Chcete dítěti zničit nohu? Obujte ho moc brzo

Jak jsem slíbila, tak činím – další článek na téma dětského obouvání a bosé chůze. Všechny moje články na toto téma najdete pod štítkem „barefoot“. Pro ucelený pohled doporučuji přečíst si všechny.

Chcete dítěti zničit nohu? Obujte ho moc brzo

Jsem
Jance nesmírně vděčná za perfektní návod na výběr bot pro děti. Pokusím se vám
ho přiblížit. Občas se totiž i v obchodech, které neprodávají oficiálně
barefoot obuv, může najít poklad. Jde jen o to ho poznat.

Základní
body při výběru obuvi pro dítě:

1. Nadměrek
pro nohu by měl být minimálně 12 mm – tento nadměrek by však v botě měl být
vždy, tzn. i když dítěti noha povyroste. Takže vlastně na začátku musí být
ještě větší, a to 15-17 mm. Je ale třeba vyzkoušet u konkrétní boty, zda dítě nebude
zakopávat.

2. I
kožené capáčky by měli mít malý nadměrek, ale jelikož kůže je poddajná, může
být rozhodně menší, než u bot.

3. Absolutně
nelze spoléhat na velikosti výrobců bot. Je třeba změřit nohu a podle její
délky + nadměrku (dobrá pomůcka je měřidlo Plus12) zvolit velikost boty podle délky stélky u konkrétního výrobce. 4. Boty
se musí ohýbat do všech směrů, podrážka musí být absolutně flexibilní a měkká.
Je dobré nechat dítě ohnout botu ve svých ručičkách – tak zjistíte, zda i
nožička bude mít skutečně sílu fungovat v botě podobně, jako naboso. 5. Dobrý
test podrážky je nechat dítě stoupnout si na špičky v nazuté botě – u
příliš tvrdé podrážky mu to nepůjde, u dobré podrážky má stejnou možnost stát
na špičkách, jako když je naboso. 6. Vyndejte
stélku a nechte dítě na ni stoupnout. Většina bot je totiž pro děti příliš
úzká. Malé dítě vám to ale neřekne. Nožička se pak časem přizpůsobí a
zdeformuje podle boty. Bota musí být o něco širší, než je dětská nožička. A
tady můžeme s klidem říct, že to absolutní většina bot prodávaných
v Čechách prostě není. Doporučuji přečíst články „Cesta do hlubin dětskéboty“ od Janky Tóthové. 7. Fixační
systém botičky musí být opravdu pevný tak, aby botička z nohy nepadala a
noha v botě neklouzala. Ale pozor – neplést s fixací kotníku. Kotník by měl mít naopak možnost volně se hýbat – botička ale musí tím pádem držet pevně na noze. 8. Hmotnost
boty musí být co nejnižší. 9. ŽÁDNÝ,
ale opravdu žádný podpadek, ani malý. 10. Netvarovaná/rovná stélka – u dětí by rozhodně neměla být v botě podpora klenby. 11. Vnitřní
hrana boty (myšleno zvenku, ta část u palce) musí být úplně rovná –
netvarovaná, nesmí se zužovat do špičky (palec je normálně taky rovný, až
vlivem nevhodné obuvy se vbočuje dovnitř). 12. Na
certifikáty se úplně vyprdněte. Bohužel v dnešní době nic neznamenají.
Dejte na vlastní rozum a přirozené potřeby vašeho dítěte. 13. Ve
všech ohledech jsou ideální barefootové boty. Jsou však v české republice
špatně k dostání (ale jde to – např. eshop Nohynaboso, Pediped)

Přečtěte
si také článek „Jak vybírat obuv pro děti“ od Janky Tóthové.

 A
ještě naokraj poznámka.

Všichni
se u bosé chůze bojí, že si způsobí ploché nohy. Spoustu světových odborníků se
jednak shoduje, že je to právě naopak, a jednak několik studií dokazuje, že
plochá noha vůbec nemusí být vada. Do 6 let věku je to dokonce norma. Určitá
vývojová fáze, chcete-li. Zrovna tak vbočená pata.

Pokud
vás však ortoped bude přesvědčovat, že s plochýma nohama u dítěte musíte
něco dělat, snažte se vyhnout ortopedickým vložkám a najděte vlastní cestu
cvičením a trénováním nohou. Ortopedické vložky totiž dítěti nepomohou a
nápravu ploché nohy rozhodně neurychlí. Pouze mu budou v botě nepříjemné.

Doporučuji
všem, aby si přečetli článek významného dětského ortopeda Lynna Staheliho „Co by rodiče měli vědět o ploché noze, vtáčení špiček, ohnutých nohách a botách pro děti“.

Tak a ještě jedna omluva na závěr – ve svém
úplně prvním článku „O nožičkách a botičkách“ jsem vás trochu mystifikovala
svým přesvědčením, že boty si děti nemají dědit. Janka mě vyvedla z omylu.
Naopak nošené botičky jsou prý poddajnější a měkčí (tak trochu jako
s šátky na nošení dětí :).

Je
pravda, že u bot, které mají tenkou, měkkou podrážku, se těžko vyšlape stélka. Jediné,
na co je třeba dávat si pozor, je nezničená/nesešlapaná podrážka v oblasti paty. Takže tak. Já osobně bych dítěti bazarové
boty nekoupila, kvůli možným plísním apod.

Ale je fajn vědět, že moje děti si
teda boty (pokud nejsou zničené) dědit po sobě můžou.

Na Pinterestu jsem si založila nedávno novou nástěnku, kde se snažím seskupit
různé dostupné značky barefoot obuvi pro malé děti (většinu je však nutné objednávat ze zahraničí). Pokud víte o nějaké další,
napište mi prosím do komentáře! 

Ještě jednou děkuji Jance Tóthové za skvělou přednášku a za korekturu mých dvou posledních článků! 

