Zdroj: Blumhouse Productions
Vítejte na ostrově splněných přání, kde každý může zažít své nejtajnější touhy a přání, kde každý může dostat druhou šanci, ale kde také se splněnými sny přichází děsivá daň za jejich splnění.
Společnost Blumhouse je známa především horory, a to po většinou dost béčkovými horory. Samotná společnost odklepne k natáčení v podstatě cokoliv, co má trošku zajímavý nápad a někdy ani tohle nemusí jejich film mít.
Zdroj: Blumhouse Productions
Je proto třeba přistupovat ke každému dalšímu filmu s rezervou a nemít přehnaná očekávání. Lépe řečeno – nemít žádná očekávání.
Potom se vám totiž nemůže stát, že budete zklamaní, protože si maximálně řeknete, že to byla zase blbost a velmi brzy na to zapomenete. Občas ale divák může být i mile překvapen.
Buďme k sobě upřímní. Být překvapen tady nemáme na mysli, že vám Blumhouse dodá nějaký vybroušený hororový klenot, ale že vám dodá film, kterého si prostě a jednoduše nemáte chuť vyškrábat oči nebo vystřelit mozek z hlavy.
Fantasy Island je přesně takový film. Není to žádná díra do filmového světa, ale je to příjemná, místy napínavá odreagovačka, u které když nebudete moc myslet, tak si ji vlastně i docela užijete.
Ostrov splněných přání
Zdroj: Blumhouse Productions
- Rovnou vám tady z první vypálím to nejlepší co na celém snímku je, a to je samotná premisa.
- Partička hrdinů (no, hrdinové to vážně nejsou) vyhraje VIP pobyt se vším všudy na ostrovním ráji v luxusním rezortu.
- Bylo jim slíbeno, že každý z nich prožije svoji nejskrytější fantazii a touhu.
A jak se ve filmu dozvíte – neptejte se jak, ale ostrov sám vám takovou fantazii vyplní do detailu. Jenže jak to tak bývá, ty nejtajnější fantazie a představy většinou dopadnou úplně jinak než očekáváte.
Samotná práce s fantaziemi jednotlivých hrdinů je skvělá hlavně postupné uvádění jednotlivých účastníků pobytu do jejich vlastní tužeb je výborně zpracované.
Zdroj: Blumhouse Productions
Jedna se chce mstít za šikanu v mládí, druhý chce být vojákem, kterým nikdy nemohl být, třetí chce změnit svoji odpověď na dávnou žádost o ruku a tak bychom mohli pokračovat dál.
K tomu všemu se všechny fantazie jednotlivých hrdinů pomalu ale jistě proplétají dohromady a to velmi koukatelnou formou a dlouho si říkáte, že to dává perfektní smysl a že se u Blumhouse překonali.
Bohužel jsem jásal trochu předčasně. V poslední třetině filmu se věci totiž tak zamotají, že divák bohužel dost snadno ztratí přehled o tom, kdo prožívá jakou fantazii a hlavně, kdo je účastníkem čí fantazie. Tohle bylo bohužel dost na hlavu a dost to shodilo celkově dobrý pocit z prvních dvou třetin filmu.
Jenom casting nestačí
Zdroj: Blumhouse Productions
Co se Fantasy Islandu rozhodně nedá upřít, tak je velmi zajímavý a sympatický casting.
Tomu bohužel opět podtrhává nohy poslední třetina filmu, kdy se charaktery začnou chovat dost nelogicky a občas máte chuť skrze obrazovku jednotlivým účastníkům vlepit pravou nefalšovanou facku.
V čele herců stojí Michael Peña, který si získal srdce mnoha fanoušků v Ant-Manovi. Tenhle sympaťák tu hraje pana Roarka, který má celý ostrov na starost a plnění tajných přání ubytovaných ostrov zprostředkovává skrze něj.
Taková pecka jako v MCU to sice nebyla, ale Peña se zahrál svůj standardt a ostudu si rozhodně neudělal. Jen škoda, že ho ve filmu bylo poměrně málo.
Dále se ve filmu objevila Maggie Q, která měla asi nejdůležitější roli ze všech účastníků zájezdu.
A nutno říct, že z celého hereckého ansáblu zahrála svůj part nejlépe. Nebyla dřevěná a to, co hrála, jste ji prostě věřili. K tomu je Maggie opravdu kus pěkné ženské, takže se na ni byla radost dívat.
