ˝zkumy o pĹŻvodu nauÄŤenĂ© bezmocnosti postoupily?

Výzkumy o původu naučené bezmocnosti v současnosti ukazují, že asi v polovině případů se jedná o dědičné vlivy a zbylých padesát procent je ovlivněno prostředím a životními událostmi člověka, kdy mají velký vliv rodiče, sourozenci, učitelé, trenéři apod.

Lze setkat s teorií, že naučená bezmocnost souvisí se zanedbáním péče o dítě v jeho raném věku a např. s neschopností rodičů adekvátně reagovat na jeho pláč.

Ano, to je pravda, ale zárove� je dnes už čím dál více zřejmé, že v tomto případě jde spíš jen o přechodný efekt. Nemyslím, že na dospělého jedince by to mělo až tak zásadní vliv. Naopak, ukazuje se, že zkušenosti z raného dětství nemusí být fatální a že mají na dospělou osobnost menší vliv, než jsme si dřív mysleli.

Ať už je důvod jakýkoliv, z hlediska důvěry ve schopnost utvářet vlastní život se dělíme na pesimisty a optimisty. V čem se oba postoje liší?

Pesimisté chápou všechny špatné zážitky jako trvalý, nezměnitelný a všeprostupující stav, a dobré zážitky jen jako něco částečného a nepodstatného, co tak jako tak nebude mít dlouhého trvání. Optimisté vidí svět přesně opačně, tj. špatné zážitky vnímají jako přechodné, zatímco běžný stav je pro ně ten, kdy všechno je, jak má být.

Jako otec „nauÄŤenĂ©ho optimismu“ (learned optimism) pĹ™inášíte ovšem nadÄ›ji i pesimistĹŻm. TvrdĂ­te, Ĺľe optimismu se lze nauÄŤit. Co radĂ­te lidem, kteří jsou pesimistickĂ©ho zaloĹľenĂ­ a touží to zmÄ›nit?

Pesimisty utváří hlavně ono jejich přemýšlení o budoucnosti, kterou vidí v těch nejčernějších barvách. Samozřejmě, že musíme být realističtí. Některé zlé situace opravdu nelze změnit.

Ale i na většině z těch špatných se dá najít něco nadějného. Něco, na čem můžeme zapracovat, aby se naše situace opět zlepšila.

Dokázat na životních svízelích objevit to přechodné a časem změnitelné, to je klíč k optimistickému vidění.

Jde zjevně o změnu v myšlení. Vaše metoda pro osvojení optimismu spočívá m.j. v nácviku samostatného rozpoznání a v následné analýze vlastních pesimistických myšlenek. To se máme učit sami se sebou diskutovat? Polemizovat se svým vrozeným nastavením?

Přesně tak, to je ten nejlepší způsob. V optimálním případě se naučíme samy sebe hlídat a včas se zarazit, jakmile se naše myšlení začne ubírat nežádoucím směrem. Tomu se dá při využití různých strategií skutečně naučit. Je to podobné, jako když v jiných situacích polemizujeme s druhými lidmi.

Když před sebou máme protivníka z masa a kostí, nemíváme problém vytasit se z nejrůznějšími argumenty, proč danou situaci nevidí správně. Dokážeme si od něho udržovat odstup, zachovat si sebevědomí. Je velmi ozdravné nebát se poodstoupit také sám od sebe, od své situace.

ProtoĹľe naše prvotnĂ­ reakce na ni bĂ˝vá reflexnĂ­ – mĹŻĹľe jĂ­t zrovna o ten vliv z ranĂ©ho dÄ›tstvĂ­ – a ÄŤasto je nÄ›jak deformovaná. PodrobnÄ› jsem metodu nauÄŤenĂ©ho optimismu popsal v knihách „Authentic Happiness“ a „Learned Optimism“.

(PrvnĂ­ zmĂ­nÄ›ná kniha vyšla v ÄŤeštinÄ› ji v roce 2003 pod názvem „OpravdovĂ© štÄ›stĂ­“ v nakladatelstvĂ­ Ikar, druhá na svĂ© vydánĂ­ prozatĂ­m ÄŤeká – pozn. red.)

Je úspěch této vaší metody předurčen nějakou vlastností člověka, který se ji pokouší uplatnit?

Je určena pro každého, kdo chce změnit svůj pesimistický pohled na život. Z nějakého důvodu dosahují v ovládání tohoto umění lepších výsledků děti než dospělí.

Jakou máte zpětnou vazbu? Víte, kolika lidem vaše metoda už pomohla?

Ano, máme za sebou mnoho studií zabývajících se efektivitou této metody.

Zkoumali jsme třeba, nakolik pozitivní psychologie dokáže udělat lidi trvale šťastnějšími, jak může ovlivnit pacienty trpícími depresí, jak lze metodu naučeného optimismu nejlépe ovládnout prakticky atd. Je těžké shrnout výsledky v několika málo větách. Lze si o tom přečíst na našich webových stránkách.

Další důležitou součásti vašeho díla je pátrání po zdrojích lidského štěstí.

Lidstvo hledá štěstí odnepaměti, pozitivní psychologie se ovšem poprvé v historii pokusila povýšit ho na vědeckou kategorii a do pátrání po něm a po nejlepší možné kvalitě života zapojila cílený výzkum využívající moderních vědeckých metod. Pro mnohé je přesto nepředstavitelné, že by štěstí bylo možné posuzovat vědecky.

VĂ­te, nejprve bych chtÄ›l nÄ›co říct k termĂ­nu „štÄ›stĂ­“. Mám s nĂ­m totiĹľ od urÄŤitĂ© doby problĂ©m. Ĺ�ekl bych, Ĺľe uĹľ tĂ©měř ztratil vĂ˝znam. RadÄ›ji bych proto mluvil o spokojenosti, tedy o jistĂ©m uspokojivĂ©m vnitĹ™nĂ­m pocitu, Ĺľe Ĺľivot má smysl a cĂ­l.

Moje teorie spokojenosti obsahuje na základě mého dosavadního poznání čtyři prvky: pozitivní emoce, pozitivní myšlení, rozvíjení pozitivních vztahů a radost z úspěchů. A k dosažení těchto cílů dnes už skutečně existují vědecky ověřené cesty, jimž se lze naučit.

V současné době pořádáme kurzy pro rodiče i učitele a informujeme je, jak lze předat dětem schopnosti, jež jim pomohou se zorientovat a pocítit větší uspokojení ze života.

Z jakých hodnot či etických postojů přitom vycházíte?

Budete mít zájem:  Kdy a jak může hospodský vyhodit hosta?

Pozitivní psychologie je deskriptivní věda. Popisuje to, co se historicky osvědčilo nebo je předem ustaveno v různých kulturách. V naší době postmodernismu a etického relativismu se stalo běžným předpokládat, že hodnoty jsou pouhou záležitostí společenských konvencí, příznačných pro místo a čas pozorovatelů.

Ve skuteÄŤnosti ale zĹ™ejmÄ› – a věřte, Ĺľe jsme tomuto zkoumánĂ­ vÄ›novali obrovskou pozornost a pátrali jsme v mnoha historickĂ˝ch i souÄŤasnĂ˝ch zdrojĂ­ch – existuje jen šest ctnostĂ­, kterĂ© byly a jsou uznávány v kaĹľdĂ© vĂ˝znamnĂ© náboĹľenskĂ© a kulturnĂ­ tradici.

Jde o moudrost, odvahu, lidskost, spravedlnost, umírněnost a transcedenci neboli schopnost vnímat to, co člověka přesahuje.

Čím více se nám jako jednotlivcům, rodinám, pracovním kolektivům a všem dalším společenstvím, ba i společnostem, daří tyto ctnosti ve všech jejich odstínech rozvíjet a uplat�ovat, tím jsme spokojenější, tím více prosperujeme, tím více se nám tzv. daří.

Těžko však můžete někomu něco vnucovat. Každý si svou životní cestu rád volí svobodně nebo si to aspo� myslí.

Pozitivní psychologie ukazuje, jak je lidem možno pomoci posílit to, čeho si oni sami konkrétně cení. Nejde tedy o to, aby kdokoliv těmto lidem jejich hodnoty měnil nebo jim něco vnucoval.

Moje obecná rada všem, kteří chtějí žít lepší život, zní docela prostě: Pátrejte po tom, jaké jsou vaše silné stránky, zjistěte to, a pak jich co nejvíc využívejte ve vztazích s lidmi, v práci, při výchově dětí, ve volném čase, zkrátka ve všem, co děláte.

Zárove� stojí za povšimnutí, že všechny ony zmíněné univerzální ctnosti jsou naučitelné! Liší od vrozených schopností typu inteligence nebo hudebního nadání, které své nositele sice mohou nasměrovat k nesmírně vysokým cílům, ale k spokojenosti nutně nevedou.

Jakoby nám život chtěl sdělit, že okolnosti svého bytí si sice vybrat nemůžeme, ale vždy máme možnost žít tak, abychom nakonec byli spokojení. Můžeme se to prostě naučit.

Když jste kdysi s pozitivní psychologií začínal, napadlo vás, že se stane respektovaným psychologickým směrem?

Nikoliv. Sám jsem stále znovu překvapován tím, jak široce se tento směr ujal a jaký má ohlas.

A na druhou stranu, jak moji kritici odsuzují představu, že by se lidé o svou větší spokojenost měli přičinit vlastními silami. Ono to vypadá, že je snadnější spoléhat na něco vnějšího a snáze dostupného.

Jenže nakonec stejně zjistíte, že ke skutečné spokojenosti nelze dojít zkratkami. V tom život měří všem stejně.

Nechci se dopouštět hrubých generalizací, ale průměrný Čech má v sobě asi o něco víc pesimismu než průměrný Američan. Sklon k naříkání na osud je, zřejmě i vzhledem k historii, nedílnou součástí naší národní povahy. Myslíte, že by skeptickým Čechům pozitivní psychologie mohla pomoci?

Určitě, a nakonec možná ještě více než Američanům! Spojením postřehů a nápadů pozitivní psychologie a patřičné dávky českého realismu by dokonce mohla vzniknout velmi pozoruhodná a užitečná kombinace. Nechme se překvapit.

Prof. Martin E.P.Seligman působí na Univerzitě v Pensylvánii. Patří k nejcitovanějším psychologům na světě.

V roce 1998, v rámci svĂ©ho inauguraÄŤnĂ­ho projevu jako prezident AmerickĂ© psychologickĂ© asociace (APA), pĹ™ekvapil odbornou veĹ™ejnost návrhem uÄŤinit z psychologie coby „vÄ›dy o nemoci“ spíše „vÄ›du o zdravĂ­“. Spolu s kolegy Dr. M. Csikszentmihalyim a prof. Dr. R.

Fowlerem dokázali, že se pozitivní psychologie během pouhých několika desetiletí stala uznávaným akademickým i aplikovaným směrem současné psychologie. 29. června 2010 navštíví v rámci svého evropského turné Prahu.

Na kongresu věnovaném pozitivní psychologii povede workshop, v němž představí jak teorii, tak vědecké zázemí pozitivní psychologie, a také některé účinné strategie pro praxi. Více na http://www.authentichappiness.sas.upenn.edu nebo www.seligmaneurope.com (Empirical Validation of Interventions).

Setkání s pozitivní psychologií:
24 silné stránky, které dělají život lepším

VĂ­te o svĂ˝ch silnĂ˝ch stránkách? Zkuste tady a teÄŹ o nich zapĹ™emýšlet. ZĹ™ejmÄ› v sobÄ› neobjevĂ­te všechny, ale zajistĂ© se najdete aspoĹ� v nÄ›kterĂ˝ch. NauÄŤĂ­te-li se jich využívat, mĹŻĹľe to – dle Martina Seligmana – vĂ˝raznÄ› zvýšit vaši spokojenost.

I. Moudrost a poznánĂ­ (Wisdom and knowledge) – kognitivnĂ­ silnĂ© stránky, kterĂ© provázejĂ­ zĂ­skávánĂ­ a využívánĂ­ vÄ›domostĂ­
1.

Tvořivost (Creativity), originálnost, vynalézavost: být originální a produktivní v myšlení a konání; (zahrnuje také umělecké výtvory, ale neomezuje se pouze na ně)
2.

Zvídavost (Curiosity and interest in the world), zájem, vyhledávání nového, otevřenost novým zkušenostem: projevovat zájem o získávání zkušeností pro ně samotné; být fascinován novými věcmi a tématy; bádat a objevovat 3.

Otevřenost mysli (Judgment and critical thinking), úsudek, kritické myšlení: promýšlet a posuzovat věci ze všech úhlů; nečinit ukvapené závěry; umět změnit názor ve světle nových důkazů; spravedlivě zvažovat všechna pro a proti
4.

Láska k učení (Love of learning): osvojovat si nové schopnosti a znalosti, zvládat nové tématické celky ať už samostudiem nebo v rámci formální výuky; (souvisí se zvídavostí, ale přesahuje ji tendencí jedince rozšiřovat své dosavadní poznání systematickým způsobem)
5. Vhled (Perspective), moudrost: schopnost dát moudrou radu druhým; mít takový pohled na svět, který je pro jedince i pro ostatní lidi smysluplný

II. Odvaha (Courage) – emocionálnĂ­ silnĂ© stránky zahrnujĂ­cĂ­ uplatnÄ›nĂ­ vlastnĂ­ vĹŻle k dosaĹľenĂ­ cĂ­le navzdory vnÄ›jšímu ÄŤi vnitĹ™nĂ­mu odporu 6.

StateÄŤnost (Bravery), udatnost: neutĂ­kat pĹ™ed ohroĹľenĂ­m, vĂ˝zvou, obtĂ­Ĺľemi nebo bolestĂ­; vyjadĹ™ovat svĹŻj názor i proti opozici, zachovat se podle vlastnĂ­ho – byĹĄ nepopulárnĂ­ho – pĹ™esvÄ›dÄŤenĂ­; (zahrnuje fyzickou odvahu, ale neomezuje se pouze na ni) 7.

Vytrvalost (Persistence), pracovitost, píle: dokončovat započaté; vytrvat v činnosti navzdory překážkám a obtížím; zažívat pocit uspokojení z dokončování úkolů 8.

Integrita (Authenticity, honesty), autentičnost, upřímnost: říkat pravdu; chovat se a prezentovat se upřímně; nic nepředstírat; přijímat zodpovědnost za vlastní pocity a činy 9. Vitalita (Vitality), radost, elán, nadšení, energičnost: mít nadšený a energický přístup k životu; nedělat věci jen napůl či pouze z povinnosti; prožívat život jako dobrodružství; cítit se čilý a aktivní

III. Lidskost (Humanity) – interpersonálnĂ­ silnĂ© stránky, kterĂ© zahrnujĂ­ navazovánĂ­ a udrĹľovánĂ­ vztahĹŻ 10. Láska (Love): vážit si blĂ­zkĂ˝ch osobnĂ­ch vztahĹŻ s druhĂ˝mi lidmi, obzvláštÄ› s tÄ›mi, kteří sdĂ­lenĂ­ a pĂ©ÄŤi opÄ›tujĂ­; bĂ˝t s nÄ›kĂ˝m v dĹŻvÄ›rnĂ©m vztahu
11.

Laskavost (Kindness), velkorysost, starost a péče, soucit, altruistická láska, přívětivost: konat laskavosti a dobré skutky; pomáhat druhým a pečovat o ně
12.

Sociální inteligence (Social intelligence), emoční inteligence: být vnímavý vůči pocitům a motivům druhých lidí i svým vlastním; vědět, jak se vhodně zachovat v různých sociálních situacích; poznat, co ostatní motivuje

IV. Spravedlnost (Justice) – obÄŤanskĂ© silnĂ© stránky, kterĂ© jsou základem zdravĂ©ho fungovánĂ­ komunity
13. Občanství (Citizenship), sociální zodpovědnost, loajálnost, týmová práce: dobře pracovat jako člen skupiny nebo týmu; být loajální vůči skupině; podílet se a sdílet
14.

Spravedlivost (Fairness), nestrannost: jednat se všemi lidmi stejně čestně a spravedlivě; nedovolit, aby osobní pocity ovliv�ovaly rozhodnutí; dát všem stejné příležitosti 15.

Vůdcovství (Leadership): povzbuzovat skupinu, jíž je člověk členem, k dosažení výkonu; udržovat dobré vztahy ve skupině; organizovat skupinové aktivity a dohlížet nad jejich průběhem

V. UmĂ­rnÄ›nost (Temperance) – silnĂ© stránky, kterĂ© chránĂ­ pĹ™ed neumĂ­rnÄ›nostĂ­ a nestřídmostĂ­
16.

Odpuštění a milosrdenství (Forgiveness, mercy): umět odpouštět těm, kteří se provinili; přijímat druhé i s jejich nedostatky; dávat lidem druhou šanci; nebýt pomstychtivý
17.

Pokora a skromnost (Humility, modesty): nechat za sebe mluvit svoje činy; nesnažit se být středem zájmu; nepovažovat se za výjimečného 18.

