Dítě do třiceti? Rozhodně ne, tvrdí některé dnešní ženy

Tak, nyní nastala ta vhodná doba. Společně s partnerem jsme se rozhodli, že chceme děťátko.

Vysadíme antikoncepci a věnujeme se jeden druhému, ale za čas možná zjistíme, že to není až tak jednoduché, jak jsme si představovali…

Těhotenství je samozřejmost

Když žena dostane po prvním měsíci, kdy se s partnerem snažili o početí, menstruaci, většinou mávne rukou: nepodařilo se  nyní, podaří se později. Ale po druhém měsíci ji přepadne nejistota. A jak měsíce přibývají, nejistota je stále větší, zmítají s ní pochybnosti: Budu vůbec někdy matkou?

Jak však dokazují statistiky –  i úplně zdravá žena do 25 let (kdy je šance na otěhotnění relativně největší) má po dobu  jednoho měsíce  při pravidelné frekvenci pohlavních styků se zdravým mužem (2–3krát týdně) šanci otěhotnět přibližně 20 až 25 %, což znamená, že na plánované dítě se čeká v průměru 4–5 měsíců.

Se zvyšujícím se věkem partnerky se tato “čekací” doba prodlužuje. Ženy ve věku kolem 30 let mají přibližně 15% šanci otěhotnět (tj. je k tomu třeba v průměru 6–7 menstruačních cyklů), a to při pravidelném styku 2–3krát týdně!

Po uplynutí věku 35 let se pravděpodobnost snižuje ještě výrazněji, např. po 40. roce věku se snižuje pod 5 %  na jeden menstruační cyklus.

Příčiny této všeobecně nízké pravděpodobnosti početí u člověka nejsou přesně  známy. Jednou z nich je např. stárnutí vajíček, protože ta se nacházejí v těle ženy už od narození.

Například: když se rozhodnete otěhotnět ve věku 35 let, stejně jsou “stará” i vaše vajíčka, a tak je vyšší pravděpodobnost, že pod vlivem  překonaných nemocí, různých absorbovaných škodlivin nebo vlivem  kosmického záření se v nich hromadí mutace, které ztěžují nebo zabraňují oplodnění, resp.

po oplodnění vedou ke vzniku života neschopného embrya. K oplodnění tedy mohlo dojít, ale embryo zaniklo ještě dříve, než se uhnízdilo v děloze.

Předpokládá se, že takto zaniká většina potenciálních  těhotenství ještě dříve, než se o nich dozvíme a než se ultrazvukem  rozpoznají. Příroda si dělá opravdu velmi přísný výběr.

Kdy tedy hovoříme o neplodnosti?

O neplodnosti hovoříme tehdy, když se páru nepodaří dosáhnout početí nebo graviditu po uplynutí jednoho roku pravidelného nechráněného styku (některé prameny uvádějí jako dolní hranici dvou let).

Po uplynutí této doby by se pár měl poradit s odborníkem.

U žen ve věku nad 35 let je tato spodní hranice určila na šesti měsících vzhledem k tomu, že k léčení neplodnosti je třeba s ohledem na věk ženy přistoupit dříve.

Pokud uběhla kratší doba a vám se zatím otěhotnět nepodařilo, možná postačí, když se zamyslíte nad tím, jak byste mohli těhotenství alespoň trošku pomoci.

Vysaďte drogy

Vysaďte cigarety a tvrdý alkohol (pivo a víno omezte na minimum) – snižují šanci otěhotnět a mohli by být v raném stadiu těhotenství důvodem k dřívějšímu potratu nebo vést ke zdravotním problémům plodu. Stejně tak kouření partnera může být příčinou nízké kvality spermií.

Dbejte na správnou výživu

Snažte se o zdravou výživu s vyváženým příjmem všech potřebných  vitaminů a minerálů.

Zvyšte příjem kyseliny listové (kapustová zelenina, brokolice apod.), protože  kyselina listová zvyšuje šanci na otěhotnění, snižuje šanci raných potratů a předchází rozštěpovým poruchám plodu. Z tohoto důvodu odborníci doporučují zvýšený příjem kyseliny listové minimálně tři měsíce před plánovaným početím a po dobu prvních tří měsíců těhotenství.

Mimo to zvýšený příjem kyseliny listové (společně se zinkem) by podle lékařských výzkumů mohl pomoci mužům, kteří mají  problém s kvalitou spermií.

Podle vědců vede zvýšená konzumace zinku a kyseliny listové k produkci většího množství spermií (v uskutečněné studii se u “problémových jedinců” zvýšila jejich kvantita až o více než 70 %, zatímco u zdravých mužů to  k jejich zvýšení nevedlo), a tím i zlepšení šance na početí. Oba potravinové doplňky představují  základní esenci pro tvorbu DNA a vznik spermií.

Upravte svoji hmotnost

Zamyslete se nad svojí hmotností. Nízká hmotnost, jakož i obezita, je častou příčinou neplodnosti nebo problémů při oplodnění. U žen s vysokou či příliš nízkou hmotností dochází k častějšímu výskytu hormonálních poruch, které mohou způsobovat nepřítomnost ovulace nebo její nepravidelnost, a tedy neplodnost.

V případě, že tyto ženy otěhotní, v době  první třetiny těhotenství mají zvýšené riziko samovolného potratu. Uvádí se, že např. obézní ženy mají 3krát vyšší riziko tzv. ovulační neplodnosti než ženy s normální váhou a téměř 2krát vyšší riziko samovolného potratu na začátku těhotenství.

Ale už malá úprava hmotnosti směrem nahoru nebo dolů může  vést k výrazně vyšší šanci početí.

Je frekvence pohlavního styku dostatečná?

