Všechny plastové částečky o průměru menším než 5 milimetrů se nazývají mikroplasty. Čím menší jsou, tím snadněji pronikají do oceánů a živých organismů. Mohou vznikat například:
- Rozpadem větších plastů.
- Obrušováním pneumatik.
- Praním syntetického textilu.
Velký problém představují i v kosmetickém průmyslu, kde je výrobci využívají jako peelingové částice, které odstraňují nečistoty a odumřelé kožní buňky z pokožky.
S mikroplasty v kosmetických přípravcích výrobci nešetří. Organizace 5Gyres odhaduje, že na jeden produkt pro čištění tváře průměrně připadá 330 000 plastových částic.
Podle Britských vědců může 5 mililitrů peelingového přípravku obsahovat 4 595 až 94 500 mikroplastů.
Po každém koupání se tak může do odtoku dostat okolo 100 000 plastových mikročástic.
Závratnější odhady zveřejnilo Hongkongské environmentální hnutí Plastic Free Seas, podle kterého každá tuba se 130 gramy přípravku obsahuje až 1.476 milionu mikroplastů. Znamená to, že se po jednom použití do vody dostane okolo 17 000 částeček.
Po použití se plastové částice dostávají k zařízením pro čištění vody, které pomocí filtrů zachycují vše, co do ní nepatří. Některé plastové částice jsou ale příliš malé na to, aby si s nimi i ty nejvyspělejší čisticí technologie poradily.
Na to, jak si umí úpravny vody s mikroplasty poradit, se podívali vědci ze Slovinska. Objevili, že dokáží zachytit průměrně 52 % z celkového počtu. Ve výsledku si každodenně do povrchových vod najde cestu 112 milionů mikroplastů. Takto se mohou dostat i do pitné vody.
A to platí i pro Českou Republiku, kde vědci z Ústavu pro hydrodynamiku akademie věd testovali pitnou vodu. Zjistili, že v jednom litru zůstává 300 až 900 plastových částic.
Největší množství mikroplastů najdeme ve všech částech světových oceánů. Dostaly se dokonce i do jejich nejvzdálenějších částí. Uprostřed Jižního Indického Oceánu vědci naměřili průměrný počet 42 plastových mikročástic na jeden kubický metr. Nejvyšší míru znečištění zaznamenali v severní části Atlantského oceánu v blízkosti Britského pobřeží.
Velká Británie se rozhodla tento problém řešit a začátkem letošního roku zakázala používání a prodej přípravků, které plastové částice obsahují. Ročně se jich jen ve Spojeném Království spotřebovalo okolo 680 tun.
Británie úspěšně následovala několik států, které se rozhodly proti mikroplastům úředně bojovat. Podobný krok učinily v roce 2015 Spojené státy americké, ze kterých se do vody dostalo ročně až na 2,9 trilionů plastových mikročástiček. Rok předtím vláda Kanady označila mikroplasty jako toxické látky a začátkem roku 2018 je zakázala používat.
Stále však existuje mnoho zemí, které tento problém neřeší. Jednou z takových je Čína, kde se podle odhadů do vodního prostředí dostane 209 trilionů mikroplastů ročně.
Mikroplasty a zvířata
Plastové částice jsou tak malé, že si je vodní živočichové snadno pletou s planktonem, který je jejich nejběžnějším zdrojem potravy. Podle studií mikroplasty ohrožují přímým průchodem do těla skrz kůži nebo konzumací přibližně 660 druhů vodních živočichů.
Problém se týká jak těch nejmenších mořských ryb, tak i žraloků a velryb. Při krmení a získávání kyslíku z vody jejich těly prochází tisíce kubíků vody denně a tak je šance pro požití mikroplastů obrovská. Dle odhadů může jeden žralok denně zkonzumovat 200 částic. U větších živočichů tento počet dramaticky roste.
Ohroženy jsou však i sladkovodní ryby. Podle posledních vzorků z řeky Temže jsou mikroplasty potravou pro 28 % ryb.
Čím více mikroplastů si najde cestu do ryb, tím větší je šance, že nám skončí na talíři. Týmy vědců z Malajsie a Francie objevily 36 plastových mikročástic v tělech 120 makrel, ančoviček a dalších druhů ryb, které byly určeny pro lidskou konzumaci.
V NAFIGATE Cosmetics jsme se také rozhodli problém s plastovými částicemi řešit. Proto jsme navrhli a vyrobili sprchové peelingové mléko Coconut Peeling Milk, které místo mikroplastů k čištění pokožky používá přírodní polymer P3HB . Narozdíl od škodlivých mikročástiček se však polymer v přírodě zcela rozloží a tak ji nezatěžuje.
Zní to jednoduše: Robotičtí pavouci utkají sítě z hormonů a budou čistit odpadní vody
Gabriela Kolářová, 18. 06. 20
Nově publikovaný koncept vědců z VŠCHT nabízí novou perspektivu čištění odpadních vod od hormonálních látek – mikrorobot se může autonomně pohybovat ve vodném prostředí, efektivně na sebe vázat steroidní molekuly z roztoku a následně tkát na povrchu makroskopické sítě, které se pak snadno z vody odstraní.
Syntetické a přírodní hormony ve vodních zdrojích jsou významným problémem dneška, neboť narušují endokrinní činnost řady organismů. Pro čištění vody od hormonálních látek se nyní využívají stacionární či průtokové separátory a filtrační systémy.
Nové možné řešení představují autonomní, samohybní a dálkově ovládaní mikroroboti, kteří dokážou tyto znečišťující látky z vodního prostředí efektivně odstraňovat.
Objev vědců z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze byl publikován v listopadovém čísle Nature Machinery Intellingence
Jak to funguje?
Mikroroboti byli připraveni na bázi vodivých polymerů polypyrrolů (PPy), které umožňují tzv. reversibilní (vratnou) strukturní přeměnu.
Je možné je pomocí vnějších podnětů, jako je pH, světlo či elektrické pole, programovat, a tím měnit jejich fyzikálně-chemické vlastnosti.
V kontaminovaném vodném prostředí mikroroboti na bázi PPy fungují jako velice efektivní nukleační činidla, neboť na jejich povrchu dochází k vysrážení steroidních hormonů.
Jak se jednotlivé části mikrorobotů pohybují, střádají si na sobě stále větší množství hormonů. Ty se vlivem mezimolekulárních interakcí sdružují k sobě.
V určitý okamžik dochází k jejich vzájemnému propletení a zaklesnutí do sebe. Hormonální síť je utkána.
Aby mikroroboti v tomto bodě neztráceli schopnost pohybu, je jejich vnitřní slupka vybavena magnetickými nanočásticemi, které pomohou dostat vytvořenou makrosíť z roztoku.
„Ochrana vody jako jednoho z elementárních zdrojů pro život je úkolem pro nás všechny. Limitujícím faktorem pro nástup moderních technologií jsou bezesporu ekonomické aspekty, a proto je podstatné na to při designu konceptu rovněž brát ohled,“ vysvětluje Lukáš Děkanovský, první autor studie a student doktorského programu Léčiva a biomateriály na VŠCHT Praha.
Dopad:
Výsledky naznačují, že pohybově ovladatelní mikroroboti s nastavitelnou povrchovou chemií by mohli poskytnout vhodnou platformu pro vysoce účinné odstraňování hormonálních znečišťujících látek.
„Naše strategie by mohla být v budoucnu doplňkovou metodou pro vylepšení separačních technologií při čištění zdrojů vody nebo pro řešení havárií a potencionálního ohrožení vodních zdrojů nebezpečnými látkami,“doplňuje autor studie L. Děkanovský.
Tento článek je chráněn pomocí blockchainové služby Mytitle.
Zobrazit další články
Unikátní novinka: z řeky Bystřice poteče pitná voda díky nanofiltrům
Stávající technologie si už nedokázala poradit s vysokým znečištěním, například při dlouhodobých dešťových srážkách či přívalových deštích. Proto zde vodohospodáři jako první v České republice namontovali do úpravny nanofiltrační jednotku.
V listopadu ukončený zkušební provoz potvrdil, že systém tenkých membrán dokáže vodu zbavit veškerých nečistot včetně zabarvení, dnes tolik diskutovaných mikroplastů, a zvýšit účinnost odstraňování zbytků léčiv a pesticidů. Zároveň v ní ponechává žádoucí minerály, jako je vápník, hořčík či draslík.
„Voda z Bystřice je problém. Povrchová voda je nejnáchylnější na kvalitu,“ vysvětluje v modernizované úpravně vod Miloslav Skoupil z Moravské vodárenské, která zařízení provozuje a je vlastníkem nejmodernější technologie.
Bystřice je však na prahu Nízkého Jeseníku jediným využitelným zdrojem, ač kvalita povrchového zdroje je nízká a během roku míra znečištění organickými látkami i dramaticky kolísá, takže například při přívalových deštích si s ní standardní dvoustupňová technologie s pískovými filtry neporadila.
„V posledních 10 letech se opakovaně stávalo, že se kvalita vody v toku výrazně zhoršila, i třikrát do roka, a lidem i měsíc netekla z kohoutku pitná voda.
Proto jsme hledali vhodný třetí stupeň čištění,“ uvozuje Miloslav Skoupil, proč bylo nevyhnutelné najít další technologické řešení, když se alternativa v podobě vydatného podzemního zdroje pitné vody v okolí Domašova nad Bystřicí nejevila jako realizovatelná v dohledné době.
Přečíst článek ›
První v Česku
Volba padla na nejmodernější nanofiltraci a možnost vyzkoušet v praxi do budoucna dobře využitelnou technologii.
Do domašovské úpravny dodal výrobce speciální jednotku v letošním roce a vodohospodáři začali systém jako první na úpravně vody v České republice testovat na modelových stavech znečištění vody.
V listopadu skončil zkušební provoz a vodohospodáři vyhodnotili účinnost čištění.
„Nanofiltrace bez problému odstranila zvýšené znečištění surové vody z Bystřice, které by jinak znamenalo, že lidé by zřejmě zase museli pro vodu k přistaveným cisternám,“ shrnuje Skoupil.
Poradila si s organickým znečištěním, odstranila zákal, těkavé látky, částečně pesticidy, zbytky léků, hormonálních látek i mikroplastů.
„Také látky ovlivňující barvu vody. Účinnost například u pesticidů, léků, hormonálních látek se při testování pohybovala kolem 40 procent, což je dost. Jsme spokojeni,“ hodnotí manažer provozu Olomouc.
„Zároveň však ve vodě ponechává žádoucí minerály, například vápník a horčík,“ doplňuje.
Technologie za několik milionů korun vypadá pro laika jako ve dvou sloupcích poskládané „roury“ napojené na soustavu potrubí, čerpadla a nádrže. Tyto „roury“ však skrývají soustavu stočených velmi tenkých membránových desek, přes které neprojdou žádné mikročástice – stejně jako zrnko kávy nepropadne sítkem na čaj.
Přes tyto tenké plastové membrány protéká voda dopravená čerpací stanicí nejprve na původní technologii pískových filtrů, přes které projde za dávkování vápenného mléka, roztoku manganistanu draselného a přídavku síranu měďnatého, jenž je důležitý v prvním stupni čištění pro lepší „vločkování“ nečistot.
Přečíst článek ›
Připravena na velké znečištění
Sofistikovaná jednotka není určena pro trvalý provoz, ale „zafunguje“ v situaci, kdy míra znečištění vody vystoupá nad možnosti doposud využívané dvoustupňové filtrace. Stále je tedy v pohotovostním, „standby“ režimu.
„Když se zhorší kvalita vody, jednotka se spustí a nastoupí jako třetí fáze čištění,“ doplňuje Miloslav Skoupil.
Do budoucna bude podle odborníků v souvislosti s rostoucím znečištěním vody a zároveň rostoucími požadavky na úpravu surové vody k pitným účelům nevyhnutelné, aby se vodárny vypořádaly s těmito výzvami a do boje s nečistotami nasadily nejmodernější technologie.
„Dopadne to na všechny. Vyhodnocují se proto účinnosti technologií s aktivním uhlím, nově my sledujeme výstupy z nanofiltrace. Je to investice do budoucna, kdy se budou muset hledat ještě účinnější metody,“ uzavírá manažer Moravské vodárenské, která bude i v příštích pěti letech provozovat infrastrukturu na Olomoucku.
Přečíst článek ›
Časopis Odpady: Mikroplasty ve vodě – zatím žádná podezření
To jsou zjednodušené závěry studie Světové zdravotnické organizace (World Health Organization´s, WHO) zveřejněné koncem minulého roku. Autoři v ní shrnuli výsledky desítek studií, které v posledních letech zkoumaly rizika pro lidské zdraví spojená s přítomností mikroplastů v životním prostředí, a zejména v pitné vodě.
Světová produkce plastů
Od roku 1950, kdy začala jejich průmyslová výroba ve velkém měřítku, má výroba plastů exponenciální růst. Světová produkce plastů (bez vláken) se zvýšila z 322 milionů tun v roce 2015 na 348 milionů tun v roce 2017 (Plastic Europe, 2018).
Vezme-li se v úvahu růst lidské populace, spotřeba a produkce odpadů, odhaduje se, že do roku 2025 se produkce plastů zdvojnásobí a do roku 2050 ztrojnásobí (FAO, 2017).
V Evropě se spotřebuje 40 % produkce plastů na obaly, 20 % ve stavebnictví, 10 % pro automotiv.
Mikroplasty v prostředí
Míra využívání plastů raketově roste a výskyt částic, vzniklých jejich dezintegrací v prostředí, se proto dá logicky očekávat. Již byly nalezeny v mořské, povrchové, pitné, kohoutkové i balené vodě, také v potravinách a vzduchu.
Jejich přítomnost v mořské vodě je vnímána jako velký environmentální problém, zejména kvůli malým mořským živočichům, jimž mohou mikroplasty narušovat zažívací trakt a akumulovat se v jejich tělech. Přesně (např. ústřice) se pak mikroplasty mohou dostat i do lidského potravního řetězce.
Kolik mikroplastů pozřeme nebo vdechneme, se zatím neví. Široce medializované, ale podle odborníků nepříliš spolehlivé studie říkají, že v potravinách je to kolem 40 tisíc částic za rok.
Podle jiných studií bylo v pitné nebo povrchové vodě nalezeno až sto částic na litr a jejich velikost se pohybuje od 2,5 mikrometru do přibližně jednoho milimetru.
Nejčastěji jde o částice PET anebo polypropylenu, což odpovídá míře využívání těchto plastů.
Vyhodnocení přítomnosti, množství i potenciálních rizik mikroplastů naráží na základní problém: není jednotná definice, co vlastně mikroplasty jsou. Definují-li si je autoři studií, obvykle se opírají o kritéria, jako je velikost, tvar, měrná hmotnost nebo chemické složení.
Kromě definice nejsou k dispozici ani standardizované analytické metody pro vyhodnocení přítomnosti mikroplastů v životním prostředí, a je velmi málo informací, jakými cestami se dostávají jak do prostředí, tak do lidského těla. Modely, které tyto cesty zkoumají, je obtížné validovat, protože nejsou data, říká se ve studii WHO.
- Za nejpravděpodobnější vstupní brány mikroplastů do prostředí se považují:
- *povrchy silnic: otěry z dopravního značení a ojetých pneumatik,
- *textil: nošení a praní textilu,
- *„city dust”: řada různých zdrojů z abraze objektů ve městech, také třeba z ošoupávání bot nebo z umělých trávníků,
- *splachy ze zemědělství, zejména tam, kde se aplikují kaly z ČOV na půdu, případně použití plastových materiály pro mulčování,
- *opotřebení plastů vlivem mechanické degradace nebo atmosférických vlivů při běžném používání, litteringu a recyklaci,
- *mikroplasty komerčně přidávané do kosmetiky, zubních past, domácí chemie, léčiv i některých potravin,
- *příspěvek z průmyslových zdrojů a využití pro technické účely,
- *dezintegrace a fragmentace plastů v mořském prostředí.
- Potenciální rizika
Kromě fyzikálního působení mohou mít mikroplasty také vlivy chemické. V plastech mohou být zbytky monomerů, které v materiálu přetrvávají po neúplně proběhlých polymerizačních procesech. Jde o zbytky 1,3-butadienu, etylenoxidu a vinylchloridu, jež se mohou teoreticky uvolňovat do prostředí nebo vody.
Jsou zde také různá aditiva, jako jsou ftalátové změkčovače nebo zpomalovače hoření (polybromované difenyly). Díky své hydrofobní povaze mohou mikroplasty akumulovat na sobě perzistentní organické látky (POPs), jako jsou polychlorované bifenyly, polycyklické aromatické uhlovodíky a organochlorové pesticidy.
Na vnitřním povrchu potrubí s pitnou vodou se objevují tenké vrstvy tvořené mikroorganismy, označované jako biofilmy. Mohou v nich přežívat i patogeny, jako jsou Pseudomonas aeruginosa, Legionella spp., nebo Naegleria fowleri. Mikroplasty přítomné ve vodě mohou poskytnout pro vznik biofilmu vhodné prostředí a přispívat tak šíření patogenů.
Na druhé straně studie konstatuje, že relativní koncentrace mikroplastů v povrchové vodě je mnohem nižší než jiných částic, na něž se mohou patogeny připojit, a v lidském a živočišném odpadu se nachází vysoké koncentrace velmi rozmanitých patogenů, s nimiž jsme neustále ve styku. Příspěvek z biofilmů na mikroplastech proto není významný.
Vliv na zdraví
Obavy z možných negativních vlivů mikročástic na lidské zdraví jsou častým námětem diskusí. Podle studie WHO žádné spolehlivé informace nenaznačují, že by z hlediska fyzikálního představovaly pro lidské zdraví problém. Zároveň však studie zdůrazňuje, že není k dispozici dostatek informací.
Plastové polymery, z nichž vznikají mikroplasty, jsou považovány za materiály s nízkou toxicitou, jsou nerozpustné a obecně nevstupují do interakce s biologickým materiálem, tedy ani ne se zažívacím nebo dýchacím traktem člověka.
Částice, které se dostanou do lidského těla s potravinami nebo vodou, jsou v podstatě inertní a lidským tělem projdou.
Mikroplasty lidé de fakto požívají po desítky let bez indikací, že to představuje zdravotní riziko, říká studie a dodává, že neexistují žádné spolehlivé informace.
Co se týče chemických látek uvolněných z mikroplastů, ani zde zatím nic nenaznačuje, že by měly představovat zásadní riziko pro lidské zdraví – a to jsou v oblasti zkoumání chemických rizik k dispozici mnohem větší objemy dat než v jiných oblastech.
Mikroplasty ve vzduchu se podle Státního zdravotního ústavu chovají podobně jako polétavý prach a jejich zdravotní účinek bude podobný. V celkovém počtu částic, které denně vdechujeme, však představují jen malý podíl a nelze zatím určit, zda jsou z hlediska zdravotních rizik významné (jiná situace je samozřejmě v průmyslových provozech, kde se pracuje například s textilními vlákny).
Vliv čištění vody
Mikročástice z potravin a vody nakonec skončí v kanalizaci a v čistírnách odpadních vod. Jsou v podstatě podobné mnoha různým částicím, které se přirozeně vyskytují v odpadní vodě, a dají se z ní odstranit běžně používanými postupy, jako jsou koagulace, flotace, sedimentace, adsorpce či membránové procesy.
Technologie pro čistění odpadních vod se díky tomu považují za velmi efektivní při zachycení a odstranění částic mikroplastů. Podle dostupných dat se jich zejména na třetím stupni čističek zachytí až devadesát procent. Nanofiltrace dokáže odstranit částice s velikostí pod 0,001 µm, ultrafiltrace částice pod 0,01µm, tedy daleko menší, než jsou mikroplasty.
Technologie základního čištění odpadních vod však nejsou dostupné všude. Podle studie UNICEF z roku 2019 nemá přístup ke kanalizaci až 67 % populace v chudších zemích a zhruba 20 % odpadní vody, odvedené kanalizací, vůbec neprojde čištěním.
Přestože jsou technologie čištění odpadních vod nebo úpravy pitných vod při odstranění mikroplastů z vody vysoce účinné, faktem je, že toto znečištění vlastně jen přejde do jiné fáze – do odpadních kalů. Proto je nutné tyto produkty dále sledovat. Zejména to platí pro kaly z ČOV, které jsou ukládány na zemědělskou půdu, takže hrozí rekontaminace prostředí částicemi mikroplastů.
Co je nutné udělat
Jak je zřejmé, zpráva naznačuje, že mikroplasty ve vodě fakticky nepředstavují v současnosti riziko pro lidské zdraví. Podle studie je však třeba dalšího výzkumu, abychom lépe porozuměli výskytu mikroplastů v životním prostředí, zejména tam, kde se s nimi potkávají lidé. K tomu budou potřeba cílené a kvalitně vedené studie.
Naopak v tomto okamžiku by bylo zbytečné zavádět rutinní monitoring mikroplastů v pitné a povrchové vodě, protože nejsou žádné důkazy o jejich zdravotním riziku.
„Obavy z mikroplastů v pitné vodě by neměly odvádět provozovatele a úřady od odstraňování mikrobiálních patogenů, které jsou pro lidské zdraví zásadní,“ říká studie.
Stačí zajistit, aby byly pitné i odpadní vody upravovány odpovídajícím způsobem a pokročilými technologiemi.
Pozornost však vyžadují následné procesy zpracování úpravárenských kalů a kalů z čistíren odpadních vod, které mohou být zdrojem mikročástic. U nich by měl pokračovat vědecký výzkum.
Pozornost by měla být věnována také tomu, aby plasty nevstupovaly zbytečně do prostředí. Strategie zahrnuje recyklační programy, omezení litteringu nebo oběhové hospodářství. Směrnice zakazující užití jednorázových plastů měla jako jeden z cílů právě omezení vzniku částic mikroplastů v mořském prostředí.
Stejně tak je nutné dále získávat spolehlivá data, která by kvantifikovala možné vstupy mikroplastů do prostředí a jejich primární zdroje. Je třeba standardizovat a harmonizovat analytické postupy pro vzorkování a analýzu, včetně jejich definice. Také není dostatečné množství kvalitních studií o vlivu mikroplastů na lidské zdraví a ještě menší počet o vlivu na hospodářská zvířata.
Závěr se dá krátce shrnout: mikroplasty jsou již nyní všudypřítomné, ale zatím se neobjevily známky, že by představovaly zdravotní rizika. Nemáme dostatek dat a musíme věc dále zkoumat, protože nevíme, co se stane, až jich bude v prostředí mnohem více. Jedno je již jisté: naše epocha se bude budoucím archeologům díky mikroplastům velmi dobře identifikovat.*
Jarmila Šťastná
Úpravny nezvládají odstraňovat mikroplasty, v litru pitné vody zůstává až 900 plastových částic
Kde se nacházíte: iROZHLAS.cz / Věda a technologie / Věda | Související témata: mikroplasty čistička odpadních vod pitná voda plastový odpad Akademie věd ČR
Vědci se zaměřili na tři úpravny – a to takové, které se liší zdrojem vody i používanými technologiemi.
Jedna čerpala vodu z velké nádrže, další z malé a poslední z řeky, která protéká průmyslovou oblastí. Vodu zkoumali jak surovou, tak i po úpravě.
„Úpravny vody, v závislosti na vodním zdroji a použité technologii, dokázaly odstranit 70–83 procent mikroplastových částic,“ uvedla zpráva Akademie věd.
Biologové varují před mikroplasty. Miniaturní odpad může ohrozit největší živočichy v oceánu
Číst článek
Nejsnáze technologie zachytí větší mikročástice, ale ve vzorcích převažovaly ty malé. Průměr menší než deset mikrometrů mělo 95 procent částic.
„Nejvíce ve vodě po úpravě zůstávají ty drobné, kolem jednoho mikrometru,“ řekl ředitel. Dosavadní analýzy se přitom zaměřovaly hlavně na částice o velikosti přesahující pět mikrometrů. Podle vědců z Ústavu pro hydrodynamiku je proto pravděpodobné, že celkové znečištění mikroplasty podhodnocovaly.
V litru upravené pitné vody zůstávalo průměrně 300 až 900 částic mikroplastů.
Mezi nalezenými mikroplasty byly nejčastější materiály PET, polypropylen a polyethylen, které tvořily 70 procent částic. Celkově vědci našli ve vodě mikroplasty z 12 materiálů. Tvarově měly částice většinou tvar úlomků, v jedné úpravně převažovala ve vodě vlákna.
Škodlivost není prozkoumaná
Podle Pivokonského se mikroplasty dostávají do vody z několika zdrojů. Nejčastěji tam zůstanou po čištění odpadních vod. Jsou zejména ve vodě z praní, dále je obsahují různá peelingová mýdla a gely nebo čistící prostředky do myček.
Vánoce bez třpytek. Nebezpečné mikroplasty se s nimi dostávají do potravního řetězce, varují vědci
Číst článek
„Dalším velkým zdrojem mikroplastů je rozpad větších plastových předmětů, které někdo vyhodil. Velkým zdrojem je i automobilová doprava, obrušování pneumatik a tak dále,“ řekl ředitel ústavu. Doplnil, že část mikroplastů se podle něj může do vody dostat i přímo v úpravně, kde je část vybavení z plastu.
Úpravny pitné vody nemají speciální technologii zaměřenou na vychytávání mikroplastů. To, že se většina mikroplastů odstraní stávajícími technologiemi, je podle Pivokonského sice dobře, stále ale zůstává problém s 20 až 30 procenty neodstraněných částic.
Jejich zdravotní nezávadnost nebo naopak škodlivost není dosud prozkoumaná. Podle vědců si mikroplasty zasluhují další pozornost už proto, že na sebe mohou vázat škodlivé látky.
Ústav pro hydrodynamiku se zabývá několika oblastmi, úprava vody je jen jednou z nich. Vědci tohoto zaměření zkoumají například i vliv sinic a řas na technologie používané ve vodárenství nebo možnosti využití aktivního uhlí pro odstranění látek organického původu.
Další články
Nejčtenější
Koronavirus, MS hokej 2021, Parlamentní volby 2021, Výsledky voleb v obcích, Film, Koronavirus v Česku, Statistika nehod, Můj rozhlas, Vinohradská 12, SK Slavia Praha, Petra Kvitová, Euro 2020, Počasí, Miloš Zeman, Andrej Babiš, Seznam ministrů, Zprávy z domova, Zprávy ze světa, Datová žurnalistika, SPORT – rychlé zprávy, Fotbal online, Hokej online, KLDR, Předvolební průzkumy, Afghánistán, Rychlé sportovní zprávy, Gabriela Koukalová, Sýrie, Bramborový salát, Bitcoin, Ester Ledecká, EURO 2020, ZŠ Plynárenská Teplice, Sucho, Izrael, Real Madrid, Kim Čong-un, Donald Trump, Nemocnice na Bulovce, Andrea Vrbovská, Tomáš Horáček, Zuzana Čaputová