Honzo, ty máš v životě hned několik lásek ženského rodu. Dozajista je to především manželka Lucka, dcery Kayla a Emily a pak také hory. A na ně se tě chci tentokrát ptát především.
Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé lezl na skálu či horu a kdy jsi se do hor poprvé zamiloval?
První kopec, na který mám živé vzpomínky, byl Velký Rozsutec na Malé Fatře, na který jsme vystoupali s rodiči, když mi bylo šest let.
Je to nádherná hora a já za odvážný výstup dostal dřevěnou vyřezávanou valašku, kterou mám u rodičů dodnes uloženou. Bylo to krásné období mého dětství, protože jsme hodně cestovali po tehdejším Československu a trávili spoustu času v lesích.
Hory jsem znovu objevil, když jsem se rozhodoval již jako dospělý muž a čerstvý táta, jestli nastoupím do výcviku u AČR (Armáda české republiky) a odjedu na půl roku na misi, nebo zůstanu doma a budu se svou dcerkou. S armádou jsem se rozloučil a rozhodl se nastoupit do kurzu pro horské průvodce.
První hory, které jsem následně navštívil, bylo rumunské pohoří Godeanu, kde jsem se skupinou přátel procházel neuvěřitelně krásnou krajinou a za celou dobu potkal jen několik pastevců, vše si nesli na zádech bez doplnění zásob.
Tyto „Mlžné hory“ mě učarovaly a já se do hor definitivně zamiloval. Kde jinde může člověk zažít momenty, kdy ho nesou zdravé a silné nohy, plíce plné čerstvého vzduchu, absolutní radost z pohybu, i když z člověka tečou proudy potu (můj batoh vážil 45kg).
Pohybovali jsme se převážně mimo cesty jen s kompasem, koryty horských potoků celé hodiny až jsme přišli o cit v nohou z chladu, pozorování medvěda nedaleko od nás, výjev, kdy před námi běží stádo divokých koní, hřívy volně vlají a od kopyt stříká voda z mokřiny, tak silná bouřka kdy se člověk choulí do klubíčka, zem se třese a nezbývá než se modlit a doufat, že to odejde stejně rychle, jako přišlo.
A kdy jsi začal s horolezectvím?
Tím jsem byl nesmírně přitahován už jako kluk. S partou kamarádů, se kterými jsem v mládí cvičil bojová umění, jsme sehnali a vyrobili vybavení na slaňování a lezli na starém konopném laně, zatímco moje máma nevěděla, jestli mě ještě uvidí živého. První skálu, jsem lezl směrem nahoru a ne naopak až na kurzu pro průvodce.
Lezení je specifická záležitost, ten pocit, kdy lezeme ve vysokohorském prostředí několik hodin a na jistícím stanovišti „štandu“ sedíme s parťákem zavěšeni v úvazcích a pod zadkem je několik set metrů kolmé skály, kolem štíty, cáry mraků, rozvrásněný ledovec. To lze buď milovat, nebo nenávidět.
Proto je pro mě lezení meditací v pohybu, stejně jako třeba jóga.
Co si má představit ten, kdo tě nezná, že děláš, když jdeš do hor? Jdeš hlavně za fyzickou námahou nebo spíš za psychickou očistou?
Tohle je otázka na tělo. Když jsem začínal, nejlépe jsem znal stezku pod svýma nohama. To když jsem se skloněnou hlavou popadal dech a táhl těžký batoh. Tohle mi nemohlo stačit.
Když jsem poprvé potkal v Tatrách horské běžce jen s malým batůžkem, vysmáté s vyrýsovanými svaly na nohou, jak kolem nás lehce běží na vrchol, řekl jsem si, že takhle to nejde, že hory přece nejsou o tom, aby v nich člověk dřel jako mezek a pak týden po návratu nemohl ani do schodů, a začal jsem soustavněji trénovat.
S kondicí se pak otevírá úplně nový zážitek. Považuji za velkou rozkoš, být v horách „jako ryba ve vodě“ a to lze jen s tréninkem. Důležité je zmínit, že jsem nikdy nepatřil mezi výkonné sportovce a býval jsem už jako dítě často nemocný, takže pokud jsem chtěl tohle změnit, musel jsem a musím stále sportovat.
Proto trénuji, jak to jen jde, abych mohl do hor vyrážet s pocitem skvěle fungujícího těla. Věřím, že dobře vyladěné tělo, nese svou vlastní melodii a tato „hudba“ je oslavou života. Pokud se sejde skupina, která se postupně vyladí a synchronizuje, je to jako symfonický orchestr uhánějící po hřebeni. Orchestr, který hraje horám a Bohu.
V každém případě fyzická námaha je sama o sobě očistou. A v případě, že by člověk nepřestal řešit starosti z nížin, fyzicky se děsně nadře, protože se plně nesoustředí na své tělo. Hory mají svůj způsob jak očišťovat, osvobozovat od nedůležitého, tříbit.
Aha, v takových chvílích pak asi dochází k tomu, čemu ty říkáš setkání s duší. Jde nějak popsat, jak to vypadá, nebo to můžeme jen zažít?
V momentě, kdy je člověk vystaven horám a bylo by dobré, aby byl v horách dobrovolně bez donucení, je nějaký čas v pohybu, ale ne příliš unavený, ne příliš nasycen a ne příliš hladový, ve stavu, kdy již přestal přemýšlet nad „starostmi nížin“ (pokud v horách existuje něco jako starost, tak je elementární povahy – pitný režim, kde složit hlavu, přežití, atd.) a tělo funguje v nejlepším možném vyladění jakého je schopno, pak se může začít něco dít. Přichází stav „prozření“, zvláštního stavu prosté radosti, velkého uvolnění, hlubokého klidu. Stav, kdy lze cítit, že je vše jak má a člověk takový jaký je, stojí a je propojen se vším, co je dole, s květy, kamením, Zemí a tím co je nahoře, s Vesmírem, Bohem. Nohy pevně zapuštěny do země a hlava v oblacích. Kdysi jsem takto sám pozoroval, jak balancujíc nad propastí kamzice kojila své mládě a v tom výjevu bylo vše, co jsem potřeboval vědět o životě. Tekly mi slzy a já děkoval.
To zná přeci každý z nás v běžném životě, který je nesmírně náročný na udržení spojení sám se sebou. Jsme obklopeni milionem různých zdrojů ruchu a člověk zapomíná na základní pravdu, že by měl milovat bližního jako sám sebe. Tohle učí hory. Učí člověka, aby miloval sebe takového jaký je a celé Stvoření. Věřím, že lidé jsou ve své podstatě dobří.
Nechráněný horský „poutník“, zahalený do vlastní zvídavosti může pak vnímat nevídané věci, spousty znamení a výzvy k rozhovorům. To je jako s Jardou Duškem, který mluví s kameny.
Pak si zkuste představit, že by vám chtěl na horské pěšině každý druhý kámen předat nějaké osobní poselství, do toho vítr v kleči, horský potok, upovídaný konipas. Zní to trochu šíleně, ale tohle byl, a možná někde ještě je, živý svět přírodních národů.
S tímto poznáním nelze Zemi drancovat a hrát si na pány tvorstva. Jsme jen jedni z mnoha, mladší bratr, který se ztratil ve svém šílenství.
Stalo se mi, když jsem v podzimním slunci stoupal tatranskou dolinou, nad pásmem lesa, že jsem druhý den v horách uslyšel hudbu. Byl to skutečný koncert, a jak jsem stoupal, tak se měnil. Každý kus hor měl jinou melodii, to člověka změní.
Ty tohle zažíváš nejen sám, ale poskytuješ i jiným jako horský průvodce. Jako takový asi zajišťuješ klientům nejen vytyčení trasy, ale spoustu dalších „služeb“ okolo, že?
Technicky vzato je horský průvodce kvalifikovaná osoba, která prošla výcvikem ve všech dovednostech, které s horami souvisí. Orientace, meteorologie, lavinová prevence, zdravověda atd. a má k činnosti oprávnění, akreditaci MŠMT. Hlavní pilíř práce průvodce by ale měla být zkušenost.
Naplánovat túru, znát reálné tempo, číst ve skupině jako v knize, všímat si jemných signálů začínající únavy, dehydratace. Dobrý průvodce musí vždy zhodnotit a rozhodnout se, zda některého z klientů nechat na chatě, nebo riskovat zranění z únavy a ohrozit tak celou skupinu.
Dobrý průvodce musí umět omezit rizika na naprosté minimum a citlivě, ale rozhodně skupinu vést.
Jako průvodce pro setkání s duší více pracuji s hranicí nepohodlí, aby hory nebyly jen kochání se, zastávky na focení a studené pivo na horské chatě. Klient to samozřejmě o mně ví, a není proto příliš překvapen.
Jednou se mi dostalo zpětné vazby, kdy mi lidé děkovali, že jsem jim v některých úsecích zmizel z dohledu a oni jen slyšeli „hlasitý smích z hustých mraků“. Vše jsem měl samozřejmě pod kontrolou.
V té chvíli, kdy jsem nebyl s nimi, ale slyšeli mě, nalezli svou sílu, stmelilo je to a zbytek těžké cesty šli jako lvi.
V mém pojetí jsou akce v horách, na kterých provázím, založené na poznání sebe sama. Zaměřuji se na tzv. „visonquest“ a v práci s klienty mě inspirují techniky Soulcraftu od Billa Plotkina a dalších průvodců.
Pokud vše půjde dobře, v roce 2015 dokončím výcvik Somatického koučování. Tedy kombinace práce s tělem, emocemi a to v horském prostředí, které procesy umocňuje. Pracuji jen s tím, co jsem prožil sám na sobě.
Kdo byl a je tvým horským a životním průvodcem?
Především hory samy. Stalo se mi, že jsem přeskočil některé kroky a zřekl se průvodců. Dnes vím, že to tak mělo být, ale znamenalo to, že jsem před hory předstoupil nepřipravený. Když jsem přišel do hor, aby mne učily, ony mne přijaly se vší parádou a mě, mého bratra a kamaráda zasypaly lavinou.
Zastavila se, až když mi koukala už jen hlava, zbytek těla jako by zalila do betonu. Bráchu jsme vykopali, byl přes dva metry pod sněhem a neměl už moc hezkou barvu. Od té zkušenosti do zimních hor nejezdí, mě trvalo nějaký čas, než jsem opět začal.
Lavina nebyla ani malá ani velká, jenže já o ní měl předem sen, věděl jsem to a stejně tam šel. Bylo to připomenutí, lekce, že intuice je základní výbava. Od té doby jí naslouchám, a když cítím, že bude lepší se ve vysněženém žlabu navázat i když není příliš prudký, udělám to.
Zatím se mi všechny rozhodnutí založené na pocitu potvrdily jako velmi moudré.
Po horách běhá několik opravdových lidí, které je velká čest potkat a kteří mohou být „průvodcem“. Lidé s jasnýma očima a otevřeným srdcem. Jedním z nich je Viktor Beránek, chatař z Rysů.
Ten člověk nikdy nejspíš nepovede duchovní semináře, neprodá jediný e-book, neučil se u Osha, ale ví. Poslouchat o jeho životě, dívat se mu do očí a člověk vidí nádhernou a čistou pravdu, čisté bytí. V těchto lidech je vlastně vše a přišli na to sami.
Tím že žijí celý život v horách. Být horal znamená žít horami a umírat v horách a těch bylo, je a bude vždy málo.
Pro koho jsou tvé akce“ určeny? Jak moc fyzicky a psychicky musí být případný zájemce odolný?
Pro všechny. Vedl jsem muže, co kňourali jako děti, i silné neúnavné ženy. Zažil jsem dvanáctiletou dcerku, která vydržela víc než její táta. Přitom to vůbec nemusí být intenzitou akce, ale tím, že pro toho člověka nastal čas se otevřít a podívat se do sebe.
Někdy pohled není snadný a člověk třeba vidí, že je ve skutečnosti zranitelnější, než si myslel. To se často děje u mužů. V horách přichází jasně najevo, že mužům chybí a v dospívání chyběly mužské vzory.
Byli vhozeni do společnosti, nikdo je nepřipravil a reakce na to byla se skrýt, zatvrdit, nebo být rebel. Hory tohle objeví a zrcadlí. Svět touží po vědomém muži, který o sobě ví a přiznává si, miluje, že je citlivý a že je zranitelný, že má strach.
Přiznat si to je těžké, ale je v tom obrovská síla. Ego nesmí být umlčeno, musí být transformováno.
Jaké hory máš nejraději a proč? U nás i za hranicemi.
Rumunsko pro jejich divokost. Západní Tatry pro jejich krásu a ducha. Vysoké Tatry mají všechno a stále se je učím. Rakouské Alpy by se daly zkoumat mnoho životů a miluji tu kulturu, která k nim patří, protože Rakušané si svých hor velmi váží a milují je. Moc rád mám i naše pohoří, např. Jeseníky a moc rád se vracím na začátek mé cesty a to na Pálavské vrchy. Roháče mají naprosté prvenství.
Laik může mít hory spojeny i se strachem z výšky, z pádu, z nepřízně počasí… Je třeba mít strach? Míváš strach někdy ty?
Vysokohorský terén vyžaduje zkušenost a přípravu. Pokud zhodnotím, že si klient dává příliš velký cíl, řeknu mu, že by bylo vhodnější seznámit se nejprve s mírnějšími terény.
Vyrůst pro velkou horu chce nějaký čas a platí to zejména pro náročnější túry v Alpách. Když vyrážím sám, pohybuji se v místech, kde je riziko větší, ale strach nahrazuji ostražitostí.
V terénu, kde je taková náročnost, s sebou klienty nevodím.
Stezky např. v Západních Tatrách i jinde, jsou dobře vedeny a stavitelé mysleli na komfort při postupu i na bezpečí turistů. Pokud by se přeci jen strach objevil, je dobré si o tom promluvit s průvodcem. Většinou jde o chvilkový pocit a brzy odezní.
Počasí lze předvídat. V Alpách jsou klasické odpolední bouřky. Vyráží se brzy ráno a na bouřku jsou všichni zpět na chatě. Výjimečně člověk nečekaně zmokne, pokryje ho jinovatka a pak zase uschne a roztaje. Nic víc.
Tvůj horský sen, který by sis někdy rád splnil…
V mém případě nejde ani tak o sen kam vylézt, ale hlavně se naučit si lépe rozdělit čas mezi rodinu, práci a zmíněné sny. Horských snů mám několik a jsou to jak lezecké výstupy v Alpách, tak treky např. v Nepálů, Bhutánu, na Novém Zélandu, Reunionu. Spojené státy jsou plné skvělých míst jak lezecky – např. El Capitan v Yosemitech, tak i nádherné a divoké parky např. Denali.
Kromě těchto finančně náročných expedic, mě ještě větší vášní naplňují akce jako zimní přechod České Republiky po hranicích či dlouhé horské běhy. Běh mě zcela uchvátil a minulý rok jsem se účastnil závodu na 56 km v horách, kdy jsem poznal další mocný způsob sebe-zdokonalování.
Co vidím jako důležitější cíl, než vlastní ambice, je podílet se na tvoření lepší společnosti. Iniciovat mladíky v opravdové muže, otevírat srdce a vyprávět svým životem o Lásce a o Bohu.
Koukněte na: www.hranicar-raje.cz
Jak naplánovat trek: Kde vzít inspiraci, jak odhadnout náročnost a o čem mít přehled
Chcete vyrazit na přechod hor nebo jen delší čundr a nemáte s plánováním moc zkušeností? Nebo zkušenosti máte, ale chcete si být jistí, že jej všichni zvládnou ve zdraví a s úsměvem? Mám pro vás pár tipů, jak se na treky obvykle chystám já.
Skoro každý rok se k mým cestám připojí někdo, pro koho je vícedenní putování „na těžko“ nebo průzkum divočejších neznačených tras relativně novou zkušeností. Díky snaze, aby mi dotyční jako kamarádi vydrželi i po návratu, mám tudíž v plánování obdobných akcí slušnou praxi.
Z mé zkušenosti začátečníci obvykle zvládnou v pohodě i drsnější výpravy, pokud jsou na ně patřičně připraveni a vybaveni.
Pochopitelně se hodí mít s sebou zkušenějšího horala, který se dobře orientuje a vezme na sebe důležitá rozhodnutí jako třeba, kde bezpečně postavit stany, ví, co dělat v blížící se bouřce, poradí s výběrem vybavení nebo se nenechá rozhodit smečkou pasteveckých psů.
Případně kterému můžete vynadat, kam vás to sakra vytáh, a ulevit si v těžké chvíli… 🙂 Nemáte-li nikoho takového v dosahu, nezbývá než se do příprav pustit na vlastní pěst a sbírat zkušenosti plnými hrstmi. Věřím, že vám při tom přijde vhod můj malý plánovací průvodce.
Sestup z hory Adatapa k jezeru Sevan, Arménie.
Význam poctivé přípravy
Vyrazit jen tak nazdařbůh do rumunských Karpat, aniž bych měl aspoň základní přehled o povaze terénu, počasí, jak dlouho v horách budu, kde splaším zásoby a jak to tam bude s vodou, je očividně pitomost. Čím vyšší hory nebo „exotičtější“ země, tím je důležitější nepodcenit přípravu a mít plán B (C,D…) nebo vědět dost na to, abych si mohl dovolit improvizovat.
V případě potíží může v lepším případě jít o pár nepříjemných hodin zimy a mokra či hromadu kilometrů, které absolvujete zbytečně navíc. V tom horším nepřipravený turista laškuje s ohrožením zdraví (nebo ještě hůř života).
Aby bylo cestování ještě pestřejší, ve skutečnosti jde jen málokdy všechno podle plánu. Paradox? Nemyslím si… Změna počasí, choroba člena výpravy, zcela jiný stav cesty, než jsme očekávali… není potřeba hned myslet na dramata, ale i tak je způsobů, jak spláchnout polovinu původní představy do záchodu, nespočet.
Čím víc toho o dané oblasti vím, tím lépe jsem pak schopen se přizpůsobit nenadálým situacím, operativně upravovat trasu nebo se aspoň psychicky připravit na to, co přijde. A konečně, dobrý plán považuji za základ úspěchu i v případě, že hodlám víceméně improvizovat průběžně, což se mi na cestách stává čím dál tím častěji.
Jezero kdesi na Pamíru, Tádžikistán.
Překvápkům se člověk nevyhne ani na kratších akcích po Česku nebo Slovensku, kdy míváme s ohledem na mylný dojem pohody a dostupnosti civilizace tendence sem tam na něco zapomenout nebo podcenit.
Čímž nehovořím o nikom jiném než sám o sobě. Zkušenosti nejsou zárukou, že mě nemůže dohnat vlastní blbost a příroda mi to nedá pěkně sežrat. Zapomenutá teplá čepice, tragický odhad náročnosti s ohledem na převýšení, nebo pominutí skutečnosti, že na menších vsích bývají potraviny v neděli zavřené, budiž odstrašujícím příkladem.
Příjemným bonusem kvalitní přípravy je, že čím lépe jsem si výlet naplánoval, tím lehčí můžu mít batoh, protože třeba neponesu hromadu zbytečných zásob navíc (ačkoliv rezerva je u delších přechodů nutností).
Výlet s kamarády na Lúčanskou Malou Fatru, Slovensko.
Láká tě svobodné putování s batohem, horské vyhlídky a noci v přírodě, ale zatím sis netroufl(a) opravdu vyrazit? Váháš, co si na takový vícedenní přechod hor zabalit a jak jej vůbec naplánovat?
Právě pro tebe jsem připravil kurz Poprvé do hor.
Zjistěte si, co kdo chce, a přizpůsobte styl (nebo složení) výpravy
Ať už je cíl vaší výpravy jakýkoliv, je dobré si mezi jejími účastníky ujasnit, co kdo očekává. Pokud je jádro ve shodě a plán se určitě měnit nebude, nezapomeňte případným nově přibyvším jasně sdělit do čeho jdou a na co se zhruba připravit.
Přičemž „při nejlepší vůli nemám šajnu, jak to tam bude vypadat, ale raději si zabal teplé spoďáry“ je zcela relevantní informace. Nebojte se přiznávat, co všechno jsou neznámé.
V případě, že se podoba akce teprve utváří, není od věci zhodnotit, co zhruba chci já, co by tak rádi ostatní a na co realisticky jednotliví členové skupiny fyzicky a psychicky mají.
Ve stejných horách se kupříkladu dají podniknout:
- Nenáročné jednodenní čundry na lehko ze základny s pevnou střechou a snadným přísunem zásob.
- Delší přechod s omezeným vybavením, protože po cestě je kde přespat atp. A třeba navíc s průvodcem.
- Klasický trek „na těžko“, kde nepočítáme s civilizačními vymoženostmi. Ať už protože na trase nejsou nebo na ně nemáme rozpočet.
- Náročná túra divočinou, kde není moc informací o trase, ale očekáváme spíše horší stezky a velkou míru nejistoty. Je potřeba se o sebe postarat za každých okolností.
To jen tak, že pod pojmem „výlet do Gruzie“ si každý představí něco jiného. Kromě ochoty účastníků zájezdu podstupovat jistou míru nepohodlí (nebo si naopak připlatit za komfort a odlehčení) jde také o jejich fyzickou kondici a pouhou vůli něco takového podniknout.
Jeden z mých nejoblíbenějších výhledů. NP Borjomi-Kharaghauli, Gruzie.
Vytáhnout kamarády nebo svou milou z komfortní zóny je skvělý nápad, ale chce se to zamyslet, kde mají hranice, a případně zavčasu začít s tréninkem.
Pokud totiž splňují základní předpoklad chtění, mohou se aspoň kondičně docela dobře připravit předem. Po stránce psychiky naopak kolikrát zjišťujeme až za pochodu, co se v kom (a v nás samotných), ukrývá.
Jestli se neshodnete už na základní představě o dovolené, je potřeba zavčasu buď hledat jinou podobu výletu nebo jinou skupinu. Elegantním řešením je také domluva částečně odděleného programu, což je často ideální východisko přesto, že spousta lidí se rozdělování na cestě zuby nehty brání. Nutno říct, že zcela zbytečně a kontraproduktivně.
TIP: V rámci příprav můžete svým spolucestovatelům poslat tenhle článek s nejklasičtějšími výmluvami, proč se nevypravit do hor.
Improvizované zavazadlo íránské bábušky. Cesta horami v provincii Kermán, Írán.
Kde vzít inspiraci a informace
Ač jsem velký propagátor náhodných toulek, v cizím prostředí obvykle preferuji tzv. poučenou improvizaci. Představte si nekonečný březový les na Sibiři nebo výheň íránské pouště. Rozhodně se nejedná o lokality, kde se chcete nazdařbůh vydat náhodně zvoleným směrem.
Kromě znalosti reálií se hodí mít i úvodní impulz – takříkajíc dozvědět se, že nějaké místo existuje.
Pro úvodní průzkum osobně doporučuji mimo jiné následující zdroje:
Vůdce versus průvodce. S kým bezpečně vyrazit do hor?
Pro mnohé se to zdá být práce snů. Trávit celé dny na horách – to obnáší povolání horských průvodců a vůdců. Spojuje je láska k horám, ale i velká odpovědnost. Svou kvalifikací má ale každý z nich jiné pole působnosti. Jaké jsou rozdíly mezi horskými průvodci a vůdci, na to jsme se zeptali průvodce Michala Lolloka a vůdců Vojty Dvořáka a Karla Kříže.
Karel Kříž – Horský vůdce: Protože definice těchto profesí není obecně známá, snadno dochází k záměnám. Problém nastává při popisech mimořádných událostí – veřejnost se pak cítí „zmatená“ a nikdo neví, kdo má jaké oprávnění.
Označení vůdce a průvodce vidím tedy jako zásadní věc a naší snahou, samozřejmě ve spolupráci s novináři a kolegy s ČSHP, je používat pro tyto profese přesné označení. Veřejnost pak bude mít jasno, s kým má tu čest a koho si na jakou túru najmout.
Horský průvodce člověka po horské krajině provádí – tedy jde s ním, vedle něho. Horský vůdce člověka v horách vede na laně a je s ním symbolicky spojen.
Ostatně práce s lanem a dalšími technickými pomůckami nutnými k horolezectví vnímám jako dělicí čáru mezi prací vůdce a průvodce. Další rozdělení našich činností můžeme chápat jako rozdíl mezi horolezectvím a pěší turistikou.
Horský vůdce Karel Kříž ve švýcarském středisku během SNOWfestu – lyžování ve volném terénu
Co může horský průvodce
Michal Lollok – Horský průvodce: Mezinárodní horský průvodce s licencí UIMLA je kvalifikovaný provázet a vzdělávat zájemce ve všech horských oblastech celého světa za všech sezonních podmínek ve značeném i volném terénu.
To zahrnuje i oblasti pokryté trvale sněhem či ledem, kde se k postupu nepoužívají horolezecké, alpinistické techniky. Ledovec může překračovat jen po oficiálně značené cestě. Pro zajištění bezpečnosti a řešení krizových situací může využít lano, případě mačky a cepín.
Naopak horolezecké výstupy, lezení, skialpinismus nebo freeride jsou doménou kolegů horských vůdců UIAGM. V ČR existují ještě horští průvodci s národní licencí MŠMT. Jejich vzdělání ale probíhá rozdílně a často se jedná o účastníky rychlokurzů, kteří získají oprávnění během pouhých 16 dnů.
Ne všechny kurzy řeší např. pohyb v zimních horách nebo lavinovou problematiku.
Jak průvodci, tak vůdci jsou školení v orientaci, navigaci, meteorologii, lanových technikách, zdravotní pomoci a různých technikách záchrany na horách
Hlavní rozdíl je tedy ve způsobu vedení túry – místa a pomůcek, které k tomu použijete. Je zřejmé, že potřebujete specifické znalosti. Jaké vzdělání absolvují adepti na průvodce a vůdce?
Horský průvodce
Vzdělání na mezinárodní úrovni u horských průvodců i vůdců probíhá podle standardů jednotlivých organizací (UIMLA a UIAGM). Ty definují minimální pravidla pro výcvik, hodnocení, povinnou praxi a provádění konkrétní profese.
Vzdělání UIMLA obsahuje tyto nosné body: vedení a psychologie, lektorské dovednosti, zdravotní pomoc a různé techniky záchrany, horské prostředí (fauna, flora, geologie, ochrana přírody), základní i pokročilé lanové techniky, orientace a navigace, meteorologie, bivakování, specifické letní i zimní dovednosti, jako je lavinová prevence, pohyb ve sněhem a ledem pokrytém terénu a po zajištěných cestách. Standard udává minimálně 40 dnů výcviku a 40 dnů pravidly definované praxe. Pro ukončení vzdělání musí zájemce splnit letní a zimní závěrečné hodnocení. Existují i specifické specializace, např. na sopečné oblasti, tropické horské oblasti a džungle, polární expedice, canyoning, nordic walking, horská kola atp.
Horský vůdce
Rozdíl ve vzdělání je poměrně značný, ale základ je podobný. Horský vůdce i průvodce se se svými klienty pohybují na stejném hřišti – v horách.
Pro pohyb v horách s lidmi musí ovládat orientaci, počasí, lavinovou problematiku, první pomoc, plánování túr, základy anatomie a fyziologie, pedagogiku a psychologii.
U horských vůdců k tomu pak přibude lezení ve skalním, sněhovém nebo smíšeném terénu a s tím spojené technické dovednosti jištění a pohybu v exponovaném terénu. Další velkou částí práce horských vůdců je lyžování – freeride a skialpinismus.
Je jasné, že zvládnout tak velkou nálož informací a dovedností trvá nějaký čas, takže vzdělání vůdců trvá 100 dní kontaktní výuky v horách plus aspirantská praxe pod dozorem starších vůdců. Vzdělání je rozdělené do bloků a celkem zabere skoro tři roky.
Co je naopak společného?
Vůdce:Společná je určitě láska k horám a zároveň i chuť pracovat s lidmi. Tu považuju za jeden ze základních předpokladů pro obě profese. Jak horští vůdci, tak průvodci taky můžou působit ve všech zemích světa.
Průvodce:Mezi společné body patří pojištění odpovědnosti, pokračující vzdělání, osobní rozvoj a samozřejmě láska k přírodě a horám.
Výcvik horského vůdce zabere zhruba tři roky. Aspiranti na horské vůdce, bratři Švihálkové, před vzdušným slaněním z hřebenové túry na Drátníku
Info: Mezinárodní organizace
Horské vůdce sdružuje v ČR Česká asociace horských vůdců (ČAHV) a na mezinárodní úrovni UIAGM (Union Internationale des Associations de Guides de Montagnes). Víc informací na www.horskyvudce.com a www.uiagm.info.
Horští průvodci jsou členy Českého spolku horských průvodců (ČSHP), zaštítěného mezinárodní organizací UIMLA (Union of International Mountain Leader Associations). Víc informací na www.horskypruvodce.cz a www.uimla.org.
Vůdce:Nejjednodušší je podívat se na stránky asociace www.horskyvudce.com, tam je seznam všech členů ČAHV i s kontakty. Naprostá většina vůdců má také své internetové stránky, takže si vlastně můžete vybrat podle sympatií :-). Jinak, jak řekl Michal, horské vůdce i průvodce potkáte i na zájezdech outdoorových cestovek, což je rozhodně krok správným směrem.
Průvodce:Na stránkách www.horskypruvodce.cz najdete přehled všech certifikovaných průvodců UIMLA, ve kterém se dá filtrovat podle oblasti působnosti a provozovaných aktivit, včetně kontaktních údajů. Mezinárodní průvodce a vůdce využívají k vedení zájezdů i některé cestovní kanceláře.
I horští průvodci by měli ovládat práci s lezeckým materiálem pro případ nouze a záchrany např. z feraty.
Dá se v terénu poznat, že jsem potkal horského vůdce či průvodce? Jsou nějak identifikovaní?
Vůdce:Ano, snadno je poznáte podle odznaku asociace – UIAGM. Pokud to zjednodušíme, horské vůdce potkáte v terénu za použití maček, lana, cepínu např. při lezení v ledu, na ledovcích, skalách a při lyžování mimo sjezdovky.
Průvodce:V terénu poznáte průvodce nebo vůdce podle loga, které se objevuje na výšivkách, kovových odznacích nebo bývá vytištěné na oblečení. Loga jsou často doplněná titulem: „Horský průvodce“, „Mountain leader“ i jménem.
Setkali jste se někdy s falešným průvodcem nebo vůdcem? Jaké nebezpečí představují?
Vůdce:Ano, je jich poměrně hodně. Nebezpečím může být jejich nedostatečná erudovanost, a hlavně neexistence pojištění pro činnost horského vůdce.
V principu se jedná o to, že tihle lidé pracují a podnikají v oblasti, kde je nutné vzdělání, certifikáty a pojištění odpovědnosti. Jistě jsou mezi nimi lidé, kteří jsou schopní a dokážou si v situacích v horách poradit.
Samozřejmě, že tihle lidé většinou nabízejí túry levně, což je dělá v očích zákazníků velmi atraktivními. Otázka je tedy postavená v rovině zákazníka.
Najme-li si licencovaného horského vůdce, má jistotu, že půjde do hor s člověkem, který má veškeré kvality a dovednosti, jež zaručují bezpečný pohyb na túře, a hlavně bezpečný návrat.
Zároveň bych ale byl rád a vždycky budu lobovat za to, aby hory zůstaly svobodnou zónou bez regulací, kde se lidé pohybují sami nebo s vůdci podle svého vlastního uvážení. Ne proto, že jim to nařizuje nějaký zákon. Možnost volby, jestli polezu sám, nebo s vůdcem, by měla zůstat jen na svobodném rozhodnutí každého – ovšem při vědomí své vlastní zodpovědnosti za tohle rozhodnutí. Většina „falešných“ vůdců svým klientům bohužel neříká, že nemají odpovídající vzdělání, nebo je dokonce vědomě klamou.
Průvodce:S falešnými vůdci a průvodci se setkáváme často. I v dnešní době některé outdoorové cestovní kanceláře vysílají na horské programy lidi bez potřebné kvalifikace.
Průvodcovská činnost horská je vázanou živností a komerční horské programy musí vést certifikovaný průvodce nebo vůdce. Pokud jsou do hor vysíláni lidé bez dostatečných zkušeností, může to skončit tragicky.
Jinou kapitolou jsou ti, kteří cíleně porušují legislativu ČR i navštívených zemí a organizují akce bez patřičné koncese cestovní kanceláře nebo licence průvodce či vůdce. Často se při tom skrývají za občanská sdružení nebo kluby.
Certifikovaní profesionálové mají za sebou specializované vzdělání ukončené zkouškami a jsou odborně i legislativně způsobilí pro vedení klientů v horách za úplatu. Mají povinné pojištění odpovědnosti, nutné pro práci v zahraničí. Licence nedělá člověka, ale zaručuje jeho minimální odborné kompetence a znalosti.
Výstup na Grossglockner s horským vůdcem
Co byste rádi vzkázali našim čtenářům?
Průvodce i vůdce:Přejeme všem úspěšné výstupy a túry, a aby nezapomněli, že úspěšný výstup je ten, ze kterého se vrátí všichni v pořádku domů. Pokud jim k návratu přispějí i horští vůdci UIAGM a průvodci UIMLA, budeme velmi potěšeni.
Tádžikistán – výstup na Pik Moskevské Olympiády 5880 m
Náročnost 4
Akce je určená pro ty, kteří mají zkušenost s vysokohorskou turistikou, alpskými či tatranskými výstupy a dlouhými treky. Ideální je mít zkušenost s výstupem na alespoň jednu horu nad 4000 m n. m.
Měl bys být schopný se samostatně pohybovat ve vysokohorském terénu a mít alespoň základní znalosti metodiky. Při výstupu budeme maximálně spolupracovat a oba průvodci jsou skupině k dispozici, musíš být ale schopný samostatně fungovat a umět zvážit své možnosti.
Pro výstup je dobré mít zkušenost s chůzí v mačkách, ale není to podmínkou. Účast na této expedici je podmíněna schůzkou s průvodcem!
Odpovědnost
Výstup na Pik Moskevské Olympiády je společnou nekomerční akcí spolku Expedition International z. s. Výstup je činností spolku, která slouží k naplnění zájmů členů a naplnění hlavní činnosti spolku (viz stanovy). V tomto případě vylézt tuto horu.
Organizátoři Tom ani Víťa nejsou kompetentní, aby kohokoliv vedli na Pik Moskevské Olympiády. Tuto kompetenci mají pouze horští vůdci UIAGM, kterými organizátoři nejsou. Kluci jsou horští průvodci MŠMT, takže mají průpravu i lékařské dovednosti, ale ne dostatečně kvalifikované.
Na horách se pohybujete na svou plnou vlastní zodpovědnost. Expedition Club poskytuje pouze logistickou podporu a teoretické znalosti potřebné k vylezení hory.
I když se Tom a Víťa budou účastnit itineráře cesty, půjdou na vrchol s tebou a budou se snažit eliminovat veškerá rizika a budou ti po ruce, celý výstup jdeš sám za sebe!
Bezpečnost
Budeme se pohybovat v poměrně veliké a soběstačné skupině. Po celou dobu se budeme nacházet mimo mobilní signál, ale budeme vybaveni satelitním telefonem, kterým můžeme také přivolat pomoc.
Výstup na vrchol představuje objektivní riziko, kterému se budeme snažit maximálně předejít tréninkem ve skupině i osobní schůzkou před expedicí. Dle vlastních zkušeností laviny nehrozí a trhliny tam skoro nejsou.
I tak půjdeme na laně.
Průvodce
Průvodci pro tuto akci jsou 2 – Víťa a Tom. Kluci posléze vyrazí do Afghánistánu zkusit vrchol Noshaq (7492 m).
Kdybych vám měl povědět o tom, co má Víťa nejradši a v čem vyniká, nenašel bych na tuto otázku stručnou odpověď. Víťa je dobrým horolezcem, skvělým surfařem, na skialpech nebo kole se cítí jako doma, a aby toho nebylo málo, po večerech učarovává ostatním svou hrou na kytaru. Zvládá zkrotit karavanu velbloudů v Maroku i vlny Atlantiku.
Shlížel dolů do údolí ze zasněžených vrcholků Alp a Kavkazu, kde vylezl nejeden vrchol. V Indii sténal bolestí, když za vysokých horeček musel projet džunglí na mašině nákladního vlaku, a na strmých skalních stěnách Vysokých Tater zabil nejednu skobu. Víťa je ten správný člověk, se kterým se chceš vydat do míst, která nejsou pro každého.
Na to vem jed!
Víťa společně s Tomem udělali 13.9. 2019 český prvovýstup na Pik Patkhor (6083m), nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu v Tádžikistánu. Více o jejich expedici najdeš ZDE, nebo na fb stránce.
- Licencovaný horský průvodce MŠMT a instruktor skalního lezení.