Motivovat děti ke čtení je v dnešní uspěchané době čím dál těží. Vidět dítě, které si samo od sebe vezme knížku a začte se, je dnes téměř rarita. Své o tom ví spisovatelka a zakladatelka nakladatelství Meander Iva Pecháčková. Proč čtenářská gramotnost u dětí neustále klesá a jak to můžeme změnit?
Když se poohlédneme do 80. a 90. let minulého století, vidíte zde nějaký posun v četbě u dětí?
Problém je, že se stále dalšími novými technickými vynálezy a technologiemi a internetem nejvíc se svět stále zrychluje a času na život máme čím dál méně.
Když si uvědomím, kolik času jsem měla na čtení před půlstoletím a kolik ho mám dnes, nedá se to ani porovnat. Všechny vynálezy, které nám měly pomoci čas ušetřit, nám ho vlastně stále sofistikovaněji kradou.
S tím souvisí i to, že v konkurenci se všemi těmito vynálezy kniha vyžadující soustředěné intelektuální úsilí stále více ztrácí.
Abych to shrnula. Času na tak náročnou a namáhavou činnost, jako je čtení, se nedostává. Pokud dětem a mládeži nějaká chvilka zbyde, daleko zábavněji a bez námahy ji stráví u počítače nebo tabletu.
Je vhodné dětem číst už od malička, může to v nich vyvolat kladnější postoj ke čtení v pozdějším věku?
Já to vidím tak, že děti, se kterými rodiče odmala četli, nemohou bez čtení už vůbec být. A ty, které vyrůstaly bez zájmu o knihy, protože tento zájem ani u svých rodičů nepozorovaly, už to ani žádná škola, ani žádná kouzelná babička nenaučí.
Jde skutečně o to nezaspat ten čas, kdy se u nejmenších dětí formuje zájem o svět kolem a vštípit jim, že na základním místě v něm stojí kniha. To je raději nenaučte zavazovat tkaničky nebo jíst příborem.
Nečtením své děti poškozujeme víc, než jsme vůbec schopni domyslet.
Jak tedy podpořit čtenářskou gramotnost u dětí?
Termín „čtenářská gramotnost“ je pro mě vlastně umělý a na škole nezávislý. Vše záleží jen a jen na rodině, ve které dítě vidí, že rodiče čtou.
Pokud první knihu spatří až při školní návštěvě místní knihovny, je to špatně.
Škola jistě dělá, co umí, ale ze svých návštěv, ať již besed, čtení nebo přednášek v různých školách vím, že to vůbec není snadné a přimět děti číst dává školám čím dál větší práci.
Podporujete literárně dramatický festival Děti, čtete? O čem přesně tento projekt je?
Tento dnes již velký literární festival je součástí projektu UNESCO Praha – město literatury a je ze 4 velkých pražských literárních festivalů jediným pro děti.
Vznikl vlastně z potřeby malých zapálených nakladatelství jako bylo Brio, Labyrint, Meander, Baobab a dalších, které knížky pro děti začaly dělat netradičně a s velkým nasazením.
Oproti velkým nakladatelstvím však neměly skoro žádné prostředky na jejich propagaci a měly tedy potíže dostat je ke svým čtenářům.
Na tomto festivalu se tyto knihy dětem představily v různých dílnách literárních, výtvarných, divadelních i filmových. Posledních 6 let je základem výběru festivalového programu katalog Nejlepší knihy dětem vydávaný SČKN a IBBY, v němž je přehled toho nejlepšího, co zde v daném roce pro děti vyjde. Takže co bod v programu festivalu, to nejlepší kniha roku.
Je nějaký rozdíl mezi četbou u dívek a u chlapců?
Dívky obecně čtou víc a raději než kluci. Vysvětluji si to tím, že zatímco chlapci řádí a jsou věčně rozptýlení vším, co se děje kolem. Dívky dávají ve škole pozor, sledují, co paní učitelka říká a lépe se soustředí. Právě schopnost koncentrace je vlastnost, která v dnešní stále rychlejší době nachází čím dál větší uplatnění a zajišťuje životní úspěch.
Co dělat, když dítě zcela odmítá číst, jak motivovat?
Člověk to nesmí vzdát, důsledně den po dni se ke knihám vracet, ale musí být velmi tolerantní a velmi empatický, když zrovna dítě nemá chuť, nenutit ho. Osvědčuje se čtení nahlas – můžeme se s dítětem v četbě střídat, dopovídat si konec, když už je četbou unavené.
Slavný francouzský spisovatel Daniel Pennac (jehož vtipnou a velmi čtivou tetralogii pro nečtoucí děti KAMO jsem nedávno vydala) o tom velmi dobře píše v knize Jako román.
Ta kniha je vlastně velmi zábavná esej o tom, proč děti nečtou a jak s dětmi číst. A autor v ní na základě své učitelské praxe sestavil dokonce desatero, jehož se rodič musí držet, když nechce potomka od čtení odradit navždy.
Jsou tam takové zásady jako Právo knihu nedočíst, Právo číst cokoli, Právo přeskakovat stránky…
Už jsme hovořily o tom, jak motivovat ke čtení dítě. Co byste ale poradila rodičům, kteří po vyčerpávajícím pracovním dni „nemají sílu“ na čtení večerní pohádky?
Tak takovým bych doporučila něco aspoň zazpívat. A klidně něco z lidovek, které známe z povinné výuky ze školy – naučit děti české a moravské národní písničky vůbec není špatné.
Paní učitelko, naučte to dítě
Kdo je zodpovědný za to, aby dítě něco umělo? Ať už se bavíme o jakékoliv dovednosti, kterou by si mělo dítě osvojit. Co když nechce třeba psát? Je to paní učitelka ve školce nebo ve škole?
Já myslím, že rozhodně ne. Na prvním místě je samozřejmě dítě. Je to jeho zodpovědnost. Už od malička je jeho zodpovědností naučit se lézt a pak chodit, běhat, lézt po výškách, držet rovnováhu. Je to všechno na něm a je to v jeho zájmu. Je to naprosto instinktivní. A tak pracuje, učí se, zkouší, padá a zase to zkouší.
Pak nastoupí do školky a má si osvojit další činnosti. Tentokrát to ale nejsou ty, které lze považovat za instinktivní, jako bylo to běhání. Má se naučit držet tužku, možná zpívat, možná stavět puzzle a hromadu dalších věcí. Jenže se může stát, že dítě prostě baví věc jenom jedna a těm ostatním se nechce věnovat.
Prostě ho třeba baví puzzle nebo stavebnice a tužku do ruky nevezme, jak je týden dlouhý. Řeknete si: “No, nevadí, prostě je takové. Tak to přijde později.” Ano, může to tak být a často je. Také nechávám dlouhou dobu na to, aby se to samo srovnalo. Jenže na druhou stranu se pak může stát, že přijde šestý nebo sedmý rok a začne se blížit zápis do školy.
A když stále ještě dítě nevezme dítě do ruky tužku, začíná to být problém. A zde vyvstává otázka… kdo ho to má naučit? Kdo je ten, kdo je za to zodpovědný, aby tu tužku do ruky bral a učil se i grafomotoriku? Jedna věc je svobodná vůle dítěte. A věřte mi, že já jsem zrovna ten, kdo se jí snaží ze všech sil respektovat.
Na druhou stranu si myslím, že nemůžu dítě vyloučit z této společnosti a držet ho do smrti stranou všeho. A pro život v této společnosti je prostě potřeba se naučit číst, psát a počítat. Alespoň v základu rozhodně ano. Ještě lépe ne jen v základu. Od toho se bude jednou odvíjet celé další vzdělávání.
Třeťák, který nebude umět psát, bude nutně odsunut svými vrstevníky a zkomplikuje mu to pravděpodobně celý další život. Zkrátka psaní je potřeba. Tak kdo je tedy za to ten zodpovědný? Dítě samo nemá potřebu. Tak pak tedy učitel nebo rodič?
Můj názor je, že rozhodně rodič. Učitel projde životem dítěte a zase z něj odejde. Když to bude dobrý učitel, dítě si ho zapamatuje. Ale to je vše. Až na velmi vzácné výjimky se pravděpodobně už dále stýkat nebudou.
Je jedno, že z pohledu zákona je tím vzdělavatelem učitel. Faktickou odpovědnost nese vždycky rodič. Je to jeho dítě. On má ten nejvyšší zájem na tom, aby obstálo v životě.
Má tedy rodič být ten, kdo začne na dítě tlačit a “donutí” ho vzít si tužku?
Jak tedy na to?
Už mé články znáte a víte, že tohle je forma, kterou nerada volím. Rodič je sice podle mě ten zodpovědný, ale formu může volit různou. Mnohem užitečnější než donucení je sáhnout si do svého svědomí. Zeptat se sám sebe, jaký dávám dítěti vzor? Jaké je prostředí, ve kterém žije? Je nějak motivující pro tu činnost, kterou se má učit?
Já si takhle uvědomila, že mé první dítě se nechce učit psací písmo. A když jsem se důkladně zamyslela, došla jsem zhruba k tomuhle… Já psací písmo vlastně vůbec nepoužívám. Když píšu nákupní seznam, píšu ho tiskacím. Když mám období a píšu nějaký deníček, jsem u toho zpravidla sama. A když píšu něco delšího, třeba i tohle, píšu to na počítači.
Kde by mělo tedy dítě vzít motivaci se učit psací písmo? Proč, když jeho praktické použití nikde nevidí? Když už mě vidí s papírem a tužkou, je tam tiskací písmo. Když jsem si tohle uvědomila, došlo mi, že s tím musím něco udělat já. Ne, snažit se tlačit na dítě, aby se učilo psací jenom kvůli písance nebo paní učitelce. Nenutit.
Ale vytvořit takové prostředí, aby bylo motivující k používání psacího písma. A tak jsem své dceři tenkrát začala psát dopisy. Psacím písmem jako vymyšlená princezna jsem jí posílala dopisy. A ona mi tím pádem chtěla psacím odpovídat. Byla to výborná hra, která nás obě bavila. Nechávaly jsme si dopisy smotané do ruličky na klice.
A za pár týdnů dopisování bylo psací písmo pokořeno.
Ale musela jsem si nejdřív přiznat, že je mou vlastní zodpovědností dítě motivovat a připravit motivující prostředí. Ano, můžu se domlouvat a radit s paní učitelkou, faktická zodpovědnost stále zůstává moje.
Takže pokud vašemu dítěti něco nejde, cokoliv, je čas se zamyslet, jak je to s jeho motivací k této činnosti a co vidí kolem sebe. Rodiče jsou ale ten největší vzor, který se dítě snaží napodobovat a podle toho ke vzdělávání přistupovat. Když se tím řídíme, je to pak kupodivu o dost lehčí.
Jak motivovat děti ke čtení
Děti, které rády čtou, lépe zvládají gramatiku, mívají lepší písemný projev, větší představivost a slovní zásobu. Co ale dělat, když se dětem do čtení nechce? Přinášíme dva tipy, jak u dětí probudit motivaci ke čtení.
Předně je třeba si říci, že dogmata neexistují ani v otázce čtenářství. Desítky přečtených knížek nejsou automatickou garancí dobrého prospěchu, natož pak šťastně prožitého života. Čtení také nerovná se jen beletrie či poezie.
Jsou čtenáři, kteří za celý život nepřečtou jediný příběh či román, za to však hltají zájmově naučnou a odbornou literaturu. Jim užší slovní zásoba či menší představivost také jistě nechybí.
Přesto však se shodneme, že čtení má klíčový význam pro děti i dospělé a že je úkolem nás, dospělí, pokusit se děti získat pro tuto vášeň. Jak tedy na to?
Nenaléhejte, ale ukažte přínos knih pro děti
I u čtení platí, že nátlak, byť sebelépe míněný, ke zdárnému cíli nevede. My, rodiče, se musíme obrnit trpělivostí a hledat jemnější cesty.
Ukažte knihu jako zdroj zajímavých informací či příběhů. Jedete-li na výlet či dovolenou, vezměte s sebou tématicky laděnou dětskou knížku.
Dohledávejte si s dětmi informace k navštíveným místům, přečtěte jim příběh, legendu či báji z tohoto místa.
Krásný příklad nabízí kniha Profesor Astrokocour: Křížem krážem lidským tělem. V této knize dokazuje autor a zároveň fyzik Dominic Walliman, že zvládá biologii stejně dobře jako fyziku v prvním dobrodružstvím Profesora Astrokocoura do Vesmíru.
Křížem krážem lidským tělem vtahuje malé čtenáře do objevování lidského těla od těch nejzákladnějších otázek a pozvolna postupuje k představení nejdůležitějších kostí, svalů a orgánů.
Profesor Astorkocour nepohlíží na lidské tělo pouze zvenku, ale má svůj zmenšovač a vše si čtenář může důkladně prohlédnout i zevnitř. K objevování toho je mnoho!
Jinou motivací je zapojení dětí do charitativního projektu Čtení pomáhá. V něm si dítě najde knihu, kterou přečetlo (třeba i v rámci povinné četby) a zodpoví na otázky, které se k ní vztahují.
Odpoví-li správně, získává kredit 50 Kč, který může věnovat na vybrané charitativní projekty. Vědět, že nečtu kvůli známce či radosti rodičů, ale pro pomoc jinému dítěti, staví dětské čtení do jiného světla.
Dítě si navíc může vybrat i vcelku snadné a zábavné knížky.
Nabídněte různé formy čtení pro děti
Některým dětem nesedí tvar a podoba knížky plné písmenek, protože jsou zaměřené spíše vizuálně. Ani to není na překážku, stačí vybrat komiks, který v sobě umně kloubí kvalitní výtvarnou stránku a dobrý textový scénář. Doporučit rozhodně můžeme např. sérii Dobrodružství Rychlé Veverky od Pavla Čecha.
Co ale na děti nejvíce zapůsobí?
Láskyplná a nenaléhající nabídka rodičů.
Zkuste dětem občas jen tak, mimo vzývaný večerní rituál (ve kterém je ale někdy přeci jen cítit trocha toho rodičovského chtění), přečíst kousek zajímavého textu, vysvětlit, co vás na něm zaujalo, zeptat se na názor dítěte… Čtěte sami, pro svou radost, sdílejte své čtenářské radosti s přáteli, nezoufejte, netlačte.
Diskuze Jak motivovat děti ke čtení
Zdravím všechny maminky školáků a hlavně prvňáků. Chtěla bych sezeptat, jak jste na tom s dětmi se čtením? S naší dcerou jsme četli užkdyž byla mimčo, čteme jí i mladší dceři před spaním, i když musimpřiznat, že ne moc pravidelně Starší dcera je teď v první třídě, paníučitelka nám doporučuje, abychom doma čtení „trénovali“, ale dceři semoc nechce, vlastně vůbec nechce. Nechci jí nutit, aby si to úplněnezošklivila, koupila jsem hezkou knížku s velkými písmeny a stejně nic.Hláskuje si leda sama pro sebe někdy z časopisu, ale zřídka, přede mnounechce vůbec. Ve škole je už kvůli tomu trochu pozadu, je obecně dostpomalá, než se do něčeho dá. Chtěla bych se proto zeptat, jestli nemáteněkterá taky takovou potíž, jak to řešíte, jestli nemáte tip, jak dítěke čtení motivovat, nějakou zábavnou fintu nebo tak
Velikost písma:
Vítek má ADHD, takže máme svých problémů se školou dost. Je to tedachytrý kluk, takže s učením problém nemá. Spíš se špatně soustředía nosí hodně věcí k dodělání domu a pak má problém se spolužáky.Děti sice miluje, ale ve větší skupině prostě nezapadá.Ale co se úkolů týče.
Nějak se s tím nepářu a když řeknu,že jdeme naúkoly, tak prostě jdeme. Když řeknu, že jdeme číst, tak taky. Teď jsmezrovna dočetli. Naštěstí ho čtení baví. S písankou je to teda horší.Má už hodně písmenek, tak nás nebaví pořád sestavovat slova a větyz písmenek na stůl, takže mu to někdy píšu na počítači ve velkýchpísmenkách do wordu. Už má popsaných pěkných pár stránek. Někdy mu tamnapíšu i příklady. A který dítě by nebavil počítač. Taky má v posteli lampičku a když chce večer oddálit spaní, tak si sámčte slova v dětských knížkách.
Nebo taky čteme nápisy na popelnicích, krámech, velké cedule, reklamy,letáky a tak.
Tak já mám doma třeťačku a máme úplně stejné problémy. Přitompořád ve škole soutěží o nejlepšího čtenáře chce být nejlepší.A když přijde domů tak ji musím do toho čtení nutit. Taky by mězajímalo jak to dělají ostatní. Každý den čte jednu pohádku nebokapitolu. Prostě nad ní musím stát jinak by nedělala nic.
Tak podle mě může pomoci střídání čtení – chvíli rodič, chvílidítě.Děti baví tzv.
čtení s předvídáním – ve vhodnou chvíli se čtenímpřestaneme a ptáme se dítěte, co se mohlo stát dál, jak by třeba pomohloono samo, co by udělalo…Další je metoda tzv.
klíčových slov…kapitolu si předem přečíst avybrat klíčová slova (třeba jen název kapitoly, nebo ta důležitá slovaz textu), napsat, říct je dítěti a mělo by vymyslet, co se mohloodehrát…a společně pak budete objevovat, jestli to uhodlo nebo ne.
Přes den je možné spojit čtení s kreslením, malováním…..vy postupněčtete a dítě postupně přimalovává na svůj obrázek nové a novévěci…princeznu podle popisu, tři nápadníky atd atd…
Zapálené maminky si mohou prostudovat http://www.kritickemysleni.cz/prectetesi.php?…
my taky ze začátku bojovali s čtením v 1.třídě,teď ve 2. je tolepší hlavně na druhém pololetí, ji to začalo bavit a čte si denně10 minut pohádku před spaním, já jen oznámím, že uběhlo 10 minut a žeto může dočíst zítra, držím palečky ať se rozčte a hlavně nějakou hezkouknížku s velkými písmenky a krátkými povídkami. my máme 365 pohádek,je to na každý den jeden odstavec, třeba jsou 4 odstavce rozděleny na4 dny atd. máme tuto knížku a je super doporučujihttp://www.arara.cz/product/167355
Mohla bych se taky zeptat? Mate povinnou četbu? Nám ji zadali už hnedv první třídě.
přímo povinnou četbu ani,jen povinně denně číst.
Ne. Já dětem v první třídě četla sama…takovou tu klasiku, aby sinavykly poslouchat a aby zažily dobrodružství, humor…v knize.
Teď je jen motivuju k tomu, aby si přály knihy k vánocům a aby četlykvalitní knížky. Máme čtenářskou dílnu jednou týdně, kam si dětinosí své knížky a půl hodiny si čtou všichni v tichosti tusvojí…..takže vidim, co jim jsou rodiče schopni koupit…a pak tokonzultujeme na schůzkách. Občas i doporučuju, co by se mi pro toho danýhožáka líbilo…
Od kdy se má číst dětem před spaním apod.? Mám 16 m syna a zatím jenpopisujeme obrázky, sám si přinese knížku a ukazuje zvířátka, děti atak. Jen by mě zajímalo jak to postupně rozvíjet. My s mužem jsme obavelcí čtenáři, tak chceme aby taky četl.
jonatanka píše:Od kdy se má číst dětem před spaním apod.? Mám 16 m syna a zatím jenpopisujeme obrázky, sám si přinese knížku a ukazuje zvířátka, děti atak. Jen by mě zajímalo jak to postupně rozvíjet. My s mužem jsme obavelcí čtenáři, tak chceme aby taky četl.
co nejdřív to jde kamarádka snad četla ještě neměly holky snad anipůl roku a do teď poslouchají pohádky rády rády, jedné je 11 a druhé9 let a jejich bráška má 5,5 roku.Všichni jsou vášniví posluchačipohádek už od miminek.Já četla tedy až od 2,5 let a to je dost pozdě,alezvykla si ze začátku nevydržela poslouchat,ale teď už v pohodě, v létějí bude 8 let.
my chceme číst skoro hned, až se narodí…aby si zvykal na hlas matky,otce, aby si zvykal na melodii, výslovnost…..zpočátku je to samoo kontaktu s rodičem, takže my tak od půl roka budeme číst nebovyprávět kratičký pohádky
My čteme, pouštíme poslouchací pohádky, omezuji dětem televizi – astejně se čtením trochu bojujeme. Ale nejstarší se snad už chytla,doufám!
L.
Co dělat, když vaše dítě má svůj svět
“…myslím si že to opravdu může fungovat, ale když to zkouším na své dceři, přijde mi, že je jí to jedno a má 'svůj svět'…”
“…já se s ním chci domluvit, pořád se ho ptám, co by potřeboval, a všechno se mu snažím vysvětlovat, ale připadá mi, že mě ani nevnímá…”
Vypadá to u vás doma podobně? Pojďme spolu nahlédnout do “jejich světa” a zjistit, proč děti nevidí, neslyší. A taky objevit 2 věci, které můžete okamžitě udělat, aby vás znovu začaly vnímat.
Pokud už jste to vzdali..
Pokud jste už vyzkoušeli všechny výchovné postupy a rady a žádná z nich na vaše dítě neplatí, není vůbec divu, jestli jste už pořádně otrávení. Anebo jste to vzdali, prostě s ním nic nenaděláte…
Většina rodičů, unavených nebo zklamaných a smutných z toho, jak to s jejich malým pořád dokola nefunguje, si neuvědomí, že dítě je na tom stejně. Pořádně otrávené. Anebo už to vzdalo. A bludný kruh je na světě.
…a chcete to teď změnit
Chtěli byste to změnit? Pokud je teď vaše odpověď ANO, jsem ráda, že tenhle článek čtete. Protože se spolu za chvíli podíváme na to, jak udělat první krok a z kruhu vystoupit.
Jak udělat první krok z bludného kruhu
Rodiče, kterým, už se to povedlo, se shodují, že první krok byl ten nejdůležitější. Pomohl jim totiž změnit od základu všechny situace, ve kterých měli pocit, že tam snad dítě s nimi ani není. Protože nic z toho, co mu opakovaně řekli, neudělalo.
Můžete zažít rychlou změnu
“Změnou přístupu jsem zjistila, že můj syn není tak hrozný, zlobivý a nezvladatelný, a taky, že taková nejsem ani já 🙂 Jsem v kurzu 3 týdny a změny jsou nevídané ;-)”
– maminka Jitka z kurzu Výchova Nevýchovou
Co je nejdůležitější v situacích, které se opakují
Než se do toho pustíme, pojďme se podívat, jaké 2 věci dělá nevědomky 99% rodičů, kteří mají problém s tím, že je jejich dítě nevnímá a má “svůj svět”.
1 Opakují všechno několikrát a pořád dokola
V dobré víře, že to dítě konečně pochopí, se tak rodiče denně vyčerpávají a na konci dne, vyždímaní jako citrón, si postesknou, že už nevědí, co s ním. A zítra nanovo. Stejným způsobem, ale s čerstvou nadějí, že dneska se to třeba “zlomí” a konečně to zafunguje.
Proč to nefunguje, když jsem mu to říkala už tolikrát?
Jenže… Nefunguje to dál.
Představte si teď na chvíli, že jste malé, asi 3leté dítě. Pomůže vám to porozumět, co se děje “v jejich světě”, ve chvílích, kdy vás do něj děti nechtějí pustit.
Takže jsou vám asi 3 roky. Máte malé ruce, malé nohy, na nohou malé bačkůrky. A maminka vám říká:
“Umyj si ty ruce, kolikrát jsem ti říkala, že se to musí, když jdeme ze záchoda.”
A tuhle větu si teď opakujte nahlas dvacetkrát. Ještě lepší bude, když u toho zavřete oči. Takže zavřete oči, podívejte se, jakou barvu mají vaše bačkůrky, a pak dvacetkrát dokola stejnou větu.
“Umyj si ty ruce, kolikrát jsem ti říkala, že se to musí, když jdeme ze záchoda.”
Počkám tu na vás, než to dokončíte.
Co se stane, když dětem pořád dokola vysvětlujeme
Jste tu? Už jste zase zpátky v dospělém těle. Skutečně jste to cvičení na sobě vyzkoušeli? Pokud ano, nastal u vás nejspíš jeden ze dvou obvyklých efektů. Než si přečtete, které to jsou, řekněte sami, co se ve vás opakováním stalo?
Byla to jedna z těchhle dvou věcí?
- Tím, jak jste tu větu omílali pořád dokola, ztratila pro vás obsah. Stalo se z ní šumění slov, která mechanicky opakujete, aniž by pro vás měla valný význam. Přestáváte ji vnímat. A to jste ji slyšeli teprve dvacetkrát.
Kolikrát některé podobné věty slyší děti?
- Ta věta vás začala pekelně štvát. A kdybyste ji měli slyšet ještě asi tak padesátkrát, neměli byste chuť mi za to zlomyslné zadání něco provést? Nebo začít vzdorovat? Můžeme se pak divit dětem, že si ruce umýt nechtějí…
A just ne!
Děti jsou na tom totiž stejně.
A nic na tom nemění fakt, že tuhle větu svým dětem vůbec neříkáte. Platí to pro jakoukoliv jinou, kterou děti slyšely už stokrát.
Druhá běžná strategie, která rodičům nefunguje:
2 Mluví pořád a mluví moc
Dělala jsem to taky tak. Do chvíle, než mi starší dcera v 6 letech řekla: “Mami, a víš, že tě teď celou dobu vůbec neposlouchám? Mě ta přednáška moc nezajímá.” Ani nevím, kde tenkrát vzala slovo “přednáška”.
Kdy děti vypínají
Asi jste to už zažili na vlastní kůži, třeba jako malí s mámou nebo s tátou, anebo pak s partnerem, s kamarádkou, nebo s upovídanou paní sousedkou… Když pořád mluví, najednou se přistihnete, že mlčíte. Znáte to? Mluví a “jede si svou”, takže vypínáte.
Děti jsou na tom totiž stejně.
A je úplně jedno, jestli to, co jim rodiče říkají, jsou samá “správná” slova, kterými se usilovně snaží o dohodu. Když je těch správných slov moc, je jich prostě příliš. A děti vypnou.
“Za posledních pár dnů jsem si všimla, že na synka (2 roky), ve vší snaze se dohodnout, valím spoustu vět, abych mu to vysvětlila a aby mě pochopil dobře atd. atd. Jenže ouha, synek začal v některých situacích ‚vypínat‘ a nevnímal mě, “ popisuje máma Monika z kurzu Výchova Nevýchovou svoje začátky.
Množství slov nezvyšuje šanci se s dítětem dohodnout, funguje to opačně
Minulou neděli jsem potkala v metru sympatickou maminku s malým klukem, mohly mu být tak tři. Prozpěvoval si a klátil se na sedačce sem a tam, houpal nohama, zřejmě si tak zpříjemňoval trochu nudnou cestu.
“Nedělej to, kopneš pána,” ozvala se maminka. Kluk nic. “Už jsem ti tolikrát říkala, že nemáš kopat těma nohama. Copak ty mě neslyšíš?” snažila se maminka dál klidným hlasem.
Kluk nic, začal koukat z okna a klátil nožkama.
Když je mamka v koncích
Maminka přidala na síle hlasu: “Kopneš pána! Tobě je to snad úplně jedno, co ti říkám?!” Klouček začal dělat opičky, smál se a pitvořil a nohama houpal dál.
A maminka už začínala pěnit: “To snad není možný s tebou. Slyšíš mě, nebo ne? Já ti to tady vysvětluju a tobě je to jedno. Tak já tě příště nechám doma a bude to.
” A klouček dál ve svém světě, prozpěvoval si a klátil nohama. Výsledek nula, jen zoufalá, vyčerpaná mamka.
Najednou zachytil můj pohled. Přestal koukat do prázdna, přestal kopat nohama a začal očima vysílat jemné signály.
A děti ohluchnou
A mamčina slova dál svištěla jedno za druhým na sedačce vedle něj. Byl vůči nim očividně úplně hluchý. (I když kdo ví, co všechno se v něm dělo, než “ohluchnul”.) Jako když máte za chalupou u řeky čističku. Dennodenně slyšíte její stále stejné šumění, a tak si na něj zvyknete a přestanete ho vnímat.
Jedna situace, ve které vám to spolu nešlo
Našli byste teď jednu situaci z poslední doby, ve které vaše dítě nedělalo, co jste mu říkali, a bylo ve svém světě? Klidně si s tím dejte na čas, než ji najdete, je to důležité.
A nemusí to být vůbec vyhrocená scéna, ve které jste se neubránili křiku, jako maminka v metru. Může to být i situace, kdy jste se s dítětem snažili domluvit a klidně a trpělivě jste mu všechno vysvětlovali a ptali jste se ho, co by chtělo, a pak jste znovu vysvětlovali…
Přehrajte si ji před očima v kůži svého dítěte
Pokud takovou situaci máte, přehrajte si ji teď znovu před očima. Přehrajte si v mysli, co se dělo, co jste dělali vy, co jste říkali, a co dělalo vaše dítě.
Máte to? Skvěle, a teď pojďte stejnou situaci přehrát znovu, ale tentokrát z pohledu dítěte. Pojďte v té situaci být na chvíli svým dítětem. A dívejte se a poslouchejte, co vaše maminka (nebo váš táta) dělá a co říká. Poslouchejte ty stejné věty, které jste svému dítěti v té situaci říkali. A sledujte, jak na vás působí.
A pak si odpovězte: Máte tam prostor se zapojit? Máte pocit, že mamku nebo tátu zajímá i to, co chcete vy? Máte chuť začít spolupracovat? Máte touhu vyhovět?
První věc, na kterou děti slyší
Pokud ano, pak to nejspíš nebyla ta správná situace. Protože jinak byste přece šli a udělali to, ne? A stejně tak vaše dítě. Potřebujeme jinou situaci.
Pokud ne, co byste potřebovali od mamky nebo táty slyšet, aby se vám chtělo spolupracovat? Co by to bylo?
Poznamenejte si prosím svoji odpověď. Protože to je první věc, na kterou děti slyší, i ty úplně malé. Tohle je první krok ven z bludného kruhu.
Co bych potřeboval/a od mamky/táty slyšet: ____________________________
Děti jsou na tom totiž stejně.
Pokud už víte, co byste potřebovali slyšet vy, tak taky daleko líp rozumíte tomu, co by potřebovaly slyšet vaše děti. A je vysoce pravděpodobné, že by jim pomohlo slyšet to samé.
Takže to můžete hned v nejbližší situaci použít a zásadně tím změnit, jak jste to dělali a říkali doteď. Dostali jste první důležitý stavební kámen.
Druhá věc, na kterou děti slyší
Zaskočil vás prve příklad s čističkou? Jak šuměla tak dlouho, až jste ji přestali vnímat? Představte si teď, že čističku jednoho dne vypnou. Máte chalupu u řeky, kde celá léta hučela čistička, takže jste na ni byli dávno zvyklí. A najednou čistička přestala fungovat a je ticho. Ticho, ve kterém se daleko líp slyšíte.
A to je i druhý způsob komunikace, na který děti slyší:
Než v situaci, ve které vás dítě obvykle nevnímá, něco řeknete, zůstaňte chvíli zticha. Většinou stačí jenom minuta nebo dvě, abyste získali od celé situace odstup. A uvědomili si, že teď byste znovu řekli ty stokrát opakované věty, na které vaše dítě nereaguje.
Neřešte důsledky, vypněte čističku
Když děti nevnímají, co jim říkáme, a mají “svůj svět”, je to obvykle jenom důsledek našeho způsobu komunikace. A tak neříkejte tentokrát nic, vypněte čističku. A pak oba způsoby spojte – vzpomeňte si, co byste potřebovali slyšet vy (o kousek výš to najdete). Je pravděpodobné, že to je ta věta, kterou teď máte říct.
Tímhle nastartujete změnu
Pokud tyhle 2 nové způsoby využijete:
- představte si, co byste potřebovali od mámy/táty slyšet vy,
- než něco řeknete, zůstaňte chvíli zticha,
pomůžou vám nastartovat s dětmi nevídanou změnu. Přestože to je teprve začátek celého nového přístupu, který s dětmi funguje. Co se pak děje dál, najdete v příbězích rodičů tady
Těším se na ten váš. Začíná právě tímhle prvním krokem.
Hanka Havrilcováa Nevýchova
PS:Pokud tyhle 2 věci navíc zkombinujete s dalšími funkčními způsoby, jak s dětmi komunikovat, aby slyšely, můžete mít za pár týdnů doma stejné výsledky jako Jitka.
“…jsem živoucí důkaz toho, že to FAKT FUNGUJE. Změnou přístupu jsem zjistila, že můj syn není tak hrozný, zlobivý a nezvladatelný a taky, že taková nejsem ani já 🙂 Jsem v kurzu 3 týdny a změny jsou nevídané 😉 Za ty 3 týdny mám se synem tak báječný vztah, že se mi kolikrát derou slzy do očí, když si pomyslím, kolik času jsem promarnila zbytečnou zlobou a přísností.”
– maminka Jitka z kurzu Výchova Nevýchovou
Pokud vám článek přinesl něco nového, pošlete ho dál. Pomůžete s námi dalším rodičům:
Víte, jak nalákat děti ke čtení?
Jsem milovnice knih a čtení. A trochu mě mrzí, že moje děti zatím nemají ke knihám moc vřelý vztah. Když byly menší, četly jsme si každý večer před spaním, a tak doufám, že se to časem zlepší.
Dcera čte jenom něco a někdy, ale myslím, že při správné volbě knih se čtení postupně bude věnovat víc. Syn čte jen tehdy, když musí přečíst něco do školy. Velkou zálibu ve čtení tedy ani jeden z nich zatím nemá, i když jsem jim jako malým pořád četla…
A to je nyní asi obecný trend u většiny dětí. Podle různých výzkumů z posledních let čtou děti stále méně a čtvrtina z nich nečte vůbec.
Je to samozřejmě dáno i tím, že dnešní děti mají stále více jiných možností, jak se zabavit (počítače, mobily, iPady, hry a jiné), takže nemají takovou potřebu sáhnout po knížce.
A to je škoda, čtení je pro život hodně důležité, proto bychom my rodiče měli děti ke knížkám lákat.
Jak to ale udělat? Pokoušet se může samozřejmě každý sám doma, nejlépe třeba večer před spaním, nebo jsou tu také různé pomocné projekty na podporu čtení.
Mezi ty největší patří projekt Celé Česko čte dětem (informace najdete TADY), mně se ještě víc líbí projekt Čtení pomáhá (TADY) a přínosná je určitě i Noc s Andersenem (TADY), kterou pořádají knihovny, v nichž děti mohou spát.
Jak nalákat děti ke čtení?
Mně osobně se osvědčilo, když jsme si každý večer v posteli s dětmi prohlíželi knížky. Hledali jsme v nich různé obrázky a povídali si o nich.
Pokud jsou děti dvě, je dobré dělat soutěže typu: Kdo najde hada? Kolik je na obrázku medvědů? Děti se pak většinou předhánějí, kdo najde všechno dřív.
A když pak začaly děti chodit do školy, střídali jsme se ve čtení, chvilku četly ony, chvilku já. Doufám, že si na tyto čtecí základy vzpomenou a budou časem číst víc.
A tady mám pro vás nějaké tipy od zkušených maminek, kterých jsem se zeptala: Jak lákáte své děti ke čtení?
Tereza: Naše děti čtou rády celkem samy od sebe.
A co bych dělala, kdyby moje třetí dítě nechtělo číst? Možná by šlo přitáhnout takové dítě ke čtení tím, že by se mu pouštěly příběhy a pohádky nejprve třeba namluvené, existuje jich dost, pak by se vzala ona namluvená knížka a některé nejlepší příběhy z ní třeba přečetly a další už jen přečetly :))).
Dobré mi také přijde zapojit dítě do nějaké čtenářské soutěže, je fakt, že se knížkami začala Doubravka zaobírat ještě více než normálně poté, co se přihlásila do projektu Čtení pomáhá, kde je i Soutěž s Albatrosem.
Taky mě napadá, že by možná mohlo zafungovat vzít dítě do divadla na něco, co má literární předlohu, takových her pro děti se dá, myslím, najít docela dost – no a pak se podívat na to, podle které knížky to vzniklo atd. Záleží ale samozřejmě na tom, jak staré dítě je. Čím menší, tím samozřejmě snazší. Možná by také mohly fungovat komiksy, jako takový mezistupeň ke knížce jako takové.
Petra: Stále se snažím synům říkat, jak důležité je číst. Je pravda, že žijeme v uspěchané době a době elektroniky (mobily, play station, tablety, počítače…). K Vánocům dostávají pravidelně nějakou knihu a většinou je zaujme a chtějí si ji přečíst.
Řekli jsme si, že s novým školním rokem budou pravidelně číst každý večer knihu, kterou si vyberou. Je pravda, že by děti měly být motivovány. Pamatuji si, že minulý školní rok byla třída staršího syna v knihovně a syn přišel nadšený a chtěl číst a dokonce četl.
Pro mě to bylo velké překvapení a snad i poučení, že je prima chodit do knihovny, že se tam dětem líbí. Ale určitě je zajímavější jít s kamarády než s rodičem.
Zajímavý je projekt Čtení pomáhá, je dobře, že se do něj školy zapojují. Staršího syna též motivoval ke čtení. Nakupovali jsme či půjčovali si knihy, právě podle tohoto projektu, které ho zajímaly.
Tento projekt rozdělí každý rok 10 milionů korun na dobročinné účely. O tom, kdo pomoc obdrží, rozhodnou právě dětští čtenáři.
Každý školák, který se zapojí do projektu, získá po úspěšném vyplnění testu (otázky týkající se knihy) kredit padesát korun, který věnuje na jeden z nominovaných dobročinných projektů.
Katka: Na našeho Stáníka hodně platí děda. Děda řekl, že musí číst, aby nebyl hloupý, že čtením člověk získává vědomosti. A co řekne děda, je svaté. Takže občas ho ke čtení nutím, ale jakmile se zmíním o hloupých dětech a dědovi, letí pro knihu!!!
Martina: Pokud se jednalo o povinnou četbu ze školy, tak se bojovalo, nechce se, protože se to musí. Lepší zkušenost mám s tím, že paní učitelka (na 2. stupni) netrvá na povinné četbě, děti mohou číst cokoli, o čem potom mohou napsat pár řádků nebo povyprávět. Mohou číst časopisy, komiksy…
Takže náš Petr čte knihy, časopisy a vše, co je spojené s letectvím. Čte si dobrovolně, často a rád, protože čte to, co ho zajímá a baví. Pavlík sice ještě nečte, ale zajímá se o ryby (má rybářský lístek) a knihy o rybách si prohlíží a čteme z toho, co ho zajímá. Tak z toho vyvozuji, že pokud má dítě nějaký koníček, je možné ho přes něj přivést i ke čtení o něm.
Dříve se mi také osvědčilo: já ti přečtu kapitolu, pak přečteš kapitolu ty.
Romana: Myslím, že je to v dítěti, ale zaujmout se dá každé dítě. Třeba příhody Mikulášovy patálie, ideální pro kluka s vysvětlením, že to je ohromně zajímavé čtení o jednom rošťákovi, že dělá blbiny ve škole i venku s kluky… Nebo další možností jsou Čtyřlístky a komiksy.
Kateřina: Není to moje rada, ale známé, ta za každou přečtenou knihu dávala své dceři 100 korun a prý to zafungovalo, rozečetla se a pak odměny musela zrušit, protože by se nedoplatila :-).
U nás fungují jen knížky s tématy, které dceru baví – láska, upíří romance… Nijak jí to neselektuju, taky jsem v tom věku četla pokleslý žánr (Stanislava Rudolfa) a pak jsem přešla na jiné autory.
Taky hodně funguje doporučení kamarádů, na to alespoň pubertální děti dost dají.
Ivana (učitelka): Už odmala jsem děti zásobovala prvními knížkami s tvrdými deskami – dnes už dokonce omyvatelnými. Učily se v nich hledat barvy, zvířátka… vše pojmenovat a vzaly za své i jednoduché říkanky.
Plynule se přešlo k pohádkám na dobrou noc, a když byly větší, pomáhalo uvědomit si, co koho baví, o tom si také rád něco nového přečte. Holky jsou asi obecně větší knihomolky, ty se časem zásobovaly samy, na syna zabírala spíš technická literatura, vyráběcí knížky, komiksy, časopisy, encyklopedie a odmala až do teď mu zůstaly i noviny.
A poslední věc – děti se mnou chodily do knihovny a než začaly základku, měly každý svou průkazku, a v knihovně vždy něco upoutá.
Lucie (knihovnice): To je oříšek. Pro mou knihovnu jsou nejdůležitější děti a snažím se je nalákat nejvíc. Jakmile se dítko naučí číst, hned mu navrhnu zapsání do knihovny. Každé malé dítě se rázem cítí jako velký školák a je velmi hrdý, že už si nemusí půjčovat na maminku.
Na děti to dobře působí a rádi si přijdou sami půjčit knihu. Jako máma vím, že děti se musí motivovat a takové společné čtení s rodiči je bezva. Pořád musím dětem knihu předhazovat, jinak by si jí ani nevšimly. Právě na středu jsem pozvala dětskou autorku knih, abych zase dětem knížky připomněla.
V dnešní době je to boj, ale znám i malé knihomoly.