Římskokatolická farnost Jemnice

přidáno: 3. 12. 2013 11:23, autor: Josef Brychta   [ aktualizováno 4. 11. 2020 6:50
]

Dušičky.Základní křesťanské přesvědčení, že láska dosahuje až na onen svět, že můžeme zůstat ve vztahu vzájemného dávání a přijímání i přes hranici smrti, jde napříč staletími a zůstává zdrojem utěchy i dnes.                                                        Spe salvi. 48Boží přebýváníBůh od nás není daleko, někde ve vzdáleném vesmíru. Postavil si svůj stan u nás: v Ježíši  se stal jením z nás, se stejným tělem a krví jako máme my. To je jeho stan. Při Nanebevstoupení neodešel někam do dálek. Jeho stan, on sám se svým tělem, zůstává s námi jako jeden  z nás. Můžeme mu tykat, můžeme s ním mluvit. ON NÁS SLYŠÍ, A JSME-LI VNÍMAVÍ, MŮŽEME I ZASLECHNOUT, ŽE NÁM ODPOVÍDÁ.                                                                                                        HOMILIE 10 9. 2006Boží milosrdenství je obrovskéHledíme na nebe, na spoustu hvězd, ale když ráno vyjde slunce, hvězdy už nejsou pro množství světla vidět. A takové je Boží milosrdenství. Veliké světlo lásky a něhy. Bůh odpouští nikoliv dekretem, ale něhou, pohlazením ran hříchu. Protože se zasazuje za odpuštění, zasazuje se za naši spásu. Ježíš dělá zpovědníka takto: Neponižuje, neříká cizoložnici: „Co jsi udělala?“ Pověz! A kdys to udělala?  A s kým? “ Nikoliv: „Jdi a nehřeš už více.“ Milosrdenství Boží je obrovské, obrovské!                                                                                      365 dní s papežem Františkem 6/2Patnáctá kapitola u Lukáše      „Její radostné poselství pravdy a spásy zní: Bůh je milosrdná láska. Evangelista Lukáš shromáždil v této kapitole tři podobenství o Božím milosrdenství: dvě kratší, která najdeme i u Marka a Matouše, jsou podobenství o ztracené ovci a ztracené minci; třetí – delší – u Lk je podobbenství o marnotratném synu. V tomto úryvku evangelia jako bychom slyšeli Ježíšův hlas, který nám zjevuje tvář svého a našeho otce. Vždyť přišel na tento svět zejména proto, aby k nám mluvil o Otci, aby nás – marnotratné syny – s ním seznámil a probudil v našich srdcích radost, že mu patříme, naději, že nalezneme odpuštění  a obdržíme od něho znovu svou důstojnost, a také touhu navždy přebývat v jeho domě, který je rovněž naším domem.“                                                                                                    Anděl Páně, 16.9. 2007Privilégium žen -matek – vychovatelek k víře.    „Ženy jsou také v evangeliu prvnímo zvěstovatelkami Božího slova, jsou skutečně evangelistkami.“                                                                                 Homilie, 5.2. 2006Naděje a naděje    „Ke své životní cestě potřebujeme menší a větší naděje, které nás den co den udržují při životě. Tyto naděje ale nestačí, pokud schází velká naděje – která musí přesahovat všechny ostatní. A takovou nadějí může být jenom Bůh, který zahrnuje celek a který nám může nabídnout a darovat to, čeho my sami nejsme schopni dosáhnout.“ Spe salvi 31Věřím v těla vzkříšení a život budoucího věku.Když dohasíná život, ať v pozdním věku či na počátku své pozemské existence, nebo z neznámých důvodů v nejlepších letech, nesmíme v tom vidět jen zpečeťující biologický jev nebo uzavřený životní osud, ale znovuzrození a obnovené bytí, které je darováno Zmrtvýchvstalým tomu, kdo se úmyslně nevzpíral jeho lásce. Smrtí končí pozemská zkušenost, ale smrtí zároveň pro každého z nás za hranicemi času začíná plný, nepomíjející život.                                                               Bendíokt XVI., promluva 25.2.2008Rodina – první školaVe středu evangelizačního úsilí církve stojí rodiny, protože ony jsou prvním místem utvrzování a sycení naší víry. Milí rodiče, vy jste svým dětem prvními svědky pravd a hodnot víry: modlete se spolu se svými  dětmi a modlete se za ně; učte je svým příkladem věrnosti a radosti! Ve skutečnosti je každý učedník, podněcován slovem Božím a posilován svátostmi, povolán k misii. Jedná se o úkol, který by nikdo neměl opomíjet, protože není nic krásnějšího než znát Krista a přispívat k tomu, aby ho poznali také druzí.                                                               Regina Caeli, 13. května 2007, papež Benedikt XVI.Bůh je láska  Láska roste skrze lásku. Láska je „božská“, protože pochází od Boha a sjednocuje nás s Bohem, a prostřednictvím tohoto sjednocovacího procesu nás proměňuje v „my“, které překonává naše rozdělení a utváří z nás jedno, a to až do doby, kdy na konci Bůh bude „všechno ve všem.“ / 1 Kor 15, 28/     papež Benedikt XVI.   Deus caritas est 18                               Bez „pěšáků“ se na ulici evangelizovat nedá. jbTakými dělníky na vinici byli i naši věrozvěstové C+M.Postní doba – pozvání k pravděKolik
jen Božích dětí je hypnotizováno chvilkovým potěšením, které
si pletou se skutečným štěstím! Kolik jen mužů a žen je
uchváceno snem o bohatství, který z nich činí jen otroky zisku a
malicherností! Kolik jen jich žije v přesvědčení, že si
vystačí sami, a nakonec se stávají oběťmi vlastní samoty!

Falešní proroci mohou být také
„šarlatány“, nabízejícími z utrpení snadná a okamžitá
východiska, která se ale brzy ukážou být naprosto bezcenná.
Kolika jen mladým lidem se nabízí falešný všelék v podobě
drog, vztahů na jedno použití a snadného, ale nepoctivého zisku!
A kolik dalších jich je lapených do osidel výhradně virtuální
existence, v níž se vztahy jeví jako snadnější a rychlejší,
ale nakonec se projeví jako bezcenné! Tito podvodníci nabízejí
věci bez skutečné hodnoty, a přitom lidi zbavují všeho
nejcennějšího: důstojnosti, svobody a schopnosti milovat. Je to
pokušení marnivosti, kvůli kterému se naparujeme jako pávi, ale
nakonec se dočkáme jenom výsměchu, kterého se nelze zbavit. A
není divu: ve snaze zmást lidské srdce ďábel, tento „lhář a
otec lži“ (Jan 8,44), odjakživa předkládá zlo jako dobro,
faleš jako pravdu. Každý z nás je proto vybízen, aby se zahleděl
do srdce a zkoumal, zda se nestává obětí těchto falešných
proroků a jejich lží. Musíme se naučit neulpívat na tom, co se
nabízí jako první dojem, ale dívat se pod povrch a zkoumat, co v
našem srdci zanechává dobré a trvalé stopy, protože to pochází
od Boha a slouží nám to ke skutečnému dobru.

Poselství papeže Františka k postní
době 2018

Farnost – škola víry a rodina místo praxe   Rodina a církev, konkrétně farnosti a ostatní formy církevního společenství, jsou povolány k úzké spolupráci na onom zásadním úkolu, který spočívá ve výchově a s ní neoddělitelně spojeném předávání víry. Velmi dobře víme, že pro hodnověrnou výchovnou práci nestačí jen zprostředkovat správnou teorii nebo učení. Potřebuje něco mnohem vyššího a lidštějšího, totiž onu denně prožívanou blízkost, která je  lásce vlastní a patří především do do společenství rodiny, ale rovněž i do farnosti, církevního hnutí nebo spolku, kde se  lidé setkávají, kde pečují o své bratry a sestry, zejména o děti, mládež, ale také o dospělé, staré, nemocné a rovněž o celé rodiny, protože jsou oddáni Kristu. Velký patron a ochránce vychovatelů, sv. Jan Bosco, připomínal svým duchovnímm synům, že „výchova je věcí srdce a jejím Pánem je sám Bůh“./Epistolario 4,209/                                                                             papež Benedikt XVI., dopis z 6.6.2005Nový rok    V prvních dnech roku jsme zváni, abychom pozorně vnímali význam význam Mariiny přítomnosti v životě církve i v našem osobním životě. Svěřme se jí, aby mohla vést naše kroky v tomto novém období života, darovaném od Pána, a pomohla nám stát se opravdovými přáteli jejího Syna, a tím odhodlanými budovateli jeho království v tomto světě, králoství světla a pravdy.                                                       Generální audience, 2.ledna. 2008, papež Benedikt XVI.Papež: Evangelizace náleží Božímu lidu

Chcete dítěti zničit nohu? Obujte ho moc brzoVatikán. Nesmíme zapomenout na Svatý rok milosrdenství a rozředit jeho velikou víru, intenzivní spiritualitu a veškeré nadšení, připomenul dnes papež František členům Papežské rady pro novou evangelizaci, které přijal v závěru jejich plenárního zasedání. Jak řekl, Boží lid hluboce vnímal dar milosrdenství, který zakoušel zejména ve svátosti smíření. Na církvi proto spočívá značná odpovědnost, aby se nadále a trvale stávala nástrojem milosrdenství, zdůraznil Svatý otec.
“Hlásání milosrdenství, které se poté konkretizuje a zviditelňuje v životním stylu věřících a vychází najevo v řadě skutků milosrdenství, se vnitřně pojí k úsilí každého evangelizátora. Ten totiž odhalil své povolání k apoštolátu právě z moci milosrdenství, které mu bylo vyhrazeno.“Papež poté přešel k vlastnímu tématu evangelizace. Je nezbytné si stále více uvědomovat, že hlásání evangelia ze své podstaty náleží Božímu lidu, řekl a upozornil na dva související aspekty. Prvním je přínos jednotlivých národů a jejich kultur k cestě Božího lidu.
“Z každého národa, ke kterému přicházíme, se vyjevuje bohatství, které je církev povolána rozpoznávat a docenit, aby přivedla k jednotě celé lidstvo, jehož je znamením a svátostí (Lumen gentium,1). Tato jednota není utvářena „podle těla, nýbrž v Duchu“ (ibid., 9), který vede naše kroky.“
Tato skutečnost evangelizujícího lidu (Evangelii gaudim,111) vede k vědomí povolání, které přesahuje osobní odpovědnost jednotlivce, což je druhý aspekt, pokračoval papež František. Bůh nás přitahuje a počítá přitom se složitou sítí osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství (ibid.,113), aby nám umožnil zakusit hlubokou jednotu a lidskost věřícího společenství.
“Platí to zejména pro naši dobu, kdy se silně projevuje nová kultura, která jako plod technologií oslňuje svými výdobytky, ale zároveň je na ní zjevná absence skutečného mezilidského vztahu a zájmu o druhé. Jen málo jiných subjektů se jako církev mohou pyšnit takovou znalostí lidu, která dokáže docenit ono kulturní, mravní a náboženské dědictví, jež utváří identitu celých pokolení.“ Je proto důležité, abychom uměli proniknout do srdcí našich lidí, vybízel papež. Budeme-li schopni pohledu do hloubky, nalezneme onu ryzí touhu po Bohu, zneklidňující srdce mnoha lidí, kteří se navzdory své vůli propadli do hlubin lhostejnosti. Radost z evangelia je však může zasáhnout a navrátit jim sílu k obrácení, řekl dnes Petrův nástupce členům Papežské rady pro novou evangelizaci.                               
Papež František 29.9.2017Aktivita ano, né aktivismus     “ Hledání reformy může snadno sklouznout k vnějšímu aktivismu, jestliže ti, kdo  ji prosazují, nevedou pravý duchovní život a jestliže pohnutky  jejich jednání neobstojí ve světle víry.  To platí pro všechny údy církve: pro biskupy, kněze, jáhny, řeholníky a všechny věřící… Jde o to, a je to jistě každodenní úkol pro každého křesťana, odhlížet od vlastního já a vystavovat se láskyplnému a tázajícímu Ježíšovu pohledu.“                                                                                       Promluva 18.12.2016  Benedikt XVI.Plody Ducha  Svatého: radost, láska a pokoj…     „Služba víře, vydávající svědectví o Kristu, jenž je plnou pravdou, je proto také službou radosti; a Kristus chce tuto radost ve světě dále šířit: radost z víry v něho, radost z pravdy, která je skrze něho zvěstována, a radost ze spásy, která od něho pochází! Když poklekneme a s vírou se budeme modlit k Ježíši, pocítíme tuto radost v srdci!“                                                                                         Promluva 10.2.2006   Benedikt XVI.Jednota je dílem lásky    „Láska doprovázená skutky vzbuzuje důvěru a otevírá oči i srdce. Dialog lásky ze své podstaty podporuje a projasňuje dialog pravdy: definitivní sjednocení, k němuž vede Duch Kristův, se totiž uskuteční v plnosti pravdy. Relativismus nebo falešný irenismus rozhodně ekumenickou otázku nevyřeší. Naopak: překroutí ji a vezmou jí směr.“                                                                                            Promluva 17.11. 2016   .Církev – Boží rodina  “ Vyznání víry není souhrnem nějakých teoretických vět. Je zakotveno ve skutečnosti křtu. …Křest také znamená, že Ježíš Kristus nás takříkajíc adoptuje za své sourozence…Tak z nás všech tvoří jednu velkou rodinu celosvětového společenství církve.Kdo věří, nikdy není sám.                                                                                              Homilie 12.září 2006  Benedikt XVI.Radostná zvěst                                                                      /Jděte a oznamte mým bratřím…/    Uznání přítomnosti prvků pravdy a dobra ve  světových náboženstvích  a opravdovost jejich náboženského snažení, stejně jako rozhovory a duchovní vzájemné spolupráce při obraně a rozvoji lidské důstojnosti i všeobecně platných mravních hodnot nesmějí být chápány jako omezení misijní úlohy církve, kterí je povinná hlásat Krista jeko cestu, pravdu a život. /srov. Jan 14,6/                                                                                                  Benedikt XVI. promluva 31.1. 2008Co žádáš od Církve? Víru!      Co ti dá víra? Život věčný.Rodiče v /křestním/ dialogu vyjádřili, že pro dítě hledají přístup k víře, společenství s věřícími, protože ve víře spatřovali klíč k „životu věčnému“. Dnes, stejně jako včera, jde ve křtu právě o toto: není to tedy jen úkon socializace směrem do komunity, nejedná se o pouhé přijetí do církve. Rodiče očekávají, že jejich dítě dostane více: že mu víra, k níž patří i fyzická podoba církve a její svátosti, dá život – život věčný.                                                                                                             Spe salvi 10Víra – cesta života   …  „Prosme Pána života, aby svou milostí utišil bolesti způsobené zlem, dával našemu pozemskému životu i nadále  sílu a daroval nám chléb a víno spásy jako potravu na naší cestě k nebeské vlasti.“                                                                                                                Závěr homilie 31.12.2005Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem      „ Panno Maria, Královno všech svatých, veď nás, abychom si v každém okamžiku dokázali zvolit věčný život, „život budoucího věku“, o němž mluvíme ve Vyznání víry, věku, který započal již Kristovým zmrtvýchvstáním a jehož příchod můžeme uspíšit naším upřímným obrácení a konáním skutků lásky k bližnímu.“                                                       Anděl Páně 1,11.2016, Benedikt XVI., papežRevoluce v nás – cesta svatosti.    “ Svět nezachrání nějaké ideologie, nýbrž obrácení se k živému Bohu, který je naším Stvořitelem, garantem naší svobody, ručitelem skutečného dobra a pravdy.“Homílie, 20.8.2005, Benedikt XVI, papežSvatost – úkol na každý den„Někdy si myslíme, že svatost je provilegovaným stavem, který je vyhrazen jen několika vyvoleným. Být svatým je ve skutečnosti úkolem každého křesťana, ba co víc, mohli bychom říci každého člověka.“

Celý svět se přece netočí kolem dětí. Anebo jo?

Možná jste uvízli v jedné ze dvou pastí, které rodičům, odhodlaným pro partnerský přístup, „hrozí“ nejčastěji. Pojďme začít dvěma krátkými příběhy. Jeden z nich je možná ten váš?

. Dítě na koni

Máma měla pravdu. Je to s ním čím dál horší

Rozhodla jsem se, že nechci svoje dítě vychovávat stylem příkaz, zákaz. A když neposlechne, vlepit mu jednu výchovnou. Já nechci být policajt jako byla moje máma. Snažím se po dobrém. A respektovat ho.

Ale někdy mám strach, jestli ta moje máma nemá nakonec pravdu, když říká:
„Rozmazluješ si ho. Už teď si dělá, co chce. Jednou se budeš divit, jak ti přeroste přes hlavu.“

Protože víš, on mě fakt nikdy neposlechne.
Přitom mu to říkám hezky. Všechno vysvětluju, ptám se ho, co potřebuje…

Jenže pak jednou potřebuju něco já…

„Už potřebuju nutně domů, Péťo, chce se mi na záchod.“
„Ještě chvilku, mamííí, chci si prohlídnout ty autíčka.“
„Tak ale malou, jo? 5 minut?“
„Joo.“

„Prosím, teď už bych potřebovala jít, jinak se počůrám.


„Neee, ještě neee.“
„Řekli jsme 5 minut, vážně to nevydržím.“
„Neee, nejdu! Chci koukat na autíčka!“
„Já už ale hrozně potřebuju, pojď, půjdeme prosím tě.

Třeba sem přijdem zase zítra, to by šlo, ne?“
„Jsi zlá, všechno mi zkazíš!“

Kopnul do tý výlohy.

Nevím, kde se to pokazilo. Ale je to s ním čím dál horší.

Druhý příběh, ale stejný případ: Taková hodná máma, a ty na ni křičíš?

Taky jsem se snažila svoji dceru vychovávat jinak, než jsem byla vychovaná já. Jako malá jsem byla zakřiknutá a bála jsem se ceknout. Máma říkala, že když jsme někam šli, na návštěvu třeba, poslouchala jsem jako hodinky. A když jsem si náhodou dovolila pípnout, stačilo, když na mě houkla, a dala jsem pokoj. Varuju tě. Moc si mě nepřej. Opovaž se!

A tak jsem se neopovážila. Seděla jsem třeba dvě hodiny na návštěvě u stolu, zticha jako pěna, a bála se vzít si kousek bábovky, kterou mi nabízeli. Abych nenadrobila.

Tohle pro svoje děti nechci. Ať není tak uťáplá jako já, říkala jsem si, když se Dorka narodila.

Pak jí bylo pět a jely jsme na chatu s kamarádkou.
Ráno jsem jí připravila čaj.

„Tady máš čaj,“ řekla jsem.
„Je horkej!“
„Myslím, že už není, vychladila jsem ho. Zkus to.“
„Já nechci ten horkej čaj!!“ křičela na mě.

„Co na mámu takhle řveš?! Taková hodná máma, lítá kolem tebe, a ty na ni křičíš?“ vložila se do toho kamarádka.

Nejdřív se mi to nelíbilo. Co mi do toho kecá? Ale pak jsem si musela přiznat, že na mě takhle Dorka řve docela často. A že vysvětluju a vysvětluju a snažím se být trpělivá a pak… bouchnu a řvu taky.

Celá ta naše citlivá výchova se někam zvrhla. Řveme na sebe fakt příšerně 🙁 A když to moje máma vidí, říká:

„Vidíš, mělas ji vzít trochu u huby.“

Taková hodná máma. To je ten problém

Víte, ona totiž „hodná máma“ je někdy pro děti úplně stejné peklo jako máma-generál.

Jak to?
Protože „hodný“ rodič, ve snaze nebýt „zlý“ rodič a nepokazit to, často začne nevědomky fungovat v režimu „všechno pro dítě“.

Budu ho respektovat.
Jeho potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuju já.
Potřebuje mít svůj prostor, nemůžu ho omezovat.
Má právo na svoje emoce.
A chci mu taky dát možnost říct mi „Ne“.

Na tom všem se určitě shodneme.
Máte to ale takhle nastavené i z druhé strany?

Bude mě respektovat.
Moje potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuje moje dítě.
Potřebuju mít svůj prostor, nemůže mě omezovat.
Mám právo na svoje emoce.
A mám taky možnost říct mu „Ne“.

Tak co, máte? Přemýšlíte o sobě se stejným respektem jako o svém dítěti?

Vážíte si sami sebe stejně?

Nebo svoje emoce většinou spolknete? Radši o kousek ustoupíte, aby vaše dítě mělo, co potřebuje? A máte pocit, že vaše soužití s ním je prima dobrodružství, ve kterém se máte dobře oba, nebo vás to partnerství a respektování pěkně vyčerpává?

Jestli vyčerpává, pak to ale není partnerství, mámo, táto. Protože v něm chybí respekt. K sobě.

Dítě nikdy nemůže být parťák, který vás bere vážně a bere ohled na vaše potřeby, když sami sebe moc vážně neberete. A přesně tak to pro něj vypadá, když nedáváte sobě stejné možnosti, jaké dopřáváte jemu.

Ono se naplno projevit může, vy ne. Ono může odmítnout – a vy se pak horlivě snažíte s ním domluvit a hledat řešení – ale vy moc ne (protože jakmile odmítnete, hned je oheň na střeše). Ono může plakat a něco nezvládnout, a vždycky pro to máte pochopení – ale vy ne.

Cítíte tu nerovnost?

„Hlavně ať ono má, co potřebuje“ je vlastně úplně stejně vychýlené z rovnováhy jako „Bude po mém a basta, dítě musí vždycky poslechnout“. Jen na druhou stranu.

Nakonec jste to pak možná vy, kdo vždycky srazí paty a poslechne

Zkuste si promítnout dvě tři poslední situace, kdy vám to partnerství s dětmi nešlo, nenajdete to tam?

Jak dopadla vaše poslední přetahovačka, jestli mu ty medvídky koupíte nebo ne? Jak dlouho jste nakonec čekali u hřiště, když jste se předem dohodli, že ještě čtvrt hoďky?

Byli jsme zvyklí poslouchat. A posloucháme dál

A vlastně není moc divu. Většina rodičů, kterým se tohle děje, v dětství zažila přísnou výchovu, jaká byla v minulé generaci normální. Nebudeme spolu diskutovat. Moc nemluv a koukej to udělat. Lehnout a spát. Už jsem řek.

Byli zvyklí, že je někdo „bere u huby“. Samozřejmě v dobré víře, nijak tu nestřílíme do milujících starostlivých rodičů nás, dnešních maminek a tátů, většinou to všechno mysleli dobře. Jejich děti ale…

… nezažívaly, že to, co chtějí, má stejnou váhu jako to, co chce ten druhý.

Spíš si nedovolily moc ceknout.
Bály se ozvat, aby nebylo zle a něco nepokazily.
Snažily se být hodné. Hodná holka. Hodný kluk.
Nenaučily se být rovnocenný partner. Který na rovinu řekne, co chce. Neměly kde.

A jedou v tom dál.

Nic na tom nemění fakt, že teď jsou oni rodiče a jsou o generaci starší. Ve skutečnosti jsou pořád „ti malí“, co si moc nedovolí ceknout a postavit se za to, co potřebují. Bojí se, aby něco nepokazili. Snaží se být hodní. Hodná maminka. Hodný táta.

Dál slyší na Moc nemluv a koukej to udělat. Jen teď jim už diktuje jejich dítě.

(A není už čas skončit tu hru „Vždycky tu musí být jeden, který diktuje“ a skutečně vyrůst?)

Mamííí, ještě jednu! A ještě jednu. A ještě..

Julča zase začala před spaním fňukat, že ještě jednu pohádku. Přitom už jsme přečetly dvě, jak jsme si řekly předem. Tak ještě poslední, říkám jí. Ale když jsem dočetla třetí, chtěla další a začala fňukat. No tak teda ale úplně poslední, přikývla jsem.

Málem jsem u ní usnula dřív než ona. A když jsem dočetla, že už teda konec, začala mě tahat za vlasy: „Mamíí, mamíí, nespi, já chci číst.“

A tak je to pořád. Je to s ní fakt náročný, za celej den mě nenechá vydechnout. Snažím se jí vycházet vstříc, ale kdy začne taky respektovat ona mě?

Nezačne vás respektovat. Dokud s tím nezačnete sami

Nejspíš nezačne, mámo, táto. Dokud nezačnete vy sami respektovat sebe. Budete vědět, že dvě pohádky jsou pro vás OK, ale pak už potřebujete spát.

A když potřebujete (a není to jen zástěrka – o těch si ještě dál řekneme, dokážou to totiž celé pěkně zkomplikovat), když opravdu potřebujete, tak se nepřekonáte jenom proto, abyste to neslízli.

Aby byl klid. Abyste vyhověli. Abyste nebyli za zlouna.

A nebudete dál vysílat dítěti zprávu: To, co potřebuju, vlastně není tak důležité. Stačí na mě houknout a vyhovím. Když ti dvě nestačí, přidám třetí, čtvrtou, pátou… dokud neodpadnu.

Partnerství je totiž skutečným
partnerstvím jen tehdy,

když je otevřené na obě strany.

Když nevnímáme jako partnera jen dítě, ale i sebe. Když potřeby obou stran mají pro nás stejnou váhu.

Dokud je rodič poddajná hromádka hlíny, se kterou se dobře orá, nezbývá dítěti než být tak trochu buldozer. Není to od něj žádná bezdůvodná rozcapenost (i když už pomalu jako rozcapenec vypadá). Jen vyrovnává nerovnováhu.

A jako by tím svým pichlavě nepřeslechnutelným „Mamííí, mamíí, ještě jednu!“ volalo:

Tak co, mámo, táto, postavíš se za sebe?
Taky něco fakt nutně potřebuješ?
Máš svoji hranici, nebo vždycky uděláš to, co chci?
Abys mi náhodou nezkřivil/a vlásek?
A ukážeš mi, kde máš opravdu dost, ať tu nemusím mrčet donekonečna?

Partnerství s dětmi, jak ho vnímáme v Nevýchově

Partnerství není vyhovím, udělám to, co chceš, a vždycky najdu způsob, aby ti bylo dobře. Partnerství je vnímám tě (i sebe), naslouchám ti (i sobě) a vždycky hledám cestu, aby nám bylo dobře OBĚMA.

Bez respektu k sobě totiž moc nejde dát skutečný respekt druhému. Nejde být parťák jen na jednu stranu. Představte si nůžky, kterým odlomíte jedno rameno. Zkuste stříhat, když máte jen jedno ostří. Můžete se snažit, jak chcete, výsledkem jsou jenom nekonečné marné pokusy.

Partnerství je totiž rovnováha. Dvě stejně důležité strany, které si jdou naproti

Sečteno podtrženo, tohle je ta PRVNÍ ze dvou pastí, které způsobí, že partnerství s dětmi nefunguje: Partnerství jenom na jednu stranu – směrem k dítěti. Nula respektu k sobě. Všechno pro dítě.

K téhle pasti se za moment ještě vrátíme, ať v ní neuvíznete natrvalo.
Teď přijde ta DRUHÁ. Jmenuje se:

. Nalakovat bič narůžovo

I když se rodič rozhodne změnit směr, někdy je pekelně těžké skutečně přehodit výhybku. Řekli jste si – tak já to teda zkusím, budu s ním teď mluvit jinak, a výsledek je „dítě mě má na salámu“? Nebo se zdá, že „čím jsem na něj hodnější, tím víc si dovoluje“?

V každodenní realitě to pak vypadá třeba takhle:

Minule jsme byli venku. Bertík mi říká: „Mami, můžu šlápnout do tý louže?“
Říkám mu: „Můžeš, když chceš, ale jednou a dost, jo?“

No a co myslíš, vymáchal se v ní celej. Měla jsem mu to zatrhnout jako vždycky, nedovolil by si to. Připadá mi, že žádnej citlivej přístup nemá cenu. Jak trochu povolím, dělá si, co chce.

Já to minule zkusila s naší Ájou: „Ájinko, já už teď potřebuju, abys šla spát.“
A ona na to: „Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.“

Tak jí v klidu vysvětluju, že už potřebuju dělat něco jinýho, že mám ještě horu prádla a že vážně potřebuju, aby šla spát. A začala, že ještě není unavená, a co kdybych si dělala to prádlo, že si bude ještě chvíli kreslit.

Takže domlouvat se s ní vede akorát k tomu, že se začne prosazovat a je to s ní na dlouhý lokte. Když rázně houknu „tak šup, honem do postele, jde se spát,“ žádný potřebuju, nepotřebuju, tak je v tu ránu v pelechu.

Hm, říkáš mi to hezky. A kde je ten respekt, tati, mami?

Tyhle dva pokusy o respektování dětí (Bertík vymáchaný v louži a Ája, která nechce spát) mají jedno společné: žádné partnerství ani skutečný respekt v nich není. A proto to nefunguje. Hned si na ně víc posvítíme, ať je vám jasné, co přesně bič nalakovaný narůžovo znamená a co způsobí.

A nenechte se zmást tím, že nepoužíváte přesně ta stejná slova jako mámy v příbězích. Sledujte jen, jestli se dostáváte do podobných situací. Podíváme se teď spíš na to, co je za slovy. Dětem jsou totiž často slova úplně „šumák“, promiňte ten výraz. Slyší na jiné signály.

Případ Bertík: Můžeš, když chceš. Ale udělej to, jak chci já

Řekli jsme, že partnerství je oboustranná záležitost, pamatujete?

Bertíkova maminka se rozhodla dát pro jednou dítěti volnost. A zároveň ji hned omezit. Jede totiž v režimu dovolím – zakážu. Nebo taky povolím – přitáhnu. Můžeš, ale jednou a dost. A Bertík?

Představte si, že byste doteď nesměli mlsat. A pak by vás jednou někdo vzal na večírek, kde by se stoly prohýbaly pod lákavými sladkostmi. A řekl by vám: Můžeš si vzít, ale jen jeden kousek a dost. Sáhnete po maličkém kousku luxusní čokolády. Rozplývá se na jazyku jak sen. Pomalu vám stéká do krku. A vy víte, že je to poslední sousto. Další už nebude.

Nemáte chuť rychle po ní hrábnout a narvat si do pusy celou hrst? Možná máte strach a nedovolíte si to. Anebo to prostě risknete, pro ten požitek, co?

Už trochu rozumíte Bertíkovi? Vymáchal se v ní celej.

Dávkovaná volnost v módu povolím – přitáhnu nemá s partnerstvím nic společného (úplně stejně jako bezbřehé „všechno pro dítě“, kdy rodič skáče, jak dítě píská).

Je to jen růžový bič. Zobni si, ale jen tolik, kolik teď dovolím, jinak to schytáš. Cítíte se v tom nějak rovnocenní? Máte pocit, že se vás někdo ptá po vašich potřebách? Že se s vámi chce domluvit? A máte chuť spolupracovat, nebo spíš využít příležitosti, jakmile se naskytne?

Nejvyšší čas to říct na plnou pusu, mámo, táto: skutečné partnerství na dovolím – zakážu nehraje.

Dokud totiž fungujete v režimu dovolím – zakážu, povolím – přitáhnu, jste vždycky ten, co vládne. Ne ten, co spolupracuje. Když povolíte, přitáhnete, povolíte, přitáhnete… vlastně jen vodíte loutku, cítíte to? A dítě, které je loutkou na provázku, nemůže být tím, kdo spolupracuje, jde vám sám od sebe naproti, hledá a navrhuje řešení.

Na partnerství musí být dva, nedá se svítit. A s loutkou nejde počítat

Může být samozřejmě výhodné, být tím, kdo hýbe provázky. Máte loutku pod kontrolou. Otázka zní: jak to se svým dítětem chcete?

Chcete být šéfem loutkohry, který povoluje, přitahuje – a hrát s dětmi pimprlové divadlo, nebo chcete být parťák – a mít samostatné dítě, které s vámi spolupracuje?

Jestli vám vyhovuje první model, může být. Pro teď se můžeme klidně rozloučit 🙂 Pokud to ale myslíte s partnerstvím vážně, pojďte se podívat na případ Ája.

Případ Ája: Řeknu ti to jinak, ať nejsem policajt. Ale udělej hned, co chci

Máma řekla Áje, co chce: Já už teď potřebuju, abys šla spát.
Ája řekla mámě, co chce: Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.
Máma řekla Áje, proč to potřebuje: Mám tu horu prádla, potřebuju si už dělat svoje.

Ája to respektovala. A navrhla mámě řešení: Dělej si v klidu prádlo, budu si chvíli kreslit.

A maminka? Štve ji, že se Ája prosazuje. Přece jí to řekla jinak, slušně. Problém je, že se stejným cílem: Zpacifikovat ji. Dotlačit Áju tam, kam chce. O kolik je v její větě „Já už teď potřebuju, abys šla spát“ menší policajt než ve slovech „Tak šup, honem do postele“? A kolik je tam skutečného zájmu zjistit, co potřebuje Ája?

Začíná vám to být jasné?
Nejde tu o slova, ale o to, s jakým vnitřním nastavením je používáte:

Má to být další nástroj k tomu, dostrkat dítě, kam chcete?
Chcete mu laskavěji vysvětlit, co je důležité? (Podle vás. Co je důležité podle něj se přece neptáte – je malé, nemůže to vědět.)

Pak jste ale změnili jen slova, ne přístup. Nalakovali jste bič narůžovo.

Jenže bič a respekt nejdou dohromady. Proto jsou dětem slova tak často „šumák“

Pravda o respektu je totiž taková: Když se rozhodnete být parťáci, musíte počítat s tím, že starý svět se změní. Provázky a biče nezmění barvu. Přestanou existovat. Jestli chcete být parťák proto, aby vaše děti zařezávaly, byly poslušnější a udělaly vždycky hned, co chcete, upřímně, nebude to fungovat.

Když do toho totiž jdete naplno, s otevřeným srdcem a touhou objevovat svět svého dítěte, nikdy nevíte, co se stane. Partnerství není žádná jistota, že bude po vašem. (Ale ani po jeho, pamatujete? Je to fifty fifty, rovnováha.)

Je to otevřený prostor, kde oba můžou říct, co chtějí, ale jeden nemá snahu převálcovat druhého, ani ho někam dostrkat. Jsou na jedné lodi. A hledají spolu cestu. Ve které je dobře OBĚMA.

Třeba takhle:

V partnerství neexistuje způsob, jak někoho donutit

Zničí jim šťastné manželství touha po dítěti?

Spokojený vztah Adély Gondíkové (46) a Jiřího Langmajera (54) je ve vážném ohrožení. Ukazuje se totiž, že herec touží po něčem, co mu jeho manželka nechce splnit. Může to snad přinést šokující rozchod?

Nedávno uplynul přesně rok od okamžiku, kdy si Adéla Gondíková (46) s Jiřím Langmajerem (54) slíbili před oltářem věčnou lásku. Brali se tehdy po dlouholetém vztahu, ve kterém se jim podařilo překonat spoustu překážek.

Jiří dokonce tvrdí, že nebýt Adély, patrně by neskončil vůbec dobře. „Potkal jsem někoho, kdo mě to učí a s kým jsem natolik rád, že dělám všechno proto, abych s ním byl i nadále.

Tudíž jsem nemohl zůstat takový, jaký jsem byl. Musel jsem se změnit,“ říká oblíbený herec, který kvůli tomu, aby byl v životě šťastnější, dokonce podstoupil terapie. I když se ale na oko může zdát, že Langmajerovi momentálně v životě nic nechybí a užívá si idylického vztahu s Gondíkovou, není to prý tak úplně pravda.

Touží po miminku

Oblíbený herec by si prý ve svém životě ještě rád splnil jedno velké přání – rád by se údajně ještě alespoň jednou v životě stal otcem! I když už má totiž dvě dospělé dcery Julii (20) a Terezu (30), jejich dětství si příliš neužil.

Říká se, že v té době ho daleko víc zajímalo, s jakou ženu si večer zaflirtuje či jakou další skvělou roli získá, než role tatínka. A není divu, že když je momentálně konečně vyrovnaný sám se sebou, cítí se skvěle a nemá potřebu si nic dokazovat, tak by si rodičovství ještě rád zopakoval.

A tentokrát patrně se vším všudy – tedy klidně včetně neoblíbeného přebalování či nočního vstávání.

Cítí, že by byl na třetí pokus skvělým otcem

Herec se dokonce prý na možnost stát se znovu otcem tak upnul, že si momentálně své velké přání kompenzuje na vnoučkovi Timotejovi (2). „Hraju si s ním, pitvořím se. To, co dědečkové dělají, šišlám, po čtyřech chodím do schodů, ze schodů,“ říká Langmajer a je evidentní, že mu okamžiky strávené s vnoučkem dělají neskutečně dobře.

Vystačí si s vnoučkem?

Jenže je samozřejmě otázkou, jak dlouho mu občasné chvíle strávené s Timotejem budou stačit. Je totiž něco jiného třeba jednou za měsíc na pár hodin pohlídat vnoučka, a nebo mít vlastního potomka, na jehož výchově se maximálně podílíte a můžete s ním trávit času kolik jen chcete.

A i když si tak jistě Jiří váží toho, jak moc mu v životě Adéla pomohla a co všechno s ním dokázala překonat, není vyloučené, že ji začne přemlouvat, aby popřemýšlela o společném potomkovi.

Možná na ni začne brzy tlačit

A právě tohle téma může v jejich manželství nadělat pořádnou paseku. Přece jen, už před pěti lety se Adéla nechala slyšet, že na další děti nemá pomyšlení. „Už jsem stará. Tedy teď ne,“ prozradila tehdy.

A jen těžko si představit, že by byla ochotna, byť se jen bavit o pravém opaku. A nejspíš by nepomohlo, ani kdyby herec svatosvatě slíbil, že bude tím nejlepším otcem na světě, který se bude podílet úplně na všem a třeba klidně bude trávit i bezesné noci, jen aby to své manželce zjednodušil.

Adéla totiž působí neoblomně a znovu být těhotnou nechce. Dokáže ale Jiří svou ženu pochopit, a nebo na ni bude necitlivě tlačit a třeba argumentovat tím, že v dnešní době jsou porody hluboko po čtyřicítce vcelku běžnou záležitostí?

Vždyť před pouhými několika měsíci ohlásila těhotenství Vendula Pizingerová (48), která je ještě o dva roky starší než jeho manželka.

Jestli je ale Adéla skutečně tak „zatvrzelá“, nejspíš ani tento argument nebude mít úspěch. A Jiřímu tak nezbude nic jiného než se smířit s tím, že kromě dvou dospělých dcer už dalšího potomka na svět nepřivede.

Jistě moc dobře ví, že kdyby dal Adéle ultimátum a naznačil ji, že bez společného dítěte, bude uvažovat o rozchodu, asi ani to by nefungovalo. A klidně by se mohlo stát, že by v takovém manželství už pak Gondíková nechtěla žít a rázem by Langmajer přišel o vše, co s ní za všechny ty roky budoval. A to by ho klidně mohlo znovu dostat na dno.

Pirates of Black Cove – recenze

Piráti to nemají ve svém životě jednoduché. Často přijdou v boji o nohu a s tou dřevěnou se pak boří do písků pláží. Hák místo ruky není také žádná výhoda, může si na něm sice pověsit maso do udírny, ale při stírání paluby má velkou spotřebu hadrů, které trhá ostrou špičkou háku.

Nezbytná je též páska přes oko, mají ji skoro všichni piráti, zejména ti s hákem místo ruky. Proč? Omylem si s ním ráno vytahovali ospalky z oka.

Z pirátů si srandu dělat nepřestanu, však ani Pirates of Black Cove je neberou vážně.

Během kanonády vtipů a narážek se postupně vypracujete z prachobyčejného námořníka na krále Karibiku, jenž brázdí otevřený oceán, rabuje kolonie a potápí lodě na potkání. Ale baví ho to vůbec?

Ať teče rum

Pirates of Black Cove dokáže na začátku mistrně strhnout. Šipkami řídíte svou děly vyzbrojenou bárku, plavíte se rozlehlým oceánem se spoustou ostrovů a potápíte lodě na potkání.

Brzo se dozvíte, že loď lze postupně vylepšovat, vybavit ji třeba harpunou na zpomalení lodí nebo katapultem vystřelujícím posádku, jenž zajme nepřátelské plavidlo.

Můžete také zvyšovat účinnost děl i její odolnost nebo si rovnou koupit nové super plavidlo.

Na počátku příběhu zakotvíte v pirátském doupěti, dostanete několik úkolů, které byste měli začít plnit. Jenomže kolem je volný oceán a vy nemáte chuť se otrocky plavit na místa, kam ukazují úkoly.

Chcete si užít svobodný průzkum, zjistit na vlastní pěst, co pro vás herní svět připravil. Na pirátské základně postavíte hospodu, kde se najímají posádky, najmete si tři bandy hrubých pirátů se šavlemi a dáte sbohem pevnině.

Touha objevovat nové ostrovy vás naprosto pohltí.

Je to možná nadsazené přirovnání, ale měl jsem radost z každé objevené kolonie, která se následně objevila zapsaná i na mapě, stejně jako jsem byl potěšen každým objeveným místem ve Fallout: New Vegas. Obě hry vás přímo vybízejí k průzkumu, jenomže zatímco Fallout hráče do sytosti uspokojuje, Pirates of Black Cove k němu jen vybízí, a pak vás sekne přes ruce.

Rum došel

V tom obrovském oceánu toho totiž volně moc dělat nejde.

Když přistanete v kolonii, hra se přepne do pohledu z ptačí perspektivy a vy ve stylu realtime strategii řídíte bitvu pod vámi, tedy spíše průchod ostrovem a to jen po vyznačených cestách.

Pozabíjíte bránící se kolonisty, zničíte jim banku, získáte nějaké zlato a jedete zase pryč. A takhle se to opakuje v každé kolonii, až vás to přestane bavit.

Podobně dopadnou i boje na moři. Za chvilku se naučíte, jak správně manévrovat, a jak uštědřovat nepříteli co největší poškození. Sice tady funguje balistika, a tak musíte dobře odhadnout správný moment výstřelu, ale ani to není nic obtížné. Po asi hodinovém ježdění mezi koloniemi a potápěním lodí jsem byl donucen se vrátit do okovů příběhu a misí.

zdroj: Archiv

Když drancování baví

Příběh mě chvilku solidně motivoval a plnit mise mě pár hodin vážně bavilo. Věděl jsem, že si tím nejen vydělám peníze, ale zároveň získám přízeň pirátů i speciální zbraně, vylepšení a lodě.

Máte spoustu možností kam investovat peníze. Na ostrově lze postavit budovy, kde najmete unikátní vojáky.

Tím nemyslím jen obyčejnou pirátskou bandu se šavlemi, ale třeba obrovského černocha s kanónem pověšeným přes rameno, pistolníky či vojáky s mušketami.

Váš kapitán si postupně také zlepšuje výdrž, sílu a automaticky postupuje ve svých schopnostech nahoru, s čímž souběžně získává bonusy typu větší rychlost lodě, přesnější střelbu můžu pod jeho velením apod.

Pak je tu loděnice, kde lze utratit spoustu peněz za upgrady lodě. Ale pozor! Každý upgrade si musíte nejdříve odemknout určitým počtem plánů, což jsou lejstra, která občas najdete na moři u ztroskotaných vraků.

Poslední způsobem, jak se stát ještě obávanějším pirátem, je zajít za šíleným chemikem, jenž vám z nasbíraných surovin uklohní nějaký ten lektvar. Jejich výběr je však slabý a nepřinášejí nic moc zásadního. Hlavní je stále dobrá loď, schopný kapitán a dobrá posádka, se kterou spolehlivě vypleníte kolonie.

Frakce jen s povolením příběhu

Zpočátku plníte úkoly pro frakci Pirátů, ale hra vám naznačí, že jsou zde další dvě frakce, pro něž je možné pracovat, plnit pro ně úkoly a získat jejich výhody. Má to ale háček, ve výběru frakce nejste úplně svobodní.

V době, kdy jsem pracoval pro Piráty, mě hlodalo, proč nemůžu zkusit oslovit jinou frakci.

Co když nabízejí lepší a levnější lodě, lepší jednotky? Sám jsem se ze zvědavosti vydal ke vzdáleným ostrovům a tam skutečně našel základnu Bukanýrů.

Jenomže, i když jsem se zde vylodil, z hlavního velitelství nevyšla postava, nezískal jsem žádné úkoly, jen jsem si mohl koupit loď nebo speciální jednotku.

Bukanýři se mnou začali komunikovat, až když k tomu dal povel příběh. To mě hodně mrzelo, je to zbytečné omezení svobody hry.

Je jasné, že autoři chtěli udržet linku příběhu, ovšem ten není tak silný, aby vynahradil oběť ve formě omezení volnosti. Je plný otřepaných pirátských klišé.

Je tu draho

Je to mrzuté, ale příběhové a vedlejší mise začnou být po čase nezábavné. Všechno totiž stojí jen na lodních soubojích a vyhlazování nepřátel na ostrovech a jen občas se najde světlá výjimka nebo ozvláštnění mise nějakou nezvyklostí. Takových odskoků od monotónních činností je však málo a dynamičnosti hraní nepřispívají ani relativně podobná prostředí ostrovů.

Touha objevovat se vytrácí, stejně jako radost z bojů na moři i souši. Navíc jsem měl pocit, že vylepšení lodě i vlastní vzestup mé moci není dostatečně motivující a je hodně zdlouhavý. Například nové lodě mě přišly předražené. Za pořádný koráb chce loděnice i 5000 zlatých.

Teď si spočítejte, že za misi vyděláte zhruba 200, mezitím musíte investovat do stavby různých budov, najímání vojáků a tím se vaše hotovost stále motá někde kolem 1000-2000. Dosáhnout na 5000 je hodně obtížné a hlavně demotivující. Dám vám ale tajný tip – potápějte velké lodě a nebojte se jich, nejsou tak hrozné jak vypadají. Za jednu máte klidně i 200 zlatých. Rychle vydělané peníze.

Spíše pro mladší

Pirates of Black Cove je jednoduchá a po čase nudná hra s trochou svobody, která je hodně přištípnutá příběhem. Pro pořádek je třeba uvést, že umělá inteligence nepřátel je na úrovni ročního dítěte.

Mnohdy stačí před ostrovany zdrhnout, zničit co máte a zase zdrhat na loď.

Narazíte i na mnoho dalších větších či menších chyb, ale po třetím patchi nejde už o nic zásadního, co by přímo kazilo zážitek z hraní.

Jsem si ale jistý, že mým okem herního starce (35) a veterána jsem ke hře vlídný jako brokovnice k zombíkovi. Narážíme tady na problém obecných hodnocení her a dostáváme se k důvodu, proč je dobré si recenze číst a nekoukat jen na celkové hodnocení.

Myslím, že Pirates of Black Cove by svou jednoduchostí mohla sednout hráčům okolo deseti let, pro které by byla tak akorát obtížná, ne moc složití a přesto poskytující čas i prostor pro vlastní rozhodnutí.

Tedy pokud budou mít po ruce někoho, kdo jim aspoň občas něco přeloží z angličtiny.

Herní veteráni by se měli pirátům vyhnout, jejich mladší kamarádi, bráchové či synové by si klidně mohli k hodnocení přihodit hezké dva body.

Poznámka na závěr: finské studio Nitro Games se námořnictvu věnuje velmi intenzivně, Pirates of Black Cove je spíše taková odbočka. Začali s East India Company, trochu nedotaženou obchodní strategií, avšak Commander: Conquest of the Americas se jim už povedla. Můžu tu hru jenom doporučit, to už je hraní i pro dospělé.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector