Když se rodiče přetahují o dítě, hrozně mu tím škodí

V některých politováníhodných případech dochází k tomu, že jeden z rodičů (obvykle rodič, který má dítě v péči) začne trvale manipulovat dítě proti druhému rodiči, mařit jejich styky a snaží se nastavit dítě na nenávist k druhému rodiči. Vytváření syndromu zavrženého rodiče je vůči dítěti velmi poškozující jednání. Tento článek se zaměřuje na otázku, jakým způsobem se zavržený rodič může bránit a jaký může zvolit postup, aby své dítě zcela neztratil. 

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči (ať již fakticky či na základě soudního rozhodnutí), a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a má právo na osobní styk s dítětem. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány. 

Pojem syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80.

 let a definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů.

Její příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů.[1] 

Podle Gardnera existují následující projevy syndromu zavrženého rodiče[2]: 

  1. Kampaň shazování – Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Často i bez přímého dotazu odborníka začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů, a tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání. 

  2. Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti – Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují nelogicky a vágně. Při bližším dotazování nejsou schopny uvést nic konkrétního. 

  3. Nedostatek ambivalence – Dítě vnímá rodiče černobíle, pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby, naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést současně kladné i záporné rysy ani u jednoho z rodičů. 

  4. Reflexivní podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů – Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě silnější a důraznější než u programujícího rodiče. 

  5. Chybějící pocity viny – Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu, za výživné. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest. 

  6. Přítomnost vypůjčených scénářů – Děti často používají slovní spojení a výrazy, které pro ně nejsou vzhledem k jejich věku typické. Takovým výrazům často při doptání ani nerozumí. Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče. 

  7. Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče – Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve vřelý vztah, jsou nyní také zavrhováni. Pokud se snaží o kontakt, jsou označeni, že obtěžují, dárky od nich jsou bez pocitů viny odmítány nebo přijímány bez sebemenšího vděku

Podle závažnosti je pak možné rozlišovat syndromy zavrženého rodiče mírný, střední a těžký, a to podle míry intenzity výskytu výše uvedených symptomatických projevů.

Jak syndrom zavrženého rodiče vypadá – pohledem Krizového centra pro děti a rodinu[3]

Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a zneužívají práva dítěte vyjádřit svůj svobodný názor a trvají na vyslechnutí názoru dítěte odborníkem. Někteří z těchto rodičů již dlouhodobě ovlivňují a manipulují názor dítěte bez ohledu na jeho potřeby.

K tomu často přispívá fakt, že dítě je dlouho izolováno od druhého rodiče a jeho světa (popř. kontakt s ním je velmi omezený), a to i vlivem nemocnosti dítěte, která často není reálná.

Nebo právě naopak může dítě na stres (který mu manipulující rodič způsobuje tím, že ho do konfliktu rodičů vtahuje) psychosomaticky reagovat častou nemocností. Zda je dítě dlouhodobě manipulované, pozná odborník během spolupráce s celou rodinou.

Zkušený odborník pozná manipulaci z rozhovoru s dítětem a především z projektivních metod zaměřených na diagnostiku rodinné situace. V tomto případě je dítě rozhovorem na zjišťování jeho názoru neadekvátně zatíženo, protože tato situace vyvolává v dítěti konflikt (vlastní integrita versus přání manipulujícího rodiče). 

Ze zkušeností Krizového centra vyplývá, že pokud k manipulaci dochází dlouhodobě, může u dítěte docházet k rozvoji velkých psychických obtíží. Dítě v rozhovoru pak verbálně zprostředkovává odborníkům zkušenosti a názory manipulujícího rodiče, jehož manipulacím je denně vědomě či nevědomě vystaveno. 

Manipulující rodič má dítě v péči a vytváří syndrom zavrženého rodiče; zavržený rodič potkává dítě pouze občas, popř. vůbec.

Dítě nechce zavrženého rodiče vidět z důvodu, že manipulace a tlak na dítě jsou natolik velká a chování manipulujícího rodiče je účelně programující, že dítě nemá tolik sil a schopností mu vzdorovat.

Z důvodu psychické sebezáchovy se rozhodne pouze pro jednoho rodiče, kterého udělá spokojeným, aby nemuselo řešit neřešitelný rozpor mezi rodiči. 

Manipulující rodič předkládá zmanipulované dítě jako důkaz o tom, jak je druhý rodič nesmírně špatný. Pečlivě dítě očkuje, aby podalo u odborníka co největší výkon, tj. svědectví o tom, jak rodiče nenávidí, jak je z něj dítě fyzicky či psychicky nemocné, jak instituce trápí dítě tím, že se musí vidět s druhým rodičem, číst od něj dopisy atd. 

Nejviditelnější symptomy syndromu zavrženého rodiče: 

  • potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí,
  • narušené vztahy s původní rodinou – zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče,
  • zákaz poskytování informací o dětech (mateřská škola, základní škola, lékaři, vedoucí kroužků),
  • nenávist k novému partnerovi zavrženého rodiče,
  • prodlužování soudního řízení,
  • kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem,
  • spory rodičů o výživné, rozdělení majetku, bytové problémy.

Syndrom zavrženého rodiče má pro dítě řadu negativních důsledků, a to zejména ztrátu všeho, co souvisí se zavrženým rodičem, zabrzdění či deformace emocionálního vývoje a zbrzdění či deformace psychosociálního vývoje. 

Právní posouzení manipulace dítěte proti druhému rodiči 

Jednání manipulujícího rodiče, kterým pěstuje v dítěti negativní pocity proti druhému rodiči, pochopitelně odporuje řadě zásad, kterými by se měl rodič při výchově dítěte a péči o ně řídit, jak jsou definovány v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Je zřejmé, že rodič v takovém případě nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně. 

Při právním posouzení jednání manipulujícího rodiče je nutno zdůraznit porušení zejména následujících zásad vymezených v příslušných ustanovení o.z.:

  • Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.“ (§ 875 odst. 1 o.z.) – Ztráta jednoho rodiče a ohrožení zdravého emocionálního a psychosociálního vývoje je zcela určitě v příkrém rozporu se zájmem dítěte. Manipulující rodič upřednostňuje své stanovisko a pohled na věc před zájmem dítěte. Vhodně to formuloval Ústavní soud, který se manipulací jednoho rodiče proti druhému zabýval a výslovně uvedl, že: „Úkolem rodičů by mělo být…, aby rodiče opustili své egoistické, mnohdy dokonce nízké „zájmy“ (například v podobě přinášení příjemných vnitřních pocitů trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě). Každý rodič by si měl být vědom toho, že priorita zájmu dítěte platí mimo jiné proto, že důsledky ignorování zájmu dítěte se v jeho sféře (v jeho životě, ať již aktuálním či budoucím) projeví intenzivněji negativně než v životě rodiče jako člověka dospělého; dítě totiž není „hotová“ silná osobnost, a není schopno se s uvedenou situací vypořádat, takže často nese psychické šrámy při cestě svého dospívání po celý život.“[4]
  • Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě“. (§ 876 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič zcela vyloučí druhého rodiče z výkonu rodičovské odpovědnosti, názory  a přístupy druhého rodiče jsou ignorovány a druhý rodič tak fakticky zcela ztrácí jakýkoliv vliv na dítě, jeho výchovu a péči o něj. 
  • Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.“ (§ 884 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak vychovává dítě v nenávisti k druhému rodiči, vede ho ke konfliktnímu přístupu a extrémně kritickému pohledu na blízkou osobu. Rovněž se dítě učí odmítat řešení rozporů pomocí dohody či kompromisu, dítě je vedeno k odmítání přirozených autorit. 
  • Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“ (§ 888 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak styk staví do styku faktické překážky (zveličování zdravotních problémů, plánování jiných aktivit dítěti, odmítá předávat dítě apod.), tvrdí, že dítě se s druhým rodičem setkávat nechce a využívá všech prostředků, aby styk mezi dítětem a druhým rodičem zmařil. 
  • Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.“ (§ 889 o.z.) – Manipulující rodič naopak záměrně dítě programuje na negativní pocity vůči druhému rodiči, nezřídka uvádí dítěti nepravdivé či zkreslené údaje o druhém rodiči, zveličuje jeho nedostatky a nechává dítě v plné míře pocítit svou vlastní nenávist a výhrady vůči druhému rodiči. Často hovoří velmi negativně o druhém rodiči s třetími osobami před dítětem. 
Budete mít zájem:  Afty Na Mandlích Lecba?

Z hmotněprávního hlediska tedy není pochyb o tom, že manipulace pečujícího rodiče proti druhému rodiči odporuje celé řadě zákonem vymezených zásad a je zjevně v příkrém rozporu se zájmem dítěte.

Ústavní soud ve vztahu k manipulaci jednoho rodiče proti druhému zdůraznil právo dítěte poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas, a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý, neboť vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému.[5] Právní posouzení tak v konečném důsledku nebývá složité. 

Podstatně obtížnější je ale prokázání manipulace a volba vhodného procesního postupu. Ten by měl být zvolen tak, aby došlo k nápravě poškozeného vztahu mezi zavrženým rodičem a dítětem a zároveň se předešlo silovému a necitlivému řešení, které by mohlo dítě značně psychicky poškodit. 

Prokazování syndromu zavrženého rodiče

Největší obtíží v řízení bývá manipulace pečujícího rodiče odhalit a zejména je prokázat. Stěžejním důkazním prostředkem obvykle bývá znalecký posudek, nelze však spoléhat na to, že znalec manipulace druhého rodiče odhalí. Možnosti znalce jsou totiž limitované. Z tohoto důvodu je vhodné znalce seznámit se skutečnostmi, z nichž druhý rodič dovozuje existenci manipulace pečujícím rodičem.

Důležité je však držet se faktů, ideálně takových, která lze potvrdit i jinými důkazy. Zejména je vhodné poukazovat na existenci znaků syndromu zavrženého rodiče, jak byly popsány výše. Je vhodné se zdržet bezdůvodného osočování a emotivního napadání pečujícího rodiče, neboť z toho může být vyvozována pouze intenzita konfliktu mezi rodiči, nikoli však závěr o manipulaci pečujícím rodičem.

 

Problémem zjišťování manipulace ve znaleckém posudku bývá rovněž časové hledisko, neboť syndrom zavrženého rodiče se obvykle postupem času zhoršuje a znalecké posudky jsou často provedeny až s delším časovým odstupem po zahájení řízení. Manipulující rodič může této prodlevy využít k dalšímu tlaku a působení na dítě, dítě je v zavržení druhého rodiče dále utvrzováno a bývá těžší škody napravit.

Rovněž dochází bohužel k tomu, že dlouhodobé odpírání kontaktu s dětmi a s tím způsobená frustrace může vést u zavrženého rodiče k iracionalitě a problematickému chování, někdy dokonce i k agresivnímu jednání.

Takováto reakce zavrhovaného rodiče pak je pro manipulujícího rodiče potvrzením o jeho pravdě a tom, jaký je druhý rodič objektivně psychiky nevyrovnaný a má negativní vliv na dítě.

Druhý rodič může být takto negativně hodnocen i příslušným znalcem, což se pak samozřejmě může projevit (a obvykle projeví) i v rozhodování soudu, pro který je znalecký posudek jedním ze stěžejních důkazů.

Tomu je nutno předcházet, s frustrací vědomě pracovat a tlakům ze strany manipulujícího rodiče nepodlehnout, a to i za cenu terapie či jiných prostředků, které umožní zavrhovanému rodiči zátěžovou situaci zvládnout. 

Někdy mohou být manipulace a ovlivňování spíše zjištěny v rámci probíhající rodinné terapie či asistovaného styku, kde dochází k delšímu sledování rodiny v průběhu více setkání a vzájemných interakcí mezi rodiči a dítětem.

Odborníci, kteří pracují s rodinou delší dobou, mohou být lépe schopni vyhodnotit, který z rodičů skutečně aktivně spolupracuje s odborníky a má zájem na zlepšení situace a který rodič naopak spolupracuje pouze formálně, či vůbec.

Je totiž nutno pečlivě odlišovat případy, kdy k odmítání druhého rodiče dítětem dochází na základě programování pečujícího rodiče a kdy naopak dítě odmítá druhého rodiče z jiného důvodu zcela nezávislého na chování pečujícího rodiče (např. právě v důsledku chování druhého rodiče k dítěti, odmítání nového partnera druhého rodiče apod.).

Výhodou terapie či práce v krizových centrech může být i lepší časová dostupnost a snazší zahájení již v počátečních fázích řízení. Při volbě příslušného zařízení je vhodné se zaměřit na ta, která mají se syndromem zavrženého rodiče zkušenost a umí s ním pracovat.

Je otázkou, nakolik je možno zjišťovat manipulace dítěte při výslechu dítěte soudem.

Lze mít za to, že zkušený soudce může sám identifikovat nesrovnalosti ve výpovědi dítěte, nedostatečnost důvodu pro zavržení rodiče, použití formulací a termínů neodpovídajících věku a vyspělosti dítěte apod.

Nicméně nelze na to spoléhat, neboť soudce ze své podstaty není dětským psychologem a odhalit manipulace je obtížné i pro kvalifikovaného odborníka.

Nelze však podceňovat ani jiné důkazní prostředky, které mohou odhalit manipulace, zejména může být hodně vypovídající komunikace mezi rodiči, či svědecké výpovědi nestranných osob, které jsou s dítětem a jeho rodiči v kontaktu.

Při dokazování může být vhodné se soustředit nejen na prokazování samotné probíhající manipulace (což bývá obtížné), ale i na prokazování existence některých ze shora specifikovaných znaků syndromu zavrženého rodiče, jak jsou popsány výše (zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče, zákaz poskytování informací o dětech ze strany třetích subjektů, kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem apod.). Tyto skutečnosti se totiž prokazují snáze. Tyto důkazy mohou být případně vodítkem nejen pro soud, ale i pro znalce, který se pak může spíše zaměřit na otázku, zda je u dítě podporován vznik syndromu zavrženého rodiče. 

Druhá část článku, kterou v nejbližších dnech najdete na portálu Právní prostor.cz, se bude zabývat právními možnostmi obrany zavrženého rodiče.

Když se rodiče přetahují o dítě, hrozně mu tím škodí

[1] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_zavr%C5%BEen%C3%A9ho_rodi%C4%8De .

[2] Gardner, R.A. (1996) – Syndrom zavrženého rodiče, Praha: MPSV.

[3] Následující kapitola je převzata z knihy Čí je to hra? od Zlaty Knetlové a kol., text použit se souhlasem autorů. 

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.

[5] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17.

Odpusťte svým rodičům, jen tak dobře vychováte vlastní děti

Začal nový školní rok a s ním dětské povinnosti, rodičovské (drobné i větší tlaky) na jejich splnění, ze které pak pramení i podrážděnost obou stran.

Čekají vás dětské stížnosti na to, že jste moc přísní, učitelské stížnosti, že jste zase přísní málo. Co je správně? To, co fungovalo na vaše prarodiče, rodiče nebo na vás, je dnes už mnohdy nepoužitelné.

Martina Kociánová si pozvala Lenku Lacinovou, psycholožku se zaměřením na vývojovou psychologii a pedagožku Petru Škrdlíkovou, která se věnuje hyperaktivnímu chování dětí. Spolu taky napsaly knihu Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově povoleny.

Martina: V čem vidíte zásadní rozdíl mezi tím, jak se vychovávaly děti dříve a jak dnes?

Lenka Lacinová: Když se člověk podívá na výchovu, tak si musí vždycky uvědomit, že se lišila nejenom v době, to znamená v historických etapách, ale taky ve společenském a kulturním kontextu. To znamená, že opravdu jiná situace je někde ve střední Africe, jinak se vychovávají děti u tradičních národů někde v Nové Papui Guinea.

Martina: Asi bychom zůstaly ve středoevropském prostoru.

Lenka Lacinová: Ale ta srovnání jsou mnohdy velmi zajímavá, protože tam je vidět, že existují určité společné aspekty, prvky, které jsou napříč kulturami shodné. Vycházejí samozřejmě z toho, že jsme jeden biologický druh. To znamená z biologické podstaty, která odkazuje k nějaké ochraně života, zachování života dítěte.

Jsou to otázky, které se týkají sensitivity při reagování na dětské potřeby, na dětský pláč. A pak jsou ale ty kulturní, které vycházejí z toho společenství a z toho, pro co se to dítě připravuje. A to se lišilo v historických etapách a liší se to i v kulturách.

Autor teorie citové vazby John Bowlby vyrůstal na začátku 20. století v Británii, kde lepší rodiny, vyšší střední třída, měly chůvu. Děti v podstatě obstarávala milující chůva a maminka je měla jenom na reprezentační účely. Na čaje a na nedělní procházky. Výchova byla velmi vstřícná.

Ale pak bylo zajímavé, že chlapce v 11 letech odeslali do internátní školy, na důstojnickou školu a tam ty podmínky byly velmi drsné. Vypadá to dost nesmyslně, nejdřív je dítě opečovávané a pak tvrdý režim, sem tam nějaký výprask a zima.

Čtěte také

Ale mělo to ten důvod, že během raného období získali sebedůvěru a pak ale, aby nebyli příliš, zhýčkaní, tak došlo k téměř traumatickému zážitku a přešli do tvrdého světa mužů. Trauma způsobilo jakési zatvrzení.

Stali se z nich koloniální důstojníci, kteří byli tvrdí, méně empatičtí, ale s velkou sebedůvěrou. Což je něco, co koloniální Británie tenkrát potřebovala, protože představte si koloniálního důstojníka, který je pro sociálně orientován a empatický, jak vůči domorodcům, tak i k vojákům. To by nedopadlo dobře.

Budete mít zájem:  Opar V Koutku Úst Léčba?

Martina: Dá se říci, že dnes tento výchovný postup uplatňují trošičku v Japonsku, protože tam ty děti můžou tuším do šesti let naprosto vše, pak nemůžou prakticky nic a podléhají drilu. Akorát ti nejsou koloniálními úředníky, ti mají posléze nejvyšší procento sebevražd.

Lenka Lacinová: Přesně tak.

Rodiče mají strach i ze zdravé zátěže

Martina: Já bych teď sestoupila možná do současnosti a třeba do školky. V čem je přístup k dětem dnes odlišný oproti tomu, jak vychovávali rodiče děti třeba před 30, 40 lety.

Petra Škrdlíková: Mám pocit, že dnešní rodiče daleko více řeší individualitu dítěte, identitu, štěstí. Snaží se, aby dítě nebylo traumatizováno. Mají strach i z věcí, které já považuji za zdravou zátěž, která vede k vývoji.

Přehouplo se to do výchovy, aby dítěti byly naplňovány všechny potřeby. Možná rodiče nedomýšlejí, jak to bude, až dítě půjde do školy, až se jednou ožení a bude si muset sám některé věci zařídit, bude se muset starat o svoje dítě.

  • Představa dítěte v dnešní době je, že je důležité, aby se cítilo dobře, bezpečně, šťastně a nemělo žádnou velkou zátěž.
  • Co s volným časem, který neorganizují rodiče?
  • Martina: Dá se vysledovat, kdy jsme naprosto přestali vychovávat koloniální důstojníky?

Petra Škrdlíková: Když jsme byly malé děti, tak naše maminky nás vychovávaly v tvrdším stylu. Moc se neřešilo naše štěstí, moc se neřešily naše potřeby.

Lenka Lacinová: A nejenom štěstí, ale týkalo se to třeba i volného času. Dnes se motivovaní rodiče snaží každý víkend vymyslet něco, aby se děti něco naučily, viděly, aby to bylo zajímavé, zábavné, aby plnohodnotně sdíleli čas. Jenže děti už můžou být přesycené. Dřív se tolik nehledělo na to, aby děti trávily čas beze zbytku smysluplně.

Daleko víc rodiče přemýšlí nad tím, jak dítě rozvíjet, aby něco nezanedbali. Někdy mám dojem, že nadměrná strukturace volného času vede k tomu, že když jsou děti ponechány samy sobě, tak mnohdy neví, jak si hrát.

Volná hra pro dnešní děti je obtížnější, protože rodiče je nenechají ani chvilku se nudit, aby přišly potom s vnitřní motivací a začaly si hrát samy. My jsme byli nadšeni, když bylo takzvaně volno. A mohli jsme si dělat něco po svém. Dneska to bývá největší problém. Děti chodí a ptají se, co teda máme dělat?

Lenka Lacinová Dnešní snahou motivovaných rodičů je zaplnit čas dětí smysluplně. Což může v určité míře v rozvoji détěte škodit.

Martina: A k tomu vede přílišná péče rodičů? Anebo celkový trend ve společnosti?

Petra Škrdlíková: Rodiče dítěti nabízí nějaké aktivity, pořád nějaké činnosti, ono je přijímá a jde jenom po zábavě, po tom, co je pro něho příjemné. Pak neumí samo s tím časem, který se najednou objeví, nakládat.

Dítě si samo může vymyslet, co si udělá a ono najednou neví, co by udělalo, protože nikdo mu to v tuto chvíli nenabízí žádnou činnost. A teď je najednou ztraceno, a buď jde divočit, jde dělat nějaké lumpárny, tajtrlíkovat nebo sedí a je ztracené.

Nechte dítě, ať si najde i vlastní zábavu

Martina: Rodiče ve městech většinou nemohou dítě pustit ven. Je potřeba neustále vymýšlet program, protože jinak by byl domov taková odložovna. K čemu to vede?

Petra Škrdlíková: Je důležité, aby se dítě umělo zabavit samo, aby si dovedlo vzít kačera Donalda, když je mu osm a chviličku si ho číst, nebo aby si vzalo nějako stavebnici a něco si vytvořilo.

Je to určitý problém středních a větších měst, že ty děti dneska nemůžou běhat po ulici. Když děti mohly běhat venku, tak si trénovaly všelijaké kompetence. Rozvíjely se motoricky, psychomotoricky, tělesně, koordinovaly pohyb, hrály si s míčem.

Čtěte také

Dneska je to obtížnější a proto se pedagogicky působí, aby děti do první třídy byly trošku vyzbrojené a uměly chytit správně tužku. Máte pravdu, že toto je problém dnešní doby.

Lenka Lacinová: Naše zkušenosti vycházejí ze zkušenosti s motivovanými rodiči, aby to nevyznělo, že mluvíme o celé populaci rodičů. Určitě jsou rodiče, kteří naopak dětem nenaplňují potřeby, zanedbávají je, nemluvě o patologických koncích jako týrání, zneužívání, a tak dál.

Je důležité zdůraznit, že motivovaní rodiče mají dobrou vůli, mají svoje děti rádi a chtěli by pro ně to dobré. To znamená připravit je pro budoucnost. Připravit je dobře.

  1. Aby člověk dobře vychoval dítě, musí odpustit svým rodičům chyby ve výchově
  2. Martina: Co může rodič sám se sebou udělat, aby vychovával své dítě co nejlépe?

Petra Škrdlíková: Je hrozně důležité, aby rodič, který začíná, se snažil sám být srovnaný s tím, jak jeho vychovali jeho vlastní rodiče.

Někdy se stane, že mladá maminka, mladý tatínek mají ty nejlepší ideály, že oni budou daleko lepšími rodiči, než byli jejich vlastní rodiče, kteří na nich napáchali spoustu chyb.

A toto není úplně nejlepší předpoklad pro to, aby byli sami dobrými rodiči.

Martina: Proč ne?

Petra Škrdlíková: Tím, že se vymezí vůči výchově svých vlastních rodičů, tak většinou vnitřně odmítnou i to dobré. Nepodaří se jim oddělit to dobré od toho špatného a potom vychovávají dítě úplně naopak. A tím se ochudí o to pozitivní, co jim jejich vlastní dali.

Je nejlepší, když si člověk pojmenuje, to co se mu líbilo a to, co ne. Může pak přijít a říct mami, já jsem se rozhodla, že tyto věci bych chtěla dělat stejně jako ty. Když to udělá, tak je to projev zralosti a i možnost získat blízkost s maminkou.

Když si člověk srovná, odpustí rodičům, že udělali nějaké chyby, odpustí taky sám sobě, když dělá nějaké chyby vůči svému vlastnímu dítěti. Protože pokud já chci být dobrým rodičem, musím se také srovnat s tím, jak mě vychovali moji rodiče a stoupnout si pevně na svoje vlastní nohy a dokázat si odpustit, že jsem schopná taky dělat nějaké chyby.

Martina: Jaké chyby jako rodiče děláme nejčastěji? Dají se vyjmenovat?

Petra Škrdlíková: To je podle temperamentu, podle nastavení, podle vlastního zázemí, ze kterého člověk vyšel, podle toho, v jakém žije partnerském vztahu.

Lenka Lacinová: A jaké je to dítě. Myslím, že je hrozně důležité prostě nezapomínat na to, že to samotné dítě je aktivním činitelem, který tam vstupuje. To není tak, že my působíme jenom ve směru od rodičů k dítěti, ale ono to působí i obráceně.

Petra Škrdlíková: Vůči některému dítěti můžete být skoro úplně vynikající matka a můžete mít pocit, že se vám to báječně daří, ale pak se narodí sourozenec. To se stalo mně. U prvního dítěte jsem měla pocit, že jsem skoro nejlepší matka na celém širém světě, protože mně se tak báječně s chlapečkem dařilo.

Za čtyři roky se mi narodilo druhé dítě a já jsem byla se svým mateřským rodičovským sebevědomím někde na totálním dně, protože mně se nedařilo vůbec nic. Najednou jsem ztratila jakousi intuici, nebyla jsem schopná rozpoznat, co je normální a co už normální není, co to dítě potřebuje a bylo to hrozně těžké.

  • Vybojovali jsme to, dneska už studuje vysokou školu, ale bylo to s ním o mnoho složitější.
  • Martina: Jenomže dámy, vy jste spolu napsaly knihu a teď, když jsem se zeptala, jaké nejčastější chyby děláme, tak jste mi řekly, to se musíte podívat na to z tohohle úhlu pohledu, z tohoto úhlu, z tohoto…
  • Petra Škrdlíková: Nic konkrétního, co?

Martina: Ale vy jste musely napsat knihu, která je jakýmsi, řekněme, obecným mustrem nebo návodem. Jak se píše taková kniha a jak jste si jisté, že ty vaše rady jsou skutečně pro většinu rodičů platné?

Lenka Lacinová: My jsme přijaly představu o tom, že výchova není to, jak to dítě poslouchá tady a teď. To znamená, není to, jestli mě to dítě teď poslechne, teď se chová vzorně, že toto by měl být ten cíl.

Zkuste si jako rodič představit, jaký byste chtěli, aby v dospělosti byl. Jaké hodnoty si představujete. A vždycky, když aktuálně vychováváte a třeba trváte na tom, aby si dítě odneslo špinavé ponožky do koše na prádlo, tak musíte vědět, proč to chcete. Jestli je to jenom proto, že nesnášíte nepořádek a prostě vás to štve.

Budete mít zájem:  Pedofil má děti rád

Petra Škrdlíková: To by si člověk mohl udělat sám. Mohl by si vzít ty ponožky a odnést je sám do toho koše a nemusel by mít konflikt.

Lenka Lacinová: Anebo jestli chcete, aby vaše snacha potom nemusela chodit a říkat, to je hrozný, ani ty ponožky si po sobě neuklidí. My jsme se do knížky snažily včlenit perspektivu. Je to zase na každém rodiči, protože já jsem nepřítel univerzálních rad.

Rodič by měl vždy respektovat dispozice dítěte

Martina: Ale přesto jste musely alespoň v knize odpovídat na otázku, jaké chyby děláme my rodiče nejčastěji. To jste musely nějak zkusit pojmenovat.

Petra Škrdlíková: Na jedno poradenství přišla paní s hyperaktivním pětiletým chlapečkem. Logopedicky měl nějaké problémy a byl úplně motoricky neobratný. Vypadal jako opožděný chlapeček. V té chvíli mně přišlo, že ten chlapeček potřebuje opravdu podporu, aby než půjde do první třídy, to všecko vykompenzoval a aby to v té první třídě pěkně zvládl.

Maminka byla taková upjatá a měla jiné představy než to, co já jsem jí říkala. Tedy, že je potřeba trénovat práci s ručičkama, aby se mu ta jemná motorika trošku vytrénovala, že by měl chodit k logopedovi.

Myslela jsem na to, co s ním bude v první třídě za dva roky, až bude muset zvládat nálož základního vzdělávání. Ale ta maminka byla nespokojená. Řekla mi: Víte, mně to nepřijde tak strašně důležité. Z něho stejně bude nějaký makrobiolog. Nebo podobné povolání po manželovi, protože manžel je vědec makrobiolog a on taky bude vědec.

A chtěla se mnou řešit konkrétní věci jako třeba, co má dělat, aby nelezl na vitrínu. A to je přesně ono.

Ona se zaměřila na to, že z toho kluka bude vědecký pracovník, tak mu to předurčila, ale nebrala v úvahu konkrétní možnosti dítěte.

To, kde na jakém stupni vývoje momentálně je, co momentálně potřebuje a to si myslím, že je třeba jedna z těch chyb. Kdy rodič nerespektuje to, jaké to dítě je, s jakými dispozicemi se narodilo, jakého je temperamentu.

Petra Škrdlíková Respektujte, jaké máte doma dítě. S jakými dispozicemi se narodilo, jakého je temperamentu!

Poznala jsem maminku, která byla velmi aktivní, šikovná architektka, zdatná žena a narodil se jí úzkostný chlapeček, ťunťa, který při každém problému plakal. Musela se srovnat s tím, že potřebuje jiné tempo, jiné věci, aby ho do života posilovala.

Myslím, že pokud člověk nerespektuje individualitu dítěte v tom slova smyslu, že každý jsme nějaký jiný, máme jiné dispozice, jsme na jiném vývojovém stupni, tak potom dítěti můžeme uškodit.

Martina: Milé dámy, jsem moc ráda, že jste přišly a děkuji vám za vaše názory.

Další díl věnovaný výchově vašich dětí poslouchejte v úterý 13. září po 18:30.

Záznamy pořadu najdete v Archivu

Související příspěvky

Jak se dostat z rodičovské pasti? Kupodivu docela snadno

Jasné hranice děti uklidňují. Příliš benevolentní přístup vychovává sobce a tyrany

Požitky a hmotné věci je potřeba dávkovat nejen dětem, ale i sobě

Když si dítě myslí, že ho rodiče nemají rádi..

„Náš syn nám řekl, že ho nemáme rádi. Jsme z toho v šoku. Řekli jsme mu, že ho moc milujeme, ale on tomu odmítá věřit. Co máme dělat?“  Na dotaz odpovídá P. Denis Sonet, který se léta věnuje poradenství a duchovnímu doprovázení.

V rodinách se docela často stává, že jedno z dětí nabude přesvědčení, že ho rodiče nemají rádi. Svoje trápení dává najevo buď tím, že se velmi dožaduje mazlení, nebo se naopak uzavře do sebe a jakýkoli projev náklonnosti odmítá. Často také testuje rodičovskou lásku úmyslnou provokací. Když ho pak rodiče „usměrní“, považuje to za další „důkaz“, že ho opravdu nemají rádi.

Příčiny mohou být různé

Za nemilované se obvykle považuje prostřední dítě, tísněné z jedné strany starším sourozencem, kterého všichni obdivují, a z druhé strany mladším, nad nímž se rozplývají.

Často to bývá také adoptované dítě, které má za sebou zkušenost s tím, že ho biologická matka opustila, a které si teď není jisté, zda ho adoptivní rodiče mají rádi opravdu bez výhrad. Může to být i dítě postižené, jež má strach, že rodiče zklame, že ho odmítnou nebo že ho budou pořád jen litovat.

Také živé dítě, které chvíli neposedí, a které proto rodiče často napomínají a kárají, může dospět k přesvědčení, že to všechno se děje proto, že ho nemají rádi.

Rovněž se může jednat o dítě přehnaně přísných rodičů, které má dojem, že mu rodiče ve všem brání, že ho nepřijímají takové, jaké je, a že mu právě pro nedostatek lásky zakazují dívat se na televizi či mu odmítají koupit hračky jaké mají kamarádi. Nemilované se může cítit i dítě, jehož otec či matka rodinu opustili, aby mohli žít s někým jiným a případně s ním vychovávat jeho děti.

Každý z těchto případů vyžaduje jiné řešení. Adoptovanému dítěti vysvětlíme, že každé – i „biologické“ – dítě musí rodiče do určité míry adoptovat a přijmout takové, jaké opravdu je, a ne takové, jaké by ho chtěli mít.

Adoptovanému dítěti je také potřeba říci, že jsme je přijali vlastně ještě dřív, než do rodiny přišlo, a milovali tím víc, oč déle jsme na ně museli čekat.

Mělo by pochopit, že pravý otec je ten, který ho má rád a pokud mu tuto pravdu řekne někdo jiný než rodiče, tím lépe.

Také bychom mu měli umožnit, aby vyjádřilo svou zlost na biologickou matku, která ho opustila, protože jinak se bude tato zlost obracet na matku adoptivní, o níž si dítě může vytvořit představu, že ho pravé matce „vyrvala“.

Jedná-li se o postižené dítě, citlivé na to, jak se na ně druzí dívají, je důležité, aby ho rodiče dokázali pochválit za každou snahu a za každý pokrok a naopak, aby přemírou pozornosti jeho handicap ještě nezvýrazňovali.

Dítě rodičů, kteří spolu nežijí, musí vědět, že ho rodič, který odešel, má stále rád a že s ním může být i nadále v kontaktu. Mělo by si navzdory všemu uchovat k oběma rodičům kladný vztah, protože představují kořeny, z nichž vyrůstá.

Jak dítěti pomoci?

V první řadě je třeba říci, že dítě za tyto pocity – že není milováno – nemůže! 

Jsou určité situace, jimž by se měli rodiče dítěte, které se necítí dostatečně milované, vyhýbat. Patetické zvolání „Já tě miluju!“ nebo „Vždyť dobře víš, že tě máme rádi“ dítěti nijak nepomohou.

Tato prohlášení, zvlášť v situaci, kdy se dítě rodičovské lásky dožaduje, v něm naopak probudí přesvědčení, že si jsou rodiče moc dobře vědomi toho, že ho ve skutečnosti rádi nemají, a tak se to těmihle vzletnými frázemi snaží zamaskovat.

Dítě bude rodičům jejich lásku opravdu věřit, když se mu od nich dostane zaslouženého obdivu, když si udělají čas na to, aby ho vyslechli, když ho ujistí o jeho schopnostech.

Co se týče otce, měl by si občas udělat čas jen pro to z dětí, které se cítí odstrčené: „Jedu na nákup, nechceš jet se mnou?“… Je totiž dobře známé, že když jsou děti s rodiči samy, bývají najednou úplně jiné. Maminky by zase měly své děti čas od času znenadání „přepadnout“. Když to dítě vůbec nečeká – třeba když si dělá úkoly, maminka ho zničehonic s láskou obejme.

V případě, že dítě opravdu hrozně vyvádí a ve snaze prověřit rodičovskou lásku překračuje všechny meze, je důležité rozetnout bludný kruh.

Čím víc ho totiž budeme kárat, tím víc se bude cítit odstrčenější, a čím víc bude proto vyvádět, tím víc ho budeme kárat! Je na rodičích, aby z rolí, do kterých jsou takovým scénářem tlačeni, vystoupili: „Vyváděj si jak chceš, my tě stejně budeme mít jen o to víc rádi!“

Nemilované dítě je často dítětem, které nemá rádo ani samo sebe. Výchova spočívá mimo jiné i v tom, odhalit našim dětem bohatství, jež se v nich skrývá a jež s věkem dál poroste.

Děti by měly už jako malé zažívat rodičovský obdiv. Nepoukazujme stále jen na jejich nedostatky, ale podporujme jejich přednosti, které časem všechno to horší udusí.

Děti by měly vědět, že mají v našich očích velkou cenu.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector