Na místě, kde stojí na půdorysech devíti domů žulové náhrobky s vytesaným křížem, uctili památku 52 vyvražděných obyvatel. Pietní vzpomínky se zúčastnili pamětníci událostí a další hosté z Česka i zahraničí.
Podle předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka (ČSSD) je tragédie osady Ležáky dodnes symbolem čistého bezuzdného ničím neomezovaného zla nacismu a nesmí být zapomenuta.
„Šlo o strašlivý akt zlovolné msty a nepřípustného principu kolektivní viny,“ řekl Hamáček v projevu. Vyhlazení osady označil za fatální selhání civilizace, humanity a svědomí. Tehdejší teror přirovnal k dnešnímu řádění fanatických teroristů.
„Stejně jako džihádistický fanatismus byl i nacismus pseudonáboženskou násilnou světovládnou ideologií, která chtěla dominovat nejen společnosti, ale i lidským srdcím,“ řekl.
Do Ležáků dnes přišly také obě sestry Šťulíkovy, které jediné masakr v Ležákách přežily. V době, kdy byly odvlečeny a poslány do Německa na převýchovu, jim byl jeden a dva a půl roku.
Marie Jeřábková, rozená Šťulíková, ČTK řekla, že je stále důležité mládeži připomínat, co se tehdy dělo. Vzpomněla hrdinství svého otce, který se sám s vědomím jisté smrti přihlásil četníkům, aby odvrátil hrozbu nacistů vypálit sousední obec Včelákov.
„Neumím si představit, že bych takového činu byla schopna,“ řekla Jeřábková. Její sestra Jarmila Doležalová, rozená Šťulíková, uvedla, že chystá vydání knihy o Ležákách nazvané Osud jménem Ležáky. Knihu, která by měla být zatím nejpodrobnějším popisem tehdejších událostí, připravují její děti Jarmila a Štěpán.
„I když si (z té doby) nic nepamatuji, pořád to v sobě cítím, že to tady bylo opravdu hrozné,“ řekla Doležalová. Po položení věnců a projevech na závěr pietního aktu do areálu Ležáků seskočili parašutisté. Připomněli tím parašutisty, kteří se za války v Ležákách ukrývali.
Ležáky nacisté vypálili 24. června 1942 v rámci odvety za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, dva týdny po vyhlazení středočeských Lidic.
Gestapo odhalilo, že v Anglii vycvičení parašutisté z Ležáků udržovali vysílačkou Libuše spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Nacisté ještě 24. června v Pardubicích popravili 34 dospělých obyvatel Ležáků.
Dalších sedm osob z Ležáků a více než 40 spolupracovníků parašutistů nacisté zastřelili 25. června a 2. července 1942.
Třináct dětí z Ležáků odvlekli, 11 jich našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu. Dnes je místo bývalé kamenické osady národní kulturní památkou. Správcem pietního území je Památník Lidice.
Na pietním území v Lidicích přibyly nové desky
Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat Kateřina Nič Husárová ČTK
Lidice – Na pietním území v Lidicích na Kladensku ve středu přibyly desky připomínající osud lidických žen a mužů. Jejich vznik byl iniciativou bojovníků za svobodu a Památníku Lidice. Desky leží nově u společného hrobu lidických mužů a u sochy truchlící ženy.
Slavnostní položení desek v Lidích | Foto: Jaroslav Tauber
„Jedna kolegyně nás upozornila, že cizinci a bohužel ani tuzemci nevědí, víceméně, co se na tomto místě nachází, a tak jsme zde udělali alespoň připomínku, kromě té desky, kterou tady umístila sovětská armáda, řekl při zahájení hlavní návštěvnické sezony v Památníku Lidice jeho ředitel Milouš Červencl.
Autorkou obou desek je výtvarnice Milena Burgrová. První, která je přímo u hrobu mužů, připomíná, že na místě leží 173 popravených, druhá osud šedesáti lidických žen, které zemřely na popravišti v pražských Kobylisích, koncentračních táborech Ravensbrück, Lublin a Osvětim a při pochodech smrti.
„Já to vítám a moc si toho cením a vážím,“ uvedla k umístění pamětních desek Marie Šupíková z Lidic, které bylo v době vyhlazení obce deset let.
Program pokračoval ještě i v Lidické galerii zahájením komorní výstavy Barbary Tomanové a křtem knihy lidické ženy Jaroslavy Skleničkové Vzpomínky mě stále tíží. Skleničková nedávno oslavila devadesáté narozeniny.
Pomsta nacistů
Nacisté obec vypálili 10. června 1942. Důvodem byla domnělá souvislost jednoho z lidických obyvatel s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
V Lidicích bylo zastřeleno 173 mužů, ženy byly internovány v koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti, kromě několika, zavraždili nacisté plynem ve vyhlazovacím táboře.
Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a 17 dětí.
Letošní pietní akce k 74. výročí vypálení obce se koná v sobotu 11. června u společného hrobu zavražděných lidických mužů. Zúčastní se jí i prezident Miloš Zeman a olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Čtěte také: Lidická žena Jaroslava Skleničková oslavila 90. narozeniny
1.4.2016
- Vyhlazení Lidic a Ležáků,
- Lidice,
- Koncentrační tábor Ravensbrück,
- Sovětská armáda,
- Miloš Zeman,
- Reinhard Heydrich,
- Auschwitz,
- Jan Graubner,
- Jaroslava Skleničková,
- Kobylisy,
- svoboda,
- nacismus,
- koncentrační tábor
Přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková obdržela prestižní ocenění Letitý boj o spoluautorství soch lidických dětí sochař Hampl vyhrál Památník Lidice navštívili poutníci z daleké Dominikánské republiky 9 DENÍK PRO DOBROU NÁLADU
Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v D Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v D Škoda Fabia první majitel, servisní knížka Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v D, vyrobeno v EU, dovezeno, nehavarované Mini nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ + PRODAT AUTO
Čas strachu i odvahy. Rádio Retro přibližuje temné roky nacistické okupace
Další Rádio Retro připomíná jeden z nejtemnějších úseků novodobé historie naší země. Přesně před 80 lety vtrhla nacistická armáda do okleštěného Československa a z českých zemí se stal Protektorát Čechy a Morava pod okupační správou Německa.
Unikátní dobové záznamy posluchače vtáhnou do tehdejší dusné atmosféry a přiblíží celou řadu emotivních momentů, od vojenské přehlídky okupantů na Václavském náměstí, přes heydrichiádu a vypálení Lidic a Ležáků až po Norimberský proces s válečnými zločinci.
Digitální stream obsahuje 28 hodin zpráv, projevů či reportáží z období od konce první republiky. Není sestaven jen z archivních snímků našeho rozhlasu a protektorátního Reichssenderu Böhmen, ale také ze snímků získaných z z fondů Ministerstva zahraničních věcí.
Jde přibližně o 700 gramodesek z produkce BBC, které se po válce ocitly v Praze. Jsou na nich jednak relace „Hlasu svobodné republiky“, ale také reportáže o našich stíhačích v Británii, o práci bombardovacích letců, pozemního personálu, projevy Jana Masaryka a podobně.
Z Hlasu Ameriky pak promluví Voskovec a Werich, kteří ve svých zámořských relacích komentovali řadu událostí, včetně vyhlazení Lidic.
Čtěte také
Rádio Retro rozkročené mezi lety 1938 a 1946 nabídne více méně chronologický přehled událostí, a to už od X. Všesokolského sletu v červnu 1938, jehož dominantou byla scéna „Dobudujeme a ubráníme“. Reportérem byl statečný dr. Franta Kocourek a více než hodinová nahrávka plná emocí dokonale ilustruje tehdejší náladu celé naší společnosti.
Velkou naději střídá pomnichovské zklamání, nastupuje okupace, heydrichiáda, Lidice a Ležáky, ze západu řeční Edvard Beneš, v Praze Emanuel Moravec.
Válku na území Sovětského svazu připomíná v programu Rádia Retro pozoruhodný dvoudílný pořad „Cestou sněženek“, na jehož realizaci formou jakési expedice po SSSR ve stopách Svobodovy armády v roce 1965 zavzpomínají i tehdejší tvůrci.
Uměleckou reflexi německé okupace zastupuje rozhlasová hra Jiřího Justa Klauni a vlastenci a rovněž literárně zachycuje události roku 1945 Deník z Hirošimy od japonského lékaře Mičihika Hačiji.
„Je to nepříjemná věc, že pro takového jednoho darebáka musíme potom všichni trpět,“ říká žena z Klatov v nahrávce z 9. června 1942.
Tvůrce a moderátor Radia Retro Tomáš Černý přiznal, že mu z těchto záznamů naskakuje husí kůže: „Oni si povídají o tom, jak život normálně plyne, jak odsuzují atentát na protektora Heydricha.
Je to v osm hodin večer, přesně v oněch desítkách minut, kdy se stahují mračna nad Lidicemi.“
S poválečným návratem vězňů koncentračních táborů zachytily rozhlasové mikrofony chvíle tak silné, že dohnaly k slzám i samotného reportéra. Josef Cincibus zpovídá matku malého chlapce z Lidic.
Paní Jedličková žádá o pátrání po svém malém synovi – ten už ale tři roky nežije.
Neméně emotivní je záznam výslechu několika přeživších lidických dětí před norimberským tribunálem, o jehož činnosti a rozhodnutích informoval posluchače Československého rozhlasu zpravodaj František Gel.
Studenti vytvořili stálou expozici pro Památník Ležáky
Ojedinělý ceremoniál proběhl ve středu 23. května v Památníku Ležáky, které jsou po Lidicích další z českých obcí vypálených za války nacisty.
V režii Odborového svazu KOVO, za podpory německé odborové centrály DGB a ve spolupráci s Památníkem Lidice, jenž pietní místo v Ležákách spravuje, tady proběhla vernisáž plastik s názvem „Tvorba pro Ležáky 2018“.
Jejich autory jsou čeští a němečtí studenti učilišť z Hradce Králové, Jihlavy, Plzně a německé firmy Flachglas z Wernberg-Köblitz.
Díla učňů ze středních škol obou zemí jsou věnována památce lidí, kteří obývali malebnou osadu na Pardubicku, do chvíle, než nacisté ve středu 24. června 1942 ukončili jejich životy hromadnou popravou a osadu vypálili. Práce studentů zůstanou stálou venkovní expozicí přístupnou všem návštěvníkům památníku.
„Projekt vlastně vznikl díky inspiraci od německých kolegů. Při návštěvě bývalého koncentračního tábora ve Flossenbürgu v roce 2011 jsme viděli jejich úžasnou práci se studenty z reálných gymnázií a jiných škol, s nimiž jezdí v den výročí Křišťálové noci 9. listopadu do Flossenbürgu uctít památku mrtvých, ale i zavzpomínat na přeživší.
,“ řekl v úvodu ležáckého ceremoniálu koordinátor projektu a současně místopředseda Odborového svazu KOVO Tomáš Valášek. Mladí lidé v kapli koncentračního tábora k uctění památky obětí přednášejí poezii, zpívají, hrají divadelní představení.
„Řekli jsme si, že i my chceme s našimi studenty dělat něco obdobného,“ vysvětlil koordinátor „Tvorby pro Ležáky 2018“.
Projekt se rozběhl v roce 2012 ve spolupráci s několika školami, v nichž má OS KOVO své zástupce. „V roce 2015 jsme tento projekt rozšířili o mezinárodní spolupráci s německými odbory a firmou Grammer v Kümmersbrucku.
Díla, která tehdy vznikla, byla po celý rok součástí expozice v Památníku Lidice. Když jsme se zamýšleli nad třetím ročníkem, vznikla myšlenka věnovat se Ležákům, protože jsou neprávem trochu opomíjené.
Proto jsme dnes tady, společně s kolegy a učni nejen z České republiky, ale také z německé firmy Flachglas,“ vysvětlil Tomáš Valášek.
„Děkuji za to, že jste se zamysleli nad historií Ležáků, nad obyvateli, kteří bojovali za vlast, nad jejich hrdostí a bojovností,“ ocenila vedoucí památníku Kamila Chvojková práci všech, kteří se na vzniku expozice podíleli. Ležáky podle ní ročně navštíví na šestnáct tisíc návštěvníků a jejich počet postupně vzrůstá. Reportáž ze zahájení výstavy přinesly mimo jiné také česká a bavorská televize.
Kdo nezná minulost, nemá budoucnost
Mezi hosty pietní vernisáže byl také Helmuth Fiedler z německé odborové centrály DGB, který do Ležáků přijel společně s desítkou učňů z firmy Flachglas v bavorském Wernberg-Köblitz.
„Tento projekt se stal již tradicí, a můžeme říci smutnou tradicí, je to připomenutí zvěrstev té doby a současně způsob, jak se s těmito událostmi vypořádat… Kdo nezná svoji minulost, nemá žádnou budoucnost. V době, kdy jsem chodil do školy, se o těchto věcech nepsalo, neučilo.
Právě proto je důležité, že jsme vytvořili tento projekt a můžeme uctít a připomenout si události, které se tenkrát staly,“ uvedl dílo studentů z firmy Flachglas zástupce německých odborářů.
„Když jsme přemýšleli, jaké dílo bychom si přáli vytvořit, chtěli jsme dosáhnout jistého kontrastu, proto jsme se tentokrát rozhodli pro sklo. Dílo, které bychom zde dnes chtěli předat, se jmenuje „Mír a dobré sousedství“. „Je na něm popsána i stručná historie toho, co se stalo zde v Ležákách.
Na skleněné tabuli je také holubice míru s barvami, které jsou, jak na české, tak na německé vlajce. Nenajdete na ní jednotlivé vlajky obou zemí, ale jen jejich barvy.
Tím chceme ukázat společnou cestu do budoucna,“ vysvětlil Helmuth Fiedler symboliku artefaktu, na němž se podílela téměř desítka studentů z Bavorska.
Kříž, růže a strom
Vernisáž představila také zdařilá díla studentů tří českých učilišť. Žáci 3. ročníku oboru umělecký kovář z SPŠ, SOŠ, a SOU Hradební z Hradce Králové pro ležácký památník vytvořili působivou plastiku v podobě kříže s názvem „Konec nadějí“. Žáci 1.
ročníku oboru obráběč kovů ze Střední školy průmyslové, technické a automobilní v Jihlavě vyrobili pro tuto příležitost precizně zpracované dílo pojmenované „A znovu kvetou růže“.
Studenti Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara z Plzně nazvali svou práci „Strom pro Ležáky“.
„Naše česká díla jsou z kovu, protože jsme většinou strojírenská učiliště. Všechny práce i návrhy a myšlenky jsou dílem žáků, kteří byli nuceni si připomenout historii tohoto místa, a na základě této historie pak svá díla tvořit.
Dokumentuje to nejen skutečnost, že si historii připomněli, ale také to, že na našich školách dokážeme vytvořit precizní řemeslná díla.
Věřím, že ve spolupráci s Odborovým svazem KOVO budeme v tomto projektu dále pokračovat,“ řekl při zahájení výstavy Josef Velík – mistr odborného výcviku z Hradce Králové.
- Záznam ranního vysílání Studia 6 České televize
- Kontinuální zpravodajství na ČT 24 v 15:17
- Reportáž Bavorské televize
10 Vybíráme z NO – ČSBS Kladno
Uveřejněno na stránkách Českého svazu bojovníků za svobodu (www.zasvobodu.cz) v Národním Osvobození. Zde uveřejněno s laskavým svolením autorky článku PhDr. Jany Časnochové.
„Lidickou tragédií stále žiji, a proto se snažím podle možností a požadavků besedovat o svých prožitcích hlavně s mládeží. Chci jim říct, že ztratí-li člověk domov a rodinu, ztratí všechno.“ Tato slova napsala Marie Šupíková, rozená Doležalová, rodačka z Lidic a jedna z mála žijících pamětnic lidické tragédie úvodem ke kapitole prostě nazvané Lidice, z knihy Hlasy z hořících domů.
Přijít o domov, o své blízké, o vazby na své předky, nemít po nich na památku byť jen otlučený plecháček, zažloutlou fotografii… Je to něco, co se vymyká běžné lidské představivosti. A přece mezi námi žijí lidé, které taková hrůza potkala, lidé, jimž takový osud připravil nacismus.
Lidice, Ležáky, Český Malín, Ploština, Prlov, Zákřov, Javoříčko – to jsou místa, která pojí vzpomínky na podobnou tragickou minulost. Na chvíle, kdy obyčejní lidé – civilisté – hynuli pod nepřátelskými kulkami, kdy děti násilím brali matkám, kdy se z hořících domů ozýval nářek lidských pochodní.
Přední autoři literatury faktu – Roman Cílek, Karel Richter a Přemysl Veverka – se pokusili přiblížit válečné tragédie obcí na podkladě nových zjištění z nově přístupných archivních dokumentů.
Jak v úvodu poznamenává Milouš Červencl, ředitel Památníku Lidice, „záměrem autorů bylo evokovat osudy několika jednotlivců v toku válečných hrůz čtenářsky přitažlivým způsobem. Role jedince, občan-civilisty, který se stává nechtěným svědkem i účastníkem hrůzné války…“.
Třiasedmdesátiletý lidický farář Josef Štemberka šel na smrt jako jeden z posledních. Mužům ve sklepě statku Stanislava Horáka žehnal a modlil se s nimi. Stal se útěchou těm, které křtil, oddával.
Než se postaví čelem ke svým vrahům, děkují mu „především pro jeho lidské hodnoty, jež projevoval od prvních dnů roku 1909, kdy se, čtyřicetiletý, ujal v Lidicích služby“.
Jeho humanistické, nikoliv dogmatické, pojetí víry, „tedy s důrazem na lidskost a na úctu k člověku, nacházelo v Lidicích i okolních vesnicích ohlas“. Ona lidskost, láska k bližnímu, které měl pan farář na rozdávání, byla naprosto cizí těm, kteří v Lidicích vraždili, pálili, kteří sem následujícího dne po tragédii, 11.
června 1942, poslali oddíly Říšské pracovní služby (RAD), aby dílo zkázy dokonaly, změnily ráz krajiny. Po této středočeské vísce nemělo nezůstalo nic, zhola nic. Autobus veze ležácké děti do Prahy.
Odtud poputují do internačního tábora v polské Lodži a potom, asi za měsíc po vypálení Ležáků, do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde je zabijáci udusí v plynovém voze. Je před nimi stejná cesta a stejný konec, jaký asi čtrnáct dnů před nimi stihl lidické děti.
A že jsou ležáčtí bez viny? „Jak to, že bez viny? Žili přece v Ležákách, a tím se himlhergot značně provinili,“ zdůrazňuje SS-obersturmführer Gerhard Clages, všemocný a brutální šéf pardubického gestapa. A už se těší, jak mu podřízení v kanceláři budou vyprávět, jak se kdo při popravě choval. Jaká ironie osudu – 2. července 1942 na Zámečku v Pardubicích pokračují popravy a „shodou okolností téhož dne, kdy byl v Chelmnu zavražděny děti z Lidic.
„Co vám udělali malínští občané? Čím se provinily ženy a děti, že jste vesnici vypálili a vyvraždili?“ obrátil se na shromáždění starostů, které němečtí okupanti svolali v srpnu roku 1943 do Mlynova, neohroženě s dotazem na německé důstojníky starosta Českých Knerut, sousedících s Českým Malínem. Prý téměř zahanbeně se slova ujal generál neznámého jména a odtušil: Víte, on se, bohužel, stal politováníhodný omyl.“ A doplnil, že rozkaz upustit od akce přišel příliš pozdě. I kdyby to byla pravda, nelze jí omluvit hrůzný čin a tragický osud Českého Malína.
Dějiny s námi někdy hrají podivnou hru, a tak dodnes chybí jednoznačná a přesvědčivá odpověď, co nacisty onoho 13. července 1943 k takovému šílenému zvěrstvu vedlo. Deset ploštinských domů hořelo a v plamenech umírali i lidé. Dne 13. ledna 1947 třiašedesátiletá Terezie Belhová strážmistru Šmitákovi z Vlachovic diktovala svou vzpomínku na čtvrtek 19.
dubna 1945, mimo jiné uvedla: „Když mne pak konečně přestali vyslýchat, postupovali dále na Ploštinu. Zůstala jsem sama, a jakmile dům dohořel, našla jsem v jeho troskách spálené tělo svého pětadvacetiletého syn Františka.“ Pohřeb ploštinských obětí se konal v pondělí 23.dubna na hřbitově v Újezdu u Vizovic.
„Modlili jsme se za účasti velkého množství občanstva z celého okolí nad rakvemi svých blízkých, sousedů i známých,“ vzpomíná Stanislav Machů z Vysokého Pole, „a neměli jsme ani nejmenší tušení o tom, že právě v těch okamžicích se na druhé straně Vizovických vrchů, tam, kde leží vesnice Prlov, odehrává další a stejně krutá tragédie.“ Psal se 18.
duben 1945 a válka se chýlila ke konci. Hitlerovci kolem sebe v předsmrtné agonii kopali ještě více a ještě zuřivěji. Onoho 18. dubna se rozhodli opět udeřit a tím zpečetili osud Zákřova. Partyzány tu nenašli. Blížil se však 20. duben – vůdcovy šestapadesáté narozeniny – a to si přece zasluhovalo dárek, hodný Hitlera.
Tenkrát zemřelo devatenáct nevinných lidí. Nejstaršímu bylo pětačtyřicet, nejmladšímu patnáct či šestnáct.
A přišli další mrtví, z javoříčského masakru. Spočinutí našli ve večerních hodinách v pondělí 7. května 1945 ve společném hrobě. K troskám Javoříčka 23. září téhož roku přejelo na dvacet pět tisíc lidí z blízkého i dalekého okolí, hosté z Brna i z Prahy. Přijeli ukázat, že „národ je neumlčitelný, že je nesmrtelný“.
V říjnu 1949 byl odhalen památník Zákřovský Žalov. Socha vyjadřuje zoufalství ženy nad ztrátou blízkých. Nápis na něm je prostý, nicméně hluboce moudrý: „My dali život – vy dejte lásku!“ Snad jen láska – upřímná a nezištná – může pomoci překonat bolest minulosti. Tu sice čas možná trochu zmírní, ale zapomenout na ni nedá.
Asi je to dobře, protože zapomínat bychom neměli, aby se nemohla opakovat. A ona se v různých koutech svět opakuje dnes a denně kupříkladu v podobě děsivých osudů somálských běženců. Hlasy z hořících domů už zněly i naší českou současností.
Jen vzpomeňme případ popálené Natálky z Vítkova! Až dokonce života bude trpět a bude bolestně vnímat, že je jiná než ostatní děti. Jak jí odpovědět na otázku: „Maminko, kde mám prstíček?“
Knihy jako Hlasy z hořících domů slouží nejen k poučení či jako vzpomínka, zároveň nutí k zamyšlení. Jak bych se v takové situaci zachoval já, je možné, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo, jak tomu předejít, zabránit… Řadu otázek vyvolávají osudy vypálených obcí. Na ně si však každý musí odpovědět sám. Nejen kvůli těm mrtvým zavražděným nacisty, ale třeba i kvůli Natálce.
(Publikaci doplněnou četnými dobovými snímky vydalo Nakladatelství XYZ, s. r. o., Plavínová 2787/21, 130 00 Praha 3; tel: 222 733 607 ; e-mail: [email protected]; www.xyz-knihy.cz)
Autor: Jana Časnochová-Vrzalová
„Obžalovaní David Vaculík, Jaromír Lukeš a Ivo Müller a Václav Cojocaru… se uznávají vinnými, že v rámci své příslušnosti k extrémistickým skupinám a hnutím spojené s rasovými projevy ve snaze se v rámci těchto hnutí i vůči společnosti zviditelnit provedením větší akce před 120.
výročím narození Adolfa Hitlera … na 18. 4.
2009 kolem 23:45 hodin po předchozím plánování… ve Vítkově, okrese Opava … Jaromír Lukeš vytipoval dům 58 v ulici Opavská obývaný početnou romskou rodinou s malými dětmi v úmyslu založit požár a usmrtit obyvatele domu pro jejich příslušnost k této etnické skupině včetně osob mladších 15 let…“
(Z přepisu rozsudku ostravského soudu nad vítkovskými žháři)
Z denního tisku
„… žhářský útok v Býchorech na Kolínsku měl podle policie rasový podtext. Čtyřem zadrženým proto hrozí za pokus o těžké ublížení na zdraví ve spolupachatelství přísnější trest až 12 let vězení.“
Dva týdny po vyhlazení Lidic čekal stejný osud i vesničku Ležáky
Zbytky stavení Švandova mlýna v obci Ležáky
Foto: ČTK
Příběh, který vyvrcholil zničením Ležáků, se začal odvíjet na konci prosince 1941. Tehdy byl na území protektorátu vysazen oddíl parašutistů nesoucí označení Silver A. Trojice výsadkářů se uchytila na Pardubicku, odkud pocházel jeden z jejích členů, Alfréd Bartoš. Místo bylo výhodné i díky tomu, že se zde stýkaly odbojového hnutí z Pardubicka a Vysočiny.
Úkolem výsadkářů bylo navázat kontakt s domácím odbojem a zejména zajistit spojení s Londýnem. Prostředkem byla přenosná radiostanice Libuše, jejíž obsluhou byl pověřen další člen výsadku, Jiří Potůček. Kvůli riziku odhalení musel Potůček s vysílačkou několikrát měnit své působiště.
Areál v Ležákách
Foto: Ludmila Žlábková, Právo
Hlavním místem, odkud stanice vysílala, byla strojovna lomu Hluboká poblíž Ležáků. Správcem lomu byl člen místní odbojové skupiny, který radistu naoko zaměstnal jako nočního hlídače. Potůček posléze využil nabídky mlynáře Jindřicha Švandy a Libuši přenesl do stodoly ležáckého mlýna.
Přestože gestapo vědělo o existenci vysílačky na Pardubicku, snaha o její přesnou lokalizaci se míjela účinkem. Zvrat přišel až v okamžiku, kdy do hry vstoupil parašutista skupiny Out Distance Karel Čurda. Ten se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu a mimo jiné mu vyzradil jména rodin, které po vysazení v protektorátu kontaktoval.
Mezi jmenovanými byl i Václav Krupka z Pardubic, u něhož parašutista Bartoš bydlel. V okamžiku kdy ke Krupkům vtrhlo gestapo však byl Bartoš pryč. Jeho pozdější příchod však pozornosti mužů v kožených pláštích neunikl. Bartoš, zraněný během pronásledování kulkou, zvolil raději sebevraždu, než by se dostal do rukou nacistických orgánů.
Na základě Čurdovy výpovědi začala vlna výslechů podezřelých, v jejímž průběhu padlo jméno obce Ležáky. Ačkoliv většina obyvatel malé kamenické vísky neměla o existenci vysílačky Libuše ponětí, bylo příslušnými nacistickými orgány rozhodnuto o likvidaci obce.
Vypálená osada Ležáky
Foto: ČTK
Nepřímou obětí akce se stal četnický strážmistr a odbojář Karel Kněz z nedalekého Vrbatova Kostelce. Když se dozvěděl, že nacisté zatkli majitele ležáckého mlýna, z obavy o osud své rodiny se zastřelil.
Dopoledne 24. června byly Ležáky, skládající se pouze z devíti domků, neprodyšně obklíčeny. Všichni obyvatelé Ležáků byli vyhnáni ze svých domů, které byly následně vyrabovány a zapáleny.
Následoval převoz všech 47 zatčených osob na Zámeček do Pardubic, kde bylo v době heydrichiády popraviště. Bez výslechu či soudu byli ihned zastřeleni všichni dospělí.
Další dodatečně zatčení byli na stejném místě popraveni později.
Celkem 11 ležáckých dětí bylo odesláno do vyhlazovacího tábora v polském Chelmnu, kde je čekala smrt v plynové komoře. Relativní štěstí měla pouze dvojice holčiček, sester Marie a Jarmily Šťulíkových, které byly poslány na poněmčení, což jim umožnilo válku přežít.
Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 ve vyhlazovacím táboře v Mauthausenu. Další muži a ženy z blízkosti Ležáků a oblasti Pardubicka, zatčení jako spolupracovníci výsadku Silver A, byli odesláni do vyhlazovacích táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.
Tragický byl i osud radisty Potůčka, vystupujícího pod pseudonymem Tolar. Ani on, ani vysílačka se v osudový den v Ležácích nenacházeli. Gestapo jej po několika dnech vypátralo, ale po přestřelce se Potůčkovi podařilo uprchnout. Neměl se však na koho obrátit, a proto se skrýval v lesích na Pardubicku.
V jednom z nich ho 2. července nalezl český četnický strážmistr Karel Půlpán, který spícího Potůčka zastřelil.
Velitel pardubického gestapa Clages byl za ležáckou operaci povýšen a přeložen do Maďarska. Tam byl ještě před koncem války zabit.
Foto: Petr Hloušek, Právo
Obec Ležáky poté již nebyla obnovena. Prostor vyhlazené osady se stal od roku 1945 pietním územím. Z žulových kostek jsou symbolicky vyznačeny základy všech devíti domů, žulové pomníky, tzv. hrobodomy, tu stojí na památku jejich obyvatel. Uprostřed obce byl vybudován Památník obětí fašismu s pamětní síní. Od roku 1978 je areál bývalé obce Ležáky národní kulturní památkou.
Zlikvidování Ležáků navázalo na tragický osud Lidic na Kladensku z 10. června 1942. Tam šlo vlastně jen o záminku a demonstraci nacistické moci, jelikož se včas prokázalo, že v Lidicích nikdo s parašuitisty nespolupracoval. Přesto byly srovnány se zemí. [celá zpráva]