Zdroj: Pixabay.com
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Většina lidí má tendence shromažďovat věci. Snažíme se pamatovat na horší časy, zachovávat vzpomínky v hmotné podobě. Řada z nás se věnuje sběratelství jako koníčku, který přináší potěšení a radost. Nevinný koníček však může přerůst v chorobné křečkování, tzv. Diogenův syndrom.
Není to záležitost inteligence, naopak. Diogenův syndrom postihuje nejen dementní či inteligenčně průměrné, ale i vysoce inteligentní jedince. Tomu se však těžko věří tváří v tvář hromadám zbytečných věcí, které takoví jedinci dokážou nastřádat a navíc vehementně hájit před snahami jiných o likvidaci či úklid.
GALERIESyndromy – divné psychické poruchy
Uklidit? Zbavit se nahromaděných věcí? Nemožné!
Před dveřmi bytu přeplněného harampádím a pachem, který dlouhodobě obtěžuje další obyvatele domu, stojí podrážděný až agresivní člověk, který odmítá jakoukoliv pomoc. Není schopný se zbavit věcí, postupně se izoluje od okolí, ztrácí nadhled a logicky tak odmítá také přiznat si svůj problém.
První krok, který spočívá v odvedení člověka z onoho zaneřáděného bytu, se tak zpravidla neobjede bez policejní asistence. Léčba, ke které však člověk nebývá ochoten svolit, spočívá ve farmakoterapii a psychoterapii. Významným faktorem úspěšné léčby je aktivní pomoc rodiny, ta bohužel často chybí.
Psychoterapie přitom primárně neřeší ono hromadění, ale důvody, které k němu vedou. Jde o sebereflexi, přijetí sebe sama, sociální vazby, rodinu, dětství, prožitá traumata…
Mohlo by Vás zajímat:
Generální úklid podle expertky Marie Kondo: Jak se zbavit nepotřebných věcí
„Mohlo by se to někdy hodit.“
Spouštěčem chorobného hromadění věcí bývají právě prožitá traumata, stres, pocity zoufalství, osamělost apod. Vše přitom začíná zdánlivě nevinně. Postižený se pouze jeví jako vášnivý sběratel nebo jen velmi šetrný člověk. Je mu prostě líto vyhodit věci s tím, že by se někdy mohly hodit.
„Mohlo by se to někdy hodit.“ Právě tak zní věta, která by měla upozornit, že není všechno v pořádku a že možná na dveře klepe Diogenes.
Zvláštních syndromů spojených s lidskou psychikou je však více. NĚKTERÉ Z NICH PŘIBLIŽUJE FOTOGALERIE:
GALERIESyndromy – divné psychické poruchy Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Diogenův syndrom. Když se z hromadění věcí a zvířat stane nemoc | Zdraví
Byt zarovnaný harampádím a odpadem, do sousedství se linoucí zápach. Patologičtí hromadiči neškodí jen sami sobě a zvířatům, která si často berou do své „péče“, ale i svému okolí. Přestože by potřebovali lékařskou pomoc, zpravidla ji odmítají a ve většině případů končí špatně.
Při rozlišování chorobného hromadiče a klasického sběratele musíme podle lékařů pracovat s pojmem „normálnosti“, což není jednoduché. Pokud někdo cokoli sbírá, je to jeho koníček a on sám i jeho příbuzní to považují za normální.
Naproti tomu lidé zvenčí mohou mít dojem, že to úplně normální není: proč má někdo doma tisíce krabiček od zápalek nebo stovky mlýnků na kávu? Hranice mezi normálností a nenormálností není ostrá a podle lékařů nelze normu přesně stanovit.
„Co je považováno za běžné v jedněch rodinách, může být v jiných nepřijatelné,“ říká David Besta, primář psychiatrického oddělení Městské nemocnice Ostrava-Fifejdy. Jako příklad uvádí multikulturní odlišení norem při stolování: co je žádoucí ve státech jihovýchodní Asie – hlasité mlaskání či odříhnutí, to by za normu v české restauraci nepovažoval ani host, ani obsluha.
„Obecně lze říci, že hromadiči se od sběratelů zásadně liší volbou předmětů. Hromadí to, co je pro sběratele a jiné lidi bezcenné nebo jen málo cenné, hůře směnitelné nebo zcela nesměnitelné, a jejich ‚sbírky‘ jsou typické svou neorganizovaností,“ pokračuje David Besta.
Za asistence policie i záchranky
Lidských příběhů, ve kterých jde skutečně o patologické hromadění neboli křečkování, mají psychiatři v šuplících celou řadu. „Asi před 12 lety jsem ve svém předchozím působišti přijímala starší paní ve značně zuboženém stavu,“ říká Petra Dočkalová, psychiatrička Konzultačního a terapeutického institutu AKTIP Praha.
„Bylo to dokonce na podnět rodiny, za asistence policie a záchranné služby. Paní byla extrémně zanedbaná a místo vlasů měla něco, čemu jsme říkali ‚přírodní dredy‘ – hlavu si určitě několik let nemyla. Nehty měla prorostlé bačkorami a byla neskutečně vyhublá,“ vzpomíná Petra Dočkalová.
Nejdřív musela pacientka projít interním oddělením, kde se dala fyzicky dohromady, přičemž v místě jejího bydliště mezitím probíhalo sociální šetření. To zjistilo, že se jedná o osobu postiženou kromě demence právě křečkováním.