Frekvence pohlavních styků může být velmi důležitá. Vzhledem k tomu, že žena je plodná přibližně tři až pět za sebou jdoucích dnů v měsíci (největší pravděpodobnost početí trvá jen dva dny), neměla by být frekvence  sexuálních styků nižší než 2–3krát týdně (přesněji obden nebo každý třetí den).

…milovat se, milovat se, milovat se. Navzdory tomu, že statistiky říkají, že se průměrný pár miluje 2–3krát týdně – nevěřte tomu. Sexuologové tvrdí, že to tak není.

Proč to ale statistiky tvrdí?Jednak prý proto, že jsme ješitní (a dokonce i při anonymním průzkumu), potom proto, že hodně mužů a žen uvádí podvědomě jen svoje přání a navrch ten průměr výrazně zlepšuje menšina aktivních jedinců.

Skutečnost je o hodně horší. Je množství párů, které si na sebe najdou čas 2–3krát do měsíce.

 Zajímavost:

Mnozí sexuologové dokonce tvrdí, že některé děti přijdou na svět umělým oplodněním jen proto, že jejich rodiče mají spolu tak nízkou frekvenci pohlavních styků, že  to na  zplození potomka jednoduše nestačí, případně nemají spolu sex vůbec.

Fenomén, který je zatím tabu i v lékařských ordinacích, nám skutečně potvrdilo několik žen, které uvažují o umělém oplodnění. Lékaři to neřekly ze strachu, že by se je poslal pryč, a hlavně – stydí se.

“Nikdy  bych svému lékaři  neřekla, že nejsem těhotná proto, že se svým manželem spíme maximálně jen jednou za měsíc. Řekl by si, že jsem divná, když chci dítě a nedokážu svého muže svést. A asi by mě poslal do manželské ložnice.

Ale mě už opravdu nebaví se vnucovat svému muži a přesvědčovat ho, že když chceme dítě, musíme častěji spolu spát,”  potvrdila nám tuto hypotézu atraktivní 30letá žena, která už  půl roku čeká na umělé oplodnění.

Lékaři nenašli u ní  ani u manžela žádný problém, který by vedl ke zdravotním potížím bránícím oplodnění, a tak je zařadili mezi cca 10 % párů, kde je příčina neplodnosti nejasná.

Lékaři nemohou  tyto případy  konkrétně potvrdit, protože právě oni se o tom od svých pacientek jednoduše nedozvědí.

“Tento fenomén je známý. Říká se tomu zdánlivá sterilita nebo  také nekonzumované manželství,” říká pražský gynekolog Pavel  Čepický.

Při pohlavním styku jednou měsíčně je pravděpodobnost otěhotnění velmi nízká – zmíněná třicetiletá žena by na to potřebovala v průměru pět let. Vyhledat lékaře se přitom doporučuje  nejpozději  po dvou letech neúspěšných pokusů. (Samozřejmě, je tam i zmínka o pravidelném styku. Ale i když se na to lékař při prvním vyšetření zeptá, jak dokázat, že odpověď pacientky je pravdivá?)

To může být  důvodem, proč problémy s přirozeným početím mají hlavně lidi, kteří odložili početí dítěte “na později”, například kvůli kariéře. To klesá nejen jejich přirozená plodnost, ale v důsledku věku i dlouholetého partnerského vztahu i sexuální aktivita.

Umělé oplodnění je lékařský zákrok, není ani příjemný, ani úplně bez rizika, ať ze strany matky, nebo plodu, a úspěšnost není stoprocentní ( uvádí se okolo 30 %).

Je dosti nákladné a čekací doba je dlouhá (okolo 3 let) – proto by o něj měli požádat opravdu jen páry, v jejichž  případě všechno ostatní selhalo a bez lékařské pomoci nemají šanci mít vlastního potomka.

Naopak, pravidelný sex je o hodně jednodušší, příjemnější a bezpečný, ba dokonce zdraví prospěšný…

Dítě do třiceti? Rozhodně ne, tvrdí některé dnešní ženyJak vypočítat plodné dny?

Náš tip pro “problémové páry”

Zaměřte se na to, abyste alespoň v období okolo ovulace, tj. po dobu plodných dní, bez ohledu na únavu a neodkladné povinnosti měli s partnerem co nejčastěji sex.

 Jak vypočítat plodné dny?

Existují tři základní  metody na výpočet plodných dní: na základě menstruačního cyklu, měřením bazální teploty a Billingsovou metodou.

Výpočet  předpokládaných plodných dní na základě menstruačního cyklu je nejjednodušší, ale nemusí to být přesná informace.

Některé ženy mají úplně nepravidelnou ovulaci, a dokonce jsou ženy, které mohou otěhotnět i v době menstruace!
Jen ve stručnosti – plodné dny při pravidelném 28denním  menstruačním cyklu by měly být 11.,12.,13.,14.,15. den s vrcholem  na 13. a 14.

dni (ovulace) od začátku menstruace. V případě , že máte pravidelný cyklus, ale ne 28denní , odečtěte si od délky  menstruačního cyklu 14 dní a v tento den byste měla mít ovulaci

Příklad:

Při 3denním cyklu je to 31–14 = 17, tedy ovulaci byste měla mít 17. den od začátku menstruačního cyklu (prvního dne poslední menstruace). Plodné dny by měly být 14.,15.,16.,17.,18. den menstruačního cyklu s vrcholem na 16. a 17. dni cyklu.
Přesnějšími, ale náročnějšími metodami na výpočet ovulace  by mělo být měření bazální teploty a Billingsova metoda.

Poznámka: Spermie mají schopnost oplodnit vajíčko po tři až čtyři dny, podle některých autorů dokonce pět až šest dní po pohlavním styku, ale  pokud musí čekat tak dlouho, jejich funkčnost klesá a  pravděpodobnost oplodnění se výrazně snižuje.

Největší šance otěhotnět je, když se spermie dostanou do pochvy ženy den předtím, než dozraje a uvolní se vajíčko z vejcovodu (tj. při pravidelném 28denním pravidelném cyklu je to 13.den).

Vajíčko je schopné oplodnění po ovulaci jen velmi krátkou dobu, nejvíce 20 až 24 hodin (a to jen ten 14.den).

Pokud nedojde k pohlavnímu styku v období čtyř dní před ovulací a nejvíce 24 hodin po ovulaci, je těhotenství fakticky vyloučené.

I polohy mohou být důležité

Lékařské výzkumy to sice zatím nepotvrdily, ale mnozí odborníci se přiklánějí k názoru, že polohy při styku, kde působí správný pohyb spermií a gravitace, mohou otěhotnění pomoci.

Budete mít zájem:  Jak dodržet novoroční předsevzetí po celý rok

Možná se podivíte, ale když se společně zamyslíme, jakou velikost má spermie (0,05mm) a jakou délku musí vzhledem ke svojí velikosti překonat, mohli bychom to přirovnat k tomu, jako bychom museli přejít (nebo spíše plazit se) přibližně 4 km.

Proto by každý milimetr, o který se nám tuto cestu podaří zkrátit, mohl být důležitý. Hlavně v případě, když má muž tzv. líné spermie.

Nevhodné jsou polohy, které zhoršují nebo prodlužují dráhu spermií (opak misionářské polohy – žena nahoře, muž dole a různé polohy v sedě nebo ve stoji – už jen ten fakt , jaké množství spermií okamžitě vyteče z pochvy ven).

Jak ještě zvýšit šanci otěhotnět?

Zůstaňte ještě alespoň půl hodiny ležet. Nevstávejte, nesedejte si. A neutíkejte do sprchy. Pokud jste použili polštář, klidně si ho tam ještě půl hodinky nechejte.

Teoreticky by mohlo gravitaci pomoci i položit nohy na vyvýšené místo nebo v poloze na zádech kolena přitáhnout k bradě, případně zůstat pár minut v poloze svíčka. Žádný výzkum to nepotvrzuje, ale pokud jste v dobré kondici a máte chuť experimentovat, račte, takové cvičení vám určitě neuškodí.

Chce to trpělivost

Odborníci tvrdí, že lidé dnes mají málo trpělivosti pracovat na zplození dítěte normálním sexem. Pokud žena za několik měsíců neotěhotní, přijde na řadu nejistota, pochybnosti, návštěva odborníků, shánění informací o hormonální léčbě nebo umělém oplodnění.

Často se zapomíná na to, že zplodit dítě nejde (a ani nikdy nešlo) rychle. Ne nadarmo naši předkové říkali, že dítě je darem od boha. (Ale je pravda i to, že po třicítce už opravdu není čas.)

Neplodnost může být vyvolaná i tím, že pár po několika měsíčním snažení podléhá stresu.

Není v psychické pohodě, začíná se urputně snažit o otěhotnění, sex si plánuje přesně v předpokládaných plodných dnech, a jindy se trochu “šetří”, ze sexu  se stává povinnost a postupně se z něho i ze vztahu vytrácí něha, láska, spontánnost, protože vše je zaměřené na jediný cíl: počít dítě. To šanci na oplodnění výrazně snižuje, zejména psychika ženy sehrává v procesu početí velmi důležitou roli.

Jak už jsme jednou řekli – příroda má velmi husté síto a s velkou pravděpodobností jím nedovolí projít potencionální matce, která je vystresovaná  a psychicky na dně. Tuto teorii potvrzuje i fakt, že mnohým párům se po umělém oplodnění nebo adopci děťátka jakoby zázrakem najednou podaří normálně počít.

Hlavně nezapomeňte s partnerem na to, že prvním a hlavním důvodem, proč jste spolu, je to , že se máte rádi

A dbejte na to, abyste si to stále dokazovali.Kde panuje láska a psychická pohoda, tam může pomoci svým dílem i příroda, na kterou ani v dnešní době žádný medicínský pokrok nedosáhne.

Někteří mladí lidé ve Francii nechtějí mít děti i z ekologických důvodů

Motivace lidí, kteří děti nechtějí, jsou složité. Jen málo žen tvrdí, že se vzdávají mateřství jen z ekologických důvodů.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | jarmoluk / Pixabay.com Snížit spotřebu masa, nelétat letadlem, vzdát se automobilu – to jsou skutečně silné individuální kroky, jak snížit uhlíkovou stopu a bojovat proti oteplování klimatu. Avšak nejúčinnějším chováním je mít méně dětí. O mladých lidech a jejich úvahách ohledně (ne)zakládání rodiny, píše francouzský deník Le Monde.

Mít či nemít dítě, a tak pomoci zachránit planetu, je otázka, která znepokojuje část mladých lidí, kteří přemýšlí o potřebě zachovat životního prostředí. Svědčí to o novém pohledu na důsledky rodičovství.

Dítě vyprodukuje 58 tun oxidu uhličitého ročně, zatímco vegetariánský režim ušetří v průměru 0,8 tuny ročně, necestování letadlem 1,6 tuny a autem 2,4 tuny, a to dohromady umožní ušetřit 4,8 tuny ročně.

Jaká je ale realita? „Je třeba rozlišovat mezi lidmi, kteří dočasně nechtějí být rodiči, a mezi těmi, jejichž rozhodnutí je pevné a definitivní,“ říká Magali Mazuyová z Národního ústavu pro demografická studia (INED).

Porodnost ve Francii je stále v Evropě nejvyšší, na jednu ženu v zemi připadá 1,88 dítěte. Je to zejména výsledek významné podpory mateřství. V roce 2010 nechtělo s rodičovstvím experimentovat pět procent mužů a žen.

Porodnost však ve Francii už mnoho let klesá. Pokles porodnosti se týká hlavně mladých lidí ve věku od dvaceti do devětadvaceti let.