Obezřetnost (Prudence): být opatrný při rozhodování; zbytečně neriskovat; neříkat a nedělat to, čeho by člověk později litoval 19. Autoregulace (Self-regulation), sebekontrola: usměr�ovat své pocity a chování; být disciplinovaný; ovládat své touhy a emoce

VI. Transcendence (Transcendence) – silnĂ© stránky, kterĂ© ÄŤlovÄ›ka propojujĂ­ s univerzem a vnášejĂ­ do Ĺľivota smysl
20.

Smysl pro krásu a dokonalost (Appreciation of beauty and excellence), Ăşcta, úžas, nadchnutĂ­ se: bĂ˝t vnĂ­mavĂ˝, umÄ›t ocenit krásu a dokonalost a/nebo vynikajĂ­cĂ­ vĂ˝kony v rĹŻznĂ˝ch oblastech Ĺľivota – od přírodnĂ­ch krás pĹ™es umÄ›nĂ­, matematiku, vÄ›du, aĹľ po kaĹľdodennĂ­ zkušenosti
21.

Vděčnost (Gratitude): být si vědom dobrých věcí, které se dějí, a být za ně vděčný; umět vyjádřit díky
22.

Naděje (Hope), optimismus, orientace na budoucnost: očekávat od budoucnosti jen to nejlepší a aktivně se snažit dosáhnout cílů; být přesvědčen, že je možné dospět k lepší budoucnosti
23.

Smysl pro humor (Humor), hravost: mít rád legraci a škádlení; umět ostatní rozveselit a rozesmát; vidět světlé stránky života; umět žertovat (nejen vyprávět vtipy) 24. Spiritualita (Spirituality), zbožnost, víra, smysl: mít ucelenou představu o vyšším účelu a smyslu světa; znát své místo v řádu vesmíru; mít smysl života a víru, která člověka vede, formuje a je zdrojem útěchy

Cesty k uplatnÄ›nĂ­ našich silnĂ˝ch stránek vedou pĹ™es naše myšlenky a ÄŤiny. BĂ˝vajĂ­ příčinou dobrĂ˝ch následkĹŻ. ProjevujĂ­ se v tom, co si pĹ™ejeme pro svĂ© milovanĂ© dÄ›ti. A co je obzvlášť zajĂ­mavĂ© – neznajĂ­ hranice.

(Podrobný dotazník zaměřený na rozpoznání charakteristických silných stránek jednotlivce lze v angličtině nalézt na: http://www.authentichappiness.sas.upenn.edu Survey of Character Strengths, Measures 24 Character Strengths).

Poznámka: Za pomoc s terminologií a za možnost využít přehledu 24 silných stránek podle Klasifikace silných stránek charakteru a ctností děkuji Dr. Aleně Slezáčkové, která se tématem zabývala ve své disertační práci (2009, Brno: FF MU).

Psáno pro časopis Psychologie dnes 6 2010

Zpět na seznam rozhovorů

Neuroplasticita a osvojování strategií v průběhu vzdělávání

Článek pojednává o plasticitě mozku, osobním rozvoji a utváření schémat a strategií v průběhu učení. Zároveň jsou zde zmíněny významné faktory sehrávající roli při tvorbě těchto strategií a jejich zpevňování, dále se lze také dozvědět informace o problematice změn těchto strategií v průběhu života.

„Change your brain, change your life.“ Tímto jednoduchým heslem by se dalo nastínit, v čem tkví kouzlo plasticity mozku. Plasticita totiž označuje schopnost mozku a nervové soustavy všech biologických druhů se strukturálně a funkčně měnit v důsledku vlivu a prostředí. (Møller, 2010)

Plasticita jakožto obecná schopnost mozku je objevena až v 80. letech minulého stolení (tehdy neurovědci objevili plasticitu korových buněk, které jsou i v dospělosti schopné měnit svou velikost).

Plasticitu můžeme rozlišovat podle toho, jak dlouhodobý je její účinek, a to na: krátkodobou (změny trvající v řádu hodin), střednědobou (týdny) a dlouhodobou (roky, či trvalé změny).

(Møller, 2010) Důležité je však zmínit, že v rámci neuroplasticity rozhodně nedochází k růstu nových neuronů – jen dochází k posilování a tvoření nových spojů mezi nimi.

Nervové buňky samy o sobě přibývají (na fyziologické úrovni) člověku max. do 25 let. Studentská léta, která jsou standardně vymezená do 26.

roku života, jsou tedy zvolena poměrně šťastně (vycházíme-li tedy z vymezení věku, do jehož dovršení je mladý člověk podporován ve vzdělávání státem).

Během těchto let jsme nejvíce tvární, přizpůsobiví novým okolnostem, schopní hledat nová řešení problémů (tuto schopnost mladých lidí krásně ilustruje fakt, že mnoho talentů v oblasti vědy svůj objev učinilo ve velmi nízkém věku – a to z velké části proto, že právě díky svému věku si nepřipouštěli mantinely slov „nejde to“). Vývojové faktory sehrávající významnou roli v rozvoji osobnosti jsou tak např. dědičné faktory, sociální prostředí, ze kterého pocházíme, náš způsob interpretace zkušeností, biologické faktory, zkušenosti z dětství.

Co se týče vývoje mozku a osobnosti vůbec, zážitky z dětství obecně sehrávají velmi důležitou roli. Reakce na svět, který nás obklopuje, si totiž pěstujeme přednostně na těchto zkušenostech. Postupně si tak budujeme určité své „přirozené nastavení“ – sbíráme si schémata, podle kterých v různých situacích jednáme.

Výsledkem jsou strategie (více či méně úspěšné), které uplatňujeme v kontaktu s lidmi.

Tyto strategie jsou velice odolné – jelikož se budují prostřednictvím opakovaných zkušeností podobného rázu, těžko se vyrovnáváme s případným projevem okolí vůči nim (jsme rozladěni protože se neodehrává „typický scénář“ a my musíme vymýšlet jiné postupy).

(Palán, 2002) Pokud k takovým situacím dochází (a naše schéma je okolím dekódováno jako deviantní, špatné), člověk, na něhož je vyvíjen tlak, má tendence hledat chybu nejdříve v druhých (schéma má natolik zautomatizováno, že je považuje za samozřejmý postup a kritika mu tak ani nedává smysl) – a to z natolik jednoduchého důvodu, jakým je fakt, že se snažíme vyhýbat situacím, které nás nutí měnit naše „osvědčená“ schémata. Změně zároveň mimo naše projevy strachu (odrážející stav ohrožení naší duševní integrity) brání např. také vnější udržující faktory (např. partner, který nás podporuje v „zajetých kolejích“). (Kliment, 2001)

Již výše jsme zmínili, že tyto strategie jsou více či méně úspěšné.  Strategie označuje soustavnou činnost, během které volíme určité prostředky za účelem dosažení vytyčeného cíle.

Nikde však není dáno, že strategie, kterou si zvolíme a kterou užíváme pěkných pár let, je námi užívána proto, že je úspěšná.

Zásadním problémem zde může být fakt, že jedinec může dlouhodobě tíhnout k neúspěšné strategii – neopouští ji však, protože ji mnohdy vnímá jako jedinou možnou (ať už vztaženo na všechny nebo si to tak připouští jen u své osoby).

Tato schémata jsou v nás natolik zpevňována, že je velice těžké je změnit ve vyšším věku. K tomu slouží např.

psychoterapie zaměřená na změnu schémat, kdy je jedním z hlavních účelů docílit bezpodmínečného přijetí vlastní osoby klienta – tehdy je také využíváno fenoménu neuroplasticity.

Pokud bychom tento typ psychoterapie měli zařadit dle základního dělení psychologických disciplín, jedná se o humanistickou psychoterapii. Představitelem této metody je C. Rogers.

Rogers je také autorem konceptu, který nazývá „na člověka zaměřený přístup“ (PCA – Person Centered Approach). Základním předpokladem tohoto přístupu je, že člověku je vrozená určitá aktualizační tendence (tendence k neustálému rozvoji pozitivním směrem).

Přístup terapeuta je nedirektivní a orientovaný na klienta. Zároveň se terapeut nestaví do role experta (rovnocenné postavení se odráží i v tom, že terapeut spolupracuje s „klientem“ – nehovoří se o pacientovi). Podmínkou je ochota klienta spolupracovat a komunikovat.

Úspěšným výsledkem takovéto psychoterapie je poté zvýšení autonomie a sebeurčení klienta.[3]

Není ovšem jednodušší (a z dlouhodobého hlediska efektivnější) využívat neuroplasticitu prospektivně? Určitě ano. A nejjednodušším prostředkem intervence je zde výchova.

Děti a mladiství tráví ve školských zařízeních podstatnou část dne – spolu s domácím prostředním je škola nejsilnějším zpevňovatelem našich schémat.

