Jak znovu chodit?

Jako záchranář zasvětil Zdeněk Mikula z Úsobrna na Blanensku svůj život pomoci druhým. Jednou při cestě ze služby ale dostal mozkovou mrtvici, skončil zcela ochrnutý a bez možnosti mluvit. Lékaři mu žádné naděje na zlepšení nedávali. Zdeněk však dokázal všechny překvapit a zabojovat. Dopředu ho žene myšlenka, že se jednou bude moci vrátit do sanitky a bude znovu vyrážet zachraňovat životy.

Sbírka skrze projekt znesnáze21

Nadačního fondu pomoci

Dnes už Zdeněk, který skončil po cévní mozkové příhodě zcela ochrnutý, dokáže sám dýchat, jíst, pít, hýbat hlavou a lehce i končetinami a prsty.

Může i komunikovat, a to pomocí přístroje, který snímá pohyb jeho očí. Na ten se mu složili jeho kolegové záchranáři.

Ti se teď stali také patrony sbírky, která má zaplatit muži další rehabilitace, jež by ho mohly blíže posunout k návratu do běžného života.

Jeho snem je to, že se jednou bude moci vrátit do sanitky a znovu vyrážet na pomoc druhým. „Manžel celý svůj život zasvětil práci záchranáře. Pomáhat lidem pro něj bylo naprosto vším,“ popsala Novinkám jeho manželka Veronika.

Lékaři, kteří nejprve jeho situaci zlehčovali, nakonec nad Zdeňkem zlomili hůl. On ani jeho rodina se však nevzdali a Zdeněk se dokázal z nejhoršího dostat. Největší oporou mu v tom od počátku byla jeho manželka Veronika.

Sám se stabilizoval

Na den, kdy se to stalo, paní Veronika nezapomene. „Stalo se to v sobotu 9. září 2017. Manžel měl v pátek noční a jakmile přijel ráno z práce, chtěl ještě udělat u domu přístřešek na dřevo.

Já v ten okamžik byla s jeho rodiči u nich na dvoře, když přiběhli sousedi, že manžel leží na terase a volá mě. Sousedka mezitím zavolala záchranku, protože nemohl hýbat půlkou těla.

Manžel jako záchranář už moc dobře věděl, co se děje, takže si lehl do stabilizované polohy,“ popsala osudné chvíle.

Pro Zdeňka přijeli jeho kolegové, se kterými si jen pár hodin předtím měnil směny, a převezli ho do blanenské nemocnice. Jelikož CT nic neodhalilo, nechala Zdeňka ošetřující lékařka ještě týž den odvézt do Brna na magnetickou rezonanci, na tu ho ale nevzali.

„V Brně ho nechtěli s tím, že je to prostě nějaká cévní mozková příhoda a že to bude dobré. Magnetickou rezonanci tak neudělali,“ popsala dále. V průběhu následujících dvou dní se ochrnutí jejího manžela doslova zhoršovalo před očima. „V úterý ráno už ležel na ARO a byl ochrnutý celý. Hned ho uvedli do umělého spánku a dali mu plicní ventilaci,“ dodala.

Lékaři jí tehdy oznámili, že už nemá počítat s tím, že by se z tehdejšího stavu její manžel někdy dostal. Ležela před ním vyhlídka trvalého ochrnutí a odkázání na dýchací přístroje. Paní Veronice navíc tvrdili, že její manžel vůbec nic nevnímá.

„Cítila jsem se hrozně. Ještě teď se mi dělá husí kůže. Je to prostě nepopsatelné. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, křičet, nebo jestli mám něco řešit, něco dělat, protože mi nikdo nedával ani trochu naději, že by se manžel mohl nějakým způsobem spravit,“ snažila se popsat své tehdejší pocity.

Jedno mrknutí ano, dvě ne

Jenže s takovým osudem se paní Veronika nechtěla smířit, a nakonec se ukázalo, že její intuice byla správná. „Jak manžela vzbudili z umělého spánku, tak jsem se ho začala ptát na různé věci a dopředu přemýšlela, jak mi odpoví, když mohl jen mrkat očima,“ zmínila.

Jedno mrknutí tak znamenalo kladnou odpověď, dvě mrknutí pak odpověď zápornou. K jejímu překvapení dokázal na všechny její otázky správně odpovědět.

Doktoři tomu však nevěřili, viděli v tom jen zbožné přání. Paní Veronice navíc oznámili, že si může manžela v tomto stavu odvézt domů. „I když bych to v té chvíli klidně udělala, prostě nevíte, co máte rychle dělat. Tak mi řekli, že když si ho nevezmu domů, tak ho převezou do Blanska,“ vysvětlila.

Tam se ale Zdeňkův stav zhoršil natolik, že mu tamější lékaři dávali jen několik dní. To už pro paní Veroniku bylo moc. Pevně věřila v to, že její manžel nadále vnímá a má šanci na zlepšení. Zdeňka nakonec převezli na ARO do Boskovic, tam už se začala situace obracet.

„Staral se o něj primář Zemánek a ten ho ze všeho dostal. On je vyloženě náš anděl strážný. Zdeňka tam zaléčili, dokonce ho dokázali dostat i z plicní ventilace, takže začal sám dýchat. Začal se tam zlepšovat před očima,“ popsala paní Veronika.

Následně byl přeložen na oddělení dlouhodobé intenzivní péče, kde je oba začali postupně připravovat na domácí péči. O tom, že by její manžel skončil v nějakém pečovatelském zařízení, ani na chvíli neuvažovala. Skončit kvůli tomu musela i s prací kadeřnice.

U pojišťovny moc nepochodili

Během nemocničních rehabilitací jim lékaři řekli, že Zdeněk má naději na další zlepšení. Jenže ve většině zařízení lidi ve stavu, v jakém se nacházel, odmítali. Přijmout ho nakonec byli ochotni až v centru v Klimkovicích na Ostravsku. Jenže vyvstal další problém. Zdejší rehabilitace hradí pojišťovna jen částečně.

„Rehabilitace stojí 148 tisíc měsíčně. Když pojišťovna přispěje, tak je to třeba čtyřicet tisíc maximálně. Navíc si tam musím ještě doplácet sebe jako doprovod, takže minimálně sto padesát tisíc za měsíc tam necháme,“ vysvětlila.

První tři měsíce nakonec byli schopni uhradit jak z úspor, tak díky charitativnímu běhu You Dream We Run, který se každoročně koná v Blansku. A v rehabilitacích, které Zdeňkovi nesmírně pomohly, by rádi pokračovali. K tomu má dopomoci zmiňovaná sbírka skrze projekt znesnáze21 Nadačního fondu pomoci.

Patronem sbírky se stali Zdeňkovi kolegové ze Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje.

„Zdeněk je velký bojovník, od samého začátku na sobě tvrdě pracuje a snaží se o návrat do běžného života.

Po celou dobu mu stojíme po boku, s podporou široké veřejnosti pomáháme zajišťovat finanční prostředky na jeho rehabilitace a kompenzační pomůcky. Navštěvujeme jej, jsme v kontaktu, aby věděl, že na něj myslíme.

Jsme vděční, že se připojí další dárci, určitě se podaří získat peníze na aktuální sérii terapií a Zdeněk se bude moct i nadále zlepšovat,“ uvedla mluvčí záchranářů Michaela Bothová.

Právě jeho kolegové jsou pro Zdeňka nadále také důležitou oporou. „Myslím si, že i to ho právě strašně moc nabíjí, že jsou s ním záchranáři, že mu pomáhají a zůstávají v kontaktu. Dává mu to sílu bojovat,“ dodala manželka s tím, že jí samotné byla po celou dobu oporou láska k manželovi a jejich dcera.

• Všichni pevně věří tomu, že se jednou znovu postaví na nohy a usedne zpět do sanitky.
• Zdroj: novinky.cz
• Sigmund

Naučit se znovu chodit? Chce to trpělivost, pevnou vůli a virtuální realitu

S protézou teď kráčí, hopsá, balancuje a usmívá se. Tátovi malého školáka ani nic jiného nezbývá. Deprese si sice prožil, ale musí fungovat, teď prý hlavně pro svou rodinu.

„Největší strach jsem měl, že na tu stranu, kde mi chybí noha, přepadnu,“ popisuje lehce zadýchaný své první krůčky v tělocvičně Rehabilitační kliniky Malvazinky.

„Ale člověk se to prostě naučí, nevím, jak to přesně vysvětlit,“ dodává a postupuje k dalším nástrahám rehabilitačního drilu.

S „detektivním pátráním“ po ztracených pohybech tady v Malvazinkách začínají poměrně brzy, prakticky ihned po amputaci.

„Všechny potřebné kroky je třeba zahájit ihned, jakmile to zdravotní stav pacienta dovolí. Ztráta dolní končetiny je velmi významný zásah do celé stability těla.

Bezprostředně po operaci by měl člověk začít pracovat na své kondici,“ upřesňuje primář místního rehabilitačního oddělení Libor Musil.

Jedním z jeho „svěřenců“ je právě Radek Berky, který berle odhodil do kouta už čtvrtý den. Prošel si stejnou léčbou jako ostatní pacienti. Například předprotetickou terapií, která se věnuje péči o pahýl, otok, jizvu a tvar pahýlu. Musel posílit zbývající končetinu nebo bandážovat pahýl. Všechno zvládl. Po roce a půl může motivovat čerstvé členy terapeutické skupiny.

Procvičovaný pohyb není samoúčelný

Malvazinkami projde ročně přibližně stovka pacientů. Podle fyzioterapeutky Hany Kohoutové potřebují na zvládnutí chůze bez opory přibližně měsíc. „Celkový program je časově náročný, ale přináší výsledky. Pacienti zpravidla denně rehabilitují po dobu tří až čtyř týdnů,“ poznamenává fyzioterapeutka, která se na klinice specializuje na programy pro pacienty po amputaci dolní končetiny.

Na cestě plné kroků, skoků a pádů využívají moderně vybavené kliniky celou řadu pomůcek, které náročný proces zefektivňují. Jednou z možností je využívání virtuální reality. „Senzory snímají konkrétní pohyb, přičemž pacient plní úkol. De facto se jedná o virtuální hru,“ nastiňuje primář Libor Musil. Procvičovaný pohyb není samoúčelný a pacient je podvědomě více motivován.

Kvalitního terapeuta však sebelepší stroj nenahradí. Každý člověk má totiž své specifické potřeby a chybějící pravá ruka je něco jiného pro praváka, leváka, sportovce nebo písařku.

Rehabilitace je tak o nalezení rovnováhy v tom nejširším slova smyslu. „Klademe důraz na to, aby se lidé léčili s určitým cílem návratu domů a do zaměstnání.

Zdravotnická péče se dříve soustředila především na akutní péči, ale méně se řešilo, co s pacientem dál,“ doplňuje Libor Musil. Stále však máme co dohánět.

Dokonalejší protéza za 700 tisíc korun

Radek Berky se již k práci u dráhy nevrátí. Chce se naplno věnovat rodině. Rád by se také pustil do sportování, ale stejně jako u mnoha jiných lidí s podobným osudem, bez sponzora to asi nepůjde. Vždyť jen technologicky dokonalejší umělá protéza vyjde na sedm set tisíc korun. A to je pro člověka odkázaného na invalidní důchod takřka nereálný sen.

Rehabilitační hodina na Malvazinkách skončila. Na tvářích účastníků je znát únava. Byla to jedna z těch každodenních vysokohorských tůr, které v tělocvičně a v parku společně podnikají. Strach z pádu do života bez pohybu, ale v očích této party odhodlaných lidí už nenajdete. Teď jde o život. Strach z pohybu bez života se totiž překonává mnohem složitěji.

Počet amputacíPrvní amputace končetin se uskutečnily již v období 5000 let před naším letopočtem, a řadí se tak k nejstarším chirurgickým výkonům.

Při srovnání počtu amputací v Česku během několika posledních desetiletí je zřejmé, že jejich počet neustále roste. Ještě koncem 80.

 let bylo ročně prováděno zhruba 3700 amputací, v roce 2008 toto číslo vzrostlo již na 8 170 zákroků ročně.

Mívám fantomové bolesti. Bolí mě palec u nohy, který už nemám

Radek Berky je jedním z mnoha pacientů kliniky v Malvazinkách. Bývalý vlakvedoucí se učí chodit rok a půl, ale, jak tvrdí, je stále ještě začátečník.

Jak se to stalo, že jste se stal pacientem kliniky Malvazinky?

Dostal jsem se sem po vážném úrazu. Pracoval jsem jako vlakvedoucí, zakopnul jsem a vagon mi přejel nohu.

Jak jste se naučil fungovat bez jedné nohy? Bylo zapotřebí velké odhodlání?

Už čtvrtý den jsem odhodil berle a pajdal bez berlí. Právě díky Malvazinkám jsem se toho naučil strašně moc.

Vnímáte, že nemáte nohu? Co teď cítíte při chůzi?

Vnímám to, ale je to takový divný pocit. To se nedá popsat, to si musíte zažít.

Co je pro vás v tom prožívání nejtěžší?

Roli hraje hlavně psychika. Ze začátku jsem si to prakticky vůbec neuvědomoval, až po roce a půl na mě padla nějaká deprese. Byl jsem zavřený doma a sám. Deprese tam jsou, člověk si to uvědomuje, ale nechce si to připustit.

Pomáhají vám od špatných nálad vaši blízcí?

Můj syn a má přítelkyně, to je jakoby takový můj hromosvod. Oni mě prostě drží, rodina.

Když vás tak při hodině sleduji, zdáte se být v dobré náladě…

Já to beru jako to je. Abych brečel, nebo se uzavřel doma, to ne, chodím mezi lidi, v kraťasech, nebojím se ukázat, že nemám nohu. Když vedu kluka do školy, tak jsou tam malé děti a ukazují si na mě, ale nepřipouštím si to.

Docházíte pravidelně na rehabilitace. V čem jste udělal největší pokroky?

Určitě, jsem si vylepšil hlavně stabilitu. Strašně jsem se bál, že na tu stranu, kde mi chybí noha, přepadnu. Ale díky paní fyzioterapeutce Kohoutové jsem se to naučil. Člověk se to prostě naučí, nevím jak to vysvětlit.

Tady jsou různá bradla, cvičební pomůcky a nástroje. S čím jste nejvíc bojoval?

S osou, to jsou takové obrácené jehlany, na tom byly náročné cviky. Kopec, trampolínu, všechno, co tady vidíte, tak zvládám, už i na protéze. Nevím, co ještě všechno protéza dokáže, ale chtěl bych být lepší.

Věnoval jste se před úrazem sportu?

Sportoval jsem jen rekreačně. Kolo, fotbal a posilovna.

A myslíte, že vám to potom nějak pomohlo? Že jste měl lepší fyzičku?

Určitě, fyzička je při tom hodně důležitá. Člověk musí získat sílu a dobrou kondici.

Měl byste chuť se teď věnovat sportu i soutěžně?

Rád bych to zkusil, ale ono je to i finančně náročné. Musel by se asi najít sponzor.

Jak si v rámci rehabilitace pomáhá kolektiv ostatních amputářů? Podporujete se navzájem?

Už jsem se tady něco naučil, tak dávám obrázek těm, co teprve začínají. Ukazuji jim, že to jde. Navzájem si taky říkáme, co nás bolí a podobně. Jsem vlastně ještě začátečník, takže mě zase zajímají technické věci týkající se protézy. Je to fajn sem chodit.

Zmínil jste péči o protézu. Vyžaduje speciální údržbu?

Důležitá je hlavně hygiena. Musíte ji pravidelně sprchovat, když se člověk zpotí, tak to potom zapáchá. Mám ji nasazenou celý den, takže je to nezbytné. Nohu si jinak každý večer mažu mastičkou, která uleví svalům.

Jak je to vlastně složité zařízení?

Ta moje funguje na principu odtlaku, který působí, když protézu zatížím vlastní vahou. Kolega už má technicky dokonalejší model, který řídí počítač. Vlastně tady to koleno je jeho, to mi půjčil.

• Také bych potřeboval občas půjčit koleno…
• No, ono to tak nejde. (smích) Normálně je to o něco složitější…
• A jsou s používání protézy spojeny nějaké nepříjemné fyzické bolesti?

Občas mě bolí záda a občas mám takzvané fantomové bolesti. Jinými slovy, bolí mě to, co nemám. Cítím prsty, cítím lýtko, ale jen občas. Jsou to takové jakoby jehličky, které vás bodají. Třeba mě najednou začne na tři sekundy píchat v palci.

Kolik času to zabere naučit se chodit s jinou protézou?

Kdybychom si to teď s kolegou prohodili, tak já s ní budu umět chodit, ale nebude to ono.

Jaké teď máte plány do budoucna? Chystáte se začít zase pracovat u dráhy?

Do budoucna bych chtěl dostat lepší protézu. Pracovně se zapojovat už nechci. Máme malého syna a chci se věnovat hlavně jemu. Navíc s protézou není každý den stejný. Někdy tu protézu nemohu nosit, mám puchýře, nebo to bolí, a to jsem potom hrozně nervózní.

Děti musí znovu začít chodit do školy! Ale co jim české školství nabízí?

Děti by měly okamžitě začít chodit do školy, ozývá se ze všech stran. Brzy uplyne rok od okamžiku, kdy se prezenční výuka změnila v distanční a tento stav s malými přestávkami a různými výjimkami trvá dodnes.

V diskusi o tom, jak poškozená bude celá jedna generace, se velmi často operuje dětmi, které doma nemají dobré sociální zázemí. Ty jsou totiž distančním vzděláváním poškozeny ze všech nejvíc.

Organizace Člověk v tísni zveřejnila nedávno výsledky šetření, které pojmenovávají hlavní potíže dětí ze sociálně vyloučeného prostředí. Více než čtvrtina dětí podle průzkumu nerozumí probírané látce a konkrétní zpětnou vazbu poskytuje žákům jen polovina učitelů.

Čtvrtina škol nezjišťuje, zda má dítě doma počítač vhodný k online výuce, a třetina rodičů má problém s domácí přípravou kvůli složitosti probírané látky.

Když se mluví o problémech českého školství, jsou na tapetě většinou učitelé. Zapomínáme někdy, že za nereformovaným českým školstvím stojí i ambice motivovaných rodičů. A také nastavení celého systému.

To jsou velmi závažná zjištění, která ukazují, že děti ze sociálně vyloučeného prostředí mají problémy, se kterými by bylo dobré něco udělat. Ovšem tvářit se, že tyto problémy vznikly během posledního roku a vyřešil by je brzký návrat do škol, je naivní.

Problém dětí ze sociálně vyloučeného prostředí je dlouhodobý a úzce souvisí nejen se vzdělávacím systémem, ale také se sociálním systémem, s neřešenými exekucemi a bytovou politikou. O různých aspektech toho, proč některé děti v systému selhávají, se sice občas mluví i na politické úrovni, velmi málokdy se však řeší skutečné příčiny.

Politická řešení přicházejí většinou s represí, ta ale situaci jen zhoršuje. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že je také nutné pečlivě promyslet, jak bezpečný návrat dětí do škol provést. Učinit tak v situaci, kdy pandemie není vůbec pod kontrolou a zdravotnický systém čelí enormní zátěži, by bylo jen populistickým plácnutím do vody.

Školy by se totiž velmi rychle zavřely znova, třeba proto, že systém trasování a karantén nefunguje.

Zkušenosti mateřských a speciálních škol

Jak by vypadal návrat všech dětí do škol, můžeme celkem snadno předvídat na základě zkušeností ze škol mateřských, které fungují od září, a speciálních, jež jsou až na čtrnáctidenní pauzu také od září otevřené.

Nákaza se v těchto zařízeních šíří, hygiena ale podle zpráv z různých míst republiky s uzavřením škol a školek váhá. Jsou i případy, kdy školu nakonec musel zavřít ředitel, protože mu onemocněla velká část učitelského sboru. Ve speciálních a mateřských školách nemusejí děti nosit roušky.

Ale i ve školách, kde je nosí, tedy v nověji otevřených prvních a druhých třídách, je zřejmé, že si je žáci sundávají, třeba aby se mohli najíst, a roušky samy o sobě šíření nákazy nezastaví. Jednou z političek, která návrat do škol podmiňuje různými opatřeními, je Kateřina Valachová (ČSSD).

Ta ve svém projevu ve sněmovně upozornila na skutečnost, že dostupné statistiky Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) ukazují, že u dětí navštěvujících mateřské školy je aktuálně největší počet nových případů nákazy koronavirem za celou dobu epidemie.

Čísla rostou také u dětí prvních a druhých ročníků, které mají prezenční výuku. Od dětí se často nakazí učitelé. Posílat do škol učitele, dokud nebudou naočkovaní, je hazardování s jejich životy a s životy jejich blízkých.

Jedním z důvodů, proč trasování nemůže úplně fungovat, a to ani ve chvíli, kdy se podaří snížit reprodukční číslo, je nízká ochota lidí být v karanténě.

Kromě těch, kdo celou situaci popírají, nebo si ji nechtějí připustit, se jedná i o lidi, které k tomu vedou důvody ekonomické. Opakované karantény jsou citelným výpadkem příjmů všech členů domácnosti, kteří vydělávají peníze.

Vzhledem k tomu, jak moc napjaté rozpočty mnohé domácnosti mají, se nelze divit, že se tolik lidí snaží karanténě vyhnout. Nájem a jídlo totiž rodiny musí hradit dál.

V tuto chvíli je tedy potřeba za prvé dostat virus pod kontrolu a za druhé nastavit systém tak, aby do budoucna trasování fungovalo. Místo toho poslanci aktuálně projednávají zákony, které situaci sociálně slabších rodin ještě zhorší.

Děti z vyloučených lokalit jako záminka

Není divu, že tolik rodičů volá po otevření škol. Připravit udržitelný návrat do škol je totiž potřeba kvůli všem dětem, nejen kvůli těm, které pocházejí ze sociálně slabších rodin. Tak dlouho trvající izolace má psychické dopady i na děti introvertní nebo ty, které školy stresovaly do té míry, že distanční výuku uvítaly.

O negativních dopadech na děti toho bylo už napsáno mnoho, a čím dřív se šíření epidemie podaří dostat pod kontrolu, tím lépe. O to spíš ale musí být podmínky jasné: školy se otevřou, až bude reprodukční číslo na té a té úrovni, budou zajištěné ochranné pomůcky, testování a tak dále.

Člověk nemusí být epidemiolog, aby si spočítal, že s tím, jak jsou podmínky aktuálně nastavené a jak rychle se nyní epidemie šíří, by školy dlouho otevřené stejně nevydržely. Netřeba dodávat, že nejistota okolo otevření škol, následná krátká prezenční výuka a opětovné uzavření škol dětem (ani jejich rodičům) na psychické pohodě zrovna nepřidávají.

A také by bylo dobré mezitím přemýšlet nad českým vzdělávacím systémem, aby děti z chudých rodin nebyly jen štítem, kterým máváme, když chceme otevřít školy pro své děti.

Málo se o tom píše, ale české školství trpí celou řadou problémů, jež znemožňují velké části dětí dosáhnout kvalitního vzdělání.

„Dílem náhody, zřejmě víc než zlého úmyslu, nastoupili prvňáčci do tří tříd, které od sebe na první pohled dělí barva pleti,“ mohli jsme si loni v září přečíst ve zprávě na Novinkách.

Symptomatické bylo rámování zprávy tvrzeními ředitele, která autorka nezpochybnila, přestože byla v rozporu s realitou. Děti se totiž ve dvou různých třídách rozhodně neocitly dílem náhody, ale dílem cílené etnické segregace.

A ta také bohužel není problémem pouze v Mostě. Ať už se jedná o segregované třídy nebo celé segregované školy, které máme na mnoha místech naší hezké malé země, důsledek je jasný. Kvalita vzdělání je v těchto školách a třídách jiná než v těch, kam chodí děti „bílé“.

Kromě toho, že děti chodí do různých škol a tříd podle barvy pleti, potýkáme se i s narůstajícím počtem žáků, kteří nedokončí základní vzdělání. A to nikoli kvůli distančnímu vzdělávání, dělo se tak už dávno před pandemií. Stává se dokonce, že se školy tímto způsobem chtějí nepohodlných žáků zbavit.

To, že to také může být záměr, pochopil učitel matematiky na jedné základní škole. Vedení ho aktuálně nutí, aby dal jedné své žákyni pětku, přestože její výsledky jsou lepší a pětku si nezaslouží – i díky tomu, že dívce věnuje více času a doučuje ji.

Vedení školy ho za to kárá, neboť dává přednost tomu, aby dívka opakovala ročník, a ukončila tak v důsledku předčasně školní docházku. Pokud tedy bereme vážně situaci dětí ze znevýhodněného prostředí, pojďme zrušit opakování ročníků.

Věděli jste, že v opěvovaném finském školství se vůbec nepropadá? Finové to řeší tak, že děti, které mají vážnější problémy, navštěvují základní školu o rok nebo dva déle.

Komunismus jen pro elity 

Dalším bolavým místem českého vzdělávacího systému jsou víceletá gymnázia. Lidé, kteří tam mají děti, to neradi slyší, neboť pro své potomky chtějí to nejlepší.

Jenže to nejlepší pro jejich děti je vykoupeno nižšími standardy na druhých stupních základních škol. A také tím, že se děti rozdělují zbytečně brzy, a vzniká tak méně hlubokých přátelských vazeb napříč sociálními vrstvami.

Někteří rodiče argumentují tím, že se mají zlepšit druhé stupně základních škol a že potom nebudou nuceni dávat své děti na víceletá gymnázia. Jenže takto to nefunguje.

Je to dokonce přesně opačně: když budou děti motivovaných rodičů na základních školách, budou tito rodiče tlačit na kvalitu výuky. Proto se v první řadě musí zrušit víceletá gymnázia, jinak se z dvojího standardu vzdělání nikdy nevyhrabeme.

Přesvědčení rodičů, že na víceletá gymnázia mají nárok, je pochopitelné. Touha ukousnout si co největší díl ze společného koláče je jistě přirozená. Jenže elitní vzdělávání jedné skupiny by se nemělo realizovat z veřejných peněz na úkor jiné skupiny.

K tomu mají sloužit školy soukromé, za které rodiče zaplatí. Veřejné školy by měly poskytovat stejně kvalitní vzdělání všem. Úsměvný je též argument, že na víceletá gymnázia chodí děti nadanější.

Ve skutečnosti tam chodí děti, jejichž rodiče je vedou k tomu, aby zvládly přijímací zkoušky. Sebenadanější dítě ze sociálně vyloučené lokality se na takové gymnázium nedostane, pokud se nestane nějaký zázrak.

Zázraky se sice velmi zřídka dějí, většinou je k tomu ale potřeba velmi osvícený a motivovaný pedagog, který nad rámec své práce dítěti pomáhá.

Toto elitářství úzce souvisí s dalšími problémy, se kterými se potýkáme, a to je reforma vzdělání jako celku. Důraz na rychlost, zvládání stresu a nekonečný dril zbytečných informací umožňuje lepší testování a efektivnější selekci dětí.

Stejně jako domácí úkoly, které jsou jednak nutným důsledkem předimenzovaných osnov, jednak nástrojem, kterým rodiče mohou výrazně ovlivňovat a kontrolovat úspěchy svých dětí. Důležitost výkonu a testování ambiciózním rodičům vyhovuje, protože jim umožňuje zajistit svým dětem lepší vzdělání.

I kvůli tomu ale pořád máme daleko do toho, abychom ve školách učili spíš věci, které děti v životě budou skutečně potřebovat. Nebo abychom ty věci, které užitečné jsou, učili způsobem, který povede k jejich pochopení.

Když jsem před časem, ještě v době předcovidové, vyplňovala dotazník, který mi poslala škola, upozornil mě můj syn na otázku týkající se známkování. Řekl mi tehdy, že učitelé i žáci by byli rádi, aby hodnocení bylo slovní, ale že s tím nesouhlasí rodiče.

A požádal mě, abych tam explicitně napsala, že chci pouze slovní hodnocení. Když se mluví o problémech českého školství, jsou na tapetě většinou učitelé. Zapomínáme někdy, že za nereformovaným českým školstvím stojí i ambice motivovaných rodičů.

A také nastavení celého systému, v němž jsou osnovy brutálně předimenzované. Šílenství okolo přijímacích zkoušek tak má další negativní důsledek v podobě konzervování stávajícího vzdělávacího systému. Ten jsme zažili i my jako děti.

Možná jste už utrpení z nesmyslného biflování zapomněli, ale já si ho pamatuju dobře a není o co stát.

Prostě pondělí je krásný den – začíná škola

Ten samý syn, který mi donesl dotazník, propadal v osmé třídě z matematiky a musel dělat reparát. Důvod byl ten, že se při každé písemné práci psychicky zhroutil. Reparát nakonec udělal zázrakem jen díky tomu, že se s propadnutím zcela smířil a podstoupil ho jen pro forma.

Letos měl v prváku z matematiky najednou jedničku. Když jsme se ho ptali, jak je to možné, odpověděl, že když má dost času a není ve stresu, tak to všechno nakonec spočítá. Neví-li si rady, najde si nějaké video, kde se postup vysvětluje.

S úkoly jsme mu nepomáhali, jen jsme mu je fotili, aby je mohl do školy posílat. Distanční výuka na jeho škole funguje dobře, učitelé se snaží, hodiny si dobře připravují, syn věnuje svému vzdělávání poměrně hodně času. Vlastně víc než dřív, ale vypadá u toho spokojeně.

Rozdíl ve známce, který způsobilo odstranění stresoru v podobě časového limitu a strachu ze selhání, je nicméně děsivý. Podobných pozitivních příběhů, kdy se nějaké dítě zlepšilo, protože se přestalo bát, je v mém okolí víc.

Není to jistě argument pro to, abychom rezignovali na prezenční vzdělávání, ale je to argument pro to, abychom se zamysleli nad tím, čemu výkonnostním systémem své děti vystavujeme.

Principy tolik vzývaného a úspěšného finského školství u nás prý aplikovat nelze, slýchávám opakovaně.

Dlouhé přestávky, krátké vyučování, minimum domácích úkolů, absence ponižování žáků, patnáct až dvacet žáků ve třídě, hodně peněz i důvěry učitelům i dalším pracovníkům, jako jsou speciální pedagogové nebo asistenti, kteří jsou ve třídě standardem, individuální přístup, obědy i školní pomůcky zdarma a skvělé výsledky v mezinárodním srovnání, to vše zní v Česku jako pohádka. Chybí nám totiž fantazie, kterou bychom potřebovali k tomu, abychom něco změnili. Jenže pokud to nezměníme, šeredně se nám to nevyplatí. Lidé, kteří dnes odcházejí ze základních škol funkčně negramotní, budou mít v budoucnu stále méně uplatnění. Kromě toho je mezigenerační reprodukce sociálních nerovností základem pro hlubší rozdělení společnosti, kterého se alespoň v rétorické rovině pořád bojíme a pořádáme o něm různé debaty pro intelektuály.

Místo toho, abychom se soustředili na to, jak dostat své děti na elitní gymnázia, bychom měli napnout síly k reformě celého systému. A součástí té změny musí být i mnohem větší podíl HDP, který tomu jako společnost obětujeme.

Protože bez toho úrovně finského školství opravdu nedosáhneme.

Budeme také potřebovat více důvěry, současný systém je totiž založený na neustálé kontrole všeho a všech: žáků, učitelů, ředitelů a toho, jak školy používají finanční prostředky, které jsou přitom směšně nízké.

Zamrzající mobilita

V Česku jsou podle sociologa Daniela Prokopa výzkumy mezigenerační mobility omezené tím, že ještě neexistuje pří­jmově dospělá generace narozená v etablovaném tržním postkomunismu. Varovným signálem jsou však podle něj velké regionální nerovnosti a fungování školství.

V Česku je zároveň ohrožení chudobou velmi výrazně podmíněno vzděláním. „Český vysokoškolák má proti člověku se základním vzděláním zhruba desetkrát menší šanci, že bude trpět materiální deprivací nebo že bude nezaměstnaný. Ve zbytku Evropy je tento nepoměr v průměru výrazně nižší.

Problém přitom je, že v porevolučních třiceti letech byl dosažený stupeň vzdělání značně podmíněn vzděláním rodičů. Jen nízkého či nekvalitního vzdělání dodnes nejčastěji dosahují právě děti z nejchudších částí společnosti. Americe se sice neblížíme v nerovnostech, ale rizika zamrzající mobility s ní máme společná.

A selektivita českého školství tomu rozhodně nepomáhá,“ píše Prokop ve své knize Slepé skvrny.

K tomu je potřeba snad dodat už jen to, že současné české vzdělání nevybavuje své absolventy dostatečně k životu v komplikovaném světě.

Neučíme se skutečně a do hloubky porozumět psanému textu, neučíme se rozpoznat lživou zprávu, neučíme se hodnotit a posuzovat zdroje informací, kterých se nás valí ze všech stran miliony.

Ale zato toho hodně víme o paleolitu a klasifikaci živočichů, dokud to ovšem nezapomeneme. V koutku duše věřím, že opravdu kvalitní školství by dokázalo formovat lidi, kteří by chápali, že problémy mohou mít několik souběžných rovin.

A že je někdy nutné sledovat všechny najednou. V tomto konkrétním případě to znamená, že i když není pochyb o tom, že by se měly děti vrátit do školy co nejdřív, je třeba to připravit, aby výsledkem nebylo jen hodně mrtvých a opětovné uzavření škol.

Autorka je redaktorka Alarmu. 

Lidé s těžkým průběhem covidu se po intenzivní péči učí znovu chodit. ‚Neutřete si ani slzu,‘ popisuje žena

„Budeme sunout patu po podložce, krčit kolínka. Ruce napínají gumu,“ radí fyzioterapeutka, zatímco pacientka vydechuje a snaží se propnout koleno. O kousek dál šlapou na kole dva pacienti. Vedle mě jsou gymnastické míče.

V normálních časech by to působilo jako běžná rehabilitace po ortopedickém zákroku. Pokud by tedy Ivana Sladká nestrávila dva týdny v umělém spánku na jednotce intenzivní péče, kde kvůli nákaze koronavirem bojovala o život.

Nakazila se začátkem února. Horečka postupně stoupala. Po pár dnech nastoupila do nemocnice – s jedním náhradním pyžamem a knížkou. Jenže teplota dál rostla, a tak šla za sestrou, která jí naměřila 40 stupňů Celsia.

„Za chvíli do pokoje vtrhlo asi šest zřízenců. Doslova se mnou utíkali poklusem s postelí nemocničními chodbami a vybírali zatáčky jak v nějakém americkém seriálu,“ směje se.

„Zpětně si říkám, že jsem musela mít nad sebou všechny svatý. Během dvou týdnů, kdy jsem bojovala o život, mi zemřel kamarád. Tomu bylo 46 let,“ říká Ivana Sladká. V umělém spánku byla kvůli covidu dva týdny | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Český rozhlas Region

Lékaři ji uvedli do umělého spánku. „Jste v takovém zvláštním stavu. Vidíte, že jste plní hadiček, že vám není dobře, blouzníte. A přemýšlíte, jestli teda máte jít nahoru za maminkou, tátou a Karlem Gottem, nebo to ještě zkusit,“ vzpomíná Ivana Sladká.

Covid jí způsobil těžký oboustranný zápal plic spojený s vnitřním krvácením.

„Ležíte v kómatu a vidíte svůj vlastní pohřeb i brečící příbuzenstvo. Víte, že už nikdy neuvidíte přírodu. Už nikdy neuvidíte své kamarády. To je otřesná zkušenost, kterou bych nikomu nepřála,“ popisuje.

Jenže po probuzení z umělého spánku ženu čekala další velmi náročná bitva. „Měla jsem v krku hadičku a ta vám vyhodí hlasivky. A když se probudíte, nemůžete mluvit. Personál vám akorát odezírá ze rtů. Zajímá vás, kde jste. Jestli to ví rodina. Ale nikdo vám nerozumí.“

Ivana Sladká pracuje na úřadě a za nedlouho oslaví 56. narozeniny. Byla aktivní a zvyklá se o sebe postarat. Najednou ale byla upoutaná na lůžku a během tří týdnů zhubla deset kilogramů.

„Máte ochablé svalstvo a neutřete si ani slzu. Nepodrbete se na nose, neotočíte se na posteli. A to už vůbec nebudu mluvit o základních životních potřebách.“

‚Nemoc kriticky nemocných‘

To, co líčí, není po intenzivní péči nijak výjimečná komplikace.

„Setkáváme se s takzvanou nemocí kriticky nemocných. Když to velmi zjednoduším, tak to představuje výrazný úbytek svalové hmoty na horních, dolních končetinách i trupu. Pacienti také mají různé neuropatické bolesti, nepříjemné mravenčení nebo až necitlivost končetin,“ přibližuje pro Radiožurnál primářka rehabilitace z Nemocnice Na Pleši Ivana Pospíšilová.

K tomu se přidávají dechové obtíže nebo problémy s orgány, kde se usadila infekce. U pacientů navíc daleko delší dobu přetrvává povirová únava. U chřipky jde běžně o dva týdny, po prodělaném onemocnění covid-19 to jsou až měsíce.

„Je to individuální. Jak zjišťujeme, ani nezáleží na tom, jestli byl člověk aktivní, sportovec. Žije si to vlastním životem,“ popisuje dosavadní zkušenosti lékařů primářka Pospíšilová.

Práce s post-covidovými pacienty je ale pro rehabilitační zdravotníky i fyzioterapeuty náročnější | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Český rozhlas Region

S tím, jak narůstá počet hospitalizovaných v Česku, přibývá i žadatelů o rehabilitaci. Počet lidí v nemocnicích se začal významně navyšovat na podzim. Ještě 1.

září bylo podle dat ministerstva zdravotnictví v nemocnicích 177 lidí, z toho 41 s těžkým průběhem. O měsíc později v nemocnicích leželo už 1163 pacientů.

Čísla hrozivou rychlostí narůstala v během listopadu bylo na několik dní přes 8000 hospitalizovaných.

V minulém týdnu překonal denní počet hospitalizovaných 9000, z toho byly zhruba dva tisíce lidí v kritickém stavu. Tento poměr je přibližně konstantní od poloviny února: každý pátý je ve velmi těžkém stavu.

Lékaři v českých nemocnicích navíc přijímají stále častěji mladší pacienty, kteří vedli aktivnější život. Z čísel je patrné, že v Česku bude mnoho těch, kteří budou potřebovat intenzivní rehabilitaci, aby se mohli vrátit do normálního života. To zároveň znamená, že nápor se přenese právě na rehabilitační zařízení.

„Chodí k nám teď více pacientů s horší mobilitou. Dřív jsme měli chodící pacienty. Teď to jsou pacienti s chodítkem nebo přijímáme i skoro imobilní pacienty,“ popisuje primářka Pospíšilová.

O patro níž navštěvuji na pokoji Jaroslava Kalouse a Zoltána Tótha. Oba jsou „lednoví“. Ve statistikách jsou tak už dávno vedeni jako uzdravení, ale realita k tomu má hodně daleko.

Jaroslav Kalous se právě znovu učí chodit do schodů. „Já přišel jako nechoďák. Měl jsem těžký průběh a deset dní byl v umělém spánku. Když mě sem přivezli, ušel jsem asi dva metry,“ říká zadýchaně v mezipatře.

Zvládne ještě dalších asi deset schodů. Pak míříme na pokoj, kde ho čekají základní cviky na rozdýchání a protažení. A pak oddech.

„Když jsem přišel, tak mi říkal, že dýchám jako pes,“ směje se Jaroslav Kalous a ukazuje na svého spolubydlícího.

Zoltán Tóth (vlevo) měl velké problémy s dýcháním. Ve Vinohradské nemocnici v Praze strávil celkem měsíc. Jaroslav Kalous byl v umělém spánku deset dní | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Český rozhlas Region

Zoltán Tóth se umělému spánku vyhnul, měl ale velké problémy s dýcháním. Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady strávil měsíc. „Koronavirus mi chytil plíce. Na pravý straně mám bublinu. Teď pracují, ale tak všelijak,“ říká.

Má sice astma, ale před koronavirem byl i v 76 letech aktivní. Spravuje byty, má účetní firmu a sbírá veterány.

I o čtyři roky mladší Jaroslav Kalous byl zvyklý chodit na dlouhé výlety a také pracuje. V ústavu sociální péče pomáhá lidem s hendikepem jako asistent a řidič.

„Mám svoji skupinu. Obden mi volají a už se těší, až tam přijdu. Já už bych tam mazal třeba zítra. Řekl jsem jim, že přijedu klidně na vozejku. Ale vypadá to, že přijdu po svých. Už se na to strašně těším,“ směje se. Rodinu viděl před pár dny – poprvé od ledna. Přes okno, protože do nemocnice je vstup zakázaný.

Postcovidová ambulance

Každý ze tří zmíněných pacientů potřebuje trochu jinou rehabilitaci.

Třeba Ivana Sladká nemá příliš problémy s dechem, pracuje tak hlavně na navrácení svalové hmoty. „Šlapeme na kole, zkoušíme různé kondiční cvičení, posilujeme nohy, ruce. Zaměřujeme se i na dechovou gymnastiku. Prostě se snažíme získat kondičku zpátky,“ popisuje fyzioterapeutka Andrea Žušková.

Práce s postcovidovými pacienty je ale pro rehabilitační zdravotníky i fyzioterapeuty náročnější. „Když máme pacienty, kteří jsou chronicky nemocní, jsme schopní udělat skupinové cvičení. Kdežto u těchto pacientů to je individuální cvičení. Každý potřebuje něco jiného,“ dodává staniční sestra pneumologického oddělení Karolína Hartlová.

„Rehabilitace je určitě každý den. Musí být každý den, aby se pacienti zlepšovali. Odhaduji, že po měsíci intenzivní rehabilitace vidíme velmi dobré výsledky. Ale je to opravdu individuální,“ doplňuje.

V nemocnici je teď okolo 50 pacientů, kteří po covidu podstupují intenzivní rehabilitaci. A to včetně starší paní, která strávila v umělém spánku celý měsíc. V Nemocnici Na Pleši teď končí druhý měsíc a znovu chodí.

V bývalém lůžkovém sanatoriu pro léčbu zejména tuberkulózy – mimochodem prvním v Čechách – mají polovinu lůžek zaplněnou postcovidovými pacienty. Druhou část totiž tvoří zejména onkologicky nemocní.

V bývalém lůžkovém sanatoriu pro léčbu zejména tuberkulózy, mimochodem prvním v Čechách, mají polovinu lůžek zaplněnou post-covidovými pacienty | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Český rozhlas Region

Vedení zařízení teď plánuje rozšíření služby pro pacienty po covidu. Do měsíce chce zprovoznit speciální ambulanci.

„Bude pro lidi, kteří se po covidu uzdravili, chodí třeba i do práce, ale stále jim není dobře. Bude tady ambulance, kde lékař lidi prožene všemi vyšetřeními včetně rentgenu. Ti tak nebudou muset na různá oddělení,“ říká ředitel nemocnice Martin Kott.

Alpy a bavorské louky

Ivana Sladká má před sebou dlouhou rekonvalescenci. Nevydrží dlouho stát a ještě nezvládne vyjít schody.

„Zpětně si říkám, že jsem musela mít nad sebou všechny svatý. Během dvou týdnů, kdy jsem bojovala o život, mi zemřel kamarád. Tomu bylo 46 let,“ svěřuje se.

Děkuje přátelům a rodině, že při ní stáli a mysleli na ni. „Vděčím bratrovi, který mi během kómatu posílal SMS zprávy na můj mobilní telefon, byť věděl, že si je nemůžu přečíst. Psal mi, co mu řekli doktoři, takže díky tomu vím, co se se mnou dělo,“ pokračuje a snaží se zadržet slzy.

Vděčná je také lékařům i sestrám. „Kromě nich bych chtěla poděkovat zejména tomu spodnímu personálu. Ti, kteří vám utírají zadek a roznáší jídlo. To oni mě nakrmili, pomohli mi se třeba učesat, protože je nemožné zvednout ruku. Nebo se strefit do pusy kartáčkem na zuby.“

Teď vyhlíží slunečnější počasí a těší se, až zvládne procházku venku. A na léto si rozhodně nedává nízké cíle: „Miluju Alpy a hory. Těším se, že snad brzy otevřou hranice a znovu uvidím krávy i bavorské louky. Až vyrazím na nějakou pořádnou horu, tak sem určitě pošlu pohlednici.“