Myslím to s vámi dobře

Nejčastější věty, které pronášejí tyhle „zlaté ženy“, co by se pro vás rozkrájely, bývají: „Udělej to takhle, já to přece s tebou myslím dobře!“ Nebo: „Poslechni mě, mám mnohem víc zkušeností.“ Anebo: „Přidej si ještě jednou, vařila jsem to pro tebe s takovou láskou!“

Jsou jako bílá a černá

Vyjadřují se k výchově dětí, vztahům mezi partnery, vaření, vedení domácnosti, mluví vám do toho, jak máte dávat prádlo do pračky i jestli podat žádost o rozvod. Jsou jako bílá a černá.

Mají srdce na dlani, zároveň vás ale dusí, trápí, znervózňují. Radí a pomáhají s dobrým úmyslem a vůbec jim nedochází, jak lidi svazují. Jsou dobrota sama, jenže jak není po jejich, je zle. Trpí představou, že přesně vědí, co je pro vás dobré. Aniž by si to připouštěly, praktikují metodu: „Vaše dobro proti vaší vůli.“

Předplatné můžete objednávat zde

Pátrat po příčině, proč se „dobré duše“ takhle chovají, by bylo zdlouhavé. Některé byly vychovány hodnými rodiči, ovšem jako neomylné princezny, jiné mají velitelské rysy v povaze.

Namístě je spíš otázka, jestli se s takovými ženami dá žít. Můžou vyhovovat těm, kdo jsou neprůbojní a nerozhodní.

O mužích tohoto typu se sice říká, že jsou „podpantofláci“, ale vztahy s ráznými ženami často dobře fungují.

Horší to bývá, když dospívají děti a začínají si prosazovat vlastní cestu. Potom to dopadá tak, že se musí vůči hodné autoritativní matce vymezit, být s ní ve sporu, odstěhovat se. Mezi kamarádkami nebo kolegy zase bývají na denním pořádku hádky a nesrovnalosti. Zlaté duše netuší, že si koledují o osamělost.

Máme kolem sebe též láskyplné taťky, dědy, tchány, strejdy, kteří nám ovšem za každou cenu nutí naše dobro, protože přesně vědí, jak má vypadat. Třeba obor studia: „Jsi ještě mládě, nevíš nic o životě, jednou mi poděkuješ, že jsem ti vybral tuhle školu.“ Ovlivňují naše koníčky: „Přece bys nevěnoval čas takové blbosti, pojď dělat tohle, to má smysl.“ Opravují naše postoje ke světu: „Nikdy bych si nemyslel, že moje dítě bude mít takový scestný názor!“ Anebo nás vyloženě zahánějí do kouta: „Jestli si koupíš tohle mizerné auto, nemysli si, že ti ho někdy budu pomáhat opravovat.“ Platí pro ně to samé jako pro ženy, včetně postupů, jak na sobě zapracovat a nebýt „hodný manipulátor“.

Když dojde na vydírání

Susan Forward je elegantní, téměř dvaaosmdesátiletá americká psycholožka, která se dlouhá léta zabývá „vlídnou manipulací“ a citovým vydíráním. I u nás vyšly její knížky, například Když nám rodiče ničí život, Citové vydírání, Když vám příbuzní otravují život nebo Cena lásky. Susan často píše a mluví o dalším stupni toho, kam až můžou zajít hodné manipulátorky.

Začnou totiž vydírat. Když není po jejich, pronášejí věty, na které nejde dlouho zapomenout: „Zklamal jsi mě, nikdy bych si nemyslela, že mám tak zlé dítě.

“ Často mluví o svém obětování se, takže citově vydíraný má pocit, že tyhle „zlaté ženy“ skoro připravuje o život.

„Já pro tebe dělám všechno, obětuju se, sama si odpírám, trpím – a ty takhle!“ Jako zaklínadlo slouží slovo láska: „Miluju tě, tudíž chci pro tebe jen to nejlepší.“

Také patříte mezi ty hodné paní, co nesnesou odpor a občas své okolí citově vydírají? Řekli vám už někdy vaši blízcí, že jste manipulátorka a dusíte je? Je čas to trochu změnit. * Pokud jste si připustily, že patříte mezi „zlaté ženy“, už jste na dobré cestě! Přiznat si, že něco nedělám správně, je základ. Dobrý start k něčemu lepšímu. * Nechtějte od sebe změnu ihned. Jestliže jste třicet a více let nutily lidem dobro podle svých představ, těžko se během týdne obrátíte o 180 stupňů. * Řekněte svým blízkým, že jste si uvědomily, v čem jste chybovaly, ale ať vám dají čas na změnu. Případně vám i pomůžou tím, že vás vždycky jemně a vlídně upozorní na problém. * Uvědomujte si co nejčastěji, že každý máme svůj vlastní život, cestu a zodpovědnost. I když své lidi milujete, nemůžete je vodit za ruku. Oni si musí projít sami různými zkušenostmi. * Pokud budete chtít někomu poradit, dávejte jen doporučení nebo promluvte o vlastní zkušenosti. Žádná ultimáta! * Než se k něčemu vyslovíte nebo něco doporučíte, počítejte aspoň do padesáti. * Snažte se představit si, že jste v situaci svých blízkých a někdo na vás tlačí tak, jako to děláte vy. Budete se cítit dobře? Jak vám asi bude? * Učte se oddělovat prkotiny od podstatných věcí. A všimněte si, že se často hádáte především kvůli malichernostem. * Najděte si vlastní koníčky a zájmy, které vás zaměstnají, abyste pořád nedozíraly na své okolí.

Vrážíš mi nůž do srdce!

Nejhorší je, když dojde na hodně vážné výhrůžky typu: „Asi to nepřežiju. Ničíš mě! Vrážíš mi nůž do srdce. Krátíš mi život…“ Anebo dokonce: „Něco si udělám! Budeš mě mít na svědomí! Skočím z okna!“ Jsou to tak těžké manipulace, že je nezvládá ani dospělá oběť, natožpak dítě.

Susan Forward nazývá tyto autoritativní rodiče, tedy i matky, jedovatými lidmi: „Většina dospělých dětí jedovatých rodičů cítí obrovský zmatek v tom, co znamená láska. Rodiče jim udělali nesmírně nemilované věci ve jménu lásky.“

Dítě nemůže z osidel „láskyplné pavučiny“ utéct, dospělý to často udělat musí. Odejde od matky, kterou má rád, přeruší s ní kontakty. Žena vymaže z mobilu i života kamarádku. Muž se nechá rozvést s manipulátorkou. A ve všech zůstanou jizvy a stopy hořkosti.

Je nutné, abyste se její „neomylnou dobrotou“ nenechávali zahnat do kouta. Možností je více, dají se i kombinovat.Diplomatická: Uděláte si věci podle sebe a dobračce o tom neřeknete. Pokud se dozví, že jste jednali po svém, a bude dělat scény, vlídně ji odkážete do příslušných mezí a připomenete jí, jak by asi bylo jí samé na vašem místě. Na férovku: Jakmile dostanete nějaké ultimativní doporučení, hned odpovíte, že si to uděláte podle sebe. Výčitky nebo slzy nepřipustíte třeba tím, že odejdete. Vyhrocená: O svůj názor se můžete také pohádat. Není to zrovna nejlepší řešení, ale někdy není jiné cesty. Některé manipulátorky totiž zmlknou, když se na ně jde ostřeji. Jiné ovšem s přílivem vašich rozumných argumentů ještě vystupňují svoje citové vydírání.

Myslíte? A myslíte si, že děláte dobře? –

Pokud chceme ve svém životě něco změnit, řešit nějakou situaci jinak – nově, bude mysl hodně vzdorovat a vytvářet katastrofické scénáře. Strašit! Nemá totiž nové řešení ve své databance. Západní civilizace je od útlého mládí vedena k rozvíjení mysli. Vše je třeba promýšlet, vymyslet, rozmyslet… „Mysli přece hlavou! Na co ji máš!“ A tak ztrácíme postupně schopnost vnímat a cítit a jen myslíme. Proto se musíme tolik učit, tedy co nejlépe naplnit databanku, aby měla mysl dostatek dat.

Mysl je nedílnou součástí naší bytosti a asi bychom našli nekonečný výčet situací, kdy je velmi potřebná. Ano, tak to je. Jsou i situace, kdy nám život velmi komplikuje. Je totiž ryze analytická a pracuje POUZE s poznaným. V podstatě bychom mohli přirovnat mysl k počítači, který generuje odpovědi na základě uložených předešlých zkušeností.

MYSL HODNOTÍ A HODNOTÍ

Jdete na procházku s malým dítětem a ono uvidí vrabce. Radostně zvolá: „Pipi.“ Očička se mu rozzáří a pozoruje to ochmýřené malé zvířátko. Hltá každý jeho pohyb. Hlasitě se rozesměje, když vrabčák poskočí. To malé dítě nemá ve své databance mysli příslušná data. Pouze pozoruje srdcem a prožívá přítomnost. A tato přítomnost ho naplňuje štěstím a radostí.

My, jako „chytří“ dospělí, hned dítěti vysvětlíme, že to je vrabec. Obyčejný a dokonce neužitečný pták. Naplníme databanku potřebnými daty. A co to způsobí v životě toho dítěte?Opět jdeme na procházku. Dítě uvidí vrabce. Hlásí: „Vrabec.“ Dostává pochvalu za vzornou práci s databankou. Tím už bohužel setkání s vrabcem končí. Kontrolu nad situací převzala mysl.

Srdce mlčí.

Sami si odpovězte, jak naše „chytrá“ data, obohatila život dítěte…

„Myšlení znamená posuzování. Něco vidíte a posuzujete. Buď něco oceňujete, nebo to zavrhujete.“ (OSHO)

Vidíte květinu, buď řeknete, že je nádherná, nebo že nádherná není. Začnete posuzovat její kvality a vlastnosti. Vaše mysl okamžitě vysílá dotaz do databanky a vrací hodnoty, které se k dané květině hodí. Začíná analýza. Do přítomnosti jsou vynášena data z minulosti a ta je podle nich formována.

Jakmile minulost pronikne do přítomnosti, přítomnost jste zmeškali. Jestliže prohlásíte, „tato květina je nádherná“, jde o minulou zkušenost. Věděli jste, posoudili jste. Vyjádřili jste slovy její kvality. Slova jsou soudem. Nyní již nevidíte květinu. Mezi vámi a květinou stojí vaše posouzení její krásy.

Vaše minulá zkušenost.

POZORUJME. MILUJME.

Zamilujete se. Krásný pocit. Pocit, kdy do vašeho života přišla bytost, díky které jste byli ochotni naplno otevřít své srdce. A ten mohutný tok Lásky vaším srdcem způsobil ten euforický stav, stav zamilování. Před vámi stojí váš milovaný. A už to jede: Je nádherný! Je pozorný! Je ohleduplný! Je…

A je vymalováno J! Mezi vámi a vaším milým stojí vaše posouzení – „Kluk z plakátu“. A jak to bude dál? Váš milý začne vykukovat zpoza plakátu. Začne ho ničit. Křičet: „Haló! Tady jsem!“ Až se mu to nakonec povede. A co uslyší nyní? „Ty ses úplně změnil! Takového tě neznám!“ A pro jistotu zavřeme srdce.

A přitom náš milý jen upozorňoval na clonu, kterou mezi vás vložila vaše mysl.

A co s tím? Přesně to, co učí východní metodologie. Pozorovat! Nikoliv analyzovat.

„Jestliže analyzujete, chodíte stále dokola. Když pozorujete, vystoupili jste z kruhu.“ (OSHO)

Když vám řeknu, „dívejte se na květinu, ale nepřemýšlejte“, pak není dovoleno mluvení. Co tedy můžete dělat? Můžete být jenom pozorovatelem. Jestliže jste přítomni bez myšlení, jestliže na něco pouze pohlížíte, je to pozorování. Pozorování tedy znamená pasivní vědomí. Myšlení je aktivní, něco děláte.

Ať už vidíte cokoliv, něco s tím děláte. Nejste jen pasivní, nejste jen zrcadlem – něco děláte. A jakmile něco děláte, pak jste tu věc už změnili. Ta věc ve vašem životě již neexistuje. Existuje už jen projekce vaší mysli. Pozorování je prožívání čistého bytí. Jste vy a je květina.

Pozorováním máte možnost prožít přítomnost, prožít setkání s květinou, stát se jí.

Stejné to je s naším milovaným. Tady není potřeba moc vysvětlovat.

Nejkrásnější chvíle prožíváme, když mlčíme v objetí nebo když se mlčky držíme za ruce.

Jen být. Jen pozorovat. Jen vnímat. Být jedním. Ach!

Chcete-li prožívat, pozorovat, být v přítomnosti… vynechte slova. Když jíte – jezte beze slov. Když jdete – jděte – nemluvte. Pouze jděte, třeba jen několik sekund, a zahlédnete jiný svět – svět beze slov, skutečný svět, nikoliv svět mysli, který si člověk v sobě vytvořil. Užívejte chvíle „tady a teď!“

Přeji vám láskyplné jarní dny.

Buďte dobré mysli

Drazí bratři a sestry, vyjadřuji vám svou lásku. Zaplavuje mě pocit pokory, když k vám mám mluvit, a přesto jsem za tuto příležitost vděčný.

Od našeho posledního setkání na generální konferenci před šesti měsíci se i nadále objevují známky toho, že situace ve světě není úplně taková, jak bychom si přáli.

Vypadá to, že globální ekonomika, která měla před šesti měsíci klesající tendenci, nyní padá strmě dolů a již mnoho týdnů jsou vyhlídky finančního sektoru poněkud pochmurné.

Kromě toho se i nadále propadají mravní základy společnosti, přičemž těm, kteří se tyto základy snaží chránit, se ostatní často vysmívají a občas proti nim i demonstrují a pronásledují je. I nadále dochází k válkám a přírodním katastrofám a jednotlivce postihují rány osudu.

Pokud bychom dopustili, abychom lpěli jen na tom, co je ve světě nebo v našem životě špatné, bylo by snadné ztratit odvahu a mít na budoucnost cynický náhled – nebo mít dokonce strach z toho, co ještě může přijít.

Dnes bych ale rád odvrátil naše myšlenky a pozornost od problémů kolem nás a místo toho bych se zaměřil na požehnání, která máme jako členové Církve.

Apoštol Pavel prohlásil: „Nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.“1

Nikdo z nás neprochází životem bez problémů a obtíží – a někdy i neštěstí a tragédií. Koneckonců do značné míry jsme zde proto, abychom se díky těmto událostem učili a rostli. Víme, že přijdou chvíle, kdy budeme trpět, kdy budeme zarmouceni a kdy budeme smutní. Je nám však řečeno, že „Adam padl, aby lidé mohli býti; a lidé jsou, aby mohli míti radost“.2

Jak můžeme v životě pociťovat radost, navzdory všemu, s čím se můžeme setkat? Cituji opět z písem: „Pročež, buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás.“3

Historie Církve v této dispensaci plnosti časů je plná příběhů těch, kteří měli problémy, a přesto zůstali neochvějní a dobré mysli, když z evangelia Ježíše Krista vytvořili ústřední bod svého života. A právě tento postoj nám pomůže vytrvat, ať nám do cesty vstoupí cokoli. Neodejme nám naše trápení, ale spíše nás uschopní problémům čelit, přistupovat k nim zpříma a nakonec zvítězit.

Příkladů lidí, kteří byli v obtížné situaci, a přesto vytrvali a zvítězili díky tomu, že jejich víra v evangelium a ve Spasitele jim dodala potřebnou sílu, je příliš mnoho a nelze se o všech zmínit. Dnes dopoledne bych se s vámi ale rád podělil o tři takové příklady.

Nejprve zmíním jeden dojemný příběh z mé vlastní rodiny, který byl pro mne vždy inspirací.

Moji praprarodiče z matčiny strany, Gibson a Cecelia Sharp Condieovi, žili v Clackmannanu ve Skotsku. Jejich rodiny pracovaly v dolech na uhlí.

Žili pokojně s okolním světem, měli kolem sebe příbuzné a přátele a bydleli v poměrně pohodlném příbytku, v zemi, kterou milovali.

Pak se stalo, že si vyslechli poselství misionářů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a byli celým svým srdcem obráceni. Dozvěděli se o výzvě shromáždit se do Sionu a věděli, že této výzvy musejí uposlechnout.

Někdy kolem roku 1848 prodali svůj majetek a připravili se na nebezpečnou cestu přes ohromný Atlantský oceán. S pěti malými dětmi nastoupili na loď a všechen svůj světský majetek nesli v jednom malém kufru.

Urazili po vodě téměř 5000 kilometrů – osm dlouhých a únavných týdnů na zrádném moři, kdy vyhlíželi cíl a čekali, kdy měli jídlo a vodu špatné kvality a kdy neměli k dispozici jinou pomoc než tu, která byla na oné malé lodi dostupná.

Uprostřed této strastiplné situace jeden jejich malý syn onemocněl. Nebyli tam žádní lékaři, ani obchody, kde by bylo možné koupit léky, které by zmírnily jeho utrpení. A tak nad ním bděli a modlili se, čekali a plakali, zatímco se jeho stav den ode dne zhoršoval.

Když se mu nakonec zavřely oči naposled, zlomilo jim to srdce. Jejich zármutek se ještě prohloubil, protože zákony moře se musely dodržet. Malé tělíčko zabalené do plátna a zatížené kusem železa bylo odevzdáno vodnímu hrobu.

A zatímco pluli dál, jen oni věděli, jak zdrcující byla bolest, kterou si nesli ve zlomeném srdci.4 Nicméně díky víře, zrozené z hlubokého přesvědčení o pravdě a z lásky k Pánu, Gibson a Cecelia vytrvali.

Dostalo se jim útěchy díky těmto slovům Páně: „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“5

Jsem velmi vděčný za předky, kteří měli víru opustit rodinný krb a domov a putovat do Sionu, kteří přinesli oběti, které si jen stěží dokáži představit. Děkuji Nebeskému Otci za tento příklad víry, odvahy a odhodlání, který Gibson a Cecelia Sharp Condieovi zanechali mně a všem svým potomkům.

Dále vám představím jednoho ušlechtilého a vírou naplněného muže, který byl příkladem toho, jaký pokoj a radost může evangelium Ježíše Krista vnést do života člověka.

Jednou pozdě večer na jednom tichomořském ostrově tiše přirazil ke svému místu na prostém přístavišti malý člun.

Dvě Polynésanky pomáhaly Melimu Mulipolaovi ze člunu a vedly ho na vyšlapanou stezku směřující k cestě do vesnice. Ženy obdivovaly jasné hvězdy, které se třpytily na noční obloze. Po cestě je vedlo měsíční světlo.

Avšak Meli Mulipola nemohl ocenit tyto krásy přírody – měsíc, hvězdy, oblohu – neboť byl slepý.

Viděl normálně až do onoho osudného dne, kdy se mu při práci na ananasové plantáži světlo náhle změnilo v temnotu a den se stal věčnou nocí. Byl deprimovaný a sklíčený až do okamžiku, kdy se dozvěděl o dobrých zprávách evangelia Ježíše Krista. Uvedl svůj život do souladu s učením Církve a znovu pociťoval naději a radost.

Bratr Mulipola a jeho blízcí podstoupili dlouhou cestu, protože se dozvěděli, že někdo, kdo je nositelem kněžství Božího, tyto tichomořské ostrovy navštíví. Přál si dostat požehnání, a bylo mou výsadou, abychom mu společně s dalším bratrem, který byl nositelem Melchisedechova kněžství, toto požehnání udělili.

Když jsme skončili, všiml jsem si, že se mu z nevidomých očí řinuly slzy, stékaly po hnědých tvářích, až nakonec dopadly na jeho domorodý oděv. Padl na kolena a modlil se: „Ó, Bože, Ty víš, že jsem slepý. Tví služebníci mi požehnali, aby se mi mohl zrak vrátit.

Ať již podle Tvé moudrosti uzřím světlo, nebo ať již budu vidět po všechny dny svého života temnotu, budu navěky vděčný za pravdu Tvého evangelia, kterou nyní vidím a která mi dává světlo do života.“

Postavil se a s úsměvem nám poděkoval za požehnání. Pak zmizel do tiché noci. V tichosti přišel; v tichosti odešel. Ale na jeho přítomnost nikdy nezapomenu. Vzpomněl jsem si na Mistrova slova: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“6

Bratři a sestry, každý z nás má toto světlo ve svém životě. Nejsme ponecháni, abychom kráčeli sami, nehledě na to, jak temná je naše cesta.

Moc se mi líbí slova, která napsala M. Louise Haskinsová:

• A muži, který stál u brány roku, jsem řekla:
• „Dej mi světlo, abych mohla bezpečně vykročit do neznáma!“
• On však odvětil:
• „Vyjdi do temnoty a vlož ruku svou do ruky Boha.
• To pro tebe bude lepší než světlo a bezpečnější než cesta známá.“7

Můj poslední příklad toho, kdo vytrval a nakonec zvítězil navzdory nesmírně obtížné situaci, začíná ve východním Prusku po druhé světové válce.

Asi v březnu roku 1946, necelý rok po skončení války, byl Ezra Taft Benson, tehdy člen Kvora Dvanácti, pověřen, aby se, doprovázen Frederickem W.

Babbelem, vydal na mimořádnou poválečnou cestu po Evropě s konkrétním cílem setkat se se Svatými, určit jejich potřeby a poskytnout jim pomoc.

Starší Benson a bratr Babbel později vyprávěli, na základě svědectví, které slyšeli, o tom, co prožila jedna členka Církve, která se ocitla na území, které nebylo pod správou vlády země, v níž vyrůstala.

Ona a její manžel žili idylickým životem ve východním Prusku. Pak do jejich života vstoupila druhá světová válka. Její milovaný mladý manžel zahynul během posledních dnů strašlivých bitev v jejich rodné zemi a ona zůstala sama s jejich čtyřmi dětmi.

Okupující vojska rozhodla, že Němci z východního Pruska si musejí hledat nový domov v západním Německu. Tato žena byla Němka, a tak musela odejít. Cesta byla dlouhá více než 1600 kilometrů, a neměla jinou možnost než jít pěšky.

Bylo jí dovoleno vzít si jen tolik nezbytných věcí, kolik jich mohla naložit na malý vozík s dřevěnými koly.

Kromě svých dětí a skrovného majetku si s sebou vzala silnou víru v Boha a v evangelium, které bylo zjeveno proroku posledních dnů, Josephu Smithovi.

Společně s dětmi se vydala na cestu na konci léta. Protože jejich skrovný majetek nezahrnoval žádné peníze ani potraviny, musela si cestou opatřovat denní obživu na polích a v lese. Neustále jí hrozilo nebezpečí od vyděšených uprchlíků a rabujících vojáků.

Dny přešly v týdny a týdny v měsíce a teplota klesla pod bod mrazu. Každý den klopýtala po zmrzlé půdě a své nejmenší dítě – ještě miminko – nesla v náručí.

Její tři další děti šly s námahou za ní a nejstarší dítě – sedmiletý syn – táhl malý dřevěný vozík s jejich věcmi. Nohy měly zabaleny v roztrhané pytlovině, a to bylo vše, co na nohou měly, protože boty se jim rozpadly již dávno předtím.

Pod rozedranými tenkými kabátky měly rozedrané tenké oblečení, a to byla jejich jediná ochrana před zimou.

Zanedlouho začal padat sníh a dny a noci se změnily v noční můru. Večer se vždy s dětmi snažila najít nějaký přístřešek – stodolu nebo kůlnu – a tam se k sobě přitiskli, aby se zahřáli, přičemž na sobě měli jen několik tenkých pokrývek z vozíku.

Neustále se snažila z mysli vypudit nesmírný strach z toho, že předtím, než dojdou do cíle, zahynou.

A pak se jednou ráno stalo něco nemyslitelného. Když se probudila, zamrazilo ji u srdce. Tělíčko její tříleté dcerky bylo chladné a nehybné, a ona si uvědomila, že její dítě jí vzala smrt.

Ačkoli byla přemožena zármutkem, věděla, že musí vzít ostatní děti a jít dál.

Nejprve ale pomocí jediného nástroje, který měla – pomocí polévkové lžíce – vyhloubila ve zmrzlé půdě hrob pro své maličké a drahocenné dítě.

Smrt jí však během jejího putování navštívila znovu a znovu. Pak zemřel její sedmiletý syn – buď následkem vyhladovění, nebo zimy, nebo z obou důvodů. A ona znovu použila jako lopatu polévkovou lžíci a znovu celé hodiny hloubila hrob, do kterého pak jemně uložila jeho ostatky. Pak zemřel její pětiletý syn a ona znovu použila polévkovou lžíci jako lopatu.

Její zoufalství bylo nesmírné. Zůstala jí jen její malá dceruška, ale i toto nebožátko sláblo. Nakonec, když se blížila k cíli svého putování, jí dcera zemřela v náručí.

Polévkovou lžíci již neměla, a tak celé hodiny hloubila ve zmrzlé zemi hrob holýma rukama. Její zármutek byl již nesnesitelný. Jak vůbec dokázala klečet ve sněhu u hrobu svého posledního dítěte? Přišla o manžela i o všechny své děti.

Vzdala se všech svých pozemských statků, svého domova, a dokonce i své rodné země.

V této chvíli nesmírného zármutku a naprostého zmatku měla pocit, že se jí srdce doslova rozlomí. V zoufalství přemýšlela, jak by mohla skoncovat se životem, jako to dělali mnozí její krajané. Napadalo ji, jak snadné by bylo skočit z nedalekého mostu nebo skočit pod jedoucí vlak.

A pak, zatímco ji přepadaly tyto myšlenky, jí něco v nitru řeklo: „Poklekni a modli se.“ Nedbala na toto nabádání až do chvíle, kdy mu již nemohla odolat. Poklekla a modlila se vroucněji než kdy jindy v celém svém životě:

„Drahý Nebeský Otče, nevím, jak to mohu dál vydržet. Nic už mi nezbylo – kromě víry v Tebe. Otče, uprostřed beznadějnosti své duše pociťuji nesmírnou vděčnost za smírnou oběť Tvého Syna Ježíše Krista. Nedokáži dostatečně vyjádřit svou lásku k Němu.

Vím, že díky tomu, že trpěl a zemřel, budu znovu žít se svou rodinou; že díky tomu, že zlomil pouta smrti, znovu uvidím své děti a poznám radost plynoucí z toho, že je budu moci vychovat.

Ačkoli si v tomto okamžiku nepřeji žít, budu žít, abychom se mohli znovu sejít jako rodina a abychom se mohli – společně – vrátit k Tobě.“

Když konečně dorazila do svého cíle v německém Karlsruhe, byla na kost vyzáblá. Bratr Babbel řekl, že měla šedofialový obličej, červené napuchlé oči a vystouplé kosti. Byla doslova v pokročilém stádiu vyhladovění.

Zanedlouho poté na církevním shromáždění vydávala nádherné svědectví a řekla, že ze všech sužovaných lidí v její zarmoucené zemi je ona jednou z těch nejšťastnějších, protože ví, že Bůh žije, že Ježíš je Kristus a že zemřel a byl vzkříšen, abychom my mohli opět žít.

Svědčila o tom, že ví, že pokud bude věrná až do konce, znovu se setká s těmi, o které přišla, a budou spaseni v celestiálním království Božím.8

1. Ve svatých písmech čteme: „Vizte, spravedliví, svatí Svatého Izraelského, ti, kteří věří [v Něho], ti, kteří vytrpěli kříž světa,… ti zdědí království Boží… a radost jejich bude plná na věky.“9
2. Vydávám vám svědedctví, že požehnání, která jsou nám slíbena, jsou nepředstavitelná.
3. I když se mohou sbíhat temná mračna, i když na nás může padat déšť, naše poznání evangelia a naše láska k Nebeskému Otci a k našemu Spasiteli nám bude dodávat útěchu a podpírat nás a bude nám vnášet do srdce radost, budeme-li kráčet zpříma a budeme-li dodržovat přikázání.
4. Nic na tomto světě nás nebude moci porazit.

Milovaní bratři a sestry, nemějte obavy. Buďte dobré mysli. Budoucnost je tak jasná jako vaše víra.

Prohlašuji, že Bůh žije a že slyší a zodpovídá naše modlitby. Jeho Syn Ježíš Kristus je náš Spasitel a náš Vykupitel. Čekají nás nebeská požehnání. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Harry to s vámi myslí dobře / Harry, un ami qui vous veut du bien (2000)

Obsah

• Normální mladá rodinka. Táta Michel (Laurent Lucas), máma Claire (Mathilde Seigner) a tři malé dcerky, dokonale odsávající rodičům energii. Začátek prázdnin a úporné vedro. Rodina míří autem do pět let rozestavěného prázdninového domu, který je neustálým zdrojem mnoha problémů. Náležitě je prohlubují i rodiče Michela. Pochopitelně nervy mladého páru jsou značně pocuchány, když v tom se zjeví Harry (Sergi Lopez), dobro samo, muž, který je odhodlán udělat VŠECHNO pro Michelovo štěstí.Druhý celovečerní film režiséra Dominika Molla je založen, podle slov režiséra, především na napětí. Je to napínavý film a zároveň komedie, ve které se prolíná radost s obavou. Harryho řešení nahánějí strach, ale poskytují také zábavu. Jsou děsivá, protože jsou zločinná, ale radostná, protože osvobozují. Jak se vyjádřil sám Dominik Moll: „Nechci napadat diváka, chci ho vtáhnout do filmu a zkusit film natočit tak, aby byl zábavný i při úzkostných scénách“. Film získal mnoho nominací a ocenění na různých festivalech, včetně čtyř Césarů (nejlepší herec – Sergi Lopez, režie, střih, zvuk), dále nominace na cenu Britské filmové akademie BAFTA jako nejlepší neanglicky mluvený film a ocenění Evropskou filmovou cenou za nejlepší mužský herecký výkon – Sergi Lopez. A v neposlední řadě nominace na Zlatou palmu na Filmovém festivalu v Cannes 2001.(oficiální text distributora)

Komentáře (31)

• Inšpirácia anglickým štýlom čierneho humoru priniesla svoje ovocie a v kombinácii s elegantnou francúzskou thrillerovou atmosférou sa z filmu stáva naozaj svojský a nečakane výborný filmový zážitok. Nápad je špičkový, samotné spracovanie už ale malo pár vecí, ktoré by sa dali vylepšiť. Z jednotlivých scén sa dalo vyžmýkať určite viac morbídneho humoru, ktorý si film vyslovene žiadal, a ja tiež. Atmosféra bola ale skvelá, réžia bola aj napriek komornému tempu celého príbehu stále v strehu, a ja som si naozaj ani raz netrúfol odhadnúť čo sa bude diať v nasledujúcej scéne. Som rád, že podobný námet bol spracovaný práve v európskej produkcii, pretože niečo podobné by som si dovolil dať do rúk asi len bratom Coenovcom. 80%.(3.1.2010)
• Celkem zajímavý film, ačkoliv měl hodně pomalé tempo a některá pasáže byli řekněme nudné … Nicméně Harry byl opravdu skvělý a působivý. Na své pomalé tempo se mi zdálo že film skončil velmi rychle. Snad bych ještě vytknul filmu označení komedie. Možná byla chyba na mé straně, ale nic komediálního jsem na filmu neshledal. 65 %(20.6.2011)
• Příjemně mrazivý, znepokojující thriller už třeba jen tím, jak civilně působí. Harry je zahraný velmi přesvědčivě, jediný problém tak vidím akorát ve vykonstruovanosti a uvěřitelnosti motivu. Nějak se mi ty důvody proč to všechno nepozdávají a jsou alespoň pro mě málo pochopitelné. Na druhou stranu všelijakých psychopatů a bláznů je opravdu na každém rohu přehršel a ta neočekávanost jednání jinak docela sympatického a hlavně dobrosrdečného „kamaráda“ může fungovat i jako alarmující varování ve smyslu „vždy se měj na pozoru a nikdy nikomu nevěř“. Záleží na každém jak to přijme.(18.11.2011)
• Dokážu si představit, že tohle někomu i nesedne, protože se nebavil tolik jako u nějakýho šílenýho blockbusteru. No jo, ale podívejte se kolik lidí tomu dá míň než tři hvězdy, opravdu málokdo. To už něco znamená. Ikdyž to opravdu není nervy drásající, tak je to minimálně neurážející zábavná pohoda. Ta báseň opravdu nebyla moc směšná a opravdu byla docela dobrá :). Za tři, nic víc a vůbec nic míň!(25.7.2012)
• Tak zajimavy film to byl. Mozna uz ztracim smysl pro humor, nic komedialniho jsem v tomto filmu vsak nevidel. Sergi Lopez se sve role ujal vyborne. Namet ani scenar sice neni nicim originalni, i tak divak napnute sleduje dej a je zvedavy o co Harrymu jde a co zase vyvede. Ostatne vyber jeho pritelkyne byla trefa do cerneho, jako by mela parodovat ty zastupy naivnich a hloupych slecen ze vsech moznych hororu. Na film se pekne diva, i pres spoustu nudnych a nezajimavych pasazi. Jeste bych vytknul malo dramaticky zaver. 67%.(20.12.2009)

Galerie (12)

Myslím to s vámi dobře! – Táta parťák

Honzík – 1 rok

Honzíku chtěl jsem si s Tebou promluvit o Tvém chození. Málo se snažíš a pořád hodně padáš, takže na tom bys měl ještě hodně zapracovat. Podívej tady sousedovic Karolínka už dávno chodí.

Za domácí úkol Ti dávám každý den to chození procvičovat alespoň ve třech půlhodinových intervalech, aby sis to víc zažil. Pro začátek ale raději jen s držením, to nebudeš tolik padat. Uvidíš, jakou z toho pak budeš mít radost, až to půjde. Pamatuj ale, že to chození se neučíš pro mě, ale pro sebe.

Za dnešní chození Ti dávám 2-. Když to bude příště lepší, dostaneš tu čokoládovou kuličku, co máš tak rád.

Kristýnka – 2 roky

Kristýnko, potřebujeme si promluvit o tom Tvém jezení. Pořád se Ti nedaří sníst tu kaši bez pobryndání. Na jídlo se dostatečně nesoustředíš, a nevěnuješ dostatečnou pozornost správné technice. Tady Honzík to zvládal ve dvou letech už úplně bez pobryndání.

Za domácí úkol Ti dávám procvičit práci se lžící přenášením vody z jednoho talířku do druhého, to Ti hodně pomůže si tu techniku osvojit. Uvidíš, jakou z toho pak budeš mít radost, až Ti to půjde. Pamatuj ale, že to jezení se neučíš pro mě, ale pro sebe. Za dnešní jezení Ti dávám 3.

Když Ti to půjde příště lépe, zajedeme si na to hřiště, kde si tak ráda hraješ.

Davídek – 3 roky

Davídku, musíme si promluvit o té dnešní hře na schovávanou. Opakovaně ses schovával do toho papírového domečku, takže jsme Tě vždycky hned našli, a to je chyba. Navíc ses tam vždycky pochichtával, takže jsme hned věděli, kde jsi. Na tomto bys měl ještě hodně zapracovat.

Za domácí úkol Ti dávám hrát na schovávanou tady s Honzíkem dvakrát denně, abys to potrénoval, a zvládal lépe. Za týden si zahrajeme spolu znovu, a já zkontroluji, jak Ti to jde. Uvidíš, jakou z toho budeš mít radost, až Tě nebudeme moct najít. Pamatuj ale, že se to neučíš hrát pro mě, ale pro sebe. Za dnešní schovávání Ti dávám 4.

Když Ti to půjde příště lépe, koupím Ti ten bagr, co jsi ho tolik chtěl.

Bertík – 4 roky

Bertíku, chtěl jsem s Tebou mluvit o tom Tvém dnešním ježdění na kole. Už to krásně umíš. Seš fakt šikula. Už se umíš rozjíždět i do kopce, a vůbec nepadáš. Za to dnešní ježdění ty dávám 1*.

Davide, Aničko, podívejte tady na Bertíka, z toho si všichni vezměte příklad! Na příští týden Ti dávám, Bertíku, domácí úkol to každý den 15 minut dál procvičovat, abys to nezapomněl, a aby sis mohl užít ten dobrý pocit z toho, jak Ti to jde. Pamatuj ale, že to neděláš pro mě, ale pro sebe.

Za to, jak ses zlepšil, se mnou můžeš jít dnes do cukrárny, a vybrat si, co budeš sám chtít, jak jsem Ti minule slíbil. Jen tak dál, Bertíku!

Lucinka – 5 let

Lucinko, je na čase si promluvit o tom tvém dnešní zpívání na průlezkách. Všiml jsem si, že neznáš úplně slova od Skákal pes přes oves, takže na tom je potřeba ještě zapracovat.

Navíc jsi přeskakovala ze Skákal pes na Kočka leze dírou, aniž bys ty písničky úplně dozpívala, místy sis dokonce vymýšlela vlastní slova, což není úplně vhodné, a ne vždy se Ti dařilo držet v tónině. Podívej třeba tady Lukášek, ten zpívá úplně vzorně.

Za domácí úkol na příští týden Ti dávám zpívat každý den ráno Skákal pes přes oves a večer Kočka leze dírou, aby sis to víc procvičila, a naučila se to od sebe oddělovat. V neděli si tě znovu poslechnu.

Když to budeš poctivě trénovat, tak se Ti to víc zažije, a uvidíš, jakou budeš mít radost, až Ti to půjde. Pamatuj ale, že to zpívání se neučíš pro mě, ale pro sebe. Za to dnešní zpívání Ti dávám 2. Za týden uděláme takovou pěveckou soutěž, a kdo bude zpívat nejlépe, dostane medaili.

Ríša – 7 let

Ríšo, je potřeba promluvit si o tom Tvém dnešním počítání. To sčítání přes desítku je pořád pomalé. Tady Natálka to zvládá třeba mnohem rychleji. Při odčítání navíc děláš pořád ještě hodně chyb, a to by se stávat nemělo. Je potřeba, abys zapracoval víc na té rychlosti a přesnosti. Prostě tak nějak pečlivěji.

Za domácí úkol na tento týden Ti dávám spočítat každý den dvacet příkladů na sčítání a dvacet na odčítání, a uvidíš, jak Ti to za týden půjde, a jakou z toho budeš mít radost. Pamatuj ale, že to počítání, se neučíš pro mě, ale pro sebe. Za to dnešní počítání Ti dávám 2-.

Když to příště bude lepší, dám ti do žákovské knížky nejen jedničku, ale i razítko s beruškou a nápisem ŠIKULA, to máš přece rád.

Eva – 30 let

Evo, je na čase, abychom si promluvili o té Tvé dnešní svíčkové. Ty knedlíky se Ti srazily – na to je potřeba dávat si větší pozor. Ta omáčka byla přesolená a celkově taková mdlá. Vím, že to dokážeš uvařit mnohem lépe, když chceš a když se snažíš.

Někdy dokonce skoro stejně, jako moje maminka. Dnes se Ti to ale vůbec nepovedlo. Za domácí úkol Ti dávám popřemýšlet, kde se stala chyba, a napsat o tom referát, aby sis to víc zafixovala, a příště se to už neopakovalo. Uvědomíš si při tom, jak to příště dělat lépe a zodpovědněji.

Za měsíc bychom to pak mohli zkusit znovu, a já bych zkontroloval, jestli už se to zase zlepšilo. Uvidíš, jakou budeš mít radost, až se Ti to povede. Pamatuj ale, že se to neučíš vařit kvůli mě, ale kvůli sobě. Za tu dnešní svíčkovou Ti dávám 3.

Když to příště zvládneš líp, můžeme si promluvit o té dovolené v Řecku, na kterou bys tak ráda jela.

POUČENÍ

• Je potřeba poukazovat na chyby ostatních, a hodnotit je, aby si jich všimli a mohli si z nich vzít ponaučení, protože jinak se to nikdy sami nenaučí.
• Hodně pomáhá srovnávání s ostatními. Ti chybující si alespoň uvědomí, jak to dělat správně, a pro ty, co jsou dáváni za vzor, je to současně ocenění jejich dobré práce, čímž se současně prohloubí jejich dobrý vztah s ostatními.
• Důležité je dávat rady, na které by Ti chybující sami nepřišli. Vedeme je tím k samostatnosti.
• Je vhodné lidi pozitivně motivovat – nejlépe nějakými odměnami nebo kladným hodnocením, protože jinak by to z vlastní vůle sami nedělali, a nechtěli se sami zlepšovat. Když to ale nejde po dobrém, tak nezbývá, než to zkusit po zlém, a sáhnout třeba i po nepěkné známce.
• Je třeba trvat na tom, aby to procvičování bylo POVINNÉ, protože jinak by se to nikomu dobrovolně samo od sebe procvičovat nechtělo. Na těch příkladech výše je to myslím naprosto evidentní.

Narazil jsem na následující přednášku paní „psycholožky“ Jany Nováčkové, která zarytě tvrdí, že známky, pochvaly, odměny, srovnávání a soutěžení jsou v učení kontraproduktivní. Když to zhlédnete, tak jistě sami rádi budete muset uznat, že závěry paní „psycholožky“ jsou naprosto scestné a zavrženíhodné.

Známkování, hodnocení, odměny a soutěže tu byly vždycky, sami jsme tak byli vedeni, a jsou z nás vzdělaní, sebevědomí a samostatní lidé. Osobně neznám nikoho, komu by to ublížilo.

Nyní je již myslím naprosto zřejmé, že bez vedení, kontroly, a vnější motivace by lidé zvlčeli, nic by se nenaučili, a celá civilizace by se vrátila o staletí zpět.
Je třeba si uvědomit, že tu jde hlavně o dobro celé společnosti, a že zájem společnosti je nadřazen zájmům jednotlivců.

Za domácí úkol vám všem dávám promyslet, jak bychom pomohli dvouletému Krištůfkovi, který se pořád ještě počůrává, nebo dvacetileté Anetě, která neumí líbat.

Aspoň se vám to hodnocení a pozitivní motivování víc zažije, a budete lépe zvládat motivovat své bližní, aby veškeré svoje činnosti vykonávali správně, podle tabulek. Uvidíte sami, jakou budete mít radost, až Vám to půjde.

Uvědomte si ale prosím, že to neděláte pro mě, ale pro sebe. Ten, kdo to zvládne nejlépe, dostane ode mě srdíčko.

Hlavně neusnout na vavřínech.
Myslím to s vámi dobře 

Jak poznat manipulaci a umět se jí bránit?

Dej si přece říct, udělej to kvůli mě, přece bys mi to neodmítla, musíš mi přece pomoci, já ti taky pomáhám, jak můžeš být tak bezohledná, tobě snad na mě vůbec nezáleží, když nechceš…

Každý, kdo čte tyto výroky by jistě mohl doplnit řadu dalších, které jsou stejného rodu – jsou určitým (více či méně skrytým) nátlakem a často vzbuzují v adresátovi pocit viny, když nechce udělat to, co po něm druhý tímto způsobem žádá. Citové vydírání, manipulace – všichni to známe a všichni to někdy používáme, čím méně, tím samozřejmě pro vztahy lépe.

Když se rozhlédneme kolem sebe, jistě najdeme živoucí příklady zdatných manipulátorů – mezi svými blízkými i mezi kolegy či známými. Pokud si udržíme roli pozorovatele, brzy si všimneme, že jsou tito lidé úspěšní jen u někoho a u jiného naopak ne. Zajímavé je dívat se na manipulaci jako na souhru obou aktérů, jež se odehrává za nějakých okolností.

Saša pracuje v mateřském centru, kde pomáhá organizovat pro děti a jejich matky různé programy. Těší ji, když může být užitečná a když se na ni lidé obracejí s různými požadavky. Dělá jí dobře, když toho dokáže hodně zvládnout.

S jednou maminkou si časem vybudovala velmi nadstandardní vztah, kdy jí ve vlastním volném čase pomáhala zcela nad rámec služeb řešit její problémy – až do okamžiku, kdy dotyčná zcela bezelstně vyprávěla o těch hloupých lidech, u nichž si dokáže vydupat různé služby navíc…

Saša si v tu chvíli uvědomila, že je taky takový “hlupák”, navíc se ukázalo, že spoustu věcí, které zařizovala na vlastní úkor, by si byla dotyčná schopná docela dobře zařídit sama s pomocí svých blízkých.

Saša si pak také vzpomněla na svá studia, kdy pro ostatní zpracovávala různé úkoly, “protože v tom byla dobrá”. I když ji to stálo hodně času, nikdy nedokázala odmítnout jejich žádost o pomoc.

A od mnohých se nikdy ani nedočkala slibované oplátky v podobě jiných úkolů.

Tamara se naopak naučila manipulacím odolávat a dnes jí to už nečiní větší problémy. Uvědomila si, že se jí líbí jedno ze základních asertivních pravidel, totiž “právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně a jejich důsledky odpovědný”.

Tamara vyrůstala v rodině, kde měla jednak od rodičů podporu pro samostatné rozhodování a jednak i “trénink” od jedné z babiček, která naopak dokázala být hodně manipulativní. To Tamaru vyškolilo ve schopnosti manipulace rozpoznat a odolávat jim.

Když se jí pak v práci stalo, že jedna nová kolegyně za ní neustále chodila a snažila se svou práci přehrát na ni (“Tamaro, ty jsi taková šikovná, ty mi určitě poradíš…Nikdo jiný mi nepomůže lépe než ty… Já ti to tady nechám, aby ses na to mohla v klidu podívat…), zpočátku několikrát spolupracovnici požadované věci vysvětlila, ale pak už nechala práci na ní nebo jí odkázala na vedoucí.

Tamara má nyní klid, jen si všimla, že tato kolegyně záhy našla jinou pracovnici, za níž se vším chodí a za kterou se v případě problémů také schovává, když něco nedodá včas nebo zcela správně (“Ale kolegyně říkala, že to mám udělat takto, že to nespěchá.”).

Tamara si po čase všimla, že i tato spolupracovnice se snaží vzdorovat, ale na rozdíl od ní spíše neúspěšně, protože nedokáže říci jasné ne, nedokáže “být za tu zlou” a odmítnout někoho, “kdo žádá o pomoc”.

Z pohledu Tamary tak jedna dělá výrazně více, než má dáno smlouvou a druhá se jen veze.

Je podléhání manipulací i váš problém? Pokud ano, zkuste se zamyslet nad následujícími otázkami:

• Co pro vás znamená “vycházet dobře s lidmi”?
• Patří schopnost odmítnout do repertoáru dobrých vztahů s okolím?
• Dělá vám dobře, když jste “nepostradatelní”?
• Umíte vnímat své pocity nepohody, nebo je odsouváte stranou?
• Vnímáte své hranice a chráníte si je?
• Jste přesvědčeni o tom, že smíte “nevyjít vstříc”, nebo o tom pochybujete?

Základem pro odolání manipulaci je dostatek sebevědomí, protože pro manipulujícího je sebevědomý člověk také většinou tím, komu se vyhne, není to s ním totiž snadné. Naopak člověk, který o sobě stále pochybuje a myslí především na druhé, zatímco sebe považuje za nedůležitého, nezajímavého, je samozřejmě snadnějším cílem.

Pokud si uvědomujete, že manipulacím těžko odoláváte a není vám v tom dobře, můžete se podívat na odolávání manipuaci jako na příležitost ke svému růstu.

Leccos můžete zvládnout sami právě skrze uvědomění si toho, co chcete ve svém životě změnit, v něčem může napovědět populárně naučná literatura (jen o asertivitě lze nalézt řadu čtivých publikací), případně je možné vyhledat nějaký kurz nebo poradu s odborníkem (kouč, terapeut) podle toho, na co přesně se chcete zaměřit.

Jak poznat manipulátora? 25 znaků jeho chování mluví za vše!

Podívejte se na typické projevy manipulativního chování. Možná si třeba uvědomíte, jak poznat manipulátora a dát si na něj pozor, ať už v pracovním kontaktu nebo třeba v partnerských vztazích.

1. Skrývá se za racionální důvody

Je evidentní, že po vás partner žádá určitou věc jen kvůli svému vlastnímu prospěchu, ale snaží se to zakrýt rádoby logickými důvody.

2. Není otevřený

Své skutečné city před vámi naopak skrývá.

3. Snaží se ve vás vzbudit pocit viny

Partner vyžaduje určitou činnost, do které se vám nechce, a argumentuje při tom tím, že daná věc je vaší povinností, jelikož jste něčí příbuzný, přítel, známý nebo prostě člověk.

4. Ignoruje potřeby druhých

Pokud po něm naopak něco trochu nepříjemného chcete vy, zřídkakdy vám vyhoví.

5. Libuje si v nepřímé komunikaci

Často vám něco vzkazuje po jiných osobách. O důležitých věcech se s vámi raději než přímo diskutuje po esemeskách.

6. Stylizuje se do pozice oběti

Neustále si stěžuje na to, jak se k němu chovají druzí a jak náročné má povinnosti.

7. Je egocentrický

Mluví téměř výhradně o sobě a o svých problémech.

8. Neuznává práva ostatních

Často se dovolává spravedlnosti, co je ale spravedlivé podle jiných lidí, ho nezajímá.

9. Závidí

Pokud se vám či jeho přátelům něco povede, nemá z toho radost.

10. Odpovídá nejasně

Na spoustu přímých otázek vám není schopen jasně odpovědět ano nebo ne.

11. Snaží se zalíbit každému

Podle známých, kteří jsou u vás zrovna na návštěvě, mění i své chování.

12. Okolí musí být dokonalé

Když ale změní názor někdo jiný, je zle. A když někdo něco neví, nenápadně se mu vysmívá.

13. Potřebuje mít navrch

Neznalost druhých často používá proti nim.

14. Kritizuje ostatní

Vašimi úspěšnými známými pohrdá a zpochybňuje jejich schopnosti.

15. Sám kritiku nesnese

Když někdo něco vytkne jemu, reaguje útočně.

16. Neposlouchá vás

Když mu něco vyprávíte, klidně uprostřed vaší věty začne mluvit o něčem jiném.

17. Vytváří spory

Ostatní neustále podezírá z nekalých úmyslů, vytváří konflikty a mezi lidmi podporuje nevraživost.

18. Nedokáže nést zodpovědnost

Své chyby často svádí na druhé.

19. Vyhýbá se rozhodování

Důležitá rozhodnutí odkládá, v práci nerad chodí na porady.

20. Šíří negativní emoce

V jeho přítomnosti vládne nepříjemná atmosféra.

21. Hraje na city

Vaše morální cítění používá jako zbraň k dosažení svého.

22. Vydírá vás

Vyvíjí na vás nátlak a cizí mu není ani vydírání či vyhrožování.

23. Lže vám i okolí

Aby od druhých dostal, co potřebuje, klidně si pravdu trochu přibarví.

24. Káže vodu a pije víno

Jeho činy často nekorespondují s tím, co říká.

25. Jde přes mrtvoly

Své cíle prosazuje i na úkor druhých.