Kozí farmu Držovice založili před devatenácti lety manželé Laušmanovi v podstatě z mladistvé nerozvážnosti. Dnes za své výrobky pravidelně sbírají ocenění. „Začínali jsme jako každý, kdo má pár koz, u sporáku a s cedníkem. Učili jsme se metodou pokus–omyl,“ směje se Jana Laušmanová.
Jejich příběh se řadí k oněm neuvěřitelným vyprávěním o tom, jak si dva Pražáci splnili sen, utekli z města a začali hospodařit. Dvaačtyřicetiletá Jana Laušmanová totiž studovala politologii a její manžel Jakub pracoval jako geodet v Archeologickém ústavu.
Do Držovic v malebném prostředí Českého středohoří se přestěhovali před osmnácti lety. Dnes vlastní více než tři stovky koz a ovcí a starají se o ně s šesti zaměstnanci.
Ačkoliv začínali bez zkušeností, mají široké a oceňované portfolio výrobků z kozího, ovčího i kravského mléka.
LN: Čí to byl nápad, začít s chovem koz?Přišel s tím manžel. Chtěl se odstěhovat z Prahy na venkov a chovat kozy částečně díky knize Mileny Fantové Chov koz, což byla bible kozařů v roce 2000. Kuba ji s sebou nosil všude a předčítal nám. Představovali jsme si, že budeme mít deset koz, budeme dělat sýr a uživíme celou rodinu. Bylo to dost naivní.
LN: Jak jste našli tento statek?Stanovili jsme si určitá kritéria. Jedním z nich byla vzdálenost do sta kilometrů od Prahy. tehdy jsme měli pocit, že na ni zůstaneme napojení, ale dnes už je to napojení spíš jen pracovní. Také jsme chtěli do krásné přírody.
A protože nám s financemi pomáhali rodiče, měl dvě podmínky i můj otec. Chtěl, aby pozemky měly návaznost na farmu a aby to nebylo v zátopové oblasti. Původně jsme chtěli do jižních Čech.
Už tehdy, v roce 2001, pro nás ale byly dost drahé nebo byly nemovitosti nevhodné či v hrozně špatném stavu. Pak nás moji rodiče poslali do Českého středohoří, kam jsme vyrazili na čundr. Začali jsme pátrat i tady. Tento dům splňoval úplně vše.
Zamilovali jsme se do něj okamžitě. Během dvou měsíců byl statek náš a do půl roku jsme tu bydleli.
LN: Jaké byly začátky?Pomalé. Začínali jsme jako hobby chovatelé. Když jsme zjistili, co všechno je potřeba k založení sýrárny, couvli jsme. Řekli jsme si, že to budeme dělat jako koníčka a budeme dojíždět do práce. Měli jsme tři kůzlata a jednoho psa. To bylo v roce 2002.
V roce 2007 jsme se rozhodli, že to chceme dělat opravdu, a začali jsme směřovat k vybudování sýrárny, dojírny, čističky, stodoly a technologického zázemí. Za pomoci zemědělských dotací jsme rozjeli provoz. V roce 2008 jsme zkolaudovali sýrárnu a byli jsme certifikováni jako mlékárna.
LN: Tehdy jste začali s výrobou sýrů?Ne, to bylo ještě dříve. Sýry jsme vyráběli stejně jako každý, kdo má doma pár koz – na sporáku s pomocí cedníku. Učili jsme se to sami metodou pokus–omyl.
LN: Odkud jste získávali informace k samostudiu?V roce 2005 jich moc nebylo, četli jsme hlavně německou literaturu. Dnes už za dvě minuty máte podrobný postup z internetu. Později se začaly pořádat i kurzy. Ani nebylo kde koupit sýrařské kultury. Pro ty jsme jezdili ze začátku do Rakouska. První sýry jsme dělali do krabiček na mýdla. Nevěděli jsme, že se dají koupit formičky.
LN: Zkoušeli jste před založením mlékárny a sýrárny i jiné věci?Ano, měli jsme slepé uličky. Například burské kozy na maso a na chov, husy a také jsme omylem měli asi sto kachen.
Pořídili jsme líheň na čtyři káčata, najednou jich bylo sto a my jsme nevěděli, co s nimi.Asi pět let jsme jedli kachny. Vyzkoušeli jsme si toho hodně a díky tomu jsme ale věděli, co nechceme.
Kozí farma vždy byla ta hlavní myšlenka, jen jsme si nedokázali představit, jak by měla vypadat. Prvotní představy byly takové romantičtější.
LN: Co vám nejvíce pomohlo?Dříve farmáři neměli kde prodávat. Bylo tady pár obchodů se zdravou výživou, ale jinak nic. Lidé vzhlíželi k západním produktům a frčely instantní potraviny.
Založení naší farmy se kryje s návratem k lokálním potravinám, což nám hodně pomohlo. Před deseti lety jsme potkali Hanku Michopolu, která nás pozvala na první farmářské trhy v Klánovicích. Až tam se to rozjelo. Lidi nám málem utrhali ruce.
Za jeden den vykoupili zboží, které jsme dělali týden.
LN: Čím je specifický chov koz? Říká se, že jsou to mazané potížistky.Máme kozy i ovce. Jejich chov se odlišuje a ideálně doplňuje. Kozy jsou na chov náročnější, ale i zábavnější. Neplecha je vždy z jejich strany.
Když zvířata utečou, což se ale u tak velkého stáda stává málo, vždy to zaviní kozy. Často najdeme ovce tam, kde mají být, a kozy jsou pryč. Každá je osobnost. Bohužel jsou kozy choulostivější a hůře se léčí. Říká se, že když se koza špatně koukne, tak umře. A je to trošku pravda.
Je malá úspěšnost v léčení. Jen chov ovcí by nás ale nebavil.
LN: Říkala jste, že se ovce a kozy doplňují. Čím?Kozy jsou mlsnější a všechno nevypasou. V sušších obdobích je chov koz složitější. Jak jsou vybíravé, tak se nenapasou, a pak jsme kvůli tomu například loni měli extrémní propad kozího mléka. Ovce jsou takové sekačky, vypasou úplně všechno.
LN: Je rozdíl mezi dojením kozy a ovce?Kozy a ovce mají stejnou dojírnu. Málokterá farma má mléko kozí i ovčí. My máme navíc i mléko kravské, které odebíráme od místních bio farmářů. Některé výrobky úmyslně vyrábíme jako mix. V cizině je to celkem běžné. Tady se to docela dlouho bralo jako degradace mléka. Z kravského mléka vyrábíme hlavně v zimě, kdy ovce a kozy nedojí.
LN: Kdy je tedy sezona kozího a ovčího mléka?Začínáme kolem března a končíme na konci října. Naše zvířata mají zimní odpočinek. Chystají se na porod.
LN: Čím se odlišuje kozí mléko od kravského?Kozí mléko má méně tuku i laktózy. Kozí bílkovina je velice lehce stravitelná. Ti, co mají alergii na kravskou bílkovinu, mohou kozí mléko a výrobky z něj konzumovat úplně bez problémů. Dříve se mateřské mléko nahrazovalo právě kozím. Nebyla to pro miminka taková zátěž jako kravské mléko.
LN: Pracuje se s tímto mlékem dobře?Nejlépe se pracuje s ovčím mlékem, pak je kravské a kozí se zpracovává nejhůř. Kozí sýřenina je velice křehká a musí se s ní velice jemně zacházet.
LN: Který sýr vám více chutná – ovčí, nebo kozí?Každý si to své najde. Vyrábíme čerstvé produkty, které se mohou prodávat už druhý den, a máme i sýry, které zrají půl roku i osm měsíců. My máme různé fáze, nejvíce nám chutná to, co je nové.
LN: Když jsme u produktů, co všechno vyrábíte?Na jaře děláme čerstvé věci – čerstvé sýry, tvarohy, pomazánky s bylinkami. Loni jsme na léto zařadili nový výrobek: kozoovčí halloumi – sýr na gril. Měl obrovský úspěch. Také děláme pasterované kozí mléko, jogurty, jogurtová mléka, kefíry, tvarohy, riccotu, pomazánkové sýry a zrající sýry – šestitýdenní, tříměsíční, půlroční.
LN: Děláte i brynzu?Ano, občas. Ovčího mléka nemáme tolik. Dáváme přednost ovčímu jogurtu, který je pro nás charakteristický. Když je přetlak mléka, tak brynzu vyrábíme čistě z ovčího mléka. Máme ji hodně dobrou, nenastavujeme ji kravským mlékem, jako to dělá spousta jiných výrobců.
LN: Traduje se, že kozí sýr nechutná mužům. Máte stejnou zkušenost?Chuťová preference je daná spíš věkem. Starší lidé za mlada museli pít kozí mléko ještě teplé, protože nic jiného nebylo. A tak se zařekli, že kozí mléko už nikdy, a přenesli to i na své děti. Ti všichni ho neskutečně nenávidí. Mladí lidé už to mají jinak a spíše to berou jako lifestylovou záležitost.
LN: Říká se, že kozí mléko nevoní…Koza nesmrdí, ale kozel ano. Když babička nechala kozu s kozlem v chlívku, nikdy nešli ven. Pak ručně dojila a mléko bylo kontaminované. To stačí jen jeden chlup z kozla. Ale jinak kozí mléko má svou charakteristickou chuť a vůni – říká se tomu kozí prk.
Mění se to v průběhu sezony. Na podzim se začínají kozy připouštět. Mléko je hutnější a vůně výraznější. Naopak na jaře, když jsou kozy na zelené pastvě a nemají u sebe kozla, chuť kozího mléka je až neznatelná. Dokonce se nám stalo, že nás lidi obvinili z toho, že to falšujeme kravským mlékem.
LN: Vím, že jeden z vašich produktů loni vyhrál cenu Regionální potravina. Který?Vyhrál to produkt, který jsme snad ani nechtěli, aby vyhrál … (smích) Není lehký na výrobu. Hodně nás to zaskočilo.
Byl to kozí váleček ve vosku – polotvrdý sýr, který zraje pět až šest týdnů a může se prodávat zcela bezobalově. Vypadá roztomile a můžete ho věnovat i jako dárek. Letos o něj byl obrovský zájem právě proto, že je bezobalový.
Děláme je i barevné – žluté, červené, oranžové.
LN: Co děláte s vlnou?Vlna od našich oveček není moc kvalitní. Používá se na izolace ekologických domů nebo deky a ponožky. Stříháme je jednou ročně, a to kvůli ovcím. Vždy si sami musíme najít odběratele. Za stříhání zaplatíme víc, než dostaneme za vlnu.
LN: Máte nějaké další plány do budoucna?Bohužel nemáme možnost růstu. I když by zájem byl. Jsme limitovaní pozemky a ustájením zvířat. Můžeme jen pilovat kvalitu a zlepšit dojivost. Letos chceme začít balit jogurty do papírových obalů. A také bychom chtěli rozvíjet exkurze. Jezdí k nám základní a mateřské školy a začali jsme dělat i exkurze pro dospělé.
LN: Jaký je váš vysněný cíl?Věnovat se tak třem sýrům a ty vypilovat. Ale v našich podmínkách to zatím nejde. Tady je spotřebitel i velkoobchodní odběratel zvyklý na to, že přijedou a najdou tu rozsáhlý sortiment. Mým snem je mít kavárnu nebo cukrárnu a zpracovávat naše výrobky.
LN: Co je na vaší práci nejtěžší?Nevím, co by řekl manžel, ale pro mě paradoxně je úplně nejtěžší to, že bydlíme v práci. Když jsem byla mladší, neuvědomovala jsem si to, ale teď mi to každým rokem vadí víc. Dnes bych si zvolila bydlení mimo farmu. Ale zase… v porodní sezoně je to výhoda. Také je těžké oddělit pracovní a osobní život.
LN: Kdybyste se mohli znovu rozhodnout, založili byste kozí farmu?Já myslím, že ano. Nemusíme se s nikým poměřovat. Každý den za sebou vidíme kus práce. Je to uklidňující a vyvažuje to ztrátu soukromí. Žijeme v ročním cyklu. Během roku máme nejvíc práce, když je světlo, a nejméně, když je tma. V zimě více odpočíváme.
LN: Co je pro vás důležité při farmaření?Skvělý kolektiv zaměstnanců. Bez nich bychom to dělat nemohli. V týmu máme lidi, kteří jsou s námi už deset let. Lidé tady u nás se na sebe musí spolehnout. Jsme skoro jako rodina a snažíme se pomáhat si i mimo práci.
Když muž musí ženu držet zkrátka. Příběh z levandulové farmy
On archeolog, ona pracující v pojišťovací makléřské společnosti. Společně pak majitelé levandulových polí v Židovicích na Roudnicku. Vítejte na levandulové farmě u Anny a Petra Nových. Manželů, kteří propadli omamné vůni levandule snad víc než v jedné své písni Hana Hegerová.
Nových žijí v Polabské nížině nedaleko hory Říp. Jde o region, který i díky své úrodnosti padl do oka bájnému praotci Čechovi. Zemědělství se tu daří díky kvalitní půdě, vláze i vysokým teplotám. Takto ideální podmínky ale nejsou všude.
Je to i případ pozemků obhospodařovaných manžely Novými. Ti při kultivování zahrady zjistili, že na jejich vyvýšeném pozemku s opukovým základem nebude snadné jen tak něco pěstovat.
Díky touze Anny Nové mít u domu levanduli přišli na to, že právě této rostlině se ale na chudším stanovišti nebývale daří. A to byl prvopočátek rodinné farmy. Žena začala levanduli sušit a používat v domácnosti.
Bylo jí ale líto stříhat rozkvetlé záhony pod okny a tak přišla s myšlenkou na založení levandulového políčka za domem. Od té doby kolem nás levandule jen a jen přibývá, vzpomíná na začátky Petr Nový.
Podnikání s levandulí předcházely čtyři roky partnerských debat, které ostatně pokračují až do dneška. Farma vznikla z popudu ženy, která, zdá se, levandule nemá nikdy dost. Její muž, který musí vedle své profese zvládat i hrubou práci na poli, ji jen stěží drží při zemi.
Jinak by levandule zaplavila nejen Nových pozemky, ale brzy i celé okolí. Jediným limitem osázené rozlohy a vlastně celého rodinného podnikání je to, že si Nových chtějí veškerou práci obstarávat sami v rámci rodiny.
Takto sice nikdy nepůjde o velký byznys, ale jen další možnost zlepšení si rodinného rozpočtu, ovšem manželům to nevadí. Právě naopak. Svou levandulovou farmu berou jako koníček, který si nechtějí nechat přerůst přes hlavu a proměnit ho na pracovní rutinu.
A stejně jako výpomoc při polních pracích odmítají i dotace a další věci, které jsou dnes s podnikáním v zemědělství často spojeny.
Sezóna trvá jen měsíc, ale práce je po celý rok
Původně se levandule vyskytovala pouze v západním Středozemí, ale postupně se rozšířila po celém Středozemí. Tradiční oblastí pěstování je francouzská Provence, ale pěstuje se i v mnoha dalších zemích jižní Evropy, v Africe, Austrálii nebo v Americe. USA jsou mimochodem největším producentem této květiny, pravlast Provence už je jen symbolem.
Ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, příhodné podmínky pro pěstování levandule jsou i v České republice. A to v sušších oblastech s hlinitopísčitou půdou. Levanduli se bude dařit nejvíce v podmínkách, které připomínají její původní domovinu. Ke zdárnému růstu potřebuje hlavně sucho, jen tak získá co nejvíce vonných látek. A to na vršku nad Židovicemi mají.
Na našich pěti arech pěstujeme levanduli lékařskou, tedy lavandula angustifolia, i lavandula intermedia, což je ten druh, který známe z obrázků z jihovýchodní Francie.
Kromě toho máme taky jedno pokusné políčko, kde zkoušíme pěstovat i další kultivary například bílé levandule, říká Anna Nová a dodává: Rozdíl mezi vůní levandule z Provence a tou naší by odhalil snad jen laboratorní rozbor.
Jakkoli to vypadá romanticky, pěstování levandule je čistě zemědělskou činností a rostlina vyžaduje prakticky dennodenní péči za každého počasí. Po celou sezónu se políčka musí plečkovat a zbavovat plevele. To všechno probíhá u Nových ručně, protože chtějí produkci v maximální kvalitě bez použití mechanizace.
Náš rok začíná po sklizni, tedy na přelomu července a srpna. To rozprodáme poslední svazky čerstvé levandule, sušíme a drolíme květy. Sušenou pak do podzimu všechnu prodáme. Kromě běžné péče o pole pak připravujeme řízky a na podzim vysazujeme nové rostliny. Zatím se rozšiřujeme rok co rok.
Pak přijde zima a ta je věnována obchodu a výrobě doplňkového zboží. Musím být v kontaktu s provozovateli farmářských trhů a tak dále. K tomu vyrábím pytlíčky se sušenou levandulí, pracuji na výšivkách a kresbách. A prvního března už nás zase najdete na poli. Tam jsme zase denně a čekáme na dobu kvetení.
Tento vrchol sezóny trvá maximálně měsíc a v tu dobu jsme prakticky pořád na poli, popisuje Anna Nová rok s levandulí.
Jak už vyplynulo z rozhovoru, specializují se na čerstvou řezanou levanduli. Suší jen malou část květů. Je to naše strategie. Nemá cenu snažit se konkurovat se sušenou levandulí, které je všude dostatek a dostává se na náš trh hlavně z Bulharska a Rumunska, kde jsou úplně jiné výrobní náklady.
Navíc žijeme ve vnitrozemí, kde není zvykem používat levanduli v kuchyni nebo k výrobě domácí kosmetiky. Produkovat desítky kil sušené levandule podle nás nemá v Česku smysl. Čerstvou květinu naopak seženete jen stěží.
To se ukázalo hned při našem prvním trhu, kdy jsme svazky čerstvé levandule i k našemu překvapení rozprodali během chvíle a mohli jet domů, protože jsme už neměli co nabídnout, říká Petr Nový.
Svazky levandule od pěstitelů odebírají už i některá květinářství, jejichž majitelé pochopili, že je dobré nabízet i sezónní květiny a nemít po celý rok stejnou nabídku. Nákup od regionálních pěstitelů je sice vyjde o něco dráž než na burze, ale zákazníci to ocení. Snažíme se lidi učit myslet sezónně nejen co se týká ovoce a zeleniny, ale také květin, dodává.
Část čerstvé levandule Noví prodají i přes internet. Populární je například výzdoba na svatby. Základ ale tvoří prodej na farmářských trzích. Levandule je teď hodně v módě. Na pražských trzích na Náplavce a na Jiřáku je o ni velký zájem.
Ale dobře se prodává i tady u nás v Roudnici nad Labem. Tady ji sice má spousta lidí na zahradě, ale je jim líto si svou kvetoucí levanduli ostříhat, tak si od nás jeden svazek raději koupí na trhu.
Máme nepsané pravidlo, že všechna levandule musí být rozprodána do 24 hodin od nařezání. To je naše zásada, protože co je lokální, mělo by být také co nejčerstvější. To je ta myšlenka. Ve váze vám pak levandule vydrží stejně dlouho jako trvanlivější řezaná kytka.
Má ale tu výhodu, že ji po pár dnech můžete vodu vylít a ve stejné váze pomalu usušit, případně zpracovat v domácnosti, popisuje Anna Nová.
Co se týká účasti na trzích, na těch jsou manželé Nových vítáni. A to i přesto, že nepatří k pravidelným prodejcům, kteří mají svá místa jistá. Čerstvá levandule je prostě hit a vždycky se na pár týdnů dostane i na všechny propagační materiály.
Nebylo ale snadné se na Náplavku a Jiřák, které jsou jedněmi z nejkvalitnějších trhů v Praze, dostat. Pořadatelé si vás nejprve testují, rozhodně vás nepřijmou s otevřenou náručí. Musíte počítat s tím, že vám často řeknou, že mají všechna místa obsazená. Dostáváme se tam jen díky unikátnosti a sezónnosti našeho zboží.
Teď už ale máme s organizátory trhů velmi dobré vztahy a místo zaručené, dodává Petr Nový.
Dotace jen svazují. A jen kvůli nim podnikat nechceme
U Nových probíhá pěstování i sklizeň ručně a k ekologickému zemědělství mají velmi pozitivní vztah. Jako ekologičtí zemědělci jsou dokonce i registrováni. Právě jsou ve dvouletém zkušebním období a čekají na udělení certifikace.
Není to pro ně nic náročného, podmínky splňovali už od začátku, protože takový je jejich přístup k pěstování. Jediné, co to pro ně teď znamenalo, bylo zaplacení správních poplatků a absolvování kontrol. Pravdou je, že bychom se obešli i bez certifikace.
Lidi ve frontě před stánkem zajímá především to, jestli na ně ještě něco zbude a jestli je někdo nepředbíhá. Pravdou ale je, že jistí zákazníci na ekologický přístup slyší a vyplatí se o tom mluvit. Zvlášť v Praze to působí jako zaklínadlo. Spoléháme na to, že certifikát bude informovat za nás.
Kromě toho se můžeme pochlubit značkou Regionální produkt. Taková ocenění jsou alespoň nějakou zárukou kvality, protože pozorujeme, že se na farmářské trhy zase snaží dostat překupníci a spekulanti, vysvětluje Petr Nový.
Mohli by dosáhnout i na dotace, ale ty odmítají. Hned na samém začátku pěstování přišla paní z ministerstva a začala nám povídat o dotacích. To nás pobavilo. Hodně lidí se dnes věnuje zemědělství jen proto, že mají nárok na podporu. To ale není v pořádku.
My naší levanduli dokážeme vypěstovat i bez dotací, nevidím důvod žádat o peníze, které jsou navíc potřeba někde jinde. A k tomu vám dotace svážou ruce. To mi nechceme. Děláme to pro radost a nechceme být sešněrováni kontrolami, výkazy a omezeními.
Proto se snažíme získat jen některé certifikace, dodává Anna Nová.
Na celoroční uživení levandule není. Rozhodně tedy ne v Česku. V Evropě je silná konkurence z Francie a především z Balkánu, kde se levandule pěstuje ve velkém a pochopitelně výrazně levněji. Proto manželé Nových svá levandulová políčka rozšiřují s rozumem.
Stačí nám to, co máme, a jsme rádi, že v tomto množství můžeme nabídnout přidanou hodnotu, tedy lokální produkt ekologického zemědělství. To je naše přidaná hodnota. My pracujeme na hranici sil dvou lidí. Nemá pro nás cenu mít pět hektarů, když bychom je ručně nedokázali sklidit a zřejmě ani prodat. Tam, kam jsme teď, jsme se nedostali lusknutím prstu.
Jsou za tím léta práce, navazování kontaktů a rozvíjení vztahů se zákazníky. Navíc jsme přesvědčeni, že módní vlna zájmu o levanduli nevydrží natrvalo, komentuje Petr Nový.
Pokud se tedy modrá pole levandule budou rozšiřovat, tak jen kvůli spolupráci s dalšími lokálními výrobci. Tak je to třeba s mýdlem. Seznámili se s paní, která ho vyrábí. Oni jí dodávají levanduli, ona jim za to zase mýdlo. Ideální výměnný obchod.
Spolupracují i s roudnickou cukrárnou Dortletka a nedávno jim jeden místní včelař na zahradě postavil úly. Novým produktem farmy by se v příštích měsících měl stát levandulový med. V testovacím provozu je i destilační kolona. Na ní vzniká esence, kterou používají např.
do vonných svíček.
Jen je škoda, že nám zákony neumožňují prodávat třeba i levandulové sušenky a další potraviny. Ne, že by to nešlo, ale je to tak komplikované, že se nám do toho v našich malých poměrech nechce. V tomto se ale nemůžeme vymlouvat na Evropskou unii.
Mini obchůdky, řemeslné cukrárny a pekárny jsou na západě běžné. Tam to jde. My prostě jen nemyslíme jednoduše a necháváme se umořit tisícem překážek, které si sami klademe do cesty. Zákazníků, kteří by takové řemeslné dílny a obchody uživili, je přitom dost.
Dnes už totiž lidé přemýšlejí o tom, odkud výrobky pocházejí.
A proč kupovat řezané květiny z Afriky nebo levanduli z Balkánu, když ji mohou dostat z českého políčka a ve stejné nebo vyšší kvalitě? A pro nás i spoustu lidí, kteří jezdí na trhy, je nejdůležitější koncový zákazník, stýská si Anna Nová.
Čím více se člověk levanduli věnuje, tím hůř, říká pěstitelka od Řípu
Jak se daří této středomořské rostlině nedaleko Řípu?Daří se jí skvěle. Levandule potřebuje teplo, sucho a propustné půdy. A přímo u domu máme půdu se zvětralým podložím, což levanduli vyhovuje. Navíc je tu srážkový stín. Z jedné strany srážky strhává Labe, z druhé Ohře. Levandule potřebuje hlavně sucho, aby získala co nejvíce vonných látek.
Vyžaduje levandule nějakou zvláštní péči? Vaše původní profese má totiž k zemědělství daleko…To je pravda. Já mám ekonomické vzdělání, ale dědeček byl dendrologem v Průhonickém parku a vyrůstala jsem mezi zahradníky.
Manžel je zase archeolog, ale jako malý žil na statku, takže se v podstatě celý život rýpe v zemi. Nějaké základy péče o půdu samozřejmě máme, ale levandule patří mezi méně náročné rostliny.
S nadsázkou řečeno, čím více se jí člověk věnuje, tím hůře.
Ale úplně bez práce to také asi není… Pole musíme mnohokrát do roka vyplít, péči rostlinám věnujeme i po sezoně. Je to hlavně o bolavých zádech a mozolech na rukou. Dá se to ale zvládnout i při zaměstnání. A do péče o zahradu také nenápadně zapojujeme naše dvě děti.
Na celoroční uživení levandule není? V Česku určitě ne. Je tu silná konkurence z Francie, ale i z Balkánu, kde se levandule pěstuje ve velkém a neuvěřitelně levně.
Sušené levandule je na trhu dost, proto jsme vsadili na levanduli čerstvou a také na to, že jde o lokální produkt. Dnes už totiž lidé přemýšlejí o tom, odkud výrobky pocházejí.
Proč kupovat řezané květiny z Afriky nebo levanduli z Balkánu, když ji mohou dostat z českého políčka a ve vyšší kvalitě?
Bude ale vaše levandule stejně kvalitní jako ta z Provence? Je to podobné jako u vína. Levandule totiž stejně jako víno získává charakter a kvalitu na základě podloží a podnebí dané krajiny.
Troufám si ale tvrdit, že rozdíl mezi „voňavostí“ levandule z Provence a od nás by odhalil možná jen rozbor v laboratoři.
My však nabízíme tu přidanou hodnotu, že jde o produkt lokálního a ekologického zemědělství.
Jaké odrůdy levandule pěstujete? Vsadili jsme na levanduli angustifolia a intermedia. Pěstujeme ale také levanduli bílou, o kterou mají zájem hlavně nevěsty. Za domem máme také pokusné políčko, kde zkoušíme, jak se u nás bude jednotlivým kultivarům dařit.
Těch totiž existuje nespočet a je třeba vybrat ten správný podle složení půdy a podnebí. Větší rozmanitost na zahradě nebo poli má i tu výhodu, že různé kultivary rozkvétají postupně za sebou a doba sklizně se rozloží. Také to lépe vypadá, protože mají různou barvu.
Bude odstínů fialové ve vašem okolí v příštích letech přibývat? Já mám hlavu v oblacích, takže bych farmu stále rozšiřovala. Ale manžel je ta hrubá síla pro práci na poli, takže se mě snaží držet při zemi.
Rozšiřujeme se s rozumem, aby množství nepřeválcovalo kvalitu a abychom vše dokázali zpracovat.
Chceme zůstat malou rodinnou firmou, a když už budeme rozšiřovat sortiment, tak jen ve spolupráci s dalšími lokálními výrobci.
Například? Přestože levanduli z větší části opylovávají čmeláci a v době květu to u nás bzučí jako na letišti, tak přemýšlíme o levandulovém medu. Jeden místní včelař nám sem proto doveze včelstva. Chceme také destilovat levandulovou esenci, která je vhodná do svíček, kosmetiky nebo olejů.
Nebudeme je však vyrábět sami, ale například nějaká lokální firma, která to umí. Spolupracujeme také s roudnickou cukrárnou Dortletka, protože levandule je vynikající ve sladké kuchyni. Chceme se zkrátka spojit s lidmi z regionu, kteří svému řemeslu rozumí.
Díky levanduli a farmářským trhům, kde ji prodáváme, jsme se totiž setkali se spoustou skvělých a šikovných lidí.
Levandule pod Řípem aneb Když se z původního koníčka stal pořádný kůň – Novinky.cz
Hlavní obsahAnna Nová hospodaří na Podřipsku. „Levanduli se zde daří. Je tu podobná půda jako v Provence,“ říká.
Foto: archív Čestmír Sluka (4x)
Manželé kdysi její domov, francouzskou Provence, navštívili a rádi by se tam podívali znovu. „Vzhledem k tomu, že máme sezónu zhruba ve stejnou dobu, je nyní návštěva fialových polí v Provence nereálná,“ litují.
Začátky jejich podnikání byly skromné. „V roce 2007 jsme poté, co jsme se přestěhovali na Podřipsko, zakládali okrasné záhony kolem domu. Díky příhodné poloze a místním podmínkám jsme vysadili levanduli.
Časem se ukázalo, že se jí u nás skvěle daří, a tak jsme začali postupně sázet další rostliny a rozšiřovat plochu záhonů. Ze záhonů se stala políčka a z původního koníčka pořádný kůň,“ vypráví Anna Nová.
Dodává, že ačkoli jde o nenáročnou rostlinu, vyžaduje péči.
„Celý rok se nezastavíme,“ vysvětluje a dodává, že farmářů, kteří se věnují pěstování této vonné léčivky, u nás moc nenajdete.
Největší zájem je o sušené kytice a čaje z levandule.
Foto: archív Čestmír Sluka
Farma v Židovicích se začala rozšiřovat v době, kdy byla Anna na mateřské dovolené a měla více času se věnovat zahradě. Připouští, že právě podnebí bylo rozhodujícím faktorem úspěchu.
„Nízké srážky, vysoká vlhkost vzduchu díky nedalekému Labi, teplo,“ vypočítává klady Podřipska. „Půda je tu nápadně podobná té v Provence, snad jen s tím rozdílem, že vápenec nahrazuje opuka. V rámci Čech zde máme pro pěstování levandule optimální polohu.“
Fialový kultivar je nejznámější.
Foto: archív Čestmír Sluka
Na své rostlinky z čeledi hluchavkovitých jsou pyšní, jejich kvalita se odráží například v levandulovém esenciálním oleji a hydrolátu (vedlejší produkt destilace – pozn. red.).
„S tím se Petr skutečně mazlí,“ směje se Anna Nová. O sirup, džemy, ale zejména o sušené a čerstvé kytice je stálý zájem. „Pouze fialová – to pro levanduli neplatí,“ upozorňuje Anna Nová. „Je sice nejoblíbenější, ale mimo širokou škálu fialových odstínů můžeme narazit na květy čistě bílé i růžové.“
Voňavé květy však mohou být i bílé.
Foto: archív Čestmír Sluka
Kromě krásy má i léčivé účinky. „Je to přírodní antidepresivum a antiseptikum. Protože máme malé děti, často doma využíváme olej na bodnutí hmyzem nebo hydrolát na zklidnění podrážděné pokožky,“ podotýká Anna.
Dodává, že rozšiřovat farmu se nechystají. Vše dělají ručně, a tak jim třetina hektaru bohatě stačí. Kromě farmaření mají manželé i svá povolání. Anna pracuje v pojišťovnictví a Petr je archeolog.
„Jak to jde dohromady? Bez rodiny a dobrých přátel by to zkrátka nešlo, obzvlášť teď, v období sklizně!“
Hlavní zprávy
Levandule pod Řípem aneb Když se z původního koníčka stal pořádný kůň – Asociace soukromého zemědělství ČR
Na rodinné farmě v Židovicích má Anna Nová s manželem Petrem vysázeno okolo tisícovky této aromatické a léčivé rostliny. Když se sem před deseti lety nastěhovali, netušili, že se jejich pěstitelský koníček změní v podnikání. „Výhodou je zdejší propustná a kamenitá půda. Levanduli se tu daří,“ shodují se.
Manželé kdysi její domov, francouzskou Provence, navštívili a rádi by se tam podívali znovu. „Vzhledem k tomu, že máme sezónu zhruba ve stejnou dobu, je nyní návštěva fialových polí v Provence nereálná,“ litují.
Začátky jejich podnikání byly skromné. „V roce 2007 jsme poté, co jsme se přestěhovali na Podřipsko, zakládali okrasné záhony kolem domu. Díky příhodné poloze a místním podmínkám jsme vysadili levanduli.
Časem se ukázalo, že se jí u nás skvěle daří, a tak jsme začali postupně sázet další rostliny a rozšiřovat plochu záhonů. Ze záhonů se stala políčka a z původního koníčka pořádný kůň,“ vypráví Anna Nová.
Dodává, že ačkoli jde o nenáročnou rostlinu, vyžaduje péči.
„Celý rok se nezastavíme,“ vysvětluje a dodává, že farmářů, kteří se věnují pěstování této vonné léčivky, u nás moc nenajdete.
Půda jako v Provence
Farma v Židovicích se začala rozšiřovat v době, kdy byla Anna na mateřské dovolené a měla více času se věnovat zahradě. Připouští, že právě podnebí bylo rozhodujícím faktorem úspěchu.
„Nízké srážky, vysoká vlhkost vzduchu díky nedalekému Labi, teplo,“ vypočítává klady Podřipska. „Půda je tu nápadně podobná té v Provence, snad jen s tím rozdílem, že vápenec nahrazuje opuka. V rámci Čech zde máme pro pěstování levandule optimální polohu.“
Na své rostlinky z čeledi hluchavkovitých jsou pyšní, jejich kvalita se odráží například v levandulovém esenciálním oleji a hydrolátu (vedlejší produkt destilace – pozn. red.).
„S tím se Petr skutečně mazlí,“ směje se Anna Nová. O sirup, džemy, ale zejména o sušené a čerstvé kytice je stálý zájem. „Pouze fialová – to pro levanduli neplatí,“ upozorňuje Anna Nová. „Je sice nejoblíbenější, ale mimo širokou škálu fialových odstínů můžeme narazit na květy čistě bílé i růžové.“
Kromě krásy má i léčivé účinky. „Je to přírodní antidepresivum a antiseptikum. Protože máme malé děti, často doma využíváme olej na bodnutí hmyzem nebo hydrolát na zklidnění podrážděné pokožky,“ podotýká Anna.
Dodává, že rozšiřovat farmu se nechystají. Vše dělají ručně, a tak jim třetina hektaru bohatě stačí. Kromě farmaření mají manželé i svá povolání. Anna pracuje v pojišťovnictví a Petr je archeolog.
„Jak to jde dohromady? Bez rodiny a dobrých přátel by to zkrátka nešlo, obzvlášť teď, v období sklizně!“
Autor: Lucie Jandová
Zdroj: Novinky.cz
10.9.2017 15:52:25 | přečteno 200x | rejchrtova
Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.