Prožíváš depresi v tuto chvíli?
Dnes dopoledne mi bylo docela zle, ale teď je to o něco lepší. Depresivní stavy nemám nonstop. Momentálně beru antidepresiva, která mi moc nesedí. Takhle bych se totiž s nimi cítit neměla. Dohodla jsem se psychiatričkou, že je vyměníme. Stále jsem se k tomu ještě neodhodlala, protože z toho mám trochu strach. Ve chvíli, kdy jsem je začala brát, se mi dělalo hrozně špatně, bojím se, že se to bude opakovat i s novými léky.
Co si mám představit pod tím, že ti bylo špatně?
První měsíc jsem strávila zhruba čtrnáct hodin v posteli, pořád jsem spala. Bylo mi zle i od žaludku, připadala jsem si jako přiotrávená. Chodila jsem prakticky jen na záchod a k psycholožce, která mi řekla, že vypadám fakt hrozně. Naštěstí jsem mohla pracovat nějakou dobu z domova.
To ti to řekla psycholožka takhle naplno?
Pověděla mi, že někoho takhle zničeného po antidepresivech dlouho neviděla. Na začátku, než si tělo zvykne na nový prášek, to s člověkem může dost zamávat. Navíc antidepresiva mají spoustu vedlejších účinků. Dříve jsem téměř žádné léky nebrala, myslím, že ani na bolesti hlavy. Moje tělo na žádnou chemii nebylo zvyklé.
Musíš ty léky opravdu brát?
Mám ještě panickou poruchu. Bez antidepresiv bych zažívala nejspíš spoustu atak a ještě více depresivních stavů.
Jak se u tebe deprese projevuje?
Vždycky pro mě bylo těžké navodit si dobrou náladu a udržet si ji. Hodně lidí se mě často ptalo, co se mi stalo, že jsem tak smutná. Nic se mi nestalo, byl to pro mě standard. Veselá jsem byla schopná být, až když jsem se třeba opila.
I přesto, že mi teď antidepresiva nefungují tak, jak by měla, dokážu se díky nim radovat. Nejsem na to zvyklá.
Celý život jsem se o to snažila, nedávno jsem si vzala prášky a najednou to s nimi jde. Vyloženě depresivní stavy jsem měla hlavně ve vypjatých situacích.
Kdy tě poprvé zasáhl vážný depresivní stav?
Na to si pamatuju docela dobře. Byla jsem v prváku na vysoké škole. Spala jsem na privátu. Ráno jsem se vzbudila a měla jsem pocit, že mě přejel parní válec. Byla jsem úplně vycucnutá.
Nejspíš bych to mohla přirovnat k tomu, když člověk jeden den běží maraton a druhý den ho bolí celý člověk. Problém byl v tom, že já ten maraton neběžela. Neměla jsem důvod se tak cítit. Chtěla jsem dojít do kuchyně, ale nešlo to tak snadno jako vždycky. Najednou pro mě bylo těžké udělat i jediný krok.
Nebyla jsem schopná nic uzvednout a ani se na nic soustředit. V hlavě jsem měla prázdno.
Jak jsi poznala, že jde o depresi?
To uvědomění přišlo až zpětně. V té době jsem ještě nevyhledávala odbornou pomoc. Byla jsem student a neměla na dobrého psychologa peníze ani koule. Bylo mi trapné za někým přijít a požádat ho o doporučení k psychologovi.
Poprvé jsem navštívila odborníka zhruba před dvěma lety. Nastřádala jsem si nějakou finanční rezervu a řekla jsem si, že zkusím jedno sezení a uvidím, co bude dál. To, že jde o depresi, vždy bezpečně poznám tak, že mám myšlenky na sebevraždu.
O tom už jsem mluvila i s odborníky.
Jak se těch myšlenek zbavuješ?
Trochu mi pomáhá odvedení pozornosti jiným směrem, což není úplně snadné. Nejvíc zabírá, když si o tom s někým promluvím. Hlavně to nesmím držet v sobě.
Co se děje ve chvílích, kdy to v sobě držíš?
Začnu se tím zaobírat čím dál víc. Přicházím do stavu, kdy si vytvářím určité plány. Postupně si je v sobě zpracovávám konkrétněji, a to už je problém. V tu chvíli vím, že nutně potřebuji odbornou pomoc.
Jaké plány?
Plány na skutečnou sebevraždu. Několikrát jsem k ní měla blízko. Párkrát jsem si stoupla na most.
Co tě odradilo od uskutečnění toho plánu?
V té době, kdy se mi tohle dělo, jsem byla ještě křesťanka. Podle křesťanství jdou všichni sebevrazi do pekla.
Moje víra byla tenkrát docela silná. Postupně jsem ji ztratila.
Proč?
Věřila jsem v Boha, ale zároveň ve mně někdy převládala racionalita. Postupně se má víra začala vytrácet a zlomilo se to úplně díky jednomu faráři, se kterým jsem to řešila. Víc to rozebírat nechci.
Když má člověk v něco víru, pravděpodobně se mu žije lépe. Ty jsi svoji víru v Boha ztratila, věříš v něco teď?
V realitu. Ta sice není pro mě moc příznivá, ale kvůli tomu přece nebudu utíkat do nějakého vymyšleného světa.
Říkáš, že když na tebe jdou sebevražedné myšlenky, musíš si o tom vždy s někým promluvit. Kdo ti dělá vrbu?
Snažím se o tom mluvit s odborníkem, ale není možné ho volat ve chvílích, kdy to zrovna potřebuji. Většinou si mě poslechnou moji nejbližší. Nemám jich moc, jsem spíš uzavřený a divný člověk.
Proč si myslíš, že jsi divná?
Lidé mi to občas říkají. Snaží se se mnou bavit, ale já toho často nejsem schopná. Mám od lidí odstup a takoví jedinci občas lidi děsí. Mám problém mluvit hlavně s muži ve věku mého otce. Myslím, že teď dělám pokroky a zlepšuji se v tom. Dříve to bylo horší. Máma mi tvrdila, že jsem byla vždycky uzavřené dítě a s nikým moc nekomunikovala.
Víš, z čeho ten strach z ostatních a nedůvěra v ostatní plyne?
Nejspíš za to může rodinné prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Můj otec je asociální cholerik, který to s dětmi nikdy moc neuměl.
Většinou ani nevěděl, kolik mi je přesně let a do jaké třídy chodím. Vůbec se se mnou nebavil. Máma se pod jeho velením postupně stala submisivním člověkem. Většinou udělala to, co jí řekl.
Moje máma mě navíc nikdy nebránila, držela se stranou.
Před čím tě měla bránit?
Před mým otcem, který mě zneužíval. Psycholožka mi řekla, že existují dva druhy matek.
Jedna, když zjistí, že otec dceru sexuálně obtěžuje, postaví se na stranu dítěte a brání ho. Ta druhá si vybere otce a věci, které dělá své dceři, přehlíží. Moje byla ta druhá.
Až do nedávna jsem ji za to nenáviděla, ale vyříkaly jsme si to. Trochu se teď změnila a já jí odpustila.
Je možné, že zárodkem tvé deprese a uzavření se před ostatními je právě zneužívání v dětství?
Možné to je, ale rozhodně to není jediná věc. Kromě toho, že jsem si procházela tímhle, doma byla vždy napjatá atmosféra. Otec byl hrozně výbušný a často mámě sprostě nadával. Musela jsem v tom žít a neměla jsem kam se před tím schovat.
Myslím si, že cholerické výbuchy rodičů děti strašně ovlivní. Já i moji sourozenci jsme dost citliví.
To muselo být těžké.
Vždycky když jsme s bratrem byli svědky něčeho takového, většinou jsme se rozbrečeli. Nedávali jsme to. Byla to totální beznaděj. Nemohli jsme se proti tomu nijak bránit, protože jsme se báli, že to bude ještě horší. Raději jsme někam zalezli. Sestra je o něco starší než my a ta si to nenechávala líbit.
Vracela mu to, jenže to pak ten otcův výbuch vzteku nebral konce. I na ni to mělo negativní dopad. Moc si to neuvědomovala, ale byla chodící soudek se střelným prachem. Někdy ho nešlo vystřílet na otce, tak se zaměřila na mě a bratra. Zpětně se jí moc nedivím, potřebovala se nějakým způsobem proti tomu prostředí bránit. Všichni jsme byli negativní a naštvaní.
Dokázali jsme se společně občas zasmát jen ve chvílích, kdy byl otec v práci.
Máma byla při těch cholerických explozích vždy pasivní?
Asi ano. Matka za námi akorát chodila a stěžovala si na něj. Slýchávali jsme od ní, že si ho neměla brát. A to nám opakovala pořád dokola.
Rozvést se s ním nechtěla kvůli své víře. Církev by se na ni vykašlala, protože církevní rozvod by jim neprošel. Musela by přestat chodit ke svátostem, a to by nepřenesla přes srdce.
Myslím, že když jsme byli malí, máma se k nám ještě chovala hezky.
Tvůj otec je také věřící?
Přes to všechno, co nám způsoboval, je také věřící. Myslím si, že doteď neví, že mi svým chováním ublížil. Já i jeho okolí si myslíme, že je mimo. Možná by mi pomohlo, kdybych si to s ním vyříkala stejně jako se svojí matkou, ale s ním se o tomhle bavit nedá. Nemůžu mu ani říct, aby si umyl hrnek, protože jinak by zase vybouchnul.
Tvoji sourozenci mají také nějaké psychické potíže?
Můj bratr má schizofrenii. Díky jeho nemoci se o něj máma starala nejvíc. Otec hrozně chtěl syna. Díky tomu to bylo mámino oblíbené dítě. Já jsem si s různými věcmi musela poradit sama.
Nikdy mi neporadila, jak si mám koupit jízdenku v autobuse. Kolik mám zaplatit a jakou zastávku jmenovat. Když jsem se jí na něco zeptala, řekla mi, že už jsem dost velká na to, abych si pomohla sama. Neptala se mě, jak se mi dařilo ve škole.
Ve čtrnácti jsem chodila s kamarádkou na diskotéky, v patnácti jsem o prázdninách odjela na dva týdny pryč a nikdo to neřešil.
Proč se tak k tobě máma chovala?
Když mě otec zhruba v těch jedenácti nebo dvanácti letech pomalu začínal sexuálně obtěžovat, máma mě vnímala jako svoji konkurenci. Nebrala mě už jako malou holčičku, ale ženu, která jí leze do zelí.
Řekla jsi sourozencům a mámě o tom, že máš depresi?
Řekla jsem jim, že se mi spustila panická porucha. Máma to dokázala trochu pochopit až ve chvíli, kdy jsem jí domluvila schůzku s mojí psycholožkou.
Poté se to začalo obracet a začaly jsme si k sobě hledat cestu. O depresi jsem se mámě jen zmínila. Mám pocit, že panická porucha a deprese patří trochu k sobě.
Myslím si, že deprese pro mě představuje menší problém než panické ataky.
Proč si to myslíš?
Na to, že jsem odmalička spíš temný člověk, jsem si už docela zvykla. Panickou poruchu nemám zas tak dlouho a ještě s ní neumím moc pracovat. Vnímám to čistě z praktického hlediska. Deprese mě sice někdy doběhne a nemůžu skoro vstát z postele, ale většinou se z toho nějak dostanu. Děje se mi to už jen vyloženě ve vypjatém období.
Panickou ataku můžu dostat téměř kdykoliv a odrovná mě natolik, že nemůžu normálně fungovat.
Kromě běžného fungování ti deprese ovlivnila ještě něco?
Vztah. Chodila jsem s jednou slečnou, řekla jsem jí, že mám deprese. Málem se se mnou kvůli tomu rozešla. Myslela si, že mi to způsobuje ona.
Nepochopila to, vyděsila se a nevěděla, jak s tím naložit. Vysvětlila jsem jí, že to není pravda, a nakonec jsme se nerozešly. Mrzelo mě, že místo toho, aby se mi snažila porozumět, mě takhle málem potopila. Od té doby jsem docela opatrná.
Předtím než někomu řeknu, že mám deprese, si to pořádně rozmyslím.
Odmítají tě kvůli depresi lidé, kteří se pohybují kolem tebe?
Moc se svému okolí nesvěřuji. Vědí to o mně jen nejbližší kamarádi, kteří mě chápou, protože mají také své problémy. Přitahuji k sobě další divné lidi, takže mám docela štěstí.
Nevadí ti, že ti někteří tvrdí, že jsi divná?
Já jsem za to ráda. Lidé, kteří mi povědí, že jsem divná, to dál neřeší. Nesnaží se mě měnit. Někteří mi to ale neřeknou a jen si to myslí.
Ti se mě snaží měnit a radit mi, jak mám některé věci dělat. Tvrdí mi, že se nemám ráda, ale že bych měla a tak podobně. Očekávají ode mě, že poslechnu jejich rady, ale já se kvůli nim nechci měnit.
Klidně budu dál divná, ale ať mi dají pokoj.
Chápu to správně, že jsi se sebou spokojená?
Vždycky se dá něco vylepšit. Chtěla bych změnit svůj odstup od lidí a být k nim trochu otevřenější. Samozřejmě že by bylo lepší, kdybych neměla panickou poruchu s depresemi, ale osobnostně jsem se sebou poměrně spokojená. Hodně mi v tom pomohly terapie. Předtím jsem se neměla ráda vůbec.
Myslela jsem si, že to, co mi udělal otec, je má vina. Psycholožka mi ukázala, že to není pravda. Teď mám navíc skvělou práci, díky které se cítím psychicky lépe. Odvádí mě to od špatných myšlenek. Pracují tam jen lidé, které to odvětví opravdu zajímá. Šéf je velmi vstřícný, když se mi něco nedaří, pomůže mi. Nikdo tam na nikoho neječí, mám klid.
Kolektiv ti nevadí, když máš problém s lidmi?
Největší problém mám s muži a tam se mnou pracují tři ženy. Na začátku i ony viděly, že jsem z nich nejistá. Pochopily, že mi chvíli trvá, než se začlením do kolektivu. Neřeší to.
Očividně máš problém s muži kvůli svému otci. To je důvod, proč chodíš se ženami?
Ne tak docela, mám vyloženě děs jen z mužů ve věku svého otce. Nejsem jen na holky. Nevím, nakolik může moje trauma z dětství za to, že se dokážu zamilovat i do žen.
Nechápu, jak jsi to všechno mohla v dětství vydržet, když máš takové rodiče.
Všechno jsem vždycky potlačila a šla dál. Držela jsem to v sobě, nevěděla jsem, jak jinak to mám řešit. Poté co jsem začala chodit na terapii a všechno to postupně v sobě otevírat, bylo to šílené.
Zažila jsem úplný výtrysk emocí. Vznikla mi z toho panická porucha.
Díky terapii se učím všechny svoje nálady a emoce si připouštět a pracovat s nimi. Když mi je zle, akceptuji to. Dříve jsem to potlačovala.
Myslela jsem si, že všichni kolem mě jsou v pořádku. Cítila jsem na sobě tlak, že je se mnou něco špatně a musím být pozitivní podobně jako ostatní. Dnes už se do toho násilně netlačím a připustím si, že něco není v pořádku. Dříve jsem si hrozně vyčítala, když jsem něco podělala. Teď už to díky terapiím skoro neřeším. Člověk dělá chyby, není možné se občas nějaké nedopustit.
Předstírala jsi před ostatními, že jsi pozitivně naladěná, ačkoliv ti bylo zle?
Řekněme, že mi to úplně nešlo. Často slýchávám od lidí, že si na ostatních nejvíce cení toho, že mají pořád dobrou náladu.
V době, kdy si moji kamarádi vybírali holky, mi většinou řekli, že jedna se jim líbí víc, protože se pořád směje. Docela mě to mrzí, protože depresivní člověk není moc často veselý, ale nemůže za to. Chtěla bych být optimističtější, ale není to tak snadné, když jsem vyrůstala v negativním prostředí.
Ráda bych viděla svět v tom lepším světle a negativních věcí si tolik nevšímala. Věřím, že to postupem času půjde.
#Eva Vogelová
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Nepodceňujte poporodní depresi
Silvie, máma dnes šestileté a desetileté dcery, zažila poporodní depresi na vlastní kůži. Přiznala se nám:
Nenáviděla jsem vlastní dítě…
První i druhé těhotenství probíhalo bez výrazných problémů. Při prvním jsem byla velmi mladá a měla jsem přečtené snad všechny tehdy dostupné knihy týkající se těhotenství. Věci jsem brala tak, jak přicházely, bez velkého rozmýšlení. Vedle práce jsem studovala na vysoké, byla jsem obklopena rodinou, která mi dávala nepopsatelnou jistotu a oporu.
Ani jsem vlastně nevěděla, jak mi těhotenství uběhlo, a přišla na svět moje prvorozená dcera. Pro mě začal úplně nový svět radostí, ale také starostí, na který jsem se velmi těšila, ale ani z jedné desetiny netušila, co obnáší.
Všechno pro mě bylo nové, všechno jsem se musela naučit a za vydatné podpory své rodiny jsem na nějakou depresi skutečně neměla čas…
Po letech jsme čekali druhé dítě
Své druhé těhotenství i porod jsem absolvovala v zahraničí. Rozuměla jsem větě “hormony s tebou mávají”, ale co to znamená v praxi, to jsem už netušila.
Těhotenství bylo bezproblémové, pokud mluvíme o zdravotní stránce mojí i mého děťátka, ale trpěla jsem neuvěřitelným střídáním nálad: buď jsem byla velmi šťastná, anebo velmi nešťastná.
Toužila jsem se vrátit domů ke své rodině a blízkým přátelům, a ne žít v zahraničí, sice s manželem a dcerou, ale bez jediné super kámošky, rodičů, prarodičů, dobrých známých – zkrátka bez někoho, s kým si můžete jen tak popovídat a na starosti aspoň na chvíli zapomenout…
Celé těhotenství jsem byla doma, nepracovala jsem, manžel brzy ráno odešel, pozdě večer přišel… O to víc jsem se zaobírala svými pocity a depresivními náladami.
Navzdory tomu, že jsem si druhé děťátko tolik přála, bylo mi najednou na obtíž a já jsem se motala v jednom kruhu.
Svěřit jsem se neměla komu – manžel tvrdil, že deprese vznikají v důsledku nadbytku času a nudy, že když má člověk co dělat, nemá na deprese čas .
Rodina i přátelé byli příliš daleko, aby mě mohli pochopit. Kromě toho mě znají jako velkou bojovnici, a přiznat, že i já jsem jen obyčejný člověk a momentálně potřebuji pomoc, u mne nepřicházelo v úvahu.
Konečně přišla na svět moje druhá dcera!
Byl to ten nejkrásnější moment v mém životě, stejně jako narození první dcerky. Byla jsem z toho velmi dojatá, dělila jsem se o tu velikou radost s manželem a dcerou a doufala jsem, že deprese je už jen minulostí. Jak velice jsem se mýlila – náhle přišla deprese ještě větší.
Když nás propustili z nemocnice, doma na mne čekalo pár známých, které jsme tam měli, chodili samozřejmě po jednom a zůstávali na návštěvě velmi dlouho.
Příliš dlouho na to, že jsem byla nevyspalá, bez energie, neměli jsme s miminkem ještě pravidelný režim.
Každý večer jsem uléhala do postele s pocitem zoufalství a stále jsem si opakovala, že to přejde, že to jen musím vydržet. Ale bylo to jen horší a horší.
Věřte, nebo ne, nedokázala jsem se nikomu přiznat, že nenávidím vlastní dítě, že neustále pláču, že mi všechno vadí…
Na rozdíl od prvorozené dcery, která se po porodu jen smála, krásně spinkala, papala každé tři hodiny, naše druhá dcerka nelítostně plakala přesně od 19.00 do 23.00, a to v kuse. Nic nepomáhalo, byla to jednoduše dětská kolika, ale tenkrát jsem to netušila.
Srdce se mi div neroztrhlo, že své miminko nedokážu utišit, uspokojit, že není šťastné a spokojené… Moje neschopnost něco s tím pláčem udělat spolu se strašnou únavou způsobily, že jsem vlastní dítě začala nenávidět. Říká se mi to velmi těžko a moc mne bolí, když si na to vzpomenu, ale tenkrát jsem si prostě nemohla pomoct.
Toužila jsem trávit dny i noci v posteli, vůbec mi na sobě nezáleželo, měla jsem pocit, že jsem neschopná matka, všechno mi dělá potíže a nemůžu se vzchopit.
Věřte, nebo ne, nedokázala jsem se nikomu přiznat, že nenávidím vlastní dítě, že neustále pláču, že mi všechno vadí…
Když nad tím přemýšlím s odstupem času, měla jsem pocit, že je hanba přiznat něco takového a hlavně přiznat to nahlas.
Naštěstí přišla změna a mohla jsem jet domů, domů mezi “své”. Moje deprese však pokračovala i tam. Opatrně jsem o tom začala mluvit, nejdříve čistě všeobecně s mámou, která se mi přiznala, že měla stejné pocity a také si přála, aby jí tehdy někdo pomohl.
Potom jsem se svěřila své nejlepší kamarádce, které jsem ale řekla úplnou a čistou pravdu. Naštěstí,
i když ještě sama děti nemá, pochopila, v čem se topím.
Upozornila mě, ať to, že nenávidím svoje vlastní dítě, nikomu neříkám, protože naše společnost to pochopit nedokáže, ale dodala, že ona je mi plně k dispozici, aby mi pomohla a změnila to.
Vzala mě na různé akce, šly jsme spolu na oběd, ke kadeřnici, na pedikúru, masáž, setkaly jsme se se společnými známými…
Rodiče mi pomáhali s dětmi, takže jsem si konečně odpočinula a mohla se občas starat i o sebe.
Dokonce malá přestala plakat a prospala až pět hodin v noci v kuse! Pocity deprese pomalu mizely a my jsme si s malou dokonce vytvořily denní režim, což jsem do té doby nedokázala, a hned mi bylo lépe.
Najednou jsem viděla, že i slunce svítí a postupem času to jediné, co mě trápilo, bylo to, že jsem vůbec kdy mohla vyslovit, že svoje dítě nenávidím.
A to je důvod, proč to vyprávím
Věřím, že vůbec nejsem sama a že takovéto pocity má mnoho novopečených maminek, ať už prvo- nebo vícerodiček.
Ale ve společnosti se o tom mluví jen velmi málo a bere se to spíš jako “hanba” než něco přirozeného, za co žena vlastně ani nemůže. A tak vás prosím, milé maminky, jestliže máte tento problém, nebojte se o tom mluvit.
Nechápala jsem, jak jen můžu mít takové pocity, ale teď vím, jak svůj stav nazvat – POPORODNÍ DEPRESE – a myslím, že už vím, jak s ní bojovat.
„Deprese přichází, když o sebe nedbáš. A u piva se z ní nevymluvíš,“ říká Kamil Fila
Jak bys depresi popsal, co je to pro tebe za stav?Je to stav, kdy tě přemůžou emoce, o kterých nevíš, odkud přesně pocházejí. Nemají zjevnou aktuální příčinu. A je to tak silné, že to přestaneš chápat jako emoce a propadneš se do toho.
Jak u tebe vypadá její průběh?Jsem v tomhle začátečník. Mám ji poměrně krátce, vlastně si to uvědomuju teprve několik měsíců. Navíc jsem hrozně rychle vyhledal odbornou pomoc, takže to teď mám utlumené léky.
Neříkám, že jsem otupělý nebo zblblý, ale léky tě hodí do takového středového stavu bez extrému, bez hrotů. Nemáš výrazně dobrou ani špatnou náladu a v tom středovém stavu se zkoumáš a sleduješ malé výchylky.
Nemůžu proto říct: tohle je u mě deprese.
Podívejte se na rozhovor o životě s depresí s umělkyní Toy Box. „Mám pocit, že je všechno okolo mě špatně. Může to být cokoliv. Obzvlášť se to týká nejbližších lidí, což je smutné jak pro mě, tak pro ně.
Vztahy slouží jako projekční plocha pro obtíže. Začnu si myslet, že můj kluk mě nemiluje, že se nestarám dobře o děti, že nejsem úspěšná v tom, co dělám, že s celým světem to špatně skončí.
Což asi skončí, ale většinou to na sebe nenecháš dopadat s takovou intenzitou, aby tě to vnitřně rvalo na kusy.“
A taky nemám jen depresi. Původně jsem trpěl nespavostí, úzkostmi, záchvaty paniky. Na všechno beru léky. Vím, že když vynechám lék na paniku, dostanu záchvat. Depresivní stavy jsou ale mnohem hlubší a bolestivější. Teď je nemám, takže ti nemůžu odpovědět. Už to zase neznám, zbavil jsem se toho. Ale jen díky medikamentům.
Nedokážeš si vybavit ani přibližné kontury depresivních stavů?Když to bylo intenzivní, většinou se to týkalo změn počasí, stmívání, tmy. Bylo to, jako kdyby ve mně někdo zhasínal. Pocit blízko smrti.
I to počasí chápeš, jako by to byly tvoje vnitřní stavy. Zažíval jsem i projekci do ostatních lidí. Měl jsem pocit, že životy všech jsou marné, nenaplněné, že prožíváme nesplněné sny, že neexistuje možnost vzájemného porozumění.
Celý svět se zabarvil tragicky.
Najíždí deprese vždycky stejně? Že si říkáš, aha, už jde?Asi ano. Já už mám ale techniky na zahánění. Určité mantry. Navíc v poslední době se sebou vedu i nějaké dialogy, krom toho, že si píšu deník a chodím na terapie. Delší dobu jsem nezažil nějaký opravdu hodně špatný den.
Základní problém deprese je pro mě v tom, že nejde jen o psychický stav, je to fyzické. Primárně. Přesáhne to hranici myslitelného. Jsou to stavy, kdy se ti strašně sevře žaludek, srdce, vystřeluje ti ledová bolest do paží, do nohou, je ti blivno, myšlenky se začnou roztěkávat.
Je to spojené s nespavostí, zvláštní, všepronikavou bolestí, pocitem topení. Když jsem medikovaný, tak má pro mě deprese primárně fyzické projevy. Medikace nedovolí, aby ti to pronikalo do hlavy. Bez ní máš bolestné i myšlenky. Zažiješ bolestné uvědomování vlastní existence.
Tušíš, co za tvou depresí může být? Má konkrétní příčinu?O logické nevím, ale kauzální tam je určitě. Kauzální spouštěč byl rozchod po několika letech vztahu, od kterého jsem hodně očekával, bral jsem ho jako ten finální.
Po rozchodu mi došlo, že dlouhodobě žiju v očekávání nějaké změny, zlepšení. Místo toho se můj život sestává z pachtění, opakovaných činností, ze stresu z toho, že něco nestíhám.
Bylo to vyvrcholení pracovního přetížení, poznání, že jsem do práce ukrýval ostatní nevyřešené problémy, osobnostní nezralost. Zjistil jsem, že blbě vedu vztahy s lidmi, že byly prázdné, mělké. Do vztahu jsem vkládal naopak hodně, protože byl pro mě jediný pevný a důležitý.
Po rozchodu jsem najednou neměl nic. Teď musím najít vztah k ostatním lidem, většímu množství lidí. Musím najít čas sám na sebe, ne jen dělat pro druhé. A zároveň musím najít někoho, s kým si budu opravdu rozumět.
Takže myslíš, že deprese přichází ve chvíli, kdy si toho na sebe moc naložíš a zapomeneš myslet na sebe, vést zdravý emocionální život?Jo. Absolutně. To je myslím úplný základ.
To největší zjištění je tohle: zanedbávals sebe a okolí, pořád ses jen snažil něco stihnout, dokázat, že na něco máš. V takovém stavu jsem byl patnáct let. Je mi šestatřicet. Třetinu života žiju takhle, špatně.
Pomalinku se teď snažím věci dělat jinak.
Jak u tebe deprese začaly? Původně jsem měl pocit, že to je porozchodový smutek. Pak jsem myslel, že jsem ve stresu, který střídaly manické záchvaty a horečnatá snaha něco změnit. Když mánie pominula, nemohl jsem spát. Spal jsem maximálně dvě hodiny denně.
Pak jsem nemohl jíst, bylo mi zle z libovolného jídla, dával jsem si dvě, tři sousta. Měl jsem nekontrolovatelné záchvaty pláče. Nepřipouštěl jsem si to do okamžiku, než mi někdo blízký řekl: musíš jít k doktorovi. Není to normální – po tak dlouhé době se v tom tolik zmítat.
Čtěte také
Myslím, že se dost pozoruju. Ale člověk si to nepřipouští, protože deprese se vážně nedá přirovnat k ničemu jinému. Fakt to není smutek, není to splín, není to něco, co přechází. Je to hluboký vnitřní stav, který ovládá celou osobnost včetně tělesných projevů, které jsou pak už nesnesitelné.
Nespavost, nechuť k jídlu, vyvíjení horečnaté činnosti, která k ničemu nevede, všechno tě to totálně vyčerpá. Výsledek není, že jsi hrozně líný, naopak děláš tak hrozně moc, až už potom nemůžeš vůbec nic.
Kdo to nezažil, tak to prostě nechápe, většinou v tom vidí nějakou ufňukanost a lenost, ne hlubokou bolest.
Vždycky jsem si myslel, že umím pracovat se stresem. Najednou jsem zjistil, že to neumím už delší dobu, jen jsem si to nepřipouštěl. V tom prozření jsem se dal na medikaci. Původně jsem ale začal terapií – funguje to tak, že se po pár týdnech rozložíš, protože nahlédneš do příčin, které sis v sobě nosil už dlouho. Udělá se ti o to hůř.
Po dvou měsících terapie to začalo být fakt nesnesitelné. Vydržel jsem v té fázi asi šest týdnů, někde na hranici života a smrti, zažil jsem i sebevražedné stavy. Pak mi kamarádka dala nějaké svoje léky naslepo, uklidnilo mě to.
Hned druhý den jsem šel do krizového centra a tam jsem dostal od psychiatra sadu léků, byly slaboučké, ale zabraly ihned. Takže jsem pochopil, že z deprese se člověk nevymluví, nevypovídá nedejbože u piva nebo jiného alkoholu, to je nesmysl. Nevyřešíš to tím, že začneš víc pracovat, já jsem pracoval hodně. Nevyřešíš to tím, že budeš cvičit.
Žádné bylinky na to nezabírají, žádné babské rady nefungují, fakt funguje jenom medikace, vychytávání serotoninu z mozku.
Už jsi trochu mluvil o kamarádce, která ti řekla, že máš problém a že ho musíš řešit. Pomohla ti tahle intervence, nebo bys na to nakonec přišel sám?To je hrozně zvláštní, člověče.
Myslím, že ta lidská otupělost vůči sobě samému je tak obrovská, že komukoliv bych racionálně řekl, ať jde k doktorovi, ale u sebe jsem toho schopný nebyl. Je to nějaké klasické zanedbávání sebe sama. Člověk má pořád pocit, že to zvládne sám.
Není ale o sobě schopný mluvit a doktor, který ti předepisuje léky, si s tebou taky moc nepovídá. „Už se to lepší, to přece nemůže trvat věčně,“ říkáš si. To je největší omyl, který si lidi v sobě hýčkají. Takovou tu poslední naději, že sami sobě přece rozumí, že vědí, o co jde.
Nebo že bude stačit povídání s kamarády, protože tě znají a rozumějí ti. Ale tak to taky není. Oni nejsou neutrální pozorovatelé a neumějí s tebou vést hovor jako terapeut. A i ten terapeut tě dovede jen k tomu, že nahlédneš takovou tu bídu existence a musíš se s tím pak umět vyrovnat.
Ve chvíli, kdy máš opravdu rozhozenou chemii v mozku, chceš spíš skočit pod vlak. Fakt je to zvláštní. Já si třeba myslím, že mám relativní empatii, že mě zajímá lidská psychologie. U sebe ale člověk spoustu věcí nevidí.
Mluvils o nahlédnutí bídy existence. Co u tebe terapie pootvírala?Základ byly dvě věci. Jednak jsem zjistil, že trpím pocitem viny, že jsem se nikdy nezabýval problémy druhých, nepomohl jim. U nás v rodině dožívali prarodiče, já se jich stranil a oni umřeli, jeden po druhém. Nenašel jsem s nimi tehdy vztah, bylo mi tehdy nějakých -náct.
Ale vůbec jsem si nedokázal připustit, že u nich přichází konec života a že bych se jim měl trochu věnovat. Je jasné, že v rané pubertě nemáš na takové věci moc náladu nebo schopnost, ale já to bral jako vinu. Pak onemocněla moje máma, já tehdy nastoupil na výšku a jezdil jsem domů jen na víkendy a pořád si říkal, že se to lepší, ale nelepšilo.
Já jsem jí pak symbolicky pohřbil. Věděl jsem, že se to nezlepší, tak jsem to nechal být. Pak mě překvapilo, když se zabila. Člověk to týden propustí v pláči, pak jsem to v sobě začal skrývat a betonovat. I když vím, že bych jí nezachránil, je to něco, co ve mně zůstává. Něco, co pak opakuju ve vztazích: pocit, že bych měl někomu pomoct.
Instinktivně poznám, že má někdo problém a chci ho zachránit.
Jak tě deprese ovlivňuje v práci? Střídají se ti dvě fáze – manická a depresivní. V té manické je člověk výkonný, tam by to nevadilo, naopak myslím, že jsem toho v ní vyprodukoval dost. Nesmí mi nikdo moc přidělovat, ale to, co si určím sám, jedu fakt výkonně.
V depresivní fázi se změní hloubka prožívání. Při psaní textů to pomáhá. Kreativitu mi tedy deprese neubíraly, buď jsem byl výkonný, jel na na základě rychlých spojů a záblesků v myslí, nebo jsem byl hlubší, nebylo to jenom v mysli, spíš v duši.
Problém přišel ve chvíli, kdy jsem začal brát léky, protože mě utlumily. Zmizí žádostivost, cílevědomost. Pak je strašný problém se do práce dokopat. Jsem schopný přemýšlet, nashromáždit informace a dát to do textu. Zmizela ale vášeň a já se do toho teď musím nutit.
Už to začíná pomaličku zase jít, ale měl jsem výpadek na několik měsíců, kdy jsem se dostal na padesát procent výkonnosti.
Měl jsi dřív k práškům nedůvěru? Z toho, co jsi vyprávěl, to znělo, že možná ano, ale pak jsi na tom byl tak špatně, že sis řekl, že je prostě fakt potřebuješ. Ano. Byl jsem ve stavu, kdy jsem se velmi intenzivně klepal, třeba hodinu v kuse, někde mezi záchvatem pláče i bez slz, zimnicí a strachem.
Když jsem vstal z postele, tak jsem třeba spadl, protože jsem nedokázal ovládat nohy. V tu chvíli bylo jasné, že to není udržitelný stav. To rozhodnutí bylo okamžité. Navíc, ne, že bych rozuměl farmakům na psychiku, ale mám vědu rád. Naopak mi jako pitomost přijdou všechny alternativní léčby.
Řeší méně závažné stavy, ale ne ty akutní. Žádná homeopatika, bylinky, meditace ti nepomohou zvládnout akutní stav. Ten je tak silný, že pomůže jenom lék. Je to, jako kdybys někomu, kdo má tepenné krvácení, řekl, ať si na to přiloží mateřídoušku nebo lopuch. A deprese je opravdu jako vnitřní, niterné krvácení.
Takže jsem zkusil léky okamžitě a hned to zabralo.
Teď si zrovna zkouším, kdy můžu který vysadit a kolik je pro mě minimum. Občas si dám naopak maximum a zkouším se při rozhovorech dráždit, abych zjistil, kdy budu smutný nebo se dostanu do blbého stavu.
Hned od počátku jsem ale práškům věřil. Nejdřív přijde první náraz, hradba, která tomu pomůže, pak si pomalu zvykáš. Mají působnost x hodin.
Je horší si na to zvykat, můžeš mít nějaké pochyby, ale mně to nikdy nevadilo.
Bavil jsem se o tom s jinými lidmi, kteří brali prášky. Měli problém s tím, že už to nejsou oni. A ani ten klid jim za to nestál, aby je brali dál. Já taky cítím, že jsem někdo jiný. Vím, že ten můj klid není přirozený. Není to klid, který míváš o víkendu, když víš, že je volno a je ti fajn.
Tohle je kovově chladný klid, jak kdybys byl velký mrazák, který všechno uvnitř zchladí. Necítíš se lidsky. Někdy s tím mám problém u filmů, do kterých se potřebuješ vcítit. Nejsem si jistý, jestli je ten film blbý, nebo to jenom necítím. Musím na to pak přicházet složitějším způsobem.
Buď to vidím podruhé, nebo se ptám lidí, jak se cítili. Komplikuje to povolání.
O depresi otevřeně mluvil také básník Jan Škrob: „Když byly moje stavy nejhorší, bylo to tím, že jsem si je racionalizoval. Řekl jsem si, že ta deprese je naprosto adekvátní v kontextu toho, jak vypadá svět.
Bylo by divné, aby byl člověk v takovém světě v pohodě. Tím se to ale strašně umocnilo, protože jsem přišel o racionální tendenci s tou depresí bojovat. To bylo hrozné. Z toho jsem se vyhrabal.
Řekl jsem si, že má cenu si něco nalhávat výměnou za to, že se člověk má trochu líp.“
Jak se podle tebe v Česku přistupuje k depresím? Myslím, že doktoři velmi dobře vědí, co dělají. Stejně tak psychoterapeuté. Problém je na straně veřejnosti. Je to podle mě jedno z posledních tabu. Psychické problémy si nemáš tahat do práce a na veřejnost. Prozrazuješ tím svoji slabost.
Proto to lidi v sobě potlačují. V Česku je nejčastější řešení začít na to chlastat, ten stav to většinou zhorší. Přístup doktorů je podle mě úplně v pořádku.
Nikdy jsem neměl pocit, že se mnou někdo hloupě manipuluje, dává mi něco, co nefunguje, nebo že ke mně přistupuje jenom jako k položce či by jakýmkoli způsobem zlehčoval, jak mi je.
Docela často se mluví o tom, že deprese je způsobená nastavením společnosti. Stoprocentně. Jsem o tom přesvědčený.
Nechci házet vinu na nějaký neosobní systém, je jasné, že se s tím musíš vyrovnat vlastními silami. Ale společnost klade obrovské nároky na výkonnost a zároveň na určitý způsob chování, který vylučuje projevy slabosti.
Vede to k tomu, že se pod tou tíhou zhroutíš. To je podle mě úplně jednoznačné a děje se to čím dál častěji.
Společnost je navíc atomizovaná, lidi jsou od sebe více izolovaní. Bojí se z důvodu existenční nejistoty nebo prekarity zakládat rodiny, dlouhodobé svazky. Mají pocit, že třeba nejsou dobře ohodnocovaní, ne jen finančně, ale i tím, jak se k nim staví okolí.
Spousta lidí dělá práci, která není dobrá nebo kterou nemají rádi. Samozřejmě, že to vede k depresím. Je to úplně jasné. Otázka je, co s tím dělat.
Já si teď musím prožívat, když to řeknu teatrálně, svoje soukromé psychodrama, abych z toho vyšel silnější a zároveň uměl více nakládat se svým časem a energií, byl daleko méně pohlcen prací, víc rozlišoval práci a soukromí. To je můj úkol.
Ale jestli se alarmující statistika přibývajících psychických onemocnění má změnit, musí se s tím dělat něco politicky. Bez legrace, je to politická věc. Depresemi a úzkostmi trpí desítky procent lidí a příšerně to zatěžuje celou společnost, dokonce i ekonomicky.
Dá se depresím předcházet? Pokud ještě nepropukly, člověk se musí naučit být šťastný. Začít bys měl u dobrých mezilidských vztahů.
Měl bys umět reagovat na lidi pozitivně, radostně a s upřímným zájmem, mít vyřešené jak soukromí, tak vše okolo, nebýt vždycky orientovaný jen na jednu sféru. Umět se neporovnávat s ostatními, být šťastný z toho, co máš, a umět to využít.
Vzhledem k tomu, že jsme nucení chtít stále víc, tak to jde dost špatně. V tomhle je systém nastavený na výkonu a konzumu fakt nevýhodný.
Je něco kromě léků, co ti pomáhá zbavit se depresí? Léky vytlumí ty nejhorší fyzické příznaky. Tělo není rozklepané, v křeči, v závrati. Zbytek řeší terapie, která tě rozmluví, naučí tě přijít na to, cos v životě zanedbával, kde máš deficity.
A pak se asi postupně učíš to aplikovat v normálním životě. Někdy si musíš pomoct trochu násilně a uměle jakýmisi vědomými mentálními cvičeními, někdy to vyplyne z toho, že už se líp znáš, jsi hlubší člověk, jsi mnohem víc živoucí lidskou bytostí. Právě to na terapii nejvíc oceňuji.
I utrpení tě totiž definuje. Díky němu pak můžeš být jiný.
Kamil Fila je český filmový recenzent a kritik.
Umíš už teď s depresí zacházet i ve chvíli, kdy přichází?Moc ne. Většinou dělám to, že se rozdvojím a vedu dialog – jsem dvě osoby, které spolu mluví.
Nepovažuju to za schizofrenii, kdy nevíš, kdo jsi, ale naopak to dělám vědomě, aby ta depresivní část nade mnou neměla navrch. Když jsem sám, tak to můžu dělat. Když nemůžu, tak jen intenzivně vnímám okolí.
Taky se to překvapivě dá zahánět sexem, protože mi to rychle vyrovná hladiny hormonů štěstí v mozku.
Když mluvíš sám se sebou, co si říkáš?Motivuju se, nabuzuju. Jedna část je ta zraněná a ubohá, ta druhá je strašně silná, racionální, možná někdy i moudrá – poučená od ostatních, mluví tak skrze mě ti ostatní, kteří mi pomáhají a mají pochopení. Je to mírné rozdvojení, vím, že oboje jsem já. Takhle se můžu namotivovat.