- Je to pro nás hned několik nej:
- Nejstarší kolo, na kterém jsme kdy dělali.
- Nejstarší zákazník.
- Nejzapeklitější renovace.
- A asi nejlepší pocit z odvedené práce…
V říjnu k nám do Továrny na sny zavítal starší manželský pár. Přijeli vlakem až z Kralup nad Vltavou a přivezli s sebou starou, nepojízdnou Zbrojovku. „Je to kolo po mé matce a chci, aby na něm jezdily naše dcera a vnučka,“ řekl vitální sedmdesátník. Radost i sentiment čišily Musílkovým z očí.
Oba měli přesnou představu o tom, jak by mělo kolo vypadat. O tyrkysové barvě měli manželé jasno už předem. Elegantní rám Zbrojovky jsme se rozhodli osadit blatníky Stripe Nut, plechovým krytem na řetěz, hnědými plášti Schwalbe s bílými boky, proutěným košem a koženým sedlem. Na řidítka pak decentní zvonek. Čistý vzhled, žádná lanka a zbytečnosti. Teď už jen proměnit sny v skutečné kolo.
První zalomený šroub na sebe nenechal dlouho čekat. A přišly další. Kolo bylo vyrobeno někdy ve dvacátých letech a většina šroubů byla od té doby na svém místě, navíc pod několika vrstvami nátěru. Co se mělo hýbat, drželo jako přibité.
Naše budovatelské nadšení nemizelo, to samé se ale nedalo říci o zásobách vrtáků. Poctivé prvorepublikové železo nás drtilo jako Němci Polsko. Co obvykle trvá několik minut, byl u tohoto projektu často úkol na celou noc.
Ke slovu přišla i těžká technika – kladivo, úhlová bruska i „otloukánci“, jak říkáme nástrojům, do kterých mlátíme jako do vrat.
Krev, pot i slzy provázely práci až k lakování. Jeden by si myslel, že má to nejhorší za sebou. Omyl.
Přišel advent a nám ještě zbývalo tolik kol, že by nás zaměstnala na dva měsíce. Dílna se podobala mraveništi i skladišti zároveň a únava nás všech si začala vybírat svou daň. Jako první odpadl Pavel, kterého k odpočinku na nemocničním lůžku přivolalo slepé střevo. A slepým střevem se o pár dní později stal i Tomáš, který nedbal na bezpečnostní zásady a skončil na oční pohotovosti se šponou v oku. Brigádník Adam odpadl také.
Život nám neusnadňovala ani tyrkysová Zbrojovka. Máme zkušenosti s desítkami kol. Válečná, poválečná, česká i zahraniční. Tohle jsme ale ještě nezažili. Past vedle pasti. Na kole nebyl jediný rozměr, který by byť jen vzdáleně připomínal rozměry moderních komponentů.
Vánoce nezkazíme!
To mohlo být heslo prosincového dění v Továrně na sny. Pracovali jsme dnem i nocí a tak se i manželé Musílkovi dočkali svého rodinného stříbra v novém kabátu. Bylo 21. prosince. Výsledek můžete posoudit sami.
Za fotky děkujeme Jakub Misík Photography.
Máme za sebou „to nejhorší“. Omyl – Vitalia.cz
Povzdech „konečně to máme za sebou“ působí po překonání různých katastrof, těžkých stresů a velkých nepříjemností úlevně. Zdá se, že stačí za vším učinit „tlustou čáru“ a bude lépe. To může být omyl.
Posttraumatická stresová porucha je, jak název naznačuje, reakce na závažný stres, ale třeba i na zdánlivě celkem banální problém. Potíže nemusí přijít hned a naopak – následky a změny jsou pak dlouhodobé. Čas ne vždy hojí staré rány. Nespoléhejte na to.
Autor: Isifa.cz
O posttraumatické stresové poruše lze hovořit nejdříve zhruba měsíc po dané události. Je-li po měsíci stejně špatně nebo dokonce hůř, nesvědčí to o dobré psychické kondici.
U vojáků prošlých boji Jihu proti Severu (Ameriky) byly zaznamenány poruchy připomínající hysterické reakce. Hysterie byla v té době vnímána jako nemoc žen. Najednou jako by postihovala i hrdiny – muže, co se nezalekli ani generála s jeho kavalerií. Na problém se posléze zapomnělo. Leč objevil se po znovu první světové válce. Tehdy se hovořilo o nervové labilitě v důsledku válečných útrap.
Neskončilo to
Čas plynul a máme zde tzv. černý pátek na burze v New Yorku. Traduje se, že neúspěšní bankéři tehdy skákali z oken mrakodrapů. I to se stalo. Leč daleko častěji finanční krach přežili. Začali žít na nižší finanční úrovni. Někteří, zdánlivě nezdolní, se opět začali šplhat nahoru v žebříčku příjmů.
Řeklo by se „tvrdí chlapíci“. Chybička se vloudila. V soukromí se u některých z nich objevovaly poruchy hodné hysterie či psychastenie. Náhlé úzkosti, výbuchy špatné nálady, křik, výčitky, spílání okolí pro maličkosti. Hrůzné sny a noční děsy. Také opíjení se do němoty připomínající „autonarkozu“ alkoholem.
Čas plynul, nastala druhá světová válka. Koncentrační tábory, holocaust. Pak válka v Koreji a ve Vietnamu. Statisticky významné procento těch, kdož prošli zmíněným peklem, si odneslo psychické následky. Projevy byly velmi podobné těm popsaným výše. A zase se objevila civilní paralela. Shodné nesnáze se objevovaly u znásilněných žen nebo u náhodných obětí pouličního násilí.
Čtěte dále: Deprese trvá, přestože situace se zlepšuje
Po katastrofě
Hovořilo se o stresových poruchách vzniklých po traumatu, leč v jeho důsledku. Nejčastější příčinou u mužů je z hlediska celosvětového prožitek válečných událostí. U žen pak znásilnění.
V souhrnu u obou pohlaví lze hovořit o poruše stability osobnosti a chování, jež vznikla po prožitku katastrofy nebo mimořádně dlouhého stresu a to u jedince, který před těmito událostmi závažnější psychické problémy neměl. Z dále uvedených by měly být přítomny alespoň dvě z následujících charakteristik:
- Nedůvěra k sociálnímu okolí, jež se dříve nevyskytovala.
- Sociální stažení ve smyslu „stejně mne nikdo nemůže pochopit“.
- Pocity beznaděje, ztráty smyslu života. Mohou být provázeny extrémní psychickou závislostí na někom, kdo třeba jen zdánlivě prožil něco podobného. Např. „veterán veteránovi nejlépe porozumí,“ byť druhdy bojovali proti sobě.
- Podrážděnost a pocity ohrožení.
- Pocit nezařazenosti do vztažných skupin – „jsme jiní než oni“.
Změny jsou dlouhodobé
Čas sice hojí nebo také ne. O posttraumatické stresové poruše lze hovořit nejdříve zhruba měsíc po dané události. Jinými slovy truchlit dejme tomu čtyři týdny je normální. Je-li po měsíci stejně špatně nebo dokonce hůř, nesvědčí to o dobré psychické kondici.
Přečtěte si: První pomoc při duševní krizi
Charakteristické je opakované prožívání toho, co se stalo, v poměrně živých vzpomínkách, ve snech nebo po podnětech vzdáleně tuto situaci připomínajících. Např. po televizním šotu o výbuchu, záplavách, znásilnění. U dětí se může objevit postižení hry. Dítko, místo aby v klidu zapomínalo, si stále hraje na něco, co zážitek připomíná nebo symbolizuje.
Dospělí jako by na jedné straně byli přitahováni tragédií, a na straně druhé jako by se za každou cenu vyhýbali všemu, co je s ní spojeno a co ji může symbolizovat. Mnohdy nastává snížení aktivity ve smyslu omezení činorodosti. Neobvyklý není ani zvýšeně kritický vztah ke společnosti.
MFD uvedla 10. 8. 2013 článek o potížích jisté rodiny postižené povodněmi. Dotyční těžce snášeli nutnost opakovaného jednání o patřičné sociální pomoci.
Mezi řádky byl zřejmý jejich pocit „vláda a nakonec i celá společnost nás hodila přes palubu“. Nechci a nemohu soudit.
Leč sejdou-li se na jedné straně striktní předpisy a špatné zkušenosti z možného zneužívání a na straně druhé psychické následky po prožitém traumatu vzniká vskutku třaskavá atmosféra.
Psychologická kritéria zmíněné poruchy nejsou jediná možná. Diagnózu může potvrdit, ale i vyvrátit, také biologické kritérium zjišťující hormonální nerovnováhu. Typické je zvýšení hladiny kortizonu a hormonu kúry nadledvinek.
Dopad traumat se nesečítá, ale násobí
Pokud máte v životní historii jiná psychická selhání, je pravděpodobnější, že onemocníte popsaným syndromem. Pokud jste bývali po stránce psychické zdraví jako řípa, samo o sobě to před posttraumatickými důsledky neochrání.
Zhroutit se lze tak jako tak. Lidé somaticky nemocní nebo jinak handicapovaní bývají ohroženější než zdraví. Dopad traumat v rodině se jen nesečítá, ale spíše násobí.
Ouverturou velmi těžkých posttraumat bývá mučivá otázka typu: „Proč právě já přežil?“
K tématu: Trauma může mít člověk i z toho, že ho povodeň minula
V řadě učebnic či manuálů léčby se o postraumatické stresové poruše hovoří výlučně jako o důsledku existencionální tragédie. Tj. masivního, děsivého ohrožení živly, válkou nebo ponižujícího narušení tělesné integrity např. mučením nebo znásilněním. To je zřejmě „dědictví veteránů z války Severu proti Jihu“.
Nověji bývá zohledněn více individuální přístup. Dopad traumatizace může být přece jen individuální. S nadsázkou můžeme uvažovat o „dědictví černého pátku na burze“. Někdo se ze ztráty peněz, zaměstnání, ale i prestiže „oklepe“. Jiný zůstává „ochrnut“.
Zmíněné ochrnutí může nastat i po té, co dotyčný uskuteční „záchranné práce“ a je, jak se říká, z nejhoršího venku.
Pozoruhodné je již výše uvedené zjištění – pro muže je největší trauma válka, pro ženy znásilnění. K zločinné dokonalosti bylo dovedeno v nedávných válkách např. v bývalé Jugoslávii nebo ve Rwandě.
Znásilňování žen nepřátel nebylo jen tolerováno, ale v rámci některých bojujících jednotek jednoznačně podporováno. Jisté je, že ženy mají vyšší frustrační toleranci v obecně těžkých krizích.
Nehroutí se, i když je velmi zle, za předpokladu, že je respektována tělesná integrita jich samotných a jejich dětí.
Popsaný syndrom narušuje mimo jiné i pocit smysluplnosti života. Mít pro co žít naopak působí léčebně. A nejen to. Moderní psychologie popsala i urychlení nebo znovuobnovení procesu zrání lidské osobnosti k pozitivním hodnotám jako odpověď na minulé trauma. Lze si jen přát, aby nám osud dopřál k takovému cíli lepší cesty.
Čtěte dále: Znásilnění nemá jízdní řád
Sezónní aktivity
Uplynul další rok a my jsme se opět rozhodli oslavit svátky vylití Ducha svatého nějak hlouběji.
Skvělým a staletími vyzkoušeným způsobem jsou poutě, takovou novodobou poutí je i Svatodušní pochod, který se v naší vratislavické farnosti stává pomalu tradicí, což má také svůj význam, protože tradiční náboženský život zde na severu Čech většinou zcela vymizel.
Ale i kdyby přetrval, barokní tradice by zřejmě těžko oslovily dnešního sekularizovaného člověka, který o křesťanství naprosto nic neví. Svatodušní pochod je tedy pokusem o zrození nových tradic, které by mohly být srozumitelné i dnešním nevěřícím.
Celé akci jsme zajistili vcelku slušnou mediální podporu, nicméně i letos se jednalo spíše o záležitost naší farnosti a sympatizantů a tak měl pochod velmi příjemnou a kamarádskou atmosféru. Trasu jsme tentokrát naplánovali z Frýdlantu do libereckých Lidových sadů. Také předpovědi počasí nás celý podmračený týden ujišťovaly, že se na víkend vyjasní a že se vyjasnilo.
Do Frýdlantu jsme dorazili v pátek večer, ubytovali se a jak je naším dobrým zvykem, šli jsme do kostela chválit Pána. Po chválách jsme si prohlédli kostel a šli se navečeřet. Menší skupina nedočkavých poutníků kolem půlnoci opustila faru a vyrazila do Liberce. Zbytek se po chvíli také uložil ke spánku. Musím konstatovat, že spaní na starých barokních farách má své neopakovatelné kouzlo.
Druhý den slunko pálilo, nebe bylo blankytně modré a tak jsme po krátké modlitbě s chutí vyrazili na pochod. Cestou jsme minuli nádhernou dominantu – frýdlantský zámek a pak už naše cesta směřovala vzhůru jizerskými bučinami směrem k Oldřichovu v H.
Vzhledem k tomu, že jsme do mapy moc nenahlíželi, vzniklo po zdolání prvního kopce mylné přesvědčení, že to nejhorší máme už za sebou. Tento omyl nás ale provázel v podstatě až do Liberce, což se zdoláním každého dalšího kopce znamenalo novou vlnu rozčarování a vzbouřeneckých nálad.
Cestou do Oldřichova jsme dokonce museli lézt po kovových žebřících opatřených řetězy. Nakonec jsme ale šťastně dorazili do Mníšku, kde jsme si odpočinuli a zastavili se v místním kostele sv. Mikuláše. Odtud jsme vyrazili směrem na Fojtku a dále z posledních sil vystoupali na Dračí Vrch.
Potom už se silnička prudce svažovala mezi chaloupkami rekreantů do libereckých Kateřinek. Zde jsme odolali lákadlu v podobě útulné hospůdky „U Dobráka“ a zdolali už opravdu poslední převýšení vedoucí až na silnici pod kostelem U Obrázku.
Přestože právě jela linka 18, nechali jsme autobus ujet a došli až do Lidových sadů. Domů jsme už dojeli tramvají, jelikož procházet v horku městem plným turistů se nám opravdu nechtělo.
Ve Vratislavicích se nám Pavel Fišer postaral svým vynikajícím gulášem o královské hody. Zde jsme jedinkrát ocenili, že nás nešlo více, protože pro všechny tak bylo jídla dosti a třeba já jsem si přidával čtyřikrát. Tato nestřídmost zřejmě do značné míry vymazala zásluhy získané pochodem, ale Pavlovu guláši se prostě odolat nedá.
Poté jsme se odebrali domů, abychom se večer opět sešli před Kaplí Vzkříšení na Svatodušní vigilii, kterou nám přijel sloužit o. Bartoloměj. Na vigilii jsme se opět o něco rozmnožili. Není také divu, s podobnou bohoslužbou slouženou podle liturgie určené právě pro Svatodušní vigilii(tedy včetně úvodního ohně, kadidla, několika čtení, atd.
) a ještě navíc při svíčkách se jen tak někde nesetkáte.
Svátky seslání Ducha svatého jsou zcela jedinečnou událostí v církevním kalendáři. Tehdy vznikl nový lid – Církev, lid vykoupený a vyvolený, jehož každý jednotlivec nese tajemnou pečeť sv. Ducha, který ho spojuje s Bohem. A během pochodu i noční vigilie jsme mohli znovu prožít a radovat se, že k tomuto Božímu lidu smíme patřit i my.
Michal Hnyk
Pochodujeme směr Oldřichov v Hájích, foto Dominik Fišer
Další fotografie naleznete ve fotoalbu.