A na základě těchto schémat vznikají nejen naše postoje k okolnímu světu, ale i k sobě.

Příkladem nešťastně osvojené strategie může být „schéma naučené bezmoci“. Autorem konceptu je M. Seligman. Název označuje předem zaujmutý postoj, „že to nemá cenu“.

Daný člověk má dojem, že není v jeho silách pozitivní ovlivnění jeho životních událostí (přičemž dojem je mylný), a zároveň si tento pocit přenáší i na situace, které dříve zvládal (a kde pociťovaná bezmoc nevznikla).

Příkladem může být nezaměstnaný člověk, který přestane hledat práci.[4]

V kontextu osvojování si strategií lze zmínit, že tímto „syndromem trpí“ např. některé pohledné dívky. Budí dojem, že potřebují pomoc, což je v některých případech třeba i pravda. Jenže časem si na pomoc natolik zvyknou, že ji vyžadují i u činností, kde ji dříve nepotřebovaly. Jsou čím dál méně samostatné, stávají se závislé na pomoci okolí.

Komu to ovšem lze vyčítat? Pokud je v takové dívce dané schéma podporováno nejdříve doma, pak při hrátkách na dětském hřišti a následně na všech stupních školského systému (dle ní to tedy funguje) – kde má daná dívka zjistit, že její strategie je „špatná“ – obzvlášť, když se jí osvědčila jako efektivní? Bezesporu zde sehrávají roli také osobnostní rysy jednotlivců; tyto rysy však označují jen určitou tendenci, rozhodně nejsou nějakým predikátem.

Jak tedy žáky podporovat a pobízet k osvojování si dobrých (zvážíme-li navíc, že slovo „dobré“ zde nejde obecně definovat) strategií? Poslání pedagoga je zde jistě nesnadné.

V rámci své role musí být schopen oprostit se od svých schémat – a neprezentovat své strategie jako jediné správné. Zároveň je třeba být ochotný dozvědět se něco o strategiích svých žáků, snažit se je pochopit – ne se nechat odradit odlišností a strachem z jiného.

A rozhodně neužívat věty typu „ale to myslíš špatně“ – po určitém počtu užití vět tohoto typu má žák slušně nakročeno k osvojení schématu, které zní asi takto: „Nemá smysl se snažit, stejně to k ničemu nebude.

“ V době, kdy většina mezinárodních listin proklamuje princip celoživotního vzdělávání, a jednotlivé státy se s tím postupně vypořádávají, je třeba přizpůsobit se a „jít s dobou“.

V prostředí školy jsou žáci povzbuzováni k tomu (mimo jiné), aby si osvojili strategie učení. Cílem je „učit se učit se“.

K tomuto vymezení je ovšem zmínit didaktický rozměr učení – rozlišujeme totiž učení bezděčné (samovolné, neuvědomované), záměrné (s ohledem na stanovený cíl) a řízené.

U řízeného učení je přítomna nejen vnější kontrola, ale i vnitřní, jakási sebekontrola, v rámci níž člověk poskytuje zpětnou vazbu sám sobě (stanovuje si plán činnosti, upřesňuje si cíle, následně porovnává výsledky s plánem a hodnotí efektivitu).[6]

S ohledem na stanovený cíl (naučit studenty učit se) je tedy žádoucí u studentů rozvíjet a podněcovat kvalitu řízeného učení, nepodceňovat však přínos bezděčného učení – neboť skrz něj můžeme u studentů budit zájem (a bezděčné učení může přejít v řízené) o určité téma, kdy daný zájem nekončí se zvoněním oznamujícím konec vyučování. Svůj význam má také podpora sebevzdělávání a aktivního seberozvoje studentů, neboť právě takové činnosti předpokládají u studenta sebeřízení, disciplínu a vnitřní motivaci.[6] Konstruktivní využívání osobního volného času hraje v seberozvoji velkou roli.

A právě ona tvořivost a činorodost v oblasti vzdělávání – ať už formálním nebo neformálním, je nutná, pokud si chceme zachovat (nebo lépe řečeno přímo „pěstovat“) platicitu mozku, o které jsme hovořili na začátku. Budeme-li si ji „hýčkat“, rozhodneme se tak být jedinci, kteří se aktivně a zodpovědně podílejí na svém pozitivním rozvoji (a mají tak reálně vysokou šanci objevit své „strategie šité na míru“).

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *