Procházíme bouřlivým období změny paradigmatu. Původní patriarchální nastavení společnosti se vyčerpává pro svou dlouhodobou jednostrannost a pomalu přestává být funkční.
Nicméně právě proto, že již nemá energii pro obrodu a pokračování v původním nastavení, se změně brání a dostává se tak do své rigidní až parodické fáze.
Že se jedná o nastavení velké části společnosti, je nasnadě již výsledky demokratických voleb nejen u nás ale i v ostatních, podstatně starších a vyspělejších, demokraciích.
To, že v současné době u nás v podstatě neexistuje politická satira, je, dle mnohých jejích bývalých tvůrců, důsledkem toho, že sama politická elita národa je dostatečně satirická sama o sobě. Skutečné elity se do starého systému nehrnou a zdánlivě tedy chybí alternativa. Je jen otázkou, jaké bude to nové nastavení a kde se nové elity projeví, aby se staly vzory nové, zdravější a modernější společnosti.
Jednou ze základních otázek, které bude potřeba zodpovědět je to, jakým způsobem nově a funkčně nastavit celospolečensky přijatelné iniciační rituály a to především pro mužskou část populace.
Ženy mají v tomto ohledu před námi značnou výhodu, protože jejich iniciační/přechodové rituály jsou u nich, alespoň z části, přirozenou součástí jejich individuálního vývoje. Holčička se stává dívkou při příchodu první menstruace.
Následuje relativně dlouhá a mnohdy několikanásobná transformace v podobě těhotenství, porodu a mateřství. To jsou období v životě ženy, která jí dávají automaticky možnost introspekce a transformace do nového životního stadia.
Pamatuji si, jak jsem si jako malý kluk vysvětloval spravedlnost na světě tak, že ženy musí rodit a kluci musí na vojnu, které jsem se až panicky bál. Nakonec mě povinná vojenská služba těsně minula a já jsem z toho byl nadšený. Nicméně se mi rozplynula ona spravedlnost ženského a mužského údělu. Nijak zvlášť jsem se tím nezabýval. Teď je ale zřejmé, že tato „spravedlnost“ nám mužům chybí.
Nevolám po návratu povinné vojny, ani jiných primitivních způsobech iniciačních přechodů do dalšího životního období muže. Nicméně potřeba určité funkční ritualizace přechodů do dalších vývojových stadií v životě mužů je nutná.
Již u původních, primitivních národů byl kladen velký důraz na iniciaci, neboli zasvěcování mužů. V pubertálním věku odvedli mládence do mužského domu nebo na zvláštní místo tomuto obřadu určené, kde byl systematicky odcizován rodině. Zároveň byl zasvěcován do náboženských a duchovních tajemství.
Tímto způsobem byl uveden do zcela nových vztahů, ale též do nového světa, jako obnovená a proměněná osobnost*.
Je zřejmé, že ona povinná vojenská služba, minimálně v pojetí jak byla nastavena v České republice, postrádala onu velmi důležitou druhou složku, tedy pochopení duchovního rozměru života a tedy smyslu přechodu do dalšího životního stadia jako obnovené osobnosti.
Tím si také vysvětluji skutečnost, že přestože generace předcházející té mojí si povinnou vojnou prošly, zásadní vliv na posunutí společnosti a vytvoření duchovního základu pro generace následující to nemělo.
Naopak, snaha o návrat ke „starým pořádkům“, kdy se stát, strana či nějaká autorita o nás postará, která je velmi hezky patrná ve výsledcích voleb, je dle mého názoru důkazem toho, že se předchozí generace ze sepjetí s vyživující a starostlivou matkou nevymanily a naopak na tomto sepjetí lpějí s velkou rasancí. Tím je celá společnost výrazně ochuzena o onu pozitivně nasměrovanou agresi mladých mužů, vymaněných ze spárů mateřského komplexu. Jsem si vědom velkého zjednodušení, paušalizace a obecnosti této úvahy. Samozřejmě, že je spousta individuálních případů, kdy se separační proces podaří velmi dobře. Jde mi ale o vyjádření myšlenky, že my, jakožto společnost, jsme na tento důležitý akt a jeho společensky uznanou ritualizaci rezignovali.
O tom, že je v nás ale instinkt pro iniciaci hluboce zakořeněn, protože jen tak lze z dlouhodobé perspektivy přežít, svědčí velký zájem o různé soutěže typu Spartan race nebo volání po znovuzavedení povinné vojny, ale na druhou stranu také velký hlad po akčních počítačových hrách.
Ať už se navenek projevuje jakkoliv, my muži si musíme projít obdobím hrdiny, musíme ho v sobě probudit a prožít, abychom se osamostatnili a připravili se na další životní fáze, kdy hrdinu naopak musíme zabít, aby přenechal prostor archetypům dalším, které se také musí konstelovat a prožít, máme-li náš život smysluplně naplnit.
Jaké jsou tedy možnosti nových rituálů? Dle mého názoru je důležité to, že má-li být přeměna v novou životní epochu skutečná a trvalá, tak bez opravdového a bolestivého prožitku jí nelze dosáhnout. V tom vidím potvrzení platnosti a opodstatnění primitivních metod přechodových rituálů.
Jako určité východisko mi přijde švýcarský model branné povinnosti, kde odvedení branci musejí absolvovat základní výcvik – se zbraní i příslušnou vojenskou technikou – trvající po dobu od 18 do 21 týdnů. Ročně je ve výcviku asi 20 tisíc osob. Po skončení výcviku se třikrát do roka každoročně účastní týdenního cvičení.
Povinnost účasti na cvičeních končí, když na nich voják stráví tři sta dní v celkovém součtu nebo dosáhne věku dvaačtyřiceti let.
** Pakliže by tento koncept byl nastaven smysluplně, kdy člověk nepromarní zbytečně 2 roky života pro obranu pochybných hodnot (narážím na brannou povinnost za dob socialismu), ale má možnost stále být součástí společnosti a aktivně budovat také svůj osobní život, mohlo by to být velmi přínosné pro zdravou separaci a přechod do dospělého života muže.
Možná by se tím také zásadně změnil pohled na roli dnešních otců. Máme to v mnoha ohledech relativně těžké, protože sami často nemáme za sebou zkušenost a vzory, o které bychom se mohli opřít. I takové bychom ale při novodobém iniciačním rituálu mohli nalézt, aby nás doprovodili na další cestě životem
Jiří Lisý
*C.G.Jung Aspekty mužství, nakladatelství Portál, str. 58
** http://www.xsvycarsko.cz/svycarska-armada/
SOFT – Glogar Petr: Mužské přechodové rituály jako možný potenciál ke zpevnění mužství
V roce 2003 Luigi Zoja, italský psychoanalytik, vydal svoji skvělou práci o analýze současného stavu hodnot a tradic spjatých s otcovstvím, pod názvem Il gesto di Ettore. U nás vyšla o dva roky později pod názvem Soumrak otců, archetyp otce a dějiny otcovství.[1]
V té době se začal psát příběh o iniciačním rituálu našich mužů. V jednom podkrovním bytě na okraji Prahy, se začala scházet skupina mladých mužů a otců ve věku 30-40 let. Měli společnou otázku: Jak posílit své mužství a otcovství? Někteří měli ještě malé děti, někteří je měli v pubertě.
Společně hovořili a naslouchali jeden druhému o bolestech ze ztráty otců, ze zraněných a rozpadlých vztahů, o bolestech a obavách, co předají svým dětem.
Velmi brzy, se toto jejich hledání přetavilo v konkrétní akci – uspořádat mužský iniciační rituál inspirovaný Richardem Rohrem, americkým františkánem. Od roku 2004 tímto rituálem prošlo 1435 mužů většinou z ČR, někteří ze Slovenska, z Rakouska a z Polska.
Rituál, o kterém chci hovořit má svůj počátek v iniciačních rituálech různých kultur a my k nim dotváříme to, co je bohatstvím naší židovsko-křesťanské kultury[2].
1. Smysl přechodových rituálů
Tradičním prostředkem sebenalezení, který se rozvíjel po mnoha generací v různých kulturách, jsou iniciační rituály, rituály přechodu. Každý iniciační rituál připravoval muže na jeho zralou mužskou úlohu uvnitř společenství a umožňoval mu pravdivěji nalézt vlastní hodnotu a smysl své existence.
Ernest Becker ve své knize Zapření smrti[3] říká, že muži nikdy nenajdou svou pravdu či svou moc, dokud si neprožijí smrt, tedy dokud nezažijí tvořivé napětí z toho, že jsou současně omezení i neomezení.
Velmi často z hlubokého strachu z neúspěchu pochází egoismus, přehnané ambice a „frajerství“. Ve většině případů se nakonec hrdinské dílo obrátí v hněv, depresi a různé zástupné oběti a násilí.
Tím, že se muž vyhýbá smrti, tím se paradoxně vyhýbá životu. Toto je zkušenost iniciačních rituálů.
Obě poloviny života
Tradičním iniciačním rituálům se dařilo připravovat muže pro obě etapy jeho života. V té první polovině života jde o stoupání nahoru, o potvrzování a dosahování úspěchu.
Kdežto v druhé polovině života jde mnohem více o sestup. Šlo tedy o to.
Vycvičit mladé muže v potřebné kázni a úsilí pro vzestupnou polovinu života a připravit je zavčas na potřebný sestup a opouštění v druhé půlce života[4].
Prastaré národy věděly, že jestliže muži zmeškají svou iniciaci, (a ta se nám v naší společnosti dlouhodobě vytratila), tak se z nich, mírně řečeno, stanou nepoužitelné lidské bytosti, a to jak pro sebe samé, tak pro společnost.
Zanedbaný nebo doslova ztracený rituál přechodu vede k jakémusi strnutí osobnosti, neschopnosti vidět, přizpůsobovat se, chápat a odpouštět, převzít odpovědnost.
Pravděpodobně nepřítomnost iniciace obírá muže nejen o moudrost druhé poloviny života, ale stále pak celý život hledají oceňování a úspěch, který náleží do první poloviny života.
V přírodě, kde se rituály konají, platí základní vzorec. Neexistuje žádný život bez předcházející ztráty. Aby něco mohlo žít, musí zároveň cosi odumřít. Slunce dává život, energii, teplo a zároveň v každém okamžiku umírá.
Nemůžete se znovu narodit, pokud před tím nezemřete. Smrt a život jsou ve věčném objetí, jsou to dvě strany jedné mince. Nemůžete mít jedno bez druhého. Příroda je vhodným prostředím, tam má vše své místo.
Všechno se vším ve věčném koloběhu života spolupracuje, bere a dává, žije a umírá.
2. Cílová skupina
Historicky iniciace probíhala u dospívajících chlapců ve věku 12-15 let. Ti se měli naučit a vstřebat základní pravdy o životě. Jako například, že život je smrtelný, že neexistuje jen úspěch, ale i prohra.
Během iniciace byli mladí dospívající muži rituálně zraňováni, aby poznali, jak v takové situaci budou reagovat. Učili se solidaritě s bolestí druhých, procházeli samotou, leželi v popelu, procházeli různými zkouškami, aby poté byli přijati mezi muže.
My pracujeme s dospělými muži, od 25-30let a výše. Důvod je tento: Kdyby totiž rituálem procházeli dospívající chlapci, tak bychom je posílali zpět k jejich „nahněvaným a možná příliš mateřským otcům“. Bylo by to kontraproduktivní.
Proto pracujeme s dospělými muži, aby oni nejprve rituálem prošli, a tak byla větší šance, že se budou mužsky zdravěji chovat ke svým synům. Tito muži během rituálu pracují se svým vlastním příběhem.
Nejde tedy o informaci, že něco v životě nastane, ale o to, že už se mnohé stalo a otázkou je, jak tyto události života bude muž transformovat pro svůj růst.
3. Průběh iniciačního rituálu probíhá ve třech krocích
Rituál trvá čtyři dny. Muž musí být jednoho dne vyveden z ženského světa, z toho ochraňujícího a empatického světa matky a odveden do posvátného prostoru, aby tam zakusil mužství, jako cosi co ho přesahuje, cosi mocného a divokého. Musí být vyveden z pohodlné a komfortní a bezpečné zóny.
Musí se ocitnout v nepohodlí, aby získal nové oči. Musí být odpojen od signálů (moderních technologií), aby byl schopen najít to, co utváří muže v muže. Proto rituály probíhají v přírodě, aby tak měl muž možnost umístit svůj život do většího rámce.
Jeho život je součástí mnohem většího příběhu, který může číst ve vzorcích přírody a stvoření. Vzorce, které nejsou závislé na tom, co kdy muž vykonal, o co se zasloužil, kolik čeho vlastní, čeho dosáhl, ale kým doopravdy je. A na to muž nemůže být sám. Potřebuje k tomu druhé muže.
a) Krev: symbol oddělení a smrti Žijeme ve společnosti, která popírá smrt. Zapření smrti. Máme hluboký strach z neúspěchu, z lidskosti, ze smrti a raději jsme ze sebe udělili umělohmotné, sladké a usměvavé muže.
Prostě chceme mít stále vice plyšových medvídků, úspěchu, sexu, peněz a nových autíček. A to se přece ve světě cení! Popřeli jsme svůj stín. Krev je výmluvným symbolem. Když teče krev, jde o život. V dávných dobách byli mladí chlapci rituálně zraňováni, zkoušeni a vedeni až ke skutečným hranicím.
Vše bylo vedeno cílem, aby si jako muž poradil se svými ranami ve chvíli, kdy ta situace nastane.
Tyto dospělé muže není potřeba rituálně zraňovat, většina z nich má za sebou mnohá zranění, mnohé ztráty a prohry. (včetně těch zranění od otců). Mnozí již vědí, že nemohou v životě stále jen stoupat, že život je konečný. A stojí zde s otázkou, co s tím, co se v životě stalo, udělat. Jak v sobě transformovat tyto prohry.
Říkáme tomu, jak se nezůstat „starým roztrpčeným bláznem“, kterému stále někdo ubližuje, a když se něco nepodaří, tak za to může někdo jiný ecc, ale jak se stát „moudrým svatým bláznem“, který ví, že vše má v jeho životě smysl. Jung říká, že paradoxně, tam kde jsme zakopli, nalezli jsme zlato.
Zdá se, že naše kultura není zdravou pro dospívající chlapce a muže. Jeden z důvodů je, že nemáme kulturu starších, kteří by té následující generaci předávali moudrost, identitu a hranice. Většina mužů je zahrnuta nadměrnou mateřskou péčí a nedostává se jim péče otcovské.
Důsledky se projevují u obou pohlaví. Vyrůstající chlapci, kteří nikdy nedospějí a chtějí se oženit s matkami, namísto s manželkami, a dívky, které chtějí zajišťující a ujišťující tatínky, místo partnerů ochotných riskovat.
Potřebujeme mít poblíž sebe dobrého „sloního samce“[5], jinak vůbec nebudeme vědět, jak být slonem.
b) Popel: symbol bolesti a smutku. Symbolem bolesti je prach, a ten je dobrým učitelem. V mnohých rituálech se mladí muži váleli v prachu, aby na svém těle zakusili pomíjivost, bolest a zármutek.
Mnohdy i několik týdnů trávili někde v jeskyni, a zůstali tam do té doby, než se naučili pracovat se svou vlastní bolestí, než se naučili sdílet zármutek s druhým člověkem a naučili se být solidární s bolestí druhých. Domníváme se, že my muži si většinou myslíme, že jsme vzteklí. Ale většina tohoto vzteku pochází ze skutečnosti, že nedokážeme vyjádřit svůj smutek.
Tak se mnohdy uchylujeme do ironie a agrese. Nikdo nám neřekl, že můžeme být smutní, že můžeme plakat. Bolest a utrpení je konstanta našeho života. Ani náš příchod na svět nebyl bez bolesti.
Každé rozhodují vítězství, se rodí z rozhodující prohry. Úspěch je důležitý, potřebujeme ho v životě, potřebujeme potvrzení, že jsme dobří, že jsme něco dokázali, ale to platí tak do 40 let života. Potom nás úspěch již ničemu nenaučí, jen to lichotí našemu egu. Naše ego se cítí důležité.
Tak vidíme, že bolest a utrpení je velký učitel, a ne snadnost, spokojenost a pohodlí. Stejně jako temnota je velký učitel, ne světlo. Že naše selhání je dobrý učitel, ne náš úspěch. To jsou základní teze, které potřebujeme vstřebat[6].
Jestliže se totiž nenaučíme bolest proměňovat, jestliže nedovolíme, aby jakékoliv utrpení proměnilo náš život, tak budeme bolest předávat na druhé, na své syny a dcery a na své ženy. Nemá smysl ztrácet čas přemýšlením, jak se utrpení vyhnout.
My vlastně neděláme nic jiného, než vytváříme prostor, aby muži transformovali muže. My muži, potřebujeme mužskou, bezpečnou skupinu, abychom tam mohli odhalit svou bolavou duši, kde nás nikdo nebude hodnotit, posuzovat nebo napravovat.
Nemůžeme na to být sami, potřebujeme se tak říkajíc opírat rameno k rameni. Potřebujeme bezpečný prostor k tomu, abychom si dovolili plakat. Jeden muž kdysi na iniciaci řekl:“ Kdybych si dovolil plakat, tak mám strach, že bych už nikdy nepřestal, tak raději vůbec nezačnu“.
Den bolesti a smutku je druhým krokem, jak zacházet s bolestí, s utrpením a zármutkem, který jsme my muži zažili. Někteří muži hovoří o ztrátě zaměstnání, o ponížení, které zažili ve škole, rozpadu manželství, rodiny, drogách, o smrti vlastních dětí.
Hovoří o ublížení ze strany otců i matek, ze strany církve a autorit, ale také o bolesti, kterou oni sami způsobili svým ženám a svým dětem. A mnohdy je to vůbec poprvé v jejich životě, že si dovolí o tom mluvit. Je to velmi úlevné, jelikož my muži jsme na tom všichni podobně.
A tak sdílení vlastní bolesti dává naději, že nebudeme tak ubližovat druhým.
c) Voda a samota: symbol znovuzrození a návratu Abychom totiž pochopili život, musíme opustit život uprostřed našeho života. Je třeba vyjít ven, mimo liminální prostor, prostor, ve kterém muži předchozí tři dny byli.
Aby tak každý sám, a o samotě strávil několik hodin a vstřebal důležité zprávy pro svůj život. Aby vstřebal pravdy o svém životě, zprávy o tom, že Život je tvrdý a není o tobě, jednou zemřeš, nejsi tak důležitý…, Muž neodchází do samoty jako hrdina, ani jako antický bojovník, ani jako sovětský geroj.
Ale jako muž, který si je vědom svých zranění, které symbolicky nosí na svém těle.
Říkáme mužům, že je to čas k získání nových očí, čas, ve kterém mají pozorovat, jak se dívají.
Dává pozor na to, jak poslouchají, aby tak i ta nejnepatrnější věc je mohla přivést k úžasu, věc, která změní jejich život.
Každá i ta nejnepatrnější věc či událost je dost velká na to, aby proměnila jejich život. Může to být cokoliv. Domnívám se, že jen úžas nebo utrpení nás vede ke skutečnému růstu.
Odcházejí do samoty, aby se pokusili nalézt a uvědomit svou jedinečnost a dali svému životu nové jméno. Jméno, se kterým se budou vracet do svých rodin, ke svým ženám a manželkám. Je to proces znovuzrození[7].
Samota a ticho je paradoxně velmi účinný prostředek, kterému jsou muži na několik hodin vystaveni. Zastavení času, ve kterém se dotýká čehosi nadčasového. Buď totiž je v našem životě přeci všechno normální, prosté a samozřejmé, a nebo celý život je zázrakem.
Muži jsou tak vybaveni zkušeností na další cestu růstu do zralého mužství a otcovství.
- Pár slov, které zazněly na závěr mužské iniciace:
- – konečně jsem dokázal odpustit svému tátovi…
- – už si nenechám srát na hlavu, mám svou důstojnost…
- – odpustil jsem mámě, změnil jsem svůj postoj k sobě, ale je to jen začátek…
- – byl jsem rozmazlován matkou a babičkami, okradli mě o mužnost, otec mi nebyl příkladem, mohu vykročit…
- – postavil jsem se na vlastní nohy…
- – mám strach, že mi život proteče mezi prsty…
- Závěr:
Ti, kdo nám za tento mužský rituál děkují, jsou především ženy. Ty svědčí o tom, co ten rituál přinesl do jejich partnerského a rodinného života. Zdá se tedy, že Zojův soumrak otců, se přece jen postupně přetavuje do svítání nadějného, pevného a odpovědného mužství a otcovství.
[1] L. Zoja, Il gesto di Ettore, Bollati Boringhieri 2003, česky Soumrak otců, Prostor s.r.o. 2005.
[2] R. Rohr, Adam´s Return, New York, 2004, česky Adamův Návrat, Vyšehrad s.r.o. 2005.
[3] E. Becker, The Denial of Death, New York Free Press, 1973.
[4] Zdaleka se nejedná o moderní jazyk. J Tauler, žijící ve 14 st. o tomto přechodu hovoří ve svých The sermon, vydaných 1621.
[5] L.Trapková, V.Chvála, Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004, str 130.
[6] Stojí za přečtení experiment na myších, který v 70. letech vedl americký behaviorální vědec John B.Calhoun (1917-1995), mírně z toho mrazí.
[7] R. Bly, Železný Jan, Argo 2005.
Krize mužství?
Z rozhovoru se Zdeňkem Michalcem
/…/
Proč se dnes tak mluví o krizi mužských vzorů? Co je příčinou?
To je dlouhodobý proces, který se táhne od počátku průmyslové revoluce. Předtím synové trávili podstatnou část života po boku svých tátů a dědů, pracovali společně na poli nebo v řemesle, ale rozvojem továren a administrativy se tátové z rodin „začali vytrácet“. Ve druhé polovině 20.
století se to umocnilo častým rozpadem rodin – tátové tam buď vůbec nejsou, nebo jsou natolik vytížení, že nemají čas se svým dětem věnovat. Kluci tátu většinu svého dospívání prakticky nevidí. Nemají možnost odkoukat od nich, jak se chovat k ženám (manželce), jak vychovávat děti, chybí tam společný prožitek.
Kromě toho i ve školách je dominantní ženský prvek, také tam chybí mužské vzory. Je to otázka už několika generací a ten problém se prohlubuje.
Kam se mohou chlapi obrátit, když se chtějí víc rozvíjet, sdílet se s ostatními?
Potřeba sdílení a společného hledání chlapské cesty vznikla jenom po celém světě spousta. Všichni pociťujeme stejný deficit.
Funguje to na principu vzájemné formace, protože upřímně řečeno cítíme, že třeba církev, od které bychom to čekali, nám v tomto ohledu moc nepomáhá. Máme dojem, že mužská formace mnohdy chybí i kněžím. Jsme nesmírně rádi, když také oni přijdou na naše akce.
Ne jako přednášející (i když jsou i takoví), ale jako účastníci. Mohou přijít jako přátelé, jako jedni z nás, „nikdo po nich nic nechce“ a můžeme spolu něco prožít.
Tato potřeba je velmi silná i mezi nevěřícími muži. Možnosti jsou rozmanité, kopírují se např. různé indiánské či jiné praktiky /…/ Pro ty, kdo nevěří v Boha, to taky může být cesta. Tato etnika a staré kultury mohou mít v mnoha ohledech lepší zkušenosti než my.
Týká se to třeba iniciačních rituálů, kterým se i my hodně věnujeme. V přírodních kulturách je snaha pomáhat klukům v přechodu k dospělosti.
Jsou to různě dlouhé procesy, kdy jsou mladíci vyvedeni z prostředí rodiny a z matčiny náruče a prostřednictvím rituálů přijati do společenství dospělých mužů.
V tomto nás velmi inspiroval americký františkán Richard Rohr, který se mužské spiritualitě dlouhodobě věnuje a sjezdil kvůli tomu celý svět. Říká, že je velice důležité přijmout odpovědnost nejen za svůj život, ale i za životy těch druhých, aby si muž uvědomil, že na světě není sám, že k životu patří i bolest, umírání atd.
Rohr to popsal v Cestě muže: Mladík jde nejprve vzestupnou cestou, získává sílu, vědomosti, sebevědomí a má dojem, že mu patří celý svět. Kolem třicítky by si však muž měl uvědomit, že to tak nemůže jít donekonečna. Musí začít přijímat odpovědnost za sebe i za druhé, zakládá rodinu, pracuje /…/ Nastává zlom a křivka nestoupá, ale jde vodorovně.
Postupně začnou ubývat síly a člověk je konfrontován se skutečností, že lepší už to nebude a některé sny již neuskuteční. Pokud tento fakt nepřijme, vydá se cestou negace a roztrpčenosti. Když ale vědomě vykročí na cestu sestupu, může se z něho stát moudrý starý muž, v jehož společnosti je i mnohým mladým dobře.
Iniciační rituály jsou mužům v těch zlomových obdobích velkou pomocí.
Naše společenství nepořádá rituály pro dospívající chlapce. Vzali jsme za své právě Rohrovo stanovisko, že není ideální iniciovat kluky, kteří se pak vrátí domů ke svým neiniciovaným tátům.
Pořádáme proto rituál přechodu do zralé dospělosti pro chlapy, kteří se blíží krizi středního věku nebo už jí v různém stadiu procházejí, případně jsou už za ní. Těm prvním to pomůže lépe jí projít, ti druzí si třeba i zpětně něco uvědomí, pochopí a přijmou souvislosti, kterým předtím nerozuměli.
To byl i můj případ. Absolvoval jsem tento rituál až v 56 letech. Pomohlo mi to zpracovat i některé velmi bolavé události v mém životě a posunulo mě to dál.
Náš rituál přechodu do zralé dospělosti zahrnuje i některé prvky z iniciačních rituálů pro mladé chlapce, kterými jsme neprošli, zejména to přijetí odpovědnosti, bolesti, smrtelnosti, omezení sil /…/ Je to takový mix, ale funguje to velmi dobře. Jenom u nás už tím prošlo asi 1300 chlapů.
V USA, Austrálii, Anglii, Německu, Rakousku atd. další tisíce. Během čtyř dnů této chlapské iniciace se ze mne nestane někdo úplně jiný. Na svůj život se ale podívám novýma očima. Vstoupím do další etapy mužské cesty, po které už nejdu sám, ale ve společenství s dalšími muži.
U nás chlapská iniciace našla po USA, kde díky Rohrovi funguje už více než 25 let, nejpříznivější podmínky. /…/
Iniciaci pořádáme jednou za rok už 15 let, ale kromě toho organizujeme i další, převážně víkendové akce. Celoročně se také schází řada chlapských společenství, v současné době víme asi o padesáti. /…/
Nejúžasnější je na tom skutečnost, že to vše vzniká spontánně, bez nějakého organizování „shora“. /…/
Jak taková chlapská setkání probíhají?
Jednou za rok probíhá setkání zástupců jednotlivých skupin a zjišťujeme, že spektrum aktivit a vůbec podob fungování je velice široké. Jsou skupiny, kde si třeba společně čtou nějakou knihu týkající se mužské cesty a pak společně diskutují o tom, co jim to říká o jejich životě. /…/
Máme tu příležitost svěřit se kamarádům v atmosféře přijetí a bezpečí se svými starostmi i radostmi, se svým hledáním při výchově dětí, ve vztazích, v zaměstnání nebo třeba v oblasti víry a společně se za to modlit. Jsme tu jako přátelé bez ohledu na věk, vzdělání, denominaci, sociální postavení, prostě „rameno k rameni“. /…/
Co by dnešní muži od žen nejvíce potřebovali?
Na Manželských setkáních o tom mluvíme hodně. Ženy potřebují naši lásku a přijetí, cítit se ve vztahu v bezpečí. My muži od nich asi nejvíce potřebujeme úctu a obdiv, ale jsem si dobře vědom, že si to musíme zasloužit. Stalo se mi už několikrát, že mi manželka řekla, že kdybych se v dané situaci zachoval jinak, nemohla by si mě vážit. A pro mě je to hodně důležité.
Ženy byly po staletí ve velmi nevýhodném postavení, a to jak ve společnosti, tak v církvi, a někdy to ještě přetrvává. Jejich emancipace sice přináší i určitá negativa, ale celkově mám dojem, že jsou na tom dnes mnohem lépe než chlapi, kteří ztratili směr. Na MS jsme občas měli dojem, že se ženám nadržuje.
Bylo to dobře míněno; chlap by se měl umět vcítit do ženy, měl by s ní komunikovat, sdílet se atd. Ale chyběla tam ta druhá polovina – tohle všechno platí, ale musí to být chlap pevně zakotvený ve své mužské identitě.
Partner, o kterého se žena může opřít, ne mačo, který se předvádí, načechrává si peří, a přitom na něj není spoleh.
Myslím si, že pokud na sobě pracujeme, ženy brzy pocítí, jaký to má přínos pro celou rodinu i pro ně samotné. Občas za mnou také některé ženy přicházejí, abychom s těmi jejich muži něco provedli, vzali je na naše akce.
Říkám jim, že dotyčný musí přijít sám, z vlastní iniciativy. Na druhé straně je ale dobře, když ženy své muže povzbuzují, aby do těch chlapských skupin chodili, jeli na iniciaci /…
/, když pochopí, že to může být ku prospěchu jejich manželství i jejich dětem.
A jak tedy vychovávat dnešního mladého muže?
/…/ Snažit se být jako chlap prostě co nejlepší a ti kluci to uvidí. To nejpodstatnější se nepředává slovy, ale příkladem vlastního života.
Ale když se ještě vrátím k těm rituálům, František Růžička z CPR Krupka začal před lety s partou přátel ze severních Čech dělat programy pro otce a syny. Je to pět víkendů v rozmezí čtyř let. Začínají s tím kluci ve věku 16–18 let.
První dva víkendy absolvují se svým tátou, něco spolu prožívají. Další tři víkendy už tam jezdí sami a končí to iniciací nazvanou „Brána do dospělosti“. Tato akce má veliký úspěch a poptávka vysoko přesahuje kapacitní možnosti.
Jsme si vědomi, že nemáme podchycenou věkovou kategorii 20–30 let, mladíky, co žijí v těch mama-hotelích, možná začínají pracovat, ale ještě nezakládají rodinu a nic jim nechybí, jenom mi přijde, že jsou celkově dezorientovaní /…
/ Na to bohužel aktuálně nemáme síly, ale doufáme, že snad něco nového vyroste z toho širokého společenství mužů, kteří už spolu kus společné cesty prošli. /…/
Iniciace jako krok k mužství – Odemkni svůj potenciál – Web solution for Hospitality
Dnešní doba je oproti dobám minulým na jedné straně výrazně rychlejší a tvrdší, současně je však měkká a rozvolněná.
Dříve byli v mnoha tradicích muži vědomě uváděni do dospělosti skrze iniciační a přechodové rituály.
Ty umožnily přirozený a vědomý přechod syna od matky k otci, potažmo k mužům a do mužského světa jako takového. Nyní se tyto tradice a rituály v tradiční formě vytrácejí.
Tradiční iniciace a iniciační rituály dnešní doby
Tradiční přechodové rituály jsou dnes nahrazované formálními přechody, které se se skutečnou iniciací a zasvěcením prolínají snad jen v tom, že definují určité milníky v životě muže.
Jejich tradiční význam, přechod z jedné životní etapy do druhé, byl zachován.
Nyní si většinu těchto přechodů vzal pod svá křídla stát a jejich prožití je jen slabým odvarem od těch původních.
Dnešní přechodové rituály nás také provádějí od narození až do hrobu. Narození dítěte je oslaveno vystavením rodného listu. V patnácti dostaneš občanku, v osmnácti voličský průkaz. Jsi plnoletý. Ženíš se.
Jdeš do důchodu.
Rituály nám dávají řád. Aniž bychom si to uvědomovali, většina z nás tyto rituály potřebuje, a proto je i vyhledává. Rituály vytváří řád, který ti zjednoduší život, a to hlavně v období krize.
I ty můžeš zažít svou vlastní iniciaci
Při naší práci s muži iniciaci zařazujeme jako vrchol ročního tréninku Žij své mužství, do jeho druhé poloviny. Role iniciace v tréninku je nezbytná a zásadní. Je tvou vstupní branou do plné síly a možnosti plně využívat svůj potenciál.
Iniciace je zároveň prvním krokem k nalezení vize a naplnění života.
Richard Rohr v knize Adamův návrat píše:
„Nejsou-li v lidské společnosti žádní králové (vzory, autority, tedy zralí muži), stanou se mladí bojovníci surovými, mudrci se chovají jako šarlatáni a milovníci se změní v závislé nešťastníky.“
Proč prožít svou iniciaci?
Jestliže zůstaneme v původním rámci, iniciace sloužila k přechodu a přerodu do dospělosti. Takže šlo o to dospět. A čeština má krásné sousloví: „dospět k něčemu“, například k rozhodnutí. A toto platilo a stále platí, že pro opravdová rozhodnutí je třeba být dospělý, tedy dospět.
Iniciace je něco, co nám v životě chybí. Mnoho mužů cítí tento hluboký deficit. Právě z něj roste potřeba vyhledávat starší a zkušenější kamarády, někam patřit, najít si svou partu, svůj „kmen“. Být v nějaké hierarchii. Mít vzor.
Velká část této nenaplněnosti se odráží při uctívání idolů, kterými jsou všechny hvězdy sportu, show byznysu, či vůdčích politických osobností.
Co ti iniciace přinese?
Objevíš a uznáš svou vlastní zranitelnost a limity. Přiznáš si a prožiješ fakt, že máš emoce a jsi zranitelný.
Bez ohledu na to, kolik jsi toho dokázal, co všechno umíš, kolik máš natrénováno, vždy přijde moment, kdy budeš pociťovat své limity, svá omezení a hranice.
Přijmeš to, že i když se budeš snažit sebevíc, jednoho dne zemřeš a za sebou necháš něco, co prostě nestihneš dokončit, vyjádřit, sdělit.
Nikdy „to“ nebude hotové. Vědomí smrti ti pomůže se více spojit s životem, neboť „nevíš dne ani hodiny“!
Proces iniciace ti změní život
- Přinese ti plné vědomí tvé síly.
- Odhodíš svou krotkost a vrátíš se ke své síle.
- Přivede tě na hranici tvých psychických i fyzických sil a leckdy i za ní.
- Přijde chlapec a odejde muž.
- Iniciace je i oslavou – uznáním svých vlastních kvalit a jedinečnosti.
- Najdeš oporu v sobě.
- Zase budeš mít koule.
- Už nebudeš mít potřebu se zamlouvat všem.
Jsi připraven? Přijď se podívat na Mužskou inventuru. Pokud si vzájemně sedneme, rádi tě přivítáme na ročním výcviku Žij své mužství, který pro tebe může být velkým přechodovým obdobím.