V minulém týdnu poslanci schválili zákaz klecových chovů nosnic v Česku. Drůbežáři vysvětlují, proč jim zákaz není po chuti i proč je podestýlkové vejce dražší než to klecové. Vyjadřují také obavy z toho, že podestýlkou přeměny chovů nekončí.
Už to tak vypadá, že klecové chovy budou v roce 2027 skutečně minulostí, ne tak ovšem klecová vejce na českém trhu. Dovozy klecových vajec tím, alespoň podle současné navrhované legislativy, neskončí.
Sliby, průzkumy a realita
Řetězce se sice zavázaly, že klecová vejce od roku 2025 prodávat nebudou, ale „závazek“ není zákon. Navíc je tu spousta malých prodejců, kteří budou hledět hlavně na cenu, tak jako to často dělá zákazník.
Podle průzkumu společnosti STEM/MARK z března 2019 téměř 60 % spotřebitelů uvedlo, že při nákupu vajec neřeší, z jakého druhu chovů pocházejí.
Řada lidí také upřednostňuje nižší cenu bez zvažování dalších aspektů.
Záleželo by dál na zákaznících, kteří svou poptávkou určují, co se bude prodávat. Zda dají přednost ceně, nebo podpoře lepšího života slepic, která s sebou ale podle drůbežářů nese vyšší investice. Proč je podle drůbežářů produkce podestýlkových vajec nákladnější a kdo zaplatí přeměnu klecových chovů na podestýlkové?
Kolik bude stát přestavba klecových chovů? 
V roce 2012 Evropská unie nařídila drůbežářům přeměnu takzvaných bateriových klecových chovů.
„Vzhledem k tomu, že měli negativní zkušenost s obchodními řetězci, které jim v té době platily stejnou cenu za vejce od nosnic chovaných volně v halách jako za vejce od nosnic v klecích, vybudovali většinu chovů s obohacenými klecemi.
Takže v té době vlastně řetězce určily, že u nosnic v Česku budou převážně využívány obohacené klecové technologie,“ uvedla dříve Gabriela Dlouhá, předsedkyně představenstva Českomoravské drůbežářské unie (ČMDU). Tehdy však byli producenti finančně podpořeni.
„Dnes by chtěli to stejné. Mám informace o tom, že někteří chovatelé chtějí podat žalobu na stát za zmařené investice,“ uvedla nyní pro server Vitalia Gabriela Dlouhá.
Životnost klecových chovů je totiž delší než uváděných patnáct let (přestavba 2012, zákaz klecových chovů 2027). „Náklady na přestavbu klecových chovů budou v celé republice pravděpodobně pět a půl miliardy.
A to je poměrně střízlivý odhad,“ řekl nám český velkoproducent vajec.
Nové haly – nová povolení
Problém ale není jen v miliardových nákladech na přestavbu chovu, ale i v délce stavebního povolení. Vysvětlím.
Pokud si jako drůbežář nebo budoucí drůbežář sáhnete hluboko do kapsy s tím, že si postavíte halu pro slepice chované na podestýlce, musíte nejdříve získat všechna povolení.
„Což je třeba otázka pěti let, a pokud někteří prodejci chtějí bezklecová vejce prodávat už v roce 2024, tak budeme soběstační ještě méně, než jsme teď,“ varuje Gabriela Dlouhá.
Podle vyhlášky Státního intervenčního fondu jsme sice soběstační z osmdesáti dvou procent, ale v tomto čísle jsou zahrnuty všechny druhy chovů. V reálu jsme podle Gabriely Dlouhé soběstační z padesáti procent.
„Vyrobit“ podestýlkové vejce je oproti klecovému dražší o třicet haléřů, Co zvyšuje výrobní cenu podestýlkových vajec ve srovnání s těmi klecovými? Argumenty uváděné chovateli drůbeže a ministerstvem zemědělství:
Specifika chovu na podestýlce
• Složitější odchov.
• Vyšší spotřeba krmiva, až o 10 %.
• Vejce jsou více než tisícinásobně více bakteriálně kontaminovaná než z klecí, což je dáno i kontaktem zvířat s trusem. Vyšší kontaminace znamená vyšší průnik mikroorganismů do vejce, a tím i větší riziko přenosu choroboplodných mikroorganismů na člověka.
• Mezi slepicemi panuje vyšší míra kanibalismu – vyšší úhyn nosnic. Podle studie z roku 2015 je úhyn nosnic v obohacených klecích během snáškového cyklu 3 %. Při chovu ve voliérách 4 %, na podestýlce 6 % a ve volném výběhu 14 %.
• Vyšší množství slepic = vztahové problémy, stres, nejasná hierarchie.
• V hale je možné chovat o třetinu méně nosnic než v obohacených klecích – nižší výnosy.
• Slepice chované v halách mají častěji salmonely. „Pak se musí utratit celo hejno, dají se očekávat výpadky, protože máme malý trh,“ uvedla Gabriela Dlouhá.
• Méně zvířat si vyžádá stavební úpravy, novou ventilaci, nové topení…• Vyšší mzdové náklady, je zde více ruční práce – vybírání úhynů atp.
Zdroje: Eagri.cz velkoproducent vajec z ČR, Gabriela Dlouhá z ČMDU
- Uvedené náklady zvyšují podle odborníků už v základu cenu za jedno podestýlkové vejce o dvacet až třicet haléřů oproti vejci klecovému.
- A co bude dál?
V Holandsku a v Německu už sílí tlaky na to, aby se v těchto zemích chovaly jen slepice s číslem jedna, tedy z volného výběhu „Myslím, že i u nás je to jen mezičlánek.
Až naši chovatelé předělají systém na dvojky, tak se začne za pět let znovu upozorňovat na to, že ani toto není pro nosnice to pravé, tak se začnou volné výběhy předělávat na jedničky,“ domnívá se Gabriela Dlouhá a upozorňuje: „U nás na to ale nejsou ani klimatické podmínky, nenakoupili byste si pozemky, nezískali byste povolení, a navíc kolem města lidé nechtějí živočišnou výrobu.“
Lidé se ptají, proč až za sedm let. A drůbežáři, proč už za sedm
V České republice byl v minulých dnech na nejnižší úrovni zakázán klecový chov. Lidé na sociálních sítích moc velkou radost nemají, lhůta se jim zdá zbytečně dlouhá a diví se, proč to musí trvat tak dlouhou dobu. Drůbežáři se také zlobí, ale z opačného důvodu: „Nezvítězil zdravý rozum, je to rána pod pás všem drůbežářům, ale i celé zemědělské politice.
Je to obrovské vyhazování peněz, je vidět, že ti lidé nesahají do vlastních kapes, protože kdyby se nechali doběhnout technologie (pozn. klecové chovy) do konce jejich životnosti a pak by je postupně zakazovali, tak se tomu vůbec nebráníme. Souběžně by ale bylo potřeba zakázat klecové chovy v celé Evropě, jinak nás budou drtit dovozy levnými vejci.
“
Podíl jednotlivých zemí na dovozu konzumních vajec do ČR v roce 2019
Autorka: KATEŘINA ČEPELÍKOVÁ , celý text na vitalia.cz
V posledních dnech se médiích objevila informace o možném přenosu ptačí chřipky ze zvířete na člověka, první případy pravděpodobného přenosu oznámilo Rusko.
Ptačí chřipka je primárně veterinární záležitost. Lidská nákaza je sice u některých subtypů možná, ale není častá. Navíc se dále mezi lidmi nepřenáší. H5N8 subtyp viru chřipky A byl poprvé zachycen v roce 2014 v Jižní Korei. Až do 20. 2. 2021 nebyl potvrzen žádný případ přenosu tohoto viru na člověka.
První přenos oznámilo Rusko právě v tento den, poté, kdy byly interně potvrzeny předchozí výsledky. V Rusku je H5N8 recentně potvrzen od srpna 2020 a ohniska jsou postupně hlášena jak u divokých ptáků, tak u drůbeže, stejně jako v mnoha dalších zemí Evropy a Asie, včetně současných záchytů v ČR.
Přestože přenos na člověka v případě subtypu H5N8a klády je nepravděpodobný, nelze vyloučit. Může se jednat o souhru více činitelů, například i virové dávky.
V případě Ruska došlo k onemocnění 7 osob zaměstnaných v drůbežárně, u všech osob se jednalo o mírný průběh ARI (akutní respirační infekce) onemocnění.
Při výskytu ptačí chřipky jsou přijímána standardní bezpečností opatření jako je např. nedotýkat se uhynutých ptáků nebo drůbeže. Při sanaci ohnisek jsou používána standardní bezpečností opatření v rámci kterých jsou uplatňovány rutinní algoritmy. Této oblasti se blíže věnuje Státní veterinární správa.
V současné době se možná klinicky významná expozice týká především týmů, které se podílí na likvidaci infikovaných chovů.
Národní referenční laboratoř pro chřipku Státního zdravotního ústavu v Praze je připravena vyšetřit případná podezření na lidskou infekci virem A/H5N8 v souvislosti s přímým kontaktem osob (členů zasahujících týmů složek integrovaného záchranného systému) s nemocnými či uhynulými ptáky (především drůbeže či vodního ptactva). Další informace nejsou v tuto chvíli k dispozici a je třeba vyčkat na případnou sekvenaci a výsledky šetření přímo v daném ohnisku. Situaci ve spolupráci se Státní veterinární správou pečlivě sledujeme a monitorujeme.
V Rusku byl zjištěn první případ lidské infekce novým virem ptačí chřipky A (H5N8), uvedl úřad Rospotriebnadzor, který chrání práva spotřebitelů i v oblasti zdraví. Pracovníci drůbeží farmy se měli nakazit ptáky. „Sedm pracovníků farmy v jižním Rusku bylo v prosinci nakaženo virem. Virus se ještě nešíří z člověka na člověka.“ sdělila vedoucí úřadu Anna Popova.
„Jedná se o první potvrzenou lidskou infekci na světě. Všech sedm lidí je v pořádku, průběh nemoci byl mírný. Všichni také měli imunitní odpověď na virus. Zatím jsme zjistili, že nový virus může být přenášen mezi ptákem a člověkem, prolomil mezidruhovou bariéru. Přenos viru mezi lidmi dosud nebyl pozorován.
Čas ale ukáže, jak rychle budou následující mutace schopné překonat tuto bariéru.“ uvedla dále Popowa. Rusko oznámilo první lidskou infekci novým virem Světové zdravotnické organizaci (WHO).
Ruští vědci z výzkumného střediska Vector Rospotriebnadzor umístili údaje o viru A (H5N8) do mezinárodní databáze GISAID, tvrdí farmer.pl.
Lockdown je zaťažkávacou skúškou v rôznych oblastiach života a pôsobí nielen na kulinárske, ale aj nákupné možnosti a schopnosti Slovákov. Pre správne fungovanie imunity je dôležitý prísun kvalitných a overených potravín. Platí to aj pre jedny z najbežnejších a najviac využívaných produktov, vajcia.
Slúžia nielen ako rýchla a vítaná pomoc pri zostavovaní domáceho obedového menu, ale aj ako zdroj potrebných živín. „Vajíčka majú z hľadiska výživy množstvo benefitov. Obsahujú veľké množstvo makroživín aj mikroživín, všetkých 9 esenciálnych aminokyselín, ktoré sú podstatné pre ochranu a budovanie svalovej hmoty.
Patria medzi biologicky najkvalitnejšie a najlepšie využiteľné zdroje bielkovín,“ opisuje ich pozitíva výživový expert MUDr. Boris Bajer.
Záujem o ne je naozaj vysoký, čo potvrdzuje aj reprezentatívny prieskum realizovaný na jeseň 2020. Ten zistil, že na Slovensku prakticky neexistujú ľudia, ktorí by vajcia nekonzumovali.
Takmer tretina Slovákov nakupuje vajíčka niekoľkokrát alebo aspoň jedenkrát v týždni a 39 % minimálne raz za dva týždne.
Dôraz je kladený aj na ich samotnú kvalitu, pričom sú to práve slovenské vajcia, ktoré za posledné roky nezaznamenali žiadne škandály.
„Sebestačnosť v oblasti vajec sa na Slovensku pohybuje na úrovni 97,5 %, no aj napriek tomu ich v pomerne veľkom množstve dovážame.
Jedným z dôvodov prečo sa v slovenských obchodoch nachádzajú zahraničné vajcia, ktoré lákajú neporovnateľne nižšou cenou je aj nastavenie systému dotácii z EÚ, čo je komplikovaná a komplexná problematika. Na Slovensku je podpora tohto segmentu za posledné roky nulová.
Faktom však zostáva, že produkcia vajec na Slovensku podlieha striktnej veterinárnej kontrole. Dôvera spotrebiteľov v slovenskú kvalitu i bezpečnosť je pre nás naozaj dôležitá,“ vysvetľuje prax Jaroslav Novák, majiteľ spoločnosti Babičkin dvor.
Z prieskumu taktiež vyplýva, že iba tretina Slovákov zachytila medializované škandály so zahraničnými vajcami, v ktorých boli objavené pridané aditíva, ako napríklad poľské vajcia s obsahom salmonely, plesne, dioxínov či fipronilu.
Kvalita vajec je zo zdravotného hľadiska veľmi dôležitá. „Salmonela môže byť život ohrozujúcim mikroorganizmom, takže v tomto prípade môže ísť o závažný problém. Antibiotiká v mäse môžu porušiť prirodzenú črevnú mikroflóru, čo môže mať vážny zdravotný vplyv aj napr. na imunitný systém.
Dioxíny sú toxické látky, ktoré sú dobre rozpustné v tukoch, pričom žĺtko je hlavným zdrojom tuku vo vajíčku, preto treba dbať na výber overených a kvalitných zdrojov vajíčok,“ odporúča Bajer.
Ako však zistíte, že ide o slovenské vajcia? Je to jednoduché, spotrebiteľa o pôvode informuje pečiatka na škrupine, ktorá musí obsahovať označenie SK.
Chci vědět více – Jak to snáší
Klece neposkytují slepicím téměř žádné podmínky pro jejich přirozené potřeby a chování. Ve stísněném prostoru si nemohou ani pořádně protáhnout křídla, natož se proběhnout či popoletět. Na pletivu, na kterém musí celý den bolestivě stát, nelze hrabat. Od mříží, skrze které musí natahovat krky pro zrní, mají slípky odrané peří až na kůži. Když se snaží očistit se popelením, což by normálně znamenalo vyválet se v podestýlce, mlátí sebou pouze o dráty a dále si odírají peří a způsobují zranění.
Někteří drůbežáři argumentují, že je prý chov slepic v klecích efektivní a výhodný. Ve skutečnosti však degraduje živá zvířata na stroje na vejce, bez ohledu na míru utrpení, které jim živoření v přecpaných klecích každý den přináší.
Slepice není nutné držet v klecích. V mnoha evropských zemích žije většina slepic v chovech podestýlkových, s volným výběhem nebo v biochovech. U nás je však zatím podíl těchto bezklecových chovů jen zhruba 10 %. Uvědomujeme si, že ani tyto chovy nejsou ideální.
Zásadní rozdíl je však ten, že oproti klecovým chovům umožňují slepicím mnohem širší možnosti pro jejich přirozené chování. Mohou se pohybovat na mnohem větším prostoru. Na podestýlce nebo v hlíně si mohou hrabat a čistit se popelením. Nemusí stát na drátech, ze kterých je bolí pařátky.
Tato vnímavá a společenská zvířata tak nestráví celý život v malé stísněné špinavé kleci.
V Rakousku je chov slepic v klecích dávno zakázaný. V Německu už je v klecích jen jedna slepice z dvaceti a toto číslo každým rokem dále klesá. Česko je ale pozadu nejen za zeměmi na západ od nás, ale třeba i za Bulharskem, Chorvatskem či Maďarskem.
V celé Evropě je silný a nezadržitelný trend přechodu na bezklecová vejce. Česká republika je ale bohužel mezi nejhoršími a zahraniční společnosti zde často nabízejí klecová vejce, která by si již v sousedním Rakousku nebo Německu nedovolily prodávat.
Pro tento dvojí standard není žádný důvod – ani čeští zákazníci nechtějí podporovat týrání zvířat.
Loňská diskuse o zákazu kožešinových farem ukázala, že české veřejnosti není utrpení zvířat lhostejné. Je na čase, aby si to uvědomily i zde působící firmy a přizpůsobily tomu své obchodní politiky. Pravda o klecových chovech byla doposud veřejnosti z velké části skryta, ale to se teď změní.
Vyzvěte s námi supermarkety, restaurace i výrobce potravin, aby se zavázali, že zcela přestanou prodávat či využívat vejce z klecových chovů. Nadnárodní korporace již takové závazky na Západě dávno mají, jejich tuzemské pobočky se zatím většinou tváří, jako by se jich to netýkalo. Dejte jim najevo, že se jich to týká!
Slepičí les aneb nízkonákladový chov slepic
V dobách před průmyslovou revolucí bylo zrní příliš cennou surovinou na to, aby se jím celoročně, jak je dnes běžné, krmila drůbež.
Úlohou slepic (a jiných domácích zvířat) bylo zužitkovat biomasu, která pro lidi nebyla jedlá, nebo byla těžko stravitelná a přeměnit ji do jedlejší, stravitelnější a chutnější formy, tedy do vajec a drůbežího masa.
Ačkoli tato úloha, kterou slepice zastávaly v ekologii tradiční venkovské domácnosti, upadla dnes téměř v zapomnění, je důkazem toho, že je možné odříznout chov slepic od pupeční šňůry průmyslového zemědělství a napojit ho na lokální ekosystém. Tato možnost je o to lákavější, že její uskutečnění by znamenalo výrazné snížení nákladů na chov.
Chceme-li se dnes oprostit od nutnosti nákupu obilovin a krmných směsí a osamostatnit chov slepic, nemusíme jen kopírovat tradiční postupy našich předků, kteří nakonec na zimu museli drůbeži přece jen nějaké to zrní zajistit. (Na rozdíl od většiny současných chovatelů si ho ovšem zvládli vypěstovat.)
Hypoteticky existuje ještě jiný a přirozenější způsob napojení chovu drůbeže na lokální ekosystém: Slepičí les. Jeho výhodou je, že dokáže omezit každodenní pracovní vstupy, zvýšit ekologickou stabilitu chovného systému a vytvořit slepicím lepší podmínky k životu. Nevýhodou je, že v našich podmínkách zatím není ozkoušený.
Slepičí les
Slepice jsou svým původem lesní ptáci. Většina plemen kura domácího byla vyšlechtěna z kura bankivského, který se dodnes volně potuluje po lesích jihovýchodní Asie. Svůj lesní původ v sobě slepice nezapřou ani po tisíciletích strávených snášením vajec pro potřeby člověka. Chceme-li proto snížit náklady na krmení, slepičí les je jasnou volbou.
Základem krmného lesa jsou mimo oplocení, kurník a slepice především stromy, keře a pestrá směsice bylin, které zvířatům poskytují výživnou stravu po co nejdelší část roku.
Promyšlenou kombinací všech těchto prvků lze vytvořit ekosystém, který může do jisté míry fungovat v bezúdržbovém režimu.
Míra bezúdržbovosti nebude nikdy absolutní a bude závislá na kombinačních schopnostech designéra, na jeho znalostech a informacích, na lokálních podmínkách a na velikosti prostoru, který je k dispozici. I menší zablácené výběhy lze oživit několika keříky dřišťálu či jednou moruší.
Představte si pořádný výběh hustě osázený stromy, keři a trvalkami, jejichž bobule, listy, semena, lusky či květy slouží za pokrm pobíhajícím slepicím.
V létě se slepice živí z několika statných moruší, jejichž plody postupně v průběhu června až srpna opadávají na zem a jsou výtečným zdrojem bílkovin nezbytných pro tvorbu vajec; tu a tam si uzobnou ostružinu či narazí na bobuli muchovníku. V průběhu září do hry vstupuje „podzimní krmný pás“ složený z několika odrůd jabloní hustě podsázených jedlou houštinou.
Ta je tvořena jednak keři hlošiny okoličnaté, která do půdy poutá dusík podporující růst jabloní a jejíž bobule jsou pro slepice vítanou pochoutkou a dále keři čimišníku stromovitého, jehož lusky obsahují výživná semena o velikosti hrachu.
Zimní sektor slepičího výběhu tvoří vysoké stromy dřezovce trojtrnného, několik zimních odrůd jabloní a živý plot z rakytníků. Téměř půlmetrové lusky dřezovce začínají dozrávat v průběhu října a na stromě vydrží celou zimu až do jara. Jsou vydatným zdrojem krmiva v zimních měsících a na jaře.
Podobně i oranžové bobule rakytníku vydrží na větvích celou zimu a pro slepice představují nesmírně výživnou stravu podporující růst a výkon ptáků. Jako doplněk stravy slouží plody pozdních odrůd jabloní, jako je třeba strýmka. Její plody zvané „kyseláče“ zůstávají dlouho na větvích, po spadnutí na zem vydrží celou zimu i pod sněhem v poživatelném stavu a po roztátí jsou často ještě svěží.
Pod tlejícím listím, které se každý podzim vrství pod větvemi keřů a stromů, se daří nejrůznějším červům, žížalám a hmyzu, což slepicím zajišťuje důležitý zdroj bílkovin prakticky po celý rok. Čím více listí se pod stromy nahromadí, tím lépe pro roztodivné breberky a tím lépe pro slepice, které se mohou oddávat své nejmilejší činnosti, totiž hrabání.
Na některých místech jsou rozestupy stromů a keřů větší, aby pod nimi mohly růst kopřivy, kostival, čekanka, vojtěška, jetel, svízel, šťovík, pampelišky a řada dalších bylin, které slouží jako pastva pro drůbež.
Bylinné patro je slepicemi využíváno po celý rok s výjimkou části zimního období, kdy rostliny nerostou a sníh k nim může zcela zamezit přístup.
Většinu roku plní funkci nepřetržitého zdroje potravy a v krmném lese by měly mít své pevné zastoupení.
Nevýhodou je, že na rozdíl od dospělých stromů a keřů může dlouhodobější vliv slepic bylinné patro snadno zlikvidovat. Bezprostřední okolí kurníku je proto lepší na husto osázet stromy a keři.
Bylinné patro musí být dostatečně rozlehlé a je třeba zvážit počet slepic, které ho mají využívat, aby se dokázalo samo obnovovat.
Osvědčeným řešením je systém čtyř či šesti na sebe navazujících oddělených výběhů s mobilním kurníkem, jenž se mezi nimi celý rok postupně stěhuje.
Systém krmného lesa pro slepičí výběh se snaží napodobit bezúdržbové fungování přirozených ekosystémů. Slepice se živí v co největší míře hmyzem, plody, semeny a rostlinami, které samy najdou. V podobě trusu vrací živiny zpět do půdy, čímž stromy a keře přihnojují. Cyklus živin se tak uzavírá, ekosystém funguje s minimem vnějších vstupů.
Výběr plemena
U slepic rozlišujeme tři základní kategorie plemen: Plemena lehká (nosná), která se vyznačují vysokou snáškou vajec a malými přírůstky masa; plemena těžká (masná), která snášejí méně, ale vynahrazují to většími přírůstky masa; a plemena středně těžká (s kombinovanou užitkovostí), která obstojně snášejí a hodí se i na chov pro maso. Obecně platí, že lehká plemena více létají, zatímco těžká plemena se spíš drží při zemi. Na to je třeba myslet při oplocování výběhu.
Pro účely nízkonákladového chovu je asi nejdůležitější vlastností shánčlivost slepic, tedy jejich schopnost shánět si vlastní potravu ve volném výběhu. Nejvíce potlačenou shánčlivost mají těžká plemena. Lehká plemena jsou poměrně soběstačná a dokážou si nasbírat spoustu potravy samy.
Pro slepičí les jsou tedy nejlepší volbou. Hned po nich následují plemena středně těžká a nejméně vhodná jsou plemena těžká.
Průmyslové brojlery bych vůbec nedoporučoval, neboť byli vyšlechtěni pro dobré zužitkování krmných směsí a rychlý nárůst svalové hmoty v podmínkách velkochovů a lze u nich tudíž očekávat spíš potlačenou shánčlivost.
K obzvlášť vhodnému plemeni pro nízkonákladový chov v českém prostředí patří naše národní „slepičí rasa“, jejíž historie sahá až někam do časů Karla IV. a možná i dál. Česká zlatá kropenka (nebo jen „češka“) je velmi skromné a otužilé plemeno, které nese i v zimním období.
Patří k lehkým plemenům. Není náročná na chov, zachovala si unikátní zbarvení, které ji maskuje proti dravcům a ve volném výběhu si dokáže sehnat velkou část své denní dávky sama i bez slepičího lesa.
Má-li výběh dostatečně velký, od jara do podzimu je v obživě soběstačná bez nutnosti přikrmování.
- Kombinace tohoto plemene se systémem slepičího lesa logicky znamená zaměřit se především na zimní produkci – tedy na stromy a keře, jejichž plody dozrávají pozdě na podzim, jsou trvanlivé a opadávají v průběhu zimy a na jaře (dřezovec, rakytník, odrůdy jabloní jako strýmka nebo panenské české).
- ————————————————————————————————————————————————–
- Pokud Vás vize slepičího lesa zaujala, zvažte účast na mém kurzu Design permakulturní zahrady, kde Vám představím svůj návrh slepičího lesa a sdělím dosavadní zkušenosti s jeho realizací.
- ————————————————————————————————————————————————–
- Ochrana před predátory
Divoce žijící potkani, kuny, tchoři, lišky, norci, mývali a velcí draví ptáci vybírají vajíčka, napadají kuřata či slepice a mohou vybít i celé hejno. Pro venkovní volný chov tak představují někdy zcela zásadní problém.
Jeden z principů permakultury říká, že máme upřednostňovat biologické zdroje před zdroji mechanickými či dokonce chemickými. Zkusme tedy nejprve zvážit možnosti, které nám nabízí biosféra.
Ideálním řešením by bylo využití bojových plemen slepic, která by odrazila každý útok nepřítele. Tato plemena však byla vyšlechtěna pro kohoutí zápasy, tedy pro krvežíznivý boj ve svých vlastních řadách a jiným zvířatům se příliš bránit nedokážou. Proto tudy cesta nejspíš nevede. Pro šlechtitele je to ale výzva:-)
Naštěstí nám předkové odkázali nejen bratrovražedné kohouty, ale i jiná zvířata vycvičená k boji s predátory. Existují plemena psů, která byla po tisíciletí šlechtěna za účelem hlídání hospodářských zvířat včetně slepic.
Například nádherný pyrenejský horský pes spolehlivě uhlídá před útoky zvenčí hejno volně rozptýlené drůbeže. Jakmile nějaká slepice začne vydávat nezvyklé zvuky, ihned k ní přiběhne, aby zahnal případného vetřelce.
Pes si navíc vyznačuje své teritorium, což mnohé šelmy respektují.
Vzrostlý slepičí les je sám o sobě přirozenou ochranou před útoky shora a poskytuje dostatek úkrytu před dravými ptáky. Provedeme-li design tak, že pro bylinné patro vyhradíme dlouhé úzké pásy mezi stromy, pro dravce bude mnohem obtížnější trefit se do mezery a ulovit pasoucí se slepici.
Na internetu jsem našel údajně velmi účinný typ, jak se vypořádat s potkany. Jedná se ovšem o strategii, která hraničí s řešením mechanickým.
Do železného sudu nastražíme jakékoli maso a necháme potkany, aby do něho přes noc nalezli. Potom sud zavřeme a necháme jeden až dva týdny stát.
Protože potkani se při nedostatku potravy navzájem požírají, zůstane časem v sudu jen jeden nejsilnější jedinec. Toho pustíme zpátky do přírody, aby likvidoval ostatní potkany.
Pokud jde o mechanická řešení, základem je dobře utěsněný kurník, v němž se slepice na noc zavírají. Velká část živočichů nebezpečných pro slepice, jako jsou potkani, kuny, tchoři, lišky či sovy, loví v noci. Proto má smysl na noc kurník zavírat.
Dobře oplocený výběh nebo elektrický ohradník mají rovněž svůj význam. Dále lze použít nejrůznější pasti, jestřábí koše (ty jsou ale nelegální) apod., podle toho s jakým zvířetem máme potíže.
Proti dravým ptákům se doporučuje natáhnout do výběhu v pravidelných odstupech (cca 60 – 90 cm) vlasec.
Chemická řešení, kam spadají především různé typy jedů či postřiků, mohou zamořit zahradní ekosystém a jeho okolí toxickými látkami. Je proto lepší se jim vyhnout. Osobně považuji za nejúčinnější biologická řešení v kombinaci s dobrým kurníkem, který se na noc zavírá.
Poznámka na závěr: Tento článek byl veden snahou shromáždit pro případné zájemce o soběstačný chov slepic užitečné informace do uceleného celku. Článek je ovšem hypotézou.
Dalším logickým krokem by měla být fáze testování získaných informací v konkrétních podmínkách.
Nedávno jsem například zjistil, že naše slepice ani po dvou dnech o hladu nezačaly žrát semena dřezovce trojtrnného, která jsem jim přinesl z olomouckého parku.
————————————————————————————————————————————————–
O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.
————————————————————————————————————————————————–
O slepicích a vejcích
Kur domácí alias slepice žije s člověkem relativně dlouho. Jde o tvora nenáročného na bydlení, stravu i ošetřování, navíc je přizpůsobivý a užitečný. Po staletí se pohyboval kolem domu, kde se živil tím, co našel, a přebýval, kde se naskytlo – například ve větvích stromů nebo na trámech. Sběr vajec probíhal spíš náhodně než organizovaně.
Slepice, které kvůli poklesu produktivity skončí se snáškou vajec, a stanou se tak z ekonomického hlediska pro výrobce přebytečnými, většinou čeká neblahý konec na jatkách. Existuje však i jiná možnost a tou je odkoupení (stále ještě) mladých zvířat do domácí péče.
Přirozeně se slepice dožívají mnohem vyššího věku, než kolik je jim vyměřeno ve velkochovu. Adopcí slepic a propagací slepičí pohody se zabývá nezisková organizace Slepice v nouzi. Ta na svých stránkách uvádí, jak mohou lidé slípky z průmyslu zachránit a dát jim šanci na lepší život.
Chov drůbeže pro vejce ve velkém začal v naší zemi až v 60. letech minulého století. Do té doby šlo typově spíš o větší malochovy, kde měly slepice obdobné podmínky jako v domácích hospodářstvích, jen kurníků bylo víc pohromadě.
Taková výroba vajec byla náročná zejména na manuální práci a nepříliš rentabilní. Bez zefektivňujících postupů, které známe dnes (prošlechtěná nosná plemena, řízené krmení a svícení) se nevyplácela, byť tehdy byly slepice jistě spokojenější.
S rozvojem zemědělské velkovýroby a krmivářského průmyslu vznikly i drůbežářské velkochovy, které uzavřely slepice do klecí.
Od 80. let roste ze strany spotřebitelů celosvětově požadavek na životní pohodu (takzvaný welfare) slepic chovaných ke snášení vajec (nosnic). Komfort slepic a jejich podmínky jsou pak tématem k diskuzi i v našich zeměpisných šířkách. Také proto dnes existují alternativní chovy, které jsou k slepicím ve větší či menší míře ohleduplnější.
Vejce ze zemědělské velkoprodukce se rozlišují podle toho, jak a kde žijí slepice, které je snášejí. Dnes již mnozí vědí, že čísla 0, 1, 2 a 3, jimiž začíná kód na skořápce každého vejce, tuto skutečnost spotřebiteli prozrazují. Pojďme si o typech chovů říct něco víc.
Klec jako životní prostor
Nejčastěji se v běžném obchodě setkáváme s vejci, jejichž skořápkový kód začíná trojkou. Jde o vajíčka, která přišla na svět v klecích.
Ze všech typů vajec bývají nejlevnější, což je způsobeno vyšší a častější snáškou slepic spolu s jejich menší chutí k jídlu.
Chov slepic v klecích se považuje za ekonomicky nejvýhodnější, což je nejspíš důvod toho, proč tak žije drtivá většina nosnic v Česku (v roce 2016 šlo o 90,24 % z nich).
Pokud jsme schopni odhlédnout od skutečnosti, že jde o živé tvory, lze konstatovat, že nosnice v kleci představuje nejnižší výrobní náklady na jedno vejce.
Dodejme, že v klecových systémech jsou vejce nejméně znečištěna trusem, což zároveň představuje i nižší riziko bakteriální nákazy. Výhodu představuje i nižší počet slepic chovaných pohromadě, což snižuje riziko vzájemného napadání.
Klece skrývají také další překvapivé pozitivum: je v nich nejnižší úmrtnost zvířat.
Od počátku roku 2012 se mohou k chovu slepic používat pouze takzvané obohacené klece. Do té doby mohla zvířata trávit svůj život v klecích neobohacených, ve kterých měla menší prostor, konkrétně alespoň 550 cm2 na nosnici, s výškou klece 40 cm.
Sedmým rokem ovšem platí, že klec pro chov slepic musí každé slepici poskytovat nejméně 750 cm2 a minimální plocha celé klece musí být 2000 cm2.
Vedle přidaného prostoru odpovídajícího zhruba ploše dopisní obálky zaručuje legislativa slípkám v obohacených klecích i snáškové hnízdo, prostor s podestýlkou pro hrabání a zobání, 15 cm hřadu pro každou obyvatelku nebo plochu pro zkracování drápů.
Zrovna tak je vymezena i minimální délka krmítka (12 cm na nosnici) a dvě napáječky v kleci. Klece mohou být určeny pro 6, 20 nebo i 40 slepic a úměrně jejich počtu pak roste i velikost klece.
Na druhou stranu se zvířata v klecích během svého života nesetkají s denním světlem a potlačeny jsou i jejich další přirozené touhy, jako je například vyhrabávání a zobání drobných živočichů či kořínků. Otázkou také zůstává, jak kvalitně jsou předepsané požadavky dodržovány.
Zatímco nosnice z domácího chovu je za rok schopna vyprodukovat zhruba 200 vajec, nosnice ze zemědělské výroby pak 300, nebo dokonce víc.
Hala plná slepic
Vajíčka označená číslicí 2 oznamují, že spatřila světlo světa v halách. Halové chovy jsou buď podestýlkové, nebo ve voliérách. Hustota osídlení nesmí v obou případech překročit devět slepic na metr čtvereční a sklon podlahy musí být menší než 14 % či 8 °. Místo na hřadu mají nosnice v halách také 15 cm.
Podestýlková zařízení musejí disponovat 1 m2 na 9 nosnic, třetinu plochy má tvořit podestýlka k hrabání a zobání.
Používají-li se ke snášce jednotlivá hnízda, musí jich být tolik, aby na jedno připadlo maximálně sedm ptáků.
Slípky v podestýlkových chovech tráví v porovnání s nosnicemi v klecích více času pohybem, popelením i hrabáním. Mají také o 10 % vyšší denní spotřebu krmiva než slepice ustájené v klecích.
Voliérový chov poskytuje slepicím v halách hřady a krmítka v různých patrech – ta smějí být nanejvýš čtyři. V moderních voliérových chovech se řízeným osvětlením imituje stmívání, díky čemuž mají slepice dost času dostat se na hřady. V těchto typech ustájení se slepice v rámci boje o pozice vzájemně napadají (i požírají) častěji, než je tomu u slepic v klecích.
Výlet na vzduch povolen
Slepice, které mají možnost prožít část svého života venku a pohybovat se podle libosti, snášejí vejce označená číslicí 1. Taková zvířata mají z haly či kurníku celodenní přístup do otevřených výběhů.
Jejich hustota nesmí být vyšší než 2,5 tisíce na jeden hektar půdy, případně jedna nosnice na 4 m2.
Výběhy se nesmějí rozprostírat dále než v okruhu do 150 metrů od nejbližšího hrabaniště budovy, případně se musí ve výběhu nacházet dostatečný počet přístřešků. Na papíře vypadá takové bydlení jako ráj.
Krabice s vajíčky mohou nést různá označení a přízviska, jen málo z nich však má svůj význam ukotvený v legislativě. Jde často spíše o výsledek práce drůbežárenských marketérů. Zákonné označení vajec na balení je například „čerstvá“. Taková jsou však prakticky všechna, která patří do třídy A (jiná na českých pultech nenajdete, více jsme o nich psali v minulém vydání).
Ovšem vágní přídomky jako „pohodová“, „farmářská“, případně „fit“ nemusejí znamenat nic výjimečného. Za farmu lze považovat jakoukoliv drůbežárnu a o tom, co je slepičí pohoda, se můžou vést sáhodlouhé diskuze. Pokud se však setkáte s konkrétním tvrzením, jako například Omega-3, je povinností výrobce dodržet konkrétní minimální obsah omega-3 mastných kyselin v tuku.
Okem producenta však ustájení slepic ve volném chovu znamená vyšší náklady a spotřebu krmiva, nižší snášku a horší hygienické podmínky. Vejce z takového chovu jsou také více znečištěná a nosnice častěji umírají v důsledku kanibalismu a stresu.
Vztahy mezi slepicemi se řídí hierarchicky, a pokud je mnoho zvířat pohromadě, může se stát, že se ozobávají a působí si navzájem těžká poranění až smrt. Volné chovy se proto hodí pro menší skupiny nosnic, které nepřesahují dva tisíce zvířat.
Ekologie a udržitelnost na prvním místě
Slepice z ekologicky udržitelných chovů snášejí vejce, jejichž označení na skořápce začíná nulou. Vybavení haly, kde ptáci žijí, je podobné jako u volných chovů s výběhem, zrovna tak jako požadavky na slepičí životní pohodu. Rozdíl je v krmení. V ekologické produkci musejí nosnice dostávat ke krmení směsi z ekologického zemědělství.
V těchto chovech mají podobně jako slepice z volného chovu lepší životní podmínky blízké jejich přirozenému chování. Mohou pobývat venku, popelit se, hrabat či se uchýlit do přístřešku podle vlastního uvážení.
Úhyn takových zvířat je stejně nízký jako u nosnic v klecích, což je způsobeno menšími hejny s méně konflikty.
Jejich vejce jsou větší, na druhou stranu jich není tolik a doba, po kterou snášejí, je ze všech zmiňovaných chovů nejkratší.
Vyřčené i nevyřčené otázky
Na rozdíl od přesvědčení mnoha lidí je používání antibiotik v drůbežích chovech povoleno výhradně k léčebným účelům. Po léčbě antibiotiky existuje zákonná podmínka dodržovat takzvané ochranné lhůty.
Ty zajišťují, že vejce i samotná drůbež smějí na trh až když je po léčbě a antibiotika jsou z organismu vyloučena.
Za uplynulý rok zaznamenal evropský Systém rychlého varování pro potraviny a krmiva (RASFF) pouze jeden případ záchytu antibiotik ve vejcích v celé EU.
Používání růstových hormonů je zakázáno, a to jak u nosnic, tak u jiných hospodářských zvířat. Vysoké snášky u nosnic jsou výsledkem šlechtění plemen, nikoliv hormonální stimulace. Jiné slepice se chovají na vejce (leghornky, vlašky, minorky) a jiné na maso (plymutky, australky, sasexky, hempšírky).
Používání pesticidů v drůbežářských chovech je pod veterinární kontrolou. V době fipronilové kauzy se u českých vzorků nevyskytly žádné problémy. Každá šarže dovozových vajec je v současné době na fipronil před puštěním do prodeje kontrolována, v případě pozitivního nálezu se vůbec neuvede na trh. Zároveň je třeba dodat, že objevení pesticidu fipronilu ve vejcích bylo víceméně náhodné.
Barva skořápky, žloutky a nákaza
Domácí vajíčka jsou obecně spotřebiteli vnímána jako lepší. Většinou pocházejí od slepic, které mají přirozenější životní prostředí než ty, od nichž pochází většina vajec kupovaných.
Výsledkem může být barevná intenzita žloutků závislá na ročním období a bohatší nutriční výbava. Menší počty slepic v domácích podmínkách mají jasnou hierarchii, kterou členové hejna většinou respektují.
Vztahové problémy (a související stres) typické pro volné chovy tak odpadají.
Mikrobiální kontaminace může být na druhou stranu u domácích vajec větší problém než u kontrolovaných velkochovů. Toto riziko také údajně roste s věkem slepic.
V klecových chovech snášejí nosnice 48 až 64 týdnů. Když klesne jejich snáška pod 65 %, bývá snáškový cyklus ukončen. To představuje pro slepici z důvodu zhoršování kvality skořápky porážku.
Domácí slípky mohou snášet i ve zralém věku.
Barva skořápky – ovlivňuje ji plemeno nosnice. Bílá vejce snáší například leghornka, rodajlendka červená, hempšírka nebo sasexka pak hnědá. Vejce plemene araukana mají skořápku zelenou.
Brýle proti kanibalismu – vypadají jako brýle, ve skutečnosti jde o klapky před oči, které sedí na zobáku, k němuž jsou skrz nozdry připevněny. Slepice nevidí a neklove ostatní.
Hrabaniště – suchý prostor pro hrabání slepic. Může jím být podestlaná podlaha nebo kryté místo s jemným pískem, hoblinami či popelem. Slepicím slouží k čistění a zbavování se parazitů.
Hřad – bidýlko pro slepice, na kterém ptáci během spánku nebo odpočinku sedí (neboli hřadují).
Kauterizace zobáku – technika, jíž se slepicím speciálním přístrojem zkracuje zobák, aby se navzájem nezraňovaly. Někdy se slepice v chovu oštipují, až požírají.
Důvodem je jejich nespokojenost, která může mít mnoho příčin (nevhodná teplota, vlhko, sucho, málo místa, mnoho slepic v hejnu, parazit, hlad, žízeň, choroba, nevhodné krmení).
Kauterizací se elektrickým proudem zkrátí slepici zobák tak, aby mohla přijímat potravu, ale nemohla klovat.
Přepeření – pelichání a následná obnova peří. Slepice během tohoto období přestávají snášet vejce, protože jde o vysilující proces, při němž se tělo detoxikuje a regeneruje. V přírodě je řízen hormonálně jako reakce na délku slunečního svitu. Probíhá rychle a postupně, nejčastěji pozdě na podzim.
Na pelichání však může mít významný vliv také stres, čehož se využívá ve velkochovech při takzvaném nuceném přepeřování. To je u nosnic vyvoláváno snížením dávek krmiva a nedostatkem svícení. Cílem je snaha o minimalizaci výrobních nákladů. Po čase snášení totiž klesá kvalita skořápky. Přepeřením dojde k detoxikaci organismu a nosnice po něm může zahájit druhý snáškový cyklus.
V něm snáší větší vejce s pevnější skořápkou než dřív, ale už jich nebývá tolik.
Sprej proti kanibalismu – funguje tak, že jím nastříkané slepice jsou od sebe pachem odpuzovány a neklovou se.
Snáška – kladení vajec u slepic. V ornitologii a myslivosti se používá častěji „snůška“.
Skořápka – Základem skořápky je organická hmota, která je tvořena bílkovinnými vlákny kolagenové povahy. Vlákna tvoří jemnou síť prostupující celou skořápkou, která je vyplněna anorganickou hmotou, v níž převládá uhličitan vápenatý.
Pevnou skořápku pokrývá kutikula, což je bílkovinná kluzká vrstva, která slípce usnadňuje snášení. Po snesení vejce zasychá a zakrývá póry ve skořápce, čímž chrání vejce před pronikáním mikroorganismů dovnitř a odpařováním vody z bílku ven.
Běžně je skořápka silná 0,2 až 0,8 mm a velmi pevná, i když křehká. Tvoří zhruba 10 % celkové hmotnosti vejce.
Tvorba vejce – Proces tvorby vejce trvá 22 až 27 hodin, jednotlivá vajíčka rostou ve vaječníku slepic postupně. Za 15 minut po ovulaci se dostává žloutek do nálevky vejcovodu slepice. Tudy prochází během 18 až 25 minut. V části vejcovodu, kde se tvoří bílek, se zdrží zhruba tři hodiny, v krčku vejcovodu dalších cca 60 minut. Nejdéle tráví vejce v děloze – 20 až 24 hodin.
Užitková nosnice – dospělá slepice kura domácího, která dosáhla snáškové zralosti a jejím životním posláním je snášení vajec.