Musely být povolány technické služby města, které od ní odvezly několik kontejnerů nahromaděných věcí, a bohužel měla i tři psy, kteří byli v tak špatném stavu, že je veterinář musel utratit. Nakonec zemřela.
„Organismus sice stupeň její podvýživy přechodně ustál, ale z dlouhodobého hlediska byl stav ženy neudržitelný,“ uzavírá pravdivý příběh lékařka.
Diogenův odkaz
Patologické hromadění se podle dostupných pramenů vyskytuje u dvou až pěti procent dospělých jedinců a v mírné formě překvapivě až u třetiny dospělé populace. Jedná se o samostatné duševní onemocnění, ale projevuje se i v rámci dalších psychických nemocí, jako jsou demence, deprese, nebo jako součást takzvané obsedantně kompulzivní poruchy (OCD).
Jedná se o duševní poruchu provázenou různými formami nutkavého chování nebo nutkavými myšlenkami.
Pacient s OCD má nutkání vykonávat určité činnosti, takzvané kompulze, které jsou běžně nazývány rituály: kontroluje, aranžuje, čistí a hromadí. „Z osobnostních poruch má k této problematice nejblíže takzvaná anankastická porucha osobnosti.
Ta je charakterizovaná pocity nadměrných obav, pochyb, opatrnosti či nadměrného zaobírání se detaily a pravidly,“ doplňuje David Besta.
Křečkování čili patologické hromadění bývá často označováno jako Diogenův syndrom. Diogenes byl řecký učenec, který se hlásil k marnosti a pomíjivosti materiálních statků a údajně žil v odříkání v sudu na břehu moře.
„Zní to možná paradoxně, protože sám Diogenes měl odpor k hromadění majetku, ale pojmenování Diogenův syndrom vzniklo právě v souvislosti s pomíjivostí.
Sběrači totiž uvažují o pomíjivosti toho, co je hmotné, proto to paradoxně hromadí a nejsou ochotni se těchto věcí zbavovat,“ vysvětluje Petra Dočkalová.
„Dnes odborníci považují patologické hromadění věcí za syndrom, který ještě není formálně uznán jako psychiatrické onemocnění,“ navazuje David Besta. Snaží se však o jeho zařazení do Mezinárodní klasifikace nemocí a je pravděpodobné, že v nové revizi se už bude jednat o psychiatrickou diagnózu.
Pokud bychom měli vytvořit typický profil hromadiče, jednalo by se o starší ženu, většinou ve špatném tělesném stavu. Mezi hromadiči jsou ale často i muži a pro všechny tyto osoby je typické, že žijí osaměle. Už na první pohled jsou hygienicky zanedbaní a vyznačují se sociální izolací. Ať už v místě svého bydliště, nebo izolací vztahovou.
„V nadpoloviční většině případů je jim nad 65 let,“ konstatuje Petra Dočkalová. Okolo jejich bydliště se většinou šíří nápadný zápach, je tam nepořádek, v těsné blízkosti jejich obydlí nalezneme odpadky, harampádí, dokonce polomrtvá či mrtvá zvířata a jejich byt je zastarale a nefunkčně zařízený. Když do něj vstoupíme, všimneme si především toho, že se v něm nedá volně chodit.
„Hromadiči si ve svých bytech mezi všemi shromážděnými věcmi vytvářejí mravenčí cestičky a okolo nich bývá do výše dvou i více metrů nakupeno v podstatě cokoli,“ popisuje lékařka.
Pokud bychom se nad životem hromadiče zamýšleli více, už v jeho anamnéze bychom podle slov Petry Dočkalové našli určitou osobnostní zvláštnost.
Většinou to už dříve býval osamělý podivín a často se u něj vyskytuje nějaké závažné trauma.
Léčba je složitá a dlouhá
Pro patologické hromadění věcí a zvířat jsou charakteristické dvě základní tendence: nevyhazování a přinášení. Hromadění totiž vyvolává problémy se zbavováním se věcí, teprve později nastupuje jejich sběr.
„Pokud se tito lidé dostanou do péče psychiatra, možnosti nápravy jejich stavu sice existují, ale bohužel je pro ně typické, že nemají náhled jakékoli své chorobnosti,“ uvádí David Besta. Stávají se tak často nedobrovolnými účastníky své léčby, takže je vcelku logické, že z ní nemají prospěch.
„V této souvislosti je však potřeba zodpovědět i další otázky: zda se jedná o samostatnou chorobu, syndrom nebo symptom, zda jde o stav, kterým hromadiči bezprostředně ohrožují sebe a své okolí, a tudíž zda vůbec mohou být hospitalizováni bez dobrovolného souhlasu,“ upozorňuje primář Besta. Samotná léčba spočívá ve farmakoterapii a psychoterapii. Pacienti podle Davida Besty dobře reagují na léčbu antidepresivy ze skupiny SSRI a do budoucna se plánuje vyzkoušet i tzv. inhibitory acetylcholinesterázy – donepezil a rivastigmin.
Divní jsou ti okolo
Také podle doktorky Dočkalové je léčba velmi složitá. „Těmto lidem totiž chybí uvědomování si toho, že jsou nemocní. Mají pocit, že to, co dělají, je v pořádku, ale divní jsou ti okolo,“ říká.
Všechno často začíná vleklými sousedskými spory, kdy zasahuje policie. Ta má ovšem omezené pravomoci, proto se takového jedince většinou podaří hospitalizovat až ve chvíli, kdy zdravotně selže.
„Pak je samozřejmě do péče třeba zapojit nejen psychiatrické oddělení, ale i veterinární službu, protože tito lidé ‚chovají‘ i domácí mazlíčky.
O které se ovšem nejsou schopni postarat, takže jsou jejich příbytky často domovem i samozvaných ‚mazlíčků‘ – hmyzu nebo potkanů,“ dodává lékařka.
Pokud tito lidé přijdou do kontaktu se zdravotnictvím, při první snaze lékařů jim pomoci bývají velmi agresivní a nezřídka se jedná o dramatické a nepříjemné zásahy. Pokud se je přece jen podaří dostat do nemocnice, obvykle následuje dlouhodobá hospitalizace. Prochází totiž soudním schvalováním a také samotná léčba je velmi složitá.
„Takový pacient vyžaduje jednoznačně dlouhodobou péči, která ovšem může být limitována tím, že některá lůžková zařízení mají omezenou dobu, po kterou u nich dotyčný smí ležet,“ říká Petra Dočkalová. Většinou však trvá léčba patologického hromadiče v řádu měsíců. Ve výjimečných případech i v řádu let, pokud to pacientův stav vyžaduje.
Křečkovat se dá i v nemocnici
Bohužel ani pak zpravidla nedochází k úplnému vyléčení. „Osobně jsem se nesetkala s případem, kdy by se to podařilo,“ říká doktorka Dočkalová. Naopak zažila situace, kdy pacienti začínali hromadit další věci už během hospitalizace – sbírali do igelitových tašek kelímky od kávy, posmrkané kapesníky nebo projeté jízdenky.
Podle slov lékařky mají tito lidé tendence k hromadění i v domovech důchodců. V těchto zařízeních je však nutkavost takového chování vlivem podávané medikace utlumena, a navíc jsou zde pod denní kontrolou, takže sestřičky mají o jejich hromadících tendencích přehled.
Sběračské aktivity jsou v domovech seniorů díky zásahům personálu denně redukovány a k extrémním případům hromadění tady podle lékařky nedochází. O tom, jak Diogenův syndrom vzniká, má zajímavou teorii psychoanalýza.
Ta tvrdí, že se jedná o fixaci libida v druhé vývojové fázi, tedy ve fázi anální.
A protože tato fáze je spojená se zadržováním a vylučováním, neprojde-li jedinec všemi fázemi vývoje podle Freuda, zafixuje se právě v anální fázi.
„Viděla jsem velice zajímavý workshop, kde odborníci dávali do souvislosti lakomství s fixací libida v anální fázi a tato teorie se mi velice líbí. Třebaže řada psychiatrů a terapeutů tvrdí, že je Freudova analýza dávno přežitá. V tomto případě tomu tak ale podle mě je,“ uzavírá doktorka Petra Dočkalová.
Křečkování. Bordelář nebo psychicky nemocný člověk?
Třicetiletý muž z Liberecka si ukládá své „poklady“ do velké šatní skříně. I přesto, že se jedná o zbytečné harampádí, má ho v rámci možností vzorně vyrovnané. Policím dominují krabice s nápisem Smeťák 1 až 4. V těch člověk narazí například na staré videokazety, mušle nebo plácačky na mouchy.
„Co kdyby se mi to ještě někdy hodilo. Hrozně nerad něco vyhazuji,“ tvrdí mladý muž, který nevěří, že by se jeho vášeň měla rozrůst do obludných rozměrů jako tomu bývá hlavně u starších lidí. On prý v hromadě odpadků rozházených po celém bytě neskončí.
„Moje dcera hromadí od dětství všechny stvrzenky, sešity, hračky, ale i oblečení. Až mě to děsí,“ svěřila se i čtyřicetiletá Jana z Liberce, matka dvacetileté vysokoškolačky. „Na druhou stranu to má své výhody, když potřebujeme reklamovat třeba boty, víme, že účtenka je v evidenci,“ bere to z té lepší stránky.
Diogenův syndrom
Nutkavé chování shromažďovat nepotřebné věci (Diogenův syndrom, křečkování)) zanedbatelné hodnoty se podle psychologů objevuje u lidí, kteří jsou osobnostně zvláštní. „Bývají to podivíni, samotáři. Většinou se jedná o lidi vyššího věku.
S nikým o tom nemluví. Závislost na té činnosti je tak silná, že si nemohou pomoci.
Hasiči nebo policisté je někdy najdou zavalené v odpadcích, které v jejich bytech zaujímají místo od podlahy až ke stropu,“ řekl Deníku klinický psycholog z Liberce Petr Moos.
V ohrožení života
Nejeden podivín na Diogenův syndrom doplatil vlastním životem. Loni zemřel ve Vratislavicích nad Nisou muž středního věku. Byt měl vyskládaný nepořádkem, který se vznítil, začalo hořet.
„Byt byl zavřený a jeho obyvatel nereagoval. Naštěstí bylo možné vniknout do tohoto bytu prostřednictvím balkónu a automobilového žebříku,“ uvedla tehdy mluvčí hasičů Zdenka Štrauchová. „Uvnitř hasiči našli množství hořícího odpadu. V rohu místnosti ležel muž. I přes okamžitou resuscitaci musel přivolaný lékař konstatovat pouze jeho smrt,“ dodala.
Kromě věcí sbírají lidé posedlí křečkováním také zbytky jídla. „Hlavně v panelácích je to pak velký problém. Po domě se line strašný zápach, sousedé jsou zoufalí, ale většinou se nedá nic dělat. Takoví jedinci totiž odmítají léčbu obsedantně kompulzivní poruchy,“ uvedl Moos.
Léčba je téměř nemožná
Podle něj člověk s Diogenovým syndromem nemá náhled, že je něco špatně. „V momentě, kdy si na něj sousedé stěžují, tak dotyčný přejde do agrese, brání svůj majetek,“ dodal Moos.
Sběratel není křeček
V očích veřejnosti se jako duševně nemocní lidé jeví někdy i sběratelé. Také bývají zavaleni předměty. Ovšem v těchto případech se o křečkování nejedná. „Sběratel se soustředí na určité téma, shromažďuje například známky nebo vlajky. Křečkování musíme rovněž odlišovat od kleptomanie, což je chorobná a nezadržitelná touha po odcizování věcí,“ uzavřel psycholog.
Diogenův syndrom: Proč staří lidé křečkují nepotřebné harampádí
Titulek začíná přezdívkou filosofa Diogena. Dnešní terminologií lze tohoto muže vlídně nazvat obzvláštník. Též mašíbl (magor-šílenec-blázen). Termín psychopat se nehodí, ostatně mezi odborníky je zavrhován. Poruchy chování jsou přijatelné. V tomto ohledu není mezi lidmi, jejichž sláva je kovu trvalejší výjimkou.
Diogenes neměl nic
Nechtěl mít žádný majetek, vlastnil jen misku pro psa. I tu posléze zahodil… Rezidencí mu byla psí bouda nebo sud. Společnost se mu hnusila a kolegové filosofové nebyli výjimkou. Učebnicí nad jiné prameny mu byl život sám. Jen to, co vidíme, cítíme a vnímáme, má smysl.
Zásady, zákony, zvyky… brr, to bylo fuj. Manželství nesnášel. Místo něj přímo komunisticky navrhoval, aby ženy patřily všem mužům. Sám ovšem sexem opovrhoval, neb nechtěl být otrokem ničeho a nikoho. Nejvíc se mu příčilo usilování o něco tak trapně pomíjivého, jako je bohatství.
Těžko říci co tedy vedlo moderní psychiatry k tomu, aby pravý opak jeho odkazu nazvali Diogenův syndrom.
Patologické křečkování
Daleko výstižnější, alespoň v oblasti věcí neživých, je označení „křečkování“ nebo hamounění. Vědečtěji zní synonymum – patologické hromadění bezcenných nebo nepříliš cenných věcí.
Jisté je, že „hamounit“ můžeme vidět i zvířata, nejčastěji opuštěné domácí miláčky – psy a kočky. Smutné konce vystihuje termín „syndrom zaneřáděného domu“. Jak mohou příbytek zaneřádit málo venčení čtvernožci je snadno představitelné.
Leč jsou i byty zavalené papíry, novinami, součástkami, jež se ryze teoreticky někdy mohou hodit. Drsné, leč možné, je mít domov v prostoru nacházejícím se v úzké symbióze s navršenými odpadky. Kdysi jsem se setkal s případem bytné, jež své podnájemníky nutila schraňovat moč… kdož ví proč. Tvrdila, že z ní vyrábí hnojivo.
- patologické hromadění bezcenných nebo nepříliš cenných věcí
- může se týkat nejen věcí, ale i zvířat, nejčastěji jde o psy a kočky
- typický pro starší a velmi staré osoby, zejména osamělé
- léčba musí být komplexní, významná je psychiatrická terapie
Pozor – máte-li na půdě nebo ve sklepě velký nepořádek a ledacos občas zajímavého po babičce – do výše popsané skupiny nepatříte. Tam jde obvykle o zavalení obytného prostoru věcmi přinesenými z venku. Pokud příchozímu musíte nejprve oddělat knihy z křesla, než se může posadit, opět nevadí, byť to Guth-Jarkovský ve Společenském klasobraní nedoporučuje.
Jen cestičky v křečkově noře
Když mocný muž nabídl Diogenovi splnění jakéhokoliv přání, filosof opáčil: „Odstup mi ze slunce.“ V bytě křečkově by dnes možná zvolal: „Ustup mi z koridorů!“ Mezi nejrůznějšími krámy se tam totiž lze pohybovat jen po úzkých cestičkách.
Postiženi popisovanou poruchou bývají spíše lidé staří, ba i velmi staří, osamělí, mírně depresivní, nespokojení introverti. Mnohdy kdysi prožili něco zlého. Na podivnost svého jednání nemají náhled.
Sousedé je v lepším případě považují za neškodné podivíny. V horším případě za tvrdohlavé padouchy. Proč? Inu, namátkou knihy na rozdíl od psů nevyjí… Domluva s dotyčnými možná není.
Protipožární předpisy jsou pod úrovní jejich vnímání.
Jsou spokojeni tam, kde bydlí. Stěhovat, byť do lepšího, se nechtějí. V těchto souvislostech se někdy hovoří o snaze zabezpečit se tam, kde jsou, před možnou budoucí nouzí. Do rámce syndromu nepatří „symptom hokejistovy manželky“.
Když v době předgorbačovské dostal některý sovětský hokejista povolení hrát v Kanadě a odejet tam s celou rodinou, jeho manželka pořídila v novém bydlišti ohromné mrazicí pulty. Zaplnila je masem a jinými potravinami.
Díky drsné škole v obchodech země původu nedovedla pochopit, že i v dalších dnech bude možno koupit vše čerstvé a lákavé. Zde místo křečkování lze hovořit o posttraumatickém stresovém syndromu.
Nesmyslné shromažďování věcí se objevuje jak u lidí zdravých přiměřeně věku, tak u řady duševních chorob. Namátkou může jít o organické poškození mozku, schizofrenii, demenci, holdování některým psychoaktivním látkám. Nejčastěji jde o obsedantně kompulsivní poruchu. Tedy o nutkavě se opakující myšlenky a jednání, jemuž nelze vzdorovat.
Proč přece jen Diogenes?
Soudruzi z NDR asi neudělali chybu, když roku 1975 podpořili britské kolegy v prosazování termínu Diogenův syndrom. I když zdůvodnění je poněkud krkolomné. Diogenes byl přesvědčen o pomíjivosti majetku. Křečkové se oné pomíjivosti bojí, a proto hromadí. Jakoby parafrázovali známé rčení: „Budeme mít víc, nebudeme se bát vlka nic.“
Nabízím jiné vysvětlení inspirované životním stylem onoho filosofa: Rozdíly mezi tím, co je a není ještě normální, jsou opravdu velké. Nesrovnatelně větší, než může být ne vždy ostře vymezená hranice mezi ještě normálním a již patologickým.
Možná nám záležitost může připomenout i fakt – když dva lidé dělají totéž, nemusí to být totéž. Odpor k majetku je jedna věc. Jiná věc je dejme tomu neplatit alimenty s vysvětlením, že ta mrcha bývalka je jen na peníze a já jsem chudý jak kostelní myš.
Jistým mementem je mi příběh muže, kterého jsme kdysi v léčebně hospitalizovali poté, co se sám vytlačil z bytu. On sbíral papíry. Čisté. Tedy nepošpiněné – noviny, časopisy, letáky, kalendáře, plakáty a jiné tiskoviny.
Všechno pečlivě skládal a systematicky postupoval ve své dvougarsonce od oken ke dveřím. Nicméně jednoho dne, stejně jak ten havran, co sypal denně jedno zrnko písku do propasti, až ji zarovnal, si svůj byt zcela zaplnil.
Nějakou dobu mu zbývala k obývání úzká škvíra v předsíni, ústící do záchodu a na druhé straně ke vchodovým dveřím, ale také ta zmizela pod nánosem papírů a on se ocitl přede dveřmi. Tam pár dní bivakoval, než ho nevrlí obyvatelé domu vyštvali.
Skončil v kanálu a protože to neuměl, dostal brzy zápal plic a jeho hodní spolukanálníci ho odvedli na internu, odkud už putoval k nám.
Najít kompromis mezi takovýmto koncem a uchováním potřebných věcí je obtížné…
Radkin Honzák: Tohle přece nemůžu vyhodit! (blog.aktualne.cz)
Diogenův syndrom: Když se z křečkování stane nemoc
Prvotní příznaky chorobného „křečkování“ vypadají vlastně úplně nevinně. Postižený, většinou osoba v pokročilejším věku, působí na své okolí jako extrémně šetrný spořivec. Je mu líto vyhodit staré a mnohdy i rozbité nebo nepotřebné věci, protože by se mu mohly někdy v budoucnu hodit.
Schraňovat může vlastně cokoli – od novin, přes zavařovací sklenice, až po automobilové součástky, zahradní hadice nebo třeba zmíněné obaly od vajíček. Postupem času se ale z jeho „záliby“ stává problém obřích rozměrů, jenž má dopad na celou rodinu a blízké okolí.
Diogenes vlastnil jen misku pro psa
Onemocnění dostalo název po filosofovi, který se paradoxně vzdal veškerého majetku. Vlastnil pouze misku pro psa a i tu posléze zahodil.
Jeho domovem byla psí bouda nebo sud, v němž trávil převážnou část svého života. Opovrhoval společností, institucemi i manželstvím. Nechtěl patřit nikomu a majetek nebo bohatství se mu z duše hnusilo.
Těžko říci, co vedlo moderní psychiatry k tomu, aby pravý opak jeho odkazu nazvali Diogenovým syndromem.
Syndrom zaneřáděného domu
Kromě Diogenova syndromu se patologickému křečkování přezdívá také Syndrom zaneřáděného domu. Podobnost s tímto slovním spojením pochopitelně není čistě náhodná.
Nepotřebné a prakticky bezcenné věci postupně pohlcují veškeré volné místo v domě.
V extrémních případech je postižený doslova zavalen papíry, novinami, součástkami a dalšími nepotřebnými věcmi, o kterých tvrdí, že se jemu nebo okolí mohou někdy v budoucnu hodit.
„Může se to hodit.“ Zřejmě nejčastější věta lidí, kteří tímto syndromem trpí.
Království za odpadky
Představa toho, že bys do bytu či zaneřáděného domu naklusala a veškeré nahromaděné věci odstranila? Nemožné! Postižený je bude bránit vlastním tělem.
Pokud se přece jen podaří odstranit byť jen jedinou věc, budeš si připadat, jako bys mu vzala to nejmilejší, co v životě vlastnil.
Zahrne tě vlnou výčitek, kritiky a možná dojde i na sprostá slova, v krajním případě fyzický útok.
Jak rozeznat bordeláře od nemocného Diogenovým syndromem?
