Kdo je tady hyperaktivní?

Kdo je tady hyperaktivní?(ČB 11/2015) Poměrně často se v dnešní době můžeme setkat s termínem „hyperaktivní dítě“. Jde povětšinou o označení hodně živého dítěte, které svými projevy k sobě jednoznačně přitahuje pozornost. Jde o nový problém? Módní záležitost? Jak to, že za našich mladých časů takové děti nebyly – nebo ano? Nestačilo by trochu přitvrdit ve výchově, případně ve školách znovu povolit tělesné tresty a problém by byl vyřešen?

Hyperaktivita, porucha pozornosti
Pro někoho lékařská diagnóza, pro jiného stigmatizující nálepka, ještě pro někoho dalšího společensky přijatelná omluva pro nevychované dítě… Která z těchto definic je vlastně pravdivá? Jako psycholožka jsem s hyperaktivními dětmi dlouhodobě pracovala, a to jak individuálně, tak formou terapeutických skupin.

Jako dlouholetá učitelka nedělní školy jsem měla možnost i srovnání projevů dětí běžných a hyperaktivních v rámci jedné skupiny.

Moji úctu mají především rodiče, kteří tyto děti dokážou trpělivě vychovávat, podpořit je tehdy, kdy je to potřeba, stanovit jasné hranice, ale zároveň prokázat toleranci ve chvílích, kdy se zdá, že se nic nedaří, komunikace nefunguje a okolí dává najevo jasná sdělení typu : „Tak už něco s tím děckem udělejte! Copak nevidíte, jak se chová a neumíte si ho srovnat?! Já bych věděl/a jak – pár na zadek by to spravilo!“ Velmi si také vážím těch osvícených učitelů, kteří dokážou k dětem přistupovat individuálně a kreativně hledají cesty, jak získat dítě pro spolupráci a jak ho podpořit pochvalou, i když zdánlivě ke chválení zase tolik důvodů není.

Kdo je tady hyperaktivní?Porucha pozornosti s hyperaktivitou (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) neboli ADHD – v našem prostředí dříve označovaná jako lehká mozková dysfunkce (LMD), je poruchou projevující se od dětského věku přibližně u 3–7 % dětí (častější je u chlapců). Řešit se většinou začíná (pokud nejsou její projevy nadměrně intenzivní) až po zahájení povinné školní docházky. Její projevy gradují v období dospívání a s přibývajícím věkem postupně ustupují do pozadí. Do dospělosti přetrvává tato porucha jen asi u 4–5% populace a v popředí jejího projevu jsou jiné příznaky než v dětství. Zatímco u dětí se typicky projevuje hlavně porucha pozornosti (nesoustředěnost), hyperaktivita (dítě nevydrží v klidu, je jako „z hadích ocásků“) a impulzivita (dítě se bez rozmyslu vrhá do akcí – většinou nežádoucích nebo dokonce nebezpečných), u dospělých trvale přetrvává jakýsi „vnitřní neklid“, nespokojenost, impulzivita a zhoršená schopnost soustředění, již bez projevů hyperaktivity. Porucha má dvě formy: hyperaktivní (ADHD) a poruchu pozornosti bez hyperaktivity (ADD).

Jak tato porucha vzniká? Jak se dá zjistit?
ADHD je typická genetickým přenosem (může se projevovat v linii rodiny dlouhodobě – často si rodiče vzpomínají, že „byli sami taky takoví“ anebo někdo z jejich blízkých příbuzných), může se však vyskytnout i v souvislosti s obtížným porodem (mikrotraumata mozku novorozeněte) a u dětí, které se narodily předčasně anebo s nižší porodní váhou (a tudíž s nezralou nervovou soustavou).

Objevuje se též u dětí, jejichž matky v průběhu těhotenství nadměrně pily alkohol, byly závislé na nikotinu (silné kuřačky) anebo užívaly jiné návykové látky (drogy).

Syndrom ADHD je prokazatelný lékařskými zobrazovacími metodami na změnách velikosti některých mozkových struktur, neurologickými vyšetřovacími metodami, ale nejzřetelněji je pozorovatelný na dlouhodobém způsobu chování a reakcí dítěte.

Rozhodně tedy nejde o zlobivé či rozmazlené děti, jejichž výchovu rodiče nezvládli!

Kdo je tady hyperaktivní?Pro některá období ve vývoji dětí jsou typické projevy, které bychom mohli označit za příznaky ADHD, kdyby z nich ovšem tyto děti v poměrně krátkém čase nevyrostly. Pro děti s ADHD je charakteristická dlouhodobost projevů hyperaktivity, impulzivity a poruchy schopnosti soustředění. Rodiče u nich v některých případech navíc mohou odmala pozorovat např. poruchy spánku (obtížné usínání, neklidný spánek), zhoršenou schopnost přizpůsobovat se změnám, neobratnost v sociálním chování. V raném dětství a v předškolním období to většinou ještě tak nevadí (to by musely být tyto projevy velmi výrazné), potíže začnou většinou až po příchodu do školy: dítě se musí přizpůsobit řádu vyučování. Musí vydržet delší dobu na jednom místě a mělo by být schopno na zadaném úkolu soustředěně a samostatně pracovat, když je přitom kolem něho tolik zajímavých věcí na pozorování! Tolik by se chtělo zavděčit paní učitelce, že se hlásí, aniž by si promyslelo odpověď, vykřikuje, aby na sebe upozornilo… Rychle se začne nudit – pak třeba vstane a chodí po třídě. Neumí udržet pořádek ve svých věcech (kdo by to taky dokázal?), všechno mu padá z lavice, ve školním batohu je chaos! Často se pere, má málo kamarádů. Může být motoricky neobratné. Selhává někdy i v aktivitách, které si samo vybralo (např. týmový sport, protože nedokáže spolupracovat s ostatními). Nevydrží u jedné činnosti, často střídá zájmy. Kvůli nesoustředěnosti nosívá domů špatné známky, i když má normální rozumové schopnosti. K ADHD se často přidružují specifické poruchy učení, jako jsou např. dyslexie, dysgrafie, dysortografie. Výsledkem je, že dítě bývá napomínáno za projevy chování i za špatné školní výsledky a přitom má pocit, že se snaží.

Často dostane neprávem nálepku zlobivého dítěte, „potížisty“. Rodiče nechápou, co se děje, jelikož doma se jejich dítě projevuje jinak (je v klidu, protože si může samo regulovat činnosti) a navíc jsou na jeho chování už zvyklí. Ze svého okolí však dítě dostává samá napomenutí a výtky – po čase snahu o zlepšení vzdá.

Ve třídě je také terčem pozornosti – pokud se kolem něho pořád něco musí řešit, snadno se dostane na okraj kolektivu. Má málo přátel – začne na sebe proto strhávat pozornost vyrušováním nebo šaškováním a nechápe, že to může po čase ostatním vadit.

Myslí si, že se spolužáci smějí jeho vtipům, přitom se pravděpodobně posmívají jemu. Hyperaktivní děti se často stávají oběťmi šikany, díky neschopnosti předvídat důsledky svých činů a snaze zavděčit se „kamarádům“ se často dostávají do vlivu různých part.

Někdy se pokoušejí přízeň ostatních kupovat sladkostmi a dárky (což zvyšuje riziko drobných krádeží) anebo se stáhnou do sebe a „vzdají to“.

Samostatnou kapitolou jsou děti s ADD, které na sebe sice neupozorňují svým chováním, ale kvůli poruše pozornosti jsou jejich školní výkony podhodnoceny. Bývají sociálně neobratné, nemají kamarády. Zkuste si představit, s jakým pocitem sebevědomí, vlastní hodnoty a kompetence pak takové děti vyrůstají, nakolik si věří?

Jasné hranice, tolerance a povzbuzení
Nechci ale vzbudit dojem, že je „všechno špatně“. Pokud se k dítěti s ADHD přistupuje rozumně, tj. s jistou tolerancí k jeho projevům, ale při zachování jasných hranic žádoucího a nežádoucího chování, s pravidelným denním režimem, lze projít i školním obdobím poměrně v klidu, bez výrazných excesů.

S hyperaktivními dětmi se nenudíte. Jsou nezáludné, jasně čitelné. Dokážou se pro to, co je zajímá, nadchnout, jsou tvořivé a vynalézavé. Potřebují ale hodně podpory a povzbuzení. Neopakovat výchovné postupy, které nefungují, ale snažit se rozvíjet ty, které mají výsledek.

Dětem prospívá řízený nácvik sociálních dovedností v kolektivu vrstevníků i trénink těch schopností, ve kterých jsou limitovány – tzn. nácvik soustředění pozornosti a rozbor konkrétních situací s ohledem na důsledky (aby se dítě naučilo nést za své činy odpovědnost).

Toto lze provádět pod vedením odborníka (psycholog, speciální pedagog) nebo ve vhodně zvolené zájmové aktivitě (kroužky, sportovní oddíly pod vedením dospělých, kteří mají u dětí přirozenou autoritu a mají pro ně pochopení).

Při výrazných projevech syndromu ADHD mohou pomoci i léky, které ovšem předepisuje jen odborný lékař (psychiatr, neurolog). Léky nevyléčí příčinu, ale mohou pomoci zmírnit projevy nesoustředěnosti (jde o stimulancia, ne o tlumivé léky) – mají krátkodobý účinek.

Využití této možnosti je ovšem na rozhodnutí rodičů dítěte. (Dětem často vadí nálepka toho, kdo musí brát léky předepsané psychiatrem). Podpůrná léčba pomocí prostředků na rostlinné bázi by měla být rovněž konzultována s lékařem.

Rodiče ovšem nic nepokazí tím, pokud hyperaktivnímu dítěti vyřadí z jídelníčku potraviny s vysokým obsahem cukrů a potravinářských aditiv (hlavně umělá barviva). Samozřejmostí by mělo být vyhýbat se nápojům s obsahem kofeinu (Coca-Cola, Kofola, energetické nápoje…).

Dětem prospívá dostatek pohybu (pozor na dlouhé vysedávání u počítače, tabletu, mobilu…).

Kdo je tady hyperaktivní?Protože jsem v kontaktu s hyperaktivními dětmi po mnoho let, mohu pozorovat jejich životní dráhu v průběhu delšího časového období. Vidím, jak velký vliv na ně má atmosféra, kterou zažívaly v průběhu základní školní docházky – pokud se podaří, že je vyučují pedagogové s přiměřenou dávkou tolerance a snahou společně hledat řešení, pokud funguje komunikace mezi rodiči a školou, je to pro děti výhra. Základ svého pocitu životní jistoty a pozitivního nastavení k světu a jiným lidem však získávají v rodině.

Janina Zemanová, psycholožka a speciální pedagožka

Přečtěte si náš blog

Kdo je tady hyperaktivní?

V kouzelnické škole Harryho Pottera v Bradavicích se používala zaklínadla jako Alohomora nebo Herbivicus. U nás ve školách se dnes používá zaklínadlo ADHD, někdy také ve zkrácené formě ADD. Co doopravdy znamená a jaký má účinek? A týká se pouze školního prostředí, dětí a výchovných trablů? Když u nás někdo použije zaklínadlo a vykřikne „ADHD!“, objeví se stereotypní nálepka: o nezvladatelném dítěti, dost možná rozmazleném, skoro určitě se jedná o kluka. Podle výzkumů se totiž dívky zaklínají pod nálepku ADHD několikanásobně méně často, ačkoliv to bohužel odpovídá spíše neschopnosti rozpoznat, že „tichá hodná holčička“ může trpět ADHD také. Zaklínadlo otevírá cestu do pedagogicko-psychologické poradny, případně k etopedovi pro konzultaci výchovného selhání rodičů. Dnešní efekt tohoto zaklínadla – stereotypní představy – stojí na mnoha mýtech a prvním z nich je, že se jedná o dětský problém. Výhradně. Jenže… ono se o výhradně dětský problém nejedná a mnoho částí tohoto stereotypu není pravdivých.

ADHD je neuro-vývojová porucha pozornosti s hyperaktivitou, ADD odkazuje na její druhou variantu – poruchu pozornosti bez hyperaktivity. Jedná se o dva možné klinické projevy syndromu, který se souhrnně označuje jako Attention-Deficit Hyperactivity Disorder a je charakterizován symptomy jako nepozornost, impulzivita, hyperaktivita.

Budete mít zájem:  Zdravotní Polštář Na Krční Páteř?

V češtině se dříve označoval také jako LMD neboli lehká mozková dysfunkce. Ne, není způsoben zlovůlí, rozmazleností ani moderními obrazovkami. Z velké části se na jeho původu podílí genetika (označuje se dokonce za jednu z nejvíce dědičných psychiatrických poruch), jedná se však vždy o kombinaci faktorů, interakci genetické výbavy a prostředí.

Koho se týká?

ADHD má 5 % dospělých. Málokdo však ví, co to je

Míra výskytu ADHD se odhaduje na přibližně 5 % dospělých lidí, což by u nás v Česku činilo něco přes 500 000 osob.

Mezinárodní studie WHO sice v rámci deseti různých zemí dospěla k průměrnému výskytu 3,4 % populace, čeští vědci však v minulém roce naměřili s pomocí dotazníku pro výskyt prvků ADHD u dospělých výskyt silných symptomů ADHD dokonce u 6,7 % ze svého vzorku Čechů ve věku 18 až 65 let.

V každém případě lze říct, že v České republice se toto téma týká řádově statisíců dospělých lidí. Proč se ale bavíme o dospělých, když ADHD typicky znamená „takovou tu dětskou hyperaktivitu“?

Je to proto, že ADHD u většiny případů (udává se 75 %) ani během puberty nemizí, ba naopak, u většiny přetrvává i v dospělosti a po celý život. Takže děti z něj nevyrostou a dospělí se s ním musí naučit vyrovnávat po svém.

Tedy, nejen dospělí rodiče hyperaktivních dětí, ale především hyperaktivní děti samotné během vlastního dospívání a pak v rolích dospělých, rodičů, zaměstnanců a tak dále. Pokud je pro vás tato informace novinkou, není se vůbec čemu divit. Ačkoliv se koncept ADHD coby výhradně dětské poruchy začal bortit už v 70.

letech, mýtus o tom, že „z toho to hyperaktivní dítě vyroste nejpozději do dvacátých narozenin“ je jednou z nejrozšířenějších, avšak také potenciálně nejškodlivějších nepravd o ADHD.

Proč by mohla být škodlivá? Protože kdo jí věří, může sám žít s nerozpoznanými symptomy ADHD celý dospělý život a nikdy se nedozvědět, proč se cítí jiný, co se s jeho mozkem děje a jak jeho fungování zlepšit. Nebyla by to škoda?

Není to mýtus. ADHD odkazuje na vědecky prokázané odlišnosti mozku

Kdo je tady hyperaktivní?

Zkusili jste si někdy zadat do vyhledávače spojení „ADHD mýty“? Záplava textů na toto téma se valí internetem i kavárenskými kuloáry a mýty se snaží vyvracet odborníci i populární média. Přesto nebo právě proto někdy dostáváme pocit, že snad celé ADHD samo o sobě je jen nějakým mýtem. Zaklínadlem, které vede do poradny, ale nestaví na žádné objektivní realitě. Tato představa dělá nejhorší službu těm, kdo s ním chtějí konstruktivně pracovat.

Na základě masivního souboru výzkumů v této oblasti víme, že mozek s ADHD je doopravdy jiný než ten bez ADHD. Odborné zdroje uvádějí menší celkový objem, zahrnující zejména frontální laloky, nukleus caudatus (neboli jádro ocasaté) a mozeček, menší tloušťku nefrontálního kortexu a jiných oblastí.

Mozek vykazuje sníženou aktivitu v oblastech, kam spadají exekutivní funkce a pozornost – a naopak zvýšenou aktivitu oblastí, které jsou běžně deaktivovány při kognitivních úlohách. Uvádí se, že mozek ADHD je od dětství opožděn ve svém zrání asi o 3 roky. Jeho vývoj tedy není až tak odlišný, potřebuje ale delší dobu, než se dostane na určitou úroveň.

Mimo to v něm existuje nerovnováha neurotransmiterů.

Velká část ADHD je dědičná a geny, které jeho předpoklady nesou, mohou dále interagovat s vlivy prostředí a riziko vzniku syndromu tak nadále zvyšovat.

Když se vědci věnovali tomu, jaké vlivy z prostředí dítěte mohou ke vzniku ADHD kromě genetiky přispět, identifikovali užívání alkoholu, drog či nikotinu v těhotenství stejně jako velkou míru stresu, předčasný porod a nízkou porodní váhu či poranění mozku při porodu, ranou psychickou deprivace nebo obezitu.

Zkrátka, určitě už nemusíte brát vážně tetičky, které tvrdí, že těch ADHD dětí je dnes víc, protože je kazí všechna ta moderní výchova, cukr a televize.

Projevy? Hyperaktivity si možná ani nevšimnete

K hlavním příznakům, se kterými se tito lidé potýkají, patří problémy s pozorností. To ale neznamená, že se nemohou soustředit nikdy. Fokus se někdy dostavuje ve vlnách a jeho nedostatek střídá tzv.

hyperfokus – přehnaná zaměřenost jen na jednu věc, kvůli které však člověku zase uniká spousta ostatních důležitých věcí.

Mezi další projevy patří špatná schopnost organizace, narušené vnímání času, potíže s regulací emocí a dysfunkce exekutivních funkcí související s impulzivitou.

Co se dá říci o hyperaktivitě? Pod hlavičkou ADHD existují tři typy tohoto syndromu: s převažující nepozorností, hyperaktivně-impulzivní typ a kombinovaný typ zahrnující nepozornosti i hyperaktivitu a impulzivitu. U některých případů se objevuje hyperaktivita jako vnější i vnitřní neklid.

Zejména v dospělosti se přetaví na subjektivní potřebu neustále provádět nějakou činnost, může to být třeba bezděčné cvakání propiskou. Člověk už vydrží sedět na židli celou hodinu (třeba v práci na schůzi), avšak může ho stát velké vnitřní úsilí nedělat vůbec nic. Impulzivita se zase objevuje třeba jako tendence k užívání návykových látek nebo k nezodpovědnému chování.

Ještě častěji než hyperaktivita a impulzivita se u dospělých s ADHD objevují potíže s regulací emocí – netrpělivost, nízká frustrační tolerance s výbuchy hněvu, snadná rozrušitelnost emočními podněty a emoční impulzivita. Tento syndrom se navíc často objevuje v doprovodu poruch nálady, úzkosti, poruch osobnosti, problémů se spánkem nebo se zneužíváním návykových látek.

To vše může významně ovlivnit kvalitu života, socioekonomické fungování i vztahy s druhými.

Lidé s ADHD mohou být úspěšní

Často se uvádí, že typickým obrazem dospělého s ADHD je člověk po 30. roce života neusazený, často měnící zaměstnání i vztahy. Nedaří se mu realizovat svůj plný potenciál a nedosahuje takové socioekonomické úrovně, která by jeho předpokladům odpovídala.

Může se častěji stát účastníkem dopravních nehod, podlehnout zlozvykům jako kouření, prokrastinace, nedostatečná péče o své zdraví a stravování, nadužívání alkoholu a tak dále. Ačkoli popsané prvky znějí opravdu negativně, lidé s ADHD mohou být i extrémně úspěšní, vysoce inteligentní a schopní jedinci.

Právě ti se často naučí své projevy kompenzovat a učinit je pro druhé téměř neviditelnými. Klíčem je kromě životních okolností a dalších faktorů to, zda se člověk naučí se symptomy syndromu správně nakládat, trénovat svou mysl a přistoupit ke zvládání ADHD aktivně.

Takže pokud nevěříte na zaklínadla, ADHD vás zaklít nemusí, ani když ho máte.

Zdroje:

  přečteno 9275×

Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis

Kdo je tady hyperaktivní? Mgr. Tereza Blažejovská
Absolventka psychologie na FSS MU v Brně, kde studovala také Psychoterapeutická studia. Výzkumně se zaměřuje na mindfulness a souvislosti tréninku mysli se vztahy v soukromé i pracovní oblasti. Zkušenosti získala mimo jiné v IBM ve sférách vzdělávání zaměstnanců či komunikace. V projektu SPOLU se věnovala desítky hodin práci se skupinami psychiatrických pacientů. Věří, že psychologie lidem pomáhá vzít své prožívání do vlastních rukou, být spokojenější a svobodnější. Zajímá se o psychoterapii, pozitivní psychologii, trénink mysli, ADHD, kreativitu nebo leadership. ADD ADHD hyperaktivita soustředění mýtus

ADHD – Duševní poruchy – Asociace dětské a dorostové psychiatrie

  • http://www.nepozornidospeli.cz
  • http://www.adhdandyou.com

Jedná se o neurovývojové onemocnění způsobující obtíže se soustředěním, přizpůsobením aktivity a zvýšenou impulzivitou.

Léčbou ADHD se zabýváme velmi intenzivně. Na jejím výzkumu a zkvalitňování péče o děti spolupracujeme s kolegy ze zahraničí. Snažíme se více informovat o ADHD a souvisejících poruchách i mezi pedagogy.

I přes naši snahu stále ještě přetrvává mylné chápání ADHD jako ekvivalentu Lehké mozkové dysfunkce (LMD). Tento název se již ve světě nepoužívá.

Snažíme se rodičům a přidruženým odborníkům dát vědět, že světová medicína již výrazně pokročila.

Příznaky ADHD

  • dítě má potíže začít se soustředit
  • je snadněji vyrušitelné
  • po vyrušení mu může delší dobu trvat, než se vrátí k původní  činnosti
  • zapomnětlivost (častěji než ostatní něco ztrácí, hledá, kam si co založilo nebo zapomene, že mělo něco udělat)

Hyperaktivita a ADHD

  • dítě nevydrží v klidu
  • pobíhá
  • poskakuje
  • vrtí se
  • hraje si s rukama
  • pořád mluví a vydává zvuky (často i v noci, ve spánku)

Impulzivita a ADHD

  • neuvážené jednání
  • vykřikování
  • skákání do řeči
  • nevhodné přerušování činnosti ostatních
  • v méně nebezpečné podobě působí obtíže v kolektivu
  • v nebezpečnější může mít za následek časté úrazy

S popsanými projevy se můžeme setkat i u adolescentů a dospělých. Až u 2/3 dětí přejde do adolescence a u poloviny do dospělosti. Dospívající a dospělí mají potíže se soustředěním, dodržováním režimu a schopností udržet dlouhodobé úsilí.
 

Další potíže spojené s ADHD

  • poruchy chování
  • úzkosti
  • poruchy školních dovedností – dys poruchy
  • tiky apod.

Děti s ADHD mohou mít častěji horší kvalitu spánku.

Dlouho jim trvá, než usnou nebo se častěji probouzí, případně jsou ve spánku zvýšeně pohybově aktivní, mluví ze spaní apod.

Přesto nemusí být přes den ospalé, dokonce naopak, a tak rodičům mohou tyto potíže unikat.

Porucha pozornosti s hyperaktivitou zhoršuje předpoklady k  aktivitám, na nichž stojí oceňování v naší západní společnosti. Tj. pozornost při výkladu, schopnost samostatné práce, schopnost přizpůsobit se pravidlům, dlouhodobá spolehlivost, orientace na časově vzdálený cíl.

Z toho často plyne, že děti s ADHD jsou velmi často kritizovány a dospělí kolem nich si už ani nemusí uvědomovat, že poměr mezi pozitivním oceněním a kritikou se už dávno přesunul ve prospěch kritiky. Dítě s ADHD své neúspěchy a komentáře k nim vnímá velmi intenzivně.

Začne se považovat za nešiku, zmatkáře, průšviháře atd.

Přesto, že pro dítě s ADHD je vedení k dennímu režimu a řádu velmi důležité, stejně jako snaha mu pomoci udržet a vybudovat pozitivní sebehodnocení, ADHD to nevyléčí. Můžeme ale mírnit její důsledky a pomáhat dítěti, aby se rozvíjelo a zvládalo nároky, které jsou na něj kladeny.

Farmakologická léčba ADHD

Pro léčbu ADHD jsou určeny léky, které podporují aktivitu těch oblastí mozku, které jsou zodpovědné za celkovou organizaci naší činnosti – stimulancia. Zlepšují konektivitu mozkových center. Ovšem jen po tu dobu, kdy je v krvi dostatečné množství léku.

Budete mít zájem:  Za jak dlouho vychladí klimatizace auto?

To je cosi, co zatím neumíme vyřešit. Některé děti, které užívají stimulancia s prodlouženým účinkem, mohou mít večer potíže s usnutím. Proto u řady dětí doporučujeme vysazení léků o prázdninách, někdy i o víkendech.

Stimulancia jsou v dětské psychiatrii užívána již 50 let, takže s nimi máme velké množství zkušenosti.

ADHD a tiky

Tiky jsou mimovolní záškuby některých svalových skupin, většinou v obličeji, nebo různé stereotypní zvukové projevy, jako je třeba posmrkávání a pokašlávání.

Pro léčbu dětí s ADHD a tiky, nebo ADHD a úzkostnou poruchou, je k dispozici lék atomoxetin. Je celosvětově registrován pro léčbu ADHD a má jiný mechanismus účinku než stimulancia.

V úvodu léčby se mohou projevovat bolesti hlavy a nevolnost, snížená chuti k jídlu. Na spánek má však spíše příznivý účinek.

Při kombinaci více obtíží přesahujících ADHD, je někdy potřebné farmakoterapii rozšířit o další léky, ať už se jedná o léky snižující agresivitu a impulzivitu nebo o léky přinášející úlevu od deprese nebo úzkosti.

Je třeba si všímat a pochopit, jak děti s ADHD myslí a „fungují“. Pokud jsou ponechány napospas samy sobě, začnou nekontrolovatelně se věnovat krátkodobým zábavám, ať už je to sledování televize, nebo hraní na počítači.

Pokud si zvyknou takto trávit volný čas, je pak velmi obtížné to změnit. Je nutné rozvoji takovýchto zlozvyků předcházet a toho lze docílit jedině tím, že jim věnujeme více času a pozornosti.

Vytváříme společně s nimi denní režimy, motivujeme je krátkodobými odměnami, neočekávanými pochvalami a velmi cílevědomě se staráme o náplň jejich volného času a budování studijních návyků.

Ambulantní psychiatr ví, jak je to všechno náročné, protože prožívá se svými pacienty s ADHD jejich všednodenní starosti po dlouhá léta. Není tedy třeba se obávat – nejste v tom sami. Budeme se Vám snažit pomoct, jak jenom umíme.

  • MUDr. Michal Goetz
    Dětská psychiatrická klinika FN Motol

  • Praha 

Hyperaktivita se věkem zmírňuje, ale potíže přetrvávají

Co znamená zkratka ADHD?Zkratka je odvozena z anglického názvu Attention Deficit Hyperactivity Disorder, což překládáme jako porucha pozornosti s hyperaktivitou. Název odkazuje ke dvěma z celkových tří oblastí příznaků tou třetí skupinou je impulzivita tedy ukvapené, zbrklé a netrpělivé myšlení a jednání.

Existují příčiny, které nemoc způsobují?Porucha je podmíněna společným působením více příčin, z nichž nejvýznamnější jsou vlivy genetické.

Na dědičnosti ADHD se podílí mnoho genů a jejich efekt se sčítá s vlivy prostředí. Můžeme již s vysokou jistotou říci, že geny mají až 80procentní význam v rozvoji ADHD.

Vývoj mozku směrem k ADHD tedy začíná v naprosté většině případů již během těhotenství.

Jak častý je výskyt hyperaktivních dětí a přenáší se tato porucha i do dospělosti?Podle různých studií se vyskytuje u 3 až 7 procent školních dětí a to celosvětově. Častěji bývají postiženi chlapci než dívky, ale naše odhady výskytu u dívek mohou být podhodnocené.

Dívky s ADHD nejsou až tak nápadné, nemají tolik příznaků hyperaktivity a impulzivity, ale nepozorností trpí srovnatelně jako chlapci. Navíc mají tendenci úzkostlivě se snažit potíže kompenzovat.

U dítěte u kterého byla diagnóza ADHD správně stanovena a příznaky se vyskytují jeden rok je pravděpodobné, že bude porucha pokračovat několik následujících let a bude mu komplikovat školní léta. Je jedním z mýtů, že většina dětí z ADHD „vyroste“, naopak až u 60 procent pacientů některé příznaky přetrvají až do dospělosti.

Hyperaktivita se s věkem obvykle zmírňuje, ale obtíže se soustředěním přetrvávají ve značné míře. Přitom právě ty přinášejí spoustu těžkostí, srážejí ambice jinak inteligentních dospělých a výrazně poškozují kvalitu jejich života.

  • Jaké signály mohou rodiče upozornit na to, že jejich potomek trpí touto poruchou?ADHD ve školním věku (7 až12 let):- Snadná vyrušitelnost- Domácí úkoly jsou nedbale provedené, obsahují chyby z nepozornosti, nejsou dokončeny- Vykřikuje, odpovídá dříve než je tázáno (často vyrušuje ve třídě)- Často ruší a obtěžuje ostatní, chová se agresivně (má vztahové obtíže s vrstevníky)- Při hře má obtíže vydržet až se na něj dostane řada- Nevydrží v klidu sedět- Nedokáže nebo nechce udržovat pořádek
  • (Podle Wilense a Dodsona, 2004)

V případě, že máme podezření, na koho je nutné se obrátit?Poruchu pozornosti s hyperaktivitou diagnostikuje dětský psychiatr, k tomu doplňkově může přibrat dětského psychologa, či speciálního pedagoga.

Jak probíhá diagnostika?Diagnostika probíhá na základě informací z několika zdrojů. Musí být jasné důkazy, že příznaky se vyskytují a působí obtíže v několika prostředích.

To je důležité proto, aby se vyloučilo, že nežádoucí chování není ve skutečnosti projevem ADHD, ale je způsobeno jen momentálními situačními vlivy.

Například dysharmonickým rodinným zázemím, nebo nepříznivou atmosférou ve škole.

Pokud se podezření potvrdí, co následuje? Existuje i léčba této poruchy?Léčba ADHD není úkolem pro jednoho člověka a skládá se z několika vzájemně se doplňujících přístupů. Můžeme vlastně říci, že každý kdo dítě s ADHD nějak výchovně ovlivňuje, participuje na léčbě.

Jejím koordinátorem by měl být dětský psychiatr a účastní se na ní, kromě něj také poučení rodiče, psycholog, učitelé ve škole atd.

To ukazuje i na složky, ze kterých by se měla účinná léčba skládat: správný výchovný a pedagogický přístup, farmakoterapie, nácvik některých dovedností pod vedením psychologa a podobně.

Péče o dítě s ADHD je jistě mnohem komplikovanější a vyžaduje velké nasazení a trpělivost. Můžete rodičům něco doporučit, aby lépe zvládli tuto situaci?Za prvé, aby si uvědomili, že projevy poruchy nejsou žádné naschvály ze strany dítěte.

Za druhé, aby se upřímně podívali sami na sebe a rozpomněli se na své dětství, kdy třeba podobné projevy měli také (nebo stále mají) a geneticky tak k současnému chování dítěte přispěli sami. Dále, aby získali o ADHD co nejvíc korektních informací a porozuměli zákonitostem této poruchy. To jim umožní přijít na možnosti jak dítě výchovně ovlivnit.

A v neposlední řadě, aby si našli prostor, kdy se budou moct věnovat sami sobě a načerpali síly na další soustředěnou a trpělivou péči o dítě.

Dagmar Čerňanská

Hyperaktivní děti

Hyperaktivní dítě rozhodně rozeznáte od ostatních. I když ne vždy je snadné určit, zda skutečně o hyperaktivitu jde. Hranice mezi aktivním a hyperaktivním dítětem je totiž velmi tenká. Pokud je vaše dítě živé a srší energií, ještě to nemusí znamenat, že trpí nějakou poruchou.

Uvádí se, že až 7 % školních dětí postihuje porucha, jíž se říká ADHD (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou). Než se rodiče dozvědí, co je základem obtíží, zoufají si, jaké mají nezvladatelné dítě. Tyto děti vyžadují mnohem více trpělivosti, času a pozornosti, zdánlivě bez efektu.

Děti s hyperaktivním syndromem nejsou hloupé ani nevychované, ba právě naopak. Většinou jsou to děti velmi bystré, inteligentní a s velkou fantazií. Mají jen problémy, které je třeba respektovat jak doma  při běžné výchově, tak i ve škole.

Roli hraje dědičnost

Hyperaktivita je podmíněna jednak geneticky a jednak drobnými odchylkami ve stavbě a fungování mozku. Její příčinou je určitá nezralost mozku, který potřebuje silnější podněty. To je důvod neposednosti a nekázně – dítě nejprve zbrkle něco vyvede a teprve pak si možná začne uvědomovat, co vlastně…

Genetický základ je skutečně velmi častý, neznamená to ale, že automaticky musí být o generaci výš někdo s touto poruchou. Dědičnost ADHD je složitá a podílí se na ní mnoho genů. Teprve jestliže se jejich účinek sečte, objeví se příznaky. Špatná výchova sama o sobě ADHD nezpůsobí, ale negativně ovlivňuje.

Někteří odborníci upozorňují na možné poškození v těhotenství (alkohol, kouření, léky), infekční onemocnění matky, případně problémy těsně po porodu (špatná poloha plodu, pohmoždění hlavy, nedostatek kyslíku, protahovaný nebo překotný porod). Hyperaktivita je o 70 procent častější u dětí předčasně narozených a u dětí s nízkou porodní váhou.

S ADHD se často pojí i další onemocnění, jako jsou tiky, specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie), porucha opozičního vzdoru (v angličtině se těmto dětem přezdívá „no“ children). Později se přidávají deprese, úzkostné poruchy a zneužívání návykových látek. V odborné literatuře se uvádí, že další duševní poruchou trpí 60-70% jedinců s ADHD.

Výzkumy uvádějí, že hyperaktivitou trpí 6-15 % dětí, z nichž 20-40 % má problémy i s učením předmětů, jako je čtení, psaní, matematika. ADHD se 3x častěji prokazuje u chlapců než u dívek.

Neví se, zda to není proto, že chlapci jsou více hyperaktivní a impulzivní, tedy nápadnější. U dívek, kde převažují poruchy soustředění, je obvykle diagnóza stanovena později, pokud vůbec.

Dívky, které mají problémy se soustředěním, bývají častěji úzkostné a mají snížené sebevědomí.

ADHD patří mezi vytrvalé poruchy a je překonaným mýtem, že z ADHD děti většinou vyrostou. Naopak, u 80 % z nich se s projevy onemocnění setkáváme i v adolescenci a až 60 % pacientů může vykazovat některé příznaky ADHD i v dospělosti. Včasná léčba ADHD ze života dítěte nevymaže, ale jemu i rodině pomůže se zvládnutím výuky nebo s nalezením vhodnějších přístupů.

Jak se porucha projevuje

U kojenců o ADHD ještě hovořit nemůžeme, to by bylo velmi předčasné. Ale určitých projevů hyperaktivity si lze všimnout.

  • Již v kojeneckém věku má dítě problémy se základními biorytmy, jako jsou poruchy spánku a stravování. Hyperaktivní dítě mívá nápadně nepravidelný rytmus. Někdy prospí celý den, častěji pláče jakoby bez důvodu. Dobrou zprávou pro maminky je, že u většiny takto se projevujících novorozenců se stav postupně upraví a ADHD se u nich nerozvine.
  • Později, v období batolete, dítě trpí častými bouřlivými afekty, emoční labilitou a impulzivností, má zhoršenou adaptibilitu, malý smysl pro pořádek a osobní bezpečnost. Maminky si někdy všímají určitého nevyrovnaného vývoje, kdy dítě například začíná lézt, aniž by umělo sedět nebo dříve mluví, ale později chodí nebo naopak.

Potíže ve školní lavici

Potíže s hyperaktivními dětmi se nejčastěji objevují už po nástupu dítěte do školy, prohlubují se mezi třetí a pátou třídou, kdy začnou stoupat nároky na děti a jejich adaptibilitu a pokračují s nastupující pubertou.

Budete mít zájem:  Vitamíny Na Aknózní Pleť?

U předškolních dětí bývá nápaditá živost, jako by dítě bylo stále na pochodu, stále po něčem šplhající, někam se dobývající. Největší zátěží pro rodiče bývá zvýšená náladovost dětí a sklon k podrážděnosti, hněvu a neposlušnosti.

Nejnápadnějším se ADHD stává s nástupem do školy, proto je také nejvíce dětí prvně diagnostikováno mezi 6.-9. rokem. Ve školním věku se výrazněji projeví poruchy soustředění a případné neshody v kolektivu, nehledě na obtíže s přizpůsobením se režimu ve třídě. Děti jsou často nuceny měnit školu pro různé přestupky a alergii učitelů.

Dítě, které je skutečně postiženo syndromem hyperaktivity s poruchou pozornosti, to opravdu ve škole nemá snadné a učitelé by to měli respektovat. Takové dítě má potřebu speciálního přístupu a má na něj i právo.

Dnes už naštěstí existují školy, kde mají pro tyto děti speciální pedagogy a psychology, kteří s nimi ochotně a trpělivě pracují. Hyperaktivní dítě by nemělo být automaticky přeřazeno do speciální třídy. Hodně záleží na přístupu učitele, jeho možnostech a ochotě k individuálnímu přístupu.

Je ale zřejmé, že je-li ve třídě méně dětí, má učitel lepší podmínky k práci.

Děti s ADHD mají mít výuku více strukturovanou, potřebují jasné a jednoduché instrukce pro školní práci, prostředí bez přílišných rušivých podnětů a častější kontakt s pedagogem. Není pro ně tedy vhodný program, jež poskytuje velkou volnost a předpokládá schopnost soustředění a spolupráce s ostatními žáky.

Mnohé třídy dnes překypují množstvím barevných obrázků a pomůcek, což může být zajímavé pro ostatní děti, ale hyperaktivním dětem to práci znesnadňuje. I předpokládaná cvičení a úkoly by měly být jednoduché, bez zbytečných rozptylujících prvků. Proto nejsou vhodné hry spojené s rychlostí a závoděním, protože podporují impulzivnost.

Učitel by měl také kontrolovat, zda dítě rozumí zadanému úkolu, protože tyto děti často část nebo celou instrukci přeslechnou, a tak nevědí, co mají dělat – a pak raději nedělají nic.

Učitel by měl takového žáka umět zaměstnat a jeho aktivity v tom dobrém slova smyslu „využít“. Třeba tím, že ho pošle pro nějakou pomůcku, nechá ho otevřít okno, smazat tabuli.

Samozřejmě pokud dítě požadavek splní, aniž by při tom rušilo spolužáky, je na místě, aby ho učitel pochválil i za to.

Je to dobrá motivace k jinému způsobu chování a posílení sebevědomí dítěte, které bývá snížené, protože jeho projevy chování vesměs vyvolávají v dospělých negativní reakce.

Nedělají to schválně

Děti s ADHD jsou skutečně mnohdy považovány za neposlušné, zlobivé a bývají častěji trestány. Někteří rodiče takovému dítěti nepřiměřeně zpřísňují režim, protože mají pocit, že po dobrém to prostě nejde.

Jindy naopak trpí pocitem bezmoci, nebo dokonce viny ze zanedbání výchovy.

Nevhodné výchovné zásahy a přenášení negativních pocitů na dítě však mohou situaci v rodině ještě zhoršit a vedou často k vážným poruchám chování dítěte.

Rodiče i učitelé by měli pochopit, že jsou s dětmi s ADHD v podobné situaci: tak jako jim se příliš nedaří dítě vychovávat, tak pro dítě je těžké samo sebe ovládnout.

Rodiče hyperaktivních dětí jsou často unavení z věčného okřikování a hlídání svých dětí, aby zase někam nespadly… Samozřejmě se zákonitě rychleji rozzlobí. Proto je vhodné znát určité triky. Práce s takovým dítětem by měla především sledovat zklidnění – někdo doporučuje střídání činností, aby dítěti vydržela pozornost.. Ale ani to nemusí být účelné.

Dítě s hyperaktivitou má problémy se soustředit, a pokud aktivity střídáte, neumožníte mu, aby se zklidnilo. Proto se snažte vypozorovat rytmus dítěte a tomu přizpůsobte jeho pracovní řád. Dítě si může klidně i samo určit, jak dlouho je schopné se soustředit. Navržený program ale musíte důsledně dodržovat.

Tím vytvoříte dítěti rituály, které mu v běžném životě pomohou, aby si některé činnosti zautomatizovalo.

  • Nešetřete pochvalou a povzbuzením, ale vždy za konkrétní úkol.
  • Nezapomínejte na projevy lásky a náklonnosti. Tyhle děti to potřebují mnohem více než ty ostatní.
  • Sjednoťte výchovu, nejhorší je, když dítě začne využívat „hodnějšího“ rodiče, případně neposlouchá ani jednoho.

Co pomůže

ADHD je onemocněním, které patří do oboru dětské psychiatrie. Diagnózu stanovuje dětský psychiatr, který si ke spolupráci na vyšetření přizve i další odborníky – neurologa, psychologa, učitele. Základními součástmi vyšetření jsou pohovor lékaře s dítětem, s rodiči a vyplnění dotazníků, které zhodnotí celkový duševní stav pacienta a pomohou posoudit závažnost onemocnění.

Léky mohou zlepšit koncentraci a zmírnit nejvýraznější projevy hyperaktivity, ale farmaka nemají být jediným léčebným přístupem.

Někteří lékaři uvádějí, že užívání psychostimulantu Ritalinu vede k bezprostřednímu krátkodobému zlepšení, proto se podává především dopoledne, kdy je dítě ve škole, a tudíž pod největším tlakem.

Ovšem vliv na učení je nejednoznačný, nezlepšují se přímo školní výkony, ale jen některé dovednosti, které jsou závislé na zvýšení pozornosti.

Pokud lékař dítěti léky nepředepíše, pak jsou doplňky stravy v podobě bylinných extraktů dobrým podpůrným prostředkem, který přispěje k celkovému zklidnění organismu. Kromě léků dnes existují i jiné metody, například různé relaxační programy, masáže, dětská jóga, v poslední době hodně preferovaný biofeedback. Rodiče by měli dbát doporučení odborníků, i když se jim to bude zdát obtížné.

Některé poslední výzkumy uvádějí, že na zvýšenou aktivitu má vliv i nevhodná strava, jako jsou sacharidy, tuky a nedostatek vitaminů. Hyperaktivní děti, kterým byla po dobu půlroku podávaná lehčí a zdravější strava, se evidentně zklidnily a zlepšily se jim i výsledky v intelektových testech, zřejmě vlivem zlepšení pozornosti.

Jiné studie uvádějí, že hyperaktivitu způsobuje naopak nadměrný přísun vitaminů, například vitaminu E, které dětské tělo nedovede adekvátně zpracovat.

Hyperaktivita v dospělosti

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je dědičný neurovývojový syndrom daný narušeným fungováním těch oblastí mozku, které souvisejí s plánováním, předvídáním, zaměřením a udržením pozornosti a sebeovládáním.

Postupným vývojem dochází časem ke zmírnění viditelných příznaků hyperaktivity (neposednost, neustálý pohyb jako komíhání nohama atd.), ale jiné znaky přetrvávají do dospělosti: potíže plynoucí z nepozornosti, impulzivní chování, vnitřní neklid, emoční labilita, malá frustrační tolerance (rychlé střídání nálad, výbuchy vzteku apod.) a také impulzní a zkratkovité jednání.

Lidé s ADHD se nedokážou soustředit na nudná témata, snadno se nechají vyrušit, mají potíže s dotahováním úkolů, často zapomínají, šíří kolem sebe chaos. Naopak do některých činností se ponoří natolik, že je nelze odtrhnout.

Klíčem je pracovat se symptomy ADHD, nikoliv proti nim. Posilujte jeho silné stránky, mezi které patří především odvaha ke změnám, kreativita, inovativnost…

Zaměřme se na lidi se znaky ADHD, tedy nemusí nutně mít tento syndrom diagnostikovaný odborníkem. Stačí, že se velmi často potýká s podobnými problémy. A to se týká mnoha z nás. Dejme tomu, že si máte vzít Marka, který trpí ADHD. (Stejně tak by to mohla být třeba Maruška, ale v populaci je častější výskyt této poruchy u mužů.)

Bouřlivá zamilovanost

Marek je velký kluk. Má po kapsách obaly od bonbonů, vizitky čtyř obchodních partnerů, upomínku do knihovny, telefon na kohosi, kdo mu nabídl skvělou příležitost, poznámky k novému revolučnímu projektu, účtenku od batohu syna, který měl vyměnit před půl rokem, a lístky do divadla, které vám koupil, ale ztratil.

Když jste se seznámili, jeho pozornost a láska neznala mezí. Hyperfokus na vás způsobil, že vás paralyzovala smršť jeho impulzivních akcí od toho, že vám v noci uloupil růži z klášterní zahrady, až po to, že zmeškal důležitou pracovní schůzku, protože vám trhal jablka na štrúdl. Zahrnuta projevy lásky, nikdy jste se s ním nenudila, nikdy jste nepochybovala, že jste pro něj ta jediná.

Jenže adrenalin a endorfiny způsobné láskou k vám v Markově mozku přestaly po čase účinkovat a další potřebnou stimulaci začal hledat jinde. Zkrátka přišly všední dny a Marek potřebuje nové silné impulzy.

Můžete cítit frustraci z odmítnutí a nepochopení, propadat beznaději. Marek nevydrží poslouchat vaše opakující se stesky kolem nepořádku v kuchyni.

Dokonce můžete mít pocit, že vás ignoruje, jeho myšlenky lítají jinde, i když je s vámi v místnosti. Bude vás často štvát. Tichou domácnost neznáte, spíš itálii – vztek a křik.

Marek nic z toho nevidí a nechápe. Jeho hlava letí dál a do různých stran.

Jedete v tom spolu

Co vy i Marek můžete udělat pro to, aby vám ADHD neničila vztah a rodinu? Klíčem je pracovat se symptomy ADHD, nikoliv proti nim. Posilujte jeho silné stránky, mezi které patří především odvaha ke změnám, kreativita, inovativnost atd.

  • Mluvte o tom. Dělejte si legraci. Humor je všelék. Jindy se bavte konstruktivně: tak, aby vaše diskuse vedly k praktickým výstupům.
  • Získejte náhled. Vy sami i partner získejte maximum odborných informací (např. knihu Poruchy pozornosti v dětství i dospělosti od E. M. Hallowella a J. J. Rateye, film Nepozorní atd.).
  • Nikoho neobviňujte, ani Marka, ani jeho rodinu. Za většinu projevů nemůže, nenese vinu, nemůže se více obětovat, více snažit. Na druhou stranu není na Markovi, aby na vše odpovídat, že za to nemůže, protože má ADHD.
  • Vybudujte si řád. Je to nuda, ale je to tak.  Marek musí převzít díl odpovědnosti za domácnost a praktické činnosti. Zaveďte si společně s Markem systém: kam se co dává, kdy se co dělá. Například Marek večer po večeři uklidí špinavé nádobí do myčky, hrnky přesně sem, příbory do košíčku ostřím nahoru… a velmi podrobně si připravte postupy u každé činnosti, která je předmětem sporů.
  • Uspořádejte si domácí agendu přehledně jako v té nejpuntičkářštější kanceláři. Pište si poznámky, sestavujte seznamy, pracujte se šanony a databázemi. Přesto se připravte na neustálé změny termínů a plánů.
  • Plánujte důsledně jako za pětiletky.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector