Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde

Reportážní fotky Jana Šibíka zná asi většina lidí, kteří se alespoň trochu zajímají o českou fotografii a nebo přinejmenším čtou noviny, případně časopis Reflex. V našem rozhovoru s touto legendou zpravodajské fotografie se dočtete nejen o jeho profesních začátcích, ale také jak vidí stav současné fotografie a proč je pro něj focení osudovou záležitostí.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejdeJan Šibík / foto: Martin Lukeš 2013

Musím přiznat, že dělat rozhovor s fotografem světového formátu, pro mě byla velká čest. Byl jsem moc rád, že pan Šibík přijal pozvání do naší kavárny na prodejně v Holešovicích a byl ochotný poskytnout rozhovor do našeho Magazínu.

Tento, na první pohled nenápadný a skromný pán, zodpovídal velmi otevřeně všechny dotazy.

 Když jsem pak rozhovor přepisoval, uvědomil jsem si, že je to v podstatě zpověď člověka, pro kterého je fotografie a touha po tom, sdělovat světu obrazová sdělení, v podstatě vším.

Můžete se představit našim čtenářů a říct nám, jak jste se vlastně dostal k fotografování a vůbec co nastartovalo vaši kariéru profesionálního fotografa?

To bylo ještě za socialismu, kolem roku osmdesát pět, osmdesát šest, když jsem se dostal do Mladého světa, kde jsem vyhrál konkurz.

To mě nastartovalo, protože ono něco jiného je, když si fotíte jen tak, a něco jiného je, když začněte fotit pro někoho. Tam už pak neexistuje, že vás někam pošlou a vy ty fotky nepřinesete. To mě hrozně bavilo.

Pak jsem byl několik měsíců v časopise Vlasta, potom jsem se vrátil znovu do Mladého světa a od roku ´92 do teďka jsem v Reflexu.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde 70. výročí vzniku republiky /Praha 1988

Co se týče zaměření mého focení, tak to vyplynulo ze situace.

Tenkrát byl v Mladém světě pan Miroslav Zajíc, který fotil politické věci, jako třeba setkání například Gorbačova s Reaganem, dále tam byl velmi dobrý fotograf Honza Šilpoch, fotil sociální fotku, která by mě bavila, ale on tam byl déle, takže jsem si musel najít nějaký svůj styl.

V té době nebylo obvyklé cestovat a já jsem si shodou okolností vybral focení událostí ve světě. V té době to nebylo zvykem fotit z toho důvodu, protože se průšvihy odehrávaly právě v socialistických zemích, tak nebyla možnost to vůbec fotit, natož to publikovat. 

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Revoluce v Egyptě / Káhira 2011

Bylo to docela komplikované. V té době tu vycházel v podstatě jen Mladý svět, kde vycházela nějaká, dalo by se říct, reportážní fotka, i když byla stejně ovlivňovaná režimem. Ze začátku jsem tedy fotil různé demonstrace a protesty proti režimu.

To jsem všechno fotil, ale nemohl jsem to nikde publikovat. A ten Mladý svět, to byla pro mě obrovská škola.

I když abychom třeba mohli zveřejnit reportáž, která se poprvé týkala problematiky AIDS, nebo že jsou tady drogy, fotbaloví chuligáni, tak to bylo vykoupeno tím, že jsem dělal i reportáže z akcí, jako je například Politická píseň v Sokolově.

To jsem fotil x-krát a tam jsem si tenkrát uvědomil jednu věc, že i na takovéhle akci můžete udělat zajímavé fotky. Sice ideologicky posunuté někam jinam, než by člověk chtěl, ale připadalo mi to jako dobrý kompromis. Nic podobného v ostatních mediích nebylo.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Náboženské setkání Kumbh Mela / Indie 2013

A moje první zahraniční cesta byla v prosinci ´88, kdy jsem letadlem Červeného kříže odletěl fotit následky zemětřesení v Arménii.

Neměl jsem žádné zkušenosti, takže jsem měl velký problém dostat se vůbec z letiště těch pár kilometrů na místo.

A pak se mi vlastně zalíbily i takové věci, jako organizování té cesty a vlastně mi připadlo zajímavé poznávat různé země právě v těch situacích, kdy se něco děje. 

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Cuba  / Havana 2013

V té době byla úplně jiná fotografická technika, než je dnes. Vzpomenete si na přechod z analogové fotografie na digitální? Co vám to dalo, nebo vzalo?

Ve mně byl takový sentiment jako u většiny starších fotografů, takže já jsem klasickou techniku držel co nejdéle a ten přechod pro mě nastal až v roce 2000 – 2001. Uzavřel jsem si to tím, že jsem vydal knihu Stories, která je z 95% vyfocená ještě na film a pak jsem přešel na digitál. Používám v podstatě od začátku jedinou značku Canon. Ale není to tak že by to byla nějaká láska ke značce, spíš pragmaticky, že kupujete postupně objektivy a pak už se vám to nechce měnit. Ze začátku ve mně byl tedy nějaký sentiment a ten potom postupně vyprchal. A já jsem si uvědomil, že není důležité čím fotíte, ale co a hlavně jak fotíte. Digitálem jsem začal fotit, jako kdybych fotil na klasický kinofilmový foťák. Výhody jsou jasné, okamžitý náhled atd. Je mi jasné, že pixel nebude nikdy to samé jako filmové zrno, ale v dnešní době, pokud máte potřebu, tak ve Photoshopu máte možnost to zrno vrátit. Ale jak jsem říkal, důležitý je hlavně ten obsah. A jestli je to foceno na digitál, anebo na film, je v podstatě jedno.  Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Práce dětí na skládce / Kambodža 2007 Je docela úsměvné, že v temné fotokomoře jsem plaval a nebyl jsem moc zdatný při zvětšování svých fotek a stejným způsobem plavu i v tom Photoshopu. Ne že bych ho neuměl vůbec používat, ale když vidím kolegy, co dokážou vytáhnout z fotky, tak to já teda opravdu nedovedu. Mám nějaký svůj jednoduchý postup úpravy fotek, ale jsem v tom Photoshopu stejně špatný, jako jsem byl při zvětšování.  Jinak mám tendenci si to co nejvíc usnadňovat, takže mě nebaví fotit jenom na RAWy a pak to převádět. To zdržuje, takže fotím na RAW a zároveň JPEG. Používám pak JPEGy a jenom, když ujedu o dvě clony, tak jdu do RAWu, ale moje snaha je exponovat co nejpřesněji, abych do toho RAWu nemusel. To mám jen jako zálohu. Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Násilnosti po zemětřesení / Haiti 2010 A teď řeknu takovou možná kacířskou větu a mnoho lidí, kteří se zajímají o techniku, se mnou nebude souhlasit. Ale mně osobně vyhovuje barvami i celkovým podáním více ten JPEG, protože já to z RAWu dokážu málokdy dostat do takové podoby. Tak i z tohoto pragmatického hlediska se snažím maximálně využívat jen JPEG.  V Reflexu fotím navíc hrozně často nedůležité věci, jako různé sjezdy ODS a ČSSD. A to fotím v podstatě jenom na JPEG, a když fotím zahraniční události, tak platí to, že fotím RAWy i JPEGy. Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Násilnosti po zemětřesení / Haiti 2010 Ten digitál je myslím přirozený vývoj fotografie. Ono to jde dál. Teď je taková jakoby odbočka, a to jsou podle mě mobilní telefony. iPhone to dostal hodně daleko a mnoha fotografům se zase nebude líbit, co řeknu, protože mají pocit, že je to degradace fotografie. Na druhou stranu mám například takovou informaci (protože jsem v častém kontaktu s Josefem Koudelkou díky tomu, že bydlíme ve stejné ulici), že fotograf, který fotí jenom iPhonem, byl přijat do agentury Magnum. Tím v podstatě zlegalizoval tenhle žánr. A v podstatě to bude samostatný směr fotografie. Existují tisíce aplikací a některé jsou naprosto zrůdné, s tím souhlasím. Pak máte ale například Hipstamatic, což je už dnes velice slavná aplikace. Viděl jsem jak v Egyptě, tak v Libii, kde se střílelo a bojovalo se o sídlo Kaddáfího, že špičkoví fotografové fotili iPhonem.  Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Severní Korea / 2007

Já nechci stát stranou, takže používám na focení i iPhone, je to pro mě spíš taková hra.

Jsem přihlášen k aplikaci Instagrama zovna nedávno jsem udělal fotku, kterou bych si nikdy nedovolil udělat na zrcadlovku. Je to prostě megakýč, když jsou ty mraky nad Pražským hradem před bouřkou.

To je věc, kterou bych nikdy nefotil na zrcadlovku. To bych se až jakoby styděl. Ale právě na ten telefon mi to připadne jako správná fotka. A už má 113 lajků.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde Zajatci Al-kaidy / Afghánistán 2002

Je to možná tedy taková odbočka, ale to, že někdo nafotí Olympiádu mobilem, nebo že byl přijat ten fotograf do agentury Magnum, tak to už svědčí o tom, že to není už jen taková legrace.

Navíc, proč se snažím být otevřený novým věcem je taky  fakt, že doba tištěných médií pomalinku končí a to co dělám, mě baví a chci to dělat dál. Musím se nějak uživit a tyhle věci vám skýtají obrovskou možnost.

Takže nejenom, že dělám takové zakázky, což by se možná někteří lidé podivili, protože fotím třeba i svatby, a nebo pořádám jednodenní workshopy. Ale to je pořád vlastně reportáž.

Tady u toho iPhonu cítím nějaký potenciál, dělat workshopy na focení mobilem. Tam se ale musím ještě něco přiučit, protože zatím nejsem ve stádiu, že bych to prezentoval. Snažím se tedy pořád rozšiřovat i tyto své možnosti, abych mohl zůstat u focení. A doufám, že to nedopadne tak, že jsem začal klasickou zrcadlovkou, a skončím u mobilu, ale kdo ví… 🙂

Válka v Afghánistánu / Kábul 2003

Za svou kariéru jste získal celou řadu prestižních ocenění včetně CZECH PRESS PHOTO, WORLD PRESS PHOTO a za posledních dvacet let se mění i styl reportážní fotografie. Jak vnímáte ten posun? Například jak vypadala reportážní fotografie tehdy a dnes?

Budete mít zájem:  Ulcerózní Kolitida Alternativní Léčba?

Já si nemyslím, že by se reportážní fotka nějak sama o sobě změnila. Je reportážní fotka dobrá a špatná. Samozřejmě technika jde neskutečně dopředu, takže umožňuje vyfotit věci, které byste klasickou Leikou prostě nevyfotil. Přes to všechno, když se dnes podíváte na Bressonovy fotky každodenního života v Paříži, tak je obdivujete i v dnešní době. Přesto, že musel ručně nastavit expozici, přesně zaostřit, neviděl nic v hledáčku. Takže ona ta technika pomáhá dosahovat lepších výsledků, ale jenom těm, kteří to vidí. Protože pořád nad tím vším je člověk a lidské oko a myšlení toho člověka. Já říkám, že focení je hrozně moc o přemýšlení a že focení bolí. O přemýšlení je to v tom, že do toho musíte zapojovat hlavu a ty situace hledat. A bolí, protože než ty zajímavé situace najdete, tak musíte prochodit hodiny a hodiny. Ale ne každý je to ochotný obětovat.  Každý by chtěl mít reportáž hotovou za chvilku, ale to se projeví na výsledku. Technika vám pomáhá, ale pořád platí to zásadní, že je fotka dobrá, nebo špatná. Co je spíš problém, že i o ty dobré a skvělé reportáže je čím dál menší zájem, protože postupně zanikají časopisy. A ještě větší problém mají noviny. V zítřejší Mladé frontě nebude nic jiného než to, co bychom teď neviděli na iDnes. Časopisy mají zatím tu výhodu, že můžou pracovat s velkou fotkou, což nejde na internetu. Ale mají problém v tom, že jím ubývá inzerce. Není inzerce, nejsou peníze a když nejsou peníze tak nejsou cesty.  Válčící děti / Libérie 2004 Říkal jsem, že už ve mně není sentiment, ale v jedné podobě ještě zůstal. Lehnout si na gauč a vzít si do ruky noviny. Ale tenhle sentiment už třeba nemá moje mladší přítelkyně, která si vezme klidně iPod. Necítí ten rozdíl. Až tak pomalu vymřeme (tato generace fotografů), tak to už bude definitivní konec. Ještě že jsou ty mobily, protože ty asi zůstanou. 🙂

V poslední době vyplouvají na povrch případy, kdy ať už fotografové, nebo média manipulují s reportážní fotkou, aby například zdramatizovali tu událost. Jaký máte postoj k těmto věcem?

Umírající na AIDS / Ukrajina 2004

Pro mě je to absolutně nepřijatelné. Dokonce bych to nazval prostitucí ve fotografii. Dřív, když byla pochybnost, člověk přinesl negativ a vše bylo vyřešeno. Teď to vlastně nepoznáte. Já bych to dovedl ještě pochopit, když jde například o titulní stranu časopisu, kde je potřeba dát titulek a různé poznámky.

Tam se ořezává a maže – chápu. Nejhorší ale je, že třeba teď jsem se setkal s několika mladými fotografy a těm přijde úplně normální, že si někde něco ubrali, něco přidali a pak to dali mezi jiné reportážní fotky. To mi moc v pohodě nepřipadne.

Ono většinou nejde o nic, ale vemte si, že bych to začal praktikovat třeba v té válce. 

Náboženské setkání Kumbh Mela / Indie 2013 On není problém dát někomu v Africe 5 dolarů a říct mu, „tady si lehni do louže a dělej že, seš mrtvej“. A může to být silná fotka. Tím bych ale posunul realitu někam jinam, a proto jsem to nazval tak ostře, prostitucí. Ta míra by měla být jasná. To, co šlo udělat v temné komoře, se může udělat v počítači.

Různé barevné korekce, výřezy – v pohodě. Že část snímku zvýrazníte, klidně. Ale vzít druhý negativ a dát tam mraky z druhého snímku, to už je prostě přes čáru. Potom se stane to, jako ten známý případ, kdy ve válce v Bejrútu fotograf naklonoval na fotce víc výbuchů a čoud šel potom z oblastí, které Izraelci v Libanonu nebombardovali.

A jsem moc rád, že za tohle se v zahraničí vyhazuje.

Sport na vesnici / Maďarsko 2011 Dokonce mám pocit, že nastala doba, kdy je potřeba uspořádat nějaký kongres a udělat jasný kodex. Myslím že ta doba už nazrála.

Máte kromě focení i nějaké jiné koníčky u kterých relaxujete a odpočinete si? Nebo je Váš život jen o fotce?

Tím, že fotím reportáže, tak ta šíře je obrovská. Protože reportážně můžete nafotit svatbu, reportážně fotíte válku, fotím běžné reportáže do Reflexu, takže to je výborná relaxace. Pro mě třeba ten relax je i to, že si vezmu mobil a jdu udělat nějakou fotku na Instagram. A přemýšlím, jak udělat nějaký ten kýč, aby to tam získalo co nejvíc lajků. I při těch dramatických cestách, ať už to byla Libye, Afghánistán, Irák, nebo kdekoliv jinde, tak při tom cestování zažijete relaxace dost. To jenom ty fotky vypadají, že tam bylo úplné peklo. Ono tam peklo je, ale tím, že vyberu ty dramatické fotky, tak to peklo zkoncentruji a lidi pak myslí, že je to tak normální. Realita je taková, tam probíhá válka a o dvě ulice dál ženský suší prádlo a děti kopou do míče.  Prostitutky nakažené AIDS/ Keňa 2007

Projezdil jste skoro celý svět. Je přesto nějaké místo, kam byste se chtěl podívat, třeba na dovolenou, bez toho aniž byste tam musel něco nafotit?

Nechci jet na žádné místo bez foťáku. Já ta místa mám spíš rozdělena podle bezpečnosti i podle toho, jak se tam dá fotit. Mám třeba hrozně rád Asii, protože tam můžete chodit ve tři hodiny ráno po té nejchudší čtvrti a nehrozí vám žádné nebezpečí. Ale nejradši jezdím tam, kde mám pocit, že udělám silné fotky. Nebo to i rozděluji na to, kam můžu, nebo nemůžu jet s přítelkyní. Lidi si mě tak dali do šuplíku válečný reportér, ale já dělám i plno reportáží, které válečné vůbec nejsou. Nepokoje v Bangkoku / 2010

Fotil jste nejrůznější přírodní katastrofy, válečné konflikty a toho utrpení a bolesti jste musel vidět opravdu hodně. Měl jste někdy chuť s tímhle žánrem skončit? Protože to musí být i hodně psychicky náročné.

Neměl. Mne to spíš motivuje úplně obráceně. Pokud možno jezdit víc na cesty a víc přinášet obrazové sdělení. Ale mluvili jsem o tom, že je to čím dál, tím obtížnější. Proto dělám ty svatby, proto dělám ty workshopy, protože ne všechno mi Reflex může hradit a tímhle si můžu vydělat nějaké peníze a pak můžu jet za svoje. Ale na druhou stranu, za ty roky už si uvědomuji riziko a nejsem sebevrah, jako jsem býval, když jsem byl mladý. Nejedu do každého konfliktu, když vidím, že to riziko je příliš vysoké. Palestina / Pásmo Gazy

Dal byste nějakou radu člověku, který by se chtěl věnovat reportážní fotografiijako vy?

Úplně nejlepší pro mladé by bylo, aby se probudili a přestali snít o tom, že je to bude živit. Pracovních míst v tomhle oboru bude čím dál, tím míň a bude to jen pro hrstku nejlepších.

Musí se smířit s tím, že to bude pravděpodobně pro většinu z nich jenom jejich koníček, do kterého budou cpát hrozné prachy a když to dobře vyjde, tak jim to přinese určité uspokojení.

Jestli ovšem chtějí, aby je to živilo a chtějí, aby to pro ně bylo zaměstnání, tak to je pro naprostou většinu z nich nereálné.

Když mám tedy něco poradit, tak pokud možno co nejvíc reality. Jenže to je v tom mladém věku dost obtížné, protože většina z nich sní a nejsou ochotni si sundat růžové brýle.

Vemte si, že mobilem, který má objektiv v průměru 5mm, jsem dokázal udělat fotku, která vyšla na dvojstraně v Reflexu a někteří fotografové to ani nepoznali. Tak to je ten skutečný boom fotografie.

A to jde v podstatě proti počtům pracovních míst, která ubývají.

Nelegální těžba uhlí / Indie 2013

Více fotek najdete na www.sibik.cz

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde – Vitalia.cz

Jana Šibíka (47) zná asi každý čtenář týdeníku Reflex. Určitě se vám vybaví fotografie z míst různých válečných konfliktů nebo afrických dětí, na jejichž podporu Šibík uspořádal několik veřejných sbírek.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde
Autor: Archív Jana Šibíka

Fotografie oceněné na soutěži World Press Photo, 2005

Fotí prakticky pořád, a nejradši v zahraničí – v místech, která jsou pro nás poněkud exotická, ale také nebezpečná (ostatně, posoudit to můžete na jeho webu www.sibik.cz). Dává přednost regionům, kde se něco děje, chce být u důležitých událostí, ale jak říká v dalším z dílů rozhovorového seriálu Dietní policie, focením dokáže i relaxovat.

Jeho snímky několikrát zvítězily v prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo, ale umístil se i na světovém World Press Photo. Ze svých cest vydal několik knih a pravidelně pořádá výstavy, včetně putovních po celé republice. Nebrání se ani besedám, byť na ně kvůli práci nezbývá mnoho času. Zkrátka pokud to jde, je nejradši v terénu a něco fotí.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Ano, hlavně poslední dobou. Když jsem měl přítelkyni vegetariánku, která ctila pravidla zdravého způsobu života, jedl jsem v té době uherák, steaky, ale teď, když s ní už nejsem, se k ní, alespoň co se týče jídla, tímto způsobem vracím.

Nejím červené maso, dávám si kuřecí a ryby. Snažím se nechodit do McDonaldu, který mi předtím chutnal, a když tam už zajdu, dám si spíš salát. Ale zase to nepřeháním, protože jím nepravidelně, často pozdě večer. Je to dané mojí prací.

Budete mít zájem:  Mast Na Klouby V Těhotenství?

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Je to velmi různé. Spím rád a hodně. Snažím se spát tak osm, devět hodin denně, ale o víkendu, nebo když zrovna nemám žádnou práci, nemám problém jít spát o půlnoci a vstát až ve dvě odpoledne. Když pracuji, vstávám na osmou a chodím spát ve dvanáct, v jednu nebo ve dvě. Vstávám nejpozději v devět, takže to bývá alespoň sedm, ale spíš osm hodin.

Jak často pijete kávu?

Samotnou kávu moc často ne, ale mám rád Café Latte. A v létě ice cofee. Mám rád kávu hodně ředěnou mlékem. Začal jsem s tím v Americe, protože tam ráno celý New York chodí s kalíškem v ruce a usrkává coffee, ale všichni Evropani říkají, že to žádné kafe není. Je to latté. Tam mi začalo poprvé chutnat.

Pijete alkohol? A jak často? Jakému druhu alkoholu dáváte přednost?

Pivo piji málo, protože mi nechutná. Obvykle si dám tak jedno. Mám rád vína, v těch hodně „jedu“. Doma mám vinotéku, obrovskou ledničku na vína, která má pět různých teplotních stupňů. Mám v ní 140 lahví vína.

Nejsem ale žádný sběratel. Jsem konzument. Chutná mi třeba francouzské Chateauneuf du Pape nebo Cotes de Rhone, italské Superio… Piju jak bílá, tak červená vína, ale červená víc.

Na víno jdu tak jednou nebo dvakrát týdně, a když jsme ve dvou, dáme si obvykle dvě lahve.

Tvrdý alkohol vám nechutná?

Téměř jsem ho přestal pít. Jedinou výjimkou je Mojito, ale to si dávám opravdu jen výjimečně. Tvrdý alkohol nepiju už hodně let.

Kouříte, nebo jste to někdy zkoušel?

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde
Autor: Archív Jana Šibíka

Libérie, 2003

Nikdy jsem nekouřil, jsem militantní nekuřák.

Nicméně jelikož cigarety jsou u nás drahé a já o tom mám dost dobrý přehled – Marlbora Light stojí 82 korun – a mám přítelkyni, která dost kouří, vozím jí z různých méně rozvinutých zemí cigarety, za které se tam ještě neplatí daně.

Ze všech cest jí vozím cigára. Kdyby si udělala sbírku, bude mít kupu krabiček z různých afrických zemí, Asie, Ukrajiny… Ve všech těchto zemích jsou cigarety třikrát až čtyřikrát levnější než u nás.

Takže jako militantní nekuřák vozíte svojí přítelkyni cigarety?

No, nejsem z toho úplně nadšený, ale ona má málo peněz a to málo by stejně utratila za drahé cigarety u nás. Stejně by s tím nepřestala. Jediné, co na ní pozoruji, že ať je má ode mne, nebo nemá, pořád má stejnou spotřebu. Není to tak, jak jsem si myslel, že když jí budu vozit cigarety, bude kouřit víc. Víc kouří spíš ve chvíli, kdy spolu večer někam jdeme.

Říkal jste, že máte problém s dodržováním pravidelné stravy. Daří se vám aspoň někdy snídat, obědvat i večeřet v jeden den?

S jídlem to je špatné, pravidelnost nemám skoro žádnou. Jak z důvodu práce, tak z důvodu mojí lenosti. Snídani nestíhám, ale na devátou nebo desátou chodím do práce a už v jedenáct jdeme s kolegy na takový snídaňo-oběd.

Nic to ale se mnou nedělá, nemám bříško. Vážím 73 kilo při 185 centimetrech. Mám dobré spalování, což je vidět i na tom, že mám hodně rád sladké, ale nepřibírám po něm. Všichni moji kamarádi už mají břicha a přibírají.

Řídíte se při nákupu potravin tím, co je zdravé? Kontrolujete obsah konzervantů apod.?

Hrozně to studuji. Musím taky přiznat, že se dívám na ceny. Ale prohlížím si to a zvažuji, zda to není příliš nezdravé. Občas si koupím i něco nezdravého, co mi chutná. Na druhou stranu, nakupuji i bio potraviny, třeba zeleninu za skoro dvojnásobnou cenu. Ale tenhle sortiment je u nás stále ještě slabý.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

MUDr. Jan Hnízdil se zabývá komplexní rehabilitací a psychosomatikou. Jak říká, nedokáže se smířit s tím, že by se situoval do role „policisty“ životního stylu a někoho známkoval, byť symbolicky. Proto jsme právě jeho požádali o komentář, bez „známkování“ a „doktorských rad“.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde

Jméno Jana Šibíka jsem si automaticky spojil s fotografiemi z válečných konfliktů a humanitárních katastrof. Má můj obdiv. Vůbec jsem netušil, že k tomu ještě pořádá veřejné sbírky na podporu afrických dětí, stará se o jiné. To je asi to nejlepší, co může člověk udělat sám pro sebe.

Přílišné soustředění se na vlastní zdraví škodí zdraví. Pan Šibík se tím řídí. Rozumně se stravuje, nekouří, nepřehání to s alkoholem, relaxuje focením, občas se proběhne a doktory prakticky nepotřebuje. Snad mu tu životní pohodu při preventivních prohlídkách nepokazí.

Když se doktoři snaží, nějaká diagnóza se vždycky najde. Pokud by měl člověk absolvovat všechna doporučená vyšetření, strávil by zbytek života v obavách z nálezů a z dalších vyšetření.

Tomu, že by nějaký ředitel nutil svoje plnoleté a svéprávné zaměstnance k preventivním prohlídkám pod hrozbou snížení platu, se proto zdráhám uvěřit.

  • MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice
  • …pokračování rozhovoru:
  • Když vás něco bolí, jdete hned k doktorovi?

Nerad chodím k doktorovi a nerad beru prášky, takže pokud to není opravdu špatné, neberu si ani žádný lék. Mám pocit, že by si s tím tělo mělo poradit samo. Když už je mi zle, vezmu si prášek, a v té úplně nejhorší variantě jdu k doktorovi. Ale to bych musel mít třeba čtyřicítky horečky.

Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?

Nechodím, nicméně náš zaměstnavatel (vydavatelství Ringier, pozn. red.) to má v podmínce a naše paní generální ředitelka (Libuše Šmuclerová, pozn. red.) dala příkaz, že ten, kdo nesplní povinnost projít jednou za rok preventivní lékařskou prohlídkou, bude mu do doby, než tak učiní, o třetinu snížena mzda. Takže jsem byl.

Necháváte se dobrovolně očkovat? Třeba proti chřipce?

Někdy ano. Navíc jsem sám fotil ty největší světové pandemie chřipky v Mexiku a na Ukrajině. Já ale nejsem moc nemocný, jenom tak jednou dvakrát za rok mám chřipku. Když se naočkuji proti chřipce, ten rok ji nemám, takže to má smysl.

Nechám se taky očkovat proti nemocím, které bych mohl chytnout při cestách do zahraničí. Ale ne proti všem, ono to leze dost do peněz. Kdybych se měl naočkovat proti všemu, jak doporučují lékaři, vyšlo by mě to asi na deset tisíc korun.

Některá očkování, jako hepatitida A a B, vydrží několik let, ale některá očkování jsou třeba jen na rok a to je finančně dost náročné.

Proti povinnému očkování se pravidelně ozývají jeho odpůrci, často argumentují zbytečností vakcíny nebo nežádoucími vedlejšími účinky, které mohou být v některých případech horší, než sama nemoc. Jaký je váš názor?

Chodíte pravidelně k zubaři?

Sháním zubařku. Měl jsem jednu, a ta ukončila svoji činnost. Chtěl bych začít pravidelně chodit k zubaři, ale je hodně obtížné sehnat někoho dobrého, kromě těch soukromých, kteří jsou neskutečně drazí. Takže bych chodil, ale nevím ke komu.

Jak relaxujete? Dokážete úplně vypnout od práce, nefotografovat?

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde
Autor: Archív Jana Šibíka

V Angole

Relaxuji námětem, který si vyberu k focení. Třeba jsem relaxoval tím, že jsem byl před měsícem v Bangkoku, kde se to „mlelo“, přijel jsem zpátky a za týden jsem jel s přítelkyní do Indie. Byl jsem v Dillí, Váránásí a Džajpúru.

Ve Váránásí jsem fotil psy – totální trosky. Takové psy jsem ještě nikde neviděl. Původně jsem chtěl fotit samotné Váránásí, které je samo o sobě mystické, ale to už přede mnou dělala spousta lidí a připadalo mi to jako moc široké téma.

Tak jsem to vzal přes ty psy, ale aby se tam objevilo i Váránásí.

A v Džajpúru, což je takové hodně hezké město, které je celé růžové, hlavně v historickém centru, jsem fotil opice. Jsou jich tam tisíce a terorizují lidi. Kradou na tržištích a podobně.

Není to ale tak, že bych měl přírodovědecké období. Tohle focení mi přišlo jako relax.

Pak je pro mě dobrý relax víno, baví mě výlety, dobrý relax jsou taky holky, moje přítelkyně… Ale je pravda, že focení je zcela dominantní a hodně určuje to ostatní.

Umíte odložit foťák a vůbec nefotit?

Jan Šibík E-shop

  • Nejúspěšnější kniha JANA ŠIBÍKA vydaná k 30. výročí revoluce v Československu – publikace obsahuje 71 dvoustránkových fotografií ve čtyřech souborech  – Demonstrace v Českoslovenku 1988/89Revoluce v Československu –  velký formát 240 x 320 mm – nadstandardní zpracování, tisk triplex –  pevná vazba, dvojjazyčná (česko-anglická) –  zasílána ve speciálním kartonu kuryrní službou PPL – vydána vlastním nákladem Jana Šibíka a nelze ji zakoupit v běžné distributorské síti  V roce 1989 se změnil svět, změnilo se tehdejší Československo a změnily se také životy mnohých z nás. Do osudových okamžiků dějin nás po třiceti letech zavede Jan Šibík v knize svých fotografií. Vrátíme se do neobyčejně silných a podmanivých okamžiků, jak se odehrály v Praze, ale také v Berlíně nebo v Bukurešti. Zároveň Jan Šibík mapuje události, které k Sametové revoluci v Československu vedly – a je to zvláštní a nejspíš i příznačné, ale tyto fotografie nejsou jen vzpomínkou. Naopak, nutí nás přemýšlet o všem, co se dnes odehrává. Ve světě, v České republice i v našem vlastním životě…  Jan Šibík jako jediný fotograf v České republice během revolučního roku 1989 zdokumentoval celý rozpad socialismu ve východní Evropě. První část výstavy je věnována demonstracím v Československu, které předcházely sametové revoluci.  Jedná se především o srpnové výročí okupace sovětskými vojsky, 70. výročí vzniku republiky, Palachův týden a další události. ​Druhá část knihy je věnována pádu Berlínské zdi, kterou fotografoval ze západoberlínské strany. Následuje revoluce v Československu a demokratická volba Václava Havla prezidentem. Další částí jsou fotografie z prosince roku 1989 z revoluce v Rumunsku, čímž se celý cyklus drolení socialismu ve východní Evropě uzavírá.  
    Dostupnost: Skladem
    Kód: 978-80-270-6127-3
  • Nová kniha Jana Šibíka a Daniely Matulové z nezapomenutelného Jara 2020, kdy nás zasáhla koronavirová epidemie. Kniha mapuje události prvního nouzového stavu, který trval 66 dní. Kniha získala nominaci v soutěži Lidových novin o Knihu roku 2020.
    • – publikace obsahuje 83 fotografií
    • – formát knihy 245 x 165 mm
    • – pevná vazba, 176 stran
    • – text Dan Hrubý
    • – vydána vlastním nákladem Jana Šibíka a nelze ji zakoupit v běžné distributorské síti

    Na jaře 12. března 2020 byl vyhlášen nouzový stav. „Bylo mi jasné, že musím jít do ulic a fotit.

    Od začátku jsem také myslel na to, že budu chtít o celé události podat ucelenou zprávu, tím myslím připravit knížku, v níž bych se pokusil zachytit, co koronavirus s českou společností udělal. Považoval jsem to za velmi důležité.

    Ale rychle se ukázalo, že je to pro mě důležité ještě z jednoho, mnohem osobnějšího důvodu. Od chvíle, kdy partnerka Daniela začala fotit, jsem přemýšlet o tom, že spolu připravíme fotografickou knihu.

    A když jsem ji teď přemluvil, aby pracovala se mnou, viděl jsem před sebou právě tento cíl. Nechci, aby to působilo nějak sobecky ve světle toho, jak zle koronavirus stále zasahuje do života mnoha lidí, ale právě proto je tahle kniha pro mě i Danielu tolik důležitá.“

    Dostupnost: Skladem
    Kód: 978-80-270-8409-8
  • Exkluzivně s vloženou signovanou fotografií. Výsledek desetileté práce Jana Šibíka, který zaznamenal zásadní události poslední dekády. –  nová publikace obsahuje 94 fotografií ve 12 souborech –  v každé knize originální, autorem podepsaná fotografie o velikosti 23 x 31 cm, vhodná k zarámování  –  možnost výběru ze tří variant vložených signovaných fotografií  –  velký formát 240 x 320 mm –  nadstandardní zpracování –  pevná vazba s přebalem, dvojjazyčná (česko-anglická) –  knihu lze objednat pouze přes vlastní e-shop autora –  zasílána ve speciálním kartonu kuryrní službou  Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název naznačuje, shrnuje práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie, za uplynulou dekádu – a ve svém celku se stává svědectvím o proměně světa, k níž v uplynulém desetiletí došlo.  Jan Šibík je tam, kde se něco děje. A tak na začátku období vymezeného roky 2007 až 2016 převažují ještě přírodní katastrofy, respektive jejich následky – tajfun Haiyan nebývalých měřítek na Filipínách, nepokoje po zemětřesení na Haiti. Jsou zde i skutečně unikátní snímky z KLDR coby svědectví o existenci ideologie nesvobody a násilí, jež ovládala velkou část světa v nedávné minulosti.  Potom přichází – snad jako spojovací článek a předzvěst budoucích událostí – arabské jaro s krvavými událostmi v Egyptě a Libyi. Další části knihy části už zcela dominují bolestné důsledky nových ideologií, s nimiž je současný svět konfrontován. Ruského velmocenského imperialismu, jak se projevil během občanské války na Ukrajině, a zejména militantního islamismu, jenž vyprovokoval uprchlickou krizi dosud nebývalých rozměrů. Ta se stala v uplynulých letech hlavním tématem Jana Šibíka. Jeho výjimečné fotografie jsou dokladem toho, že ideologie nesvobody a násilí hledá a nabývá pokaždé novou podobu. A hlavně že se ocitáme tváří v tvář tomuto nebezpečí nepřipraveni stejně, jako byli naši předci nepřipraveni na zrůdné a autoritářské doktríny ve dvacátém století. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií. Text: Dan Hrubý Varianta A     Majdan/Kyjev, Ukrajina – Revoluce na Ukrajině Varianta B     Tacloban, Filipíny – Supertajfun Haiyan  Varianta C     Röszke, Maďarsko – Uprchlická krize 
    Dostupnost: Zvolte variantu Momentálně nedostupné Skladem Skladem
    Kód: Zvolte variantu 978-80-270-1146-9 A 978-80-270-1146-9 B 978-80-270-1146-9 C
  • S vloženou signovanou fotografií – první autorská kniha fotoreportéra Jana Šibíka – k dispozici posledních 28 ks. – všechny zbývající knihy jsou signované a očíslované –  publikace získala ocenění Fotografická kniha roku 2001 –  v každé knize originální, autorem podepsaná fotografie, vhodná k zarámování   –  velký formát knihy 240 x 300 mm –  pevná vazba  V8 s přebalem, dvojjazyčná (česko-anglická) První část tvoří černobílé fotografie z rozpadu socialistického bloku, pád Berlínské zdi, následné revoluce v Československu, Rumunsku, puč v Moskvě a rozpad bývalého Sovětského svazu. V druhé části knihy uvidíte fotografie z humanitárních katastrof devadesátých let (hladomor v Súdánu, Somálsku a Etiopii, válečné konflikty ve Rwandě, Čečensku, JAR, Kosovu, Albánii, Palestině, zemětřesení v Turecku, masakry v Sieře Leone a další fotografie z různých míst světa. Upozorňujeme všechny kupující, vzhledem k posledním kusům vyprodaného nákladu a stáří knihy, na možné kosmetické defekty na přebalu knihy. Kniha samotná je zcela v pořádku.
    Dostupnost: Zvolte variantu Skladem Skladem Vyprodáno Skladem Vyprodáno
    Kód: Zvolte variantu 80-80-86431-18-5 A 80-80-86431-18-5 B 80-80-86431-18-5 C 80-80-86431-18-5 D 80-80-86431-18-5 E
  • AKCE!! Dvě poslední, signované knihy Jana Šibíka v ručně vyrobené dárkové krabici
    1. EXKLUZÍVNÍ dárková krabice obsahuje:
    2. JAN ŠIBÍK 1989, nová kniha k 30. výročí revoluce v Československu
    3. DESET LET, poslední publikace srhnující práci autora za poslední desetiletí (vč. vložené signované fotografie)

     DESET LET, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název naznačuje, shrnuje práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie, za uplynulou dekádu – a ve svém celku se stává svědectvím o proměně světa, k níž v uplynulém desetiletí došlo. 

    • – publikace obsahuje 94 fotografií ve 12 souborech
    • – v každé knize originální, autorem podespaná fotografie o velikosti 23×31 cm vhodná k zarámování
    • – nadstandardní zpracování, pevná vazba z přebalem, dvojjazyčná (ČJ/AJ), 256 stran
    • – vložená fotografie viz náhled (A – Majdan, Ukrajina, B – Supertajfun, Filipíny, C – Uprchlická kize, Maďarsko)

    V roce 1989 se změnil svět, změnilo se tehdejší Československo a změnily se také životy mnohých z nás. Do osudových okamžiků dějin nás po třiceti letech zavede Jan Šibík v knize svých fotografií.

    1. – publikace obsahuje 71 dvoustránokových fotografií ve čtyřech souborech (Demostrace v Československu, Revoluce v Československu, Pád Berlínské zdi a Revoluce v Rumunsku)
    2. – velký formát 240 x 320 mm 
    3. – nadstandardní zpracování, tisk triplex
    4. – pevná vazba, dvojjazyčná (ČJ/AJ), 192 stran 
    Dostupnost: Zvolte variantu Momentálně nedostupné Skladem Skladem
    Kód: Zvolte variantu 71/A – 71/B – 71/C –
  • Exluzivní edice 1989 obsahuje dvě originální podepsané fotografie, knihu Jan Šibík 1989 a signovaný plakát. Limitovaná a číslovaná edice zbývá 19 ks. Limitovaná edice s dvěmi nejznámějšími fotografiemi Jana Šibíka ze 17. listopadu 1989. Edice obsahuje: Dvě podepsané FOTOGRAFIE ve velikosti 24 X 33 cm včetně bílého rámečku. Tištěné specializovaným studiem na archivní fotopapír nejvyšší kvality „Canson Infinity Photographique Fine Art Paper 310 g“, splňující galerijní/archivní a spěratelské standardy. Fotografie jsou podepsané, datované a číslované 1/20 až 20/20. 
    • Knihu JAN ŠIBÍK 1989 
    • Publikace obsahuje 71 dvoustránkových fotografií ve čtyřech souborech (Demonstrace v Československu 88/89, Pád Berlínské zdi, Revoluce v Československu, Revoluce v Rumunsku), formát 24×32 cm, nadstandardní zpracování – tisk triplex, pevná vazba, dvojjazyčná  ČJ/AJ
    • Signovaná autorem číslovaná řada 1 – 20, datovaná  „Listopad  2019“. 
    • PLAKÁT ve velikost 42×60 cm
    • Plakát je podepsaný.
    • Ručně vyrobená papírová krabice ve velikosti 32 x 39 cm.
    • Pro více informací nás prosím kontaktujete na [email protected] nebo volejte na 602 342 968
    Dostupnost: Skladem
    Kód: 1989
Budete mít zájem:  Cviky Na Bederní Páter?

Vhodné pro začínající i pokročilé fotografy. Workshop již úspěšně absolvovali zájemci od 12 do 74 let.  

Další informace na: www.sibik.cz

Workshop „FOTÍME MOBILEM“

Šestihodinový workshop FOTÍME MOBILEM je zaměřen taktéž na nejtěžší fotografickou disciplínu – na fotografování lidí. Jan Šibík Vám poradí a názorně ukáže jak k lidem přistupovat a jak je na ulici fotografovat.

 Workshop začíná ukázkami fotografií Jana Šibíka a jeho radami na co si dát při fotografování pozor. Dozvíte se rozdíly mezi fotografováním mobilem a normálním fotoaparátem a jaké aplikace použít pro úpravu fotografií z mobilu.

Na závěr workshopu proběhne hodnocení vašich fotografií.

PROGRAM WORKSHOPU: 10:00 –11:35 Teoretická část – Jak fotografovat lidi na ulici? Ukázky a praktické rady. Použití nejlepších aplikací.11:30 – 14:00 Fotografování na Karlově mostě nebo Václavském nám. Rozdělení účastníků do 2 členných skupin14:30 – 16:00 Zpracování, výběr a editace fotografií. A hlavně hodnocení fotografií.

16:00 – Závěr workshopu

Co si přinést s sebou: Mobilní telefon libovolné značky, notebook či tablet. Vhodná je i externí baterie – powerbanka

Další informace na: www.sibik.cz

POUKAZ K VYTISKNUTÍ VÁM BUDE ODESLÁN OBRATEM.

Podmínky změny a zrušení workshopu:

7 dní před workshopem – 1x možná změna termínu bez sankce, (pokud je volný jiný termín)1- 6 dní – změna termínu možná za poplatek 1 000 Kč24 hod a méně – poukaz propadá

Po zaplacení již není možnost poukaz stornovat

Více info: www.sibik.cz nebo pište: [email protected]

Dostupnost: Zvolte variantu Skladem Skladem
Kód: Zvolte variantu 89/WOR 89/WOR2

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector