Když dudlík nepomáhá: Pláč dětí a slzy mámy

Velké coming out Zažrané mámy!

Naši starší kluci používali dudlíky. Tak. A je to venku.

Copak jsem nevěděla, že kazí přisátí a vůbec kojení neprospívá?

Případ první

Popravdě si to už u toho prvního nepamatuju. Asi jsem to věděla, ale pro jistotu jsem si dudlík do porodnice vzala. No – dostal ho hned první noc – pomohl mu na bolesti bříška.

Nadšená jsem nebyla, snažila jsem se nabízet spíš prso, než dudlík, ale pána štvalo, že to z prsu hned teče a on přece chce jen dudlat (no jo, nalitá prsa kvůli tříhodinovým intervalům … 🙁 )

Když pak v půl roce už mléko neteklo tryskem, bylo už mládě na dudlík příliš zvyklé a vyžadovalo ho. Ne nějak vehementně a často, ale bez něj jsme to prostě neuměli.

Naštěstí jsme se dudlíku zbavili při první rýmě v devíti měsíci – nemohl s ním pořádně dýchat, tak ho nechtěl. Po vyléčení jsme mu ho už nevraceli.

Případ druhý

Byla jsem odhodlaná dudlík druhému synovi nedat. Jenže!

Vzala jsem si ho opět pro sichr do porodnice. Chyba!

Dostal ho druhou noc – nechtěla jsem budit spolubydlící maminku, tak jsem dítě umlčela dudlíkem. (Myslíte, že mě napadlo poprvé, nebo aspoň podruhé, vzít si dítě k sobě do postele? Ne. To bylo přece zakázané!)

Opět jsem se snažila dudlíku zbavit, ale pořád mi nikdo nevysvětlil, jak to dělat, když chce dítě jen dudlat a nechce pít mlíko.

Po roce měl dudlík už jen na spaní – na tu usínací část, pak jsme ho vyndavali. Dudlík byl vyhrazen pro stavy usínání nebo nejistoty. Když byl v pohodě, rozhodně ho neměl. Ale i tak – místo, aby se šel uklidnit k mámě, vrazil si do pusy kus gumy :-/ Nechala jsem ho, vytvořit si vztah s věcí, místo prohlubování vztahu se mnou.

Lituju toho? Teď už ne. Litovala jsem, než jsem zakusila, jaké to tedy s novorozencem bez dudlíku je.

Teď už vím, že s dudlíkem je všechno o tolik jednodušší! „Jen“ to kojení je pak těžší (ano, druhorozený měl s kojením problémy celý dva a třičtvrtě roku). Každopádně jsem tehdy dělala jen to, co jsem věřila, že je pro něj nejlepší.

Případ třetí

Tentokrát jsem dudlík do porodnice nebrala. (Ale koupený jsem ho srabácky měla – zůstal doma v pohotovosti.) Porodnici jsem zvládla levou zadní – byla jsem na pokoji sama a dítě si do postele brala ( i když jsem pak byla na black listu a i uklízečka mě hlásila doktorce!)

Pořád jsem nevěděla, jak řešit potřebu dudlání. I když jsem kojila na požádání, mléka bylo z počátku fakt dost a teklo po pár sacích pohybech. Manžel ze mě šílel, že si to zbytečně ztěžuju. Asi tak trilionkrát se mě opatrně zeptal, jestli ten dudlík nezkusíme.

Vydržela jsem jeho zviklávání a vytasila se s malíčkem – v jedné chytré americké příručce malíček jako alternativu k dudlíku doporučují. Sice to není prso, ale krmí se tak miminka mlékem, tak to snad přisátí nekazí (edit: bohužel i prst může přisátí zkazit).

Takže nám začala éra „Chce dudlík, dej ho na prst!“ Seděli jsme pár týdnů přikovaní vedle prcka a střídali se v nabízení malíčku.

Výhody oproti dudlíku:

Nevydržíte to hodinu v kuse, prostě ten prst zkusíte vyndat a ono to třeba vyjde.
Poznáte, kdy dítě dudlá se slábnoucí intenzitou – usíná, a kdy naopak dudlání zesiluje – chce nakojit.

Jste to vy, vaše tělo, jste u něj/ní, není to plast nebo guma.
Malíček se vám neztratí. 🙂

Nevýhody oproti dudlíku:

Klade to vysoké nároky na hygienu rukou a pečlivé střihání nehtů.
Nic moc mezi tím neuděláte (ale pár článků jsem vám jednou rukou napsat zvládla 😉
Po pár minutách máte prst jak vodník (viz první výhoda).

Tak a teď si prosim vás nemyslete, že vás nabádám malíček nabízet! To vůbec ne! Jen sepisuju naše zkušenosti. My jsme to prostě jen s prsy nedali.

Bez dudlíku je to totiž s miminkem o tolik těžší!

Brečí vám dítě v kočárku? Smůla! Dudlík by to vyřešil raz dva. (S rukou v kočárku jsem šla jen jednou a nikdy víc! Od té doby jen šátek.)

Potřebujete dítě v noci přebalit ještě před nakojením? Smůla! Bude to s řevem a probudí se celá rodina. Dudlík by pomohl miminku tu chvíli vydržet potichu.

Rozbrečelo se dítě na veřejnosti? Smůla – to se stydíte i ten prst použít. Dudlík by to vyřešil raz dva.

Dítě má hlad a žena je doma za pár minut? Smůla! Prořve vám to celé. Dudlík by jej na tu chvíli utišil.

Babička chce vozit v kočárku? Asi taky smůla! Co když se vnouče probudí? Jak ho utiší? Dudlík by byl super pojistka pro váš klid, že nebude dítko vozeno v kočáru řvoucí.

Zkrátka jsou to galeje, starat se o miminko bez dudlíku.

Litovala jsem, že jsem dudlík zakázala? Nikdy! Naopak jsem na sebe byla náležitě pyšná. Synovi jsou čtyři měsíce a nepotřebuje už ani ten prst. Jeho potřeba dudlání se výrazně snížila. Tvorba mléka se mi ustálila a už můžu sloužit i jako přírodní dudlík 😀 Ale většinou to opravdu potřeba není.

Jsem na nás hrdá, že jsme to s manželem vydrželi a věnovali synovi ty cenné desítky minut navíc, o které byli bráškové ochuzeni.

Jo a proč jsem to tak hrotila?

Dudlík může pokazit přisátí k prsu – pusinka pracuje jinak. Doporučuje se ho nepoužívat minimálně po dobu šestinedělí. (Jenže to je právě to nejobtížnější – své dítě ještě neznáte dokonale, ještě nepoznáte, co kdy potřebuje a jeho potřeba sát je ohromná. Po šestinedělí to byla už brnkačka.)
Dítěti s dudlíkem se spouští sací reflex ihned – dudlík se mu dotkne horního patra. Ale u prsu to tak není, bradavku musí dítě nejdřív nasát hluboko do pusinky, aby se horního patra dotkla a reflex se spustil. A s tím pak dudlíkované (nebo lahvované děti) můžou mít problém. (Tady je to hezky vysvětleno.)

Dudlání šidítka potlačuje pocit hladu a oddaluje kojení (toho naše mámy využívaly, aby jim děti vydržely předepsané tři hodiny). Velké pauzy mezi kojeními ale snižují tvorbu mléka.
Odnaučení není vždycky snadné (my měli fakt kliku, uvědomuju si to).
Dudlík u zubatých dětí kazí skus. (My omylem koupili dudlík pro nedonošené děti -4 – 0 m. Ten mi zubařka schválila, že alespoň není moc velký. Na něm prostřední syn vydržel celý rok a půl.)

Přijde mi nerozumný dítěti vytvářet citovou vazbu k věcem, tu má mít k lidem.
Dudlíkem mívají lidi sklon řešit všechno – bolest, hlad, potřebu kontaktu, počůrané pleny, potřebu prdět, nudu, …

Takže i když to tak většinu článku nevypadalo, doporučuju vám se na dudlík vykašlat.

Vykašlat a radši se ztotožnit s myšlenkou, že mateřství (rodičovství) je něco, co vaši pozornost zaměstná na 100 % – v počátcích určitě.

Nehledejte zkratky (jako já v prvních dvou případech), zkuste být pro své dítě plně k dispozici. Kontaktní rodičovství vám v tom krásně pomůže – šátek, spaní s dětmi, kojení na požádání, bezplenkovka – všechno tohle pomáhá se bez dudlíku obejít co nejčastěji. Věřte mi, já to žiju na vlastní kůži 😉

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buď hustá, jednej v zájmu dítěte)

P.S:

Pokud chcete pro hladký start mateřství udělat maximum, využijte Manuál prvorodičky a akčního průvodce Moje příprava na mateřství 😉

Problém nastává, když dítka nejen „tiše nespí“, ale i v bdělém stavu příliš často pláčou. Odborný termín „excesivní pláč kojenců“ je definován „třemi trojkami“.

Hovořit o něm lze, vyskytuje-li se u jinak zdravého kojence po dobu delší než tři hodiny za den, více než tři dny v týdnu a po dobu nejméně tří týdnů.

Mezi podstatná kritéria to sice nepatří, leč obvyklé je, že dudlík nepomáhá.

Údaje o výskytu této nepříjemnosti (pro dítě i pro jeho blízké, v dalším textu budu v tomto smyslu užívat slovo rodiče) se dosti liší. V literatuře je možno najít údaje o takto postiženém jednom a půl procentu dětské populace. Objevují se i data zhruba sedmkrát vyšší. Rozdíly bývají připisovány jak rozdílům v odborném záznamu, tak i v nepřesnosti anamnestických údajů.

Někteří rodiče jsou i na náznak pláče velmi vnímaví. Jiní trpí v tomto směru málem „výběrovou hluchotou“. Častější je první případ. V ordinacích se jeho reprezentanti objevují ve srovnání s druhými takřka výlučně. Obě varianty reakcí do jisté míry souvisejí s psychickými rysy rodičů.

Pokud ke značkování použijeme vyhraněné hovorové výrazy, „jednička“ souvisí s nervozitou, „dvojka“ spíše s psychopatií.

Budete mít zájem: Biologická Léčba Padání Vlasů?

Proč dítě pláče?

Dítko pláčem sděluje ledacos, nejčastěji jde o emoce. Sdělení je možno vědecky dekódovat. Matka či jiní velmi blízcí lidé k tomuto účelu vědu nepotřebují. Slyší rozličné zvukové odstíny a intuitivně poznají, co se stalo. Mimo jiné – matky častěji než otcové – dokáží neomylně poznat pláč vlastního a cizího potomka.

O odpověď, proč dítě pláče, se pokoušejí různé teorie.

Teorie psychologická:

Citové neuspokojení, poruchy tzv. attachementu – mj. vztahu mezi dítětem a jeho pečovatelem (obvykle rodičem), který u dítěte vyvolává pocit bezpečí, jistoty a ochrany, a díky jemuž může dítě svého pečovatele využívat jako bezpečnou základnu při objevování světa i jako útočiště a zdroj útěchy.

Popsaný pláč dává signál – je narušený kontakt s matkou či jinou převážně pečující osobou. Zdaleka nemusí jít o „psychopatii“ dospělých. Velkou roli zde hraje deprese, jejímž podhoubím může být poporodní „baby blues“.

I kojenec zřejmě po svém dokáže vnímat příznaky rodinného rozvratu nebo jiného nadměrného stresu rodičů. Zajímavá je naznačená souvislost s nechtěným těhotenstvím. To samo o sobě pravděpodobnost nadměrné plačtivosti zvyšuje méně výrazně.

Daleko větší závažnost tu má jeho souvislost třeba jen s ne zcela uvědomovaným obojakým, nebo dokonce záporným postojem k dítku po narození. Výrazný stres v době těhotenství má samozřejmě též podíl.

Jde o reakci na potíže s trávením. Do jisté míry může jít o reakce na zácpu, průjem, dávivý reflex. Roli může hrát i potíž s patřičným odříhnutím. Obvykle se má za to, že pláč je způsobem, jak přivolat dospělé a dožadovat se jejich pozornosti. Zde tomu tak být nemusí. Určující je reakce na tělesný dyskomfort.

Teorie alergického původu:

Může jít o důsledek alergických reakcí zejména na mléko nebo na jiné, doplňkové potraviny.

Teorie vrozené psychické lability:

V děloze matky bývalo poměrně blaze, leč všechno je nyní jinak. Ostatně ne nadarmo někteří dospělí tvrdí, že „každá změna je k horšímu“. Zde se hovoří o zhoršené adaptaci na běžné prostředí.

Teorie „od každého něco“:

Poměrně častá může být kombinace několika ze zmíněných příčin. Občas se zdá, jako by se nesečítaly, ale spíše násobily.

Maminku netrápí jen pláč…

U matek excesivně plačících dětí je popisován vyšší výskyt psychosomatických syndromů. Mnohé z těchto žen lze zařadit do skupiny poněkud úzkostných intelektuálek, spíše prvorodiček. Vztahy s partnerem nebývají právě nejlepší. Matky může trápit sociální izolace i finanční problémy.

Tendence obtížně zvládat hraničně zvýšenou frekvenci pláče se údajně zvyšuje s mírou introverze. Maminky extrovertky na tom bývají lépe. Svým způsobem nebezpečná zde bývá vyšší schopnost empatie.

Když se do možných stavů a jejich následků u dítka budete hodně vciťovat, může vzniknout úzkost a s ní začarovaný kruh.

Autor: Unspash.com / Les Anderson, podle licence: Public Domain CC0

Jak již bylo uvedeno, excesivní pláč se jen velmi obtížně omezuje a ještě hůře dlouhodobě klidní. Pro dospělého tak může vznikat výrazná frustrace. Ne nadarmo dětský pláč nejčastěji předchází agresi dospělého vůči kojenci či batoleti.

Výhledy – co bylo a co bude

Zvýšená míra dráždivosti a výskyt excesivního pláče jsou často zaznamenány v životní historii problémových dětí. Harmonická symbióza temperamentu a prostředí vede obvykle k neproblémovému vývoji. Rozpory, eventuálně symbióza převážně záporných vlivů, velmi výrazně zvyšují pravděpodobnost poruch chování.

Platí, že stejné prostředí a velmi podobná výchova mívají zcela odlišný vliv na každé z dětí. Ostatně to může platit i pro sourozence. Thomasem a spolupracovníky byly roku 1970 popsány základní temperamentové typy. Výrazně ovlivňují tzv. styl chování. Lze odlišit:

Snadno vychovatelné děti „Sen rodičů“ tvoří zhruba čtyřicet procent populace. Typické je kladné emoční ladění, přiměřený biorytmus, přizpůsobivý zájem o nové podněty a situace. Kojenec tohoto typu snadno usíná, „sladce spinká“, klidný se ve vhodný čas probouzí. Co do intenzity pláče spíše kňourá, než křičí. Posléze věku přiměřeným způsobem „vylétá z hnízda“. Nejsou s ním problémy ve škole.
Obtížně vychovatelné děti „Rodičovský horor“ bývá každé desáté dítě, častěji kluk než děvče. Nálada dítka bývá spíše mrzutá, fyziologické funkce neprobíhají optimálně ani pravidelně. Coby kojenci hodně pláčí. Mívají tzv. obrácený rytmus spánku a bdění. To samo o sobě může vyvolat u pečujících osob těžký stres. Je sice nebetyčný rozdíl, zda vás nenechá vyspat nenáviděný žalářník nebo milovaný potomek, leč spánková deprivace může být srovnatelně mučivá. Tato dítka se obtížně přizpůsobují změnám. Mj. si těžko zvykají na tuhou stravu, objevuje se nechutenství. Vztek jim není cizí.

Pomalu se přizpůsobující děti Pro některé rodiče spíše radost, pro jiné málem horor reprezentuje patnáct procent z daného ročníku. Pomalu se přizpůsobují, bývají spíše pasivní, leč nepříliš nápadní. Excesivním pláčem netrpí. Později mohou připomínat styl „mouchy, snězte si mě“. Pokud na ně budeme spěchat nebo jim nabízet mnoho podnětů, mohou být mrzutí.
Temperamentově nevyhraněné děti Ty nelze zařadit do žádné z výše zmíněných skupin. Reprezentují zhruba pětatřicet procent chlapců a děvčat. Vykazují různé kombinace temperamentových rysů i reakcí na prostředí. Jejich typické projevy se mohou lišit v čase.

Předem není vyhráno ani prohráno. Ze „snových“ dětí mívá dle výše zmíněných autorů v dospívání, adolescenci či dospělosti problémy zhruba osmnáct procent. Z jejich „hororového“ protikladu potkává obdobné sedm dítek z deseti.

Okřídlený citát na závěr

Dlouho jsem zvažoval, která zlatá slova z pestré nabídky „rady moudrých“ využít. Nakonec volím výrok mé klientky, prosté ženy, matky několika dítek: „Dnes je situace tak složitá, že úspěšným vychovatelem jste, pokud vaše dítě není zavřené, nebo alespoň zavřít nezaslouží.“

Diskuze Hysterický pláč u miminka

Velikost písma:

Tento týden jsem ho několik večerů uspávala i 2 hodiny v kuse, nakonec
už to končilo tak, že jsme brečeli oba Nepomáhalo nic. Zkoušela jsem houpat, chovat,
mazlit, hladit, dodělat mlíko, vozit v kočárku… Nakonec jsem šla na
záchod a asi se uřval.
Máte některá podobnou zkušenost? Pomohlo něco?

Tohle znam, uplne to sami, jen nam je 8 tydnu..je to k zoufani..

Ahoj, u nas to same, take osm mesicu, taky se snazi prosazovat, tak to dava
timto zpusobem najevo, akorat u nas ten dudlik docela zabira, nekdy taky
zabere, kdyz si s nim jdu proste hrat a blbnout…

@teckaa dudlík u nás
právě pomáhá. Bez něj je tak 10 minut a řve.
U nás hraní nezabírá, když se rozeřve, tak fakt nepomáhá nic. Když ho
vezmu, tak se propíná a snaží se vyprostit. Jednou mi pomohlo, že jsem ho
hladila, ale příště zase nic.
Brečí u všeho – u jídla, uspávání, v kočárku, v nosítku,
v jídelní židličce…

Přiznávám se, že už to nedávám. Nejvíc mi vadí, že mu nejsem schopná
pomoct.

Nemám to z vlastni zkusenosti, ale za poslední dobu mám 3 kamarádky, co
měly miminka takový ubrekanky a když to zkrátim, potom se zjistilo, že
vlivem rychlého porodu měli skripnutou krční páteř…

@Anonymní píše:
@teckaa dudlík u nás
právě pomáhá. Bez něj je tak 10 minut a řve.
U nás hraní nezabírá, když se rozeřve, tak fakt nepomáhá nic. Když ho
vezmu, tak se propíná a snaží se vyprostit. Jednou mi pomohlo, že jsem ho
hladila, ale příště zase nic.
Brečí u všeho – u jídla, uspávání, v kočárku, v nosítku,
v jídelní židličce…

Přiznávám se, že už to nedávám. Nejvíc mi vadí, že mu nejsem schopná
pomoct.

On se nevzteká. Vztekání u něj poznám. Vzteká se, když chce hračku a
nedosáhne na ni, když chce ode mě něco k jídlu a nedostane, když mu
zdrhne brácha. To, co popisuju, je pláč.

@teckaa on řve
i u láhve s mlíkem, hodně zoufale. Zásadně neustupuju. Prostě to do
něj nacpu. Pije a jí způsobem, že se 3× napije a rozpláče se. U jídla
hodně často zpívám. Případně jí způsobem, že sní 5 lžiček,
rozpláče se, dám dudlík, uklidní se, 5 lžiček…

@klarazedni
rozlišuju mezi vztekáním a pláčem. Pokud se vzteká, tak na takové dítě
klidně použiju svou variaci na estivilla, pokud pláče = tečou mu slzy a
nudle, tak má nějaký problém a použít na takové dítě estivilla je proti
mému přesvědčení. Navíc on v noci spí celkem krásně a ještě
2 týdny zpátky usínal naprosto bez problémů. Jen pusa a dobrou. Tohle se
zhoršuje v poslední době.

@baramal on je
plánovaným císařem.

Budete mít zájem: Léčba Kloubů Krevní Plazmou?

@baramal píše:
Nemám to z vlastni zkusenosti, ale za poslední dobu mám 3 kamarádky, co
měly miminka takový ubrekanky a když to zkrátim, potom se zjistilo, že
vlivem rychlého porodu měli skripnutou krční páteř…

Jak se to zjistilo, a jak se to potom resi?

@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale už to nezvládám a stydím se.
Dělá to během dne, večer, v noci už to proběhlo taky.
Tento týden jsem ho několik večerů uspávala i 2 hodiny v kuse, nakonec
už to končilo tak, že jsme brečeli oba Nepomáhalo nic. Zkoušela jsem houpat, chovat,
mazlit, hladit, dodělat mlíko, vozit v kočárku… Nakonec jsem šla na
záchod a asi se uřval.
Máte některá podobnou zkušenost? Pomohlo něco?

Treba krome toho vseho co mu davas potrebuje dat vic najevo, ze je stredem
vesmiru a ze ho mas rada… Podivej se na nejaky video od
Jaroslav Dušek…

@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale už to nezvládám a stydím se.
Dělá to během dne, večer, v noci už to proběhlo taky.

Trochu pomáhá dudlík, takže většinu dne má ucpanou pusu , což mi taky vadí, ale jak vyšpuntuju, tak
vydrží 10 minut a brečí.

zuby?

@KackaDoup to bych
neřekla. Neslintá, nemá nateklo, neprosvítají, necpe si nic do pusy.

@Majk.w můžeš sem dát
nějaký odkaz? Nebo aspoň název videa?

Pláč, strach a jiné úzkosti – Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Dobrý den Linsey,

tak jak to popisujete mám příliš málo informací, abych se přiklonila
k nějaké hypotéze. Dovolím si tedy nabídnou více pohledů.

A mám jednu velikou radu na úvod – napřemýšlejte „jak na ní“
(vaší dceru milujete a není váš nepřítel – není smyslem jí přemoci, pře-cokoliv),
ale jak vy spolu, respektive jak celá vaše rodina spolu můžete v pohodě
žít a aktivně utvářet rodinnou pohodu.

Proč pláče? Co vám tím chce říci? Jak jinak by všechno měla
řešit, abyste byla spokojená? A v pohodě? Tak jak to popisujete – obě děti
mají pláč jako komunikační prostředek. Je možné, že syn se naučil tento způsob
komunikace od setry. Vy hodně vysvětlujete ony hodně pláčou. Co se změní? Jaké
jsou vaše ty poslední nápady a reakce, než pláč skončí?

Nabízím
experiment pláč je stejný komunikační nástroj jako vaše vysvětlování. Zkuste
to 3 dny pozorovat.

Pozorujte, když vám v tom nebude dobře, že děti
pláčou, klidně se jděte nadechnout do vedlejší místnosti, až se budete cítit
opět připravená – vraťte se. Zkuste méně vysvětlovat a pozorovat co se děje s pláčem.

Nahraďte slova více dotyky, objetím. Zkuste nabídnout dceři i synovi možnost
plakat – jako jejich přirozenost.

Další z variant je, že můžeme usuzovat z toho co
popisujete (3-5,5 let nejsou vidět, žádné rozdíly v chování, vysvětlování
nepomáhá, nerada mění vzorce, neví jak navazovat přátelství) na lehčí míru
autismu.

Nevím, jak dcera reaguje na své jméno, jaký navazuje oční kontakty, jaký
má vývoj řeči, jak pružně reaguje na pokyny a mnoho dalšího.

K platnému
kvalifikovanému diagnostickému závěru je zapotřebí sestavení důkladné anamnézy,
podrobná analýza chování a profesní zkušenost s různorodými projevy poruch
autistického spektra v různém věku.

Co rozhodně můžete vyzkoušet je
–
Přestat vysvětlovat, začněte dceři více ukazovat
a umožněte jí využití hmatu

–
Udržujte stabilní vzorce/zaveďte větší míru
struktury do prostředí a činností
–
Říkejte dceři smysl, proč má dané činnosti
vykonávat

Další variantou je, jak doma jako rodiče fungujete. Jak reagujete
ve vyhrocených situacích. Necháváte dceři možnost si své „nevím“ řešit pláčem? Není
vysvětleních příliš mnoho. V jaké fázi vztahu se nacházíte vy jako rodiče
a jak to vnímají vaše děti? Nestala se nějaká emoční událost ve vaší rodině?
Jaké byly okolnosti jejich početí, porodu dcery.

Děti se učí modelem napadá mě také jak utváříte přátelství
vy? Jak žijete? Má dcera možnost vidět vás, jak oslovíte na hřišti/kdekoliv jinou
maminku/člověka? Komunikujete s cizími lidmi před dětmi? (Včera jsem byla
s dětmi na Staromáku a slyšela jsem, jak jeden tatínek říká cca 3 letému
dítěti „drž se kočárku, tady by tě mohli sníst cizí lidé – říct to mě já se
tedy rozhodně nepustím a budu se jich fakt bát). Jak fungují obecně vztahy ve
vaší širší rodině?

Moc ráda, bych si s vámi o vaší situaci povídala – tak jako
to děláme s rodiči, kteří za námi přicházejí do Akademie rodičovství,
abych mohla získat více informací o vás jako rodičích, jak o svých rolích
přemýšlíte a co nabízíte svým dětem. Zkuste se prosím zamyslet nad mými otázkami,
připravíte se tak i na návštěvu u kolegyně, paní psycholožky, za pár měsíců.

Věřím, že pokud zkusíte některá z mých doporučení
situace s dcerou se začne pomalu měnit.

Přeji vám vše dobré a krásné vánoční svátky. Srdečně, Katka

Slzy pro mámu

Viním se. Stydím. Přemýšlím nad minulostí, dětstvím… Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“.

Po vzájemných invektivách ve vztahu si nás máma brala do područí, nesměli jsme jako děti s tátou mluvit, když nastal jejich dočasný problém… To jsme dodržovali. Posléze jsme byli od ní „peskovaní“ za to, že s tátou nemluvíme.

Tak to šlo v podstatě až do mé dospělosti. Nebyla to máma, která by mě přivinula, naslouchala, poradila… Tím nechci říct, že by mě nebo sourozence neměla ráda. Byla velmi pečlivá, pracovitá, v domácnosti – otec nedovolil, aby pracovala, právě díky své odporné žárlivosti.

Máma, jak si ji pamatuju

Byla na něm hodně citově závislá. Dnes už jako dospělá, zralá žena, která má za sebou kus života, kterému dovolila, aby ji semlel a posléze nabídl další začátky, přemýšlím… Snažím se mámu pochopit.

Na svět přivedla dcerku, která po necelém roku zemřela. Mám tři děti a vím, jaká to musela být bolest. Po dvou letech se narodil bratr a máma se na něho upnula, zcela logicky. Když jsem na svět přišla já po dalších třech letech, byla jsem jen „tatínkova“. Nějak jsem pro ni byla mimo kolej.

Samozřejmě, že jsem to poznala až v době, kdy dítě má rozvinutější vnímání. Přicházel život puberťáka se všemi aspekty. Nebyl nikdo, kdo by poskytl radu, oporu. Ani otec. Byl přesvědčený, že ze mě musí být právnička. Nic jiného ve mně neviděl. Byla jsem přece jeho holčička!

Ale ta „holčička“ šla na přijímačky sama a záviděla ostatním, co měli s sebou rodiče a ti s nimi sdíleli to krásné napětí v očekávání výsledku.

Stejně tak tomu bylo s maturitou. Ani jednoho z nich nezajímalo vysvědčení. Jediná otázka – „udělalas to?“ Přiznávám, to bolelo. Nebyla šance k rozmachu v komunikaci, v radosti, kterou jsem cítila z úspěchu.

Ale to už je skutečně spousta let a nechci být bolestínská.

Léta plynula. Máma musela na endoprotézu, opakovaně podstoupila celkovou anestezii a došlo k nejhoršímu: právě ta jí odkryla Alzheimerovu chorobu.

Bylo jí 78 let. V tu dobu jsme si k sobě našly cestu. Zcela nepochopitelně s odkazem na vyřčené. Já ji začala mít moc ráda. Trávily jsme spolu hodně času, každou neděli celé odpoledne.

Jakmile se její zdravotní stav zhoršoval, nezbývalo jiné řešení než ubytování v penzionu. Vždycky mě s úsměvem očekávala, hnala do krámu pro zmrzku… zajímalo ji všechno. Nemoc postupovala velmi rychle.

Dovršila krásných 80 let, gratulace už nevnímala.

Bylo to jako na houpačce. Jednou mě poznala, jindy ne. Přestala chodit, mluvit… V tu dobu jsem s ní netrávila celé nedělní odpoledne. Utíkala jsem. Pohled na ni ve mně vzbuzoval bezmocnost. Úzkost…

Dát průchod emocím

Měla jsem osobní problémy po ztrátě zaměstnání, nedokázala jsem se odrazit ode dna. Lékař mi po konzultaci nabídl hospitalizaci na psychoterapeutickém oddělení. Přijala jsem. Za dva týdny jsem obdržela zprávu z penzionu, že máma zemřela.

Dostala jsem dovolenku, zorganizovala vše potřebné… Byla jsem jako v nějaké jiné dimenzi žití, vnímání… Neplakala jsem. Dokonce ani před obřadem, kdy byla nutná identifikace a nikdo z příbuzných neměl sílu. Šla jsem. Pohladila jsem ji po tváři, poděkovala za všechno.

Budete mít zájem: Kurkuma Účinky Na Zdraví?

Po rozloučení jsem odjela domů. Žádné sezení s příbuznými. Bylo ve mně prázdno, žádný pocit, bolest nad ztrátou… Jen ticho.

Vrátila jsem se do léčebny. Tam mě začaly přepadat při komunikaci záchvaty smíchu, patologického. Nejsem smíšek, spíše vážnějšího ražení. To víte, že mě mnozí odsuzovali. Na skupinovém sezení s psycholožkou jsem se odhodlala a svěřila se. Tolik jsem se styděla… Naslouchala mi, poté vysvětlila, že emoce si najdou styl ventilace.

Její názor jsem pochopila. Ale přesto se ptám, proč už nedokážu plakat, co se to se mnou stalo? Vím, že to, co píšu, není obvyklé a málokdo mě asi pochopí. Rozumíte mi? Najdu konečně odpověď, řešení?

Libuše, čtenářka Psychologie.cz

Netlačte na sebe v procesu truchlení

Milá Libuše, Váš popis ve mně při čtení a při pokusu mentálně se na váš příběh napojit vyvolal řadu myšlenek, pocitů a hypotéz. Nemají úplně jednotnou linii. Říkal jsem si, jestli právě ona nejednoznačnost není součástí vaší současné situace a vašeho nitra.

Možná je ve vašem nitru „část já“, která nyní nemůže nebo nechce plakat. Některé části já (zde „já, které touží plakat“) mohou mluvit tak silně, že neslyšíme a nevidíme jiné „postavy vnitřního týmu“, které nám dávají o sobě vědět třeba tak, že jsou v realitě nepřehlédnutelné (nelze plakat), ale nejsou vědomím a porozuměním přístupné (nechápu proč).

Mohlo by být užitečné zkusit prozkoumat hypotézu, že část vás teď plakat nepotřebuje, nemůže nebo dokonce nechce a že tato část vaší duše není o nic horší než ta „po slzách toužící“. I toto já potřebuje pochopit a přijmout. Přijmout znamená dovolit každé části se vyjádřit a netlačit na změnu.

Truchlení je poslední fází vztahu

Chci s Vámi sdílet několik z mých hypotéz. Jako první motiv uvádíte vinu. Vinu za to, že nebrečíte.

Téma viny se ve vašem příběhu vyskytuje vícekrát a v různých podobách – koneckonců je to jedno ze základních vztahových témat. Smrtí mámy se mohlo ve vašem světě něco změnit.

Zavřela se možnost rozvíjet vztah na viditelné rovině, možná se mohlo vrátit něco z těch let, kdy mezi vámi bylo nepochopení a bolest.

Smrt jako každá těžká událost má sílu hodit nás zpět, do regrese, do minulosti, do míst, která nebyla ošetřena dostatečně, které například léčil jen čas. Mohla se tedy i oživit mámina vina vůči vám.

Třeba ta „tatínkova dívka“ nechce brečet – ví o všem příkoří i o bolesti, že jste nebyla/nejste taky „mámina dívka“. Třeba je znovu nutné projet a o kousek posunout kolečko odpouštění.

To, že líčíte události z dětství hned po popsání aktuálního stavu, by tuto hypotézu mohlo podporovat.

Prožitek viny by mohl být zčásti projekcí maminčiny viny – po smrti blízkého je tak nějak nemístné či nepřijatelné vidět zesnulého ve špatném světle či lépe řečeno celistvě. Stíny osoby se v „pietě“ schovávají či promítají jinam, často do sebe sama.

Další možností je, že vina je obranou před prázdnem – o tom také píšete. Dokud budete žít tématem viny, jste před prázdnem chráněná.

V truchlení a dokonce i při obviňování se, že netruchlíte „správně“ – se slzami, máte stále intenzivní kontakt s mámou ve vnitřním světě.

Po truchlení nastává etapa, kde je zesnulý „propuštěn“ a otevírá se nový prostor – lze ho prožívat jako další kapitolu, novou šanci a/nebo jako samotu a prázdno.

Nejlíp se jde dál, když se povedou oba procesy – vnitřní odpoutání i zvnitřnění daného člověka v našem srdci (např. žijeme jeho hodnoty, nějak rozvíjíme jeho odkaz, co jsme se od něj naučili, čím nás inspiroval atd…). Truchlení je poslední fází vztahu s někým, kdo byl reálně v našem životě. Překážky v truchlení jsou někdy překážky v novém začátku.

Absence slz vás může nyní držet v nějakém bodu, který je třeba více prozkoumat a prožít a neodcházet na jinou, třeba i emočně výraznější frekvenci. Někdy je těžké věřit svým skutečným pocitům, když máme představu, že bychom měli cítit něco jiného.

Vaše emoce (i jejich absence, i to je druh vnitřního stavu!) jsou vašimi průvodci, kteří znají cestu – nevědomí ví lépe, čím máme projít k cíli.

Pokud by slzy byly pro vás úlevou, co znamená jejich absence? Trápení či dokonce uvěznění a trest? Není pak třeba hlubšího odpuštění i pro sebe samu?

Proč (ne)plakat

Kde se vlastně vzala vaše představa, že je pláč nutný? Schválně zde vybírám slovo představa, protože si nejsem jistý, že jde skutečně jen o potřebu.

Cítíte to nějak v těle? Není to alespoň zčásti i introjekt mysli? Takový ten „základní program“, který máme všichni nastaveni – při smrti blízkého se přece pláče. Pláč není jedinou možností truchlení. A možná není ani vždy nutný.

Řada lidí prožívá podobné události bez velkých vnějších projevů, není to samo o sobě známkou „divnosti“.

Proč je pro vás pláč důležitý? Co by bylo jinak, kdybyste plakala? Na jaké rovině byste to vnímala jako důležitou a pozitivní změnu? Nebyl by to například i důkaz toho, že jste měla mámu ráda? Že jste měly blízký vztah? Neuhasily by vaše slzy ty planoucí pocity viny? Nemám možnost vést s Vámi dialog, tak jen doufám, že nějaká otázka se Vám bude hodit pro případný vnitřní dialog.

Truchlení se nemusí týkat jen ztráty toho, jaká máma byla, ale i toho, jakou mámu jste mít mohla, chtěla a potřebovala.

Někdy nelze plakat, protože truchlení už proběhlo během předchozích let. Možná jste už během posledních let našla ten „dobrý tvar“ vztahu s mámou a možná jste během let vše odpustila, přijala a smířila se tak, že absence slz je určitým vnitřním klidem.

Možná to tvoří alespoň kousek té nevědomé sítě pocitů a významů. (Kdyby to platilo zcela, asi by nebyly ty záchvaty smíchu, jak jste popisovala. Ty svědčí, jak vám už terapeutka řekla, o nějaké náhradní cestě, kudy mohla směřovat emoční energie ven.

Lze si to představit tak, jako by byl zavřený určitý emoční kanál a energie si hledá cestu jako řeka, kudy může téci.)

Někdy naopak nelze plakat, protože je pláč příliš ohrožující. Zapnou se obranné systémy, které člověka chrání, aby vůbec mohl emočně přežít.

Smrt mámy je pro hodně lidí náročnou událostí – otvírá věci minulé, téma dětství a dětských zranění, ale i téma budoucí (moje vlastní smrt, „teď už jsem na řadě já“, atd.).

Truchlení se nemusí týkat jen ztráty toho, jaká máma byla, ale i toho, jakou mámu jste mít mohla, chtěla a potřebovala.

Odtruchlit i tuto ideální mámu může být stejně těžké nebo i těžší než přijmout reálnou ztrátu a nebylo by překvapivé, kdyby toto téma bylo chráněno absencí představ, pocitů a slz.

Někdy se tyto obrany nastaví na dlouhou dobu.

Neotevírá je tlak, ale buď jiná těžká událost, která obrany prorazí a prožijeme pak i minulé a nahromaděné smutky, nebo naopak bezpečné prostředí a bezpečný emoční vztah.

Další možností by mohlo být zkoumat vaše pocity v kontextu rodinného systému. Může to znít trochu méně tradičně, než jak běžně člověk uvažuje, ale pocity mohou být „regulovány“ i tím, jak reagují ostatní.

V té nejjednodušší formě by to mohlo být například tak, že pokud budou jiní členové zhroucení, mohou nevědomě tlačit na to, aby někdo hrál roli „silného“, kam může patřit i postarat se o praktické věci, neplakat atd.

Možnost plakat a truchlit tímto způsobem je dostupná jen v určitém kontextu, nelze plakat na povel (ani na ten vnitřní).

Zčásti si můžete vhodné podmínky pro truchlení připravit, například vstupem do delší psychoterapie. Nejlépe se pláče v bezpečné náruči – fyzické či „emoční“ náruči.

Spíše pomůže netlačit na sebe a dovolit si jiné možnosti truchlení – třeba ne tak výrazné, ale jemnější a pozvolnější. I vypravování celého příběhu, sdílení vzpomínek mohou být formou jak tento proces umožnit.

Zkuste pustit představu, že správné truchlení a úleva přijde jen se slzami – paradoxně možná pak právě přijdou. Držím palce.

Aleš Borecký