Chci žít svůj život, dcera mi vyčítá přítele

Trápíte se ve vztahu, který vám již nedává to, co kdysi? Nejste spokojeni s tím, jak se vám partner věnuje? Zdá se vám, že váš vztah nikam nevede a přemýšlíte o rozchodu? Opuštění partnera ale nemusí být vůbec jednoduchá záležitost.

Za tu dlouhou dobu společného života, jste si na sobě vypěstovali jistou emoční závislost, která vám bude v rozchodu bránit.

Čtěte dále a dozvíte se, co vám brání v rozchodu a jak tyto překážky překonat, abyste konečně mohli opět žít šťastným životem.

V každém partnerském vztahu si dva lidé na sobě vytvoří jistou závislost. Na tom není samozřejmě nic špatného, pokud nedochází k extrémům. Naprostá závislost či naprostá nezávislost na partnerovi rozhodně nejsou znakem úplně zdravého vztahu. Vzájemná závislost by měla být v rovnováze, stejně jako ostatní faktory vztahu.

3 základní skupiny důvodů, proč nemůžete ze vztahu odejít

1. Jistoty
2. Emoční závislost
3. Přesvědčení

Jistoty

Mnoho z vás nedokáže od partnera odejít jen proto, že se bojíte o své jistoty a toho, o co všechno byste přišli. Například, že přijdete o život v domě se zahradou, životní standard, společenské postavení, auto, peníze atd. Museli byste začít pracovat a starat se o sebe sami.

Díky tomu trpíte a neuvědomujete si, že i kdybyste měli žít nějakou dobu na nižší životní úrovni, je to vždy začátek vyřešení vašeho utrpení. Znamenalo by to, že uchopíte svůj život pevně do svých rukou a budete spokojeni.

Každý z nás chce mít jistoty. Lidská psychika je naprogramována tak, že buď chceme získat, anebo si uchovat to, co již máme. Dokonce se bojíme i změn pozitivních, neb nevíme, co nás čeká.

Každý z nás se z psychologického hlediska pohybuje v kruzích. Kruh, ve kterém jsme teď, je nám známý a víme, co od něho můžeme čekat. Pokud bychom chtěli zásadní změnu, musíme se přemístit do kruhu nového. Víme, co bychom získali, ale bojíme se toho, co můžeme ztratit.

To je důvod, proč se bojíme ztráty a jsme ochotni trpět. Sice víme, že nám současný stav nevyhovuje, nicméně jistota a bezpečí kruhu, ve kterém se teď nacházíme, je pro nás přijatelnější, než odchod. Ten by sice vyřešil nevyhovující situaci partnerského vztahu, ale museli bychom překonávat další problémy. Také bychom si museli udělat plán a vrhnout se na jeho realizaci.

Co s tím tedy udělat?

Začnete si zvykat na změnu nejdříve v hlavě. Živě si představujte, že už jste změnu udělali a že to není vůbec tak hrozné, jak jste si mysleli – vyrovnejte se se situací nejdříve v hlavě, ta tvoří realitu, které věříte, a pomůže vám zvyknout si na realitu novou

Udělejte si plán. Napište si na papír, čeho chcete v novém kruhu dosáhnout. Jak toho dosáhnete. Co všechno vás čeká. Naplánujte si krok po kroku a pusťte se do toho. Plánujete po malých etapách.

Emoční závislost

Obecně se dá říci, že emočně závislí jste v momentě, kdy nežijete svůj život. Žijete život všech okolo, jen ne ten svůj. Zcela vše přizpůsobujete potřebám partnera, rodiny a ostatních lidí.

Děláte to „dobrovolně“ neb se bojíte ztráty, anebo dokonce věříte, že by to tak mělo být a připadá vám to normální se „obětovat“.

Typické příklady emoční závislosti jsou

• nemáte své zájmy, koníčky, přátele
• vždy se přizpůsobujete potřebám druhých
• věříte představám partnera/ky o tom, jak by měl vztah fungovat
• nemáte své představy atd.

Jak z toho ven?

Vytvořte si nové přátele, obnovte staré, začněte sportovat, kulturně žít. Tyto věci dělejte pravidelně a několikrát týdně. Udělejte si z toho čas jen pro sebe, bez rodiny, partnera. Pokud si vytvoříte na této úrovni svůj svět, budete samostatní a sebevědomí.

Dohodněte se s partnerem na potřebách, rozdělte si role a vyrovnejte vztah mezi vámi tak, aby to bylo půl na půl.

Vytvořte si představy, získejte informace od známých, z internetu, odborníků na vztahy co je a není ve vztahu žádoucí. Čtěte odbornou literaturu a začněte si své představy o vztahu prosazovat.

Přesvědčení

Každý z vás, je nějak naprogramován. Používáte neustále dokola ty samé vzorce chování, přesvědčení. Je úplně jedno, jestli vaše přesvědčení vycházejí z reálného základu/situace anebo si to jen myslíte, věříte tomu.

Stává se, že nemáte důvěru v partnera i přesto, že se žádného prohřešku nedopustil. Jen si dáváte do souvislostí určité spojitosti a pak jim věříte.

Jste přesvědčeni že: od určitého věku už si nemůžete najít partnera, když opustíte stávajícího (který vám nevyhovuje), tak si jiného nenajdete, že si něco nemůžete dovolit, že je lepší zůstat s partnerem, kterého nechcete, jen pro dobro dětí, že vychovávat děti sám/a není správné, že když vás podváděl minulý partner, tak bude i tento atd.

Všechna tato přesvědčení si nesete z minulých vztahů a zážitků. Dále pak z dětství, kdy jste si osvojili vzor, jak se k sobě rodiče chovali.

Jak změnit svá přesvědčení?

Napište si svá přesvědčení na papír a pak si k nim připište opak, tedy to jak danou věc chcete. Pokaždé, když se dostanete do situace, která vám nevyhovuje anebo kdy používáte své nevyhovující přesvědčení, tak si vzpomeňte na to, co jste si napsali a řiďte se tím

Emoce jsou někdy bohužel silnější než logika a hlava vás nebude i přes veškerou snahu poslouchat. Pak je nejlepší řešení se obrátit na kouče partnerských vztahů, který pracuje se vzorci chování.

Nacházíte se přesně v opačné pozici?

Je na vás váš partner až přehnaně závislý? Důležité je si uvědomit, že takovou situaci je potřeba řešit. Váš partner má problém, se kterým si zřejmě sám neporadí.

Pokud vám na partnerovi skutečně záleží, pokuste se ho přimět k návštěvě odborníka, který vašemu vztahu pomůže.

Budete-li i nadále přílišnou závislost tolerovat nebo dokonce podporovat, snadno můžete skončit ve vztahu, kde máte nepříjemné pocity a partner je spíše přítěží než rovnocenným společníkem.

Emoční závislost je vážný problém a není vždy úplně jednoduché jej vyřešit. Často je nutné vyhledat odbornou pomoc, pokud skutečně chcete váš vztah zachránit. Kontaktujte mě a já vám ukáži cestu, jak se z této pasti dostat ven. Naučím vás techniky, jak se zbavit negativních vzorců chování, a pomohu vám udržovat vyrovnaný a hodnotný partnerský vztah.

autor článku: Karel Chába

Odpovědi v poradně pro rodiče

22. května 2015, Kamila

Dobrý den, prosím o pomoc, mám 13letou dceru, poslední dobou se mnou vůbec nekomunikuje, nemohu ji ani věřit. mám již několik let přítele s kterým si rozuměla a teď s ním vůbec nemluví. Vychová ji od 7let. Když chce jit ven s kamarádkama, tak se dohodneme na určitém čase v kolik má být doma. samozřejmě to nedodrží a když ji volám tak mi nebere mobil, nebo mi řekne, že je na cestě domů, já ji jdu naproti a ona není vůbec tam, kde mi řekla. Ve škole problémy nemá, učí se dobře. Jen mě mrzí, že ta naše komunikace, já ji nemohu důvěřovat. Volám ji třeba z práce a řekne mi, že je doma sama a já přijdu domů a poznám, že tu někoho měla. Nezakazuji ji k nám vodit kamarádky, nevím proč lže. Taky vím, že chodí ven ne s kamarádkou jak mi říká, ale už s klukem. Nevím jak dál, mám jedinou dceru a moc mě mrzí tahle naše bariéra. Děkuji za odpověď

Dobrý den.

Dcera je ve věku, kdy sebe sama potřebuje zažívat jako samostatnou. Rodiče a všechna kontrola, při vší lásce, jsou navíc. Nevím, co všechno jste už vyzkoušela a tak se mi špatně něco navrhuje.

Napadá mne, že je určitě důležité, aby dcera věděla, jak ji máte ráda a jak moc Vám na ní záleží. Možná by pomohlo, kdybyste si úlohy trochu obrátily: ať je to ona, kdo Vám v domluvenou hodinu zavolá a dá o sobě vědět.

Teprve, když se tak nestane, můžete ji konktovat Vy s tím, že jste měla obavy, zda se jí něco nepřihodilo.

Věřím, že pokud budete trpělivá, slečna brzo dospěje a vaše vztahy se opět zlepší.

M. Zahradník

28. listopadu 2014, Jana R.

Dobrý den, máme problémy s dospívajícím synem 14 let. Chodí do osmé třídy… Dosud měl max. dvě 3 a nyní se zhoršil jak ve studiu, tak v chování (začal kamarádit ve třídě i mimo ni z problémovými dětmi, rozbil ve škole pěstí dveře, nosí kapucu po vzoru jednoho kluka, ikdyž se to nesmí, zkoušel marihuanu, alkohol i cigarety, na kterých získal bohužel závislost. Marihuanu už nekouří a alkohol snad také nepije-s kouřením chce přestat, ale už mu to nejde, také měl „vztah“ se slečnou nec. 13 let, ve kterém se necítil dobře-slečna lásku neuměla opětovat-flirtovala s ostatními atd. On se na ni citově hrozně upnul a dokonce si kvůli stresu dvakrát pořezal ruku.). Nyní už spolu nejsou a začali jsme chodit do psychologické poradny se zaměřením na prevenci. Okolí mi říká, jak vůbec mohl ten vztah brát tak vážně a takhle nesmyslně se kvůli němu trápit… Mám o něj také starost, připadá mi, že volá o pomoc všemi těmi výstřelky… Je možné že se cítí na nic, nic mu nejde, nic ho nebaví atd. Jsem od jednoho roku syna rozvedená a můj nynější manžel je prudší povahy, také s přítelkyní biol. otce si nerozumí a taky mě napadlo, že třeba žárlí na svou sestru 10 let.

Myslíte, že se to zlepší a co byste nám poradil??? Moc děkuji

Dobrý den.

Z toho, co uvádíte, se zdá, že vše již nějakou dobu trvá a také je zřejmé, že situace je poměrně vážná. Není divu, že máte obavy a pochybnosti. Píšete, že chodíte do poradny. Pokuste se tedy, co nejlépe komunikovat s nimi. Pokud s péčí nejste spokojená, chtějte po nich odkaz na jiné zařízení.

Možná by nebylo špatné kdyby jste Vy sama vyhledala nějakého poradce/ terapeuta, který by Vám pomohl se v situaci zorientovat. Mrzí mne to, ale obávám se, že nejsem schopen Vám v této situaci něco zásadního „poradit“, na to mám příliš málo informací.

Pokud jste z okolí (Chrudim), můžeme Vám nabídnout osobní konzultaci s Vámi nebo s Vašim synem.

• Přeji, ať se vše v brzké době urovná.
• M. Zahradník
• 25. října 2014

Dobrý den,

jsem skoro 8 let rozvedená, bydlím se synem, kterému bude v únoru 18 let. V komunikaci nemáme celkem problém, potíže jsou v bydlení. Domek, který mi darovala moje matka, je nevhodně pořešený, má zcela průchozí koupelnu, bez možnosti uzamčení a do jeho pokoje se jde přes moji ložnici

Mně celkem jeho pokoj nezajímá, jen tu a tam zajdu pro špinavé prádlo, na nic víc nesahám. Neodnáším nádobí, nevynáším koš…. Nepřevlíkám. 

Svoje soukromí řeším v době, kdy není doma, mám přítele, mohu být u něho a to se i často stává. Nedohlížím ani na jeho vstávání, příchody

Od února mu jeho otec bude dávat alimenty rovnou

Potřebuji poradit, jak sladit společné bydlení. Dnes se tu zastavil (stále probíhají víkendy u otce, kam chodí nerad) a jak byl ve stresu a negativní, chtěl po mě klíče od svého pokoje…

Dotklo se mě to, i když ho chápu

Jak se správně zachovat?

Do kolika let musí navštěvovat otce?

Můj názor je, že když má o něho otec zájem a navíc mu umožňuje vzdělání (chodí na soukromou školu uměleckého směru), měl by ho navštěvovat (máme dohodnutý každý druhý víkend). 

Jak správně stanovit pravidla společného bydlení? Co můžu požadovat a co z jeho strany musím respektovat?

Zatím na něho převádím dospělácké povinnosti, od února si bude platit sám jízdné, obědy, telefon, oblečení (bude dostávat 6 tis. měsíčně). Mám dvě děti, dcera je dospělá a bydlela od 16 let sama, tenkrát jsem jí dávala já 3 tis. a její otec také 3 tis., co měla potřeby navíc, chodila na brigády

Děkuji, Monika R

Dobrý den.

Píšete, že potíže v komunikaci nemáte, na syna převádíte „dospělácké“ kompetence a povinnosti. Váš vztah se zdá být spíše partnerský-respektující. Snad by bylo na místě se synem o všem „dospěle“, bez emocí a v přátelské atmosféře promluvit. Jak se dá uspořádat vaše bydlení, po dobu, kterou ještě budete trávit spolu, jaké jsou jeho a samozřejmě také Vaše potřeby a přání.

Pokud nechce navštěvovat otce, samozřejmě to záleží jen na něm – o tom by si zase měli promluvit spolu oni dva.

Z Vašeho dotazu nevyčtu zda už nějaké pokusy v tomto smyslu proběhly, případně s jakým výsledkem. Proto odpovídám takto stručně.

1. Pokud je všechno komplikovanější, než jsem porozuměl, myslím, že by bylo na místě vyhledat Vaší blízkosti poradenské pracoviště specializující se na partnerskou a rodinou problematiku a vše podrobněji probrat s odborníkem. 
2. Přeji ať se vše vyřeší k Vašemu a synovu prospěchu.
3. M. Zahradník
4. 11. června 2014, Petra

Dobrý den, chtěla bych se zeptat. Je mi 17 let a mému příteli 20. Máme spolu krásný vztah, ale moji rodiče mi vztah zakazují. Pořád mě kontrolují, kam jdu, co budu dělat… Napadlo mě, že se od rodičů odstěhuji ke svému příteli. Ale nějak nevím, jak na to a jestli vlastně můžu, když mi ještě není 18. S rodiči to ale už nemůžu vydržet. Nevím, co mám dělat.

Milá Petro.

Tady je každá rada drahá. Nebudete mi to možná věřit, ale umím si představit, jaké dilema prožíváte. Jste zamilovaná, každou možnou chvíli byste chtěla trávit s přítelem. Dospělý život je přede dveřmi a Vy ho chcete žít už nyní.  Rodiče ve Vás ale vidí dítě, chtějí Vás chránit, mají strach.

I to co zažívají Vaši rodiče si umím představit. Znám také docela dost situací, kdy se lidé rozhodli k zásadním životním krokům, jejichž následky pak řešili mnoho let a stálo je to spoustu sil. Na Vašem místě bych zvážil, zda přece jen není ještě brzo.

Zda by nebylo lepe užívat si zatím  svoje zamilování a hezké chvíle s přítelem, než spolu budete muset začít řešit takové ty méně“příjemné“ věci, jako jak si vydělat na živobytí, kde bydlet… Dokud nejste plnoletá, jsou za Vás rodiče zodpovědní. Bylo by tedy asi lépe vydržet s nimi alespoň do Vašich osmnácti let.

A vůbec nejlepší by bylo pokusit se na tom, co s Vámi všemi bude, prostě vzájemně dohodnout. Nebude to možná snsdné, ale stojí to za to.

Přeji, ať je Vaše rozhodnutí dospělé a přinese Vám štěstí. Nejen na několik následujících měsíců, ale i na léta, která vás teprve čekají.

Michal Zahradník

11. června 2014, Jana

Dobrý den, prosím vás o radu. Mám 17ti letého syna. Chodí do 2. ročníku SOU. Ráno se mu nechce vstávat, neustále si vymýšlí zdravotní problémy, aby nešel do školy. Nosí špatné známky. Se mnou moc nekomunikuje. Je to rok, co jsem se rozvedla. A přestože syn nemá s otcem žádný vztah, syn mi neustále rozvod vyčítá, a říká, že je takový proto, že jsem se rozvedla. Jsem z toho hodně vystresovaná. Nevím si moc rady. Děkuji. Jana

Dobrý den,

z Vašeho dotazu se mohu pouze domýšlet na to, co se ve Vaší domácnosti a s Vašimi vzájemnými vztahy událo. Je docela dost pravděpodobné, že nejen Vy, ale i Váš syn prožívá těžké chvíle. Osobně se domnívám, že by bylo vhodné celou věc konzultovat s odborníkem poblíž Vašeho bydliště (krizové centrum, poradna pro rodinu a vztahy, dorostový psycholog, nebo poradce).

Přeji, ať se podaří vše si uspokojivě vysvětlit.

Michal Zahradník

22. 5. 2014, Honza

Dobrý den, Honzo.

Snad mi dovolíte, abych Vám vykal.

Váš dotaz na mne zapůsobil svojí zralostí. Je zřejmé, že se snažíte přistupovat ke své budoucnosti zodpovědně a to nebývá u mladých lidí Vašeho věku vždy pravidlem.

Jestli dobře rozumím, máte spolu s rodiči ještě nejméně rok čas na rozhodnutí o Vašem dalším směřování.

Pro začátek mě napadá, že nejvíce přesvědčivé jsou činy. Důležité jsou jistě Vaše zájmy a koníčky, Vaše vytrvalost v činnostech, které jsou Vám blízké, výsledky v jednotlivých předmětech.

Mohl byste možná také situaci probrat s Vaším školním výchovným poradcem – záleží na tom, zda v něj máte důvěru, zda je Vám sympatický. Výchovný poradce je na škole mimo jiné proto, aby pomohl žákům s výběrem střední školy nebo povolání, konzultoval s rodiči a nebo také s Pedagogicko psychologickou poradnou – zde se také například testují schopnosti a kompetence pro různé druhy povolání.

• V neposlední řadě mě napadá, že ve Vaší blízkosti – mezi příbuznými, přáteli Vašich rodičů, je možná někdo, komu byste se mohl se svým problémem svěřit a kdo by mohl být prostředníkem mezi Vámi a rodiči při dalším vyjednávání.
• Pokud si nebudete vědět rady vyhledejte například nějaký Nízkoprahový klub pro děti a mládež ve Vaší blízkosti a proberte situaci osobně s některým z kontaktních pracovníků.
• Přeji ať se vše vyvíjí ve Váš prospěch.
• Michal Zahradník

21. 5. 2014, Karolína

Dobrý den. Mám 13ti letého syna a puberta je v plném proudu. Začínám z toho šílet. Všechno je špatně, ať udělám co udělám. Snažím se to vydržet, ale často mi rupnou nervy a potom křičím. Do ničeho se mu nechce, když se optám, co by chtěl, odpovídá „je mi to fuk“. Často od něj slyším „života mám plné zuby“, všechno je k ničemu, škola je na prd. Jak se obrnit, co s tím? Děkuji

Dobrý den,

puberta je období zmatků a konfliktů nejen pro Vás, ale ze všeho nejvíce pro Vašeho syna. Prudké změny nálad a postoje „buď a nebo“, „černá –bílá“ jsou také typické.

To všechno ale jistě víte. Napadá mi možná užitečné připomenout starou a až banální pravdu: vše co začalo, jednoho dne skončí. V případě puberty to platí stejně (a možná i více) než v jiných situacích.

Pokuste se být trpělivá. Být synovi blízká i přes jeho rozlady. Pozorujte, co ho těší a pokud to dovolí, k činnosti se přidejte. Polemiky a spory obvykle k ničemu nevedou.

Ještě jednou přeji hodně trpělivosti a pevné nervy.

Michal Zahradník 

14. 5. 2014, Andrea

Dobrý den,

Váš syn si má právo podat přihlášku, na kterou školu si přeje. V podmínkách některých škol a učebních oborů může být uveden požadavek na zdravotní způsobilost – viz. text níže.

Navrhuji oslovit lékařku znova s tím, ať napíše své vyjádření k přihlášce – popř. doporučení, nedoporučení. Nevím, zda se jedná o specialistku – pokud je to dětský lékař a vydá stanovisko, že nedoporučuje z důvodu zrakové vady, obrátila bych se na odborníka s žádostí o vyjádření k oční vadě  ve vztahu k volbě studijního oboru.

1. Pokud ani tak nepochodíte – nejkratší cesta je změna pediatra.
2. Přeji příjemný den, Sophia Dvořáková
3. Zdravotní požadavky

Vykonávání většiny povolání vyžaduje splnění určitých podmínek. K nim patří, kromě odborné kvalifikace pracovníka, i jeho zdravotní způsobilost. Je-li požadována, vztahuje již na uchazeče o studium v příslušném oboru, a proto se k přihlášce ke studiu přikládá lékařský posudek o zdravotním stavu žáka. Tento úkon není hrazen ze zdravotního pojištění a uchazeč za něj platí.

Zatímco některá povolání mají velmi přísná kritéria a nepřipouští žádná zdravotní omezení, existuje řada jiných s určitou tolerancí, případně takových, která vylučují jen určitá onemocnění, např. poruchy oběhové soustavy, zrakové poruchy, poruchy hybného aparátu, alergie.

Požadavky zdravotní způsobilosti uchazeče pro jednotlivé obory vzdělání obsahuje dokument Nařízení vlády č. 211/2010 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání.

3. 4. 2014, Katka

Tchyně, nebo ďábel ? – eMimino.cz

Když jsem se v roce 2011 poznala se svým přítelem, myslela jsem si, že to nejhorší v životě mám za sebou.

Měla jsem před rozvodem s manželem, pro kterého rodina nebyla důležitá a dítě spíše na obtíž, hádky na denním pořádku a spousta probrečených nocí.

Bohužel jsem se šeredně spletla, to nejhorší mě teprve čekalo… Potkala jsem velmi zlého člověka, který mi udělal ze života peklo tchyni.

O Vánocích 2011 se mi změnil život, poznala jsem člověka, pro
kterého byla rodina velice důležitá. Mou tříletou dceru bral jako své
vlastní dítě. Díky němu se přestala bát mužů, díky němu se přestala
vztekat a začala mluvit. Chtěl, abychom spolu začali žít v jeho domě,
v domě, kde bydlela i jeho maminka.

V létě 2012 jsem se k němu s dcerou nastěhovala. Zpočátku bylo vše
perfektní. Po krátké době jsem zjistila, že jsem šlápla z bláta do
louže. Tchyně nám začala organizovat celý život.

Nerespektovala naše
soukromí, večery trávila s námi. Nedovolila mi prát si naše oblečení.
Nesměla jsem vařit ani péct, protože ona to umí lépe.

Při každém
úklidu mě komandovala, kontrolovala, musela jsem „jet“ podle
jejího plánu.

Pořád řešila, že se často myji, jak často si myji hlavu, kolik
spotřebuji vody – kterou jsme platili my, ne ona. Řešila, kam jdeme, kdy
přijdeme. Nesměli jsme si rozsvítit světlo. Organizovala nám víkendy,
vždy naplánovala tolik práce, že jsme na sebe neměli čas. Přítel ji
musel povinně odevzdávat výplatu a ona vše důkladně zapisovala. Když jsme
si něco koupili, bylo zle.

Mně psala seznam nákupu a musela jsem se jím řídit. Jídlo v lednici
bylo striktně rozdělené a nesměla jsem si vzít bez dovolení ani rohlík,
byť jsem ho koupila já. Pokud jsme jí jakkoliv oponovali, nebo si něco
udělali po svém, bylo zle.

Po chvíli jsem si řekla DOST! Nikdy jsem se nenechala nikým řídit a ani
nenechám. Příteli jsem dala jasně najevo, že jestli se něco nezmění,
odejdu. Vysvětlili jsme jí, tehdy po dobrém, že nás nebude řídit a my si
budeme náš život žít po svém. Tehdy začala válka.

Pro tchyni bylo obrovskou ranou, že začal její milovaný syn, od kterého
nikdy neodstřihla pupeční šňůru, žít svůj svůj život po svém.
Přestal jí odevzdávat výplatu, mně a dceři udělal v domě trvalý pobyt
a začali jsme si po svém plánovat čas. Tchyně mě začala napadat, že jsem
líná, začala mě před přítelem pomlouvat, že dělám vše špatně, že
jsem nemožná.

Často mně napadala, když jsem s ní byla sama. Pokaždé to příteli
popřela, že mi nic neříkala a že jsem lhářka. Díky bohu stál při mně,
věděl, jaká je. Snažil se jí domluvit, ale bylo to k ničemu.

V létě 2014 jsem zjistila, že jsem těhotná, přítel a všichni kolem
nás měli obrovskou radost. Když jsme tu radostnou událost oznamovali tchyni,
spadla jí brala, zašklebila se a zeptala se mě, proč jsem nebrala
antikoncepci! Začala mně nenávidět ještě víc, viděla, že je to mezi
námi vážné. Říkala mi takové věci, jako že ona musí svého syna
chránit. Přede mnou?!

Navážela se do mě stále více, když jsem vyprala naše prádlo, byla
vzteky bez sebe. Když jsem upekla, byl oheň na střeše. Neustále přítele
zaměstnávala, abychom na sebe neměli čas.

Bylo to jako časovaná bomba a ve
mně to bouchlo. Pohádala jsem se s ní tak, že nás slyšeli sousedi
z vedlejších domů.

Řekla mi, že to dítě bude dementní po mně, řekla
mi že mě přítel nemiluje a že je se mnou jen kvůli tomu nenarozenému
dítěti – samozřejmě intrikovala.

Začala se navážet do mé rodiny, počastovala mě výrazy, které zde
nemohu napsat. Přítel se s ní tehdy pohádal a řekl jí, že půjdeme
pryč. Našli jsme si byt a pomalu balili. Ale tchyně nás začala vydírat
tím, že spáchá sebevraždu.

Když viděla, že jí to nevychází, tak
začala tvrdit, že má rakovinu. Začala nám vyhrožovat, že pokud se
odstěhujeme, tak nám udělá ze života peklo. Byli jsme z toho oba psychicky
na dně a byt, do kterého jsme se měli stěhovat, nám nevyšel.

Zůstali jsme
v pekle.

Tchyně nám slíbila, že už nás nechá být, nebude si nás všímat a
já si své věci dělala sama a po svém. Nějaký čas vše klapalo. Narodila
se nám krásná, zdravá dcera a tchyně z ní byla vyprděná. Začala se
soustředit na svého druhého syna, kterému organizovala život od A až do
Z. Byl to ale jen klid před bouří.

Tchyně zase začala vystrkovat růžky, zase mi říkala, co mám dělat,
jak to mám dělat, kdy to mám dělat, začala příteli říkat, jak jsem
neschopná, co jsem dle ní udělala zase špatně, začala být protivná.
Trefovala se do mých nejcitlivějších míst. Začal kolotoč domluv
a hádek.

Já jsem s ní přestala komunikovat, přestali jsme se i zdravit – na
její žádost. V neděli mi ztropila scénu před mým tátou.

Začala mu
vyprávět, že já dělám jí ze života peklo, že se mě přítel bojí a
podělá si se mnou život. Nazvala mně mrchou a sv..í. Navážela se i do
dětí. Prohlásila, že jsem příteli vymyla mozek a změnila jsem ho.

Vše
obrátila proti mně a popřela vše špatné, co nám udělala. Psychicky jsem
se zhroutila.

Přítel naštěstí stál vždy při mně, při dětech, při své rodině.
Pokaždé se mě zastal. Jen mě mrzí, že to nechal zajít tak daleko – měl
se k tomu postavit jako chlap a situaci rázně a jednou provždy vyřešit
daleko dříve. Bohužel ho vychovala jako nesamostatného člověka, který ji
byl zvyklý 32 let poslouchat na slovo.

Tchyně se má do konce léta odstěhovat, jestli ne, přítel mění zámky
– dům je jeho. Já moc nevěřím tomu, že se chce odstěhovat. Tvrdí, že si
našla byt, ale lží a intrik bylo tolik, že jí nevěřím ani nos mezi
očima. Příteli konečně došlo, že ona nechce, aby byl šťastný, nechce
aby měl rodinu, chce ho jen sama pro sebe. A já vím, že kolem sebe bude
kopat ještě víc.

Vím, že problémů s tchyněmi má spousta žen a touto cestou bych je
chtěla oslovit – nenechte se. Nedovolte, aby vám někdo tak zlý rozbil
rodinu. Aby děti byly bez táty, aby vás zničila. Vstaňte a postavte se jí.
Ano, je to jeho matka, porodila ho a vychovala jo, ale nikdo nemá právo
druhým organizovat život. Žádná s těch supermatek nemá právo druhé
šikanovat.

Vím, že se nás snaží už dlouho rozdělit a nezáleží jí na synovi,
ale sobecky ho chce jen pro sebe a diktovat mu život, aby ji poslušně
poslouchal. Ona se snaží diktovat život všem, v práci s ní nemluví ani
klika u dveří. Sousedi ji nemají rádi, a lidé z minulosti také ne – sami
se mi svěřili, jak hnusně se ke každému chovala.

Já vstala a rozhodla jsem se bojovat! Já svou rodinu miluji a chci jí mít
pohromadě.

Mě ďábel nezlomí!!!

10 varovných signálů špatného vztahu

Už nějaký čas nejde ignorovat, že váš přítel se k vám nechová s láskou a úctou. Vyskytne-li se chyba, upozorňuje na vaši neschopnost a někdy se to nebojí zmínit ani před přáteli. Když se podíváte do zrcadla, už dlouho tam nevidíte ženu šťastnou a rozzářenou. Víte, že se něco děje.

Kanadská psycholožka Laurie Pawlik-Kienlen byla za svůj život svědkem řady nefunkčních vztahů, které se podepisovaly na sebevědomí a celkovém životě žen.

Ve svém e-booku s názvem Jak opustit někoho, koho miluješ (originál How to let go of someone you love) se nefunkčním vztahům věnuje a učí, jak je poznat a jak z takových vztahů odcházet.

Jak jste na tom se svým vztahem vy? Máte z něj špatný pocit? Podívejte se na varovné signály, které vám vaši domněnku potvrdí, či naopak.

1. Tajíte před ostatními, jak se chová

Tajíte před ostatními, jak je hrubý na vaše děti, co zničil v zápalu rozčilení, nebo vás nutí lhát ostatním či dělat věci, které se příčí vaší morálce? Pokud nemůžete, nechcete nebo se stydíte říci své rodině či kamarádkám, jak s vámi přítel jedná, pak se dle odborníků nenacházíte ve zdravém vztahu. Laurie Pawlik-Kienlen vidí tento signál jako jeden z nejzásadnějších. Čím více skrýváte, tím je váš vztah horší.

2. Chce, abyste se změnila

Pokud vás váš přítel nebo manžel nemiluje takovou, jaká jste, nemůžete se s ním nikdy cítit příjemně a bezpečně.

Měl by vás milovat, i když jste silnější, ztratíte zaměstnání, jste malá a neumíte tolik věcí, co on. Měl by vás přijímat takovou, jaká jste.

A co vy, jak jste se sebou spokojená? Pokud  se vaše hodnocení sama sebe odráží od názorů vašeho partnera, který vám neustále něco vyčítá, není to pro vás vůbec dobré.

3. Je podezřívavý a hodně žárlí

Neustálé kontrolní telefonní hovory, nároky na váš čas a žárlivé záchvaty NEJSOU známkou lásky. Pokud vám partner nedůvěřuje, obviňuje vás z lhaní a žárlivé scény jsou běžnou součástí vaší domácnosti, měla byste nejen dle psychologa Lundyho Bancrofta, který má více než dvacet pět let zkušeností v oblasti zneužívání a traumat ve vztazích, svůj vztah přehodnotit.

„Mezi varovné signály zneužívajících vztahů patří nedostatečná důvěra, nedostatek respektu a neschopnost nebo neochota dopřát svobodu,“ říká ve své knize Měl bych zůstat, nebo mám jít: Průvodce, jak zjistit, zda váš vztah stojí za to zachránit. Snaží se vás nebo vaše děti partner ovládat? Promluvte si s někým, komu důvěřujete osobně, a rozhodně takovou situaci řešte.

Pokud váš protějšek zesměšňuje vaše myšlenky nebo názory a vy se cítíte kvůli němu hloupě a ošklivě, pak pro vás rozhodně není dobrým partnerem.

 
Možná je více kritický nebo negativní, ale rozhodně nemá právo vás ponižovat a urážet. Ani vás, vaše děti nebo to, co děláte. Je ale jen na vás, zda mu dovolíte vás takto shazovat.

 „I když máte hypotéku a tři děti, nemusíte zůstat u muže, který vás uráží,“  zdůrazňuje odbornice Pawlik-Kienlen.

5. Necítíte se ve vztahu jako rovnocenný partner

Dělá váš manžel nebo přítel všechna rozhodnutí sám? Neptá se vás, co chcete, protože on ví, co je pro vás dobré? I nerovnoměrná rovnováha moci je známkou špatného vztahu i znamením, že je čas z tohoto vztahu jít pryč. Pamatujte, že existuje rozdíl mezi zdravým kompromisem a nezdravým služebníkem. Nejste otrok, ani když jste finančně závislá na manželovi.

6. Nemáte stejné pohledy na budoucnost

Pokud se nedokážete dohodnout na své budoucnosti, která se týká financí, dětí, bydlení, možná se ještě hlouběji zamyslete, zda je tento muž pro vás ten pravý.

Ano, nikdo neví přesně, jak bude budoucnost vypadat, ale silným pojítkem šťastných vztahů jsou stejné plány do budoucna.

On chce ještě pár let cestovat a pak se možná usadit i v cizině? Kdežto vy máte ráda svou rodinu tady a toužíte zakořenit? Možná už teď jdete každý jiným směrem.

7. Váš přítel sice říká, že vás miluje, ale nechová se tak

Možná říká „Jsi nejlepší, moc tě miluju, víš, že mi chybíš,“ ale je ochotný se vidět jen jednou za týden. Více času tráví s přáteli, ve volání či smskách je sporý a často mu do vašeho setkání něco vleze. Víc než slovům v tomto případě věřte jeho neverbálnímu chování. Jak se k vám chová, když jste spolu, je to láskyplné a pozorné chování? Bere vás mezi své přátele?

8. Cítíte se ve vztahu smutná a nešťastná

Pokud se ve svém vztahu necítíte bezpečně, pohodlně a milována, ale nerespektována a osamělá, zřejmě nebudete v tom pravém vztahu. A rozhodně byste tyto pocity neměla ignorovat.

Jak se cítíte, když jste bez partnera? Víc se smějete, jste uvolněnější, cítíte se lépe než v jeho blízkosti? Váš život neutváří soužití s partnerem.

Nemusíte být s někým, s kým se cítíte nešťastně, jen proto, že se bojíte být sama.

9. Vaše rodina a přátelé nepodporují váš vztah

Samozřejmě byste si neměla vybírat partnera podle vaší rodiny či přátel, ale měla byste jejich názory brát v úvahu. Pokud má vaše rodina nebo přátelé silné výhrady k vašemu partnerovi, zeptejte se jich, co se jim na něm nelíbí.

Zjistěte, v čem tkví jejich verze, ať vám sdělí konkrétní důvody, proč pro vás není dobrý. Možná půjde jen o to, že ho moc neznají. Zjistěte, co je zdrojem jejich pocitů.

Možná vidí víc než vy přes své zamilované růžové brýle.

10. Hledáte varovné signály špatného vztahu

Nejdůležitějším varovným signálem špatné lásky jsou vaše pocity.

Proč se bojíte o svůj vztah? Jak jste přišla na to, že není vše v pořádku? Možná to nejste vy, kdo je ve špatném vztahu, ale někdo ve vašem okolí, například sestra, kamarádka či kolegyně v práci.

V každém případě jednejte. Promluvte si s odborníkem, blízkými lidmi, požádejte je o pomoc či radu. Chtějte být šťastná, máte na to právo.

Vztahová poradna: Přítel má pocit, že mě má jistou a nijak se nesnaží

Dobrý den, paní Řehulková,

s přítelem jsme spolu necelých 5 let a máme spolu 2,5letou dceru. Mě je 26 a jemu 36, ačkoliv vypadá na méně. Spojil nás náš velký koníček – hudba.

Oba dva jsme vždy měli svoji kapelu a dělali jsme hudbu i společně. Láska mezi námi vzplála velmi rychle, rychle jsme spolu začali i žít. Už v prvních týdnech vztahu to bylo jako na horské dráze.

Hádka střídala euforii. I přesto jsme spolu vždy moc chtěli být.

Co se narodila dcera a překonali jsme období, kdy byla nejmenší, tak mám pocit, že příteli je líto, že už nemůže žít ten život, který předtím. Dcera je moc šikovná, bystrá a dělá nám radost.

Jenže mi poslední dobou připadá, že ona je to jediné, co nás pojí.

Hodně se zabývám vztahovou psychologií, mezilidskými vztahy obecně, ale v praxi je daleko složitější ty poznatky aplikovat do vlastního vztahu.

Mám pocit, že přítel s námi jen “bydlí”, dělám uklízečku, pračku, myčku… Vše, co naše dcera umí, jsem ji naučila já, za dva a půl roku s ní byl venku pouze párkrát, ještě když byla v kočárku. Moc jí miluje a rád si s ní doma hraje, ale to je vše. Vše podstatné zastávám já. On neuklízí, už ani nenakupuje, rád lenoší (má nadváhu) a je moc pohodlný.

Dceru nerad hlídá a nechce s ní moc být sám, prý že ji moc nezvládá (přitom je poměrně hodné a hlavně chytré dítě, vše se jí dá snadno vysvětlit). O mě jako o ženu moc zájem nejeví, v intimní oblasti je spíš sobec. Už si ani nepamatuji, kdy mi naposledy řekl, že mi to sluší a podobné věty, které žena ráda slyší. Že by mě třeba sváděl, to už vůbec ne.

Přitom určitě nejsem typ ženy, která by se o sebe nestarala, ba naopak.

Myslela jsem si, že se přítel pouze změnil, ale při delším přemýšlení mi došlo, že on takový byl vždy, jen jsem to pro samou lásku neviděla.

Vypadá to tak, že se rozmazlil mojí péčí a pocitem, že mě “má jistou”.

Dokonce si ani nemáme co povídat, když konverzujeme, ani se na mě nedívá, kouká do telefonu, nesměje se mému humoru, když máme nějaké peníze navíc, investuje je spíše do sebe a koníčků. Cítím se méněcenná.

Netlačím na něj, nechávám mu dostatek prostoru, dokonce ho občas já sama posílám do hospody s kamarády nebo za sportem, ale většinou nejde. Snažím se mu dávat svobodu, která mu zřejmě chybí. Aby si odpočinul od pocitu zodpovědnosti za rodinu.

Ale nemám pocit rodiny, nebere nás ani nikam na výlety, kolikrát ani nevím, jestli mu záleží na tom, jak se cítíme. Je to chorobný stěžovatel, na všem najde chybu a často na cokoliv nadává. Ke všemu je hrozně urážlivý a podrážděný, neustále musím přemýšlet jak mu co říct, aby to vzal.

Často má špatnou náladu, nebo spíše takovou “nijakou”.

Už mě to vyčerpává, ale chtěla bych s tím něco udělat. Chybí mi ten pocit být pro někoho důležitá, krásná, úžasná a chybí mi pocit nějaké rodinné pohody. Že jsme tři, a ne já + dcera a on je tu “s námi”.

Že jsme jeho dvě holky a miluje nás. Občas mám pocit, že mám dvě děti místo jednoho. Rozhodně od něj ale nechci odejít, protože cítím, že bojovat má smysl. Jen nevím jak. Snad toho po něm nežádám moc.

Uvědomuji si ale, že aby změna nastala, musím začít u sebe. Děkuji Vám.

• Em
• (Dotaz 2017)
• Milá Em,

pokud je všechno, jak popisujete, pak jste téměř prototypem úžasné, milující, tolerantní, láskyplné a pozorné manželky. Má to ale jednu vadu. Princezna je poněkud smutná.

Přemýšlíte o věcech správně, respektujete manžela, jeho potřeby, snažíte se mu dopřát prostor a udělat radost. Staráte se o dceru a je zřejmé, že vás péče o ni naplňuje a holčička vám dělá jen radost. Vytváříte teplo domova, aby vám tam všem třem bylo dobře. Dáváte a rozdáváte (se). Zdá se mi ale, že za to nic nedostáváte.

Narození dítěte je vždy velký zásah do života páru a každému trvá jinak dlouhou dobu, než novému rytmu, tempu a dynamice nové rodinné jednotky přivykne.

Možná se manžel cítí odstrčeně, možná on vnímá, že jste vy dvě a on, který do vašeho něžného holčičího společenství nepatří.

Možná je mu líto a nevyrovnal se s tím, že už není jediným středobodem vaší pozornosti a nezvládl, že na prvním místě je teď logicky vaše dcera.

Muži a ženy někdy vnímají tuto situaci zcela odlišně.

Zatímco ženy touží po ještě těsnějším sepětí celé rodinky, muži vnímají příchod dítěte jako svůj ‘pád z lopatky’, někteří dokonce na své děti žárlí a místo aby se aktivně zapojili do rodinného dění, vyčítají své ženě, že o ně se tak intenzivně a láskyplně nestará. A někdy trochu uraženě hledají zábavu jinde. Jestli je to mobil nebo kamarádi je celkem jedno.

Někteří se své otcovské role chopí až tehdy, když jsou děti trochu větší, ne tolik křehké a závislé a dá se s nimi dělat víc věcí.

Je nepochybné, že každá žena, i máma na plný úvazek, potřebuje od muže pozornost, uznání, pohlazení, zájem, kompliment i trochu toho svádění. Každá se chce cítit přitažlivá a žádaná a nejen plnit multifunkční roli hospodyně.

Pokuste se se svým mužem o svých potřebách promluvit, zajímejte se i o ty jeho. Jak on by si představoval naplněný váš společný život? Co mu přináší radost? Co ho baví dělat s dcerou?

Nepíšete, jestli jste zkusila navrhnout nebo zorganizovat nějakou společnou aktivitu vy a jak na to váš manžel reaguje. Nemusí vás nutně ‘brát na výlety’ on, můžete s nějakým nápadem přijít i vy. Pro vás všechny tři. Ať už je to návštěva ZOO, farmy se zvířátky nebo jen hezká procházka. Aby cítil, že o to stojíte a že s ním počítáte.

Pokud manžel dlouhodobě vaše návrhy odmítá a nechce s vámi o těchto věcech ani hovořit, pak přichází chvíle, abyste svůj přístup změnila vy. Zkuste omezit servis, který mu poskytujete. Nemyslím, že se přestanete starat o domácnost, vařit ap. Ale nedělejte mu služku.

Zkuste ho prostě chvíli nechat být a zařídit si program s dcerou. Jen mu oznamte, jaké máte plány a jestli se chce přidat. Pokud ne, tak ne. Pokud můžete s malou občas odjet na víkend nebo na nějaký den k rodičům nebo ke kamarádce, udělejte to.

Požádejte ho předem, aby se některý večer postaral o dceru (stará se o svou vlastní dcerku, nehlídá vám ‘vaše dítě’) a vyrazte s kamarádkami do kina, do divadla nebo na skleničku. Pokud odmítne, zkuste si zajistit jiné hlídání. Stýkejte se s lidmi, mějte vlastní aktivity, začněte řešit školku pro dceru.

Naplňte v rámci možností svůj život aktivitami, které vás baví, stýkejte se s ostatními maminkami, i s dětmi se dá dělat spousta dětí.

A dost možná, že až změníte svůj přístup, budete radostná a naplněná a ne smutná a frustrovaná, začne se postupně měnit i on. Bude mu možná líto, že nemůže participovat na vašem zajímavém životě a sám projeví zájem a bude se chtít zapojit. Je to rada bez záruky, ale za pokus to určitě stojí.

Přeji vám hodně štěstí

Jana Řehulková

P.S. Tento příběh a má odpověď je přirozeně jen malým střípkem toho, co dělat proto, aby vám bylo ve vztahu zase fajn. Podívejte se také na další příběhy vztahové poradny, zkuste bezplatný „7 denní vztahový restart“ a pokud by se vám hodila moje osobní či video/telefonická podpora, najdeme spolu nějaký volný termín a pustíme se do toho společně. Už na to nemusíte být sami.

ŽENA-IN – Ničí mi mé vztahy

Až po třech letech jsem si našla nového partnera. Přítele, kamaráda i milence v jednom. Zase jsem začala věřit v opravdové muže a cítila se po letech šťastná a milovaná. To však nemůže přenést přes srdce můj bývalý manžel.

Milá redakce i čtenářky,

často tady na stránkách čtu příběhy vás všech, občas se snažím radou pomoci nebo alespoň říct na věc svůj názor, a teď se najednou ocitám v pozici, kdy žádám radu já.

Jak se zdá, rozvod nebo rozchod s partnerem začíná být součástí našich životů více a více, ať už chceme nebo ne. I já se po sedmi letech manželství rozvedla. S manželem máme společně dceru, které bylo v době rozvodu sedm let. Dneska je to už čtrnáctiletá mladá dáma.

Žili jsme celkem běžný život, práce, rodina, o víkendech chata nebo výlet. Společné dovolené. Až jednou přišel manžel se zcela nepochopitelnou služební cestou, přibývalo přesčasů v práci, večírků a večeří s kolegy a já seděla doma, plná podezření a nervozity, kdy se mi celkem klidné manželství rozpadne.

Dočkala jsem se. Jednoho dne přišel manžel s tím, že má milenku, že už to mezi námi není jako dřív, takže to přeci musím pochopit, ale že se rozhodně nechce, hlavně kvůli dceři, rozvádět.

Zkusila jsem to. Doufala jsem, že se prostě vzpamatuje, že ta dvacetiletá blondýnka mu přeci nemůže dát to, co mu dává naše rodina. Nedala. Rozešel se s ní. Ale já najednou nechtěla ten vztah budovat.

Nemohla jsem se s ním milovat, neuplynul ani den, abych mu neprojela tašku, telefon a kapsy, soužila jsem se žárlivostí a připadala si čím dál neschopnější, nemožnější, ošklivější. Neustále jsem mu nevěru vyčítala a náš vztah se řítil do záhuby.

Nakonec jsme to nevydrželi ani jeden. Manžel můj neustálý nátlak, já se nedokázala porovnat s jeho nevěrou. Skončili jsme před rozvodovým soudem. Manžel si velmi brzy našel mladou přítelkyni a žil si celkem spokojeně. Já, pěkně kopnutá životem, jsem se držela zpátky a nejvíc času trávila se svou dcerou.

Až po třech letech jsem si našla nového partnera. Přítele, kamaráda i milence v jednom. Zase jsem začala věřit v opravdové muže a cítila se po letech šťastná a milovaná. To však nemůže přenést přes srdce můj bývalý manžel.

Jsem pod palbou jeho telefonátů, návštěv a nátlaku přes dceru. Vyzvídá, zajímá se, rozmlouvá, vzteká se a nadává mi. Prostě nemůže přenést přes srdce, že jsem si také našla přítele. Přes dceru mi posílá vzkazy, kterak mě miluje, jak moc po mě touží a chce abychom to spolu zkusili znovu.

Jeho přítelkyně tohle ani netuší a já toho mám plné zuby. Odkázala jsem ho do patřičným mezí, vyhrožovala, ale není to nic platné, má pocit, že jakmile máme společnou dceru, on mi může mluvit do vztahů a života.

Kamila