- chorobné hromadění nepotřebných věcí a odpadků
- neschopnost zbavit se kterékoli z nahromaděných věcí
- tvrzení, že každá věc se může někdy v budoucnu hodit
- nahromaděné věci ale postižený nijak neudržuje
- v krajních případech není postižený schopný dodržovat základní hygienu
- odmítání pomoci druhých
- snaha izolovat se od okolí
- na pokusy o pomoc či prosby může postižený reagovat i agresivně
Pomoc? Je zbytečné dělat si iluze
Pomoct osobě, která trpí Diogenovým syndromem je vše, jen ne jednoduché. Jedinec totiž pomoc odmítá, reaguje agresivně, podrážděně a snaží se vyvarovat kontaktu s okolím i rodinou, která je obvykle tím prvním, kdo jeho diagnózu odhalí a snaží se mu pomoct.
Léčba musí být v tomto případě komplexní a zahrnuje nejen intenzivní psychoterapii, ale také podání odpovídajících medikamentů. Prvním krokem je vyvedení postiženého ze zdevastovaného bytu, což se někdy neobejde bez pomoci policie.
Do budoucna se jeví jako úspěšná kombinace farmakoterapie, psychoterapie a aktivní pomoci rodiny.
Křečkování: Sbírání starých krámů v nesmyslném množství může být duševní porucha
Vážený pane profesore,
je mi známo, že nestanovujete diagnózu, aniž byste pacienta vyšetřil. Jde mi spíše o radu, jak se postavit k manželovi naší dcery, který se projevuje jako patologický sběratel. Sbírá naprosto všechno, co někdo odloží.
Má několik objektů (garáže, zahradní domek i několik bytů) plných nepotřebných věcí a není ochoten se ničeho zbavit. Do domácnosti mladé rodiny není ochoten nic koupit (i když jsou oba vzdělaní lidé se slušnými příjmy), ale dotáhne domů proti vůli dcery stará křesla z ulice.
Pokud jsou u toho „nálezu“ oba a dcera nesouhlasí, aby ho odnesli domů nebo do některé jeho „skrýše“, je ochoten se s ní na ulici prát a prosadit si svou. Také má rozděláno několik projektů (stavbu chaty až dvou a další plány), jež není schopen dotáhnout do konce.
Na vše má spoustu času a termín, „že to bude, až to bude“. Prosím poraďte mé dceři, jak se má zachovat, aby si neubližovala. Moc děkuji za odpověď.
S pozdravem Milena Červenková, Brno
Máte pravdu, že k diagnóze Vašeho zetě se vyjadřovat nebudu, protože nevím zdaleka všechno, takže ji stanovit nemohu, a i kdybych mohl, tak ji do novin nikdy nenapíšu. Pojmu to tedy jako dotaz, zda patologické shromažďování věcí a odkládání povinností jsou vůbec duševní porucha, zakládající nějakou diagnózu.
Shromažďování starých krámů, ale i sbírání všeho možného v nesmyslném množství vskutku mohou být projevem duševní poruchy, tzv. hoarding disorder (z angl. křečkování, hromadění zásob).
Ta se řadí do spektra obsedantně-kompulsívních poruch, které dosud patřily mezi úzkostné poruchy, protože vtíravé myšlenky bývají provázeny napětím a úzkostí, jež dotyčný zmenšuje vykonáváním rituálů.
U „hoardingu“ je takto osazeno právě ono křečkování, takže při hrozící ztrátě hromaděných věcí či odpadu se napětí stupňuje, což může vést až k fyzickým konfliktům. Na rozdíl od sběratelství u hromadění jde vesměs o bezcenné krámy.
K hlavním příznakům této poruchy patří přetrvávající neschopnost cokoli vyhodit, přesvědčení, že „se to ještě bude k něčemu hodit“, spojené s hrůzou, že by se s tím měl dotyčný rozloučit. Krámy zaplňují celý prostor, často i nerozbalené, takže se stejně nedají používat. To všechno působí potíže v sociálních, studijních, pracovních a volnočasových aktivitách.
Zvláštním podtypem je „animal hoarding“, tj. hromadění zvířat, například králíků, koček, psů, ale i dobytka, jež jsou často v zuboženém stavu, na nějž nemá jejich „chovatel“ náhled.
Hromadění spojené s osobní zanedbaností se někdy chybně označuje jako Diogenův syndrom. Nověji se diagnostikuje i tzv. e-hoarding, což je hromadění a neschopnost vymazání nepotřebného elektronického materiálu, jenž už pro držitele nemá žádnou cenu.
Porucha je částečně dědičná a vyskytuje se mnohdy u dětí rodičů, kteří sami trpěli něčím podobným. Jsou známy oblasti mozku (přední cingulum a inzula), jež u jedinců s touto poruchou, kteří mají také pomalejší a proměnlivější reakční časy, zvýšenou impulsivitu a sníženou prostorovou pozornost, fungují odlišně.
Hromadění zpravidla začíná okolo puberty, průměrný věk nástupu onemocnění je 13 let.
Nejnovější verze americké klasifikace duševních poruch, DSM 5, už definuje „hoarding“ jako samostatnou poruchu s výskytem asi 1,5 % v populaci. Léčbou je kognitivně-behaviorální terapie.
Snad nejznámějšími shromažďovači byli bratři Collyerové, kteří byli v březnu 1947 nalezeni mrtví ve svém domě na Manhattanu spolu se 140 tunami odpadků, jež shromažďovali celá desetiletí. Jejich případ zpracovali literárně Marcia Davenportová a E. L. Doctorow.
„Hoarder“ byl také Pljuškin v Gogolově románu Mrtvé duše. Pokud jde o odkládání činností, viz prokrastinace v Reflexu 4/2014.
Křečkování: Jak rozeznat bordeláře od patologického shromažďovače věcí?
Zdravé je věci nehromadit, a je jedno, z jaké jsou oblasti. Zkrátka to chce rozumnou míru…
Tohle by se mohlo jednou hodit. A tamto taky! Věční zachránci starého harampádí nemusí být pouzí bordeláři. Patologická závislost na hromadění je vážný duševní problém, který škodí jim i jejich okolí.
Původní anglický název zní „hoarding disorder“. Do češtiny se může volně přeložit jako porucha hromadění, hamounění, syslení nebo křečkování. Vyznačuje se chorobným shromažďováním nepotřebných a bezcenných věcí a zarputilou neochotou až neschopností se jich vzdát. To i přesto, že jejich využití je nulové a jejich množství dotyčnému brání v užívání vlastních obytných prostor.
Podle Kliniky adiktologie 1. LF a VFN Univerzity Karlovy v Praze se toto chování vyskytuje přibližně u 2–5 % dospělých jedinců. Mírnější formy křečkování však byly zjištěny až u třetiny dospělé populace.
Postihuje zejména starší osoby, žijící osaměle, obvykle v značné zdravotní i hygienické zanedbanosti.
„Tyto osoby hromadí vše, obaly, odpadky, zbytky potravin, a to zcela bez ladu a skladu, takže se často jejich obydlím nedá ani projít,“ říká psychiatr MUDr. Ivo Klár z Polikliniky Zelený pruh.
Výjimkou není ani hromadění domácích zvířat, o které se však dotyční nezvládají starat, tudíž dochází k jejich týrání až k následnému uhynutí.
Křečkování, závislost na jídle… i to jsou bohužel „výdobytky“ moderní doby
Léčba takových jedinců je velmi složitá, protože si svou nemoc ve většině případů neuvědomují. „Ke svému stavu a situaci jsou zcela nekritičtí, odmítají pomoc, brání se intervenci a vyklizení věcí, a pokud jsou násilně internováni a příbytek je vyklizen, po návratu nebo přesídlení do jiného bytu se stejné chování opakuje,“ vysvětluje psychiatr.
Označení Diogenův syndrom, které pro tento typ chování zavedli angličtí lékaři v roce 1975, je však trochu paradoxní. „Starořecký filosof Diogenes propagoval spíše prostotu, odmítání zbytečných věcí a přepychu a rozhodně nehromadil zbytečné věci,“ podotýká Ivo Klár.
Křečkování nemusí být nutně samostatné psychiatrické onemocnění. Může se řadit i mezi příznaky jiné duševní choroby. Za těchto okolností nejsou patologickými hromadiči jen starší lidé. Právě naopak. Tyto sklony se objevují spíše u mladších jedinců, někdy i krátce po pubertě.
„Chorobné hromadění souvisí zejména s dvěma skupinami duševních poruch. Vyskytují se u poruch s anakastickými, to znamená nutkavými a obsedantními vtíravými rysy, případně u osob s perfekcionistickými sklony, u nichž se rozvíjí nejčastěji z obavy, aby nevyhodily nebo neztratily něco důležitého,“ vysvětluje psychiatr Ivo Klár.
Znáte tu úlevu pro funkčním úklidu? Patologičtí shromažďovači věcí bohužel ne!
Určit hranici mezi chováním „ještě normálním“ a patologickým nemusí být úplně jednoduché. Rozpoznat Diogenův syndrom problém není. Rozhodně se jedná o patologický stav, který postižený bez zásahu okolí a lékařské pomoci nevyřeší. Mnohdy je nutné i jeho trvalé umístění v zařízení sociální péče.
Obtížnější je ale rozlišení zejména kompulzivního hromadění od sběratelství. Kompulzivní hromadiči totiž nesyslí zcela bezmyšlenkovitě jako předchozí skupina, ale drží se alespoň nějakého klíče. Střádají například tiskoviny, dopisy nebo kuchařské recepty.
„Shromažďují ale v podstatě bezcenné věci a ukládají je bez výběru na hromady či do skříní. Naproti tomu sběratelé sbírají zcela konkrétní předměty určitého druhu, většinou nějak cenné a snaží se kompletovat své sbírky,“ přibližuje Ivo Klár.
U kompulzivního hromadění není nutný tak razantní lékařský zásah. Nemocný užívá doporučenou farmakologii a dostavuje se na kognitivně-behaviorální terapii, jež se zaměřuje na motivaci, organizování a odstranění zmatku.
Křečkování aneb Chorobné hromadění věcí
Nejen nakřečkované zbytečnosti, ale i stěhování, malování, rekonstrukce bytu či domu jsou momenty, které nás staví před otázku Kam s tím? Ilustrační foto
Foto: Petr Horník, Právo
Hromadění je v zahraniční literatuře nazýváno anglickým slovem „hoarding“, což v překladu do češtiny znamená „hamounění“ neboli „plané syslení, křečkování“. U nás se používají také odborné termíny – chorobné sběratelství, Diogenův syndrom či kompulsivní hromadění. Občas jsou užívány i termíny jiné, jako syndrom zaneřáděného domu, syndrom stařecké zanedbanosti, zavalení smetím nebo syndrom křečkování odpadků.
Název pro toto chování je zatím nejednotný, stejně jako odborné názory na jeho psychické příčiny. Zdá se, že jich existuje několik, od regulérních organických poškození mozku a demence přes genetickou zátěž (vrozenost) či speciální typ nelékové nedrogové závislosti až po psychotrauma. Kde je však hranice mezi běžným nepořádkem a patologickou závislostí na hromadění věcí?
Psycholožka Zdeňka Sládečková odpovídá: „Obyčejné bordelářství vzniká na základě postupného odkládání používaných věcí a jejich neuklízení. Hromadič zanáší své obydlí a pozemky nepotřebnými věcmi, odpadky (tj. syllogomanie) a kovovým šrotem pod heslem, že by se to někdy mohlo hodit. Nikdy se však o nahromaděné věci nestará, jen se jimi obklopuje. Vše, včetně majitele, chátrá.”
„Masivní hromadění se týká například i zvířat – zejména psů a koček, o které se ale nezvládá starat, a tak je týrá až k uhynutí. Hromadič nemá náhled na to, co činí, má pocit, že na takové chování má právo, že do toho žádnému nic není a že tím nikomu neškodí,“ dodává psycholožka.
Je hromadění vrozené, nebo se může u člověka projevovat postupně, a to z obyčejného bordelářství? PhDr. Zdeňka Sládečková k tomu dodává: „Abnormalita se často může zrodit z původní normality.
Většina psychických problémů, poruch a nemocí se rozvíjí z původně zdravého stavu. Nemoc může být skrytá či ve spící fázi a může být vyprovokována.
Provokujícími faktory jsou mnohdy osamělost, stárnutí a pocit ohrožení, nedostatek komunikace, úzkost a deprese i mnoho dalších.”
„Lidé postižení chorobným hromaděním žijí obvykle osamoceně či ‚osamoceně mezi lidmi‘, strádají tedy sociálně a emočně. Věci jsou jim náhradou za neuspokojivé lidské okolí a nedostatečný pocit bezpečí a lásky. Jejich psychické chátrání je celkové, nestarají se postupně víc a víc o hygienu, vzhled ani o své obydlí. Chátrají na duchu i na těle,“ popisuje odbornice.
Přestože indicie napovídají, že hromadění přebytečných věcí se týká zejména mužů, chronická fáze je rozdělena mezi obě pohlaví rovnoměrně. U mužů je hromadění pouze viditelnější, protože ještě nejde o nemoc, nýbrž o klasické neuklízení. „Hoardeři“ sami od sebe nevyhledávají pomoc a léčit se zásadně nechtějí.
Pokud máte v okolí takového sysla a chcete postiženému podat pomocnou ruku, buďte obezřetní. Křeček se chová ke svým věcem bez zájmu jen do té doby, než by mu je někdo měl vzít. Potom je schopen tyto věci velmi intenzivně bránit a jít i do ostrých konfliktů, dokonce i se svými nejbližšími.
„Jediné, co můžete dělat, je pokoušet se přesvědčit ho, aby podstoupil léčení, což se vám téměř jistě nepodaří.
I kdybyste byli úspěšní, je obvyklé, že po propuštění z léčby se všichni hromadiči ke své činnosti vracejí, takže vámi mezitím vyklizený prostor o to rychleji naplní.
Paradoxně je možné si přát, aby se hromadič nějak roznemohl, a proto byl konečně hospitalizován a léčen komplexně, nejčastěji léky proti úzkosti a depresím,“ uzavírá psycholožka Zdeňka Sládečková.
Taková léčba poskytne samotnému pacientovi úlevu a jeho okolí příležitost dát věci do pořádku. Alespoň ty, které se netýkají čistě osobního prostoru křečka, ale zasahují do míst sdílených s rodinou či dalšími lidmi, pro které je soužití s ním nesmírně vyčerpávající.
Účinnou zbraní proti hromadění je prevence, problém podchytit včas a neobklopovat se přebytečnými věcmi. Například nepotřebné obaly nemilosrdně vyhazujeme a sezónní věci odstraníme z dohledu. Pro tyto účely se rozhodně nedoporučuje garáž nebo chalupa, ale třeba sklep. Ten však není vhodný třeba pro oblečení, máme tedy i jinou možnost?
Nejen nakřečkované zbytečnosti, ale i stěhování, malování, rekonstrukce bytu či domu jsou momenty, které nás staví před otázku Kam s tím?
Zkuste třeba externí skladovací prostory, které jsou ve světě velice populární. Možná znáte americkou televizní reality show Mistři aukcí, v níž dva borci draží nevyzvednuté věci ze skladišť.
Externí sklady jsou určené pro domácnosti a poskytují optimální podmínky pro veškeré věci. Například společnost CitySelf Storage nabízí komfortní kóje v různých velikostech. Vybere si skutečně každý.
Nemusíte se bát velkých rozměrů, například vybavení bytu 2+KK v pohodě složíte do kóje o velikosti pět metrů čtverečních. Cena za takovou kóji (s 24hodinovým přístupem denně, sedm dní v týdnu, s kompletní ostrahou i pojištěním) začíná na 2300 Kč měsíčně.
Na sezónní věci však stačí i daleko menší prostory. Cenu si můžete vypočítat na www.cityselfstorage.cz.
Podobné sklady jsou k dispozici i u nás a dokážou vyřešit nejen problém syslů, ale i běžné životní situace, kdy potřebujeme na nějakou dobu vyklidit prostor. A pokud se za takový kontejner na přechodné uskladnění nábytku, lyžařské výbavy či autodílů zaplatí podle smlouvy, rozhodně nehrozí žádná aukce.