Zatím ale není možné určit, zda si jen přejí stát se rodiči až později, nebo zda jde o definitivní rozhodnutí.

Motivace lidí, kteří děti nechtějí, jsou složité. Jen málo žen tvrdí, že se vzdávají mateřství jen z ekologických důvodů. Jednadvacetiletá Lisa Noyalová, mnoho let vegetariánka a v poslední době veganka, odmítá letadlo… a děti. „Oteplování klimatu, vymírání zvířat, pandemie.

Podle mého názoru je ekologie hlavním argumentem, proč nemít děti,“ přiznává. Tato volba ostatní znepokojuje. „Říkají mi: ´Uvidíš za deset let, budeš je chtít stejně jako všechny ženy.´ Jedna maminka mi řekla: ´Buď klidná, ono to přijde.

Já jsem také v tvém věku o dětech neuvažovala!´ Gynekolog prohlásil: ´Ujišťuji vás, že změníte názor. A co když je bude chtít váš partner?´,“ svěřuje se.

Proč se tato volba, podepřená ekologickými argumenty, mezi mladými lidmi šíří? Nová generace má potřebu realizovat se jinak. „Dnes je možná více mladých lidí, kteří si říkají, že je možné nemít dítě a že jejich život bude i tak úspěšný,“ uvádí socioložka Charlotte Debestová.

„Záleží mi na mé svobodě! Nechci mít něco, co mě stahuje k zemi,“ uvádí jednadvacetiletá studentka Anne-Laure. „Upřímně řečeno, ekologie je jen vedlejší důvod. Dítě především představuje finanční zátěž a brzdu v kariéře,“ dodává. Mladé ženy nechtějí samy odpovídat za veškerou péči o dítě a o domácnost. A vědí, že to jsou ony, kdo tuto tíži ponese především.

Studované ženy mají jiné plány než mateřství. Pozdější porod (ve Francii byl loni věk, kdy žena přivedla na svět první dítě, v průměru třicet a půl roku) souvisí i s delší dobou studia a s tím, že ženy odkládají mateřství na pozdější dobu, aby si před tím vybudovaly kariéru.

Třiatřicetiletý Tristan, který má „milenku a milence“, nechce dítě z ekologických důvodů, ale především proto, že miluje svou práci a nemá čas. „Zruinovalo by mi to život,“ říká.

„Žena musí mít určité postavení, aby se mohla cítit hodnotnou bez mateřství,“ připomíná Charlotte Debestová. Zdůrazňuje, že mít děti je jeden ze způsobů, zvláště u mladých lidí z nižších vrstev, jak získat určité společenské postavení.

„Mateřství přináší určitá práva a umožňuje rodičům emancipovat se. Avšak materiální podmínky vstupu do dospělosti a přístupu ke stabilnímu zaměstnání či získání bytu nejsou stejné jako před 20 lety.

Tváří v tvář nejisté budoucnosti a ekonomické krizi není založení rodiny snadné,“ uvádí.

„V současných podmínkách si nedovedu představit, že přivedu na svět človíčka, který o to nežádal,“ říká šestadvacetiletá knihovnice Laura Schwabová. Po čtyřech měsících rozmýšlení, jak to stanoví zákon, se rozhodla pro sterilizaci. Nechala se operovat, aby už nikdy neotěhotněla. Zdůrazňuje, že se teď cítí svobodná a je si jistá, že už ji budou brát vážně.

reklama

Proč se čeští muži bojí žen?

12.11.2019 10:33 Rozhovor

Emancipace je skvělá věc, v současné vyhrocené podobě se ale obrací proti ženám samotným. Řada mužů totiž znejistěla a má z nich strach. „Ženy v každém případě prohrávají,“ říká Daniela Kovářová, exministryně spravedlnosti a dlouholetá rodinná advokátka. Co se změnilo ve vztahu žena-muž během třiceti let od pádu komunismu?

Mužská role ve společnosti slábne. Projevuje se to v příčinách rodinných sporů a rozvodů?

Nevěra, vliv rodičů nebo odlišné sexuální požadavky a představy. To byly nejčastější příčiny rozpadu vztahu za mých začátků, před třiceti lety. Rozváděla se i velmi mladá manželství – do tří let od svatby. Dnes spíše ta přežitá, unavená a lhostejná. Žijeme dlouho a s jedním partnerem nás to nebaví.

Dalším důvodem je touha po svobodě a vlastním způsobu života, velmi často poté, co z hnízda vylétnou dospělé děti. Pozoruji trend aktivních žen, které mužům velí nebo jim muž přestává stačit. Také ale vidím muže opouštějící ženy, protože zhrubly, pouze pracují, manžely komandují a nechovají se k nim žensky.

Berme ovšem v úvahu, že jako advokátka se setkávám s méně šťastnou částí populace. Komu manželství vyšlo, nemá důvod ke mně chodit.

Kdo dnes dává podnět k rozvodu častěji? Ženy, nebo muži?

Ženy, tak to ale bývalo vždy. Muži se do řešení manželských konfliktů nebo žádostí o rozvod příliš nehrnou.

Polovina párů v Česku žije „na psí knížku“. Je to výsledek emancipace a sebevědomí žen?

Jak se to vezme. Když se svých studentů na vysoké škole zeptám, kdo má v životním programu svatbu, zvedne se les dívčích rukou, mužská paže ale téměř žádná. Muži se ženit nechtějí. Chápu je.

Proč by to také dělali, když sex se stal vlivem emancipace a feministických snah bohužel zcela dostupný? Někteří muži dokonce tvrdí, že se jim manželství nevyplatí.

Příliš argumentů, jimiž by je ke k sňatku přiměly, dnes ženy skutečně nemají.

To mě udivuje. Při pohledu na ženy se sebevědomým výrazem a ženským časopisem v podpaží by mě nenapadlo, že touží skončit pod čepcem.

