Hemoragické (krvácivé) horečky jsou skupina infekčních onemocněnízpůsobených viry. Jsou to onemocnění v našich zemích většinouexotická, veřejnosti až na výjimky nepříliš známá.
Vyznačují se obvykle horečnatým průběhem s krvácením avelkým procentem úmrtnosti.
Jedná se o velmi závažnáonemocnění, která jsou vysoce nakažlivá a při nákaze je protonutné dodržovat přísná bezpečnostní opatření.
Virů, které způsobují hemoragické horečky, známe již velkémnožství (řadí se do čtyř různých čeledí) a čas od času dojdek výskytu nového, do té doby neznámého viru, který většinou dostávájméno podle oblasti svého výskytu.
Pro hemoragické horečky je totižtypické, že se vyskytnou jako sporadické onemocnění(ojedinělé případy) či propukají v podobě malých lokálníchepidemií postihující určitou oblast.
Až na výjimky se oblastivýskytu nacházejí v tropických oblastech a proto je velmi důležitáznalost této problematiky hlavně pro turisty směřující dorizikových oblastí. Ale nejen pro ně.
Se současným obrovskýmnárůstem migrace obyvatelstva, turistického ruchu a dovozu zvířat existujereálné nebezpečí zavlečení těchto chorob i do naší oblasti.
Vzhledem k nebezpečnosti těchto nákaz a jejich vysoké nakažlivostiexistují opodstatněné obavy ze zneužití původců některých z nich,zvláště virů horeček Marburg či Ebola, jako bojovýchbiologických zbraní či prostředku k teroristickýmútokům.
Viry hemoragických horeček jsou přenosné na člověka většinourůznými vnějšími parazity, popřípadě kontaktem s nakaženým zvířetemnebo jeho exkrementy. Mluví se o takzvaných „přírodníchrezervoárech“, což jsou živočichové, kteří v sobě viryobsahují a tím udržují jejich existenci.
Z nich se mohou dále rozšiřovatdo okolí například prostřednictvím klíšťat či komárů, což jsou zasetzv. „vektory“, které chorobu přenášejí. Je alemožné se nakazit přímo od infikovaného zvířete, přímým kontaktems jeho exkrementy či vdechnutí kontaminovaného aerosolu. U některýchvšak může docházet k tzv.
„interhumánnímu přenosu“(z člověka na člověka), nejčastěji kontaktem s tělesnými tekutinamiinfikovaných osob.
Ohroženi jsou pak především zdravotničtípracovníci při ošetřování pacientů a dále takérodinní příslušníci při rituálním omývánízemřelých, jež je tradičně prováděno africkými domorodci.
Původce onemocnění jsou tedy viry, které řadíme do čtyř čeledí:
Bunyaviridae
Do čeledi bunyaviridae patří původci způsobující tyto onemocnění:Krymsko-konžská hemoragická horečka a hemoragická horečka s renálnímsyndromem, které se mohou vyskytnout i v jihovýchodní Evropě. Rezervoáremmohou být různí savci a ptáci a vektorem (přenašečem) bývá klíštěnebo komár.
Flaviviridae
Viry čeledi Flaviviridae obsahuje několik typů hemoragických horeček,z nichž nejznámější je žlutá zimnice a horečka dengue. Dále sempatří Omská hemoragická horečka a horečka Kyasanurského lesa.Rezervoárem jsou hlodavci, netopýři, primáti, ale i člověk a nemoc jepřenášena komáry a klíšťaty.
Arenaviridae
Zástupci čeledi Arenaviridae jsou odpovědní za tyto nemoci: HorečkaLassa, Bolivijská hemoragická horečka (virus Machupo), Argentinskáhemoragická horečka (virus Junin), Venezuelská hemoragická horečka(Guanarito), Brazilská hemoragická horečka (virus Sabia). Rezervoárem všechtěchto virů jsou hlodavci a vektor je neznámý.
Filoviridae
Poslední je čeleď Filoviridae, do které náleží virus Eboly a virusMarburg.Horečka Ebola a Marburgská nemoc jsou nejzávažnější ze všechhemoragických horeček a mají také nejhorší prognózu – z nemocnýchnakažených Ebolou umírá až 90% a u Marburgské nemoci je to 80%.
U ostatních hemoragických horeček se smrtnost pohybuje kolem 10-40%, alesamozřejmě velmi záleží na kvalitě lékařské péče a možnostechlékařského pracoviště, kdy jen zajištění dostatečné hydratace,základní ošetření a případně včasná léčba může úmrtnostradikálně snížit.
Příznaky hemoragických horeček
Průběh onemocnění začíná podobně jako u jiných akutních virovýchonemocnění. Jakmile se virus dostane do těla, začne se množit a krví jeroznesen po celém těle.
Doba od průniku viru do organismu se nazývá„inkubační doba“ a je různá podle konkrétníhoonemocnění (kolísá od několika dní až po tři týdny). Počátečnípříznaky jsou způsobeny právě výskytem virových částic v krvi (tzv.
„virémie“) a jsou obdobné i jiným těžším virovýmonemocněním. Toto tzv. „prodromální období“ jecharakterizováno vysokou teplotou, která je často provázena bolestí hlavy,bolestmi ve svalech, nevolností, závratěmi, pocity vyčerpání.
Po tomtopočátečním stadiu se klinický obraz dále zhoršuje, další příznaky sevyvíjí již odlišně podle původce onemocnění, tedy podle toho jakéorgány či struktury virus preferenčně napadá a jak je devastující.
U některých horeček dochází k postižení centrálního nervovéhosystému, to se projevuje se jako zánět mozkových blan a mozku (tzv.„meningoencefalitida“). K postižení trávicího traktu způsobujegastrointestinální příznaky jako nevolnost, zvracení a průjem. Proněkteré nemoci je typické postižení jater, kdy vzniká žloutenka,postiženo může být v některých případech i srdce.
Závažnost jednotlivých nemocí se liší, nejzávažnější krvácivéprojevy jsou přítomny u horeček Ebola a Marburg.
Obecně dochází po prvotních příznacích k rozvoji více či ménězávažným krvácivým komplikacím, které mohou vyústit ve vážnépoškození vnitřních orgánů, především jater a ledvin.
Častovirus napadá současně i výstelku cév (endotel) a tím přispívák rozvoji poruchy srážení krve, kterou nazýváme „disseminovanáintravaskulární koagulopatie“.
Krev se začne v krevních cévácha kapilárách nekontrolovaně srážet (koagulovat) a vzniklé sraženiny(tromby) ucpávají a zastavují cirkulaci. Současně dochází vyčerpánímsrážecích krevních faktorů k jejich nedostatku a krev začne z cévnaopak unikat.
Rozvíjí se krvácení a šokový stav, které dále zhoršujístav nemocného. Pokud onemocnění dospěje do tohoto stádia, je již jenmalá pravděpodobnost, že se pacienta podaří zachránit, docházík selhávání důležitých orgánů a smrti.
Další projevy se pak u konkrétních typů liší od tohoto základníhoschématu onemocnění.
Rizikové faktory hemoragických horeček
Rizikem je zejména pobyt v prostředí, kde se tyto nákazy vyskytují astyk s nakaženými zvířaty či lidmi.
Příčiny hemoragických horeček
Příčinou je infekce zákeřnými viry hemoragických horeček, většinouse jedná o zvířecí nemoci, které jsou přenášeny na člověka, tzv.zoonózy.
Prevence hemoragických horeček
Prevencí je důležitá hlavně v případě cestovatelů, kteří mířído tropických oblastí. Je potřeba vědět, kde jsou místa výskytutěchto nemocí a pokud možno se jim vyhýbat.
Je potřeba rovněžpoužívat ochranné pomůcky proti komárům,klíšťatům a jiným možným přenašečům.
Účinné aspolehlivé očkování je jen proti žluté zimnici, proti ostatním bohuželúčinnou profylaxi zatím nemáme.
V našich podmínkách zatím nepředstavují hemoragické horečkypříliš vysoké riziko, ale pravděpodobnost jejich zavlečení se neustálezvyšuje díky narůstajícímu cestovnímu ruchu a s jejich výskytem je tedypotřeba počítat. Proto by nemělo být podceňováno žádné horečnatéonemocnění, které vzniklo po návratu ze zahraničí, tím spíšez rizikových oblastí.
Léčba hemoragických horeček
Možnosti účinné léčby jsou u hemoragických horeček velmi omezené.U některých nemocí je účinný antivirový lék ribavirin(u Arenavirových a Bunyavirových infekcí – viz výše). Na viry čelediFlaviviridae a Filoviridae však neúčinkuje.V některých případech byl zaznamenán pozitivní efekt podáváníimunoglobulinu (protilátek).
Základem léčby všech hemoragických horeček je ale jenpodpůrná terapie, která se snaží udržet a podpořitzákladní životní funkce.
Spočívá v udržování parametrů vnitřníhoprostředí, dostatečné hydrataci, udržování objemu krve a dodávánípotřebných iontů. S tím souvisí protišoková opatření a někdy jedokonce nutná i umělá ventilace (dýchací přístroj).
Invazivní zákrokymusí být používány velmi opatrně, protože je zde možnost krvácení.
Jak si pomoci sám
Obecně je nutné dodržovat dostatečný příjem tekutin.Při vysokých horečkách je možné snížit teplotu přikládánímstudených obkladů do oblasti podpaží a třísel. Jakékoliv zhoršení stavuje nutné konzultovat se svým lékařem, protože hemoragické horečky mohoumít vážné následky.
Komplikace hemoragických horeček
Nejčastější komplikací je krvácení a vznik disseminovanéintravaskulární koagulace (nekontrolované srážení krve uvnitř cév).Rozvíjí se šokový stav a selhávají životně důležitéorgány (tzv. multiorgánové selhání). Při vzniku těchto komplikací jižpacient velmi často nepřežívá.
Další názvy: Krvácivé horečky
Hemoragické horečky
Představují závažný zdravotnický problém v tropech. V etiologii hemoragických horeček se uplatňují viry, vyskytující se převážně v endemických oblastech (subsaharská Afrika, Sibiř atd.). Některé viry se z přirozených rezervoárů (zejména opice) přizpůsobily k mezilidskému přenosu (hlavně horečka Lassa a Ebola).
Klinický obraz
- V popředí jsou symptomy vycházející z hemoragické diatézy – podmíněna zánětlivými změnami na kapilárách, trombocytopenie, poruchy koagulace a poruchy funkce jater;
- úmrtnost je vysoká (ebola až 88%);
- odlišení jednotlivých virových hemoragických horeček dle kliniky není možná;
- přesná diagnostika je doposud možná jen sérologicky.
Představitelé hemoragických horeček
Hemoragické horečky způsobené Arenaviry se objevují převážně v endemických oblastech. Rezervoárem viru jsou hlodavci (Calomys spp., Mastomys natalensis). Mezi projevy onemocnění patří horečka, eroze, nauzea, kožní hemoragie, průjem, zvracení, renální insuficience a nervové poruchy (ztráta sluchu, poruchy rovnováhy…).
Léčba je symptomatická, lze aplikovat interferony (IFN) či rekonvalescentní sérum, u pacientů se snažíme zabránit šoku. Při kontaktu s nemocným je nutné dodržovat epidemiologická pravidla. Diagnostika se provádí sérologicky, protože izolace virů by byla příliš nebezpečná. Dochází k vývoji vakcín, jejichž ochranný účinek byl prozatím ověřen na opicích[1].
Nejvýznamnější zástupce této skupiny je virus Lassa.
Přehled virů
| Lassa | západní Afrika | hemoragická horečka | 30–60 % [1] | ribavirin intravenózně [1] | rekombinantní vakcína | |
| Junin | Argentina | Argentinská hemoragická horečka | — | ribavirin intravenózně[1] | živá vakcína | často nosokomiální infekce |
| Machupo | Bolívie, Paraguai, Brazílie | Bolivijská hemoragická horečka | 30 %[1] | — | — | vzácný výskyt |
| Guanarito | Venezuela | Venezuelská hemoragická horečka | — | — | — | neprokázán mezilidský přenos |
Horečka Ebola
Podrobnější informace naleznete na stránce Ebola.
- Původce – filovirus;
- výskyt – Zaire, Súdán aj.;
- klinický obraz – hematemeza, krvavé průjmy, často letální do několika dnů.
Marburská nemoc
- První onemocnění – 1967 v Evropě (Marburg, Bělehrad), nakaženi při manipulaci s krví ugandských opic;
- původce – filovirus;
- přenos od opic, i přímým kontaktem;
- klinický obraz:
- krvácení a nekrózy prakticky na všech orgánech;
- začíná bolestmi ve svalech a kloubech, cefalea, vzestup teploty, zvracení, průjmy (až k dehydrataci a renálnímu selhání…);
- 5.–8. den – makulopapulózní exantém (první na obličeji);
- postižení CNS – zmatenost, bezvědomí, kóma;
- při těžkém průběhu smrt do 15–20 dnů.
Krymská hemoragická horečka
- Nemoc přenášená klíšťaty;
- výskyt – především v Asii;
- má i africkou obdobu, její průběh bývá mírnější.
Omská hemoragická horečka
Hemoragická horečka s renálním syndromem
- Původce: hantaviry; název podle korejské řeky Hantan, kde byly poprvé objeveny.
- Výskyt: v přírodních ohniscích, stovky let je onemocnění známo na Dálném východě, od poloviny 50. let 20. století popisovány i epidemické případy na Balkánském poloostrově (např. v okolí Plitvických jezer), sporadické případy s velmi lehkým průběhem se vyskytly i na území České republiky (jižní Morava) a Slovenska.
- Způsob přenosu: rezervoárem jsou hlodavci, nákaza se přenáší kontaktem s močí, slinami nebo výkaly hlodavců.
- Inkubační doba: nejčastěji 1 až 2 týdny, maximálně 40 dnů.
- Příznaky: horečka, myalgie, bolesti hlavy, nevolnost, dále pak petechie a konjunktiviální hemoragie. V závažnějších případech epistaxe, masivní proteinurie, makrohematurie, meléna, krvácení do hypofýzy, perirenální hematom.
- Léčba: symptomatická, při renálním syndromu hemodialýza.
Žlutá zimnice
Výskyt žluté zimnice v Africe v roce 2009
Žlutá zimnice (Yellow fever) je infekční onemocnění, jehož původcem je virus žluté zimnice patřící mezi flaviviry. Virus žluté zimnice vyvolává vážné onemocnění charakteru viscerotropní infekce s hemoragickým syndromem. Ve viremickém stadiu se virus vyskytuje v játrech, kostní dřeni a ledvinách. Podle epidemiologie výskytu je rozlišována městská a džunglová forma žluté zimnice.
- Výskyt: subtropická a tropická Afrika, Střední a Jižní Amerika;
- zdroj: člověk nebo opice v období virémie;
- přenašeč: u městské formy komár Aedes aegypti, u džunglové formy komár Aedes africanus nebo komár rodu Haemagogus;
- letalita: 25–50 %.
Klinický obraz
První stádium (červené)
- třesavka, horečka, bolesti beder;
- při horečce bývá bradykardie (Fagetovo znamení);
- neklid, pacienti jsou celkově zarudnutí.
Druhé stádium (žluté)
- zhoršení celkového stavu, obličej bledne, cyanóza, krvácení ze sliznic;
- zvrací černou natrávenou krev (vomito negro);
- projev poškození jater – ikterus (může ale chybět).
Prevence
Jako prevence je k dispozici živá atenuovaná vakcína (toto očkování je pro vstup do některých zemí povinné). Díky vakcinaci a hubení komárů byla v některých oblastech městská forma žluté zimnice vymýcena. Trvalý potenciální zdroj infekce lidí však stále představuje cirkulace nákazy v džungli.
Odkazy
Souvisejí články
- Nové virové infekce
- Ebola
Zdroj
- PETRŮ, K., M. PEJČOCH a V. MONHART. Hemoragická horečka s renálním syndromem.. Časopis lékařů českých. 23/1997, roč. 136, s. 739-740, ISSN 0008-7335.
Reference
- ↑ a b c d e BEDNÁŘ, Marek. Lékařská mikrobiologie : bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1996. s. 257-259. ISBN 80-238-0297-6.
Kazuistiky: Krymsko-konžská hemoragická horečkav Evropě
Aktuality
A. Dvořáčková Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier, Praha
Souhrn
Krymsko-konžská hemoragická horečka byla poprvé popsána na Krymu v roce 1944. Následně byla zachycena i v Kongu v roce 1969, za což vděčí svému zvukomalebnému jménu. Vyskytuje se v endemických oblastech střední a severní Afriky a jihozápadní části Asie včetně Číny, ale i v jižní či východní Evropě. Nemoc se přenáší klíšťaty.
Klíčová slova
Krymsko-konžská hemoragická horečka – klíšťata – hemoragické horečky – ribavirin
Krymsko-konžská hemoragická horečka je přenášena RNA virem z čeledi Bunyaviridae a rodu Nairovirus. Vektorem jsou klíšťata, obzvláště z rodu Hyalomma. Rezervoárem v přírodě jsou ptáci, ale i třeba ovce, kozy, krávy a zajíci. K nákaze může dojít i při styku s krví nakaženého zvířete či člověka.
V riziku jsou tedy zejména pastýři, farmáři a zaměstnanci jatek a také cestovatelé v endemických oblastech. Inkubační doba je většinou 5–6 dní. Onemocnění začíná náhle a zpočátku se projevuje bolestmi hlavy, horečkou, bolestmi kloubů, žaludku a zvracením. Pacienti mívají zarudlé oči, fl ush ve tváři a petechie na patře.
Může se vyskytnout i žloutenka. S postupnou progresí onemocnění dochází ke vzniku hemoragické diatézy projevující se zejména epistaxí, krvácením z míst vpichů či vzniku četných hematomů. Tato fáze začíná asi 4. den onemocnění a trvá přibližně 2 týdny. Laboratorně prokazujeme leukopenii, trombocytopenii a albuminurii.
Letalita u hospitalizovaných pacientů se pohybuje mezi 10 a 50 % [1].
Diagnostika je založena na průkazu RNA viru pomocí polymerázové řetězové reakce v reálném čase (RT-PCR – real time-polymerase chain reaction), pomocí metody ELISA či imunohistochemie je možno detekovat virové antigeny, specifické protilátky je možno stanovit v krvi nejdříve týden od prvních projevů. Léčba je především symptomatická, lékem volby je ribavirin.
Základem prevence je ochrana proti klíšťatům. Ta spočívá v bariérové ochraně pomocí dlouhého světlého oblečení s dlouhými nohavicemi a rukávy a užívání vhodných repelentů s obsahem DEET.
Pro pracovníky v riziku kontaktu s potenciálně nakaženými jedinci je doporučeno i nošení rukavic a samozřejmě se vyhýbat kontaktu s krví a tělními tekutinami.
Efektivní vakcína v současné době není k dispozici [2].
Kazuistika 1
Muž, 62 let, s anamnézou arteriální hypertenze a obstruktivní spánkové apnoe žijící v Madridu byl 19. srpna 2016 vyšetřen a následně hospitalizován na infekční klinice v Madridu pro 2 dny trvající bolest břicha, nevolnost, nauzeu a průjem. Během následujících hodin se u pacienta rozvinula purpura a četné hematomy, pacient začal krvácet z míst vpichů.
Pro progredující trombocytopenii a koagulopatii byl pacient dále léčen na jednotce intenzivní péče (JIP). Pacient žil a pracoval v Madridu, do zahraničí recentně necestoval, syrovému či nedostatečně tepelně zpracovanému jídlu se vyhýbal a z informací od příbuzných vyplynulo, že po návštěvě příbuzných na venkově si z levého kolene odstranil klíště.
Po zjištění tohoto údaje se ke zprvu empirické léčbě ciprofl oxacinem přidal ještě doxycyklin. Během následujících dní se stav pacienta postupně zhoršoval, progredovala koagulopatie, pro rozvoj respirační insuficience musel být intubován, stav pacienta se postupně zhoršoval až do multiorgánového selhání.
Veškerá provedená sérologická vyšetření byla negativní, nadále se sice eskalovala antibiotická a antivirotická léčba (meropenem, aciklovir,
ceft riaxon) i další péče, nicméně po 3 dnech došlo navzdory komplexní léčbě k rozvoji mozkového edému a mozkové smrti a následující den, 25. srpna, pacient zemřel [3].
Kazuistika 2
Naší druhou pacientkou je 50letá zdravotní sestra pracující na JIP, kde byl léčen i výše uvedený pacient. Asistovala 23. srpna při jeho intubaci a zavádění arteriálního katetru a omylem došlo k přímému kontaktu s pacientovou krví, nicméně k porušení kůže nedošlo. Pacientka žila dlouhodobě v Madridu, nikam recentně necestovala, kousnutí klíštětem nezpozorovala.
Její obtíže začaly 27. srpna jako horečka, artralgie, myalgie a únava. Prvotní laboratorní nález i fyzikální vyšetření byly v normě. Obtíže ale neustávaly a 29. srpna se přidala ještě neztišitelná bolest hlavy a na celém těle se objevily petechie. Ten stejný den byla přijata na JIP s trombocytopenií a mírnou elevací transamináz. Dne 30.
srpna se objevilo vaginální krvácení, 31. 8. bylo poprvé vysloveno podezření na Krymsko-konžskou hemoragickou horečku. Vzorky pacientky společně se vzorkem krve 1. pacienta k vyšetření RT-PCR byly odeslány do národní referenční laboratoře a byla zahájena empirická léčba ribavirinem. Tato diagnóza byla posléze potvrzena v obou případech.
Po překladu na lůžko vyššího stupně izolace došlo k rozvoji respirační insuficience na podkladě pravostranného fluidothoraxu, mírné renální insuficience, progresi hepatomegalie bez ascitu a krom petechií se objevila ještě subkonjunktivální hemoragie v pravém oku.
Stav pacientky se ale při komplexní léčbě zlepšoval, krvácivé projevy vymizely, hodnoty jaterních a renálních parametrů postupně klesaly a 21. září mohla být propuštěna z nemocnice domů [3].
Závěr
Onemocnění Krymsko-konžskou hemoragickou horečkou hrozí zejména v endemických oblastech Afriky a Asie, nicméně vyskytuje se i v jižní a východní Evropě, zejména na jižním Balkánu a v Turecku [4].
Je třeba ji zahrnout do diferenciální diagnostiky zejména u pacientů s náhle vzniklými horečkami vzniklými po kousnutí klíštěte nebo po přímém kontaktu s tělesnými tekutinami nakažených lidí či zvířat vyskytujících se v endemických oblastech.
Při pobytu v přírodě rizikových oblastí je nutná standardní ochrana před klíšťaty.
Literatura 1. Wahid B, Altaf S, Naeem N et al. Scoping review of Crimean-Congo hemorrhagic fever (CCHF) literature and implications of future research. J Coll Physicians Surg Pak 2019; 29(6): 563–573. doi:10.29271/ jcpsp.2019.06.
563. 2. Beneš J (ed). Infekční lékařství. Praha: Galén 2009: 130. 3. Negredo A, de la Calle-Prieto F, Palencia-Herrejón E et al. Autochthonous Crimean-Congo hemorrhagic fever in Spain. N Engl J Med 2017; 377(2): 154–161. doi: 10.1056/ NEJMoa1615162.
4. Centers for Disease Control and Prevention. Crimean-Congo hemorrhagic fever (CCHF). [online]. Available from: www.cdc.gov/ vhf/ crimean-congo/ .
- MUDr. Anna Dvořáčková Centrum Očkování a cestovní medicíny, Praha Veleslavínská 150/ 44
- 162 00 Praha 6
Zpět na seznam článků
Virové hemorhagické horečky
Hemorhagická horečka je obvykle velmi závažná virové infekce, v jejichž klinickém obraze je mimo jiné vnější a vnitřní krvácení při selhání regulačních mechanizmů srážení krve. Vyskytují se hlavně v tropických oblastech. Mají vysokou smrtnost.
- Dengue
- Ebola
- Krymsko-konžská hemoragická horečka (CCHF)
Horečka dengue
Vysl. „deng“, nebo „dengí‘.Také Horečka dengue (Dengue fever), Hemoragická horečka dengue (Dengue hemorrhagic fever – DHF).Název pochází z domorodého označení pro poruchu chůze (bolesti kloubů a svalů znemožňují nemocnému chodit).
Virové horečnaté onemocnění přenášené komáry v tropických a subtropických oblastech.
Původce:Původcem je virus Dengue. Patří do skupiny flavivirů, podobně jako např. virus žluté zimnice, nebo klíšťové encefalitidy. Rozlišují se 4 imunologické typy (Dengue 1 – 4).
Zdroj:Nemocný člověk, opice, případně infikovaný komár (dochází k přenosu infekce na potomstvo).
Přenos:Onemocnění přenáší komáři rodu Aedes. Nakazí se sáním na nemocném a při dalším sání krve mohou nakazit jinou osobu. Komáři jsou aktivní přes den, nejvíce dvě hodiny po východu slunce a několik hodin před jeho západem. Jsou adaptováni na městské prostředí, napadají turisty v hotelu i v restauraci.
Je možná opakovaná infekce jinými typy viru (Dengue 1 – 4). Při opakované infekci stoupá pravděpodobnost komplikovaného průběhu a riziko úmrtí.
Výskyt:Vyskytuje se v tropických a subtropických oblastech celého světa, nejvíce v jihovýchodní Asii a Africe. V oblastech s rizikem onemocnění žije více než 1/3 všech obyvatel světa. Výskyt v Evropě je ojedinělý v oblasti Středomoří. V roce 2012 byla zaznamenána epidemie Dengue na portugalském ostrově Madeira.
Klinický obraz:Inkubační doba je 3 – 14 dní, nejčastěji 7 – 10 dní. Až 80% infikovaných nemá žádné obtíže. Pokud dojde k onemocnění, projevuje se příznaky podobnými chřipce.
Vysoká horečka, doprovázená bolestmi hlavy (typicky za očima), kloubů a svalů trvá obvykle 3 – 5 dní. Nemocný je unavený, trpí nevolností a nechutenstvím, může zvracet a mít průjem.
Na hrudníku a břiše může být drobná vyrážka, která nepostihuje končetiny. Bývají zduřelé lymfatické uzliny.
Může dojít k rozvoji krvácení z tělních otvorů i do tělních dutin a orgánů. Rozvíjí se hemoragický šok, multiorgánové selhání a pacient umírá. Smrtnost je 10%. Včasnou léčbou ji lze snížit na 1%.
Léčba:Specifická léčba neexistuje. V krvi se prokazují protilátky, je možné prokázat také DNA viru metodou PCR, nebo virus z tkání přímo izolovat. U nemocného je třeba vyloučit možnost onemocnění malárií (stejné příznaky, existuje léčba).
Prevence:Účinná a široce použitelná vakcína v ČR neexistuje. Jedinou prevencí je ochrana proti přenosu infekce komáry. Používání účinných repelentů, moskytiér a oděvů s dlouhými rukávy a nohavicemi.
V místech výskytu horečky Dengue se komáři hubí insekticidy a přijímají se opatření k omezení jejich výskytu (např. likvidace potenciálních líhnišť).
Ebola
Hemorhagická horečka Ebola.Akutní virová infekce s krvácivými projevy a vysokou smrtností, vyskytující se v rovníkové Africe.
Původce:RNA virus Ebola, patřící do skupiny Filovirů. Je příbuzný s virem horečky Marburg, která má i podobné epidemiologické a klinické charakteristiky.
Rozlišují se podtypy viru, označované podle jejich rozšíření: podtyp Zaire, Sudan, Pobřeží Slonoviny, Bundibugyo a Reston. Podtypy Zaire, Sudan a Bundibugyo jsou spojovány s velkými epidemiemi onemocnění se smrtností 25 – 90%, zatímco podtypy Pobřeží Slonoviny a Reston nikoli. Podtyp Reston nevyvolává u člověka žádné známé onemocnění.
Zdroj:Není zcela objasněn. Předpokládá se, že jím mohou být větší i menší savci, zejména netopýři. Byl zaznamenán přenos ze šimpanzů, goril a jiných druhů opic, a také z lesních antilop. Nemocný člověk může být zdrojem infekce pro své okolí.
Přenos:Přímým kontaktem s krví, tělními sekrety a tekutinami. V endemických oblastech dochází k přenosu infekce mezi lidmi zejména při pohřebních obřadech a také při poskytování zdravotní péče. Lov, zpracování a konzumace masa divokých zvířat v postižených oblastech (tzv. bush meat). K přenosu vzduchem nedochází s výjimkou subtypu Reston.
Výskyt:Tropická Afrika, subtyp Reston byl detekován (bez onemocnění) v Západním Tichomoří. První případy byly popsány v roce 1976 z pohraničí Sudánu a Zaire (dnes DR Kongo).
Klinický obraz:Inkubační doba: 2 – 21 dní. Náhle vzniklá vysoká horečka, bolesti svalů, hlavy, extrémní únava, bolest v krku. Následuje zvracení, průjem, vyrážka. Dochází k poruchám funkce jater a ledvin. Na těle se objevují známky vnějšího i vnitřního krvácení (skvrny na kůži, krvácení z dásní a sliznic, zvracení natrávené krve a další).
V laboratorním obraze se objevuje snížení hladiny bílých krvinek a krevních destiček, zvýšení hladin jaterních enzymů. K potvrzení diagnózy je nutný průkaz antigenu, nebo virové RNA. Za přísných bezpečnostních opatření (BL4) lze provádět izolaci a kultivaci viru. Stanovení protilátek sérologickými metodami je možné, pro akutní diagnostiku však nemá velký význam.
Léčba: Specifcká léčba není dostupná. Je nutná podpora životních funkcí, doplňování tekutin pomocí infuzí, případně transfuze krve.
Vzhledem k riziku přenosu infekce na zdravotnický personál je třeba nemocné ošetřovat pomocí bariérové techniky, používat kompletní ochranné pomůcky (ochranné oděvy, rukavice, brýle, masky).
Během epidemie 2014 – 2016 byly u některých nemocných s úspěchem použity antivirotika a imunomodulační léčba.
Prevence:Očkování: experimentální vakcína rVSV-ZEBOV byla s úspěchem použita při zvládání epidemie v Západní Africe v letech 2014 – 2016. Osvěta mezi místním obvyvatelstvem (pohřební rituály). Vyhledávání kontaktů, karanténa kontaktů po 21 dnů. Používání ochranných prostředků a pomůcek při ošetřování nemocných, manipulaci se zemřelými a v laboratoři.
Krymsko-konžská hemorhagická horečka (CCHF)
Virová krvácivá horečka, vyskytující se ve Středomoří a Západní a Střední Asii.
Původce: Virus CCHF, rod Nairovirus, čeleď Bunyaviridae. 7 genotypů, podle geografického rozšíření 3 v Africe, 2 v Evropě, 2 v Asii. BL4 patogen – pro manipulaci s ním je třeba používat nejvyšší stupeň ochrany a zabezpečení.
Zdroj: Divoce žijící obratlovci, domácí zvířata – rezervoár nákazy, samy neonemocní.
Přenos: Klíšťata rodu Hyalomma; přenos krví a tělesnými tekutinami (i jako profesionální a nemocniční nákaza). V nemocničním prostředí i přenos vzdušným aerosolem (intubace).
Výskyt: Balkán, Střední Východ, Severní Afrika. Západní Španělsko. Turecko, Bulharsko, Afghánistán, Pákistán. Turistika, outdoorové aktivity. Chovatelé dobytka, ovcí, koz, veterináři, pracovníci masného průmyslu v postižených oblastech, zdravotníci. Možný i sexuální přenos. Šíření mezi rodinnými příslušníky je vzácné.
Klinický obraz: Inkubační doba 1 – 13 dní (podle způsobu přenosu a virové nálože, klíště 1 – 3 dny). Horečka, bolesti svalů, břicha, zvracení, průjmy, závratě, zvýšená citlivost na světlo. Krvácivé projevy na kůži a sliznicích. Smrtnost 5 – 30%.
Léčba: Není specifická, jen podpůrná. Obnova krevní srážlivosti, doplnění objemu (krevní destičky, plasma). Ribavirin? (použit i pro PEP – postexpoziční profylaxi)
Prevence: Očkování není, ochrana před klíšťaty, bariérová ošetřovací technika, používání ochranných prostředků při zpracování jatečních zvířat.