Soli, stejně jako cukru, se někdy přezdívá bílý jed. Jenže zatímco cukr se aktuálně dostává do ještě temnějšího koutu zdravotního pekla, sůl se z něj naopak zvedá. Zejména pak ta „zdravá“, kvalitní, luxusní cenou i chutí. Je to ale opravdu tak? A je nutné si za sůl deklarující samé benefity i požitek pro labužníky připlatit?
Kamenná, mořská, vakuovaná, technologicky upravená rafinovaná anebo panenská přírodní… Kdo touží posypat si pokrm něčím lepším, může si vybrat ještě například narůžovělou himálajskou, diamantovou, ájurvédskou kouzelnou sůl nebo sůl černou, vulkanickou, které se v Indii říká kala namak a jež chutná po síře.
Jedna z nejdražších solí na světě pochází z Jižní Korey. O několikrát pražené nebo pečené bambusové soli výrobce tvrdí, že obsahuje na osmdesát minerálů a stopových prvků, pomáhá udržovat vyrovnané pH v těle a je mnohem zdravější než ta mořská.
Vzniká v dutém bambusovém stvolu, který se ucpe jílem a následně zahřívá na velmi vysokou teplotu, proces pečení a zrání trvá skoro tři roky. Jíl prý ze soli vytáhne nečistoty, bambus ji zase obohatí o minerály a vůni dodá kouř z borovicového dřeva, nad kterým se zahřívá.
Kolik za kilo tmavě zbarvené zázračné bambusové soli s nasládlou, až uzenou chutí zaplatíte? K dostání je přes Amazon a stojí 260 dolarů, což je necelých šest tisíc korun.
Supersůl, nebo jen NaCl?
Se všemi druhy (nejen) bílého slaného prášku se lze setkat od domácího vaření až po špičkové restaurace. Mnohé navíc bývají k nalezení na e-shopech v segmentu superpotravin.
„Himálajská sůl je jedna z nejčistších, také s ní solím.
Ale superpotravina? Stále jde z 97 až 100 procent o NaCl, chlorid sodný,“ komentuje „zdravé soli“ výživový specialista Petr Havlíček v pořadu Rozum v troubě, který o mýtech o zdravých potravinách natáčí spolu s gastronomickým expertem Romanem Vaňkem pro Mall TV.
I u té nejvybranější soli podle Havlíčka platí, že by se na ni nemělo pohlížet jako na zázračnou ingredienci a absolvovat dobrovolně solné kúry. Ani té nejlepší soli by člověk neměl konzumovat příliš.
Internistka a specialistka v oblasti výživy Hana Mojžíšová k tomu dodává: „Můžeme experimentovat a výsledek posoudit sami. Ochutnat solný květ, fleur de sel, nebo maldonskou sůl. Sama doporučuji zejména pestrost všech dalších potravin. Doma solíme běžnou kamennou solí obohacenou jodem nebo mořskou solí.
Vyzkoušela jsem i speciální kamennou hrubozrnnou sůl, himálajskou sůl a uzenou sůl. Nejsem velký odborník na to, jak moc dokáže drobek soli vytáhnout chuť upravované potraviny, jak uvádí někteří šéfkuchaři. To spíš experimentuji s vyladěním pokrmu jednodruhovými bylinkami a kořením.
Vliv druhu soli na naše zdraví je podle mého názoru minimální.“
A upozorňuje, že pokud by se sůl měla prezentovat jako zdroj dalších minerálů, tedy důvod, proč hledat speciální, „divotvornou“ sůl, musela by pokrýt alespoň 15 procent denní potřeby daného minerálu. Původ soli je podle ní ale důležitý z jiného důvodu: tím je znečištění životního prostředí.
„Nemůžeme podceňovat jeho vliv, mám na mysli například plasty nebo ropu v oceánech nebo následné chemické úpravy produktu. V souvislosti s rostoucím znečištěním vody je podle mě důležité, ve které oblasti a za jakých podmínek výroba mořské soli probíhá,“ zamýšlí se Mojžíšová.
Kolik je v soli minerálů a dalších látek, jak moc solí nebo nesolí a zda se její kvalita liší podle ceny, zkoumal nedávno časopis dTest. Jeho nezávislý test ukázal, že nemá smysl spoléhat se na jakoukoliv sůl coby zdroj jiných minerálních látek než sodíku a chloru.
„Ani ty nejdražší himálajské soli nedokážou v maximální denní porci pokrýt více než 3,7 procenta doporučené denní dávky železa a jedno procento vápníku nebo draslíku,“ říká k šetření Hana Hoffmannová, šéfredaktorka dTestu.
Do testu bylo zahrnuto 19 vzorků kamenné, mořské a himálajské soli.
„Rozdíly ve složení jedlé soli nebyly zásadní, zato ceny se pohybovaly od 4 do 116 Kč za kilo. Chemický základ je u všech stejný,“ doplňuje Hoffmannová.
V dTestu si také všímají, že někteří výrobci porušují vyhlášku, která zakazuje používání některých slov: „Obaly například nesmějí vyvolávat dojem, že některá potravina je přírodní, pravá nebo čistá (…), jsou rovněž zakázány jakékoliv zmínky o tom, že potraviny zlepšují stav organismu, nebo dokonce léčí.“
Kolik je málo a kolik moc
Pět až šest gramů, to je množství soli v potravě, které lékaři doporučují pro zdravého jedince. Jde ovšem o gramáž, kterou průměrný Čech překročí i třikrát a spořádá 15–16 gramů soli za den. Nesolit, nesolit, zní roky v různých výživových doporučeních.
Sůl je pro tělo důležitým zdrojem sodíku, který je sice nezbytný, ale většinou ho máme v dostatečném množství. „Klesá při stavech spojených s velkým pocením, při závažném zvracení a průjmech.
Naopak pozornost musíme věnovat jeho nadbytečnému příjmu, který se stále udává v souvislosti s řadou zdravotních problémů, zejména onemocnění cév,“ vypočítává Hana Mojžíšová. U pacientů s kardiovaskulárními onemocněními se doporučené množství snižuje i na 2–3 gramy za den.
„Jde o oficiální výživová doporučení, která si každý stát průběžně upravuje v souladu s novými ověřenými poznatky. Podobně jako v jiných oblastech poznání existují studie, které neprokázaly souvislost mezi množstvím soli ve stravě a výskytem například hypertenze.“
| Kamenná sůl – získává se z přírodní čisté kamenné soli. někdy se do ní přidává jod a fluor. Stojí pár korun. Mořská sůl – nejběžnější varianta ke kamenné soli. Cenové rozpětí za balení je obrovské – ceny začínají na zhruba dvaceti korunách za kilogram. Himálajská sůl – stojí asi padesát korun za půl kilogramu. Díky vyššímu obsahu železa je narůžovělá.Fleur de sel – královna solí se sbírá ručně. Vzniká v horkých a větrných dnech, kdy se na mořské hladině tvoří slané vločky. Deset deka stojí sto i více korun. Černá vulkanická sůl – jde o nerafinovanou vulkanickou sůl s obsahem železa a také siřičité složky (proto trochu voní a chutná po vejcích). Těží se v Indii a Pákistánu. Deset deka stojí cca šedesát korun. |
Internistka Hana Mojžíšová říká, že doporučení pro množství zkonzumované soli se aktuálně nemění a probíhá diskuse týkající se míry účinku na naše zdraví. Přidává rady, které si z konzultací nad stravovacími návyky odnášejí její klienti.
Problémem jsou zpracované potraviny, pečivo, uzeniny, některé sýry a dochucovadla: pokud strávník vymění rohlík nebo jinou přílohu na talíři za zeleninu, sníží obsah soli a zároveň pokrm odlehčí. Lékařka také upozorňuje, že pestrost našeho jídelníčku se nám zdá samozřejmá, ale není.
„Jsme zvyklí nakupovat a vařit pár jídel stále dokola. Doporučuji zvýraznit chuť jídla bylinkami a nekupovat hotové směsi se solí.“
Netrapte se solí
Úsporné solení jakožto cesta ke zdraví je podle další výživové expertky Margit Slimákové spíše domněnka. „Nemáme dostatek důkazů, že by snižování příjmu soli mělo jednoznačně jenom příznivý efekt na zdravotní stav,“ zamýšlí se na svém blogu Margit.cz.
Sůl však podle ní zůstává i nadále kontroverzním tématem. „Většina lékařských a státních organizací doporučuje všem lidem její omezování, přestože rozsáhlé studie prospěšnost plošného omezení soli nepotvrzují a přestože je sodík esenciální mikroživinou.
Ti, kdo chtějí doporučení omezovat sůl ve stravě podložit fakty, mají smůlu. V současné době není prokázáno, že by snižování příjmu soli vedlo ke snížení nemocnosti či úmrtnosti, a to jak v případě kardiovaskulárních, tak všech ostatních chorob.
Strava bez soli je nechutná a kampaň za omezování soli (a cholesterolu) maskuje skutečný problém naší stravy, kterým je přejídání se cukry,“ poukazuje Slimáková.
Vyhnout bychom se také měli vysoce průmyslově upraveným potravinám. „Jezte skutečné potraviny a netrapte se solí,“ vzkazuje svým čtenářům. Těm nemocným pak připomíná: zapomeňte na cukr. „Příjem cukru podporuje uvolňování hormonu inzulinu ze slinivky břišní.
Inzulin podporuje zadržování vody a sodíku v ledvinách. Vyšší objem vody a sodíku v našich cévách je pak základem vyššího krevního tlaku. To je však pouze jedna cest. Inzulin nám zvyšuje tlak i dalšími mechanismy.
Třeba podobně jako stresový hormon kortizol aktivací sympatiku podporuje zúžení cév, které také vede ke zvýšení krevního tlaku,“ připomíná Slimáková.
Její řádky ale nelze brát jako návod, jak si do jídla obrátit celou solničku, spíš nabádá k selskému rozumu: skutečné jídlo s sebou přináší automaticky menší příjem soli, zároveň ale není nutné vařit podle některé z kuchařek, které propagují jídlo zcela bez soli.
Nesolit vůbec je podle posledních výzkumů (například kanadské studie publikované letos v létě v odborném časopisu Lancet) pro zdraví podobně rizikové jako solit až moc. Vědci nabádají ke střídmému užívání: ani málo, ani moc.
Jako odstrašující příklad uvádí například Číňany, kteří kvůli hojné konzumaci sójové omáčky mnohonásobně překračují doporučovaných 5 gramů soli a dostávají se přes 12 gramů denně.
Chuť podle šéfkuchařů
Slaný trend pronikl i do špičkových kuchyní. „Sůl je samozřejmě nezbytná, pomůže chuti, téměř bez dodání soli se obejdou snad jen mořské plody, které jsou přirozeně slané od mořské vody,“ říká Leonardo Di Clemente, šéfkuchař restaurace Cotto Crudo v pražském hotelu Four Seasons.
Při práci nejčastěji využívá stolní nebo mořskou sůl obohacenou o jod, někdy sáhne i po himálajské růžové nebo keltské šedé mořské soli. „Soli se trochu chuťově liší podle místa původu nebo podle toho, jak nahrubo je namelete.
Tu nejlepší si necháváme na doladění jídla před podáváním, například pokud mám v plánu, aby v prvním soustu trochu zakřupala.“
Slavný americký šéfkuchař Thomas Keller, držitel několika michelinských hvězdiček a majitel restaurací The French Laundry a Per Se upozorňuje na největší chybu při solení u amatérských kuchařů: zrníčka nechávají padat na pokrm až moc zblízka.
Šéfkuchaři solí pěkně zvysoka, aby se sůl na jídle rovnoměrně rozprostřela. Zatímco během vaření využívá jemně namletou sůl, na finální doladění sáhne stejně jako Leonardo di Clemente po hrubší.
Na dotažení při posledním kroku se hodí mořské soli ve tvaru vloček, například maldonská sůl nebo fleur de sel.
A jaké soli v českých kuchyních právě frčí? V hypermarketech a supermarketech Albert zákazníci volí spíš klasiku. „Stálicí je s převahou tradiční kamenná sůl s jodem. Mezi další oblíbené patří alpské, mořské či himálajské soli.
Poptávka u těchto prémiovějších produktů roste v řádu jednotek procent ročně,“ uvádí za Albert Barbora Vanko. Při nákupech v online supermarketech, které zaváží zboží hlavně ve větších městech a okolí, se lidé pouštějí do většího experimentování.
„I vzhledem k skladbě našich zákazníků, kteří si často vybírají prémiové zboží, je u nás prodej soli také trochu odlišný než v běžném supermarketu,“ vysvětluje Rostislav Brzobohatý, marketingový ředitel Rohlik.cz.
Nejprodávanější soli jsou na Rohlíku mořské soli – bretaňská a hrubozrnná, následuje himálajská sůl. Na třetím místě je pak klasická kamenná.
Himálajská sůl: Přírodní zázrak, nebo chytrý marketingový tah?
Růžová sůl, jinak také himálajská sůl, je nerafinovaná krystalická sůl, která obsahuje 84 stopových prvků, které blahodárně působí na lidské zdraví. Pravda, nebo lež? Poznejte nejčastější mýty a nejasnosti kolem himálajské soli.
Himálajská sůl se těží v Himálajích
Ne tak úplně! Himálajská sůl se těží v Austrálii, v Peru a v obrovském dole v podhůří Himálají v Pákistánu. Nikoliv tedy v čisté oblasti hluboko v Himálajích, jak tvrdí prodejci. Navíc těžba je prováděna dost nešetrným způsobem a zanechává po sobě výraznou ekologickou stopu.
Himálajská sůl je mnohonásobně dražší než běžná kuchyňská sůl. Stojí za to si připlatit? Zdroj: www.bigstockphoto.com
Má blahodárný vliv na lidské zdraví a nezatěžuje organismus
Omyl! Himálajská sůl nemá na zdraví člověka žádný výrazný účinek. Negativní i pozitivní vlastnosti, které z himálajské soli dělají malý zázrak, můžeme připsat i běžné kuchyňské soli. Stejně jako klasická sůl způsobuje vysoký krevní tlak, poškozuje cévy a zvyšuje riziko infarktu a mrtvice.
A navíc u vnitrozemské populace způsobuje nedostatek jódu, který může vést k poruchám štítné žlázy. Ne každý si totiž uvědomuje, že chybějící jód z klasické soli je nutné nahradit!
Himálajskou sůl můžete použít nejen k osolení pokrmů, ale i k dekorativním účelům. Díky své čistotě je také skvělou přísadou do koupele. Zdroj: www.bigstockphoto.com
Obsahuje 84 stopových prvků, včetně vápníku, draslíku a hořčíku
Himálajská sůl obsahuje opravdu více přírodních složek a minerálů než klasická kuchyňská sůl, ale jejich množství je tak zanedbatelné, že na zdraví člověka nemají vůbec žádný vliv. Látky tvoří pouze 2 procenta. Zbylých 98 procent je jen a jen chlorid sodný, který běžně známe pod označením kuchyňská sůl.
Za růžovou barvou soli stojí vyšší obsah železa
Růžové zabarvení soli opravdu způsobuje vyšší obsah železa, ale novější tvrzení poukazují i na to, že za charakteristickou barvou soli mohou stát i těžké kovy, jako je například olovo, arsen či radioaktivní cesium.
Solné lampy z himálajské soli zlepšují kvalitu vzduchu v uzavřeném prostoru a pohled na ně vás uklidní a uvolní.Zdroj: www.bigstockphoto.com
Himálajská sůl neobsahuje žádné chemicky přidané látky
Pravda. Co se však himálajské soli nedá odepřít je její čistota! Na rozdíl od klasické soli není chemicky bělena a neobsahuje žádné protispékavé látky, které negativně ovlivňují lidský organismus a mohou ohrozit i zdraví. Himálajskou sůl proto můžete použít i jako sůl do koupele při lupénce a atopických ekzémech.
Ptáte se tedy, proč himálajská sůl stojí mnohonásobně více? Možná proto, že je růžová a její krystalky na steaku vypadají prostě tak nějak lépe.
Růžová himálajská sůl: malý podvod s velkou ekologickou stopou
Himalájská růžová sůl, která vlastně vůbec nepochází z Himalájí, obsahuje ve stopovém množství přes 84 jiných chemických prvků. Například toxický arsen, beryllium, lehce radioaktivní cesium. Ty jí dodávají onu přitažlivou barvu.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | FMGS Gemstones Minerals / youtube.com Pravá růžová himálajská sůl pochází z podhůří Himálaje v Pákistánu. Nenachází se na úbočích pohoří a křišťálově průzračných horských jezírek, ale těží se pod zemí. Není o nic zdravější, než jiná sůl. Jen je v průměru dvacetkrát dražší a zatížena je výraznou ekologickou stopou. Hovoří o tom BussinesInsider.
Kolem posypu růžových krystalků, velkých hrud i celých zdobně broušených valounů „himálajské“ soli se na západě vytvořil ohromný gastroesoterický kult.
Zmíněné soli se přisuzují nejrůznější schopnosti, od zdravějšího solení, přes snižování rychlosti stárnutí po prostředek k efektivnímu hubnutí.
Nechybí zmínky o ozdravném účinku solných lamp pro astmatiky, konzumaci pro čištění lidského těla od parazitů či zvýšení libida, zlepšení spánku nebo jako vhodný doplněk praktické meditace.
To vše klidně i za 180 korun za kilo, s tím, že od himálajské růžové soli odvozené kosmetické produkty jdou s cenou ještě dál. Jen vysoká poptávka po exoticky zabarveném přírodním produktu by ale zase takový problém nepředstavovala.
Srdečné pozdravy z Pákistánu
Kamenná růžová sůl se totiž nezískává odpařováním nebo navrtáváním slanisek, ale hlubinnou těžbou.
Její světová naleziště jsou výskytem dost limitovaná, nachází se jen na několika lokalitách v Peru a Austrálii, coby geologický pozůstatek dávných moří.
Najdeme ji také v Pákistánu, v druhém největším solném dole světa, Khewra. Horníci ji tu dobývají podobně jako uhlí, s využitím těžké strojní techniky a sbíječek.
Celý proces je přitom k životnímu prostředí šetrný asi tak, nu, jako těžba uhlí. Ročně odtud do světa zamíří 350 000 tun soli. Pod zemí tu podle odhadů odpočívá zásoba vyčíslená na 85 milionů tun. Co to znamená? Že kromě vzácnosti ve smyslu geograficky omezeného výskytu zdroje není růžová sůl vlastně moc vzácná. A pochybné je to i s pointou „zdraví“.
Karel Karmasin: Rozdíl mezi himálajskou solí a běžnou kuchyňskou solí
Himálajská růžová sůl obsahuje ve stopovém množství přes 84 jiných chemických prvků (například i toxický arsen, beryllium, lehce radioaktivní cesium). Ty jí dodávají onu přitažlivou barvu. Jsou ale obsaženy jen ve stopových koncentracích, dohromady tyto příměsi netvoří více než 2 %.
Zbývajících 98 % je obyčejný halit, tedy klasické NaCl, chlorid sodný. Obyčejná sůl. Že by snad tyto příměsi měly nějaký přímý benefit na zdraví uživatelů a konzumentů je pak stejně pravděpodobné, jako u homeopatické medicíny. Pákistánská sůl chutná stejně, jako obyčejná sůl. Je jen násobně dražší. A také více cestuje světem.
Je nám opravdu zapotřebí?
V průměru „najede“ kolem 11 000 kilometrů, protože je tolik žádaná hlavně v zahraničí. Ve Spojených státech amerických, v Evropě. Což se jeví z environmentálního hlediska poněkud nerozvážné. Přeprava slaného zboží, pracně vytěženého v podzemí, po moři (které je slané) do zemí, které mají dostatek vlastních zásob soli.
Nutí to k zamyšlení, zvlášť v kontextu toho, jak tragikomická nám často přijde asijská poptávka po zázračné tradiční medicíně, vyrobené třeba z rohoviny upytlačených zvířat. Ta je totiž asi tak zdravá, jako růžová himálajská sůl. Opravdu potřebujeme růžovou sůl?
reklama
Himálajská sůl – zázrak, nebo podvod?
Růžová himálajská sůl z podhůří Himálaje v Pákistánu. Často je protěžována, protože ji výrobci považují za „zdravější“ než klasickou bílou sůl. Kolem drobných růžových krystalků, ale i pečlivě zbroušených kamenů himálajské soli se podařilo západním monopolům vytvořit ohromný gastroesoterický kult.
Zmíněné soli se přisuzují nejrůznější schopnosti, od zdravějšího solení, přes snižování rychlosti stárnutí po prostředek k efektivnímu hubnutí.
Nechybí zmínky o ozdravném účinku solných lamp pro astmatiky, konzumaci pro čištění lidského těla od parazitů či zvýšení libida, zlepšení spánku nebo jako vhodný doplněk praktické meditace.
Půlkilový balíček himalájské soli stojí v Česku zhruba 30 až 80 korun. Je tak několikanásobně dražší než obyčejná bílá, kterou zakoupíte za cenu zhruba 7 korun. Obchody vychvalují její čistotu a šetrnost k lidskému organismu.
Test solí
Spotřebitelský časopis dTest poslal do laboratoře devatenáct vzorků různých solí. V laboratoři je pak analyzovali na obsah chloridu sodného, množství dalších minerálů a nečistot.
Rozdíly ve složení jedlé soli nebyly zásadní, zato ceny se pohybovaly od 4 do 116 Kč za kilo, uvádějí autoři testu.Maximální doporučená dávka soli pro zdravého dospělého jedince je 6 gramů denně. Pokud se chce potravina prezentovat jako zdroj nějakého minerálu, musí pokrýt alespoň 15 % jeho denní spotřeby.
Nezávislý test ale ukázal, že nemá smysl spoléhat se na jakoukoliv sůl coby zdroj jiných minerálních látek než sodíku a chloru.
„Ani ty nejdražší himálajské soli nedokážou v maximální denní porci pokrýt více než 3,7 % doporučené denní potřeby železa a 1 % vápníku nebo draslíku,“ shrnuje zjištění Hana Hoffmannová, šéfredaktorka časopisu dTest.
Himálajská sůl a ekologická stopa
V průměru „najede“ kolem 11 000 kilometrů, protože je tolik žádaná hlavně v zahraničí. Ve Spojených státech amerických, v Evropě. Není lepší využívat sůl z vlastních zásob? Přepravujeme slané zboží, které je pracně vytěženo v podzemí, po moři (také slané) do zemí, které mají své vlastní zásoby soli. Jako v Kocourkově ne?
Opravdu potřebujeme růžovou sůl?…
Zdroj: (dtest.cz,ekolist.cz,vitalia.cz,aktualne.cz) Petr Ceh
Himálajský zázrak? Speciální soli tělu neprospívají o nic víc než ty běžné
Už i sůl se na našem trhu objevuje v mnoha variantách. Je mezi nimi nějaký rozdíl? Zjišťovali redaktoři dTestu.
Cenové rozpětí jednotlivých druhů soli na našem trhu se pohybuje od 4 do 116 Kč za kg. Hodnotitelé dTestu zkoumali jejich složení, ale i to, jestli je mezi slaností jednotlivých vzorků rozdíl. „Všech 19 vzorků solilo stejně intenzivně. Pokud se vám tedy někdy zdá, že každá sůl solí jinak, příčinou budou spíš různé velikosti krystalků soli,“ domnívá se Jan Maryška.
Poklad z Himálaje?
Podle vyhlášky by sůl měla obsahovat minimálně 97 % chloridu sodného, zbytek mohou tvořit ostatní minerální přísady. Takzvaná himálajská sůl vytěžená v podhůří Himálaje je podle informací dovozců zdrojem důležitých minerálů, které dodávají tělu energii.
„Při laboratorním rozboru himálajské soli jsme zjistili, že je v ní skutečně víc minerálů než v soli kamenné. Obsahuje třeba víc draslíku a taky dramaticky víc železa, které jí dodává charakteristickou růžovou barvu. Ovšem jde o rozdíly patrné třeba ve 100 g soli,“ upozorňuje Jan Maryška z časopisu dTest.
Ze soli minerály nezískáte
Denní porce himálajské soli (5,5 g) tedy pokryje nejvýše 2 % doporučené denní dávky těchto minerálních látek. A například jeden banán denně dodá tělu více draslíku než denní dávka drahé himálajské soli.
Nelze ani potvrdit, že by tato sůl měla zvláštní bioenergetickou hodnotu díky speciální fluidní krystalické mřížce, jak tvrdí některé reklamy. Na toto zavádějící tvrzení proto dTest upozornil i potravinářskou inspekci. Levnější sůl vám podle nich ze zdravotního hlediska poslouží prakticky stejně jako ta drahá.
Mikroplasty jsou všude
Speciální test mořské soli ukázal, že všechny její analyzované vzorky byly kontaminované drobnými plastovými částečkami – mikroplasty. „Vůbec nejnáchylnější na výskyt mikroplastů byla sůl typu Fler De Sel, což je speciální velice drahá mořská sůl, která se vyrábí v mělkých pánvích přímo na břehu moře pomalým odpařováním. Protože jde o sůl získanou z největší blízkosti mořské hladiny, byla u ní koncentrace mikroplastových částic nejsilnější,“ vysvětluje Jan Maryška.
Mořská sůl ovšem jinak z testu vyšla jako o něco čistší než běžná sůl kamenná. Obsahovala méně minerálních příměsí a naopak více přirozeně se vyskytujícího jódu. „Vůbec nejčistší byla sůl z kategorie mořské soli, kde jsme u jednoho vzorku změřili opravdu stoprocentní koncentraci chloridu sodného a nulovou přítomnost jakýchkoli dalších látek,“ doplňuje Jan Maryška.
Výsledky testu
Všechny testované vzorky splnily beze zbytku všechny vyhláškové požadavky a z chemického hlediska byly v pořádku. Pouze některé soli obsahovaly méně minerálních příměsí než ostatní.
Vítězem testu se stala italská mořská sůl hrubozrnná značky Druid, která obsahovala čistý chlorid sodný bez minerálních příměsí.
Na druhém místě skončila mořská See Sol značky Tesco a třetí místo obsadila jedlá sůl kamenná s jódem značka Penny. Ta se prodává za 4,50 korun za kilogram.
Na úplně posledním místě skončila jedna z himalájských solí značky ES, která získala pouze uspokojivé hodnocení, protože jen těsně vyhověla požadavkům vyhlášky na minimální obsah chloridu sodného, zato měla poměrně vysoký obsah minerálních příměsí.
Česká republika je ve spotřebě soli druhým státem v Evropě. Hned po Maďarsku. „Oficiálně by se mělo denně zkonzumovat maximálně 5,5 g soli na osobu. V ČR republice ale muži snědí až 13 g,“ upřesňuje nelichotivou statistiku Jan Maryška.