Epileptické záchvaty v dětství jsou časté, jen je nepoznáme

Epileptické záchvaty v dětství jsou časté, jen je nepoznáme

Epilepsie, neboli padoucnice, je chronické mozkové onemocnění, které se projevuje opakovanými a náhodnými epileptickými záchvaty. Za svůj život takový záchvat v důsledku infekce mozkové tkáně prodělá řada lidí, za epileptika vás ale lékař označí teprve po druhém nevyprovokovaném záchvatu.

Epilepsie patří mezi nejčastější chronická neurologická onemocnění. Postihuje ženy i muže všech věkových kategorií, nejčastěji ovšem začíná v raném dětství nebo u lidí po padesátce. Alespoň jeden záchvat za život prodělá zhruba 5% populace.

Epileptický záchvat

Při epileptickém záchvatu, který je jedním z hlavních příznaků epilepsie, dochází k poruchám elektrických impulsů zprostředkovávajících tok informací mezi mozkovými buňkami. Může člověka postihnout přes den i ve spánku a projevuje se dočasnou změnou chování, citlivosti, hybnosti, vědomí či vnímání.

Příčiny epilepsie

Příčiny epilepsie mohou být pro každou věkovou kategorii jiné. V dětství se nejčastěji jedná o genetické dispozice či vrozené vývojové vady mozku.

Epilepsie vzniklá v dospělosti je často zapříčiněna úrazem hlavy, alkoholismem, cévní mozkovou příhodou, nebo v důsledku nádorového onemocnění. Ve stáří bývá epilepsie spojena hlavně s cévním onemocněním mozku, někdy však příčina zůstane neobjasněná.

Epileptický záchvat mohou způsobit také další podněty, které příliš zatěžují lidský mozek. Jedná se například o nedostatek spánku, stres, vyčerpání nebo fotostimulaci (světelné efekty). Dalšími rizikovými faktory jsou látky, které způsobují změny psychiky, tedy všechny drogy, některé léky a alkohol.

Příznaky epilepsie

Mezi nejznámější příznaky epilepsie patří ztráta vědomí a celkové svalové křeče. Epileptické záchvaty však mají mnoho podob. Mohou se projevit jako záškuby v těle a brnění končetin. U pacienta ovšem můžeme pozorovat také výpadky paměti a stavy, které připomínají krátké zasnění.

Druhy epileptických záchvatů

Rozlišujeme tři druhy epileptických záchvatů – parciální, generalizované a záchvaty s neznámým začátkem. Parciální neboli částečné záchvaty způsobují výboje mozkových buněk, které jsou omezené na určitou část mozku. Postihují pouze část těla a mohou trvat od několika sekund až po desítky minut.

Jednoduché parciální záchvaty se projevují jako záškuby některých částí těla, komplexní mohou připomínat stav podobný zasnění, kdy postižený nereaguje a není při vědomí. Člověk může také bezcílně opakovat nějaký pohyb nebo naopak ustrnout v právě prováděné činnosti. Časté je i nesrozumitelné mluvení nebo nepřiměřené projevy emocí.

Generalizované záchvaty jsou takové, kdy je abnormální aktivitou buněk zasažen celý mozek. Záchvat většinou začíná tak, že člověk vykřikne a spadne na zem. Následně upadá do bezvědomí a jeho tělo se zmítá v křečích, které po několika desítkách sekund vystřídají záškuby končetin.

Epilepsie u dětí

Příznaky epilepsie u dětí se mohou od dospělých značně lišit. Často se dostavují ráno hned po probuzení nebo také při únavě. Patří k nim:

  • Poruchy zraku, sluchu a čichu
  • Poruchy vědomí
  • Snížení či ztráta svalového napětí
  • Změny reakcí zornic
  • Zvracení
  • Bludy a halucinace

Děti často nerozumí tomu, co se s nimi děje, nebo se stydí se svými problémy dospělým svěřit. Rodiče by si měli všímat především takových projevů, jako jsou poruchy vnímání, nebo když dětem zničehonic padají z rukou předměty.

Pokud děti trpí běžnou epilepsií a nemají časté záchvaty, mohou navštěvovat školy bez speciální péče. Učitelé by ovšem měli vědět co v případě výskytu epileptického záchvatu dělat. Problém může být při umístění dítěte s epilepsií do školky, protože ty nemají zákonnou povinnost nemocné dítě přijmout.

U starších dětí se epilepsie často projevuje chvilkovým zasněním. Někteří popisují, že před samotným záchvatem pociťují nepříjemný pocit v břiše, odcizení nebo déjà vu. Takový stav se nazývá aura neboli předzvěst.

První pomoc při epilepsii

Při epileptickém záchvatu je nejdůležitější ochránit postiženého před poraněním a dopravit ho do bezpečí. Dále je nutné odstranit z jeho blízkosti ostré předměty, sundat mu brýle a případně podložit hlavu něčím měkkým, aby se neuhodil. Pokud hodně sliní, opatrně mu otočte hlavu na bok, aby mohly sliny volně odtékat.

Důležité je zavolat rychlou lékařskou pomoc, a to především v případě, že k záchvatu došlo poprvé, pokud trvá déle než 10 minut nebo se opakuje, pokud je postižený v bezvědomí a nedýchá, a také při podezření na jakékoliv zranění.

Co nedělat při epileptickém záchvatu

Postižený by měl být při záchvatu a bezprostředně po něm v klidu. Nesnažte se ho omezovat a držet na místě, protože by to u něj mohlo vyvolat agresivní reakci. Také je důležité nepřidržovat násilím končetiny, nerozevírat křečovitě zaťaté pěsti ani s postiženým netřást.

Lidé často ve snaze zabránit pokousání jazyka vkládají postiženému mezi zuby nějaký předmět, ale i to je při epileptickém záchvatu špatný postup.

Léčba epilepsie

Epilepsii lze dnes poměrně dobře dlouhodobě léčit, její léčba se vždy odvíjí od příčin a průběhu záchvatu.

Některé druhy epilepsie je možné léčit pomocí speciálních léků s názvem antiepileptika. Pokud tyto léky nezabírají, pacient také může zvážit operaci, při které lékaři odstraní ložiska vyvolávající záchvaty nebo je zničí tenkou elektrodou.

Aby byla léčba účinná, pacient nesmí pít alkohol, musí dbát na správnou životosprávu, mít dostatek spánku a pravidelný režim. Co se týče bylinek, zklidňující účinky má například routa vonná a proti nervovým obtížím pomáhá také kozlík lékařský.

Epilepsie (pediatrie)

Epilepsie[1][2][3] je onemocnění projevující se opakovanými paroxysmálními záchvaty přechodné mozkové dysfunkce s patologickou elektrickou aktivitou nervové tkáně způsobenou excesivními výboji mozkových neuronů. Diagnóza epilepsie je stanovena na základě opakovaných neprovokovaných epileptických záchvatů.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Epilepsie.

Celková prevalence epilepsie u dětí se pohybuje okolo 4 %.

Rozdělení dle etiologie[upravit | editovat zdroj]

Podle etiologie lze epilepsie rozdělit následovně:

  • primární (idiopatické);
  • sekundární (symptomatické);
  • epilepsii podobné stavy.

Primární epilepsie[upravit | editovat zdroj]

Jde o primární patologie mozkové tkáně na buněčné úrovni, tedy epilepsii idiopatickou. Typicky mívají pozitivní rodinnou anamnézu, negativní osobní anamnézu, normální psychomotorický vývoj, normální neurologický nález, normální intelekt a mezi záchvaty normální EEG aktivita[3].

Do této kategorie spadá většina epileptických záchvatů ve věku 3–15 let.

Jsou způsobeny patologickým útvarem v mozkové tkáni, který mění její elektrické vlastnosti a projevuje se epilepsií pouze jako symptomem.

Jde o vrozené vývojové vady mozku (korové dysplazie), perinatální poškození, mesiotemporální sklerózu, cévní mozkové příhody, nádory, záněty, úrazy, pooperační jizvy, cévní anomálie, degenerativní choroby a další.

Mají spíše negativní rodinnou anamnézu, pozitivní osobní anamnézu, opožděný psychomotorický vývoj, snížený intelekt, pomalou základní EEG aktivitu, známky mozkové léze v zobrazovacích metodách[3].

Do této kategorie spadá většina epileptických záchvatů ve věku 0–3 roky a od 15 let v celé dospělosti.

První záchvaty křečí u dítěte mohou být kromě prvních projevů epilepsie (spuštěných např. horečkou) také způsobeny jiným onemocněním (často provázeným či vyvolaným také horečkou). Mezi diferenciální diagnózy epilepsií patří:

  • jednoduché febrilní křeče;
  • infekce CNS: meningitida, encefalitida, mozkový absces;
  • jiné příčiny křečí (třesavka při horečce, migréna, psychogenní neepileptické záchvaty, afektivní záchvaty, dětská masturbace, tiky, iactatio capitis, synkopy, srdeční arytmie, hyperventilační tetanie, emoční třes,…).

Jednoduché febrilní křeče jsou nejčastější důvod křečí u dětí ve věku od 6 měsíců do 6 let s peakem ve věku 1–2 roky. Jedná se o genetickou predispozici ke křečím spouštěným horečkou, která se týká 2–4 % dětí.

Samotné křeče pravděpodobně vznikají v prodromální fázi horečky či ve stádiu incrementi následkem špatné regulace zvyšování tělesné teploty v období vývoje dítěte, kdy teplo již není vytvářeno hnědým tukem, ale třesový mechanismus produkce tepla ještě není zcela zralý a třes není dostatečně regulován. Febrilní křeče většinou mívají nevýznamnou rodinnou a osobní anamnézu. Délka záchvatu je kratší než 10 minut, nejsou asymetrické (= absence fokálního neurologického nálezu), neopakují se během jednoho infektu, dítě je po záchvatu bez příznaků.
Je-li kterákoliv z těchto podmínek porušena, jedná se o komplikované febrilní křeče a je třeba hledat etiologii (neuroinfekce atd.)

Budete mít zájem:  Trpím na záněty močových cest, nemůžu se koupat. Je to pravda?

 Podrobnější informace naleznete na stránce Febrilní křeče.
 Podrobnější informace naleznete na stránce Horečka.

Charakteristika záchvatu[upravit | editovat zdroj]

Pokud se patologická elektrická aktivita objevuje pouze v jednom místě v kůře, čemuž topicky odpovídají i příznaky záchvatu, či alespoň na jednom místě patologická elektrická aktivita začíná a generalizuje se až sekundárně, označujeme takové záchvaty za fokální nebo taky parciální. Jedná se o 40–60 % záchvatů u dětí, nejčastěji z genetických příčin, mezi další příčiny patří tumory, infarkt či dysgeneze.

Pokud patologická aktivita vychází z hlubokých struktur mozku a celá kůra je zasažena najednou (nedá se určit primární fokus), označujeme záchvat za generalizovaný.

Parciální záchvaty[upravit | editovat zdroj]

Pokud patologická aktivita zasahuje jen malou část kůry a nedochází k poruše vědomí, záchvat se označuje jako jednoduchý parciální. Pokud dochází k poruše vědomí, záchvat se označuje jako komplexní parciální. Parciální záchvaty se mohou šířit a při postihnutí všech oblastí kůry je potom označujeme za sekundárně generalizované (např.

jacksonovské tonicko-klonické záchvaty generalizující z fokálního záchvatu na periferii proximálně). Pak již může docházet k jisté poruše vědomí. Jednoduché parciální záchvaty předcházející komplexní či sekundárně generalizované záchvaty vnímá pacient jako tzv. „auru“. První volba v terapii parciálních záchvatů je karbamazepin či valproát.

Primárně generalizované záchvaty[upravit | editovat zdroj]

Vznikají v případě postihnutí primárně obou hemisfér patologickou elektrickou aktivitou a typicky vedou k poruše vědomí[2]. Pokud dochází pouze k poruše vědomí (pacient ustrne, neodpovídá), záchvat se označuje jako typická absence (petit mal).

Při obdobném projevu se zahrnutím motorické složky (automatismy otevírání a zavírání očí atd.) se záchvat označuje jako atypická absence.

Dále mohou být záchvaty tonické, klonické, tonicko-klonické (grand mal), atonické (astatické), myoklonické a záchvaty infantilních spazmů[3]. První volba v léčbě generalizovaných záchvatů je valproát.

Epileptické syndromy[upravit | editovat zdroj]

Epileptické syndromy u dětí mimo jiné zahrnují[1]:

  • benigní novorozenecké křeče – idiopatická epilepsie[3] s manifestací v prvním týdnu po narození; ve vztahu k AD poruše na 20. chromozomu; dobrá prognóza;
  • Westův syndrom (infantilní spazmy) – symptomatická epilepsie[3] s manifestací většinou ve věku od 3 měsíců do 1 roku; nenápadné několikavteřinové kontrakce svalů krku, trupu a horních končetin objevující se v klastrech v průběhu dne, na EEG typický obraz hypsarytmie (velká neuspořádanost), etiologie může být rozmanitá, často neobjasněná, nejčastěji identifikována jako tuberózní skleróza; prognóza je špatná, odpověď na léčbu bývá nízká, většina dětí má mentální retardaci (stupeň závisí na časnosti a úspěšnosti léčby);
  • astaticko-akinetické a atonické křeče – symptomatická epilepsie na podkladě mozkových abnormalit (často tuberózní skleróza[1]) s manifestaci ve věku 1–3 let; několikavteřinové záchvaty se ztrátou svalového tonu, během nichž tělo padá k zemi; hlavu je třeba chránit helmou jako prevenci poranění; záchvaty bývají při probouzení či usínání, 50 i více za den;
  • Lennox-Gastautův syndrom – symptomatická epilepsie[3] na podkladě mozkového poranění či malformací s manifestací do 5 let; různé druhy záchvatů včetně atonicko-astatických, parciálních, atypických absencí a generalizovaných tonicko-klonických; pomalu progredující mentální retardace a změny osobnosti; většinou špatná odpověď na léčbu;
  • získaná epileptická afázie (Landau-Kleffnerův syndrom) – epilepsie s manifestací u dětí ve věku 3–7 let a s patologickou aktivitou v řečových oblastech kůry; vyvíjí se získaná audiotorní agnózie; dítě, které již umělo mluvit, tuto schopnost ztrácí; v mechanizmu vzniku afázie je stále mnoho nejasností;
  • benigní fokální epilepsie (rolandická epilepsie, epilepsie s centrotemporálními hroty) – manifestace v 5–10 letech; velmi časté (21:100 000, 16 % afebrilních křečí u dětí do 15 let[1]), fokální motorické křeče obličeje a paže, reakce na léčbu dobrá, prognóza dobrá, mizí kolem 15 let věku;
  • dětské a juvenilní absence – idiopatická epilepsie[3] s manifestací dětských absencí ve věku 4–12 let a juvenilních ve věku 10–17 let s možnou kombinací tonicko-klonických křečí; obvykle děti s normálním psychomotorickým vývojem;
  • Rasmussenova encefalitida – vzácná chronická encefalitida u dětí ve věku 6–10 let neznámé etiologie projevující se perzistentními motorickými křečemi; operační léčba;
  • juvenilní myoklonická epilepsie (impulzivní petit mal, Janzův syndrom) – idiopatická epilepsie[3] s manifestací ve 12–19 letech, AD onemocnění na 6. chromozomu[1]; několikavteřinové myoklonie horních končetin do 90 minut po probuzení[1] (např. čištění zubů atd.), občasné absence, později spíše generalizované tonicko-klonické křeče po ránu či večer provokované fotostimulací, nedostatkem spánku a konzumací alkoholu[2]; odezva na léčbu valproátem dobrá, ale léčba celoživotní[1];

Zvláštní forma epilepsie se vyskytuje také např. u Angelmanova syndromu.

Status epilepticus[upravit | editovat zdroj]

 Podrobnější informace naleznete na stránce Status epilepticus (pediatrie).

Status epilepticus je stav probíhající klinické či elektrické křečové aktivity trvající déle než 30 minut (bez ohledu na stav vědomí) či opakované záchvaty křečí bez návratu vědomí po dobu delší než 30 minut.

V literatuře bývá udáváno jako kriterium status epilepticus i kontinuální záchvat trvající jen 20 minut[1].

Tento stav vede k hypoxémii mozku, snížené korové perfuzi a tak k nevratnému poškození mozku. Samotné křeče často samy odezní, avšak patologická elektrická aktivita pokračuje, je nutná tedy antiepiletická léčba s monitorací EEG.
Jedná se o stav vyžadující neodkladnou péči.

Terapie[upravit | editovat zdroj]

Léčebný protokol může být např. následující[4][5]:

  • Čas 0–10 minut:
    • určení, že jde o možný status epilepticus ve vývoji; vyloučení neepileptického záchvatu (myoklonus, hysterie), iontového rozvratu, hypoglykemie;
    • hlášení na dispečink záchranné služby (= čas 0 minut);
    • zajištění žilní linky, je-li to možné;
    • sledování krevního tlaku a EKG, zajištění dýchacích cest (odsátí atd.);
    • aplikace diazepamu 0,3–0,5 mg/kg i.v. či rektálně (nástup účinku 7 min[4]), max. 10 mg (dospělí 20 mg – dle [4] ve dvou dávkách po 5 minutách, monitorace dechu – cave: dechový útlum);
    • transport do nemocnice.
  • Čas 10–20 minut:
    • pokračování transportu;
    • odběry (krevní obraz, ionty, urea, kreatinin, glukóza, bilirubin, AST, ALT, GMT, laktát, ABR, antiepileptika);
    • při pokračování stavu zopakovat aplikaci diazepamu;
    • lze začít terapii phenytoinem 15–20 mg/kg i.v. rychlostí 50 mg/min (synergismus s diazepamem; nepodávat současně s glukózou, protože se s ní z roztoku vysráží; pro riziko arytmie pomalá aplikace) do aplikace celé dávky nebo do ukončení epileptického statu;
    • nedostaví-li se účinek podaného benzodiazepinu, lze místo phenytoinu – zejména u novorozenců – podat fenobarbital 10–20 mg/kg i.v. (novorozenci 20 mg/kg, dospělí 10 mg/kg, max. 700 mg)[5];
    • od přijetí do nemocnice monitorace krevního tlaku, saturace, EKG, EEG, inhalace kyslíku, zvážit intubaci.
  • Čas 20–45 minut:
    • pokud není efekt phenytoinu, je možné podat valproát bolusově 15 mg/kg a kontinuálně v infuzi 1–2 mg/kg/hod (zejména u nekonvulzivního epileptického statu)

Trvá-li status epilepticus ještě ve 45. minutě, jedná se o absolutní indikaci k intubaci a vedení barbiturátového komatu..

Budete mít zájem:  Šizený burčák? Museli byste hodně hledat

  • Čas 45 minut
    • barbiturátové koma se vede thiopentalem, pentobarbitalem nebo propofolem v iniciálním bolu 10 mg/kg a kontinuálním pokračováním 3–5 mg/kg/hod s monitorováním EEG;
    • pokusy o snižování dávky po 6 hodinách podle EEG;
    • kvalitní intenzivní péče s řešením interních komplikací, terapie případné intrakraniální hypertenze (dexamethazon, manitol);
    • pokračuje-li status epilepticus po 36 hodinách, přechází se na alternativní postupy (propofol, ketamin, topiramat nazogastrickou sondou);
    • převod na cílovou chronickou antiepileptickou terapii.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související stránky[upravit | editovat zdroj]

  • Epilepsie
  • Status epilepticus (pediatrie)
  • Febrilní křeče

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h MARCDANTE, Karen J, Robert M KLIEGMAN a Richard E JENSON, et al. Nelson essentials of pediatrics. 6. vydání. Philadelphia : Saunders/Elsevier, 2011. 831 s. s. 678–683. ISBN 978-1-4377-0643-7.
  2. ↑ a b c MUNTAU, Ania Carolina. Pediatrie. 4. vydání. Praha : Grada, 2009. 581 s. s. 497–512. ISBN 978-80-247-2525-3.
  3. ↑ a b c d e f g h i SÝKORA, Pavol. Epilepsia a epileptické syndrómy v dětskom veku – diagnostika a liečba. Neurologie pro praxi [online]. 2004, roč. 5, vol. 1, s. 30–35, dostupné také z . ISSN 1803-5280. 
  4. ↑ a b c KALINA, Miroslav. Status epilepticus. Neurologie pro praxi [online]. 2002, roč. 3, vol. 2, s. 87–93, dostupné také z . ISSN 1803-5280. 
  5. ↑ a b RAMACHANDRANNAIR, Rajesh. Pediatric Status Epilepticus [online]. Medscape, [cit. 2013-10-30]. .

Závislost na lécích začíná nenápadně, říká adiktoložka. Ohroženy jsou ženy matky

V čem se liší závislost na lécích od ostatních závislostí?Probíhá skrytě. Když je někdo závislý na alkoholu, poznáte to na něm, je to vidět, cítit. Zneužívání léků tak jednoduše nepoznáte.

Dlouho si toho nemusí nikdo všimnout. Týká se medikamentů, které jsou na předpis, pacientovi je ordinuje lékař, většinou praktik nebo psychiatr.

Takže okolí to bere automaticky tak, že pacient pouze dodržuje předepsanou léčbu.

Takže trvá déle, než pacient pochopí, že má problém, a vyhledá pomoc?Pravděpodobně ano. Tato závislost probíhá skrytě nejen pro okolí, ale svým způsobem i pro pacienta, déle mu trvá, než si svůj problém uvědomí.

I když už několikanásobně překročil předepsanou dávku, pořád v hlavě má, že je to přece lék, který užívá na radu svého lékaře. Navíc hranice mezi nadužíváním léků a vznikem závislostí je tenká.

Nepřekročí se ze dne na den, je to dlouhodobý proces.

Přečíst článek ›

Je zneužívání léků v rámci všech závislostí menšinová záležitost?Lidí, kterých se týká, není tak málo, jak by se mohlo zdát.

Ve většině případů se navíc jedná o kombinované závislosti – na alkoholu, pervitinu nebo opiátech plus na lécích.

Poslední zpráva Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti říká, že v České republice trpí závislostí na lécích téměř 900 tisíc lidí, což už je značná část populace.

A na kterých typech léků se závislost tvoří?Zjednodušeně řečeno jsou to tři skupiny. Léky proti bolesti a z nich nejčastěji analgetika opiátového typu. Dále hypnotika – léky na nespavost, a benzodiazepinová anxiolytika – látky užívané při léčbě úzkostí.

Pomiňme pacienty na opioidních analgetikách, která jsou jim předepisována v rámci dlouhodobé léčby silné chronické bolesti, kde mají svoje opodstatnění. V tom případě se nejedná o jejich zneužití ani při dlouhodobém užívání.

Běžně by se ale hypnotika a anxiolytika měly užívat jen přechodně, maximálně 4–6 týdnů.

Tato psychofarmaka, návykové léky ovlivňující mozek, předepisují psychiatři?Právě že nejen psychiatři. Problémem často bývá preskripce praktickými lékaři a zároveň specialisty. Pacient se totiž může obracet současně na několik lékařů a tímhle způsobem si zajišťovat stále větší množství léků, aniž by o tom ošetřující lékaři věděli.

Takže kdyby existoval elektronický registr, kde by se návštěvy u lékaře i jimi naordinovaná léčba zaznamenávaly, podařilo by se zneužívání léků korigovat?Ano, to je jedna z cest, jak problém řešit. A také osvěta mezi praktickými lékaři a lékaři jiných oborů o tom, jak psychofarmaka fungují.

Přečíst článek ›

Z průzkumu Deníku na téma závislosti vyplynulo, že s kouřením přestává většina kuřáků kvůli obavám o zdraví.

Jaké pohnutky k vám přivádějí pacienty s lékovou závislostí?Postupně si uvědomují, že dál to nejde ani s léky, ani bez nich. Nefungují v práci, v rodině ani ve vztazích. Léčba bývá často šance, jak nepřijít o vše.

Dalším faktorem bývá i finanční motivace, kdy při absenci legálních zdrojů získávají léky z černého trhu, kde bývají náklady častokrát obrovské.

Kolik prášků denně berou pacienti, když se hlásí k vám do léčby?I 80 tablet hypnotika denně. Může to být ale víc, i 100 až 150 tablet denně.

Když člověk spolyká za den 80, nebo dokonce 150 prášků na spaní, co to s ním udělá? Je pak vůbec schopen fungovat, vstát z postele, nebo jen spí?Když je člověk závislý a jeho organismus má vytvořenou toleranci na danou látku, dostane se do stadia, kdy už mu jedna tabletka před spaním nestačí a musí si během noci vzít tablet několik a tak doplnit hladinu látky v těle. Když se postupně dostane do dalšího stadia, kdy léky bere kontinuálně v průběhu celého dne, už to nedělá proto, aby vůbec usnul, ale naopak, aby byl schopný z postele vstát a normálně fungovat.

Co takové koňské dávky psychofarmak udělají s organismem?Hypnotika a benzodiazepiny jsou velmi toxické pro mozek, stejně jako alkohol. Jejich nadužívání může vést ke vzniku a rozvoji demence. Velmi negativně ovlivňují kognitivní funkce, schopnost soustředění, paměť a taky emoční prožívání. Také se podílejí na zvýšeném riziku vzniku úzkostných a depresivních poruch.

Přečíst článek ›

Změny na mozku jsou, předpokládám, u dlouhodobého užívání takových dávek nezvratné. Nebo ne?Záleží na míře poškození. Mírnější poškození, jako přechodné výpadky krátkodobé paměti, narušená schopnost soustředit se či roztěkanost, se většinou v průběhu poctivé a trvající abstinence zlepší.

Je závislost na lécích častěji problém žen nebo mužů?Pokud budeme mluvit o čistě lékové závislosti, nejčastěji na hypnotikách, tak s tím k nám chodí častěji ženy. V případě léků proti úzkosti, které se objevují v kombinaci s dalšími závislostmi, už je to vyrovnané.

Dočetla jsem se, že typickým pacientem se závislostí na lécích je buď vrcholový manažer, nebo vytížená matka. Je to pravda?Ano, bývá to žena, která má na starosti děti, rodinu, domácnost, k tomu práci, ve všem chce být výborná, všechno zvládat na jedničku.

Ze stresu začne mít problémy se spánkem, lékař jí předepíše hypnotika. Ale ona postupně zjistí, že jí pomáhají překonat nejen ten počáteční problém se spánkem, ale uleví jí i od úzkostí, zlepší její výkon… Ale jen dočasně.

Jenže ona léky užívá dále, tělo si vytvoří toleranci, takže jich bere víc a víc, aby se dostavil efekt, a pak to praskne, už to nejde ani s léky, ani bez nich.

O digitální závislosti se říká, že jí lehce podlehnou ženy na mateřské, kompenzují si tak sociální izolaci.

Kdy mají ženy tendenci zneužívat léky?

Opět po narození dítěte a během rodičovské dovolené, kdy žena zůstává doma s dětmi. Vnímá svoji sociální izolaci, bývá vyčerpaná, objevují se pocity frustrace.

Obecně jsou ženy na mateřské a rodičovské dovolené z hlediska užívání návykových látek riziková skupina.

Přečíst článek ›

Jak poznat, že se z léčby stala závislost?Podle chování. Dochází ke změnám ve fungování člověka jak v osobním, tak v pracovním životě, veškerý jeho zájem se soustředí na léky, jejich shánění.

Ostatní věci, o které se dříve zajímal, ať už rodina, práce, koníčky, nebo přátele, odsouvá do pozadí.

Budete mít zájem:  Bylinky do vody rozmixujte, chuť bude intenzivnější

Ani v okamžiku, kdy si uvědomí, že má problém, není v jeho silách s tím něco udělat, a tak začne užívání léků ospravedlňovat.

Jak léčba probíhá?Nejprve, ještě před zahájením detoxu, proběhne několik ambulantních návštěv, kdy se pacienta snažíme motivovat ke spolupráci a pomoci mu pochopit, že má skutečně problém.

Bez náhledu a motivace bývá léčba obtížná až nereálná. Pak přichází na řadu první část ústavní léčby – detoxifikace.

Pacient nemůže léky vysadit ze dne na den, to s sebou nese velká zdravotní rizika a taky trvá, než se bez nich naučí žít.

Hrozí podobně jako u alkoholiků při vysazení dávky delirium tremens?Ano.

V okamžiku, kdy mozek nedostane látku, na kterou je zvyklý, hrozí riziko přílišné excitace – epileptické záchvaty, deliria, psychózy, halucinace.

V případě náhlého vysazení jak alkoholu, tak benzodiazepinů a hypnotik je velice vysoké riziko vzniku a rozvoje život ohrožujících komplikací. Během detoxu proto prášky vysazujeme pomalu a postupně, i tři týdny, měsíc.

Detox je ale jen začátek. Co následuje potom?Detox je očista těla, léčba v pravém slova smyslu by ideálně měla bezprostředně navazovat. A je vždy velmi individuální. Jinak přistupujeme k mladým lidem a jinak třeba k seniorům.

U nich závislost vzniká většinou jako důsledek jejich sociální izolace – děti mají svoje starosti, vnoučata dávno odrostla, přátelé i partner už nejsou naživu… Zůstávají sami a častokrát je pro ně přijatelnější větší část dne prospat.

Z krabičky hypnotik tak v průběhu dne uzobávají, aby jim ten neutěšený čas co nejrychleji utekl.

Přečíst článek ›

Na detox tedy navazuje ambulantní léčba, kdy pacient žije normálním životem a jen dochází na sezení?Ne, po detoxu by měla přijít druhá část ústavní léčby, která trvá tři čtyři měsíce. Je založena na psychoterapii, speciálních režimových a taky volnočasových aktivitách. A teprve poté odchází pacient do ambulantní léčby na doléčování. A je velmi důležité, aby docházel pravidelně.

Jaká bývá úspěšnost léčby?Obecně je léčba závislostí náročná. Když to zjednodušíme, závislost je ve své podstatě jen jedna, k jejímu zvládnutí uplatňujeme podobné principy, ať jde o závislost na alkoholu, na nealkoholových látkách, nebo na lécích.

Problém u léků ovšem je, že to zatím ještě není tak velké společenské stigma jako třeba alkoholismus. Jejich zneužívání probíhá roky, i desetiletí skrytě.

Zásadní je léčbu individualizovat, přizpůsobit potřebám jednotlivce, které se mění v čase a v různých životních obdobích.

Je pravda, že lidé se závislostí na lécích polykají nejen prášky, na kterých mají závislost, ale třeba i doplňky stravy?Ano a souvisí to s představou, že užívání různých tabletek zlepší naše tělesné i duševní zdraví a celkově kvalitu života.

To je poselství, které do nás hustí kdejaká reklama.Ano, v dnešní zrychlené době panuje přesvědčení, že všechno vyžaduje rychlé a efektivní řešení.

Nemáme čas ani prostor dostat se k sobě, vnímat svoje emoce, objevit zdroje a nástroje k zvládání našich potíží. Při bolesti či nepohodě, které jsou běžnou součástí našich životů, raději hned sáhneme po prášku jako po nejjednodušším řešení.

Přitom někdy stačí napít se vody, jít si dříve lehnout, protáhnout se, víc o sebe pečovat.

MUDr. Miroslava Mašlániová (1981) Vedoucí lékařka Detoxifikačního oddělení na Klinice adiktologie VFN. Vystudovala 1. LF UK v Praze, kde dnes přednáší v oboru psychiatrie. Dříve pracovala v Centru metadonové substituce neziskové organizace Drop-in, později například v Dětském a dorostovém detoxifikačním centru v Nemocnici Milosrdných sester v Praze.

IVA VOKURKOVÁ

O epilepsii – Nemocnice Na Homolce

Epilepsiemi (tedy množné číslo) označujeme skupinu chorob projevujících se záchvaty, které se opakují, přicházejí náhodně, většinou nevyprovokovaně.

Epilepsie tedy není jedna nemoc, známe desítky syndromů, které se liší příčinou, typem záchvatů, odpovídavostí na léčbu a prognózou.

Jeden
záchvat neznamená diagnózu epilepsie. Řada lidí prodělá za život jen jeden záchvat, obvykle vyprovokovaný. Diagnózu je možno stanovit nejdříve po druhém záchvatu. Riziko, že se po prvním záchvatu objeví další a rozvine se epilepsie, se blíží 80 %.

Epilepsie jsou po cévních mozkových příhodách druhým nejčastějším neurologickým onemocněním. Postihují 0.6-1 % populace (v Česku jimi tedy trpí až 100 000 lidí). Alespoň jeden záchvat za život prodělá každý desátý až dvacátý člověk.

Epileptický záchvat je důsledkem abnormálních výbojů nervových buněk v mozku. Tvorba a vedení elektrických výbojů je klíčovou vlastností normálních nervových buněk. „Epileptické“ buňky jsou však zvýšeně dráždivé a mohou vytvářet výboje nekontrolovaně. Dostatečně velká skupina těchto buněk dokáže vytvořit výboj dostatečné intenzity, který se dále šíří a vyvolává záchvat.

Tato zvýšená dráždivost může mít řadu příčin. Může být vrozená, kdy již v genech je zakódována náchylnost k vytváření výbojů a jejich šíření.

Nervové buňky také mohou být drážděny cizorodou tkání v jejich okolí, např. nádorem, krví při úraze, jizvou po starém úraze, zánětu mozku či porodní komplikací.

Výboj může vytvořit buňka nedostatečně vyživovaná krví, mající nedostatek cukru, podrážděná drogou, alkoholem atd. 

Epilepsie se může objevit v každém věku, nejčastěji začíná v časném dětství a ve stáří (po 60. roce). V každém věkovém období se uplatňují jiné příčiny. V dětství jde nejčastěji o vrozené genetické dispozice.

U dospělých je častěji podkladem nádor, stavy po cévních mozkových příhodách, alkoholismus. Příčinou může být zánět mozku virový či bakteriální. Záchvaty se mohou objevit v akutním stadiu či po delší době jako pozdní následek.

 

Mozkové nádory jsou odpovědné za 10-15 % epilepsií dospělého věku. Jedná se většinou o nádory benigní, na tuto příčinu musí ale lékař vždy pomýšlet a provést patřičná vyšetření. Úrazy hlavy jsou méně častou příčinou.

O tom, zda se po úraze hlavy rozvine epilepsie, rozhoduje zejména závažnost poranění. Například po poranění s průnikem předmětu do lebky a mozku je riziko 30-50 %. Vysoké je též u krvácení do hlavy a zhmoždění mozku.

Naproti tomu běžný úraz hlavy a otřes mozku (s bezvědomím kratším než půl hodiny) neznamená vyšší riziko rozvoje záchvatů. V každém případě preventivní podání léčby (antiepileptika) po úrazu neovlivní to, zda se epilepsie rozvine.

Záchvaty se nejčastěji objeví v průběhu prvního roku, v 70 % do 2 let od úrazu, možný je i pozdější začátek. Pokud se záchvat objeví hned v prvním týdnu po úrazu, neznamená to vždy, že se záchvaty budou opakovat později, a ani v tomto případě nemusí být dlouhodobá léčba podána. 

Cévní onemocnění mozku jsou nejčastější příčinou záchvatů u pacientů nad 50 let. Záchvat se může objevit buï při akutní příhodě, nebo jako její následek.

Alkohol může vyprovokovat záchvat u pacienta s jiným typem epilepsie a nadměrný přísun (intoxikace) může vyvolat izolovaný záchvat i u jinak zdravého člověka (často kolem puberty v kombinaci s nevyspáním).

Záchvat se může objevit i v průběhu odvykání od alkoholu v rámci abstinenčního syndromu.

Chronické požívání většího množství alkoholu způsobuje řadu neurologických chorob a poškození mozku, jejichž součástí bývají epileptické záchvaty. 

Obecně lze uvést, že v dnešní době je 70–75 % pacientů do 5 let od počátku terapie bez záchvatu a z nich jen u čtvrtiny se záchvaty znovu objeví.

U asi 30 % nemocných se nedaří záchvaty léky potlačovat. Část z nich může mít prospěch z operační léčby. Dle prognózy lze epilepsie rozdělit do 4 skupin. 

V první skupině s excelentní prognózou (20–30 % pacientů) jsou syndromy dětského věku, které odeznívají samy, většinou po pubertě.

Druhá skupina (30–40 %) má dobrou prognózu, záchvaty se podaří zvládnout jedním lékem (hned prvním, maximálně druhým vybraným) a většinou je možno léčbu časem vysadit. 

Ve třetí skupině (10–20 %) se většinou daří záchvaty alespoň částečně zvládat, nutná je většinou kombinace více léků, často po delším zkoušení. Léčba je dlouhodobá či trvalá.

Až 30 % pacientů  patří do poslední skupiny, se špatnou prognózou, kde léky jen snižují počet záchvatů.

Rozpoznání typu epileptického syndromu většinou dokáže předpovědět zařazení daného pacienta do jedné z těchto skupin, to však nikdy není definitivní, mění se v čase a o prognóze lze hovořit až po delším průběhu nemoci a vždy v rámci pravděpodobností. Například  epilepsie spánkového laloku jsou často v počátku dobře léčitelné (skupina 3, či dokonce 2), s postupujícím věkem  se ale dostávají do skupiny 4 (v 75 % případů, v přítomnosti mesiální  sklerosy až v 90 %).

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector