Mezinárodní sňatky: Češky hledají na západě, muži na východě

Expertky: Jordánky jsou vzdělané, přesto často zůstávají doma | Foto: Archiv GIZ

Přestože tvoří jordánské ženy většinu absolventů vyššího vzdělání, je jejich participace na pracovním trhu velmi nízká. Proč k tomu dochází a jak se postavení žen v Jordánsku proměňuje? O tom podrobně v následujícím rozhovoru s Nour Moghrabi a Safou Daradkeh z programu EconoWin, který se zaměřuje na podporu participace žen na ekonomice v zemích Blízkého východu a severní Afriky. Ten zajišťuje německá rozvojová agentura GIZ, která v Jordánsku působí.

JAKÉ AKTIVITY DĚLÁTE? Nour: Prostřednictvím našich aktivit se snažíme o zapojení žen do ekonomiky, a to hlavně vytvářením vhodného pracovního prostředí.

Snažíme se dělat osvětu mezi mladými lidmi z různých skupin, například produkcí a promítáním filmů, které se tématu pracujících žen věnují. Filmy jsou pak nástrojem k nastolení společenského dialogu.

Abych byla upřímná, v Jordánsku se v souvislosti se zaměstnáváním žen potýkáme s řadou výzev.

• JAKÉ VÝZVY TO JSOU?
• PROČ SE ŽENY DO PRACOVNÍHO TRHU PŘÍLIŠ NEZAPOJUJÍ?
• JAKÁ PRAVIDLA MÁTE NA MYSLI?
• JAK TO TEDY OBVYKLE DOPADÁ?
• JAK SE NA VĚC ROVNOSTI ŽEN A MUŽŮ DÍVÁ ZÁKON?

N: Otázka pracujících žen se totiž často netýká pouze příležitostí nebo kvalifikace, ale mnohdy jde také o postoj, ochotu a způsob uvažování. Je to opravdová výzva, protože zde hovoříme o patriarchální kultuře, které dominují muži. A to na každém místě a úrovni – tedy v rodině, škole, mešitě, náboženských institucích, vysokých školách, ve vládě, v občanské společnosti. My chceme toto téma dostat na povrch vhodným a ne příliš kontroverzním způsobem. V Jordánsku, a na Blízkém východě obecně, chybí platformy pro otevřenou diskuzi. Lidé sice mluví hodně, ale vyjádřit se vhodným způsobem, přijmout názory druhých bez urážky či bez pocitu, že je potřeba je okamžitě umlčet, je také něco, co naší kultuře schází. A to v podstatě na všech úrovních. Na školách je málo skupinových úkolů, chybí debatní kroužky, divadla či koncerty jsou tu v omezeném množství. A v rodinách mají poslední slovo muži – otec či bratr. Safaa: Jednou z největších jordánských výzev je účast žen na pracovním trhu. Podílí se jich na něm jen asi 13 %, což je velmi málo. Přestože máme mezi ženami mnoho absolventek vysokých škol, těžko pro ně hledáme uplatnění. Aktivit máme mnoho, ale právě v rámci zmíněné kampaně Ana Hunna vytváříme filmy o pracujících ženách, které mohou být pro ostatní vzory a průvodkyněmi na trhu práce. N: Jde o kulturní kontext. Jak už zmínila Safaa, máme v Jordánsku velmi mnoho vzdělaných žen, které ale nepracují. Často samy nechtějí a nejsou ani k práci nabádány. Má to co dělat s genderem. Muži jsou ti, kdo obstarávají obživu, a ženy se starají o domácnost. Žena je tím členem domácnosti, který pečuje o děti a o starší členy rodiny. A když už ženy vstoupí na pracovní trh, pracují často pouze do té doby, než se vdají. To je ten hlavní problém. Není to tak, že jsou mladé ženy nevzdělané a sedí doma. Ony často skutečně hledají možnosti, jak pracovat. Má to ale své podmínky a pravidla. N: Žena nemůže hledat jakoukoli práci, jaké by se jí zachtělo. Musí ji mít předem schválenou rodinou. Nemůže například pracovat v hotelu, i kdyby to byl pětihvězdičkový celosvětový řetězec. Nemůže pracovat jako letuška, protože přespává mimo domov nebo se vrací domů příliš pozdě. Obvykle se na to nahlíží jako na ochranu té konkrétní ženy: Nedůvěřujeme společnosti. Proč bychom měli nechat své dcery nebo sestry trpět v takové džungli? Chráníme je, neznamená to, že je nemáme rádi. N: Nakonec je to do určité míry volba té konkrétní ženy. A my bychom jí tu možnost volby měli dát. Někdy předpokládáme, že pracovat nechce, ale ve skutečnosti jí to rozhodnutí není umožněno udělat. Jestliže si žena sama zvolí sedět doma a nedělat nic, nebo si naopak otevřít muzeum umění, pracovat jako dobrovolnice nebo pracovat za mzdu, pak je to v pořádku. My se snažíme v ženách skrz naše kampaně probudit pocit, že jsou významné, ať už dělají cokoliv. Žena by si měla stát za tím, co si myslí, čemu věří. A nedovolit nikomu, aby jí něco přikazoval. Nedovolit, aby ji kdokoliv nutil do něčeho, z čehož se v padesáti probudí a zjistí, že toho moc nedokázala – krom toho, že ji bil její manžel, šikanovali ji její synové nebo bratři. Že nikdy nikam nešla, protože ji na začátku nikdo nepovzbudil k tomu, aby myslela na sebe a na to, co chce ona sama. A tohle je ten výchozí bod. O všem ostatním lze diskutovat. N: V naší ústavě jsou si muži a ženy rovni, nicméně v našem zákoně o osobním statusu (Personal Status Law) jsou ženy následovnicemi mužů. Jsou na ně odkázané a jsou dokonce trestány, pokud se o muže dobře nestarají. Pokud jsou oběťmi, jsou za to v podstatě trestány ony. Když je například žena sexuálně obtěžována, není zde žádný zákon, který by ji ochránil. Je velmi složité s ohlášením obtěžování uspět. Je to také něco, co je může omezovat v zaměstnání, protože se nemají jak bránit, pokud se něco takového přihodí na pracovišti. V našem filmu o jordánské letušce protagonistka říká: „Pokud se mě někdo pokusí napadnout nebo mi ublížit v letadle, jsem velmi dobře chráněná podle mezinárodního práva.“ V Jordánsku to takhle ale bohužel nefunguje. Pokud hovoříme o změně kultury, musíme mít na mysli také kulturu těch, kteří vytvářejí politiku. Protože změnit způsob uvažování musí i oni sami.

• Foto: Archiv GIZ Nour Moghrabi (vlevo) a Safaa Daradkeh
• Foto: Archiv GIZ Modernizací na vlastní nohy
• Foto: Archiv GIZ
• Foto: Archiv GIZ Síťovací večer v jednom z ammánských hotelů v rámci mentoringového projektu pro ženy
• Foto: Archiv GIZ GIZ vyškolika více než 100 jordánských a syrských žen v instalatérství.

MODERNIZACÍ NA VLASTNÍ NOHY

DOCHÁZÍ V POSLEDNÍ DOBĚ V TOMTO OHLEDU K POZITIVNÍM ZMĚNÁM?

N: Když se o těchto věcech bavíme, přistupujeme k nim mnohdy s tím očekáváním, že se nezmění. Kultura a tradice se ale přeci proměňují. Je to možná překvapivé, ale v Jordánsku je například vysoká míra rozvodovosti. Sociální problémy, které mají původ právě v rozvodovosti a rozpadu manželství, mají velký vliv na vládu a společnost, protože takové ženy pak často nejsou schopné být ekonomicky nezávislé. Není zde taková sociální spravedlnost, aby jim a jejich dětem byla poskytnuta dobrá životní úroveň. Proto jedním z řešení, která zastáváme, je posílit ženy ekonomicky. Aby si žena případně mohla vybrat z různých možností a mohla se postavit na vlastní nohy. Myslím, že změny se dějí podle toho, jak na situaci reagujeme. Není to tak, že chceme dosáhnout změny a pak se potýkáme s jejími následky. V souvislosti s aktuální uprchlickou krizí je Jordánsko ovlivněno různými problémy, které se toho týkají.

JAKÉ PROBLÉMY TO JSOU?

N: Jsou to například dětské sňatky nebo polygamie, jejichž počet stoupá. Čím dál více lidí je také závislých na jednom živiteli. A tohle vše mění uspořádání jordánské společnosti. Mnoho lidí také opustilo pracovní trh, protože byli nahrazeni syrskými pracovníky, kteří pracují za menší plat a lépe. Jordánsko má malou ekonomiku, v níž má každý svou roli. Pokud máte obyvatelstvo, z něhož je polovina schopna pracovat, ale zaměstnání nemá, nepodílí se pak tato část společnosti ani na HDP. Poměrně vysoké procento té první skupiny, což jsou muži, současně pracuje v zahraničí. Umíte si tedy asi představit ekonomickou aktivitu naší země? Mnoho rodin žije z prostředků vydělaných v zahraničí. Myslím, že je správný čas, pokud už není pozdě, prosazovat integraci žen do místních ekonomických procesů.

JAKÁ JE SITUACE ŽEN NA VENKOVĚ? PODPORUJETE TAKY PRÁVĚ ŽENY V TOMTO PROSTŘEDÍ?

N: Pracujeme mimo jiné se ženami, které se pohybují v zemědělství ve venkovských oblastech, abychom podpořili jejich ekonomický růst. Pokud tedy uvedeme pro příklad výrobu mléčných výrobků, mají v něm některé ženy velmi důležitou úlohu. Starají se o krávy, následně se také často věnují vlastní výrobě, ale prodej jako takový je pak úlohou mužů. Stejně tak nákup půdy pro pastvu dobytka je většinou doménou mužů, zatímco ženy pak často dělají velmi špatně placené práce. V případě, že už samy některý z produktů prodají, pak s velmi nízkým ziskem. Nám se povedlo některé z těchto žen přesvědčit, aby své produkty zmodernizovaly.

JAK TA MODERNIZACE VYPADÁ?

N: Vezměme si za příklad ženu, která sýr vyrábí už léta tradičním způsobem. Způsobem, který se naučila zase od jiné příbuzné. A všichni ten její sýr milují. Původně svému okolí dávala sýr jen tak, postupně si ale lidé od ní ten dobrý sýr začali objednávat a ona ho začala prodávat. Pro další rozvoj je důležité, aby své produkty takové ženy nechaly otestovat, zda nejsou zdraví škodlivé, zda se třeba nedají ještě nějak vylepšit, aby získaly certifikát a mohly se etablovat jako prodejkyně. Mnoho žen ale bylo proti tomuto nápadu a říkaly: „Já vím, že je můj sýr dobrý. Proč bych ho měla testovat?“ A když těm ženám řeknete, že by ho mohly pak prodávat za vyšší cenu, tak často odpoví: „Ne, ne, já jsem spokojená tak, jak to je.“ Problém ale je, že když se pak zeptáte, zda si platí zdravotní pojištění, nebo nějaké potřebné věci do domácnosti, tak odpoví, že ne. Protože své drobné podnikání dělá jen pro přežití. Hodně žen tak žije v této bublině a je velmi těžké je přimět, aby z ní vystoupily.

LOGICKY BY SE DALO OČEKÁVAT, ŽE MLADÉ ŽENY JSOU PROGRESIVNĚJŠÍ. JE TOMU TAK ALE VE SKUTEČNOSTI?

N: V tomto ohledu se to horší – už jen z pohledu podílu žen na ekonomice. To je také jedna z věcí, se kterými se potýkáme, když pracujeme s vysokoškolskými studentkami. Je velmi těžké je motivovat. I má generace, která není té jejich tak vzdálená, byla mnohem víc otevřená novým příležitostem a měla občas i chuť zariskovat. Dnes je jejich myšlení více uniformní, což je znakem absence určité diskuze a kulturního dialogu. Společnost je polarizovaná, takže můžeme najít velmi otevřené mladé lidi, na druhé straně pak, a těch bude většina, velmi konzervativní.

ČÍM SI TEN ROZDÍL VYSVĚTLUJETE?

N: Naše generace byla vystavena různým vlivům, ať už šlo o islamistická nebo naopak sekulární hnutí. To společenské situaci velmi pomohlo. Současná generace je ale podle mě vystavena jen jednomu aspektu – válce, a to i válce proti Západu. My jsme naopak v 80. letech stále mluvili o mírovém procesu. A já v tomto směru přemýšlím i o svých dětech. Chci, aby věděly, že mají na výběr. Ale je to čím dál složitější, protože tu máme dva tábory a uprostřed lze je stát jen těžko.

ZMÍNILA JSTE VÁLKU. OBECNĚ PLATÍ, ŽE V DOBĚ VÁLKY JE ČLOVĚK VELMI NEJISTÝ A SNAŽÍ SE BRÁNIT SI TO SVÉ. BÝT OTEVŘENÝ PRO ŘADU LIDÍ MŮŽE BÝT V TOMTO OHLEDU VNÍMÁNO JAKO NEBEZPEČNÉ. CO SI O TOM MYSLÍTE?

N: Bohužel máte pravdu. Pro lidi je v takových chvílích důležité to, co se domnívají, že znají a co už bylo interpretováno.

1. VEŘEJNÝ PROSTOR NENÍ PRO ŽENY PŘÍVĚTIVÝ
2. KDYŽ SE PODÍVÁME NA AMMÁN JAKO HLAVNÍ MĚSTO A JEHO VEŘEJNÝ PROSTOR, JE PRO ŽENY BEZPEČNÝ?
3. NA ŘÍZENÍ?
4. PROČ SE ŽENY NECÍTÍ PŘI ŘÍZENÍ MIMO SVŮJ OKRUH BEZPEČNĚ?
5. PROJEVUJE SE TO I V JINÝCH ODVĚTVÍCH?
6. OBJEVUJÍ SE V JORDÁNSKU TAKÉ MUŽI, KTEŘÍ BOJUJÍ ZA PRÁVA ŽEN, NEBO JDE JEN O ŽENSKOU DOMÉNU?
7. JAK MUŽI NA SNAHY O ROVNÉ POSTAVENÍ ŽEN REAGUJÍ?

S: Když se budeme bavit o rozvržení domů obecně, ne pouze o Ammánu jako městě, tak dojdeme k tomu, že vnitřní prostor patří v podstatě ženám, ten venkovní mužům a jejich hostům. N: Když jste žena, je vaše přítomnost venku o samotě vždy otázkou. Musíte mít dobrý důvod k tomu, abyste byla právě na tomto místě. I když jdete vynést odpadky. Já jsem třeba jednou jela navštívit svou známou, která bydlí ve velmi chudé čtvrti, všude jsou proto odpadky. Ptala jsem se jí, jak může v tak špinavém prostředí vydržet. A ona mi řekla, že se vždy snaží iniciovat společný úklid se sousedkami. Ty na to ale odvětí, že nemají dovoleno uklízet venku cizí odpadky. Je to ale také ve vnímání žen samotných, které mají strach. Dobře je to vidět také na řízení. N: Ženy často řídí auto s tím účelem, aby odvezly děti do školy, zajely na nákup a podobně. Je zajímavé, že často to, kde nakupují, je udáno tím, kam se cítí bezpečně autem jet. Takže se snadno může stát, že celý rok nevyjedou ze své čtvrti, protože se budou bát prozkoumat nové možnosti. Najdete řadu žen, které jezdí po městě víc než deset let a jsou skvělé řidičky, ale jakmile je požádáte, aby vás vzaly mimo město, odmítnou. S: Je tu pořád faktor skrytého nebezpečí, které se někde schovává, aby na vás náhle vyskočilo. N: A to se týká například i podoby města. Jakmile vyjedete z centrálních částí, ulice se začnou zužovat, dopravní předpisy přestávají platit. Všechny možné strachy, které máte, vás ovlivňují. A jak jsem už zmínila – pokaždé, když jste jako žena na nějakém místě, pro to musíte mít dobrý důvod. Pokud budete večer sama na Rainbow street v baru (pozn. hlavní ulice lemovaná obchody a bary v centru města), bude to vzbuzovat otázky. A to platí i v dalších situacích. Často můžete vidět muže, jak stojí u silnice a přivolává si taxi. Když tam ale bude stát žena a deset minut bude čekat na auto, bude se cítit velmi špatně. Bude vystavená pohledům a otázkám: Proč je tady? Proč je tu sama? Co tady asi dělá? N: Například na sociálních médiích. Máme jednu populární bloggerku, která se stala velmi kontroverzní. Dělá taková krátká hloupá videa na Snapchatu. A lidé se v první řadě neptají na to, proč dělá tak primitivní videa a mluví o tak banálních věcech, ale ptají se: Kde je její otec? Jak jí to může její bratr dovolit? To její rodině nevadí, jak se obléká? Proč ji nikdo neochrání před veřejným vystavováním se? (smích) S: Náš král je v podstatě jedním z největších a nejhlasitějších feministů v zemi. Zahrnovat muže do diskuze o právech žen je ale obecně velmi důležité. Snažíme se o to proto i při promítání našich filmů s diskuzí. Celkově ale máme poměrně mnoho feministů z řad spisovatelů, politiků a dalších kruhů. N: Všímáme si, že čím dál méně mužů bojuje proti rovnosti žen veřejně. Ti, kteří jsou hlasití, jsou zejména extremisté, nebo islamisté, chcete-li. Dokonce i lidé z kmenových společenství jsou pro. To se projevuje už jen tím, že do parlamentu nominují ženy – přestože na základě přidělených kvót. A lidé si začínají uvědomovat, že není výhodné držet ženy v slabé pozici. Islamisté jsou samozřejmě něco jiného. A tady bych jen ráda podotkla, že to nemá co dočinění s islámem jako takovým. Dochází zde k velké dezinterpretaci. Tito muži si totiž berou náboženství za rukojmí k ospravedlnění svých vlastních představ toho, jak mají věci být a proč by mělo být odmítnuto vše, co člověk chce změnit, přestože to dává smysl. A tyto skupiny nakonec už ani nejsou těmi, které jsou muži poslouchány, těmi ve středním věku. Ty naopak začínají často docházet k názoru, že je důležité brát ženy vážně. Jiné to je u některých mladých mužů a na ty bychom se měli zaměřit především. Aby nebyli ovlivňováni těmito ideologiemi, které jim namlouvají různé nesmyslné představy nebo legendy a vytvářejí umělé konstrukty na základě historie. A to není realistické.

Na rozhovoru se podílel také sociální antropolog Pavel Borecký a spisovatelka Petra Hůlová, kteří byli při jeho pořizování přítomni a přispívali svými dotazy. Rozhovor vznikl v rámci projektu Carte Blanche Midlle East Goethe Institutu v Praze a v Ammánu.

Vyjádření k diskusi o “manželství homosexuálů”

V posledních několika dnech se sociálními sítěmi a také v politických kuloárech rozezněla poměrně hlasitá diskuse, v jejímž rámci se skupiny a jednotlivci vyjadřují k aktuálnímu návrhu na změnu občanského zákoníku, která by párům stejného pohlaví umožnila uzavírat manželství.

• Tento návrh podpořilo 46 poslanců a poslankyň z řad ANO, Pirátů, ČSSD, STAN, TOP 09 a KSČM v čele s Radkou Maxovou (ANO).
• Hned dva dny nato skupina 37 poslanců z KDU-ČSL, hnutí ANO, ODS, ČSSD, TOP 09 a STAN v čele s Markem Výborným (KDU-ČSL) předložilo “protinávrh” jehož cílem je takovému postupu zabránit a manželství ústavně omezit pouze na svazek muže a ženy.

V tomto vyjádření si klademe za cíl odpovědět na některé opakující se otázky a poskytnout tak prostor pro diskusi, která by se dle našeho přesvědčení měla primárně zakládat na důkazech.

Veřejné mínění

Názor veřejnosti je v Česku již několik let většinově nakloněn tomu, aby bylo manželství pro páry stejného pohlaví zpřístupněno. Aktuálně rovněž probíhá kampaň Jsme Fér, která nasbírala přes 70 000 podpisů, podporujících tuto změnu, formou veřejné petice.

V následující interaktivní mapě pak můžete vidět výsledky z různých reprezentativních průzkumů veřejného mínění uskutečněných v jednotlivých státech Evropy, které nám umožní i potřebné mezinárodní srovnání.

Jak je vidět, tak Česko má názorově velmi blízko Neměcku, Rakousku či dalším “západním zemím” a naopak poměrně značný rozdíl spatřujeme u veřejného mínění v porovnání s  Poskem či Slovenskem.

Podrobněji o datech zde.

Západ vs. východ?

Zjednodušování politické, právní, ekonomické či jiné situace v Evropě či jinde na světě na “západ vs. východ” by byla jistě velká chyba, situace je mnohem složitější a Česko je v rámci této diskuse vždy dáváno jako příklad toho, že “jeho společenské poměry” odporují tradičnímu dělení na státy podle toho, na které straně železné opony se v minulosti nacházely.

Přehledná mapa zobrazující aktuální legislativu pak opět možná poskytne lepší vysvětlení než nějaký zdlouhavý text.

Manželství a děti, plus “salámová metoda”

Velmi častým argumentem je výchova dětí, resp. vliv otevření institutu manželství o adopce párům stejného pohlaví.

V následujícím odkazu se podrobně věnujeme vlivu výchovy páry stejného pohlaví a poskytujeme odkazy na reprezentativní studie, které jakoukoliv “závadnost” výchovy osobami stejného pohlaví vyloučily na stránkách těch nejprestižnějších žurnálů.

Je potřeba vždy mít na paměti, že polemika je možná pokud se zakládá na důkazech, nicméně souhrnné články analyzující desítky provedených reprezentativních studií, publikované na stranách ověřených lékařských žurnálů, které prošly vždy několika-kolovým recenzním řízením, nelze vyvažovat “klinickým” či “osobním názorem” populárních psychologů či psychoterapeutů, kteří publikovali v nějakém nakladatelství své monografie bez řádného vědeckého recenzního řízení. Rovněž je pak potřeba brát na zřetel, že v době velmi vysoké kvality desinformací, včetně tzv. predátorských časopisů, by to měla být vždy kompetentní vědecká obec, která by měla příslušným zákonodárcům být nápomocná v jejich rozhodování.

Rodičovství párů stejného pohlaví

Rovněž se v tomto příspěvku podrobně věnujeme analýze údajného “slibu gay komunity,” na jehož základě by se prý v budoucnu (čili dnes) neměla domáhat těchto práv.

Pro ilustraci toho, jak běžné je dosáhnout zákonných změn za pomocí postupných legislativních kroků přikládáme interaktivní diagram, který přehledně popisuje všechny klíčové zákonné změny, jež k rovnosti manželství a rovnoprávnému přístupu k adopcím v příslušných zemích předcházely.

Kde manželství osob stejného pohlaví zakázali?

V souvislosti s geopolitickou složitostí této otázky se vyhneme zdlouhavých úvodníků a raději rovnou přejdeme k mapě, která situaci či směr vývoje popisuje co možná nejpřehledněji.

Nemáme za cíl zde poskytnout kriticky-geopolitickou diskusi, tuto již z části poskytl například Ústav Mezinárodních Vztahů Praha (zde).

V mapě nicméně vidíte poměrně vyostřenou hranici mezi zeměmi, které manželství ústavně omezily pouze pro muže a ženy a mezi zeměmi, který tento institut naopak zrovnoprávnily.

Jak a kdy státy dospěly ke zrovnoprávnění manželství?

Na tuto otázku nelze odpovědět jednoduše, naše odpověď si vyžádala celou studii, kterou od konce loňského roku zpracováváme.

Aktuální verzi studie online naleznete pod grafy, které znázorňují podíl evropského obyvatelstva, které již k institutu rovného (férového) manželství přístup má (oproti podílu občanu bez tohoto přístupu) a rovněž sloupcový graf států, podle toho, kdy tento institut zrovnoprávnily.

Odkaz na naší studii rovnost manželství ve světě

Jaké má manželství dopady na zdraví? Má jeho odpírání určité skupině obyvatel, nějaké důsledky?

Mezi odbornou komunitou panuje konsensus, že manželství přispívá kvalitě života osob, které v něm žijí:

• manžele žijí průměrně déle,
• mají nižší počet kardiovaskulárních příhod (např. mrtvic a infarktů),
• mají nižší riziko výskytu depresí,
• méně často je jim diagnostikována rakovina v pozdních stádiích
• a mají vyšší pravděpodobnost úspěšného zotavení po vážné operaci.

Obecně lze říci, že manželství je typ svazku, který dává dvojici společenskou legitimitu a posiluje jejich vzájemný vztah. Nejtypičtějším argumentem, který vedl k přijetí tzv. rovnosti manželství, tj.

k jeho zpřístupnění i osobám stejného pohlaví, je fakt, že neexistuje v současnosti legitimní a na důkazech založený argument, který by ospravedlňoval situaci, v níž by osobám, jimž jejich zdravá a přirozená sexuální orientace zapříčinila, že chtějí žít ve vztahu s osobou stejného pohlaví, nedovolila přístup k této instituci, či že by jakkoliv jinak byly ve společnosti deklasování (stigmatizováni) jako méně hodnotní lidé. Páry stejného pohlaví nejsou neplodné, přičemž způsobů, kterými mohou biologicky počít děti je v dnešní společnosti celá řada. Zrovnoprávnění rodin zakládaných osobami stejného pohlaví, v jejichž rámci obvykle rodiče plní biologickou a sociální roli rodičů (v kombinaci), ve formě instituce rovného manželství a rozmanité rodiny, proto jednoduše jen logicky reaguje na naše rostoucí porozumění toho, že ve společnosti žijí i páry stejného pohlaví, jejich rodiny a děti.

Odpověďmi na další otázky se podrobněji zabýváme zde.

Věříme, že jsme tímto soupisem dostupných faktů a informací poskytli dostatečnou na důkazech založenou základnu pro konstruktivní diskusi, která je základem procesu pozitivní změny ve společnosti.

Svateb s cizinci v Česku přibývá. Muži chtějí Slovenky a Ukrajinky, ženy spíš vybírají na Západě

„S Tonym jsme se potkali v Indii před pěti lety. Poté, co jsme se z Indie odstěhovali, jsme byli asi osm měsíců od sebe. A nakonec jsme se rozhodli, že Tony přijede do Čech, kde teď žije asi tři a půl roku. O ruku mě požádal loni v létě,“ vypráví Radiožurnálu Veronika.

Ona je Češka, Tony Kanaďan s částí rodiny z Číny. A teď plánují každý detail velké mezinárodní veselky.

Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.

Začíná mezinárodní týden manželství. Stále více Čechů a Češek si volí životního partnera ze zahraničí. Co mezinárodní svatby obnášejí?

„Na co se opravdu netěšíme, je právě to papírování kolem svatby. Ještě to nemáme moc zjištěný, ale věřím, že to bude docela problém,“ obává se Veronika.

Zařizování mezinárodního manželství je skutečně – co do úředních formalit – o něco složitější. Snoubenec – cizinec musí matričnímu úřadu prokázat svoji totožnost občanským průkazem nebo cestovním pasem.

„Vždy předkládá svůj rodný list, dále případně pravomocný rozsudek o rozvodu, pokud jde o rozvedeného cizince, nebo úmrtní list zemřelého manžela, pokud jde o ovdovělého cizince.

Dále je třeba předložit doklad o státním občanství, doklad o právní způsobilosti k uzavření manželství a potvrzení o osobním stavu a pobytu, pokud jsou tyto doklady cizím státem vydávány,“ vyjmenovává Radiožurnálu mluvčí ministerstva vnitra Ondřej Krátoška.

Ke všem cizojazyčným dokladům si snoubenec musí opatřit také překlady do českého jazyka. Výjimkou jsou doklady a potvrzení ve slovenském jazyce.

Vícejazyčné svatby

Zařizování mezinárodního manželství je skutečně – co do úředních formalit – o něco složitější. | Foto: Cindy Baffour | Zdroj: Fotobanka Unsplash

Svateb, u nichž je jeden ze snoubenců cizinec, v Česku přibývá. V roce 2016 jich bylo 5200. Ještě o dva roky dříve se přitom cizí řečí mluvilo zhruba na čtyřech tisících svatbách.

„Z cizinců si čeští ženichové i nevěsty berou nejčastěji partnery ze Slovenska, v dalších pořadích už je to trochu zajímavější. Češky si ženichy hledají spíše na západě, konkrétně v Německu, Velké Británii nebo USA. U mužů jsou naopak po Slovenkách na druhém místě Ukrajinky, Rusky a Polky,“ říká Radiožurnálu Tomáš Chrámecký z Českého statistického úřadu.

Registrovaná partnerství

V posledních letech také mírně roste počet uzavřených registrovaných partnerství. V roce 2016 si řeklo své ano 336 párů stejného pohlaví. Jen za první polovinu loňského roku dalších 171. Jenže podle Koalice za manželství možnost registrovaného partnerství nestačí a stejnopohlavní páry by měly dostat možnost klasického sňatku.

„Podle nás je láska jenom jedna. Neexistuje nějaká hetero nebo homo verze lásky. Manželství je takovým důležitým aktem, kdy dávají celému světu vědět, že si vybrali právě toho jednoho nebo jednu partnerku. To registrované partnerství vytváří z gayů a leseb vlastně občany druhé kategorie.,“ vysvětluje Radiožurnálu důvody za koalici Lucia Zachariášová.

V roce 2016 si řeklo své ano 336 párů stejného pohlaví. | Foto: Alvin Mahmudov | Zdroj: Fotobanka Unsplash

A možnost svatby pro homosexuální páry nemá jen symbolický význam. Zachariášová upozorňuje, že registrované partnerství má oproti sňatku celou řadu praktických nevýhod.

„V registrovaném partnerství není nárok na vdovský důchod. Děti, pokud se jedná o partnera, který není jejich biologickým rodičem, tak nemají nárok na alimenty nebo na dědictví v případě, že by ten partner, který není jejich rodičem zemřel, nemají nárok na sirotčí důchod,“ dodává.

Poslanecká sněmovna se ale v současnosti žádným návrhem na zavedení svateb i pro stejnopohlavní páry nezabývá.

Být ženou v muslimské zemi: Matka je nejvíc a kompromisy se nenosí

Je to už dávno, kdy jsem se rozhodla ukončit slibnou kariéru v Evropě a po třicítce jsem se odstěhovala do egyptského městečka na Sinaji. Za dobu, kdy jsem mezi Egypťany i beduíny žila, jsem viděla mnoho změn v pojímání, přijímání a chápání ženy.

I sem pomalu, ale jistě proniká emancipace, ale ne do všech koutů Egypta stejně rychle. A ať se pohybujete v oblasti jakkoli turistické a jste obklopena Egypťany, kteří sami sebe nazývají moderní (či open-minded), stále jste ŽENA. A k tomu EVROPANKA.

Upřímně, není nic méně pohodlného.

Islám je ve své podstatě skvělé náboženství. Problém je, že si ho každý Egypťan, nebo alespoň většina z nich, vykládá tak, jak se právě hodí. Své o tom ví kamarádka Karin, která byla v Egyptě vdaná dva roky.

Přečíst článek ›

„S manželem jsme se před svatbou dobře znali, byli jsme spolu osm let. Takže jsem byla velice překvapena, když přišel s myšlenkou druhé manželky. Oháněl se při tom islámským právem, ale vůbec ho nezajímalo, že není schopen zabezpečit ani mě a naši právě narozenou dceru.

Islám přitom umožňuje mnohoženství, ovšem právě s tím, že mezi všechny – až čtyři – manželky musí být vše, včetně citů, rozděleno rovnoměrně… Kvůli svatbě s ním jsem konvertovala k islámu, a dodnes vzpomínám, jak se mu líbilo, když šejk v mešitě říkal, aby se mnou jednal podle zákonitostí islámu, nikoli jako egyptský muž… Nakonec jsme se rozvedli a on má teď jinou rodinu. Na naši dceru nepřispívá a ani ji po našem odjezdu neviděl.“

Není matka jako dcera

Mimochodem, v Egyptě existují dva typy sňatků – orfi, jinak řečeno papír na sex, který opravňuje páru spolu žít. Stačí se jen jeden večer zastavit u právníka, sehnat svědky, podepsat smlouvu, a soužití už není trestné.

A pak je tu regulérní mezinárodně uznávaný sňatek, platný v obou zemích. Protože já žila v turistické oblasti, všechno bylo volnější, a existovaly i páry, které spolu žily bez jakéhokoli papíru.

Egypťani ale většinou nejsou z tohohle typu soužití nadšeni, protože je proti jejich náboženství. A egyptská rodina má k němu nekonečné množství připomínek.

Můj kamarád Mohamed, jinak velmi moderní muž, žije dlouhá léta s Evropankou, své matce svůj vztah ale nechce přiznat.

V Egyptě je totiž také velký rozdíl v tom, jestli je žena mužovou matkou, milenkou, manželkou nebo sestrou… Vždycky, když matka přijela, Mohamed se na pár dní nebo týdnů odstěhoval od své „orfi ženy“ Isabel do mnohem chudšího domu, než jaký spolu normálně obývali.

Maminka užívala v témže domě pokoj pro hosty, vařila, starala se o syna a ten se jí za to náležitě odměňoval – polibek na přivítanou je zcela normální, maminka se na ulici vodí za rámě nebo za ruku, objímá se, často je jí políbena ruka a nikdy se jí neodporuje.

Přečíst článek ›

„Nedovedla jsem to pochopit. Nejsem jedna z MMD (My Mohamed Is Different /Můj Mohamed je jiný), ale jeho strach z matky je opravdu zarážející,“ přiznává Isabel s tím, že problémy ve vztahu jinak nemají, žijí v klidu a jsou šťastni, ale Mohamedova neschopnost říci rodině pravdu a konečně Isabelu přiznat, ji poněkud ubíjí.

Žena jako objekt touhy

Když Egypťan po ženě touží, není tomu v kultuře jinak než v kultuře západní. Egypťani navíc dokážou být velmi romantickými a pozornými svůdníky. A my Evropanky na to často slyšíme a necháme se doslova zblbnout.

„Pokud jde o ženu skutečně vyvolenou a milovanou, a ne takovou, která je předem vybrána rodinou a bez opravdového zájmu obou budoucích manželů, je ženě věnována i větší pozornost, než jakou známe z Evropy,“ říká Marina, Ukrajinka žijící v turistickém místě se svým egyptským manželem.

Marina hovoří plynně arabsky, s Ahmedem se poznali při jejích studiích arabštiny v Alexandrii.

„Studovala jsem tu, takže jsem poznala egyptskou kulturu opravdu zevnitř. A to ještě než jsme se vzali. Jasně, i v egyptské kultuře mladí randí, ale nemůže to být tak úplně ‚se vším všudy‘.

Sex by měl být výsadou manželů, ale většinou ve větších městech a bohatších kruzích je to často jinak. Nebo alespoň na oko. A hlavně i v Egyptě existují dívky lehkých mravů.

Je na ně pohlíženo s despektem, a to v tom smyslu, že ‚je moc fajn si užít, ale domů bych si to nevzal.‘“

Přečíst článek ›

Podle Mariny je uzavření manželství dvou Egypťanů často spíš obchodní záležitost – muž musí za ženu zaplatit a rodiny dlouho debatují, co který z budoucích manželů do společné domácnosti přinese. „Ahmed si uvědomoval, oč je pro něj jednodušší vzít si mě.

Moje rodina je daleko, nemusí za mě nic platit,“ pokračuje Marina, která sama přistupovala k manželství pragmaticky: „Normálně jsme spolu chodili ven, ukazovali se na veřejnosti, chodili do kina nebo na večeře.

Problém nastal, když jsme chtěli jet na dovolenou, protože egyptský zákon neumožňuje nesezdaným párům obývat jeden pokoj v hotelu nebo si společně pronajmout byt. Takže jsme se radši vzali.

“ Ovšem i do jejich vztahu mluvila rodina, a to je Ahmed ze vzdělané zcestovalé rodiny, mající v Alexandrii krásný dům, a oba jeho rodiče pracují.

Práce (ve smyslu zaměstnání) žen přitom není v Egyptě, hlavně na vesnicích, obvyklá. Důvodem je, že muž má o rodinu zabezpečit a žena by měla být doma a věnovat všechen čas péči o něj, děti a dům.

Proto většinu prací v Egyptě, i těch, které my považujeme za ženské (uklízení, pokojské, hostesky apod.), zastávají muži.

A právě v turistických oblastech je tento přebytek mužů a absence místních žen na veřejnosti důvodem k boomu sexuálního turismu posledních – řekněme – dvaceti let.

Matka je nejvíc

Ale vraťme se zpět k příběhům žen. Většina mých kamarádek se shoduje, že počátek smíšeného manželství bývá fází neustálého tokání.

„Je to často i proto, že muž je konečně před bohem ‚čistý‘, protože jedině manželský sex je ten správný. Hassan mi na začátku manželství stále nosil a kupoval dárky a říkal mi, že jsem jeho královna.

Dokonce si myslím, že nelhal, vážně si myslel, že to tak je a zůstane,“ říká Nella, která do svatby jezdila do Egypta jen na časté dovolené.

„Ukázalo se ale, že jsme se prakticky neznali. Jeden druhého jsme začali objevovat až poté, co jsme si řekli ‚ano‘. A nebylo to jednoduché, především proto, že důvodem našeho sňatku bylo mé těhotenství.

Doufala jsem, že se to po narození miminka srovná. Ale opak byl pravdou.

Narodila se nám totiž holčička…“ upozorňuje Nella na fakt, že pokud novomanželé čekají prvorozeného potomka, většina „klasických“ Egypťanů si přeje chlapce.

Přečíst článek ›

„Když se Amina narodila, náš vztah se ještě zhoršil. Už v porodnici s námi byla Hassanova matka a kecala doslova do všeho.

A matce se neoponuje, matka má vždycky pravdu – je nejlepší kuchařka, všechno ví a je nejdůležitější bytostí na světě.

Ahmed nejen mně, ale později i naší dceři dával svoji matku za jediný vzor, což byla jedna z posledních kapek našeho manželství,“ vzpomíná Nella, která dnes žije se svou dcerou doma, v Itálii, kam odjely tajně.

Kompromisy se nenosí

Postavení ženy v egyptské společnosti je velmi kontroverzní. Status je potřeba si obhajovat prakticky denně, a to bez ohledu na to, jste-li místní, nebo cizinka. Každé manželství je o kompromisech a hledání přijatelných cest a řešení, ovšem v muslimském Egyptě je to, stejně jako v každé jiné východní kultuře, daleko těžší.

Tradice, výchova, společenské nastavení a vůbec prostředí, z něhož většinou muž pochází, je naprosto odlišné od západního kulturního nastavení. Není ale pravda, že každá muslimská žena je chudinka! Navíc matka rodu – z titulu „ta, která přivedla na svět děti“ – často vládne pevnou rukou, alespoň pokud jde o rozpočet a hospodaření.

V posledních letech každopádně emancipace dochází i do Egypta, rozvody iniciované ženou jsou téměř na denním pořádku. Přibývá i sňatků Egypťanek s Evropany nebo Američany, které byly dřív téměř nemyslitelné.

Manželství s cizinkouVětšina smíšených manželství z mé zkušenosti nefunguje, i když existují výjimky. Ne že by západní manželství fungovala o tolik lépe, ale když jsou oba partneři z jedné kultury, je to nedocenitelné plus.

Evropanky, Američanky a nově i Asiatky se v Egyptě vyskytují hlavně v turistických oblastech, v metropolích a velkých městech, kde studují, žijí nebo samy pracují a učí na školách.

V turistických oblastech se sdružují mladí muži ze všech možných koutů země – pocházejí většinou z tradičních rodin a snaží se zde nalézt životní štěstí. To v jejich pojetí znamená nekončící zdroj příjmů, který by jim umožnil podporovat jejich rodiče. A tímto zdrojem pro ně západní ženy jsou.

Tito chlapci znají odhalenou – rozumějte nezahalenou – jen matku nebo sestru. Najednou se před jejich očima producírují ženy, v plavkách, šatech na ramínka a vysokých podpatcích. Nezřídka jim dokonce samy nabízejí klíče od pokojů, protože do turistických oblastí přijíždějí za sexuální turistikou.

Na jednu nebo více nocí jsou nejlepšími učitelkami. Mnoho dosud nepolíbených chlapců zde načerpá „cenné“ zkušenosti, jimiž si naprosto zlikvidují žebříček hodnot, ale zato výrazně stoupne jejich ego.Většina smíšených manželství z mé zkušenosti nefunguje, i když existují výjimky.

Ne že by západní manželství fungovala o tolik lépe, ale když jsou oba partneři z jedné kultury, je to nedocenitelné plus. Evropanky, Američanky a nově i Asiatky se v Egyptě vyskytují hlavně v turistických oblastech, v metropolích a velkých městech, kde studují, žijí nebo samy pracují a učí na školách.

V turistických oblastech se sdružují mladí muži ze všech možných koutů země – pocházejí většinou z tradičních rodin a snaží se zde nalézt životní štěstí. To v jejich pojetí znamená nekončící zdroj příjmů, který by jim umožnil podporovat jejich rodiče. A tímto zdrojem pro ně západní ženy jsou.

Tito chlapci znají odhalenou – rozumějte nezahalenou – jen matku nebo sestru. Najednou se před jejich očima producírují ženy, v plavkách, šatech na ramínka a vysokých podpatcích. Nezřídka jim dokonce samy nabízejí klíče od pokojů, protože do turistických oblastí přijíždějí za sexuální turistikou.

Na jednu nebo více nocí jsou nejlepšími učitelkami. Mnoho dosud nepolíbených chlapců zde načerpá „cenné“ zkušenosti, jimiž si naprosto zlikvidují žebříček hodnot, ale zato výrazně stoupne jejich ego.