Epidemiolog Maďar: Koronavir musí společnost promořit, bude tu navždy, jako roušky. Nejhorší máme za sebou
Má už Česko v rámci koronavirové epidemie to nejhorší za sebou? Podle epidemiologa Rostislava Maďara to tak vypadá. Klíčové bude, jak vláda vše zvládne po uvolnění karantény a dalších opatření. Koronavirus ale neodejde, nejspíš tu s námi bude už navždy a lidé na něj občas budou umírat. Je třeba jím populaci promořit a získat společenskou imunitu.
Omezení cestování do určitých zemí bude dál na místě, ale držet restriktivní opatření a zákazy v platnosti příliš dlouho by byla podle Rastislava Maďara chyba. Vláda podle něj udělala a dál dělá správné kroky a její kritika je hyenismus. Nesmí se ale příliš ohrozit ekonomika a běžný život. Maďar popisuje, jak by stát měl dál postupovat a na co v souvislosti s vývojem epidemie dát pozor.
Koronavirus bude muset společnost promořit, míní Maďar. Většina lidí na něj bude muset získat imunitu, pokud tedy vůbec tato imunita před virem chrání. To prý není ještě úplně jisté. Klíčové je izolovat dál ohroženou populaci, ale větší zákazy brzy přestanou mít smysl. I kvůli vývoji v okolních státech, který je často velmi odlišný. Třeba Spojené státy budou otazníkem dlouho.
- Řidiči a karanténa: Jak v těchto dnech řešit propadlý řidičák nebo STK? >>>
Nový koronavirus podle Maďara v populaci už zůstane. Lidi budou třeba umírat na těžší zápal plic a až pak se zjistí, že to byl právě covid-19. Může mít pozitivní vliv na naši připravenost na příští pandemie. Roušky už se snad opravdu stanou součástí našich životů, stejně jako větší důraz na hygienu.
Proč u nás umírá méně lidí než v jiných zemích? Jaké riziko pro další týdny virus představuje? Proč podle Rastislava Maďara vlastně není úplně důležité, kolik lidí se koronavirem skutečně nakazilo? A kde je hranice, za kterou už zákazy a omezení nemají v boji s epidemií smysl?
Na další zajímavé rozhovory se podívejte zde >>>
Článek – Wings of the Future 2020
Ve dnech 11. a 12. listopadu uspořádala organizace ATO v Moskvě již osmnáctou konferenci „Wings of the Future“. Příznačně pro dnešní dobu probíhala konference on-line, což má své klady i zápory. Tento formát dovolil více než 800 odborníkům z odvětví účastnit se konference z pohodlí domova nebo kanceláří.
Že je doba zlá víme, proto není třeba organizovat konferenci. Pozornost konference se proto logicky zabývala problematikou transformace odvětví do nové reality, tj. post-covidové éry. Všeobecný konsensus na konferenci byl, že krize nepřinese žádné principiální změny.
Lidé budou dále létat a dále cestovat. Zásadně však urychlí trendy, které bylo možno pozorovat ještě před krizí poptávky. Krize se stane významným katalyzátorem změn. Dalším důvodem urychlení je rychlý rozvoj digitálních technologií.
Bude to právě digitální transformace, která nejvíce ovlivní fungování a výkonnost odvětví.
Krize bude mít své oběti a své vítěze. Vítěze neurčí objem státní pomoci, ale efektivita společností a jejich schopnost přizpůsobit se a maximalizovat výhody z digitalizace.
Časování konference bylo (mimoděk) zvoleno velmi šťastně.
Po létě, kdy si většina lidí a také většina leteckých společností už myslela, že to nejhorší máme za sebou, přišla druhá vlna a s ní i brutální „reality check“.
Dnes se mentálně připravujeme na třetí vlnu. Letecké společnosti začaly znovu výrazně škrtat své letové řády a letecké parky. Je jasné, že problém koronaviru nás hned tak neopustí.
V pondělí přišla dlouho očekávaná zpráva týkající se vakcíny Pfizer. Výrobci letadel i letecké společnosti jásaly a akcie zaznamenaly výrazný růst – např. Boeing přidal dokonce o 13 %. Během týdne přicházelo vystřízlivění. Zůstaňme realisty – vakcína nepřinese v roce 2021 žádné rapidní oživení. I v příštím roce spasí leteckou dopravu roušky a dezinfekce.
Letecké společnosti v postcovidové době
AirAsia – bezkontaktní odbavení realitou
Mimořádně zajímavá byla prezentace Javeda Malika, provozního ředitele skupiny AirAsia. Skupina provozuje v sedmi společnostech 279 letadel obsluhujících 348 linek. Ročně přepraví na 100 milionů cestujících a od svého zrodu přepravila již 600 milionů cestujících. V říjnu však na palubách bylo pouhých 50 tisíc cestujících.
Pozoruhodný byl sám start prezentace, neboť tu nezahájila obligátní informace o letadlech či počtu přepravených cestujících. Prvním údajem bylo 6 PB dat, které společnost sbírá a vyhodnocuje každý měsíc. Klíčem k úspěchu leteckých společností bude stále více schopnost společností rozumět potřebám zákazníků.
AirAsia díky digitalizaci přechází na kompletně „bezdotykový“ provoz pro všechny kontakty.
Malik uvedl, že o tom všem se mluvilo ještě před krizí, ale nyní implementace bezkontaktního procesu nabrala na hloubce a rychlosti.
Součástí bezdotykového odbavení jsou biometrika a zařízení pro rozpoznávání obličejů. Implementaci řeší AirAsia ve spolupráci s letišti a partnerství s letišti považuje pro úspěch projektu za kritické.
Cílem je, aby cestující prošel od vstupu na letiště až po nástup do letadla zcela hladce, bez zdržování a bez nutnosti dotýkat se jakýchkoliv povrchů nebo předávat cokoliv pracovníkům letiště nebo letecké společnosti. Systém sleduje, zda se na letišti někde netvoří hloučky osob, kde by nebyl dodržen bezpečný rozestup.
Cestující si již domova může vytisknout visačku na zavazadlo a zavazadlo odbavit automaticky. Nebo získat visačku v terminálu v bezkontaktním kiosku, který je propojen s aplikací v mobilním telefonu. Systém rozpoznávání obličeje a sledování cestujících v terminálu dokáže mj.
upozornit cestujícího, že je příliš daleko od místa nástupu a musí spěchat k letadlu. Pokud se na palubu cestující přece jen nedostaví, čeká personál pracná a zdlouhavá práce s vyhledáním a vyložením zavazadla. To odlet zdrží a firma ztrácí zpožděními miliony dolarů.
V novém digitálním procesu obsluha disponuje fotografií zavazadla, což jeho vyhledání zavazadla usnadní.
Aby se manipulace se zavazadly co možná zjednodušila, umožňuje AirAsia od července cestujícím vzít si na palubu zdarma dvě kabinová zavazadla. To je možné díky nižšímu obsazení letadel.
Foto 1: bezkontaktní kiosk AirAsia (foto: airasia.com)
Biometrické scannery měří dálkově teplotu cestujícího a systém údaje archivuje. Systém dokáže vyhodnotit pravost certifikátu Covid-19 (tam kde je vyžadován). Reaguje tak na situaci, kdy si certifikáty cestující „photoshopují“ nebo falešné dostanou rovnou od cestovních kanceláří.
Žádné sci-fi nebo marketingové pohádky. Systém jde v Malajsii do ostrého provozu v prosinci a do konce roku 2021 bude fungovat ve všech destinacích, kam AirAsia létá. Samozřejmě díky těmto digitálním systémům může společnost posbírat řadu důležitých marketingových údajů.
Plně automatické jsou rovněž procesy briefingu posádek. Palubní personál používá na všech letech roušky a rukavice. Na letech do kritických zemí i speciální kombinézy podobné těm, které mají zdravotníci na odběrových místech. Letadla jsou samozřejmě podrobována „hluboké“ dezinfekci.
Podle AirAsia není COVID sám o sobě největším problémem. Cestovní ruch letos devastují nekoordinovaná karanténní opatření vlád. Malik prohlásil, že heslem doby je: „Cash is King, Collaboration is Queen“. Bezpečné cestování se neobejde bez partnerství letišť, leteckých společností, cestujících, institucí a vlád.
Je tu samozřejmě otázka finanční stability letecké společnosti. Javed se vyslovil proti státní podpoře leteckým společnostem. Vlády státní podporou „vyhazují z okna koncept spravedlivé konkurence“. Naopak uvedl, že pomoc vlády by si zasloužil spíše turistický ruch.
Letiště Stansted– letecká doprava se stane komoditou
Nejde o omyl. Jednu z nezajímavějších prezentací v bloku leteckých společností přednesl provozní ředitel letiště Stansted Aboudy Nasser. Pro letiště má otázka oživení leteckého provozu a uspořádání budoucího trhu kritický význam.
Uvedl, že krize bude znovu rozdávat karty a povede k přerozdělení tržních podílů. Nízkonákladoví provozovatelé budou útočit na tržní podíly a marže tradičních dopravců.
A stejně jako v případě minulých krizí, i tato posílí nízkonákladové dopravce a dopadne zejména na tradiční provozovatele a jejich prémiové produkty.
Již v minulosti se potvrdilo, že každá krize vedla k přesunu služebních cest do třídy ekonomické, řada cestujících přechází z ekonomické třídy tradičních provozovatelů k nízkonákladovkám. Markantní byl tento posun po globální krizi roku 2008.
Korporace budou více šetřit, bude méně školení, výstav a konferencí. Letošní sezóna znovu potvrdila, že relativně nejméně byly dotčeny soukromé cesty za rodinou a na dovolené. Není důvod si myslet, že léto 2021 bude zásadně odlišné. Nebude.
Tradičním dopravcům nezbývá než smířit se s poklesem počtu služebních cest a všeobecným poklesem poptávky po dálkových letech. Dálkové cesty budou ještě dlouho představovat pro cestující větší nejistotu a komplikace než cestování v rámci regionu.
Výnosy z obchodní třídy přitom tvoří u velkých (tradičních) dopravců až 40 % zisku.
Výnosy na dostupnou kapacitu pro cestující a km (RASK) ukazují, že nízkonákladoví dopravci využívající letadla efektivněji („zhuštěná“ konfigurace letadel a kratší lety) budou mít proti tradičním provozovatelům výhodu.
Pokud jde o druhou stranu rovnice, náklady (CASK – náklady na kapacitu x km), asi 50 % jsou náklady fixní (nebo semifixní). Aerolinky zatěžují bez ohledu na to, zda se létá nebo ne.
Také zde mají nízkonákladovky výhodu, neboť typicky dosahují vyššího využití letadel a provozují „zhuštěnou“ konfigurací.
Je zjevné, že na kratších tratích a se 189 sedačkami na palubě vypadá situace jinak než u společnosti s vysokým podílem dálkových letů a pohodlnější konfigurací letadel. To samozřejmě neplatí, pokud letadla stojí na zemi.
Pokud společnost nese tak jako tak polovinu nákladů, je přirozené, že společnosti usilují, aby letadla létala, a to i při nízkých cenách a nízkém využití sedačkové kapacity. Navíc variabilní náklady klesly díky nízkým cenám ropy, sníženým platům personálu, zlevněným letištním poplatkům a státním podporám v zaměstnanosti.
Obr. 1: Příklad analýzy nákladů tradičního a nízkonákladového dopravce u středního letadla (zdroj: McKinsey analysis)
Z hlediska dlouhodobého přežití obecně platí, že RASK musí být vyšší než CASK. Pokud tomu tak není, pak to vyvolá tlak na ziskovost a v horším případě krizi likvidity.
Rozdíl sice může na nějakou dobu společnost pokrýt státní podporou (pokud existuje), dlouhodobě to udržitelné není. Samozřejmě kromě excesů, jako je Alitalia.
Většinu podpory budou společnosti splácet, a to komerčním bankám, které si své ekonomické zájmy (na rozdíl od státu) dokážou ohlídat.
Před krizí si společnosti mohly půjčovat proti leteckému parku (pokud byly vlastníky letadel). Lufthansa např. předpokládala, že proti svému leteckému parku si může půjčit až 10 miliard eur. To dnes neplatí.
Letadla ztratila hodnotu a rizika stoupla, rating společností se zhoršil, a tím i přístup k úvěrům. Letecké společnosti si dnes půjčují u bank s dvouciferným úrokem.
A to v tom lepším případě, kdy banka je vůbec ochotna společnostem půjčit.
Státní pomoc neřeší strukturální problém společnosti, nezlepší poměr mezi RASK a CASK. Ukazuje se, že státní pomoc může dokonce oddálit některé nezbytné transformační kroky, které se týkají např. personálu nebo leteckého parku.
Ostatně porovnejme, jak postupuje např. British Airways (která o žádnou státní podporu nežádala), a jak postupují společnosti typu Air France-KLM či Lufthansa, kterým se dostalo štědré státní pomoci.
Jak se říká, „stěžovat si na špatnou situaci není strategie“.
Samozřejmě výhoda nízkonákladových společností (obr. 1) se projeví, jen pokud je letadlo ve vzduchu. Proto právě nízkonákladové společnosti jsou největšími kritiky nekoordinovaného uzavírání hranic. Společnosti, které se dostane 9 miliard eur statní pomoci, se vláda či Evropská komise kritizuje hůře než společnosti, která o pomoc nežádala a chce jen právo dělat svůj business.
Tradiční provozovatelé přichází s kreativními metodami, jak zaplnit letadla, udržet prémiové ceny a loajalitu cestujících. Qatar např. zavádí obchodní třídu, kde si jednotlivé služby (sedačku, zavazadlo, atd.) zákazník přikoupí k „holé business třídě“, a to podle svých individuálních potřeb.
Určitě jde o dobrý pokus zlepšit situaci a přitáhnout cestující do prázdné obchodní třídy. Pokud „plný business“ stojí např. 6000 dolarů, pak „holý business“ může prodat např. za 4000 dolarů. A to je stále velmi dobrý výsledek. Vydělá i zákazník, který nemusí v ceně letenky platit služby, které nechce. Pokud např.
cestuje celá rodina, ne každý potřebuje mít v ceně dvě odbavená zavazadla. Ne každý si potřebuje vybrat sedačku, ne každý potřebuje mít v servisu alkoholické nápoje. Řada společností (tradičních i nízkonákladových) s krizí zrušila poplatky za změnu letenky.
Tradiční provozovatelé automaticky prodlužují status věrnostních programů a rozšiřují možnosti využití nahromaděných mil. Dělají vše proto, aby svůj model ochránily, ale jsou v defenzívě.
COVID je pro leteckou dopravu šokem, ale jde jen přechodný jev. Jsou tu jiné aspekty, které ovlivní leteckou dopravu daleko více, jsou trvalé a zásadnější. Tím prvním jsou demografické a sociologické faktory. Stále větší podíl cestujících tvoří mileniálové.
Mileniálové nejsou loajální, rádi hledají úspory, umí si najít v on-line prostoru levnější lety a výhodnější spojení a jsou oportunističtí. To vše hraje proti tradičním společnostem, které do značné míry sází na loajalitu, pohodlí a sílu značky. Robustnější jsou dálkové linky, kde aspekt pohodlí hraje větší roli.
To je výhoda velkých dopravců jako British Airways, Lufthansa či Air France – KLM. Nemluvě o dálkových specialistech, jako jsou Qantas nebo Air New Zealand.
Druhým a nejzásadnějším faktorem je digitální transformace. Ta dovolí zákazníkům velmi efektivně vyhledávat výhodné spojení. A leteckým společnostem lépe předvídat potřeby cestujících. Leteckým společnostem pomůže snížit náklady a optimalizovat provoz.
Čím více dat o trhu a zákaznících budou společnosti mít, tím přesněji se mohou zaměřit na cestující a získat převahu nad konkurencí.
V této souvislosti se nabízí citát Jeffa Bezose, zakladatele a šéfa Amazonu, který řekl, že „Amazon chce vědět, co chcete koupit, ještě dříve, než to víte vy“.
Obr. 2: Digitální transformace: ekosystém odvětví letecké dopravy a turistiky (zdroj: World Economic Forum)