Co nejvíce toho, co tam má být, co nejméně toho, co tam být nemá. Tak by se dalo jednoduše charakterizovat, proč a v čem jsou biopotraviny zdravější. Díky ekologickému pěstování a šetrnému zpracování si biopotraviny zachovávají maximum výživných látek. Na druhé straně obsahují minimum reziduí pesticidů (nebo žádná) a také minimum přídatných látek používaných při zpracování.
Průměrný obyvatel západního světa prý ročně zkonzumuje 4–5 kg přídatných látek neboli éček. Konzervanty, barviva, sladidla, emulgátory, protispékavé látky… stovky chemických látek se používají k vylepšení vzhledu, chuti, vůně a struktury potravin anebo prodloužení jejich trvanlivosti. V biopotravinách se smí vyskytnout jen zlomek z nich, a to ve velké většině jen ty přírodní.
Odpěňovače, lešticí látky, plnidla…
Potravinářské přídatné látky (zvané také aditiva) jsou látky, které se většinou nepoužívají samostatně jako potravina a do potravin se přidávají při výrobě, balení, přepravě nebo skladování.
Tak například cukr je samozřejmě používán ke slazení, ale mezi sladidla zařazen není. Přídatných látek schválených pro potravinářskou výrobu existuje přes dva tisíce.
V rámci nich si pak každá země může stanovit svůj vlastní seznam povolených éček.
V České republice, respektive v celé EU, je v současnosti pro výrobu konvenčních potravin povoleno 322 přídatných látek. Přitom ne všechna éčka jsou „nebezpečná chemie“ a nelze je proto házet do jednoho pytle. Mezi aditiva totiž patří i některé zcela běžné a dokonce prospěšné látky, jako např. vybrané vitamíny. Na druhou stranu se tu vyskytují i látky, které mohou být rizikové.
Barviva, konzervanty – většina lidí má alespoň určité povědomí o tom, že existují. Ale věděli jste, že například při výrobě marmelád se používají tzv. odpěňovače?
Éčka a zdravotní rizika
Všechny látky, jež aspirují na to, aby se staly potravinářskou přídatnou látkou, procházejí schvalovacím procesem. Ten trvá okolo pěti let a na jeho základě je daná látka schválena nebo zamítnuta a v případě schválení je u ní stanovena hodnota ADI (Acceptable Daily Intake).
Ta vyjadřuje množství přídatné látky, vyjádřené v mg na kilogram tělesné hmotnosti, které může být konzumováno každý den po celý život, aniž by došlo k poškození zdraví. Pro každou přídatnou látku jsou také stanoveny druhy potravin, do kterých ji lze přidávat. Každé je také přidělen kód tvořený písmenem E a troj- nebo čtyřmístným číslem.
Zastánci přídatných látek uvádějí, že tyto látky prošly natolik důkladnými toxikologickými testy, že se škodlivých účinků na organizmus nemusíme bát.
Kritikové však upozorňují, že jde o testování jedné látky po omezenou dobu v umělých podmínkách. Nikdo nikdy netestoval – protože to ani není možné – jaké jsou vzájemné interakce stovek látek, kterým je lidský organizmus běžně vystaven.
Nikdo také neví, co způsobí každodenní konzumace těchto látek po dobu 20 či 40 let.
Povzbuzující zprávou je, že se Evropská komise v roce 2007 rozhodla znovu prověřit zdravotní nezávadnost asi tří stovek potravinářských aditiv. Do roku 2020 tak bude muset být nově posouzena jejich bezpečnost a nezávadnost. První výsledky tohoto projektu už se objevují, jak můžete číst v kapitolce o barvivech.
Denně můžeme pozřít desítky umělých chemických látek ve formě reziduí pesticidů, k nim se přidávají další látky ve formě éček. Odborníci uznávají, že o vlivu tohoto tzv. koktejlového efektu na zdraví víme zatím jen velmi málo.
Éčka v biopotravinách
Pro potraviny s bio certifikátem je povoleno kolem 50 látek (jejich seznam najdete v nařízení Komise (ES) č. 889/2008 v příloze VIII). Tento počet není stálý, protože v průběhu času přibývají látky nové nebo jsou jedny nahrazovány jinými.
Pro zpracování biopotravin byly vybrány ty látky, které jsou z potravinářského hlediska považovány za nezbytné k tomu, aby se daná potravina dala vyprodukovat, a zároveň takové, které mají co nejmenší negativní dopady na zdraví spotřebitelů.
V biopotravinách také z principu nesmějí být používány takové přídatné látky, které by spotřebitele nějakým způsobem klamaly ohledně kvality nebo chuti daného výrobku.
A jak se tedy liší používání aditiv v konvenčních potravinách a biopotravinách?
Barviva
Dodávají barvu, kterou by výrobek přirozeně neměl nebo o kterou přišel během výrobního procesu. Barviva se rozdělují na přírodní a syntetická.
Do druhé skupiny patří mnoho látek, které jsou podezřelé z různých negativních účinků na zdraví – nejčastěji se zmiňuje hyperaktivita u dětí a riziko vyvolání astmatického záchvatu, u citlivých lidí také můžou vyvolat kopřivku.
Hodně barviv bylo v průběhu posledních roků a desetiletí zakázáno, některá jsou zakázána ve vybraných zemích, některé další zřejmě zákaz čeká v nadcházejících letech.
Mezi nejrizikovější z barviv povolených v rámci EU patří E 102, E 104, E 110, E 123, E 124, E 129, E 132, E 133, E 155. V případě některých z nich musí být na výrobku uvedeno upozornění „mohou nepříznivě ovlivňovat činnost a pozornost dětí“. Od roku 2010, kdy tato povinnost začala platit, mnoho výrobců používání těchto barviv omezilo.
Konvenční potraviny: v EU je aktuálně povoleno 19 syntetických barviv a 21 přírodních. Barviva se používají nejen v potravinách, kde je to na první pohled zřejmé, tedy např. ve sladkostech, zmrzlinách a nápojích, ale i v mnoha dalších produktech, jako jsou třeba instantní výrobky, marmelády nebo kompoty.
Biopotraviny: žádná syntetická barviva se nesmějí v biopotravinách používat.
Přírodní barvicí látky si můžete sami vyrobit např. ze špenátu, červené řepy nebo kurkumy. Pro domácí pečení jsou však k dispozici i kupovaná přírodní barviva v biokvalitě, která vyrábí německá firma Biovegan.
Antioxidanty
Chrání potraviny před oxidací, a tak prodlužují jejich trvanlivost. Používají se proti žluknutí tuků a proti změnám barvy potravin. Existuje mnoho přírodních antioxidantů, ale také několik syntetických.
Mezi uměle vyrobené antioxidanty a/nebo ty, které mohou mít negativní účinky na zdraví, patří BHA (butylhydroxyanisol) E 320 a BHT (butylhydroxytoluen) E 321, které v některých studiích vyvolávaly u zvířat rakovinné bujení.
Další skupinou jsou galláty (E 310–312), které mohou u citlivých jedinců vyvolávat kontaktní dermatitidu. Mezi antioxidanty patří také siřičitany (E 220–228), které zabraňují hnědnutí ovoce a zeleniny a mají antimikrobiální účinky.
Některým astmatikům vadí, komě toho mohou u vnímavých lidí vyvolávat bolest hlavy.
Konvenční potraviny: Galláty jsou povoleny pro široké spektrum potravin – bramborové lupínky, snídaňové cereálie, masné výrobky, žvýkačky, ochucené nápoje, zmrzliny, bonbóny a pečivo, v praxi se však používají poměrně málo a nejčastěji je najdete v levných méně kvalitních potravinách.
BHA a BHT jsou na tom podobně s tím rozdílem, že BHA se běžně vyskytuje i ve „značkových“ žvýkačkách. Siřičitany se oproti tomu používají velmi často, nejvyšší koncentrace siřičitanů jsou ve vínu, dále v sušeném ovoci, kde se sířením zabraňuje hnědnutí ovoce, a v ovocných šťávách (např. citron, limeta, hrozno), kde rovněž pomáhají konzervovat a zachovat barvu.
Poměrně hodně siřičitanů je také v nakládané zelenině, sušených bramborových kaších a ve vinném octu.
Biopotraviny: z výše zmíněných potenciálně problematických antioxidantů je v biopotravinách dovoleno použít jen oxid siřičitý E 220, a to při výrobě vína.
Důvody této výjimky jsou technologické, bez použití siřičitanů prakticky není možné víno vyrobit a v lahvích dostat k zákazníkům. Povolený obsah SO2 v biovínu je přibližně poloviční oproti množství povolenému u konvenčního vína.
Síření sušeného ovoce nebo jakýchkoli jiných výrobků je zakázáno.
Sířené sušené meruňky jsou oranžové, nesířené pak mají přirozeně hnědou barvu podobně jako rozinky.
Konzervanty
Prodlužují životnost potravin, chrání je proti zkáze způsobené činností mikroorganizmů. Některé látky jsou zároveň konzervanty a zároveň antioxidanty. Minimalizovat růst bakterií a plísní a tím prodloužit trvanlivost potravin je jednou z nejdůležitějších rolí přídatných látek. Bez nějaké formy konzervace by se velká část potravin vůbec nedala prodávat v běžné prodejní síti.
Do skupiny konzervantů opět patří siřičitany. Dále se tu nacházejí parabeny, konkrétně je v EU povolen ethylparaben E 214 a methylparaben E 218.
Častým konzervantem je kyselina sorbová E 200, obecně považována za bezpečnou.
Dalším obvyklým konzervantem je kyselina benzoová E 210 a její soli benzoany, které u citlivých lidí mohou vyvolávat alergické reakce, na druhou stranu jde o látku, která se přirozeně vyskytuje v mnoha druzích ovoce.
Velkou pozornost spotřebitelů přitahují konzervanty používané při výrobě uzenin – dusitany (E 249–252).
Přidávají se formou dusitanové solicí směsi, zajišťují růžovou barvu šunky a dalších uzenin a působí proti rozvoji mikroorganizmů, například smrtelně nebezpečného botulotoxinu.
Dusitany se však považují za zdraví škodlivé, a to hlavně proto, že se v těle přeměňují na nitrosaminy, které mohou mít karcinogenní účinky.
Konvenční potraviny: je povoleno 35 konzervačních látek.
Používají se prakticky ve všech potravinách kromě těch, kde jsou jakékoli přídatné látky zakázány – žádná éčka se nesmějí přidávat do nezpracovaných potravin, medu, neemulgovaných olejů a tuků živočišného nebo rostlinného původu, másla, neochuceného mléka, smetany a kysaných mléčných výrobků s živou kulturou, kávy (kromě ochucené instantní a práškové kávy), nearomatizovaného čaje, cukru a sušených těstovin (kromě bezlepkových těstovin). Konzervanty se také nesmějí používat v potravinách, které jsou speciálně určeny pro kojence a malé děti.
Biopotraviny: používají se především přírodní konzervační látky, z výše zmíněných konzervantů je u biopotravin povolen dusitan sodný E 250 při výrobě uzenin.
Tento překvapivý fakt je daný tím, že zatím nebyly nalezeny látky a postupy, kterými by se dalo účinků dusitanů dosáhnout (přesto je na trhu k dispozici bio „šunka“ bez dusitanů, vyrábí ji Biofarma Sasov – ačkoli opravdu nemá typicky šunkovou růžovou barvu, je výborná).
U biopotravin jsou pro dusitany stanoveny striktnější limity, povolené dávkování při výrobě uzenin je 80 mg dusitanu na 1 kg masného výrobku, zatímco při přípravě konvenčních uzenin je to 150 mg.
Na Sasově navíc zvířata žijí v důstojných podmínkách, na rozdíl od velkochovů.
Látky zvýrazňující chuť a vůni
Tyto látky zvýrazňují již existující chuť nebo vůni potraviny. Nesmějí se zaměňovat s aromaty, které potravinám chuť a vůni dodávají, místo aby ji „jen“ zvýraznily. Skupinu těchto látek tvoří např. glutamáty (E 621–625), guanylany (E 627–629) a inosinany (E 631–633). Nejhorší pověst bezesporu mají glutamáty, mluví se hlavně o negativních účincích na nervový systém.
Konvenční potraviny: glutamáty se používají v bujonech a kořenicích směsích, v levných sójových omáčkách, v širokém spektru instantních polévek a omáček, v konzervované zelenině, v hotových balených pokrmech. Dále v masných výrobcích, výrobcích z ryb, uzeninách a některých sýrech.
Biopotraviny: žádná přídatná látka z této kategorie není povolená.
Biobujony bez glutamátu jsou dnes už běžně dostupné.
Aromata
Aromata dodávají potravinám chuť a vůni, kterou by jinak neměly. Nepatří mezi přídatné látky a na rozdíl od éček tak nemají přidělený žádný kód. Bez aromat by však přehled toho, „co se do potravin přidává“, nebyl kompletní, a tak je musíme zmínit. Informace o použitých aromatech se na obalu může objevit ve třech různých podobách.
„Přírodní jahodové (vanilkové…) aroma“ je z více než 95 % vyrobeno z dané suroviny (jahod, vanilky). „Přírodní aroma“ je vyrobeno z přírodních látek, ale z dané suroviny pochází méně než 95 % (např. ananasové aroma se nejlépe vyrábí z brokolice).
„Aroma“ může být jak přírodní tak syntetické, ale většinou tak výrobci označují právě uměle vyrobené látky.
Konvenční potraviny: používají se všechny tři skupiny aromat. Odhaduje se, že v současné době existuje asi 3 000 syntetických aromatizujících látek. U všech se testuje jejich bezpečnost, ale spotřebitel se o použitém aromatu z etikety nedozví nic. Složení jednotlivých aromatických kompozic se totiž považuje za obchodní tajemství.
Biopotraviny: syntetická aromata jsou zakázána.
Přídatných látek je celkově mnohem víc. Namátkou třeba zahušťovadla, želírující látky, stabilizátory, emulgátory, tavicí soli, sladidla, protispékavé (protihrudkující) látky, leštící látky, plnidla a další. Jestliže chcete mít v jídle přídatných látek co nejméně, je třeba neúnavně studovat etikety – nebo se můžete spolehnout na bio, kde se éček nachází jen tolik, kolik je nezbytně nutné.
Autorka: Lubomíra Chlumská pro Ekoporadny Praha
Fotografie: Country Life, Biofarma Sasov, Pixabay
Štítky:Biopotraviny, éčka, přídatné látky
„Éčka“ v potravinách mohou být i prospěšná, ale ..
U „éček“ je to složité. Některé nevadí, třeba vitamíny, beta-karoten nebo mastné kyseliny, mající také svůj e-kód, jsou dokonce prospěšné, jiné nevadí, zjednodušeně řečeno ani neškodí, ale ani nijak zásadně nepomáhají lidskému organismu. Některé jsou ale škodlivé, respektive, jak říkají jejich zastánci, „neškodné pouze v bezpečném množství“. A ty jsou všude – v uzeninách, mléčných výrobcích, sladkostech i jinde. Přitom vše, co člověk sní, jde do krevního oběhu…
Uspokojovat spotřebitele může, že látky přidané, které nejsou zdravotně nezávadné, se do potravin prostě přidávat nesmí. U těch ostatních nejde o nezávadnost, u těch povolených jde podle šéfa redakční rady časopisu Výživa a potraviny Ctibora Perlína spíše o množství látky, do kterých potravin látku přidávat a v kombinaci s jakými aditivy jí lze používat. „
Profesor Mašek blahé paměti, vynikající nutricionista, tvrdil, že ten, kdo se chce vyhnout všem alimentárním onemocněním, musí zvolit jedinou cestu, a to smrt hladem,“ říká s lehkou nadsázkou Perlín a pro vysvětlení dodává, když si dáte dobře vypečený chléb nebo kafíčko, tak riskujete otravu akrylamidem. Experti WHO, EFSA, toxikologové, chemici a další by prý s lidským zdravím nehazardovali. Hysterii kolem ´“éček“ vidí jako souboj expertu s „lidovými“ vědci, kteří se nezatěžují nějakým dokazováním svých tvrzení.
Je ale zbytečná jakási „éčková hysterie“.
Perlín připomíná, že i obyčejné rajče má minimálně 16 látek ze seznamu „éček“ a celkové skóre „nebezpečnosti“ je 32 červených kulí a patří tedy podle antiéčkařů k potravinám nejrizikovějším, říká Perlín a pokračuje: „Setkal jsem se s příhodou, jak starší dáma vychvalovala brambory z farmářského trhu, protože na rozdíl brambor s hypermarketu neobsahovaly její brambory žádná éčka. Přitom brambory jako plodina neobsahují žádná aditiva nikdy.“
Konec konců i biopotraviny, které veřejnost trochu mylně vnímá jako něco mimořádně zdravého, rovněž obsahují éčka, říká Jan Valeška z PRO-BIO LIGY. Je jich pouze minimum, údajně jde o takové, které jsou nezbytné pro zpracování potravin…
Žádný příklad nebezpečné potraviny, která je na pultech a přímo „bije do očí“ Perlín nevidí. Když už se něco stane, jedná se o chybu producenta. A dodejme, že vždy je z toho pořádná aféra, takže se o tom zákazník dozví.
Pozor u bonbonů
Právě sladkosti jsou zřejmě nejvíce nebezpečné. Proto, aby měly pro děti hezkou a lákavou – ač syntetickou – barvu, bývají často doslova nacpány chemií. Je s podivem, že se na pultech obchodů objevují i bonbony s éčky, která jsou pro děti škodlivá.
A ještě více alarmující je, když jde dítě poprvé do školy a místo jablka nebo hrušky dostane cukr, přesněji řečeno lízátko, ve kterém jsou hned čtyři pro děti škodlivá aditiva (mj.
E 104, E 110, E 124, E 132, E 320, E 422, E 471) a miniaturním písmem napsané složení.
Nejrůznější „éčka“ mohou způsobovat alergie, astma, ekzémy nebo hyperaktivitu, ostatně stejně jako některé „nechemické“ potraviny.
Podívejte se na bonbony, které kupujete dětem a jestli jsou tam kódy E 102, E 124, E 110, E 122, E 104 nebo E 129, můžou jít rovnou do koše. Tím ale není seznam potenciálně nevhodých „éček“ ani zdaleka vyčerpán, z dalších jmenujme třeba soli – E 220 až 228.
„Jedná se o soli kyseliny siřičité, běžně používané od odhalení významu mikrobiologie při výrobě potravin,“ vysvětlil nám Perlín.
Když navíc děti kombinují cukroví s limonádami, které mají skvělou oranžovou, červenou nebo fialovou barvu jen díky chemii, jedná se o mimořádně silný chemický koktejl. A že značka znamená kvalitu není ani zdaleka pravda. I když na druhou stranu dva litry limonády za pět korun asi hovoří za vše…
Cukrovinkami ale vše nekončí. Třeba v tavených sýrech nebo v uzeninách jsou fosfáty, fosfátové soli jsou údajně i v mražených rybách, aby se mrazem nepotrhalo maso. Fosfáty najdeme i v pekařských nebo cukrářských výrobcích. V kolových nápojích je pro změnu kyselina fosforečná, která má na svědomí známou kolovou příchuť.
Dusitany, jinými slovy soli, jsou i v uzeninách označovaných jako pro děti. Například šunku ale není možné vyrobit bez fosfátů. Jen se ze zvědavosti podívejte, máte-li v lednici „neškodný“ vlašský salát nebo párečky, jakou sbírku „éček“ do sebe dostanete.
Není moc složité si s pomocí internetu najít, kolik z nich je údajně škodlivých.
Nastává obrat? Doufejme
Naštěstí si lidé začínají uvědomovat, že si spoustu problémů způsobují vlastně sami a čtou etikety. Výrobci proto musí ustupovat od chemie a používají alternativy. A ty jsou. Existují totiž přírodní barviva, ať už z mrkve, špenátu, řepy, papriky, nebo z borůvek. Jsou sice dražší, ale naprosto nezávadná. Jde to i bez lepku, bez alergenů a všech podobných náhražek.
Otázkou je, zda si budou zákazníci ochotni připlatit. Obvykle totiž jinak odpovídají v dotaznících týkajících se nákupních zvyklostí a jinak se chovají, když skutečně nakupují. I předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha říká, že Češi preferují především cenu a kvalita je až na druhém místě. Ale situace se prý malinko mění.
Zkrátka musí přijít impuls a ten musí dát zákazník. „Když dáte do výrobku skutečné ovoce a ne pouze aroma, je výrobek chutnější,“ říká například Martin Leibl z Ministerstva zemědělství.
A přání všech zodpovědných rodičů se začíná stávat realitou – EU od roku 2010 přikázala dávat varování na obaly sladkostí obsahující nebezpečné látky a začátkem letošního roku firma Nestlé ve Velké Británii oznámila, že přestává při výrobě používat „éčka“. V ČR již dříve změnily složení tyčinky Deli a Margot.
Jíme tedy horší kvalitu, než například sousední Rakušané?
Z mého pohledu co se kvality týče ano. Já nakupuji hodně v Rakousku. Na Slovensku kupuji jen pivo a minerálku. Proč? Protože jsem v potravinářství pracoval 18 let.
Jedna ze spotřebitelských organizací učinila testy složení značkových produktů a přišla na to, že například jeden nejmenovaný populární nápoj obsahuje v dvoulitrové láhvi tolik cukru, jako by v ní bylo 84 kostek.
Jenže Slovákům, Čechům, Bulharům a dalším nedopřejí ani ten cukr.
Čím tedy cukr nahrazují?
Značnou část cukru nahrazují izoglukózovým sirupem, který má stejnou sladící schopnost, jen jej třeba užít méně a o to více můžou přidat do nápoje vody. Dokonce káva dovážená pro některé východní státy obsahuje až pět procent obilnin.
Napříč tomu je ten nápoj v Rakousku možná stejně drahý jako na Slovensku…
Není, v Rakousku je levnější. Rakouští obchodníci nejsou až tak nenažraní. Mají nižší obchodní marže. Stejné supermarkety si tam dovolují méně, než u nás, protože u nás jim to dovolíme. My všichni. Jsme benevolentní.
Často se hovoří, že potraviny u nás jsou levné, protože jsme chudobní.
Chiméra. Podívejte se na oficiální čísla ze stejné síti supermarketů. 250-gramové máslo stálo včera na Slovensku 1,78 eura, v Rakousku 1,39 eura a v Německu 0,85 eura. Kdyby v Německu prodávali v supermarketu toto máslo za 1,78 eura, tak by se jim zákazníci vysmáli.
Filozofie, že máme levné potraviny, protože jsme chudobní jednoduše nesedí. Němci by potom museli být o polovinu chudobnější. Zvykli jsme si přijímat filozofii obchodníků a hovořit o ni jako o pravdě. V médiích se objeví informace, že je špatná úroda a supermarkety hned ječí, že se budou zvedat ceny.
Jejich výmluvy jsme si osvojily namísto toho, abychom hledaly jiné zdroje.
Zákazník ale nemá mnoho šancí. Kde si sežene jiné zdroje potravin?
Já mám například své dodavatele masa, kteří jsou přiliž malí na to, aby dodávali do supermarketů. Zeleninu mám v sezóně od sousedů. Diverzifikace nákupů potravin začíná být populární i na Západě.
Ale zeleninu a ovoce od sousedů máte jen v létě a na jaře a v supermarketech je vždy.
Kdo potřebuje jahody uprostřed ledna? Jen zlá macecha v pohádce. Jenže nám natlačili do hlav, že mít jahody v zimě je fajn, i když jejich cesta k nám trvá i týden. Nemají chuť, nevoní, jsou jen pěkně barevné a drahé.
Problém levných potravin na Západě tkví možná i v tom, že tam mají zemědělství více dotované.
Je více dotované, ale ne tolik, aby byly tak velké rozdíly v cenách. Problémy s potravinami nastaly počátkem dvacátého století, kdy se z výroby potravin stal průmysl. Ekonomické ukazatele dostaly přednost před zásady výživy.
Dospěli jsme do stádia, kdy na evropských pultech dnes leží 170 tisíc druhů potravin a stále se spekuluje jak a kde je ještě inovovat. Výroba potravin je globalizovaná, musí se vyrábět jinak, jako kdyby je dělali doma.
Upravovat, konzervovat, přidávat látky, aby to nějak vypadalo po celou dobu spotřeby a aby to přežilo transport. Jenomže prvotní suroviny se tím ničí.
Pokud je tedy na trhu 170-tisíc výrobků, tak si lidé můžou vybrat kvalitu a nemusí si kupovat špatný produkt.
Když začal Henry Ford vyrábět průmyslově automobily, tak řekl : U mně dostanete automobil jakékoliv barvy, pokud bude černá. To samé platí i pro potraviny a je zbytečné zmiňovat, že na evropských pultech jsou tisíce výrobků a u nás dostanete jen to co vám obchodník nabídne.
Čím dál více populární a i dražší jsou biopotraviny. Jsou dobré?
Geniální nápad, ale většinou podvod. Co jsou biopotraviny, když je oficiálně povolené používat v nich 50 druhů éček? I ty éčka jsou vyrobeny biotechnologií? Momentálně je na trhu 56-tisíc druhů potravin s nálepkou bio, což se již blíží ke třetině všech potravin na trhu.
V Německu vypukl skandál s vejci, jakmile se zjistilo, že farmář dodával na trh milióny vajec deklarovaných jako bio a většina kuřat byla přitom chována v klecích. Představte si, že by měl dodávat vejce v bio kvalitě do velké sítě supermarketů.
Velmi těžko by dokázal zvládnout toto množství, kdyby jen sbíral vajíčka, které slepice poztráceli po farmě.
Zastánci biopotravin ale hovoří, že přísná kontrola špatná vejce odhalila, tudíž trvat na bio kvalitě má význam…
Víte jak ta „přísná“ kontrola odhalila skandál? Že jim to vyzradil bývalý zaměstnanec farmy, kterého vykopli. Pil jsem bio-vodku i bio-víno. Ať mi někdo vysvětlí, jak můžou zkontrolovat, že je vodka bio? Při její výrobě musí následovat stovky kroků.
A nebo v Německu je velko-pekárna, která vyrábí bio-chléb. Kvašení ale podporují enzymy. Taky se zjistilo, že i suroviny si nechají dovážet. Firma chléb jen peče a chlubí se, že rozváží bio-chléb po celém Německu a i na sever Itálie.
Jak to může být bio, když těsto předmíchají, stabilizují a týden s ním manipulují.
Před časem jste přeložil knihu německého autora Thila Bosého zvanou Falšovatelé jídla. Jeho údajně potravináři nenávidí.
Právě tento případ o bio-chlebu je z jeho knížky. On například popisuje, jak s posvěcením Evropské unie začínají výrobci snižovat gramáž potravin s tím, že ceny nechají stejné. Thilo Bode založil a vede spotřebitelskou organizaci Foodwatch a je fakt, že jej většina potravinářů nenávidí.
Často vystupuje v televizních pořadech, jezdí po zemi a momentálně vede i spoustu soudních sporů. Na příkladech uvádí, jak nás výrobci nachytávají hezkými obaly a nápisy welness, bio a podobně.
Připomíná, že výrobce jistého jogurtového nápoje, který je známý i u nás, musel v Americe zaplatit 35 miliónů eur jako mimosoudní vyrovnání, protože sliboval po vypití nápoje vše možné.
Patří dnes potravinářství mezi největší byznys?
Ano, vždyť například v Německu jdou na reklamu potravin větší prostředky, než na reklamu automobilů, i když je Německo automobilová velmoc. Je to ohromný byznys, protože každý potřebuje jíst.
Bude to takto pokračovat?
Věřím, že lidé jednou začnou přemýšlet o tom co jedí. Potom se vzpamatují i firmy, protože jsou velmi citlivé na svůj obrat. Důležité je také si zvolit politiky, kteří něco změní.
Roky se hovoří o pastech na děti, které jsou u pokladen – vystavené cukrovinky. Tam začíná závislost. Jestliže budeme mít politiky, kteří neřídí společnosti, mohli by tento problém zlikvidovat.
Samozřejmě se jedná o globální problém.
Slovenský ministr zemědělství Jahnátek začal po svém nástupu dost ostře jmenovat všechny nedostatky v supermarketech, na které přicházejí kontroloři.
http://www.avatar07.cz/news/sokujici-lzi-o-potravinach-rozhovor-s-clovekem-z-branze-ktery-odhaluje-jaky-hnus-jime-1/
Éčka: Proč se jich máme bát | Žena.cz
KDE SE VZALA?
Kód E zavedla Evropská unie s cílem poskytnout spotřebiteli informaci o tom, že obsažená přídatná látka je bezpečná.
Znamená, že pokud je v potravině takto označená přídatná látka, je důkladně toxikologicky prozkoumána a schválena úřady pro použití do potravin.
Podle zpráv, které se na nás valí, by se člověk musel bát cokoliv sníst.
Strašnou pověst mají tzv. éčka. K čemu vlastně slouží a mohou být pro nás opravdu nebezpečná?
Hovorově se jim říká éčka, ovšem správně to jsou potravinářská aditiva neboli přídatné látky, které najdeme v potravinách a nápojích.
U citlivých osob mohou vyvolat reakce podobné alergickým, astmatické záchvaty, průjmy, nevolnosti a řadu dalších.
Bývají také spojována se vznikem nádorů nebo s nepříznivým vlivem na reprodukci, vývoj plodu, pozornost a aktivitu dětí.
V čem je problém?
Největší nebezpečí přídatných látek nespočívá ani tak v nich samotných jako spíš v potravinách, v nichž se vyskytují. Aditiva totiž často maskují laciné náhražky použité při výrobě potraviny a obvykle se vyskytují v trvanlivých potravinách s vysokým obsahem tuků, cukru, čistých škrobů a soli.
Název získaly podle svého označení písmenem E, za kterým je uveden číselný kód. Éčka prodlužují dobu trvanlivosti, upravují a zvýrazňují chuť a barvu potravin. Jejich seznam musí být uveden na obalu výrobku v sestupném pořadí dle množství, v jakém jsou v potravině obsaženy.
Fígle výrobců
Vedle uvedených vlastností ulehčují éčka život také výrobcům, kteří je využívají k tomu, aby ušetřili náklady spojené s výrobou potravin. To se samozřejmě projeví i na nízké ceně výrobku, která při nákupu hraje u většiny lidí rozhodující roli.
Výrobci využívají také jeden oblíbený fígl: na obaly nevypisují zkratky „éček“, ale jejich plné názvy, takže běžný spotřebitel chudák ani netuší, kolik umělých látek, často nebezpečných, výrobek obsahuje.
Kromě toho se při výrobě používají i různé balící plyny jako argon, helium či dusík, které se zavádí do obalu, čímž se prodlužuje také trvanlivost potravin. Na obalu pak čteme pouze „Baleno v ochranné atmosféře“.
BIO s dusitanem?
Éčka byste nehledali asi v BIO potravinách. Skutečnost je ovšem taková, že tam jsou: při výrobě bio potravin je povoleno použití 36 vybraných přídatných látek.
Jedná se většinou o látky přírodního charakteru, například kyselina askorbová, kyselina jablečná, vinan draselný, uhličitan sodný, oxid uhličitý.
POZOR! Mimo tyto jsou dnes v EU povolena i aditiva, která bychom v bio potravinách nečekali a ani nehledali. Je to například dusitan sodný, právě jedno z nebezpečných éček.
Jak moc jsou škodlivá?
Je pravda, že éčka slouží jako ochrana potravin před zkažením či plísněmi, které jsou pro náš organismus velmi nebezpečné.
Navíc je celá řada těchto látek přírodního původu a zdraví prospěšných, např. vitaminy nebo výtažky z různých řas.
Na druhou stranu je očividné, že za označením písmene a kódu se často schovávají podezřelé chemikálie nejasného původu. Mohou být příčinou nejrůznějších zdravotních potíží.
Na éčka by si měli dát pozor hlavně alergici a malé děti. Na ně myslí vyhláška regulující používání aditiv v potravinách určených pro děti do tří let.
Limonády radši ne!
Regulace se však netýká limonád obsahujících barviva, sladidla a konzervační látky, zmrzlin a cukrovinek, které tyto přísady také ve velké míře obsahují. Proto by se dětem měly dávat jen s největší opatrností, a pokud možno vůbec ne. Éčka jsou vyráběná uměle, nebo získávané z přírodních surovin, což ale pro jejich vliv na lidské zdraví není určující.
Do nápojů se nejčastěji přidávají konzervanty, barviva a sladidla. Mezi éčky v nápojích najdeme jak neškodné látky, například kyselinu citronovou nebo vitaminy, tak i látky, jejichž použití je sporné.
Vědecké poznatky totiž ukazují, že některé látky přidávané do potravin mohou mít **špatný vliv na děti** – jsou dokonce dávány do souvislosti s jejich hyperaktivitou.
Patří mezi ně barviva E 110, E 104, E 122, E 129, E 102 a E 124.
Nejsme přece zvířata
Množství aditiv použitých v potravinách je stanoveno příslušnou vyhláškou. Má to ale háček, takže i v případě éček platí, že méně je více. Pro každou přídatnou látku je určena přijatelná denní dávka, tedy takové množství, které by při denní konzumaci po celý život nemělo vést ke zdravotním rizikům.
Většina potravinářských aditiv je však zkoušena pouze na zvířatech – některé látky mohou působit více na organizmus hlodavce než na organizmus člověka a naopak, některé nežádoucí účinky se nemusí při pokusech na zvířatech vůbec projevit. Při určování bezpečného množství dané látky se však také nepočítá s tím, že zároveň člověk zkonzumuje řadu dalších látek, jejichž účinky se mohou sčítat nebo i násobit
Nebezpečná příchuť
Mléko a mléčné výrobky jsou pro naše zdraví velice důležité kvůli obsahu plnohodnotných bílkovin a vápníku. Zakysané výrobky navíc obsahují zdraví prospěšné bakterie mléčného kvašení.
Za skvělou chutí a perfektní konzistencí vašeho oblíbeného jogurtu se však mohou skrývat právě éčka.
Pozor byste si měli dát na slovo „příchuť“ v názvech potravin. Jogurt s jahodovou „příchutí“ neznamená, že jsou v něm skutečně jahody.
V jogurtech často najdete také různá zahušťovadla jako např. xanthan. Často jej nalezneme v produktech s nízkým obsahem tuku, kde právě nahrazuje jeho zahušťovací funkci. To platí hlavně u tzv. light výrobků.
Jak se tedy ve všech těch éčkách zorientovat? Pomoci může internet – najdete tam seznamy „hodných“ a „zlých“ éček, ale i konkrétních výrobků s upozorněním na to, kterým byste se raději měli vyhnout. S orientací vám pomůže například http://ecka.xf.cz/ nebo www.emulgatory.cz.
Video Mohlo by Vás také zajímat: Kontra: Neumíme sdílet veřejný prostor. Řidiči často netuší, jak nebezpečná je to hra | Video: Michael Rozsypal, Daniela Drtinová
Éčka v potravinách: Která jsou problematická a kde je najdeme
- Éčka – přísady do potravin, které zlepšují jejich vzhled, trvanlivost, vůni nebo konzistenci. Jsou neodmyslitelnou součástí moderní doby, jen díky nim máme průmyslově zpracované pochoutky jako chipsy, bonbony nebo instantní polévky. Ale ne vždy jsou tyto ingredience nejzdravější, dokonce jich řada musela být kvůli nebezpečí pro zdraví zakázána. Jiné se pohybují na hraně, tedy o zákazu se buď diskutuje, nebo je jejich množství omezeno. Mezi éčka se ale řadí i obyčejné vitamíny, tudíž není nutné zatracovat úplně všechny. Podívejte se, které látky jsou potenciálně nebezpečné a v jakých potravinách je najdete.
-
Asi není překvapením, že nejvíce éček, která lze označit jako nevhodné k časté konzumaci, se vyskytuje mezi barvivy. Pomyslným „králem“ jedovatosti jsou pak modrá éčka, protože stále neexistují efektivní přírodní alternativy. Jinými slovy zatímco ostatní barvy už se hojně nahrazují například výtažky ze zeleniny, u modré jsme zatím odkázáni na čistou chemii, byť i v tomto ohledu svítá na lepší časy.
Problematické je například barvivo E132 indigotin (CI potravinářská modř 1). Najdete ho například v různých sladkostech, zmrzlinách, mléčných výrobcích ale i krmivu pro zvířata. Jednoduše tam, kde je potřeba získat sytě modrou barvu. Své použití má i ve zdravotnictví při diagnostice. U citlivých jedinců může vyvolat zvracení, nevolnost, kožní vyrážky nebo vysoký krevní tlak, řešilo se také vyvolávání nádorů u myší, to se ale nepotvrdilo.Podobně, snad ještě hůře, je na tom E133 brilantní modř FCF (CI potravinářská modř 1). Opět ji najdeme hlavně v cukrovinkách a zmrzlině či nápojích. U E133 existuje vážné podezření, že zvyšuje hyperaktivitu dětí, proto by se mu měli vyhnout hlavně vaše ratolesti, situaci ale komplikuje, že nejčastěji se vyskytuje v bonbonech, které konzumují právě děti. Barvivo se vyrábí z uhelného dehtu.
-
Následně se přesuneme k červeným barvivům. U nich je stav trochu odlišný, některá byla tak jedovatá, že už byla v Evropské unii zakázána, nebo je jejich používání tak přísně omezeno, že je najdeme jen ve velmi úzké skupině potravin. Týká se to například E123 amarantu (CI potravinářská červeň 9), ten se může přidávat jen do alkoholu, vín a jiker. Už od 80. let minulého století se totiž diskutuje o tom, že může jít o potenciální karcinogen, v USA je zakázán více než 30 let.
Zakázané je v Evropské unii i barvivo E121 citronová červeň 2. To není nutně jen červené, ale i oranžové a žluté. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) jej hodnotí jako potenciální karcinogen, obecně se tak používá už jen k barvení citrusové kůry, hlavně u pomerančů. Ano, pomeranče se někdy dobarvují, přistupuje se k tomu například na Floridě, když plody nestihnou před sklizní nachytat dostatek slunce a vyvinout si svou charakteristickou barvu. Citrusová kůra by se tak nikdy neměla používat bez důkladného omytí, a to i proto, že na citrusy se aplikuje největší množství pesticidů.
Třetí červené barvivo je E124 ponceau 4R (CI potravinářská červeň 7). To můžete nalézt i pod názvem košenilová červen A, ale pozor, nezaměňovat s přírodní košenilovou červenou. Tato se vyrábí synteticky z uhelného dehtu a barví se s ní hlavně cukrovinky, žvýkačky, kečupy, zmrzliny nebo rybí výrobky (pomazánky a lá losos a podobně). Je spojována s dětskou hyperaktivitou a alergickými reakcemi, což musí být uvedeno na balení výrobku.
Přírodní košenila se skrývá pod označením E120 karmín (kyselina karmínová). To jsou ti slavní rozemletí brouci, konkrétně vysušená těla hmyzu červce nopálového. Potraviny obarvené touto látkou tudíž nejsou vhodné pro vegany. Barvivo se přidává do cukrovinek, ale často také do uzenin – můžete si být jistí, že v průměrném supermarketu najdete minimálně jeden salám, který bude karmínem obarven. Nutno podotknout, že ze zmíněných červených éček se s E120 pojí nejméně rizik, ale opět se hovoří o možnosti dětské hyperaktivity a alergických reakcích.
Poslední červené barvivo, tedy spíše skupina barviv, které zmíníme, je E129 červeň allura AC (CI potravinářská červeň 17). Zda je skutečně potenciálně nebezpečné, je otázka. Dlouho se mělo zato, že může způsobovat zdravotní problémy, pak se ale ukázalo, že studie byly chybné a jejich výsledky nepřesvědčivé. Používá se k barvení skladností a dezertů. Některé seznamy jej i nadále uvádí mezi nebezpečná éčka, některé ne. -
Zakázané pro přidávání do potravin kvůli možné toxicitě je v Evropské unii žluté barvivo E107 žluť 2G. Momentálně jej najdete jen v nápojích.
Oproti tomu se stále používá E110 žluť SY (CI potravinářská žluť 3), o které se dlouho debatuje jako možném karcinogenu, ale dosavadní výsledky nebyly přesvědčivé, takže zatím nebylo používání zakázáno, jen omezeno množstvím. A na balení produktu musí být upozornění. V souvislosti s tímto barvivem se rovněž uvádí hyperaktivita dětí, alergické a astmatické záchvaty. Látka se používá k barvení cukrovinek, instantních polévek nebo hořčic.
Upozornění na možné způsobování hyperaktivity u dětí musí být uvedeno i u E104 chinolinové žluti (CI potravinářská žluť 13). Opět jde o žluté barvivo, které najdeme ve sladkostech, mléčných výrobcích, sirupech nebo v alkoholu. Hrozí po něm alergické reakce.
Pomyslné žezlo potenciálně nejnebezpečnějšího žlutého barviva nese E102 tartrazin (CI potravinářská žluť). Má citronovou barvu, tak jej opět najdeme v cukrovinkách (marcipán), instantních polévkách nebo hořčicích. Také se řadí mezi barviva, jejichž použití vyžaduje upozornění na obalu, že může způsobovat hyperaktivitu u dětí. Ale jsou u něj popisovány i migréna a rozmazané vidění. - Vášnivá debata se aktuálně vede o bezpečnosti bílého barviva E171 (oxid titaničitý). Zatím je povolený a široce používaný například v cukrářských polevách a žvýkačkách, ale Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) v květnu doporučil jeho užívání v potravinách ukončit z důvodů možné neurotoxicity. Dospěl také k názoru, že nelze určit minimální bezpečnou dávku, nemluvě o tom, že není jasné, jaký vliv na zdraví má jeho nanoforma, jejíž používání se rozšiřuje. Aktuálně se čeká, jak se k tomu postaví Evropská komise.
-
Svoji vlastní kategorii éček, která nejsou doporučována k časté konzumaci, mají umělá sladidla. Že je něco bez cukru, totiž nutně neznamená, že je to zdravější.
Široce používaný je například E951 aspartam, který je zhruba 200krát sladší než cukr a najdete jej ve všech možných limonádách a bonbonech. O tom, zda negativně ovlivňuje zdraví, se dodnes vedou diskuze. Zastánci jeho používání argumentují tím, že existuje velké množství studií prokazující, že je neškodný. Jiné strany se ale domnívají, že jeho potenciální karcinogenní efekty nebyly dostatečně vyvráceny, navíc je faktem, že aspartam se v těle rozkládá na metanol. A ten je jedovatý. Ovšem metanol se v těle tvoří po požití i některých přírodních látek a jeho nízké úrovně toxické nejsou.Jisté je, že aspartam je o něco bezpečnější než jiná umělá sladidla, například E952 cyklamáty. Ty se opět přidávají do nápojů nebo potravin pro diabetiky a například v USA jsou zakázány. Evropa povolení drží a argumentuje tím, že studie, že které vychází Amerika, není dokonalá. Nicméně ve spojitosti s cyklamáty se hovoří o zvyšování účinků karcinogenů a riziku rakoviny močového měchýře, když se látka používá ve spojitosti s jiným umělým sladidlem, sacharinem (E954).
Toto ale opět bylo podle některých hlasů vyvráceno a zmiňuje se, že pokud nějaké karcinogenní účinky sacharinu existují, tak vychází z nečistot v něm. Technologicky se tak pracuje na tom je ze sacharinu odstraňovat. -
Nemůžeme zapomenout ani na nejslavnější éčko, sodnou sůl kyseliny glutamové E621, která se do jídla přidává jako zvýrazňovač chuti. Typicky je spojována s asijskými pokrmy, tedy instantními nudlemi, sojovými omáčkami a kořenícími směsi. Dříve v Česku platilo nařízení, že pokud potravina glumatát sodný obsahuje, na balení muselo být varování. Tato povinnost ale byla zrušena.
Obecně platí, že látka by se neměla konzumovat ve zvýšeném množství, i jeho limity jsou přísné. Je ale tak široce používaný, že pokud vaše strava obsahuje převážně instantní jídla, tak se do možných problémů s glutamátem dostáváte. Kdo je citlivý, může u něj vyvolat bolesti hlavy, v krajním případě i nevolnost a halucinace. Neměly by ho také konzumovat děti, a tak se do potravin jim určeným nepřidává. -
Další poměrně kontroverzní skupinou jsou dusitany, které se přidávají především do uzenin jako konzervanty. Plní v nich zásadní funkci, zabraňují množení bakterie Clostridium botulinum, jejíž požití může způsobit ochrnutí svalů až smrt. Také stabilizují barvu, šunky a salámy díky nic vypadají více sytě růžově. Existují dva hlavní éčkové dusitany – E250 dusitan sodný a E252 dusitan draselný.
Vezmeme to popořadě. Dusitan sodný je problematický proto, že při smažení se z něj v reakci s aminokyselinami tvoří nitrosaminy, což jsou velmi silné karcinogeny. Je to také důvod, proč smažená slanina, byť chuťově velmi atraktivní, není nic zdravého.
Dusitan sodný ale i sám o sobě, když ho zkonzumujete velké množství, může způsobovat nevolnost a u malých dětí hrozí vyvolání methemoglobinémie (bránění přenosu kyslíku v krvi). Neustále se tak řeší, jestli by bylo možné dusitan sodný z uzenin dostat pryč nebo ho alespoň omezit, negativní účinky se negují například přidáním některých vitamínů, nicméně adekvátní náhrada zatím neexistuje. Riziko otravy botulotoxinem je příliš velké a upřímně, tomu dusitany opravdu zabraňují.
Skoro totožný popis platí u dusitanu draselného. -
U každé debaty o potenciálně nebezpečných éčkách je důležité připomenout to nejdůležitější – dávkování. Pro většinu látek existují přísné evropské limity, případně omezení pro určitý druh produktu, které vycházejí z vědeckého posouzení. Když sem tam sníte potraviny s látkami vyjmenovanými v tomto článku, nestane se vůbec nic. Problém nastává tehdy, když byste je konzumovali denně a ve velkém množství.
Navíc zmíněná éčka se obvykle nachází v průmyslově zpracovaných potravinách, které nejsou nejdravější už od základu – všichni víme, že není vhodné jíst každý den štangli salámu a zapíjet to dvěma litry modré limonády s umělými sladidly. Cesta ze zdraví vede přes vyváženou stravu, kde jsou polotovary, mražená a instantní hotová jídla a balené cukrovinky jen občasný bonus.
Dodržování stanovených limitů v Česku kontroluje Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), problematice éček se pak věnuje Národní referenční laboratoř pro aditiva v potravinách Státního zdravotního ústavu. Na obale každého produktu musí být všechny přidané látky vyjmenovány v pořadí podle výše obsahu.