„Etický přírodní zákon příčiny a následku“, tak je nejčastěji a nejjednodušeji karma charakterizována. Stejně jako každá akce vyvolá reakci, tak každý čin: fyzický, slovní i duševní, přináší odezvu. Karmu nelze urychlit, oddálit, vynutit ani vymluvit. Lze ji ale respektovat, poznávat, přátelit se s ní, dokonce jí důvěřovat…
Žádné odměny ani tresty, ale odezvy!
Pro pochopení karmy si nelze představovat mocnost, která pomocí kladívka a taláru rozdává univerzální tresty. Nemůžeme se u tohoto přírodního zákonu dovolávat na počkání námi představované spravedlnosti. Zařídí odezvu podle svého… s udáním i bez udání, s důkazy i bez důkazů. Stejně tak, pokud čekáme na odměnu – netřeba dokládat své zásluhy. „Ona“ ví, vše zařídí sama.
Negativní jednání (lhaní, zlost, násilí…) přináší negativní odezvu, pozitivní (soucit, úsměv, láska…) pozitivní. Každý sklidí, co zasel. Zda to bude „dobré“, nebo „špatné“ je o chuti a o úhlu pohledu.
„Jedna spravedlnost je mocnější než tisíc zbraní.“
Sun Tzu
Lež zasahuje nejen obelhávaného, ale též lháře samotného. Abychom totiž něco dali (byť „jen“ lež), musíme to nejdříve MÍT.
Proto ti, kteří lžou druhým, zjišťují, že lžou i sami sobě a že se jim stejného jednání dostává – podvodník bývá podveden (zákon rovnováhy, princip bumerangu). Riskování vědomí svých blízkých a svého svědomí blokuje stavbu upřímných, pravdivých vztahů, citů.
Co stojí na lži, jako by stálo na tekutém písku. Byť by to byla čtyřpatrová vila zdobena zlatými soškami andílků v plenkách, až se písek „rozjede“, zmizí i s křidélky…
Jak poznat lež: 12 znaků, které pomohou odhalit lháře
Ten, kdo opravdově miluje, zaslouží být stejně tak milován. Pokud upřímně milující byl zrazen, přišel o onoho člověka/vztah, možná to není proto, že by si onu lásku nezasloužil, ale protože si zaslouží jinou, opravdovou, lepší. Některé (i bolestné) konce nejsou trestem, nýbrž příležitostí. Kdo lásku dává, lásku dostane. Nevíme jen, kdy…
Začátkem je sebeláska: kumulace citu, který máme i dáváme s bezpečným přístavem v našem srdci. Kdo miluje nejen druhé, ale i sebe, je i milován – minimálně sám sebou.
Vztah: Pečujte o něj jak zahradník o strom
Vždy si něco vzájemně dáváme. I když máme pocit, že jsme nedostali nic (dobrého), mělo to smysl. I kdyby byl v tom, že jsme něco dobrého dali my, a tím došlo k seberozvoji, poznání.
Součástí přátelství s karmou je akceptování jejího toku, lekcí, reakcí. Dopřejme prostor věcem, ať se dějí. Dopřejte si čas, pozorujte, vnímejte… Znamení, nápovědy a vodítka jsou všude kolem.
I pokud nechceme bádat, čas ukáže jak, proč a co nám bylo dáno/co jsme dali.
Jak se zachová někdo k nám, to není naše věc.
Jak zareagujeme, to už je naše věc.
I kdybychom nevěřili v zásahy – rovnováhu přírody, vesmíru, navigaci „shůry“ či čehokoli většího, náš mozek si pamatuje všechny pohnutky. V našem podvědomí jsou uloženy činy, myšlenky, pocity. Pokud nepřijde „lekce“ zvenčí, sami se potrestáme.
Příkladem může být princip fungování detektoru lži – při lhaní se lháři (není-li na drogách apod.) zrychlí tep, může ho zalít studený pot, zmenší se zorničky (stejně tak při bolesti), jelikož (podvědomě/vědomě) ví, že je to špatné, což přivádí jeho tělo do nepohodlí.
Ačkoli má v hlavě milion výmluv, proč lhal nebo proč „nejde o velkou lež“.
Svízelné životní situace vnímejme jako příležitosti, na kterých si můžeme dát karmu do plusu. Přestože by se za špatnou reakci nikdo nezlobil, pouze bychom byli v rovině s viníkem.
Nic nezkazíme tím, když zkusíme být zkrátka lepší.
Buď okamžik/viníka nazdvihneme, dáme šanci na nápravu vzorem, dobrotou, láskou, nebo se nezmění nic, ale my stoupneme jako ti, jež dokáží být dobří i ve špatné (nelehké) situaci. Třeba se (nám) to vrátí jinde, jinak…
Najděte cestu k míru aneb Milujte i své nepřátele
„Nepřehlížejte záporné činy jenom proto, že jsou malé;
sebemenší jiskra může spálit stoh sena velký jako hora.
Nepřehlížejte malé dobré skutky a nemyslete si,
že z nich neplyne žádný užitek;
dokonce i malé kapky vody nakonec naplní velkou nádobu.“Buddha Šákjamuni
- To, že se děje něco špatného, neznamená, že musíme být špatní i my.
- Neexistuje omluva pro to, být zlí. Vesmíru nemůžeme dlužit. Nemůžeme mít poslední slovo – on vždy zareaguje na to, co uděláme.
- Když ubližují, braňme se, avšak neútočme.
- Žádná láska není opravdovou, vzešla-li z nevěry, zrady, potřeby, pohodlí, kompenzace, strachu, nouze…
- Ke štěstí, bezpečí, dobrotě a lásce nevede cesta přes mrtvoly.
- Kdo nemá vyrovnanou/vyřešenou minulost, nemůže mít stabilní budoucnost. Na minulosti totiž stojí přítomnost a na ní budoucnost.
- Chceme-li dobrý život, chovejme se dobře.
- Důvěřujme karmě, přírodě, vesmíru… Buďme vděční za to, co se stalo, co se nestalo, co se děje. Buďme rádi i tehdy, když se neděje nic – poněvadž se neděje (ani) nic zlého.
Věříte českému přísloví:„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě?“ Věříte v karmu?
Poznáte, když vám někdo lže? Docela jednoduše to lze i podle řeči těla
Možná vás překvapí, že podle výzkumů až 80 procent vyřčených lží přejdeme a přijmeme jako pravdu. Proč? Jsme totiž posedlí řečí a slovům přikládáme obrovskou váhu, přestože nám většinu informací o záměrech druhých podává řeč těla a mimika.
My ale tyto aspekty přehlížíme, a tak často „zbaštíme“ všechno, co nám druzí napovídají. Autorka tohoto textu ovšem prostudovala knihu Lillian Glassové Lháři a jejich řeč těla.
Takže pokud chcete odhalit, že se vám někdo snaží něco namluvit, zde je seznam „tělesných znaků“, které vám neupřímné úmysly druhých pomohou rozklíčovat.
Jednou z prvních věcí, kterou u lháře můžete zaregistrovat, je změna dechu. Pokud je člověk klidný a uvolněný, při nádechu a výdechu se mu pohybuje břicho.
Když ale nemluví pravdu, často se mu zvedá a klesá pouze horní část hrudníku a ramena, je jako „sešněrovaný“.
Může také nafouknout tváře a při výdechu je splasknout, což dotyčnému pomáhá nabrat víc kyslíku, a zbavit se tak napětí, které vzniklo lhaním.
Všimnout si můžete i změn na pokožce. Často vyrazí pot na čele, nose, tvářích nebo nad horním rtem. Lidem se světlejší pletí se obličej začne tónovat do rumělkova, ti s tmavší pletí naopak blednou. Děje se tak důsledkem zvýšeného množství adrenalinu a změn v cévách.
Tělo neklame
Lháři často sklánějí hlavu, uhýbají pohledem nebo se celkově hrbí. To, že někdo lže, ale můžete s téměř stoprocentní jistotou říct, když sebou při hovoru trhá nebo se naklání dozadu. Vědomí, že se na jeho podvod přišlo, pak s lhářem téměř doslova „zacloumá“. Podezřelé jsou také náhodné pohyby, nebo naopak naprosté „zamrznutí“.
Proto se ti, kteří nemluví pravdu, často škrábou na nose, nebo se za něj popotahují. Je známo, že například Bill Clinton se během rozhovorů o svém poměru s Lewinskou dotknul svého nosu hned 88krát.
Zpěvačka, porotkyně soutěže American Idol Nicki Minaj, neustále hlasitě popírala, že by se s Mariah Carey, která také seděla v porotě, neměly rády. To, že ale seděla ztuhlá jako prkno a ani jednou se na Mariah nepodívala, svědčilo o tom, že pravda byla někde jinde.
Nervózní doteky
Pokud má někdo pocit, že ho podezíráte ze lži, podvědomě si začne zakrývat krk. Bezděčně tak chrání jednu z nejzranitelnějších částí těla. Konkrétně se může svého krku dotýkat, škrábat si ho, ale také popotahovat límec košile nebo povolovat kravatu. Lhář si tak potřebuje „uvolnit páru“. Časté je také okusování nehtů nebo zakrývání úst.
Touto instinktivní reakcí vlastně lhář sám sobě zavírá ústa a dává tak okolí najevo, že nic dalšího už nepoví. Ústa si zakrýval například cyklistický šampion Lance Armstrong během tiskové konference poté, co dostal otázku na užívání dopingu.
Namířený prst
Jedna z nejslavnějších lží minulého století obletěla svět, když prezident Clinton vystoupil před americký lid a vypustil z úst větu: „Nikdy jsem s tou ženou, slečnou Lewinskou, nespal.
“ Při těchto slovech hněvivě napřáhl prst směrem na kamery, jako kdyby se touto přehnanou reakcí snažil maskovat pocit viny za to, že lže veřejnosti i své rodině.
Právě agrese a defenziva mohou být jasným důkazem, že se lhář snaží vše otočit proti vám.
Prezident USA Bill Clinton byl přistižen při lži, když popíral, že by měl intimní vztah se stážistkou v Bílém domě Monicou Lewinskou
Když oči lžou
Lidé, kteří lžou, často přeruší oční kontakt, nepřirozeně často mrkají a pohlíží stranou. Obvykle je to jedna z nejčitelnějších známek přetvářky a v podstatě si „zachovávají tvář“.
Platit však může i úplný opak: protahovaný a nepřirozeně upřený pohled bez mrkání s doširoka otevřenýma očima také značí, že se člověk, s nímž právě hovoříte, snaží něco předstírat. Lhář vám bude upřeně hledět do očí, aby vás zastrašil nebo zmanipuloval předstíranou upřímností.
Když totiž lidé mluví pravdu, většinou alespoň pohnou očima nebo je z vás čas od času spustí.
Škrábání na nose
Když se ke kormidlu dostane autonomní nervový systém, rozšířené vlásečnice často způsobí i rozšíření sliznic. Obvykle dojde k jejich naběhnutí a ke svědivému pocitu v nose.
Věřte nebo ne, lhářův nos tedy opravdu naroste jako Pinocchiovi. Proto se ti, kteří nemluví pravdu, často škrábou na nose, nebo se za něj popotahují.
Je známo, že například Bill Clinton se během rozhovorů o svém poměru s Lewinskou dotknul svého nosu hned 88krát.
Nepřirozené reakce
Lhář se celkově chová podivně.
Často se zastaví uprostřed věty a bezděčně polkne, protože mu úzkostí vysychá v ústech, nebo najednou začne během řeči urputně zívat, aby namáhanému mozku dodal více kyslíku.
Můžete ho poznat i podle mechanických pohybů. Například když sahá po šálku s čajem, připomíná spíš robota pohybujícího se v sérii kroků a vypadá to, jako kdyby se po hrnku natahoval poprvé v životě.
Obsah řeči
To, že někdo lže, nám však nemusí prozradit jen řeč jeho těla, ale také konkrétní obsah vět.
Zbystřit byste měli například tehdy, když někdo mluví a poskytuje nadbytek informací, na které se ho vlastně nikdo neptal. Lhář totiž často doufá, že mu uvěříte právě kvůli jeho řečem a zdánlivé upřímnosti.
Podezřelý je i nadbytek „vycpávkových“ slov, jako například „hm“, „víš“, „no“ a „že,“ a podobně (to vlastně taky).
Zbystřit byste měli například tehdy, když někdo mluví a poskytuje nadbytek informací, na které se ho vlastně nikdo neptal. Lhář totiž často doufá, že mu uvěříte právě kvůli jeho řečem a zdánlivé upřímnosti.
Lhář se také často bude ujišťovat, zda mu nasloucháte, dotazy typu: „Vnímáš mě?“ „Slyšíš mě?“ Díky těmto frázím se chce ujistit, že jste na stejné vlně, a může tedy vesele ve výmyslech pokračovat.
Lháři, stejně jako psychopati či sociopati, si také často pletou slovesné časy a například o něčem, co se stalo v minulosti, hovoří v přítomném čase.
Když se cítí zahnáni do úzkých, často zopakují vaši otázku, aby nemuseli ihned odpovědět, nebo na vás začnou útočit ve snaze odvést pozornost od sebe.
Instinkty a kontext
Někdy ani nepotřebujeme složité poučky o tom, jak rozeznat, když nám někdo lže nebo je jinak nebezpečný. Stačí se jednoduše spoléhat na své tělo a intuici.
Promlouvá k vám někdo při každém setkání medovým hlasem, ale vám se při pouhém pohledu na něj stahuje žaludek nebo naskakuje husí kůže? Nepodceňujte tato podvědomá varování a zbystřete, tělo je moudrý rádce.
Zároveň však nezapomínejte, že neschopnost podívat se druhému do očí, škrábání na nose či hrbení nemusí vůbec znamenat lež, ale jen nízké sebevědomí nebo například alergii. Proto je kontext toho, co druhý člověk říká nebo dělá, velmi důležitý.
Rozhodně nechceme, aby se z vás ode dneška stali „podezřívači“, kteří si sebemenší odchylku od normy v chování druhých budou vykládat jako lhaní či přetvářku. Jen jsme vám chtěli ukázat, že místo zaměření na slova je dobré čas od času „vypnout“ sluch a spíše sledovat mluvu těla druhého a svou vlastní intuici.
foto: Shutterstock, zdroj: Lillian Glassová, Lháři a jejich řeč těla
i60.cz: Plakouni mezi námi
Ilustrační foto: pixabay.com
20. 8. 2019
Podvádět, lhát a krást se nemá. V případech, že by na to někdo mohl přijít. – Asi takhle uvažují plakouni. Říkám jim tak podle počátečních písmen Podvádět, Lhát A Krást. Co je to za lidi?
Nevím, kolik jich je, ale žijí všude a vyskytují se v příbuzenstvu, v hospodách, v zaměstnání, v podnikání i v politice. Asi jich taky několik znáte.
Tito lidé zacházejí s reálným životem zvláštním způsobem. Je to pro ně nekonečná zahrada plná ovoce, které mohou beztrestně trhat. Jen si dávají pozor, aby je někdo nechytil, protože vědí, že se to nemá.
Když jsou odhaleni, rozpačitě se usmějí, ale výčitky svědomí nemají. Řeknou si: Příště si musím dát větší pozor. Mnozí jiní lidé si občas taky „tak trochu zalžou“, někoho „trochu podvedou“ a něco si „maličko ukradnou“, ale přece jen je hryže svědomí. A jiní to neudělají nikdy. Svědomí jim nedovolí uskutečnit lež, podvod, krádež. A právě tohoto faktu plakouni využívají.
Chování, které my ostatní zavrhujeme, pro ně není odpudivé (jako pro nás), ale šikovné. Pán neudělal podvod, nýbrž trik. Nezalhal, nýbrž doběhl ostatní. Cítíte ty rozdíly? Někdy si toho všimnete u mladých kluků třeba na hřišti.
Když se rozhodčí nedívá, sprostě faulují. Do krve se hádají, že byl ofsajd nebo gól, i když jasně nebyl. Vymyslí lež a dají ji třeba na internet (fake news).
Většinou to ale dělají pro svůj bezprostřední prospěch čili v běžném životě (ne na internetu).
Nad prohrou plakoun mávne rukou: nu, nepovedlo se. Příště budu chytřejší. Nechápavě se otáčí, když mu v Prachovských skalách řeknete, ať přestane vyrývat nápis do skály. Proč mi to ten dědek říká? Co mu je do toho? Tady na skále je přece místa dost. Neochotně poslechne. Stejně si o kus dál něco vyryje. Plakoun neuznává práva druhých lidí.
Jen z naprosté nutnosti, když cítí, že se mu vyplatí, aby se trochu stáhl. Je to většinou sobecký člověk, potřeb druhých lidí si nepovšimne. Není však sobecký v tom smyslu, že by vám nepřál taky něco ukrást.
Když sleduje, jak se někdo rozčiluje nad podvodem nebo lží, tak si maximálně řekne: „Proč si ten vůl nenakrade taky? Proč si taky nenahrabe? Přece každý to může aspoň zkusit!“
Bývá samolibý. Hrozně si věří. Je bezohledný. Nespoléhejte na to, že když ho někde nachytáte, že se nad sebou zamyslí nebo dokonce polepší. Není v tomto směru schopen učení (na rozdíl od nenarušených jedinců.)
Protože plakouni nemají svědomí a nechápou trapnost v chování, pokračují pořád dál, vaše vstřícnost je pro ně vítaná slabost. Využijí celý prostor, jaký pro své nekalé jednání mají. U plakounů se nedočkáte slitování. Jen pokud ucítí nad sebou větší moc, větší sílu, pak se dočasně přizpůsobí. Jediné, co na ně platí, je, že se musí bát, aby se nedostali třeba do vězení.
Zdá se mi, že je dost takových mezi zaměstnanci, podnikateli i mezi politiky, ale ovšem i mezi sousedy a známými. Je těžké to zjistit s určitostí, to byste s nimi museli nějaký čas žít a sledovat je v různých situacích.
My ostatní jsme vůči plakounům v obrovské nevýhodě, protože máme ty brzdy a něco prostě neuděláme a když už něco špatného, tak jen v extrémní situaci, která nás třeba ohrožuje. Kdežto plakoun lže, podvádí nebo i krade, kdykoliv má z toho osobní prospěch a dobrou příležitost. dokud se s tím cítí v bezpečí.
S plakounstvím a s nepřítomností svědomí však nesmíme automaticky spojovat další vlastnosti! Plakoun může a nemusí být laskavý. Může a nemusí mít humor. Může a nemusí to být alfa samec, macho. Může příjemně vystupovat a hovořit. Mnoha věcmi vám může imponovat.
Ne každý vandal je plakoun. Ne každý lhář je plakoun (tj. bez svědomí). Někteří se sdružují v hospodách, protože v rámci příbuzenstva to dost dobře nejde. Ale neznamená to, že každý, kdo vysedává v hospodě, je plakoun – podvodník, lhář a příležitostný zloděj.
To určitě ne!
Jenom jim to možná trochu jinak funguje v tom malém útvaru, který je schován hluboko v mozku a jmenuje se amygdala. Ta ovlivňuje naše chování a emoce, vytváří reakce na strach nebo radost, ovlivňuje chuť a sexuální chování.
Především však může způsobovat různé duševní poruchy, jako je deprese, autismus, schizofrenie. Možná právě v amygdale je příčina plakounství.
Plakounovi jeho amygdalu nezměníte, on se maximálně jen přizpůsobí a lépe skryje své chování.
Pustý blábolTeď odbočím k něčemu, co bude plakounovi znít jako pustý blábol a absolutně to nebude chápat. Je to o nás ostatních.
- Když uděláme něco, co se podle většiny lidí nemá, tak máme špatné svědomí, máme výčitky, možná se i trápíme. Ale navíc se chováme se podle toho, co považujeme za morální:
- Za vlastní jednání se cítíme být odpovědni druhým lidem (plakouni ne).
- Podřizujeme své osobní potřeby a jednání zásadě, abychom neškodili ostatním (plakouni ne).
- Chováme se k ostatním tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám (plakouni ne).
Co říkáme, to děláme. Co slíbíme, to většinou splníme.
Chceme se zlepšovat, být lepší než jsme byli.
A na závěr: Pro tenhle článek mě inspirovaly některé diskuse na chatu i60. Avšak nechci ho jakoby potajmu vztahovat na konkrétní lidi, i když některé možná známe z i60 i z vysoké politiky.
Co je důležité: dospělého plakouna nelze převychovat, lze ho jen kontrolovat a zastrašovat.
Protože plakouny nemůžeme přinutit k emigraci, musíme s nimi žít, avšak musíme si dávat pozor, aby nás nezneužívali až do morku kostí (našich kostí), držet si je od těla, ukázat, že jsme je prokoukli a že se jich nebojíme.
Hodnocení: (4.8 b. / 12 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Zpět na homepage
7 důvodů, proč nikdy nelhat ženě. :
To není objev hodný Nobelovy ceny, že? Přesto ho rozvedu.
Muži, hnaní pragmatickým egem, věří v účinnost svých lží, protože uvažují MUŽSKOU myslí. Tak jako příroda chtěla, aby vedle sebe existovaly Rozum a Cit, zařídila, aby vedle sebe existovali Muž a Žena. Muž je převážně racionální stvoření, rozhoduje se převážně mozkem. Proto věří, že když oklame mozek, musí uspět. Ostatně, sám své lži považuje zpočátku za neodhalitelné.
Jenže žena je jinak stavěná bytost. Má silné emoce. Řídí se převážně srdcem, intuicí, pocitem. Je víc spjatá s přírodou, ostatně ona rodí děti. To, co je správné, žena nerozhoduje hlavou.
Příklad rozporu: Mužský rozum říká, že dítě je přítěž. Znamená víc starostí a omezování, méně spánku a svobody. Mnoho mužů odchází již od těhotných žen jen proto, že se jim zodpovědnost zdá nekomfortní. Je to racionální přístup – pohodlný.
Ženské srdce se ale ani pak dítěte nevzdá. Těhotenství a mateřství mění její emoce, ale ne rozum. Žena jde k porodu s vědomím, že to bude bolet, ale cit ji učí, že má vydržet a věřit, protože projde-li bolestí, čeká ji něco nádherného. Muž tohle rozumem nikdy nepochopí. Muž utíká od bolesti. Hledá štěstí v pohodlí. Muži si odhlasovali i zrušení povinné vojenské docházky.
Proto se muž a žena potřebují. Tam, kde selže mužský rozum, pomohou ženské city. Tam, kde se mužská věcnost sesype, pomůže ženská naděje, víra, iracionalita.
A naopak – tam, kde ženu bolí emoce, pomůže vědomí, že je o ni i rodinu racionálně postaráno. Osudový vztah se tedy zrodí tam, kde správný Cit potká správný Rozum.
Správný Rozum je ten, který už pochopil, že ženské srdce cítí i to, co mužský mozek ještě nestihl ani pojmenovat.
A to i proto, že:
Klade-li žena otázku, tak ne proto, že nezná odpověď, ale proto, že ji cítí a chce vědět, zda může muži důvěřovat
Když ženy sdílejí, hodně mluví. Když se ale ptají, mnoho slov nepotřebují. A když muže usvědčí ze lži, dokonce úplně mlčí.
Zato mluví muž. „Jak jsi to mohla vědět? Kdo Ti to řekl?“ hledá racionální vysvětlení. Ale žádné takové není. Když už žena zareaguje, pak pouze: „No, VÍM to.“
Ženy nejsou racionální stvoření, proto slovo „vím“ není přesné. Vědění vychází z rozumu, ale ženské „vím“ nazývá to, co ve skutečnosti vychází ze srdce – co žena cítí.
Žena cítí, co se stane i co se děje. Vnímá energii, nesoulad i rodící se lež. Důvod, proč je žena zmatená, je způsoben pouze tím, že si své tušení neumí racionálně vysvětlit. Hledá věcný důkaz, který by předložila muži, aby jí uvěřil. Sama ho ale nepotřebuje.
Přírodní intuice se málokdy mýlí. Žena je jako tažný pták, který dávno předem ví, kdy přichází chlad a je třeba odletět. Proto když se ptá, tak ne proto, že by neznala odpověď, ale proto, že ji vlastně zná a jen se potřebuje ujistit, jestli může muži důvěřovat, jestli je schopen uznat svou vinu, a to bez ohledu na svůj rozum – s ohledem jen na její srdce.
Existuje však jedno jediné, co ani ženská intuice nedokáže zodpovědět.
Žena nikdy neví, zda je horší muž, který jí lže do očí, nebo ten, který si myslí, že je natolik hloupá, že jeho lžím bude věřit
Ženy bedlivě naslouchají mužským slovům. Říkají si o ně. Zvláštní pozornost věnují těm, kteří opakují: Miluji Tě. Záleží mi na Tobě. Chci být pořád s Tebou. Dokonce zavírají oči, jak moc tomu chtějí věřit. Zamilovaní vždycky zavírají oči.
Jak však píšu v knize Protože, ženy dobře vědí, že oči mohou zavřít před tím, co nechtějí vidět, ale srdce nikdy nezavřou před tím, co nechtějí cítit. I se zavřenýma očima dokážou vnímat rozpor mezi slovy a činy. A diví se, že mužský rozum ten rozpor nerozpozná.
To je důvod, proč trpělivé ženy dávají mužskému lháři mnoho nových šancí. Říkají si, že jeho lhaní je přece tak nestoudné, že ho musí už co nevidět trknout.
Copak je muž dítě? Copak si neuvědomuje, že co slíbil, to musí opravdu vykonat? Copak nechápe, že vyřčené slovo je energie, které z časoprostoru nikdy nezmizí? Muž-lhář si často myslí, že co řekl, po čase už nikdo nevidí, nepozoruje, nevnímá. Jenže to je uvnitř v ženském srdci. Napořád.
Žena, i když odpustí, nezapomíná. To, co cítí vůči lhářům, není nenávist. Dokonce ani ne opovržení. Pouze čisté neštěstí. Ne z toho, jak jí muž mohl lhát, ale z toho, že člověku, kterého byla ochotna absolutně milovat, už od té chvíle nemůže nikdy věřit.
A to i proto, že:
Zalhat ženě je nejrychlejší způsob, jak se pro ni stát naprostým cizincem
Muž a žena vnímají slova odlišně. Když muž řekne: „Dnes nemám čas, zítra se uvidíme, chybíš mi!“, myslí si, že žena slyší: „Dnes nemám čas, zítra se uvidíme, chybíš mi!“ Ale žena dokáže slyšet to, co nebylo řečeno. Například: „Dnes NA TEBE nemám čas. Zítra se MOŽNÁ uvidíme. NEchybíš mi. Protože kdybys mi chyběla, jsi má priorita dnes i zítra.“
Žena tak už předem vytváří ve svém srdci prostředí, kdy je zvědavá, zda muž své slovo dodrží. Pokud ano, zůstává jí blízký. Pokud ne, stává se pomalu cizincem. Zejména tehdy, když na ni „nemá čas“. Jak totiž zdůrazňuji ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem, u žen platí, že když jim nevěnujete čas, učíte je žít o samotě, potažmo s někým jiným, kdo jim ten čas věnuje.
Lhát ženě či vyjadřovat její nedůležitost jiným způsobem (třeba tím, že si na ni neděláte čas) je nejjistější způsob, jak o ni přijít. Zpočátku se tím trápí, vyčítá Vám to, hádá se s Vámi. Ale jednou přestane. Protože už není nic, o co by se z pohledu jejího srdce ještě vůbec stálo za to hádat.
Nikdy nelži tomu, kdo Ti důvěřuje, a nikdy nedůvěřuj tomu, kdo Ti lhal. Každá lež totiž zabíjí vztah.
A to i proto, že:
Ženy o lži nevyjednávají
V mužském světě existuje velmi ohebný rozum. Podívejte se někdy na fotbal. Muži se hádají o to, co je faul a co je ruka. Rozlišují se v názorech. Ano, oni jsou schopni říkat: „Tohle nebyl AŽ TAK VELKÝ faul…“
V myšlení mužů podobně neexistuje „až tak velká lež“ nebo „až tak velká nevěra“.
Myšlení mužů totiž funguje škálovitě. Lež může být malá i velká. Jako na stupnici. Ale ženský cit má jen dvě barvy – červenou a zelenou. Lež buď je, nebo není. Nevěra buď je, či není. Proto ženy o „velikosti“ lži nevyjednávají. Je to pod jejich rozlišovací schopnosti.
Muž je schopen ženě na Silvestra říct: „Letos jsem Ti byl na 99 % věrný.“ Ale žena slyší: „Prostě jsem Ti byl nevěrný.“ Muži proto o ženách říkají, že jsou jednoduché. Ale fakt je ten, že muži jsou až příliš složití. Vždyť do fotbalu přibrali i videorozhodčího, aby spory rozsoudil. Výsledek? Muži se od té chvíle hádají nad výrokem videorozhodčího…
Lhaní je pro ženu zraňování a ubližování. Basta. Zraňování a ubližování má ženský Cit na opačné straně než lásku. Stejně polarizovanou mají nevěru a důvěru. Není nic mezi. Proto žena dokáže přestat důvěřovat i muži, kterého milovala. Skončí pro ni. I když na něj nikdy nezapomene. Vede ji k tomu právě Cit. Láska k dětem, které si život v prostředí zraňování a ubližování nezaslouží.
A to i proto, že:
Jedna lež zpochybňuje všechny pravdy
Mají-li ženy nějakým přívlastkem popsat lháře, nejčastěji říkají: Hloupý. Směšný.
Zkrátka: Chudák.
Pro mužské ego jsou takové přívlastky rána. Oni sami si myslí, že když lžou, jsou naopak silní, obdivuhodní. Rozhodně ne hloupí a směšní.
Jenže když se muž opravdu zamyslí, dá ženám za pravdu.
Jak jinak než jako hlupáka byste pojmenovali člověka, který vědomě jednou lží zpochybní všechny svoje pravdy, které vyslovil do té doby i jež vysloví od té doby? Jak jinak než jako směšného chudáka lze nazvat člověka, který si nedokáže v malé násobilce spočítat, že na získání důvěry u ženy potřebuje mnoho pravd, ale na ztrátu důvěry jednu jedinou lež?
Mužský rozum se právě těmito hořkými zkušenostmi učí, že stačí jednou zalhat a vztah, ať byl sebekrásnější, už nebude nikdy jako dřív.
Proč ženy dokážou po jedné lži naprosto spálit most a odmítnout zůstat i přáteli?
Ženy se nebojí zřejmých nepřátel, ale falešných přátel
Dívka, které jsem hloupě a směšně zalhal, mi do rozlučkového dopisu napsala: „Jsem nešťastná a zklamaná. Ne z toho, jaký opravdu jsi. To je nakonec Tvoje věc. Ale z toho, že ses stal někým, kým jsi slíbil, že nikdy nebudeš.“
Na odhalené lži je nejhorší to, že před Vámi najednou stojí nikoli jiný člověk, ale právě ten člověk, jakým vždycky byl. Nezměnil se, jen jeho maska spadla.
Obelhat je možné jenom někoho, kdo k nám má důvěru. Kdo nám nedůvěřuje, ten nám šanci k obelhání ani nedá. Podraz tak nikdy nepřichází od nepřítele. Lež a přetvářka nás mohou překvapit jen u FALEŠNÝCH přátel.
Ta dívka mi tehdy napsala: „Nebojím se zřejmých nepřátel. Vím, že jim nemám věřit. Bojím se jen falešných přátel. To znamená, že se od této chvíle bojím Tebe.“
Její přesvědčení se mi už nikdy nepodařilo změnit. Žena totiž lež nikdy nezapomíná. Není jako muž. Muž se naučil, že rozum, kterým se řídí, dokáže vyměnit jednu myšlenku za druhou. Srdce ale nedokáže vyměnit své pocity.
Co lež, to zářez, který nejde vrátit. Je v ženském srdci napořád. Jako varování, memento. Jako by do srdce bylo navždy vepsáno: „Tomuto konkrétnímu člověku jsi nestála za pravdu. Byla jsi tak hloupá, že jsi mu věřila.
Jednou stačilo.“
A to i proto, že:
Sečteno, podtrženo: Kdo jednou zradí ženu, neměl by očekávat, že mu ještě někdy bude věřit
Žena si na rozdíl od muže dobře uvědomuje spěch času. Od přírody má v srdci biologické hodiny, jež tikají a připomínají jí, že tu má své povinnosti. Nemarnit čas je součástí jejího genetického kódu.
Proto nehledají JAKÉHOKOLI muže, „dárce spermatu“. Hledají v první řadě životního parťáka, který s nimi bude stavět, ne bořit. Který bude sdílet, řešit problémy, na kterého se budou moci spolehnout a důvěřovat mu. K tomu však ale potřebují jeho UPŘÍMNOST.
Ženy hledají muže, který jim pomůže řešit problémy, ne který bude problém sám o sobě. Takovým bývá muž, který dříve či později pochopí ženské srdce, mimo jiné to, že nejsou „malé“ a „velké“ lži, pouze a jenom lži.
Jak jsme se vlastně naučili lhát?
Lhaní je fenomén, který přitahuje pozornost laickou i odbornou a někdy se s ním v životě setkává a vyrovnává každý. Má mnoho podob a pro každého také vlastní, individuálně podmíněnou důležitost. Lež tak na sebe v našich vztazích může brát podobu od téměř komické události až po situaci závažnou, s významnými důsledky.
Co je vlastně lež? Lež lze specifikovat – ve shodě s psychologem Paulem Ekmanem, předním výzkumníkem v oblasti lži a jejího rozpoznávání – zejména úmyslem lháře: vědomou volbou jednoho člověka záměrně říkat nepravdu jinému jedinci. Ekman sem zahrnuje i zvyk lhát, protože na jeho počátku také stojí volba.
Tomáš Rektor vysvětluje, proč věří klientům, ale nemůže věřit jejich příběhům: Pravda a lež v psychoterapii
Dalším kritériem je skutečnost, že osoba, jež je obelhávána, neví, že bude obelhávána. Proto například hráči pokeru nejsou obelháváni během blufování, protože je součástí hry a jejího kontextu.
Někdy je skutečnost, že se bude „lhát“, sdělována již rámcem situace, například při různých obchodních transakcích, kdy se cíleně vytváří prostor pro smlouvání. I tyto „tolerované a očekávané“ lži však mají své hranice – tak například není dovoleno si při pokeru označovat karty.
Za lež se dá považovat i zatajení, maskování určité skutečnosti, která má být sdělena. Příkladem může být situace při přijímacím řízení, kdy má uchazeč uvést do dotazníku všechna svá předchozí zaměstnání a záměrně vynechá to, z něhož dostal výpověď z důvodu závažného pochybení.
Kde začíná lež
Zatajení vytváří někdy problém v mezilidských vztazích, v situacích, kdy není oběma stranami výslovně přijata dohoda, co všechno se ve vztahu „má“ sdělovat.
Jeden z partnerů se v určitém okamžiku může cítit podveden, že mu druhý něco nesdělil; ten se zase naopak může cítit dotčený, neboť nebylo jasné, že by danou věc sdělit měl. Dohoda a její přijetí buď otevřeně vůbec neproběhne, nebo má své „skryté“ dodatky, které jednotlivé strany očekávají.
Zde je důležitá otevřená komunikace obou partnerů, neboť často jde skutečně spíše o nedorozumění ohledně toho, co má a co nemá být řečeno.
Lež souvisí s přirozenou snahou člověka působit lepším dojmem. Informace o vlastní osobě mají různý charakter. Komunikujeme již vizáží, úpravou zevnějšku, někdy se snažíme vytvořit určitý – většinou dobrý – dojem.
Např. snaha vypadat mladší, která může být vyjádřena péčí o zevnějšek, záměr dobře působit vhodným výběrem oděvu a kontrolou chování (např. ochotné vystupování a projevená iniciativa při pohovoru uchazeče o zaměstnání).
Tyto neverbální projevy mohou plynule přecházet do výběru či úpravy informací přímo o vlastní osobě podávaných (např. jaké má dotyčný dosažené vzdělání, zkušenosti v oboru, proč opustil předchozí pracovní pozici…). Ani tady někdy není jednoduché určit hranici, kdy jde o zlepšování dojmu o sobě a kdy lze již toto zlepšování dojmu považovat za lež.
Zdálo by se, že by ke správnému pohledu na lež mohlo pomoci, kdybychom si udělali jasno ohledně pojmu pravdy.
To je však úkol možná ještě obtížnější, zasahující do oblasti filosofie i dalších věd jako je matematika apod.
To, čemu můžeme říkat lež, má mnoho odstínů a v psychologii se zdá jako platnější její pojetí coby určitého kontinua, na kterém můžeme najít i situace, jejichž jednoznačného posouzení se jen těžko dobereme.
Je špatné být slušný?
Určité nejasnosti mohou nastat například kolem různých forem slušnosti. Lžeme, když na otázku, jestli se nám líbilo divadelní představení, odpovíme, že mělo zajímavou zápletku, i když se nám jako celek příliš nezamlouvalo? Uplatňuje se zde společenský takt, zvyky, tradice, nepochybně se přidávají i kulturní aspekty celého problému.
Je zde patrná individuálně určená a těžko postřehnutelná hranice upřímnosti, taktu a tzv. každodenních malých lží.
Zkrátka každý jsme odlišně otevřený ohledně vyjadřování preferencí, výhrad, kritiky.
I když již naše sdělení bude vyhovovat kritériu úmyslného vědomého podání nesprávné informace, lze se dále ptát, zda si lze vůbec představit svět, kde by se podobné malé lži vůbec nevyskytovaly?
- Jak by vypadaly situace, kde je zachování pozitivního vztahu mezi účastníky interakce důležitější než sdělení pravdy?
- Jaké by to bylo, kdybychom vždy otevřeně říkali, že se nám dárek, který jsme dostali, moc nelíbí? Že nám večeře u kamarádů moc nechutnala?
Důležité totiž je, že oceňujeme také samotný proces obdarování, hřeje nás, že druhý člověk nám dárek sháněl či vyráběl, a tak jeho samotná krása či praktičnost ustupuje symbolické hodnotě obdarování i jako jistého obřadu a vyjádření pozitivních emocí ve vztahu prostřednictvím daru.
Důraz právě na to, abychom nezranili či neuvedli v rozpaky našeho komunikačního partnera tím, že mu sdělíme nepříjemnou pravdu, kladou zejména kultury, které se nacházejí blíže pólu kolektivismu než individualismu.
Jsou to například východoasijské země jako Japonsko. Individuální rozdíly nacházím ale i v rámci jedné kultury: někdo je z domova zvyklý být velmi otevřený, někoho naopak zkušenosti s takovouto otevřeností vedou k tomu, že je ve vztazích opatrnější.
Někdy se skutečně zdá, že by pravda byla příliš krutá.
Milosrdná lež
To může být případ milosrdné lži. Takové lži mohou být vedeny ochranou (i když někdy pouze domnělou) druhé osoby před dopady závažné zprávy, např. týkající se zdravotního stavu.
V profesi jde vždy o významnou etickou otázku, ale i v neformálním mezilidském kontaktu může mít zamlčení závažné situace pro osobu, které je informace zapřena, značné dopady. Taková situace může mít negativní dopad nejen na vztahy, ale zasahuje i do praktických oblastí: člověk, který se nedozví negativní zprávu o svém zdravotním stavu, si nemůže např. zařídit vše, co by potřeboval.
V mírnější každodenní podobě se určité „uchránění“ před nepříjemnými informacemi vyskytuje také. Výbušnější nebo úzkostnější z rodičů se např. nedozví o špatné známce či o tom, že si dítě pořídilo piercing, zatímco mírnější z rodičů tuto informaci má. I takové zdánlivě banální situace mohou vztahy časem komplikovat.
Méně závažné záležitosti se mohou rozrůst – v oblasti drogových závislostí se objevují rodiče, kteří tím, že tajně zvýšili potomkovi kapesné, jej nechtěně a nevědomě podporovali v užívání návykové látky. Koalice jednoho rodiče s dítětem má pak negativní dopady i v partnerském vztahu rodičů a jejich vzájemné důvěře.
Malé a velké lži
Děti nemusí (přibližně do věku 6–7 let) vnímat ostře hranice mezi fantazií a reálně podávanou informací. Jejich fantazijní život je bohatý, propojený s čilou imaginací, podpořený pohádkovými příběhy a hrou. Často předstírají, že jsou někým jiným, mohou plynule střídat hru a komunikaci o reálných záležitostech.
Skutečné informace může dítě upravovat a dotvářet pomocí takzvané konfabulace. To je třeba mít na paměti při komunikaci s nimi, i když to neznamená, že se děti postupně nemohou učit využívat některé zkreslené informace pro svůj prospěch, což je užitečné odlišit.
Předškolní děti už dokážou rozlišit mezi pravdou a nepravdivým údajem a vědí, že lhát není správné. Otazníkem zůstává, zda děti dokážou hodnotit i dopad své lži. Pokud už o skutečnou lež jde, je u dětí důležité pátrat po jejím motivu. Co chtějí získat, čemu se chtějí vyhnout? Dětské lži bývají však co do obsahu většinou jednodušší a v podrobnějším dotazování neobstojí.
Děti jistě také vnímají lhaní u dospělých, i když např. taková nevinná lež, jako je ta, že dárky nosí Ježíšek, jejich morální charakteristiky nepoznamená.
Právě v souvislosti s Vánocemi děti ale citlivě zpozorují, že „pravda se někdy neříká“.
Jsou například žádány maminkou, aby tatínkovi neprozrazovaly, co je pro něj nachystáno jako dárek, a kolem věku asi tří let již jsou schopny právě v zájmu taktu a slušnosti tato pravidla dodržet.
Když lžeme sami sobě
Zvláštním druhem lži je sebeklam. Jeho motivem je uchování určitého sebeobrazu, integrity. Souvisí s mnohými normálními a přirozenými obrannými mechanismy osobnosti. Možná více než na ostatních oblastech lži je zde těžké určit hranici mezi „pravdou“ a „lží“ o sobě.
Okolní názory se od subjektivního názoru a prožívání sebe mohou výrazně lišit, a to paradoxně jak v pozitivním, tak v negativním směru. Takové názory jsou sice možným měřítkem, zrcadlem, ale nikoli „realitou“.
Co si okolí myslí a jak dotyčného hodnotí, je důležité, leckdy velmi zásadně určující, a právě v tomto kontextu člověk hledá své vlastní sebepojetí a vnímání sebe sama.
V určitých extrémech můžeme u sebeklamu už mluvit o duševních poruchách – osoba s mentální anorexií se vnímá „tlustší“, než ji vnímá okolí či než je objektivně zvážitelné, a to i ve chvíli, kdy již je její zdraví ohrožováno podváhou. Lidé trpící bájivou lhavostí vyprávějí okolí o svých nejrůznějších neskutečných zážitcích.
Za běžnějších podmínek mohou dva muži interpretovat odlišně opakované odmítnutí schůzky dívkou v situaci, kdy dívka uvádí, že má mnoho práce. Jeden vnímá situaci jako odmítnutí jeho dvoření či dokonce jeho osoby, druhý bude vnímat, že důvodem je práce, a bude zvát dotyčnou dál. Kdo z nich setrvává v sebeklamu?
I zdánlivě banální sebeobelhávání může být však někdy nebezpečné – např. si můžeme tvrdit, že pigmentové znaménko jsme již měli a nezvětšuje se, a zanedbat tak závažné onemocnění.
Sebeklam je přirozenou součástí života a má zde své zřejmé funkce – různé racionalizace mohou sloužit k tomu, abychom šetřili svou psychiku a např. se tolik netrápili. Někdy však může být sebeklam neužitečný, neadaptivní, to když např. přeceňujeme své schopnosti příliš, příliš si „věříme“ a opakovaně tak podceňujeme situaci, přípravu, možnosti pomoci.
Psychologie Jamese Bonda: navazuje krátkodobé vztahy, potřebuje vzrušení, lže, zabíjí, je okouzlen svou dokonalostí. Jaké strategie manipulace používá narcis, jaké psychopat a jaké machiavelista analyzuje Petr Pražák v článku Bratrstvo temné triády
Proč jedna lež střídá druhou? Mozek si zvyká tak dlouho, až mu lhaní nedělá problém
Nepravda je jako sněhová koule: čím déle se valí, tím je větší, prohlašoval už kdysi německý reformátor Martin Luther. Nová studie britských vědců vysvětluje, že za lavinovým efektem lží stojí snížená citlivost emočního centra mozku. Čím častěji lidé lžou, tím je to pro ně přijatelnější a mozku posléze nečiní takový problém postupně přejít od drobných nepravd k mnohem závažnějším.
Londýn – Čím více lžeme, tím postupně klesá citlivost našeho mozku vůči lhaní a výčitek ubývá. K takovému závěru dospěla studie britských vědců, kterou publikoval časopis Nature Neuroscience.
Tali Sharotová z oddělení experimentální psychologie na University College London a její spolupracovníci si k experimentu vypůjčili osmdesát dobrovolníků, herce a především fotografie s nádobami, které obsahovaly mince.
Dobrovolníci měli odhadnout množství mincí ve skleněné nádobě a svůj odhad říci spoluhráči – najatému herci –, který byl v jiné místnosti.
V některých případech bylo dobrovolníkům řečeno, že pokud množství peněz v nádobě nadhodnotí, získají část peněz spoluhráče. Vědci je tak nabádali ke lhaní.
„Množství peněz, o kterém účastníci lhali, se postupně zvyšovalo,“ vysvětlil deníku The Guardian spoluautor studie Neil Garrett. Nejprve měli hráči sklony přeceňovat množství peněz o pouhou libru, ale postupem času šlo až o osm liber.
Výsledky ukázaly, že počet lží vzrůstal jen v situacích, které by vedly k finančnímu zisku dobrovolníků. Osobní prospěch je tedy pro lháře stěžejním ukazatelem.
Lidé sice lhali i v situacích, z nichž těžil pouze spoluhráč, ale míra neupřímnosti byla nejnižší. Nárůst vědci zaznamenali teprve ve chvílích, kdy nepravdy vedly k zisku obou stran. A za vůbec nejpřijatelnější dobrovolníci považovali lhaní v situacích, z nichž profitovali jen oni.
Výčitky po čase odezní
Mozek dvaceti pěti dobrovolníků během hry monitorovala magnetická rezonance (fMRI). Díky tomu se podařilo odhalit, že na začátku experimentu byla aktivita amygdaly (jedno z mozkových center, zodpovědné mimo jiné za nepříjemné emoce) vysoká. S přibývajícím množstvím lží ale její činnost postupně upadala.
„Když podvádíte poprvé – dejme tomu na daních –, cítíte výčitky. A to je správně, protože to brání v rozpuku vaší nepoctivosti. Když ale podvádíte podruhé, už se na to adaptujete. Už v sobě nemáte tolik stimulů, které by vám pomáhaly držet vaši neupřímnost na uzdě – nejspíš budete lhát více a více,“ vysvětluje Tali Sharotová, jak se z drobných lhářů můžou stát ostřílení matadoři.
Vědci tak díky činnosti amygdaly mohou předpovědět, zdali bude člověk lhát i nadále. V případě, že poklesne aktivita této části mozku, znamená to, že člověk se chystá vypustit z úst další a ještě větší nepravdy.