Zdroj: Blumhouse Productions
Do třetice stojí určitě za zmínku ještě Lucy Hale. Stálice a hvězda echt béčkových filmů a hlavně hororů.
Tam kde Lucy hraje, máte v podstatě jistotu toho, že to bude béčko jako řemen, nebo ještě hůř – brak jako prase. Přesto ale její krásná tvářička u mnoha diváků boduje a tady určitě zaujme také nejednoho muže, ba i ženu.
Ostatní casting byl také povedený, ale postavy byly bohužel spíše nevýrazné a hlavně je zabila už zmiňovaná poslední třetina filmu.
Čestnou zmínku si zaslouží ještě šílený soukromý detektiv, který se ukrývá na ostrově a snaží se odkrýt světu jeho tajemství.
Toho si nezahrál nikdo jiný než Marry Poppins Yondu Udonta z MCU – Michael Rooker. Klasicky hrál totálně mimózního týpka, který se ve filmu jenom párkrát mihne, než zaklepe bačkorama. Ale i za tu trošku body plus.
Co říci závěrem.
Zdroj: Blumhouse Productions
I když se Fantasy Island prezentuje jako horor, tak se k němu blíží spíše jen okrajově.
Blíže má film k dobrodružnému akčnímu thrilleru. Na to, aby to byl horor, by se musel o dost víc přitlačit na pilu.
Krve je málo, atmosféra většinou neudrží napětí a bohužel je ve filmu i několik laciných lekaček. Na druhou stranu až na ty lekačky to vlastně není vůbec špatné, ale není to horor. Ale filmu by rozhodně prospělo, kdyby se přiklonil žánrově buď na jednu, nebo na druhou stranu.
Exteriéry filmu jsou nádherné. Exotický ostrov s hotelovým rezortem byl vybrán opravdu luxusně a člověk by se při sledování filmu hned nejradši teleportoval na nějaké takové místo. Obzvláště v této době.
Fantasy Island jsem viděl s dabingem a i jako Ostrov splněných přání to funguje vcelku slušně. I když nepochybuji o tom, že Michael Peña v originále by byl daleko více zábavnější.
Zdroj: Blumhouse Productions
- Co se týká hudby, tak byla bohužel dost nevýrazná a divák si po skončení snímku nepamatuje v podstatě ani tón.
- Jediné co je zajímavé tak zvukový efekt kapající vody, který nás provází celým filmem a dodával celkové atmosféře na zajímavosti.
- Navzdory všem nedostatkům Fantasy Island odsýpá dost rychle a při stopáži 103 minut bez titulků naštěstí neztrácí na tempu.
Z nápadu okolo fantazií se rozhodně dalo vytěžit více, na druhou stranu to, co ve filmu je, mohlo dopadnout i mnohem hůře. V žádném případě to není kdejaký výkvět kinematografie, ale na Blumhouse vlastně dost nadprůměrné.
- Rozhodně nečekejte zázraky, ale když přistoupíte na pravidla hry, budete se bavit a na jedno shlédnutí to vůbec není tak špatné.
- Fantasy Island / Ostrov splněných přání
- Thriller / Horor
USA, 2020, 109 min - Režie: Jeff Wadlow
- Scénář: Jeff Wadlow, Christopher Roach, Jillian Jacobs
- Kamera: Toby Oliver
- Hudba: Bear McCreary
- Hrají: Lucy Hale, Maggie Q, Portia Doubleday, Michael Peña, Austin Stowell, Jimmy O. Yang, Ryan Hansen, Michael Rooker a další…
Zářijové literární novinky – žánr fantasy víceméně z naší reality
Horké dny prázdnin i dovolených jsou dávno pryč a nahradil je klidnější, avšak o poznání náročnější podzim. To však zdaleka neplatí pro tuzemská vydavatelství, jež si pro milovníky knižní fantasy připravila záplavu novinek.
Natalja Ščerba: Časodějové 3 – Hodinová věž
Zdroj: knižní obálka.
Mysleli jste si, že největší nebezpečí mají klíčníci za sebou? Ani zdaleka! Nyní se musí vydat do Časové propasti a najít Rozeklaný zámek. Zárukou má být časodějnická střela začasované klíčnice Diany, bez níž vílu nelze probudit z věčného spánku. Vztahy mezi hodináři, vílami a duchy jsou ale vyostřené.
A Vasilise hrozí nebezpečí jak v nové škole, tak od mocného ducha Ostaly Astragora, kterému překazila plány, když našla srdce Šarlatového kvítku. Podaří se vrátit čas do legendárního zámku? Třetí díl nejúspěšnější ruské fantasy posledních let.
Vydalo nakladatelství Fragment 7. září 2017.
Držíme se na Zemi
Poslední roky jsme svědky určité únavy z budoucnosti. Projevuje se to nějak i na sci-fi, která vždy žila z fascinace budoucností?
Hlavní proud scifi tím podle mě není zasažený. Pořád tu jsou autoři jako Kim Stanley Robinson či Neal Stephenson, kteří ohmatávají budoucnost jako takovou a mají vynikající recenze i slušnou čtenost.
Oproti osmdesátým letům odpadl určitý exotickokoloniální aspekt, v němž hrála prim neobvyklost cizích světů, nebo se přesunul do fantasy. Dnešní scifi je v tomto ohledu podstatně méně efektní, jakoby věrohodnější.
To, co popisujete, navíc reflektuje jeden subžánr, jemuž se říká mundánní nebo světská scifi, která se ovšem nikdy nestala mainstreamem.
Tohle období nezájmu ale možná končí a časem se dočkáme obnovené popularity žánru. Mohla by přijít třeba ze strany některých levicových autorů.
Takoví komunisté vždycky kladli silný důraz na budoucnost, ale teď o svou budoucnost přišli, přinejmenším dočasně.
Nebudou mít zájem toto téma oživit? Ne že bych měl chuť se do nich nějak vciťovat, ale přijde mi zajímavé klást si otázku, jestli dnešní komunisté, speciálně ti čeští, vůbec mají nějakou vizi budoucnosti.
Současný pocit z budoucnosti má často podobu očekávání katastrofy nebo konce světa. Odráží se to nějak v science fiction?
U nás by myslím toto téma mohlo zajímat filmaře, protože jsme malá země a místní kinematografie musí počítat s menšími rozpočty. Nějaké rozmáchlejší fantazie vidíme v českých filmech spíš výjimečně, třeba v Návštěvnících nebo v Muži z prvního století.
Typičtější myslím bude vždycky spíš model Konec srpna v hotelu Ozon nebo Poslední přesun: děj se přenese do nějakého rozbořeného bunkru a podobně.
V literatuře to jistou popularitu má, ale není tak výrazná, jak by se dalo při současné vlně apokalyptické publicistiky očekávat.
S únavou z budoucnosti by mohlo souviset i zevšednění technologií, ztráta údivu z vědeckotechnického pokroku…
To, že tvrdší, technologičtější sci-fi prodělává ohromný odliv čtenářů a fantasy naopak zažívá obrovský příliv, je evidentní. Ve světě to začalo zhruba o dekádu dřív než u nás, ale v současnosti je v Česku posun k fantasy snad ještě silnější než v zahraničí.
Celá věc by snad mohla souviset s globálním přechodem od světa atomů ke světu bitů. Klasická scifi odpovídá světu atomů, v němž se zabýváme reálnými objekty, jejichž vztahy fungují kauzálně. Digitální prostor mi zase víc připomíná fantasy, protože je to svět, v němž je všechno možné.
Cítím tam silnou rezonanci s principem magie: svět se mění jenom tím, že vyslovíte nějaké slovo, i když tak třeba jen někoho proměníte v žábu. Podobně v digitálním světě stačí zadat nějaký příkaz do počítače a na základě toho můžete proměnit nějaký segment digitální reality.
A pro dnešního mladého člověka je digitální svět přirozeným prostředím.
Trochu to souvisí i se subžánrem kyberpunku, který jste v devadesátých letech hodně prosazoval. Ten se zabýval virtuálním prostorem, do nějaké míry ho i předpověděl. Existuje dnes ještě nějaká linie science fiction, která by se zabývala virtualitou?
Maggie Brookes: Vězňova žena
Volný čas / Zajímavé knihy
datum: 1. 9. 2020 10:00 autor: -red-
Dvě knižní novinky plné tajemství a záhad.
Maggie Brookes: Vězňova žena Za podzimních nocí roku 1944 prchá moravským venkovem nesourodá dvojice: britský voják Bill a venkovská dívka Izabela.
Zamilovali se do sebe při práci na statku, tajně se vzali a chtějí se dostat do bezpečí. Izzy s vlasy nakrátko a v mužských šatech působí tak věrohodně, že když je nacisté polapí, pošlou oba do vojenského zajateckého tábora.
Dokážou novomanželé své tajemství zachovat až do konce války? A odkud jim vlastně hrozí největší riziko?
Izzy by si tolik přála vést poněkud zajímavější život, než jí nabízí středomoravská vesnice. A teď, za války, je to ještě mnohem horší. Samá dřina, žádná radost. Pak se ale najednou všechno změní: na jejich rodinný statek přijde vypomáhat skupina britských válečných zajatců. A jedním z nich je Bill.
Po jejich setkání události naberou rychlý spád. Izzy a Bill se tajně vezmou a vydají se na útěk. Izzy je přestrojená za muže a působí tak věrohodně, že když je nakonec dopadnou nacisté, skončí spolu s Billem ve vojenském zajateckém táboře.
Kdyby Němci přišli na to, že je Izzy žena, okamžitě ji zastřelí. Novomanželé se proto spojí s několika spoluvězni, a společně pak střeží Izzyino tajemství. Ne každý zajatec má ale dobré úmysly. A tak se Bill a Izzy každé ráno probouzejí s nejistotou, jestli se společně dočkají večera. Nebo konce války. Nebo šťastné budoucnosti.
Maggie Brookes se narodila v Londýně. Povídky a básně začala psát už v šesti letech. Vystudovala angličtinu na Cardiff University a stala se reportérkou. Její cesta pak vedla do BBC TV, kde pracovala jako scénáristka, producentka a režisérka historických dokumentů. Když se jí narodily dcery, odešla z BBC a začala učit kreativní psaní na Middlesex University – působila tam 30 let. Jak Maggie sama říká, čte nebo píše, ať už je kdekoli. Ráda se také účastní uměleckých výstav a čtení poezie, baví ji plavání a zpěv. Další velkou radostí je pro ni cestování – například psaní Vězňovy ženy ji zavedlo do České republiky, Polska a Německa a spolu s manželem projeli sedmisetkilometrovou trasu, kterou musely její postavy přetrpět.
Román Maggie Brookes Vězňova žena vydává Domino.
Kristýna Freiová: Lucifer a Markétka Píše se rok 1748 a ve Frankfurtu nad Mohanem se schyluje k důležité události.
Městskou branou přijíždějí dva cizinci, jedním z nich je Laurent, nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, a druhým je muž, jehož přítomnost by nikdo neočekával. Laurentovým novým přítelem a učitelem totiž je sám Lucifer.
Ten dává našemu hrdinovi novou identitu a představuje ho jako Karla Johanna Fausta, filozofa, učence a alchymistu.
Společně s Luciferem se Laurent stává středobodem společenského života starého říšského města, seznamuje se s krásnou Markétkou a podléhá kouzlu Elizabety, provdané za císařského radu Johanna Caspara Goetha. Autorka rozehrává historickou a milostnou fantasy, zalidněnou reálnými historickými postavami i postavami nadpřirozenými, které ovlivňují osudy skutečných lidí.
Volné pokračování autorčina předcházejícího románu Nesmrtelný hrabě nevšedním způsobem vypráví příběh rodičů Johanna Wolfganga Goetha a postav, které jednoho z největších autorů světové literatury možná inspirovaly k napsání jeho nesmrtelného díla o doktoru Faustovi.
Kristýna Freiová (*1988) je mladá česká autorka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Literární akademie Josefa Škvoreckého obor Tvůrčí psaní a publicistika. V uplynulých třech letech vydala romány Galilejec (2017) a Nesmrtelný hrabě (2019).
V minulosti působila jako novinářka a publicistka, nyní píše raději knížky a snaží se v nich přimět čtenáře dívat se na svět odlišným způsobem. Ve svých knihách se snaží nacházet odpovědi na základní otázky lidského bytí a osudu.
Zas a znovu se ptá, kde leží hranice naší reality? Kam až sahá lidská představivost? Co je zlo a co dobro? A není nadpřirozeno jen přirozeností, kterou jsme ztratili…?
Historicko-milostnou fantasy s reálnými postavami Lucifer a Markétka, kterou napsala Kristýna Freiová, vydává nakladatelství Brána. Knihu může mj. zakoupit na booktook.cz
Milovníci fantasy sa majú na čo tešiť
Tajomný svet, úplne iný než ten náš. Žijú tu fantastické stvorenia – elfovia, trpaslíci, škrati – z mýtov a rozprávok, ale aj úplne vymyslené „bytosti“ a zvieratá. Svet, ktorý od nepamäti priťahuje nadšencov na celom svete.
13. jún 2008 o 0:00 MÁRIA LEŠKOVÁ
Na mnohých z nich sa ostatní pozerajú ako na rojkov, žijúcich vo vlastných svetoch. O literárnom žánri, ktorého základným prvkom je mágia, ale aj novom fantasy románe Pohrobok sa zhovárame s jeho autorom Štefanom Konkolom.
Sú milovníci fantasy naozaj rojkovia, žijúci vo vlastnom svete? – Každý človek sem-tam žije vo vlastnom svete. Je možné, že milovníci fantasy viac ako iní ľudia. Kým však nestrácajú kontakt s objektívnym svetom, je to veľké plus, ktoré ich obohacuje.
Čím vás priťahuje fantasy ? – Zdôraznil by som: nie každá fantasy. Tie, ktoré zabŕdajú do čiernej mágie, sú ako somáre, tancujúce na tenkom ľade nad temnou priepasťou. Ale existencia paralelných svetov nie je nezlučiteľná s kvantovou mechanikou. A takéto svety, kde dobro je dobrom, zlo zlom, a nie sú tak diabolsky premiešané ako v tom našom, ma skutočne priťahujú.
Prečo má tento literárny žáner čoraz viac stúpencov ? – Možno ich priťahuje to isté, čo mňa. Materiálne žijeme nepochybne lepšie ako ľudia v minulosti. Ale sme šťastnejší? Dá sa o tom pochybovať.
Na druhej strane, v paralelnom svete, kde sa človek môže postaviť na stranu dobra (a poriadne podkúriť tým zlým) šťastie môže existovať. To je, myslím si, podstata. A sú tu aj technické faktory.
Niektoré vynikajúce filmy, ako napríklad Pán prsteňov, iste rozšírili tábor milovníkov žánru fantasy.
V oblasti literatúry nie ste nováčikom. Napísali ste štyri romány. Predstavte nám svoju najnovšiu knihu – Pohrobok. – Ide o príbeh chlapca z nášho sveta, ktorý sa dostane do sveta paralelného. Tam musí využiť svoje schopnosti technicky vyspelého človeka 21. storočia v boji so silami temna.
A musí poraziť všetky komplexy, ktoré do neho ľudia v našom svete z rôznych dôvodov usilovne vštepovali. Ak uspeje, všetko bude dobre. Ak zlyhá, Temný pán ovládne ďalší svet a z chlapca nikdy nevyrastie chlap. Môže vôbec uspieť? Mizerný štart, ktorý do života dostal, by aj ospravedlnil zlyhanie..
.
Rišo, hlavný hrdina vášho románu – je Slovák, žije v Bratislave. Na „inom“ svete rozpráva aj o Slovensku a iných krajinách nášho světa, a ich dejinách. Bol to od začiatku zámer, zakomponovať Slovensko do príbehu? – Cesta do paralelného vesmíru sa musí začať v našom. Americkí autori ju začínajú na niektorom mieste v USA. Majú na to právo. Ja som si vybral Slovensko.
Rišo je vynikajúci žiak, ale fyzicky trochu slabší, v škole ho šikanujú. A doma si na ňom lieči svoje komplexy brutálny otčim. Šikana je dnes v školách veľmi aktuálna téma.
Inšpirovala vás pri písaní Pohrobka súčasnosť? Alebo konkrétny príbeh nemenovaného chlapca? – Šikana je naozaj veľmi aktuálna téma. A keďže sa zhoršuje, zdá sa, že s ňou nebojujeme správne… Pokiaľ ide o Pohrobka, inšpiroval ma môj vlastný život.
Bol som vynikajúcim žiakom, i fyzicky slabším. Brutálny otčim si na mne liečil komplexy… Vytrpel som si svoje. Vyriešil som to tak, že som sa stal karatistom. Ani sa nepýtajte, koľko zlomenín ma to stálo.
Keď o pár sto rokov nájdu moju kostru, iste si povedia: „Ten chlap musel byť riadny idiot. Furt si lámal kosti.“ Ale nebojte sa, Pohrobok nie je autobiografickým románom.