Některé tvrdí, že ke společnému životu nepotřebují papír, těch je ale velmi málo. Ve skutečnosti jde jen o hru před okolím nebo snahu uklidnit partnera, aby se nevyděsil a neutekl. Je totiž odvěkým úkolem žen najít mezi osmnácti a třiceti lety v úvahu připadajícího muže, který ji zajistí. Pak ho obloudit, svést, přimět ke svatbě a mít s ním zabezpečené potomky.

Na to ale v dnešní době plné možností není příliš času…

Právě. Současná společnost dívky a ženy přesvědčila, že mají studovat, cestovat, užívat si, realizovat se v práci a eventuálně mít volné vztahy.

Dělají to, přesto ale v životní perspektivě naprosté většiny z nich figuruje princ na bílém koni, jenž si je vezme. Vznikl tu ovšem problém: dívky a ženy cestují, studují, realizují se a stoupají pro kariérním žebříčku, naučí se velet.

Budete mít zájem:  Podvodníci s alkoholem promluvili: Lijeme tam savo

Pak jim je pětatřicet a zjistí, že přijatelní muži jsou rozebraní. A kdo byl volný, toho právě ulovila nějaká mladší krásná dívka.

Pokud nějaký zbyl, takovou velitelku by možná ani nechtěl, není to tak?

Souhlasím. Do kanceláře mi chodí manažerky, jichž se muži bojí. Řada z nich se s nimi dokonce rozvádí, protože se doma nechovají dost žensky a komandují je jako podřízené. Ženy naříkají: „Jsem tak úžasná, výkonná, v kostýmku, a muž si našel obyčejnou, málo výraznou holku.“ Nedovedou pochopit, že vedle té „obyčejné holky“ se cítí jako muž.

Daniela Kovářová (54)Ministryně spravedlnosti v letech 2009-2010. Po absolvování práv provozovala advokátní praxi zaměřenou na rodinné právo, trestní právo a smluvní agendu. V letech 2005-2008 vedla odbor výchovy a vzdělávání České advokátní komory, poté řídila Justiční akademii. V březnu 2010 otevřela v Praze advokátní kancelář specializovanou na právo rodiny. Vyučuje právo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, je prezidentskou Unie rodinných advokátů, šéfredaktorkou časopisu Rodinné listy a autorkou řady publikací. Je vdaná a má dva dospělé syny.

Může existovat vzorový emancipovaný vztah? Není lepší, když tomu přece jen někdo rozumně velí?

Zcela vyrovnaným svazkům říkám sportovní manželství. Jde o soužití po všech stránkách rovnocenných párů, které se podle ustanovení nového občanského zákoníku na všem dohodnou.

Takové páry možná existují, já je však neznám. Manželé si totiž v naprosté většině případů rovni nejsou. Obvykle někdo velí a někdo se podřizuje. I když nerad.

Chcete-li vědět, v jakém manželství pár funguje, zeptejte se, jak nakládají s penězi.

Vyhrály vůbec ženy tou emancipací?

Česká žena při srovnání se zeměmi třetího světa určitě. Emancipace vykonala v minulém a předminulém století skvělou práci. Ovšem teď už to mnohé ženy přehánějí, podobně jako aktivisté bojující za práva homosexuálů. Ženy v každém případě prohrávají, neboť muži se nechtějí vázat ani ženit.

Pod vlivem emancipace se často nechce vdávat ani žena plánující dítě. Pokud není z bohaté rodiny nebo hodně nevydělává, jde o chybné rozhodnutí, jehož zalituje. Manželství vždy chránilo slabšího, a tím je žena s malými dětmi.

Proto říkám, že jako dříve je i dnes vlastně základním úkolem ženy dobře si vybrat a muže uhnat, aby si ji vzal.

To myslíte vážně?

Je to můj poznatek z třicetileté advokátní praxe. Ve druhé polovině 20. století jsme mysleli, že se ženy osamostatnily, emancipovaly a muže už vedle sebe nepotřebují. Čím je ale žena sociálně slabší, tím je ohroženější. Mladým dívkám se to může nelíbit, ale pak jim bude pětatřicet, muž odejde k mladší a vznikne obrovský problém. Toto varování ovšem žádná mladá dívka nechce slyšet.

Nedávno jste řekla, že ženy tvrdnou, muži měknou a výsledkem jsou mamánkové. Tvrdá a výkonná feministická žena nedokáže kompenzovat otcovskou roli?

Aby děti dospěly, postavily se na vlastní nohy a převzaly zodpovědnost za svou rodinu, potřebují otce. Potlačení jeho role oslabuje dospívání, což vidíme všude okolo nás.

Spousta chlapů ale vídá dítě jen dva víkendy v měsíci. Jak mu pak má být otcovským vzorem?

Frekvence styku není podstatná. Problém je, že otcové dnes nemají ambici být vzorem, ale mít vliv na výchovu dítěte. A to s tak řídkou frekvencí nezvládnete. Řada mužů uvažuje jinak než před třiceti padesáti lety. Chtějí si s dětmi hrát nebo jezdit se synem blbnout na vodu, což je v pořádku, není to ale role otce.

Co je špatného na blbnutí s dítětem? To není otcovská role?

V tom je zásadní rozdíl. Buď blbnete a jste dva kamarádi, nebo v něm podporujete úlohu zodpovědnosti.

Moderně naladěné ženy tlačí otce do role pečovatelské a později kamarádské, po té však synové netouží, protože kamarádit se mohou s vrstevníky ve škole.

Otec má učit odvaze, mužnosti a nadhledu, s nímž se dokáže přenést přes problémy, každodenní sváry a malichernosti. Pokud syn v otci takový vzor nemá, hledá vůdce v partě a špatně to končí.

Ale co s tím, když děti končívají po rozvodu u matky a otcové si nepříliš časté chvíle s potomkem chtějí užít?

To je omyl. Dvacet procent dětí je ve střídavé péči, navíc řada rodičů praktikuje společnou péči nebo rozšířený styk, takže přibližně polovina dětí z rozpadlých vztahů pendluje mezi dvěma domácnostmi.

Nezpůsobuje pendlování dítěti zmatek v hlavě?

Pro menší děti to obvykle není problém, ale přibližně od dvanáctého roku dospívající preferuje jeden domov a jednu postel. Dítě v tomto věku už má právo se vyjádřit.

Soud nebo rodiče mohou rozhodnout proti přání teenagera, stejně ale neexistuje síla, která by jeho rozhodnutí změnila a násilím přinutila soudní verdikt vykonat. A je to tak v pořádku.

Já osobně bych soudní řízení ohledně dětí starších třináct let vůbec nekonala.

Pokud chlap dítě nedostane do střídavé péče, doporučujete mu bojovat?

Do kanceláře mi velmi často přijde tatínek a chce střídavou péči. Sám se na to někdy necítí, ale chápe to jako povinnost před veřejností nebo jej do toho tlačí babička. Vysvětluji, že střídavá péče není legrace.

Rodinní advokáti dnes doporučují usilovat o rozšířený styk, díky němuž si každý aktivní otec dříve či později vybojuje styk v rozsahu čtyřiceti procent péče: třeba v jednom týdnu od čtvrtka do neděle, v druhém týdnu úterý středa, k tomu polovinu letních prázdnin a každý druhý rok všechny ostatní svátky.

Ti „zabejčení“ z principu trvají na střídavé péči, rozšířená péče ve spojení s institutem rodičovské zodpovědnosti ale většině otců vyhovuje.

Co je rodičovská zodpovědnost?

Zavedl ji roku 2014 nový občanský zákoník. Do té doby se dítě svěřovalo do výlučné péče jednomu rodiči, jenž rozhodoval prakticky o všem, zatímco druhý, obvykle tatínek, musel jen přihlížet.

Dnes se ale rodiče musejí na všem domlouvat. Bez vědomí druhého nelze rozhodnout, zda a proti čemu bude dítě očkováno nebo na jaký kroužek se přihlásí. Kdo to nedodržuje, jedná protiprávně.

Tuto zásadní věc by měl každý advokát a soudce rodičům vysvětlit.

Takže rodič s dítětem ve výlučné péči se nemůže sbalit a odstěhovat na druhý konec Evropy?

Ani z Prahy do Písku. Maminka a tatínek si musejí sednout a vyjednávat. Pokud se ovšem nenávidějí, je to obtížné.

Kde si lze stěžovat na porušení rodičovské zodpovědnosti?

U opatrovnického soudu, který rozhodne. Ale pozor: nejvíce práce musejí odvést rodiče. Ti často předpokládají, že si najdou dobrého advokáta a soud jim dá za pravdu. Tak to ale nefunguje.

Dobrý rodinný advokát radí místo soudu zlepšit vztah s druhým rodičem, přesvědčit ho, a pokud to nejde, boj vzdát. Je tvá zodpovědnost, že sis pořídil dítě s takovým člověkem. Je tvá zodpovědnost s ním udržovat dobré vztahy.

Někteří klienti mi tvrdí, že s tím druhým se nelze domluvit. Jde to vždy, jen se na tom musí zapracovat.

Už dříve jste coby ukázkový symbol přehnaného feminismu kritizovala kampaň #MeToo. Víte, že některé internetové debatérky vás za to obvinily ze zrady ženských zájmů?

Otázka zní, co jsou ženské zájmy. Velet armádám? Psát knihy? Mít deset dětí? Peníze? Svobodu? Svést stovky mužů? Nevím, každá to má jinak. Vidím to subjektivně, protože mé zájmy se během života mění. Ale také objektivně, neboť do mé kanceláře chodí stovky nešťastných žen. Ženy dnes u nás mohou být, čím si zamanou, jen obvykle nemohou mít vše.

Chce-li mít mladá žena děti, zodpovídá za výběr jejich otce. Vybere-li špatně, bude mít velké problémy. Touží-li jen po kariéře, nemůže se později divit, že zůstala sama. A pokud trvá na rovných právech a doma je hlasitě vyžaduje, muž jí možná uteče za jinou, něžnější a ženštější. Záleží pouze na ní, zda si to uvědomí.

My ženy dnes totiž máme život ve svých rukách.

Sama jste si prošla „feministickým obdobím“. Kdy vás to přešlo?

Chtěla jsem se vyrovnat mužům a část života rodinného i profesního se o to snažila. Pak jsem se stala ministryní a zjistila, že když se jim vyrovnám, začnou mě brát nikoli jako sobě rovnou, ale jako muže a bojují se mnou a proti mně mužskými zbraněmi. To se mi přestalo líbit. Mám ráda, když se ke mně muži chovají jako k ženě, když mě uznávají jako ženu. Dnes to má pro mě větší hodnotu.

Rozvedená ve třiceti. Proč je to stigma? – Proženy

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Zamilovaly se, vdaly, pak to přestalo fungovat a přišel rozvod. Sice smutný, ale nijak ojedinělý scénář, kterým se ubírá řada vztahů. Jenže když tohle všechno „stihnete“ mít za sebou už kolem třicítky, vzniká určité stigma. Jakoby společnost mladým ženám rozvody netolerovala.

Soňa (39) si tím prošla před pár lety. Potkala muže, vzala si ho, ale po roce to začalo skřípat (jak poznáte, že vám to nevydrží). „Já chtěla dítě, on kariéru, cestování. Byly to tak zásadní věci, že ani jeden z nás nemohl ustoupit,“ vzpomíná Soňa.

V jednatřiceti už z ní byla rozvedená žena. „Reakce okolí mě zaskočily. Jakoby se rozvádět směly jen padesátnice po dvaceti letech manželství,“ tvrdí Soňa.

Že si vyslechla proslov od babičky, podle které jsou dnešní mladí nezodpovědní a rozmazlení, a že jako rozvedená si už pořádného muže nenajde (kdo by o ni stál), to čekala.

„Ale podobně, byť ne tak radikálně, reagovali i rodiče, a dokonce i někteří mí vrstevníci,“ kroutí hlavou Soňa.

Budete mít zájem:  Jak Dlouho Bolí Naražená Páteř?

Společnost rozvod stále vnímá negativně, což je asi v pořádku, výhra to prostě není. Ale obecná představa je, že na něj mají „nárok“ lidé, kteří už mají s manželstvím letitou zkušenost, něco si v něm prožili a prostě už nemají dál sílu o vztah bojovat. Jakoby za dvacet let tvrdé práce měli jakýsi morální nárok na rozvod.

V případě mladých lidí, obzvláště pak žen (protože mužům toho společnost toleruje obecně víc), je to ale jinak. „Možná se domnívají, že by žena v tak nízkém věku měla mít větší snahu vztah udržet, nikoli z něj odejít,“ myslí si vztahová koučka a zakladatelka Školy pro ženy Lenka Černá.

Podvědomě tak mladým ženám se statusem „rozvedená a bezdětná“ přisuzují nejrůznější negativní vlastnosti.

Nejčastěji je pokládají za nestálé (manželství je omrzelo), rozmazlené a příliš náročné (obyčejný muž jim nestačil), neschopné (neuměly si udržet manžela), nerodinné typy (určitě daly přednost kariéře) a podobně.

„Škatulkování a hodnocení vládne světem. Každý navíc hodnotí vlastním úhlem pohledu. Co je za tím doopravdy, se zamyslí málokdo,“ dodává Lucie Mucalová.

Foto: ThiagoSantos, Shutterstock.com

Rozvod padesátiletých žen nám připadá normálnější než třicetiletých, a navíc bezdětných. Proč?

Z určitého úhlu pohledu je ale tenhle přístup vlastně zodpovědnější než u všech těch padesátníků (a starších lidí), kteří roky žili v nefunkčním partnerství, vychovávali v něm děti a až po letech našli odvahu něco změnit. „Lidé totiž vnímají rozvod jako selhání, nikoli jako transformaci,“ říká Lenka Černá.

Přitom právě rozumný rozvod ve správný čas může oba posunout blíž ke spokojenému životu. Navíc po dvou letech manželství vše probíhá klidněji, ti dva leckdy zůstávají přáteli, nestihli si totiž ještě tolik ublížit, není v nich tolik zášti. Po dvaceti letech to bývá o dost bouřlivější.

Je rozhodně lepší z nefunkčního a neopravitelného vztahu zavčasu odejít, než v něm dlouhodobě setrvávat a trápit se (život v toxickém vztahu ohrožuje i vaše zdraví). „A hlavně není dobré do takového vztahu přivést děti a vychovávat je v klimatu, které je bez lásky a pochopení. Dítě tuhle nerovnováhu vždycky vnímá,“ vysvětluje Lenka Černá.

Tyhle mladé, a díky rozvodu znovu svobodné ženy, jsou mnohým lidem trnem v oku ještě z jednoho důvodu. Jsou živoucím důkazem toho, že lze žít lépe. „Když lidem ukazujete, že se dá žít jinak, a oni na to nesebrali odvahu, nemají vás pak v oblibě,“ dodává Lenka Černá.

Trápit se tím je ale zbytečné. „Lidé chtějí v ostatních vidět jen to, co chtějí. Obecně totiž málo nasloucháme a hodně soudíme. Byl by ale marný boj je o čemkoli přesvědčovat,“ myslí si  Lucie Mucalová.

Ženy se do mateřství nehrnou. Rodí ve zralém věku

Porodit dítě ve dvaceti a pak si užívat? Nebo se zaopatřit a nechat mateřství na později? Co žena, to názor.

Přerovsko/ Už 777 maminek letos porodilo v Přerově. Boom z let předchozích je ale na ústupu. „Husákovy děti“ odrodily, nyní přicházejí na řadu populačně slabší ročníky. Přesto jeden trend už pár let přetrvává.

Ženy se do mateřství v nízkém věku tolik nehrnou a mnohé rodí až po třicítce. Ani porodníci ale nedokáží jednoznačně říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Sedmička přináší příběhy tří matek. Jedna se pro mateřství rozhodla v devatenácti. Druhá ve třiceti.

Třetí si troufla mít dítě po čtyřicítce. Ani jedna své volby nelituje.

Po maturitě

Chodili spolu už na střední škole. On si pak šel odkroutit vojnu, ona nastoupila do práce. Trávili spolu každý opušťák. Po Vánocích roku 1991 zjistila, že je těhotná. Následoval dopis na vojnu a svatba. Dva někdejší spolužáci začali nosit stejné příjmení Hebnarovi a ze dvou byli do podzimu tři. Neměli ještě ani dvacet let, když se jim narodila dcera Monika.

Přesto situaci zvládli. „Měli jsme zázemí obou rodin. Bydleli jsme u rodičů a díky jejich nekonfliktním povahám nevznikaly žádné rozepře. Navíc jsme se postupně dali do opravy domu po babičce. Byla jsem tehdy s dcerou hodně sama, protože manžel pracoval na domě, ale brala jsem to jako nutnost.

Když měla malá Monika dva roky, stěhovali jsme se do nového,“ vzpomíná Martina Hebnarová. Krátce poté přišla do rodiny druhorozená dcera Martina. „Nechtěli jsme mít mezi dětmi velký věkový rozestup, proto jsme se rozhodli, že to vezmeme tak trochu hopem. Byla jsem s dětmi doma skoro sedm let a naplno se jim věnovala.

Abychom na tom byli finančně líp, jezdil manžel přes týden na montáže a vracel se domů jen na víkendy. I když se mi stýskalo, i tohle jsme překonali,“ říká Martina Hebnarová. Toho, že tak brzo spadla do mateřských povinností, ani s odstupem let nelituje.

„Je sice pravda, že v době, kdy si jiné spolužačky užívaly života, tak já už jezdila s kočárkem, ale teď zase máme s manželem více volnosti, protože holky už nám odrostly. A když vidím některé své vrstevnice s malými dětmi, tak si říkám, jak je fajn, že my už máme děti vypiplané,“ konstatuje.

Třicítka? Akorát

Mít dítě okolo třicítky je podle některých odborníků nejvhodnější doba. To potvrzuje i čtyřiatřicetiletá Milena Výstřelová, která v neděli 27. září porodila v Přerově svou druhou dceru. „Doma máme už čtyřletou Rozárku, teď k ní přibyla ještě Amálka. Takhle jsme to s manželem chtěli.

Já se do třiceti let cítila na dítě nezralá, proto jsme rozhodnutí oddalovali. Touha mít dítě se opravdu dostavila až ve třiceti,“ říká Milena Výstřelová. Vdaná je už osm let a s mužem si v průběhu čtyřletého bezdětného manželství užívala života.

„Cestovali jsme, budovali domov a vydělávali i peníze na to, abychom děti zabezpečili,“ podotýká čerstvá maminka.

Dítě po čtyřicítce

Nikdo by jí nehádal, že za dva roky oslaví padesátku. Vypadá mladší než její vrstevnice. Ona sama tvrdí, že za její pohodu vepsanou do tváře může i něco víc než jen dobře namíchané geny. Čtyřletá dcera Anetka.
Ta se narodila Věře Pitnerové z Přerova až ve čtyřiačtyřiceti letech.

V době, kdy některé spolužačky už začaly rozmazlovat první vnoučky, si ona pořídila miminko. A bystrá culíkatá holčička s tmavýma očima vrátila své mamince tak trochu mládí. „Moc jsme si ji s přítelem přáli. A tak si teď rodičovství opravdu užíváme.

Určitě je to jiné, než když je vám osmnáct, nemáte peníze a mnohdy ani myšlenky na výchovu dítěte,“ tvrdí Věra Pitnerová.
Svým pozitivním přístupem už přesvědčila i další ženy, aby si „na stará kolena“ pořídily a užily dítě.

Zároveň ale přidala doušku o tom, že se budou muset po čtyřicítce obrnit i krunýřem – úšklebky některých lidí totiž mohou být tvrdým úderem. „Mám za sebou jednu nemilou zkušenost.

Byla jsem v osmém měsíci, šla si do přerovské porodnice domluvit termín porodu a lékař se mě s despektem zeptal, jestli chci opravdu v tomhle věku porodit dítě. Dotklo se mě to. Vzala jsem si papíry a šla raději rodit do Olomouce,“ vzpomíná Věra Pitnerová. Druhým dechem ale dodává, že nemá v úmyslu vrhnout špatný stín na přerovskou porodnici. „Bylo to podle mne jen profesní selhání jedince,“ podotýká.

Není ale typickou matkou, která by si až po čtyřicítce uvědomila, že biologickým hodinám dobíhají poslední minuty. Z prvního manželství má syna Iva – ale ani toho neměla brzo.

„Narodil se mi v pětadvaceti, to už některé stejně staré kamarádky pomalu vedly děti do první třídy. Začátkem osmdesátých let bylo běžné, že holky rodily ve dvaceti,“ říká Věra Pitnerová.

Pozdní mateřství jí ale dalo možnost znovu se vrátit do kouzelného dětského světa

Primářka: Maminky nad třicet jsou klidné a vyrovnané
Přerov | Jarmila Repovská je primářkou přerovského porodnicko-gynekologického oddělení. Když začínala před dvaadvaceti lety praxi lékařky, většina žen rodila okolo dvaceti let a platilo, že později měly děti jen vysokoškolačky. Dnes už na vzdělání nezáleží. Ženy se rozhodly, že budou zakládat rodiny ve zralejším věku.

Co je podle vás důvodem tohoto trendu?
Společnost je dnes jinde než třeba před dvaceti lety. Řada žen se věnuje studiu, cestuje, touží po soběstačnosti, finančně se zajistí a teprve pak začne uvažovat o rodině. Později rodí i ženy, které mají nového partnera, s nímž touží začít nový život.

Výjimkou nejsou ani maminky, které jsou zabezpečené, děti jim odrůstají a ony ještě zatouží starat se o další dítě. Roli může hrát i fakt, že medicína dnes nabízí ženám genetické vyšetření plodu. Pokud perspektiva není dobrá, nabízí možnost těhotenství šetrně ukončit. Takovou volbu ženy dříve neměly.

Pokud se včas zjistí, že by se narodilo postižené dítě, většina žen se rozhodne ho nedonosit.

V Přerově letos k 1. říjnu rodilo už 777 žen. Kolik z nich spadá do kategorie „starší maminky“?
Z tohoto počtu bylo 127 rodiček starších pětatřiceti let. A třiadvacet z nich přivádělo na svět své první dítě.

Dokonce jsme letos měli v porodnici dvě maminky, které rodily v šestačtyřiceti letech. Není to nic neobvyklého a domnívám se, že bude přibývat žen, které se rozhodnou mít dítě později.

Ze své zkušenosti mohu říci, že maminky nad třicet let jsou pohodové, klidné, vyrovnané.

Jaká rizika přináší těhotenství po pětatřicítce? Šedesát procent žen, které měly nad třicet pět let, porodilo spontánně. Zbylých čtyřicet procent přivedlo na svět dítě operačně, protože porod nepostupoval tak, jak měl.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector