Jak na dušnost (dýchavičnost) a její příznaky a příčiny. Dejte na ni pozor!

Trápí vás ztížené dýchání, tíha na prsou a pocit, že se nemůžete pořádně nadechnout? Na vině je s velkou pravděpodobností dušnost, což je subjektivní příznak mnoha zdravotních komplikací.

Může se přitom objevit vlivem zvýšené námahy, ale i ve chvíli, kdy je pacient zcela v klidu. Pokud dojde k rozvoji těchto obtíží, je nutné vyhledat lékaře, který provede řadu testů a doporučí vhodnou léčbu.

Co je dušnost?

Když je člověk zdravý, dýchání mu většinou připadá naprosto přirozené a automatické, takže si ho během dne prakticky neuvědomuje.

Jakmile se však dostaví dušnost, ať už se jedná o výjimečné případy, nebo tento problém přetrvává delší dobu, ztížené dýchání se stane středem pozornosti, neboť pacienta omezuje při výkonu běžných činností a přináší s sebou celou řadu komplikací.

Jako dušnost (latinsky dyspnoe) se označuje subjektivní pocit nedostatku vzduchu, přetrvávající tíha na prsou a namáhavé dýchání, které se může projevit problémy při nádechu či výdechu, nebo případně těžkostmi v obou zmíněných fázích. V dnešní době se přitom jedná o poměrně běžný problém a velmi častý příznak různých zdravotních obtíží.

S pacienty, které trápí námahová či klidová dušnost, se lékaři ve svých ordinacích setkávají pravidelně.

Odhaduje se, že tyto problémy trápí až čtvrtinu celkové populace a jsou také velice častým důvodem hospitalizace.

Podle lékařů se přitom pod pojmem dušnost ukrývá obsáhlý počet klinických situací, které jsou odvozeny z interakcí mezi fyziologickými, psychologickými, sociálními a vnějšími faktory.

Příčiny dušnosti

Pocit tíhy na hrudi, ztížené dýchání a dechová nedostatečnost doprovází mnohé nemoci a zátěžové situace.

Mezi hlavní příčiny patří choroby, které postihují respirační a kardiovaskulární systém, ale na vině může být i celá řada dalších problémů.

Na základě toho, jaké primární postižení za rozvojem dušnosti stojí, proto lékaři rozlišují několik různých druhů příčin. Sem patří:

• plicní komplikace,
• srdeční a oběhové nemoci,
• psychogenní obtíže,
• hematologické problémy,
• neuromuskulární poruchy.

Pokud jde o plicní příčiny, zde se jedná především o chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), zánětlivá onemocnění plic (pneumonie) nebo intersticiální plicní procesy (pneumonitida, plicní fibróza, pneumokonióza). Na vině ovšem může být také astma či onemocnění plicního oběhu doprovázené rozvojem plicní arteriální hypertenze (primární nebo jako důsledek plicní embolie).

V rámci kardiovaskulárních příčin jde hlavně o srdeční selhání s městnáním v plicním oběhu a rozvojem plicního edému.

Srdce v tomto případě selhává jako pumpa a nedokáže zásobit organismus dostatečným množstvím okysličené krve.

Za rozvojem obtíží tedy může stát levostranné srdeční selhání nebo třeba mitrální stenóza, což je proces spojený se zvýšením tlaku v levé srdeční síni.

V první řadě je nutné pomýšlet na kardiomyopatie, což jsou choroby, které postihují vlastní srdeční sval. Jedná se například o ischemickou chorobu srdeční a stavy po infarktu myokardu. Za rozvoj obtíží dále mohou být zodpovědné nekorigované hemodynamicky významné chlopenní srdeční vady, vrozené zkratové srdeční vady či nedostatečně kompenzovaná hypertenzní choroba.

V rámci nervosvalových poruch se pak jedná o různá neurodegenerativní svalová onemocnění, myastenie nebo zranění. Dušnost je ovšem častá také při obezitě nebo u jedinců, kteří mají příliš nízkou fyzickou kondici. Potrápit přitom může všechny věkové kategorie a nevyhýbá se mužům ani ženám.

Co se týče hematologických problémů, zde může mít dušnost na svědomí především anémie. Je-li pak dušnost psychického původu (tzv.

psychogenní dušnost), na vině bývá například úzkost nebo hysterie s hyperventilační tetanií.

Neurotická dušnost se pak obvykle dostavuje v záchvatech, přičemž pacienti mívají pocit, že nemohou popadnout dech, lapají po vzduchu (vzdychavé dýchání) a hyperventilují.

Podle lékařských studií se mezi nejčastější příčiny dušnosti řadí plicní onemocnění, kardiální nemoci a psychogenní obtíže. Je ovšem nutné myslet také na to, že v některých případech může být etiologie smíšená. Výskyt jednotlivých příčin navíc závisí i na věku pacientů. Starší část populace na rozdíl od té mladší totiž mnohem častěji trpí dušností kardiálního původu.

Dušnost a srdeční selhání

Ztížené dýchání a pocit tlaku na hrudi bývá jedním z nejčastějších příznaků srdečního selhání.

Zpočátku se přitom dušnost objevuje pouze při namáhavějších činnostech, ale později je její přítomnost čím dál častější a může pacienta trápit i při výkonu každodenních činností (sprchování, chůze do schodů, odpočinek). Zhoršení pak často nastává při poloze vleže, což může zhoršit kvalitu spánku.

Druhy dušnosti

Při posuzování dušnosti z lékařského hlediska hraje svou roli celá řada různých faktorů. Jde například o rychlost, s jakou se tyto zdravotní komplikace u pacienta rozvinuly, ale také charakter obtíží a jejich postupný vývoj. Základní dělení dušnosti je přitom založené na tom, v jakém stavu se objevuje. Podle toho se rozlišuje:

• námahová dušnost – objevuje se až při námaze (například chůze do schodů),
• klidová dušnost – objevuje se ve chvíli, kdy je pacient v klidu.

Zatímco dušnost, která se objevuje vlivem větší námahy, při běhu nebo během jiných vytrvalostních sportovních aktivit, může být zcela normální, klidová dušnost většinou značí vyšší stupeň postižení a bývá prognosticky horší. Osobu, která se s těmito problémy potýká, totiž příznaky dušnosti trápí neustále, zcela bez ohledu na fyzickou zátěž organismu.

Ani námahovou dušnost však není radno podceňovat. Pokud se rozvíjí pozvolna, během několika měsíců či let, bývá sice často bagatelizována, ale ve skutečnosti může být důsledkem závažných zdravotních problémů. Pokud tedy člověk pociťuje potíže s dechem při aktivitách, které mu dříve nedělaly žádný problém, rozhodně by měl vyhledat lékaře a situaci s ním konzultovat.

Kromě výše zmíněných druhů dušnosti pak lékaři rozlišují ještě stresovou dušnost (dušnost ze stresu), kdy se pocit ztíženého dýchání dostavuje ve spojení s různými psychicky náročnými situacemi. V tomto případě pak nepříjemné pocity nesouvisí se žádnými zdravotními komplikacemi, ale pomáhají tělu získat větší množství kyslíku, což se projevuje zvýšeným svalovým úsilím.

Nádechová a výdechová dušnost

Dále lékaři rozlišují několik typů dušnosti podle toho, v jaké části dýchání se problém objevuje. Hlavním faktorem je zde tedy fáze dechové tísně. Na základě těchto kritérií pak hovoříme o vdechové dušnosti (inspirační), pro kterou je charakteristické ztížené nadechování, nebo o dušnosti výdechové (exspirační), která způsobuje namáhavé a často také pomalé vydechování.

Vdechová dušnost často souvisí s překážkou v dýchacích cestách, která může být mechanická i fyziologická.

Jedná se například o zánět, otok dýchacích cest nebo o alergickou reakci, ale na vině bývá také stlačená průdušnice a hrtan.

Výdechová dušnost naopak provází stavy, které odrážejí problémy na úrovni průdušek. Typickou příčinou je astma, plicní rozedma nebo otok plic.

Kromě výše zmíněných typů dušnosti se lékaři setkávají také s dušností kombinovanou (smíšenou). Jedná se o komplexní stav, který doprovází různá chronická plicní onemocnění, srdeční selhání, srůsty, nádorové choroby nebo třeba plicní embolii. Objevuje se však i vlivem poranění a metabolických onemocnění nebo ve spojitosti s obezitou.

Akutní dušnost

Akutní dušnost, kterou lékaři označují také jako rychle progredující dušnost, vzniká náhle, a to například vlivem aspirace cizího tělesa nebo také jako reakce na různá traumata (například pneumotorax). Patří sem ovšem i potíže, které se rozvíjejí během několika dnů, které mohou signalizovat různá onemocnění, jako je například:

Chronická dušnost

Chronickou dušnost představuje dlouhotrvající pomalu progredující stav, který je typický pro celou řadu různých onemocnění.

Jedná se především o chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), chronické plicní fibrotické procesy nebo třeba srdeční selhávání.

Potíže přitom trápí pacienty dlouhodobě (déle než 3 týdny), postupem času se zhoršují a objevují se nejen při námaze, ale i v klidovém stavu.

Ortopnoická dušnost

Tento typ dušnosti je specifický tím, že se pacientovi uleví ve chvíli, kdy zaujme tzv. ortopnoickou polohu. Jedná se o sed s mírným předklonem (případně stání v mírném předklonu), což způsobí snížení žilního návratu a zároveň umožní účinnější využití pomocných dýchacích svalů. Díky maximální expanzi hrudníku je pak dýchání pro člověk jednodušší.

Paroxysmální noční dušnost

U kardiaků se pak typicky objevuje také paroxysmální noční dušnost, která doprovází hlavně počáteční fáze selhávání levé srdeční komory. Pacient se v noci budí, má nutkání se posadit, cítí, že se nemůže dostatečně nadechnout, zkracuje se mu dech a také si neustále stěžuje na vydýchaný vzduch v místnosti.

NYHA klasifikace dušnosti

Pokud jde o rozdělení dušnosti podle intenzity obtíží, v současné době je nejrozšířenější NYHA klasifikace (New York Heart Association). Lékaři ji nejvíce využívají při posuzování dušnosti u srdečních selhání, ale běžně se aplikuje i pro klasifikaci dušnosti jiné etiologie. Problémy se přitom dělí do následujících čtyř kategorií:

• 1. stupeň (NYHA I) – dušnost člověka neomezuje v běžném životě, má pouze ojedinělé problémy při zvýšené námaze (například běh),
• 2. stupeň (NYHA II) – dušnost způsobuje menší problémy v běžném životě, pacient má pravidelné obtíže při větší námaze, zvládá maximálně rychlejší chůzi, ale běh nikoliv,
• 3. stupeň (NYHA III) – dušnost výrazně omezuje každodenní aktivity, pacient zvládá pouze základní činnosti a obtíže mu činí i menší námaha (chůze po rovině či domácí práce),
• 4. stupeň (NYHA IV) – dušnost hraje v životě pacienta významnou roli, objevuje se při minimální námaze i v klidu, jakákoliv tělesná aktivita je vyčerpávající a člověk je často odkázaný na pomoc druhé osoby.

Jaké má dušnost příznaky?

Pacienty často nejvíce zajímá, jak poznat dušnost včas a jaké příznaky je na přítomnost zdravotních obtíží mohou upozornit. Dyspnoe se projevuje především ztíženým dýcháním (zvýšená dechová práce), pocitem tíhy na prsou a neschopností se pořádně nadechnout. Pacient mívá také pocit knedlíku v krku a může se dostavit nepříjemný kašel či stridor (šelest při dýchání).

Tělo se přitom může pokoušet tento dyskomfort napravit prostřednictvím zvyšování dechové frekvence, zvýšením svalového úsilí nebo třeba rozsáhlejším zapojením bránice a mezižeberních svalů.

Navenek je často možné pozorovat vtahování nadklíčních jamek a středové jugulární jamky, která se nachází v dolní části krku.

Objevuje se také až štěkavý kašel, bolest v krku nebo bolest čelisti.

S nedostatečným okysličením může být spojeno také otékání končetin a celková únava.

Pacienti dále mohou pociťovat strach a úzkost, někteří jedinci si stěžují na parestezie končetin (brnění, mravenčení, svědění) a další trápí zvýšené svalové napětí.

Neobvyklá není ani dušnost a bušení srdce a nemocní si někdy stěžují na píchání u srdce a dušnost nebo na bolest na hrudi a dušnost.

Příznaky doprovázející dušnost:

• bolest na hrudi,
• píchání u srdce,
• nepříjemný kašel,
• prodloužené vydechování,
• tachypnoe (zrychlené dýchání),
• bolesti v krku a čelisti,
• hvízdavý nebo chrčivý zvuk při nádechu,
• febrilie (horečnatý stav),
• parestezie končetin,
• spasticita (křeče),
• otékání končetin,
• celková únava,
• pocit úzkosti,
• pocení.

Diagnostika

Jestliže pacient pociťuje některé z výše zmíněných obtíží, měl by co nejrychleji vyhledat svého lékaře, který situaci zhodnotí a doporučí vhodné řešení.

Důležité je vzít v potaz hlavně rychlost rozvoje daných komplikací, intenzitu obtíží, ale i situace, v nichž se dušnost typicky objevuje, a odhalit základní příčinu obtíží.

Základní diagnostickou metodou je přitom poslech plic a vyšetření fonendoskopem.

Akutní dušnost vyžaduje klinicky cílené vyšetření, které pomůže rychle odhalit potenciálně život ohrožující příčinu. Pokud se navíc pacient začne dusit nebo se obtíže akutně zhorší, nikdy neváhejte kontaktovat záchrannou službu. Že se jedná o dušnost chronickou, pak často napoví již podrobně odebraná anamnéza a důsledné fyzikální, screeningové či laboratorní vyšetření.

Používané diagnostické metody:

• rentgen hrudníku,
• echokardiografie,
• spirometrie,
• ergometrie,
• krevní obraz,
• krevní plyny,
• funkční kardiologické vyšetření,
• počítačová tomografie,
• bronchoskopie,
• magnetická rezonance,
• neurologické vyšetření,
• psychiatrické vyšetření.

Léčba dušnosti

Pokud jde o vhodný způsob léčby, v případě dušnosti se terapie vždy odvíjí od toho, co tyto nepříjemné zdravotní komplikace v první řadě vyvolalo.

Důležitá je tedy rychlá a pečlivá diagnostika, protože dušnost a dechová nedostatečnost může signalizovat celou řadu obtíží, od těch banálních až po závažné problémy, které mohou vést k invalidizaci pacienta, nebo ho dokonce ohrožují na životě.

Co pomáhá na dušnost? Někomu postačí dodržovat režimová opatření včetně zařazení pohybové aktivity, zlepšení kondice a redukce tělesné hmotnosti.

Jsou-li však na vině závažnější zdravotní komplikace, je nutné zahájit vhodnou léčbu, která může spočívat v nasazení medikamentů, ale často zahrnuje také menší či větší chirurgické zákroky (například operace srdce).

Při akutních stavech, jako je například vdechnutí cizího tělesa nebo infarkt myokardu, je nutné poskytnout pacientovi co nejrychleji první pomoc. Dále pak lékaři mohou doporučit užívání léků, které rozšiřují průdušky (bronchodilatancia), usnadňují vykašlávání hlenů a podporují dechové centrum. Někdy mohou pomoci také antibiotika, anxiolytika nebo protizánětlivé léky.

Mezi možné způsoby léčby patří samozřejmě i oxygenoterapie (inhalace zvýšené koncentrace kyslíku) a jako prevence další progrese onemocnění se využívá například dechová rehabilitace nebo nácvik technik k posílení dýchacích svalů. Vždy je však nutné primárně léčit příčinu dušnosti.

Dušnost v těhotenství

Nastávající matky často pociťují mírnou dušnost, která je většinou způsobena rostoucí dělohou, jež utlačuje plíce a bránici.

Obtíže se přitom objevují hlavně při tělesné aktivitě. Dále může být na vině anémie, onemocnění srdce nebo porucha činnosti štítné žlázy.

Ačkoliv se většinou jedná o běžné komplikace, které těhotenství doprovázejí, návštěva lékaře rozhodně není na škodu.

Zdroje: wikiskripta.eu, medicinapropraxi.cz, nasagel.cz, linkos.cz

Dušnost. Vyznáte se v ní?

Jedním z příznaků infekčních nemocí, akutních zánětů dýchacích cest, ale i mnoha chronických nemocí, a to nejen nemocí plic, je stav, který dokáže v mnoha lidech vyvolat obavy o zdraví. Je to subjektivní pocit nedostatku vzduchu – DUŠNOST. 

Dušnost, latinsky pojmenovaná jako dyspnoe, je velmi subjektivním, ne úplně přesným příznakem. Pro posouzení dušnosti je vždy důležité rozlišit, zda se jedná o pocitově vnímaný nedostatek vzduchu nebo o ztížené dýchání.

Pro správnost je důležité, abychom si hned od začátku řekli jasně, že pocit nedostatku vzduchu může být zcela normální při zvýšené námaze, běhu nebo při vytrvalostních sportovních aktivitách.

Někdy se pocit ztíženého dýchání vyskytuje i při stresové situaci.

Zde se nejedná o žádný příznak nemoci, pouze tělo potřebuje více kyslíku pro intenzivnější metabolismus a „pomůže“ si zvýšeným svalovým úsilím, například zvýšeným úsilím mezižeberního svalstva.

Dušnost jako příznak nemoci

Dušnost, tedy pocit nedostatku vzduchu, jako příznak doprovází mnohé nemoci.

Pocit dušnosti nastává u zánětlivých onemocnění horních dýchacích cest, při otoku dýchacích cest, astmatickém záchvatu, zánětu průdušek, dušnost doprovází také zánět plic, rozedmu nebo chronickou obstrukční plicní nemoc. To ale není jediný stav.

Pocitem dušnosti tělo reaguje i při různých oběhových potížích, kdy různé části těla vinou selhávajícího nebo nedostatečného krevního oběhu hlásí nedostatek kyslíku.

Jak vzniká dušnost

Dříve než se dostaví psychický pocit nedostatku vzduchu a ztíženého dýchání, tělo se pokouší dyskomfort napravit. Tělo předem zareaguje zvýšenou frekvencí dýchání, zvýšeným svalovým úsilím, rozsáhlejším zapojením bránice a mezižeberních svalů. Zvýšené dechové úsilí se navenek často projeví vtahováním nadklíčních jamek a středové jugulární jamky (v dolní části krku).

Přesto pocit nedostatku vzduchu dokáže omezit pohyb jedince, proto i jedním z důležitých diagnostických kritérií u oběhového selhání je tzv. námahová dušnost.

Dušnost je velmi častým příznakem mnoha nemocí, proto je důležité ji přesně popsat podle průběhu, závislosti na pohybu, podle vnějších doprovodných jevů, například zmodrání okrajových částí těla, svalová slabost či úlevové polohy.

Dělení dušnosti

Základní členění dušnosti je vždy podle stavu, ve kterém nastává. Proto v základním orientačním dělení můžeme mluvit o dušnosti klidové a námahové. Dalším důležitým faktorem je fáze dechové tísně. Podle toho, ve které části dýchání se dušnost projevuje, lze částečně usuzovat na příčinu vzniku tohoto stavu.

Vdechová dušnost vzniká nejčastěji při překážce v dýchacích cestách, která nemusí být mechanická. Může jít o zánět, otok dýchacích cest nebo o alergickou reakci. Vdechovou dušností trpí také lidé, kteří mají stlačenou průdušnici nebo hrtan.

Výdechová dušnost doprovází stavy, kde vznikl problém na úrovni průdušek nebo menších průdušniček. Typicky bývá projevem astmatu (astma bronchiale), plicní rozedmy, vyskytuje se i u otoku plic.

Kombinovaná dušnost, nazývaná také smíšená dušnost, je velmi komplexní stav, který může vzniknout nejen u chronických plicních nemocí, ale i u příznaků srdečního selhání, srůstů a omezení vzniklých hojením infekce, nádorovým onemocněním, embolií plicní tkáně.

Dušnost z úrazových příčin doprovází poranění vnitřních orgánů, pneumotorax (proděravěnou dutinu hrudní), často dušností trpí i nemocní, kteří mají páteřní komplikace, například zkřivení (skoliózu) páteře. Dušnost doprovází celou řadu metabolických onemocnění, například anémie z různých příčin. I obezita velmi často zhoršuje kvalitu dýchání.

V kombinaci s malou tělesnou kondicí u obézních jedinců pocit dušnosti nastává i při nízké námaze.

Náhle vzniklá dušnost nás vždy natolik vyděsí, že ji obvykle rychle budeme řešit. Pokud ale dušnost vzniká u námahy, dlouho ji můžeme zanedbávat nebo podceňovat.

Určitě je dobré všímat si, za jakých okolností pocit nedostatku vzduchu nastal.

Pokud si příčinu dušnosti nedovedeme vysvětlit sportem nebo prací, navíc k ní dochází opakovaně, nastal čas kontaktovat ošetřujícího lékaře.

V životě jistě nastane mnoho okamžiků, které nám svou krásou a intenzitou vezmou dech. Dušnost by k nim ale patřit neměla.

Vaše doktorka kamarádka
Gianna Conti

Obtížné dýchání

Autor Barbara Nižnanská

Souhrn

Dýchání je základní životní funkce, je nutné k dostatečnému okysličování krve. Dýchací obtíže mohou mít mnoho příčin, od „obyčejného“ zakuckání se, duševní tísně až po selhávání srdce. Některé stavy jde řešit na místě, některé naopak ohrožují život postiženého a okamžitá pomoc lékaře je nutná.

Dramaturgická poznámka pro lektora

Obtížné dýchání je obtížné téma, které v sobě zahrnuje vícero stavů.

Je vhodné naznačit studentům na počátku výkladu spektrum příčin od hysterie k selhání srdce, aby pochopili, že diagnostika může být nad jejich síly.

Výklad by rozhodně neměl sklouznout pouze k astma bronchiale! Je nutné zdůraznit, že obtížné dýchání může signalizovat i velmi závažný stav vyžadující okamžitou pomoc. Předveďte úlevovou polohu.

Osnova výkladu

• Jak to vypadá – náhlé obtížné dýchání, kašel, nemůže doříct větu..
• Kterak k tomu přijdu – co je příčinou? nehrozí to i tobě?
• Co s tím – můžeš nějak pomoci? Kdy mlátit do zad, kdy nechat uklidnit a kdy volat 155…
• Závěrečné shrnutí důležitých bodů

Výklad pro studenty

Jak to vypadá, jak to poznáte?

Jakékoli náhle vzniklé problémy s dýcháním. Pocit nedostatku dechu je velice častý. Medicínsky se nazývá dušnost a je součástí mnoha onemocnění. Je zhoršován strachem, takže často dochází k bludnému kruhu dalšího zhoršování.

Při závažném stavu postižený není schopen doříct větu. Může usilovně kašlat, být fialový, brunátný. Dýchání může být hlasité – slyšitelné pískání, sípání, chrapot, chrčení. Postupná změna stavu vědomí (únava, malátnost, spavost)jasně ukazuje na závažnost stavu.

Kterak k tomu přijdu – příčiny obtížného dýchání

• nadýchání se dráždivých látek, kouře, výparů z kyselin a dalších chemických látek? Pozor, může to hrozit i vám!
• vdechnutí cizího tělesa? Jedl než se začal dusit? Usilovně kašle?
• léčí se s astma bronchiale?
• Otéká v obličeji, má nateklá víčka, krk? Je na něco těžce alergický?
• úraz – náraz do hrudníku? Nemá někde díru do hrudi?
• náhle se postiženému začalo špatně dýchat, bolí ho na hrudi, stav se během minut nelepší? Může to být od srdce či např. plicní embolie

Co s tím?

Obecně: čerstvý vzduch a úlevová poloha – zapřené ruce o stůl, židli…, či na všech čtyřech „jako pejsek“ (v kleku na kolenou a dlaních). Co nejvíce zklidnit, ve většině případů volat 155. Nenuťte lidi s dušností ležet, vždy jim umožněte posazení s opřenými zády.

• Nadýchání se dráždivých látek, kouře, výparů z kyselin..:

Vlastní bezpečnost! Vyvést na čerstvý vzduch, popř. otevřít okna, dveře. Pokud se dýchání neuklidní, stále škrábe a pálí v krku či je postižený „divný“ – volej sanitku.

První pomoc už znáte (viz cizí těleso) – 5x pořádný úder mezi lopatky, 5x heimlichův hmat (NE u dětí a těhotných)

Má-li u sebe léky pro případ záchvatu, dejte mu je do ruky, musí být ještě schopen si je sám aplikovat. Nikdy nepodávejte cizí léky a nikdy je neaplikujte vy.

• Otéká v obličeji, má nateklá víčka, krk?

Možná těžká alergická reakce. Zavolej 155. Máš-li, podej Zyrtec, Zodac 1 tbl rozkousat. Pokud má u sebe Epipen (adrenalinové pero), dej mu ho do ruky. Více viz Alergie.

Předcházel stavu náraz do hrudníku? Zkontroluj zda nemá citlivý hrudník nebo dokonce díru do hrudi. Případnou díru zkusit zakrýt dlaní (v rukavici), jestli to bude lepší. Vždy volat 155. Více viz úrazy hrudníku.

• Obtížné dýchání plus bolest na hrudi

uklidnit, posadit, dát rozžvýkat tbl acylpirinu a rychle volat 155.

Náhle vzniklý stav obtížného dýchání, dušnosti, může mít mnoho dalších příčin. Vždy je to však velmi závažné! Nezjistíš-li příčinu a stav se v klidu během minut nelepší, volej honem 155!

Podklad pro dotazy studentů

Proč fixace rukou v úlevové poloze? Na hrudníku máme svaly, které jsou na jedné straně připevněné na hrudník a na druhé straně na ruce. Normálně nám tyto svaly slouží k pohybu rukou (předvedeme:). Když zafixujeme ruce (něčeho se chytíme, opřeme se), hýbají tyto svaly s hrudníkem a pomáhají k jeho roztažení – tedy k nádechu.

Proč se nesmí při dušnosti lehat? Obecně se dýchá lépe v sedě, bránice není stlačována břišními útrobami. Obtížné dýchání při selhávajícím srdci se při lehnutí může velmi zhoršit. Dušnost je způsobena „zalitím“ srdce krví, kterou srdce není schopné přečerpávat. Pokud pacient volí polohu v leže sám, nijak ho neohrožuje. Nikdy však do ní lidi neukládejme proti jejich vůli.

Další informace pro zvídavé lektory

TYTO INFORMACE NEJSOU DOSTATEČNÝM PODKLADEM PRO DIAGNOSTIKU NA ULICI!

Astma – celý název Astma bronchiale je chronické zánětlivé onemocnění průdušek, pro které je typické, že dochází k záchvatům dušnosti na podkladě zúžení dýchacích cest.
Astmatem trpí v ČR 6% lidí a na astmatický záchvat umře ročně 100 lidí. V posledních letech množství mírně stoupá.

Akutní záchvat astmatu může být vyprovokován prachem, pylem, roztoči ale i stresem či chladem. Při akutním záchvatu dojde k obdobě „alergické reakce“, ale v plicích. Průdušky ze zúží,otékají a kolabují. Většinou je člověk schopen se nadechnout, hraje roli že nádech je aktivní děj – hrudník rozepínáme svaly.

Při výdechu ovšem průdušky kolabují díky tlaku, který je na ně vyvinut, a to dříve, než se vzduch dostane z plicních sklípků. Proto má většina lidí s astmatických záchvatem problém při výdechu, ten je prodloužený a provázený pískoty. Na vzniku astma se podílí více faktorů (mluvíme o „multifaktoriálním“ onemocnění).

Je to alergie, atopický ekzém, vrozené/dědičné predispozice a další. Je to chronické onemocnění které může vzniknout v jakémkoli věku. Nejde zcela vyléčit, ale dlouhodobou léčbou jde významě ovlivnit.

Dlohodobá léčba spočívá v přerušení zánětlivých procesů, ke kterým v průduškách dochází (léky: kortikosteroidy, hlavně inhalační) a v dlouhodobém pomalém roztahování průdušek (léky: bronchodilatancia – beta 2 mimetika, theophyliny).

Léčba akutního záchvatu spočívá v rychlém roztáhnutí a uvolnění průdušek – rychle působící beta2mimetika (např.Ventolin). Vedlejším nežádoucím účinkem tohoto léku je jeho vliv na srdce – zrychluje srdeční činnost, mění srdeční rytmus. U lidí s onemocněním srdce by neměl být používán – proto nikdy nepodáváme cizí léky,ačkoli nám tvrdí, že to je „přesně na to“.

Hyperventilace
Jde o stresovou reakci, člověka zachvátí panika a on začne zrychleně a více dýchat. Dojde ke snížení hladiny CO2 v krvi, což vede k tomu, že krev se stane zásaditější.

Příznaky tohoto stavu jsou: roztřesenost, závratě, pocit nedostatku dechu, mravenčení až brnění v prstech, slabost v nohou, bušení srdce, rozmazané vidění, studené vlhké dlaně, ztuhlost svalů, křeče chodidel, dlaní i dalších svalů.

Tyto příznaky vedou k panice a prohloubení hyperventilace. Nekorigovaný stav může vést až k celotělovým křečím a/nebo kolapsu.

Snažíme se dýchání zpomalit, popř. jinak zvednout hladinu CO2 – např. dýcháním do pytlíku (dýcháme opakovaně ten samý vzduch). To ale většinou nepůsobí na postiženého úplně dobrým a uklidňujícím dojmem. Je možné nechat ho dýchat do spojených dlaní – jako když „houkáte“ na spojené ruce.

Někdy stačí opakovaně upozorňovat na hyperventilaci a nechat postiženého tlumit podvědomé zvyšování dechové frekence. Musíte ovšem mít důvěru pacienta, která se nezíská suchým sdělením „jste cvok, nic Vám néni“.

Pozor, hyperventilace může být vyvolána infarktem, embolií do plic nebo jiným závažným stavem! Člověk je vyděšený, bojí se o život… Radši zavolejte 155, klidně si nechte vynadat.

Plicní embolie
Do plicního krevního řečiště vletí krevní sraženina, která ho ucpe. Krev se tedy nemůže dostat k plicním sklípkům, kde by nabrala čerstvý kyslík, a stagnuje.

Projevuje se to náhle vzniklou bolestí na hrudi a dušností – pocitem nedostatku dechu. Může se projevit u lidí s otokem lýtek, zánětem žil nebo jen po dlouhém sedění v letadle či autobuse.

Všechny tyto stavy jsou příčinou zpomalení toku krve v lýtkách a snadnou tvorbou sraženiny.

Pozor! v dnešní době se embolie projevuje u mladých holek, které berou hormonální antikoncepci. Pokud k tomu navíc kouří či mají znehybněnou dolní končetinu (např. v sádře), je embolie reálnou možností. Stejně tak u lidí, kteří mají vrozenou mutaci krevní srážlivosti a krevní sraženiny se jim tvoří daleko snáze a častěji – tzv. Leydenská mutace. Tuto mutaci má 5% populace!

První pomocí je zajistit co nejrychleji příjezd záchranky, jde o čas. V nemocnici mohou podat léky, které možná krevní sraženinu rozpustí. Čím dříve se tak stane, tím větší šanci postižený má.

Metodika pro lektory

• je možné začít simulací 1:1, kdy každému zadáme jiný důvod proč je dušný.
  • Zadání pro figuranty:
    • v jedné ruce tikťaky druhou se držíš za krk, kulíš oči, kašleš potichu, nebo vůbec ne – cizí těleso
    • sedíš opřený, pokud umíš, můžeš při výdechu sípat, léčíš se s tím, léky nemáš u sebe – astma bronchiale
    • z ničeho nic se ti začalo špatně dýchat, držíš si ruku na hrudníku, na cílený dotaz udáváš i tlak na hrudi – infarkt myokardu
    • právě jsi vystoupila z dálkového autobusu (přejezd 12 hod) – plicní embolie
    • z ničeho nic se ti začalo špatně dýchat, brní tě ruce a obličej – nejasná příčina, hyperventilace
    • čistil jsi sprayem sklo a začal jsi se dusit, nejsi na nic alergický
    • byli jste venku a začal jsi se dusit, jsi alergický na kvetoucí trávy

Po skončení simulace necháme zachránce říct, co bylo postiženým – že se jim špatně dýchalo a na co přišli: vznikne nám na tabuli seznam příčin… Pokud si zachránci nejsou jistí, nebo diagnostikují mylně, vždy je lépe podporovat myšlenku – nechme to na lékaři.

• • příčiny postupně procházíme a upřesňujeme první pomoc. Některé stavy (cizí těleso, infarkt, …) vlastně opakujeme.
  • co se neprobralo, je Astma – to trochu rozebereme, ale není to rozhodně přednáška jen o Astma! Pozor, občas mají účastníci tendenci se na tom zaseknout, ptají se.. je na lektorovi aby už neproduktivní debatu utnul a zopakoval možné příčiny a první pomoc.
  • na konci udělat shrnutí ve smyslu – pozor na vlastní bezpečnost. první pomoc – až na výjimky volat záchranku.
• nebo rovnou řekneme, že téma je obtížné dýchání – popíšeme jak to může vypadat a pak je necháme vymyslet příčiny, proč by mohl člověk obtížně dýchat. Pak je možné pouze zdůraznit příznaky závažné dušnosti a do podrobností nezabíhat.

Poslední výstřel

Zkus zjistit příčinu stavu, dej pozor na vlastní bezpečnost. Postižený ať je v klidu, pomoci může poloha v sedě, s opřenými končetinami. Bedlivě ho sleduj, stav se může dále zhoršovat.

Autor Barbara Nižnanská

Dušnost

Dušnost (dyspnoe) je nepříjemný subjektivní pocit obtížného dýchání, provázený obvykle zvýšeným dýchacím úsilím („dechovou prací“) nemocného. Zpravidla se projeví zrychlením a prohloubením dýchání.

Dechová práce zajišťuje tzv. ventilaci, tj. výměnu vzduchu mezi vnějším prostředím a plicními sklípky. Vlastní dýchání (výměna plynů – kyslíku a kysličníku uhličitého – mezi plicními sklípky a krví) se nazývá respirace.

Dušnost může být pociťována jen osobami, které jsou při vědomí. Je významným a častým příznakem onemocnění dýchacího (respiračního) ústrojí, avšak je přítomna také u nemocí srdečně-cévního (kardiovaskulárního) systému, nemocí mozku, chudokrevnosti (anemii) a při dalších stavech.

Dušnost je velmi nespecifickým příznakem. K objasnění jejího původu nás dovede zjištění přesných informací z předchorobí (stupeň dušnosti a časové souvislosti jejího vzniku), pečlivé fyzikální vyšetření (typ dýchání), zhodnocení doprovodných příznaků a pomocné diagnostické metody, především zobrazovací a laboratorní vyšetření.

Stupeň dušnosti: Zhodnocení stupně dušnosti nám poskytne okamžité a bezprostřední informace o naléhavosti situace a o nutnosti léčených opatření

Fyziologická dušnost se objevuje u zdravých osob při pobytu ve vzduchu chudém na kyslík – ve velkým nadmořských výškách nebo v uzavřených prostorách. Ventilace je zvýšená a udržuje se zvýšenou stimulací dechového centra v mozku.

Dechové centrum je drážděno buď poklesem hladiny kyslíku v krvi (hypoxémií) nebo nadměrným vzestupem hladiny kysličníku uhličitého v krvi (hyperkapnií). U většiny lidí je hypoxémie mnohem slabším podnětem ke zvýšení dechového úsilí než hyperkapnie.

Hypoxémie může mít kromě dušnosti i jiné projevy: zmatenost, neurčitý nepříjemný pocit, až i bezvědomí. Po vstupu do uzavřeného prostoru, který neobsahuje kyslík (např.

prostředí obsahují 100 % dusík), může člověk ztratit vědomí již během 30 sekund, dříve, než je varován dušností. Nepatrná dušnost provází také otravy kysličníkem uhelnatým.

Námahová dušnost je pociťována, překročí-li dechová práce klidovou hodnotu asi 5krát. Pociťují ji i zdravé osoby během nebo bezprostředně po ukončení nezvykle velké tělesné námahy.

Tělesně trénovaní lidé tolerují bez dušnosti větší námahu než netrénovaní. Chronickým příznakem se dušnost stane teprve tehdy, objevuje-li se už při běžné denní tělesné aktivitě.

Námahová dušnost bývá počátečním příznakem onemocnění dýchacího a srdečně-cévního systému.

Klidová dušnost vzniká již bez tělesné námahy. Je vždy příznakem onemocnění a vždy vyžaduje objasnění příčiny.

Tzv. ortopnoe znamená dušnost v poloze vleže, mírnící se v poloze vsedě. Je zvláštní formou klidové dušnosti. Svědčí o těžkém stavu. Je charakteristická zejména pro dušnost srdečního původu.

Tzv. asfyxie („dušení“) je stavem ohrožujícím život, nutícím k okamžitému zhodnocení stavu a léčení. Jde o akutní dechovou tíseň s nedostatkem kyslíku a hromaděním kysličníku uhličitého v krvi, ohrožující činnost životně důležitých orgánů. Může mít řadu příčin:

• útlum dechového centra v mozku (otravy, poranění mozku, „mozková mrtvice, záněty a nádory mozku),
• nervosvalové poruchy (dětská mozková obrna, tetanus),
• akutní uzávěr dýchacích cest (zapadlý jazyk při bezvědomí, vdechnutí cizího tělesa, akutní zánět hrtanu u dětí – „laryngitida“, nádor dýchacích cest, nádor štítné žlázy stlačující průdušnici, záchvat průduškového astmatu, těžký akutní zánět průdušek),
• onemocnění plic, pohrudnice a hrudní stěny (patologická přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině provázená „splasknutím plíce“ – tzv. pneumotorax, mnohočetné zlomeniny žeber, velký pohrudniční výpotek – tzv. fluidotorax, velké množství krve v pohrudniční dutině – tzv. hemotorax, těžký zánět pohrudnice provázený bolestivostí při dýchání),
• poruchy difúze dýchacích plynů mezi plicními sklípky a krví (plicní otok, krvácení do plic, plicní embolie, otrava kysličníkem uhelnatým, selhání krevního oběhu – šok).

Časová analýza: Dušnost se může dostavit záchvatovitě nebo je dlouhotrvajícím stavem. Jeden typ dušnosti může přecházet v druhý.

Záchvatovitá (paroxysmální) dušnost je charakteristická pro astmatický záchvat při průduškovém astmatu a pro akutní plicní otok (edém) při selhávání levé srdeční komory (tzv. srdeční astma).

Průduškové astma je typické spíše pro mladší osoby bez srdeční choroby. Záchvaty často nastanou po expozici alergizujícímu podnětu. Při fyzikálním vyšetření plic slyšíme typické „pískání“ během výdechu vyvolané stažením průdušek.

Srdeční astma se vyskytuje spíše u starších nemocných a objevuje se typicky v noci.

Diagnosticky je rozhodující průkaz onemocnění levé srdeční komory (ischemická srdeční choroba, vysoký krevní tlak, chlopenní vady).

Pacienti se probudí s intenzivním pocitem dušení, doprovázeným často strachem ze smrti. Jsou bledí, potí se. Fyzikálním vyšetřením (poslechem plic) jsou prokazatelné chropy, někdy i pískání.

Rozlišení obou stavů je pro léčbu velmi důležité, nicméně přímo během záchvatu dušnosti, pokud pacienta dobře neznáme, nemůžeme často s jistotou rozhodnout, o jaký typ astmatu jde. Navíc mnoho kuřáků s chronickým zánětem průdušek a průduškovým astmatem trpí současně srdečním onemocněním.

Trvalá dušnost se vyskytuje především u chronických onemocněních levé srdeční komory a plicních chorobách. Pro stanovení diagnózy je nutné zhodnocení doprovodných příznaků.

Doprovodné příznaky: Abychom mohli příznak „dušnost“ přiradit určité chorobě, je zpravidla nutné zpracovat další informace z předchorobí. Dobrým vodítkem je přitom vzít v úvahu čtyři hlavní možné příčiny dušnosti: plicní, srdeční, „mimohrudní“ a psychické.

Plicní (pulmonální) dušnost: Mezi příčiny plicní dušnosti zahrnujeme kromě onemocnění vlastní plicní tkáně také onemocnění dýchacích cest (nosní dutiny, hltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek), pohrudnice a v širším slova smyslu i hrudní stěny (žeber, mezižeberních dýchacích svalů) a bránice (svalové přepážky oddělující hrudní a břišní dutinu).

Dvě hlavní příčiny plicní dušnosti jsou tzv. restrikční poruchy při snížené poddajnosti plicní tkáně a hrudní stěny a tzv. obstrukční poruchy se zvýšeným odporem proudění vzduchu v dýchacích cestách.

Pacienti s restrikční dušností jsou obvykle v klidu bez obtíží, jakmile se však při námaze zvýší dechové úsilí, začnou být výrazně dušní.

U obstrukční dušnosti vede zvýšené dechové úsilí k dušnosti i v klidu; dušnost během nádechu (inspirační)často charakteru hvízdání svědčí pro překážku v hrtanu a průdušnici, dušnost během výdechu (expirační) spíše pro uzávěr menších průdušek.

Mezi nejčastější příčiny restrikční plicní dušnosti patří zápal plic, vazivová přestavba plicní tkáně (fibróza), stav po odstranění plicních laloků, výpotek pohrudniční dutiny, vzduch v pohrudniční dutině nebo deformity hrudníku (např. vrozené nebo poúrazové). Nejčastějšími příčinami obstrukční plicní dušnosti jsou záněty a nádory dýchacích cest, vdechnutí cizího tělesa, průduškové astma a chronické záněty průdušek.

Srdeční (kardiální) dušnost je nejčastější formou dušnosti.

Příčinou je zpravidla onemocnění „levého srdce“s městnáním krve v malém (plicním) krevním oběhu a následně se zmenšenou poddajností plicní tkáně a snížením objemu vzduchu vyměňovaného mezi atmosférou a plicními sklípky. Často se přidruženo i zúžení průdušek.

Na vzniku dušnosti se může podílet i dráždění dechového mozkového centra hypoxémií a hyperkapnií (viz. výše) a psychické stavy rozrušení a úzkosti. Pro srdeční původ je charakteristický noční záchvatovitý vznik dušnosti.

Hrubým vodítkem může být pravidlo, že nemocní se srdeční dušností na lůžku sedí a nemocní s plicní dušností spíše leží. Srdečního původu je i těžká akutní dušnost u mozkové mrtvice, kterou způsobila embolie krevní sraženiny z levé srdeční síně do oblasti mozkového dechového centra.

Dušnost podmíněná mimohrudními příčinami se objevuje u celé řady stavů:

• u funkčních poruch dechového mozkového centra např. při zánětech či nádorech mozku,
• při zvýšené potřebě kyslíku (horké prostředí, horečka, zvýšená činnost štítné žlázy),
• při nedostatečné transportní kapacitě krve pro kyslík při chudokrevnosti,
• při poruše látkové přeměny u cukrovky a selhávání ledvin,
• při zvýšené dechové práci u těžké otylosti,
• po požití některých léků (salicyláty).

Dušnost psychického původu (psychogenní) je pravděpodobná tam, kde nezjistíme objektivní patologický nález a nemocný je citově nevyrovnaný. Neurotická dušnost se zpravidla dostavuje v záchvatech. Vyvolávajícím faktorem jsou určité emoce, u téhož nemocného jsou to často vždy tytéž emoce (např. agorafobie – chorobný strach z otevřeného prostoru nebo davu).

Někdy mají tyto osoby subjektivní pocit, že nemohou prorazit dech a lapají po vzduchu pravidelně se opakujícími vzdechy („vzdychavé dýchání).

Někdy nemocní zrychleně a prohloubeně dýchají, aniž by byla přítomna objektivně vyšší potřeba kyslíku v organizmu. Díky hyperventilaci (viz.

výše) si nemocní mohou navodit doslova poruchu vnitřního prostředí s nadměrným poklesem kyselosti (pH) provázenou křečemi a nedokrvením mozku.

Diagnóza příčiny dušnosti je založena na informacích z předchorobí, objektivním fyzikálním lékařském vyšetření, a k definitivnímu potvrzení jejího původu jsou zpravidla nutná pomocná vyšetření. Důležité je především rozlišení základního příčiny dušnosti (srdeční, plicní, mimohrudní, psychogenní).

Provádíme ekg, ultrazvukové vyšetření srdce (echokardiografii), funkční kardiologické vyšetření, zobrazovací vyšetření dýchacích cest a plic (rentgen hrudníku, počítačovou tomografii, bronchoskopii – vyšetření průsvitu dýchacích cest ohebným optickým přístrojem), funkční plicní vyšetření (spirometrii), zobrazovací vyšetření mozku (počítačovou tomografii, nukleární magnetickou rezonanci), neurologické vyšetření, laboratorní vyšetření (krevní cukr, močovina v séru, vyšetření acidobazické rovnováhy), psychiatrické vyšetření a další.

Léčba dušnosti je závislá na zjištěné příčině, často je nutná mezioborová spolupráce lékařů.