Syndrom zavrženého rodiče má dvě špatná řešení

V některých politováníhodných případech dochází k tomu, že jeden z rodičů (obvykle rodič, který má dítě v péči) začne trvale manipulovat dítě proti druhému rodiči, mařit jejich styky a snaží se nastavit dítě na nenávist k druhému rodiči. Vytváření syndromu zavrženého rodiče je vůči dítěti velmi poškozující jednání. Tento článek se zaměřuje na otázku, jakým způsobem se zavržený rodič může bránit a jaký může zvolit postup, aby své dítě zcela neztratil. 

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči (ať již fakticky či na základě soudního rozhodnutí), a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a má právo na osobní styk s dítětem. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány. 

Pojem syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80.

 let a definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů.

Její příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů.[1] 

Podle Gardnera existují následující projevy syndromu zavrženého rodiče[2]: 

  1. Kampaň shazování – Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Často i bez přímého dotazu odborníka začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů, a tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání. 

  2. Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti – Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují nelogicky a vágně. Při bližším dotazování nejsou schopny uvést nic konkrétního. 

  3. Nedostatek ambivalence – Dítě vnímá rodiče černobíle, pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby, naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést současně kladné i záporné rysy ani u jednoho z rodičů. 

  4. Reflexivní podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů – Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě silnější a důraznější než u programujícího rodiče. 

  5. Chybějící pocity viny – Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu, za výživné. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest. 

  6. Přítomnost vypůjčených scénářů – Děti často používají slovní spojení a výrazy, které pro ně nejsou vzhledem k jejich věku typické. Takovým výrazům často při doptání ani nerozumí. Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče. 

  7. Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče – Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve vřelý vztah, jsou nyní také zavrhováni. Pokud se snaží o kontakt, jsou označeni, že obtěžují, dárky od nich jsou bez pocitů viny odmítány nebo přijímány bez sebemenšího vděku

Podle závažnosti je pak možné rozlišovat syndromy zavrženého rodiče mírný, střední a těžký, a to podle míry intenzity výskytu výše uvedených symptomatických projevů.

Jak syndrom zavrženého rodiče vypadá – pohledem Krizového centra pro děti a rodinu[3]

Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a zneužívají práva dítěte vyjádřit svůj svobodný názor a trvají na vyslechnutí názoru dítěte odborníkem. Někteří z těchto rodičů již dlouhodobě ovlivňují a manipulují názor dítěte bez ohledu na jeho potřeby.

K tomu často přispívá fakt, že dítě je dlouho izolováno od druhého rodiče a jeho světa (popř. kontakt s ním je velmi omezený), a to i vlivem nemocnosti dítěte, která často není reálná.

Nebo právě naopak může dítě na stres (který mu manipulující rodič způsobuje tím, že ho do konfliktu rodičů vtahuje) psychosomaticky reagovat častou nemocností. Zda je dítě dlouhodobě manipulované, pozná odborník během spolupráce s celou rodinou.

Zkušený odborník pozná manipulaci z rozhovoru s dítětem a především z projektivních metod zaměřených na diagnostiku rodinné situace. V tomto případě je dítě rozhovorem na zjišťování jeho názoru neadekvátně zatíženo, protože tato situace vyvolává v dítěti konflikt (vlastní integrita versus přání manipulujícího rodiče). 

Ze zkušeností Krizového centra vyplývá, že pokud k manipulaci dochází dlouhodobě, může u dítěte docházet k rozvoji velkých psychických obtíží. Dítě v rozhovoru pak verbálně zprostředkovává odborníkům zkušenosti a názory manipulujícího rodiče, jehož manipulacím je denně vědomě či nevědomě vystaveno. 

Manipulující rodič má dítě v péči a vytváří syndrom zavrženého rodiče; zavržený rodič potkává dítě pouze občas, popř. vůbec.

Dítě nechce zavrženého rodiče vidět z důvodu, že manipulace a tlak na dítě jsou natolik velká a chování manipulujícího rodiče je účelně programující, že dítě nemá tolik sil a schopností mu vzdorovat.

Z důvodu psychické sebezáchovy se rozhodne pouze pro jednoho rodiče, kterého udělá spokojeným, aby nemuselo řešit neřešitelný rozpor mezi rodiči. 

Manipulující rodič předkládá zmanipulované dítě jako důkaz o tom, jak je druhý rodič nesmírně špatný. Pečlivě dítě očkuje, aby podalo u odborníka co největší výkon, tj. svědectví o tom, jak rodiče nenávidí, jak je z něj dítě fyzicky či psychicky nemocné, jak instituce trápí dítě tím, že se musí vidět s druhým rodičem, číst od něj dopisy atd. 

Nejviditelnější symptomy syndromu zavrženého rodiče: 

  • potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí,
  • narušené vztahy s původní rodinou – zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče,
  • zákaz poskytování informací o dětech (mateřská škola, základní škola, lékaři, vedoucí kroužků),
  • nenávist k novému partnerovi zavrženého rodiče,
  • prodlužování soudního řízení,
  • kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem,
  • spory rodičů o výživné, rozdělení majetku, bytové problémy.

Syndrom zavrženého rodiče má pro dítě řadu negativních důsledků, a to zejména ztrátu všeho, co souvisí se zavrženým rodičem, zabrzdění či deformace emocionálního vývoje a zbrzdění či deformace psychosociálního vývoje. 

Právní posouzení manipulace dítěte proti druhému rodiči 

Jednání manipulujícího rodiče, kterým pěstuje v dítěti negativní pocity proti druhému rodiči, pochopitelně odporuje řadě zásad, kterými by se měl rodič při výchově dítěte a péči o ně řídit, jak jsou definovány v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Je zřejmé, že rodič v takovém případě nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně. 

Při právním posouzení jednání manipulujícího rodiče je nutno zdůraznit porušení zejména následujících zásad vymezených v příslušných ustanovení o.z.:

  • Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.“ (§ 875 odst. 1 o.z.) – Ztráta jednoho rodiče a ohrožení zdravého emocionálního a psychosociálního vývoje je zcela určitě v příkrém rozporu se zájmem dítěte. Manipulující rodič upřednostňuje své stanovisko a pohled na věc před zájmem dítěte. Vhodně to formuloval Ústavní soud, který se manipulací jednoho rodiče proti druhému zabýval a výslovně uvedl, že: „Úkolem rodičů by mělo být…, aby rodiče opustili své egoistické, mnohdy dokonce nízké „zájmy“ (například v podobě přinášení příjemných vnitřních pocitů trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě). Každý rodič by si měl být vědom toho, že priorita zájmu dítěte platí mimo jiné proto, že důsledky ignorování zájmu dítěte se v jeho sféře (v jeho životě, ať již aktuálním či budoucím) projeví intenzivněji negativně než v životě rodiče jako člověka dospělého; dítě totiž není „hotová“ silná osobnost, a není schopno se s uvedenou situací vypořádat, takže často nese psychické šrámy při cestě svého dospívání po celý život.“[4]
  • Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě“. (§ 876 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič zcela vyloučí druhého rodiče z výkonu rodičovské odpovědnosti, názory  a přístupy druhého rodiče jsou ignorovány a druhý rodič tak fakticky zcela ztrácí jakýkoliv vliv na dítě, jeho výchovu a péči o něj. 
  • Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.“ (§ 884 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak vychovává dítě v nenávisti k druhému rodiči, vede ho ke konfliktnímu přístupu a extrémně kritickému pohledu na blízkou osobu. Rovněž se dítě učí odmítat řešení rozporů pomocí dohody či kompromisu, dítě je vedeno k odmítání přirozených autorit. 
  • Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“ (§ 888 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak styk staví do styku faktické překážky (zveličování zdravotních problémů, plánování jiných aktivit dítěti, odmítá předávat dítě apod.), tvrdí, že dítě se s druhým rodičem setkávat nechce a využívá všech prostředků, aby styk mezi dítětem a druhým rodičem zmařil. 
  • Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.“ (§ 889 o.z.) – Manipulující rodič naopak záměrně dítě programuje na negativní pocity vůči druhému rodiči, nezřídka uvádí dítěti nepravdivé či zkreslené údaje o druhém rodiči, zveličuje jeho nedostatky a nechává dítě v plné míře pocítit svou vlastní nenávist a výhrady vůči druhému rodiči. Často hovoří velmi negativně o druhém rodiči s třetími osobami před dítětem. 

Z hmotněprávního hlediska tedy není pochyb o tom, že manipulace pečujícího rodiče proti druhému rodiči odporuje celé řadě zákonem vymezených zásad a je zjevně v příkrém rozporu se zájmem dítěte.

Ústavní soud ve vztahu k manipulaci jednoho rodiče proti druhému zdůraznil právo dítěte poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas, a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý, neboť vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému.[5] Právní posouzení tak v konečném důsledku nebývá složité. 

Podstatně obtížnější je ale prokázání manipulace a volba vhodného procesního postupu. Ten by měl být zvolen tak, aby došlo k nápravě poškozeného vztahu mezi zavrženým rodičem a dítětem a zároveň se předešlo silovému a necitlivému řešení, které by mohlo dítě značně psychicky poškodit. 

Prokazování syndromu zavrženého rodiče

Největší obtíží v řízení bývá manipulace pečujícího rodiče odhalit a zejména je prokázat. Stěžejním důkazním prostředkem obvykle bývá znalecký posudek, nelze však spoléhat na to, že znalec manipulace druhého rodiče odhalí. Možnosti znalce jsou totiž limitované. Z tohoto důvodu je vhodné znalce seznámit se skutečnostmi, z nichž druhý rodič dovozuje existenci manipulace pečujícím rodičem.

Budete mít zájem:  Zumba – tancem ke zdraví i hubnutí

Důležité je však držet se faktů, ideálně takových, která lze potvrdit i jinými důkazy. Zejména je vhodné poukazovat na existenci znaků syndromu zavrženého rodiče, jak byly popsány výše. Je vhodné se zdržet bezdůvodného osočování a emotivního napadání pečujícího rodiče, neboť z toho může být vyvozována pouze intenzita konfliktu mezi rodiči, nikoli však závěr o manipulaci pečujícím rodičem.

 

Problémem zjišťování manipulace ve znaleckém posudku bývá rovněž časové hledisko, neboť syndrom zavrženého rodiče se obvykle postupem času zhoršuje a znalecké posudky jsou často provedeny až s delším časovým odstupem po zahájení řízení. Manipulující rodič může této prodlevy využít k dalšímu tlaku a působení na dítě, dítě je v zavržení druhého rodiče dále utvrzováno a bývá těžší škody napravit.

Rovněž dochází bohužel k tomu, že dlouhodobé odpírání kontaktu s dětmi a s tím způsobená frustrace může vést u zavrženého rodiče k iracionalitě a problematickému chování, někdy dokonce i k agresivnímu jednání.

Takováto reakce zavrhovaného rodiče pak je pro manipulujícího rodiče potvrzením o jeho pravdě a tom, jaký je druhý rodič objektivně psychiky nevyrovnaný a má negativní vliv na dítě.

Druhý rodič může být takto negativně hodnocen i příslušným znalcem, což se pak samozřejmě může projevit (a obvykle projeví) i v rozhodování soudu, pro který je znalecký posudek jedním ze stěžejních důkazů.

Tomu je nutno předcházet, s frustrací vědomě pracovat a tlakům ze strany manipulujícího rodiče nepodlehnout, a to i za cenu terapie či jiných prostředků, které umožní zavrhovanému rodiči zátěžovou situaci zvládnout. 

Někdy mohou být manipulace a ovlivňování spíše zjištěny v rámci probíhající rodinné terapie či asistovaného styku, kde dochází k delšímu sledování rodiny v průběhu více setkání a vzájemných interakcí mezi rodiči a dítětem.

Odborníci, kteří pracují s rodinou delší dobou, mohou být lépe schopni vyhodnotit, který z rodičů skutečně aktivně spolupracuje s odborníky a má zájem na zlepšení situace a který rodič naopak spolupracuje pouze formálně, či vůbec.

Je totiž nutno pečlivě odlišovat případy, kdy k odmítání druhého rodiče dítětem dochází na základě programování pečujícího rodiče a kdy naopak dítě odmítá druhého rodiče z jiného důvodu zcela nezávislého na chování pečujícího rodiče (např. právě v důsledku chování druhého rodiče k dítěti, odmítání nového partnera druhého rodiče apod.).

Výhodou terapie či práce v krizových centrech může být i lepší časová dostupnost a snazší zahájení již v počátečních fázích řízení. Při volbě příslušného zařízení je vhodné se zaměřit na ta, která mají se syndromem zavrženého rodiče zkušenost a umí s ním pracovat.

Je otázkou, nakolik je možno zjišťovat manipulace dítěte při výslechu dítěte soudem.

Lze mít za to, že zkušený soudce může sám identifikovat nesrovnalosti ve výpovědi dítěte, nedostatečnost důvodu pro zavržení rodiče, použití formulací a termínů neodpovídajících věku a vyspělosti dítěte apod.

Nicméně nelze na to spoléhat, neboť soudce ze své podstaty není dětským psychologem a odhalit manipulace je obtížné i pro kvalifikovaného odborníka.

Nelze však podceňovat ani jiné důkazní prostředky, které mohou odhalit manipulace, zejména může být hodně vypovídající komunikace mezi rodiči, či svědecké výpovědi nestranných osob, které jsou s dítětem a jeho rodiči v kontaktu.

Při dokazování může být vhodné se soustředit nejen na prokazování samotné probíhající manipulace (což bývá obtížné), ale i na prokazování existence některých ze shora specifikovaných znaků syndromu zavrženého rodiče, jak jsou popsány výše (zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče, zákaz poskytování informací o dětech ze strany třetích subjektů, kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem apod.). Tyto skutečnosti se totiž prokazují snáze. Tyto důkazy mohou být případně vodítkem nejen pro soud, ale i pro znalce, který se pak může spíše zaměřit na otázku, zda je u dítě podporován vznik syndromu zavrženého rodiče. 

Druhá část článku, kterou v nejbližších dnech najdete na portálu Právní prostor.cz, se bude zabývat právními možnostmi obrany zavrženého rodiče.

Syndrom zavrženého rodiče má dvě špatná řešení

[1] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_zavr%C5%BEen%C3%A9ho_rodi%C4%8De .

[2] Gardner, R.A. (1996) – Syndrom zavrženého rodiče, Praha: MPSV.

[3] Následující kapitola je převzata z knihy Čí je to hra? od Zlaty Knetlové a kol., text použit se souhlasem autorů. 

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.

[5] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17.

Pedagogicko-psychologicka poradna, Bruntal, p.o

SYNDROM „PAS“(Parental Alienation Syndrome)

SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE V ČESKÉ REPUBLICE

PhDr. Eduard BAKALÁŘ, CSc., psycholog, soudní znalecDoc. Mgr. Ing. Daniel NOVÁK, CSc., advokát

I. Úvodem

Do roku 1996 byl syndrom zavrženého rodiče u nás znám jen menší skupině specialistů dětských psychologů a psychiatrů, sledujících anglickou odbornou literaturu.

U nás však byla již po desetiletí zmiňována škodlivost popouzení dítěte jedním rodičem proti druhému a indikována jak psychology a psychiatry, tak i rámci rodinněprávních sporů před soudy. Jeden z podrobnějších výzkumů v tomto směru (Trnka, 1974) prokazuje přímou závislost stupně maladaptace dítěte na míře jeho popouzení.

Jev popouzení dítěte proti druhému rodiči je v západní civilizaci univerzálně znám již dlouhou dobu, odborně byl však popsán až začátkem století dvacátého.

Byl to teprve Američan R.A. Gardner, který si v 80. letech jako první povšiml a popsal další charakteristiky tohoto jevu a jeho důsledků. Nazval je syndromem zavrženého rodiče, dále jen SZR. Gardner prokázal, že dítě závislé na jednom rodiči a tímto popouzené proti rodiči druhému si začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů vůči tomuto rodiči, kterého nakonec zavrhne.

Popouzející, podle Gardnera programující, rodič pak později už nemusí tyto postoje přímo posilovat (tak jako na začátku), dítě samo všechny své zkušeností s rodiči dělí do černobílé šablony „hodný rodič – zlý rodič“ a samo se snaží zalíbit tomu, s kým žije, na kom je závislé a koho má tudíž „raději“. V odborné literatuře nalezneme několik definic SZR, všechny se z velké části překrývají.

Citujeme jednu z posledních: „O syndromu zavrženého rodiče hovoříme, dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu – tomu hodnému, milovanému – rodiči a současně k nekompromisního zavržení druhého rodiče, toho zlého, nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem.“ (Koeppel, Koodje, 1998).

Dodáváme: Dítě ztratilo normální spektrum citů pro oba rodiče.

Jedno z důležitých diagnostických kriterií SZR je, že míra obviňování, nenávisti ze strany dítěte je zcela nepřiměřená skutečné vině či nějakému nedostatku zavrženého rodiče.

Gardner všechny své poznatky zpracoval do základní publikace The Parental Alienation Syndrome (1992), kde kromě podrobného výkladu mechanizmů SZR nalezneme řadu kasuistik, historii řešení sporů u evropských i jiných kultur, návod pro postup pracovníků v oblasti duševního zdraví, směrnice pro právní, resp. soudní postup apod. Jeho zásluhou se tento syndrom – v anglosaských zemích označovaný zkratkou PAS – stal živě diskutovaným problémem.

Vydání překladu vybraných částí Gardnerovy knihy bylo iniciováno Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR jako jeden z projektů Roku rodiny 1994. Publikace je určena pro pracovníky odborů sociální péče okresních či obvodních úřadů, kteří jsou ministerstvem metodicky řízeni.

Těchto odborů je v České republice přibližně 100 a jsou obsazeny asi 500 sociálními pracovníky, jejichž prací je m.j. i zastupování nezletilých u opatrovnických soudů, jak to orgánům sociálně právní ochrany dětí přísluší podle ustanovení § 37 zákona o rodině a hlavy druhé téhož zákona. Od r.

1996 mají tito pracovníci mezi svým metodickým materiálem i popis syndromu zavrženého rodiče podle Gardnera.

O tematiku SZR postupem času projevila zájem řada dalších profesí: psychologové, manželští poradci, psychiatři, soudní znalci, soudy i advokáti. Dnes se o tomto tématu referuje na odborných seminářích (např.

Seminář věnovaný problémům komunikace v nesporném soudním řízení pro soudce okresních soudů, pořádaný Institutem Ministerstva spravedlnosti ČR) a konferencích (např. Konference manželských a rodinných poradců v Sedmihorkách), přednáší se o něm studentům psychologie (např. FFUK).

SZR bývá uváděn v soudně znaleckých posudcích (jako příčina potíží v porozvodovém styku dítěte s druhým rodičem) a v poslední době se objevuje i jako náplň diplomových prací.

Jedna z nich (Kozáková, 1998) se např. pokouší o odhad procenta výskytu SZR v České republice.

Ve vybraných školách (s přihlédnutím k reprezentativnosti vzorku, tedy město – venkov, žáci nižších i vyšších tříd) jsou standardizovaným způsobem zjišťovány charakteristiky rodinných vztahů u žáků z jiných než tradičních rodin.

Kromě řady jiných ukazatelů se zjišťuje, jak se po rozchodu biologických rodičů dítěte v průběhu času měnil vztah dítěte k tomu rodiči, s nímž nežije. Analýza dat ukázala, že vztah k tomuto rodiči se zhoršuje (na statisticky významné hladině) způsobem, který lze interpretovat jako působení SZR.

Tematika SZR se bohužel neobjevuje na místech, kde by rozhodně měla být: v publikacích našich předních odborníků. Tak např. v knize Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě autorů Dunovský, Dytrych, Matějček (1995!) není o SZR a ani o R. Gardnerovi ani nejmenší zmínka.

Publikace jinak pokrývá velice široké spektrum všech jevů, působících negativně na dítě.

Za týrané, zneužívané a zanedbávané dítě autoři považují: “jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomě (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt.”

Čtenář nechť sám posoudí zda důsledky působení SZR do této definice spadají nebo ne.

II. Pohled na motivy a na důsledky

Motivace programujícího rodiče vyplývá převážně z těch horších (destruktivních) stránek lidské povahy, jako je motiv moci, pomsty, trestání, nenávist a agrese, jimž je dán volný průběh.

Dále se zde pravidelně podílejí motivy vysoce pochybné jako „potřeba vnějšího nepřítele“ (na kterého je možné svést všechny těžkosti a vlastní selhání) nebo egoistická snaha po výhradním vlivu na utváření psychiky „vlastního dítěte“, což nezřídka přejde v pocit vlastnictví i již dospělého dítěte. Rovněž legitimní nárok a přání druhého rodiče nejsou respektovány ale jsou ignorovány nebo vysmívány.

U dítěte s rozvinutým SZR dochází samozřejmě i k průvodním důsledkům tohoto jevu a to:

1. Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí

Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by takovou pomoc svému dítěti rád poskytl.

Budete mít zájem:  Bio v Bille: Od zrní až po steak

Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanizmy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem na úspěchu svého potomka, „své krve“.

Tento zájem působí obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře.

2) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj

a) Dítě je totiž programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc, potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie.

b) Dítě je programováno dávat volný průběh emocím nenávisti, podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty, za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, sebereflexi apod. (Takto asi vzniká živná půda pro fanatismus).

c) Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra, vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný.

Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozómech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, „jeho krve“ je ze závadného, veskrze ničemného člověka.

Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.

3) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj

a) Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role.

Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou – mnohdy nevratně – poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.

b) Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají.

Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, která dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, které dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič „jde přes mrtvoly“.

Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc, SZR operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče.

Vliv tohoto „tréninku“ působí ještě dál, dítě získá pohotovost obdobným způsobem se chovat i ke všem dalším „nepohodlným osobám“.

c) Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.

d) Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním až když je dítě starší), zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje.

e) Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností „brainwashingu“, která jej hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj „falešné já“, nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což jej celoživotně poznamenává.

III. Pohled advokáta

Naše soudy se s problematikou SZR běžně setkávají již řadu let, lze dokonce konstatovat, že tato problematika, spojená převážně se znemožňováním styku s tím rodičem, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, tvoří značnou část opatrovnických kauz. Novela zákona čís.

94/1963 Sb., o rodině, která nabyla účinnosti od 1.8.1998, převzala původní dikci ustanovení § 32, podle kterého mají rozhodující úlohu ve výchově dětí jeho rodiče, ale pro případ nerespektování tohoto ustanovení jedním z rodičů nově uvádí v ustanovení § 27 odst.

2, že bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. S tím do značné míry souvisí i ustanovení § 27 odst.

4 téhož zákona, podle kterého může nyní soud upravit i styk dítěte s jeho sourozenci a prarodiči.

V praxi však bude samozřejmě záležet především na tom, jak operativně budou opatrovnické soudy postupovat. Při dnešním zatížení opatrovnických soudů, které se po 1.8.

1998 dále zvýšilo jejich povinnou asistencí u každého rozvodového řízení, lze o zrychlení rozhodování v opatrovnických věcech spíše pochybovat.

Jestliže pak odvolací soud bude s konečnou platností rozhodovat o případné změně výchovy, tedy o svěření nezletilého dítěte do výchovy druhému rodiči, až kupříkladu po dvou letech, což je v současnosti běžné časové rozpětí mezi podáním návrhu a konečným rozhodnutím ve věci, potom psychické účinky SZR mohou být tou dobou už takové, že bude pro dítě z hlediska jeho dalšího stressu často menším zlem ponechání u původního rodiče, nežli jeho svěření do výchovného prostředí programově líčeného „ničemy“.

Jisté je, že maření styku dítěte s druhým rodičem, pokračující i přes pravomocně uložené pokuty v občanském soudním řízení, může být kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 3 trestního zákona.

Zpravidla i podmíněně uložený trest zde už pro patologicky se chovajícího rodiče může být dostatečným podnětem k vážnému zamyšlení nad změnou dosavadního chování.

A o toto zamyšlení jde mnohem více, než o případný nástup výkonu trestu u nepodmíněných odsouzení.

Z hlediska právního lze na psychické poškozování osoby, která je ve výchově, vztáhnout i ustanovení § 215 trestního zákona o týrání svěřené osoby. Podle komentáře k zákonu se týráním rozumí nejen působení fyzických útrap, ale i působení v oblasti psychické.

Judikatura pak týrání charakterizuje jako takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti.

Podmínkou přitom není, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o takové jednání, které týraná osoby pro jeho krutost a bezohlednost pociťuje jako těžké příkoří. Konstatování míry vnímání tohoto působení dítětem pak leží v rukou soudních znalců.

Třebaže skutková podstata tohoto trestného činu je výše popsaným poškozováním často naplňována, zdá se, že tato hanebnost, páchaná na dětech v masovém měřítku a snižující tak duševní zdraví budoucích generací, je jen zřídka soudy řešena a ještě řidčeji, je-li vůbec, sankcionována.

Možná i ve vylíčených problémech jsou kořeny nejrůznějších patologií, které pak objevujeme ve světě dospělých.

Posiluje se tím také neúcta k právu, a to jak u patologicky se chovajícího rodiče, který se může jen vysmívat impotenci orgánů sociálně právní ochrany dětí a soudů, tak i u postiženého dítěte, které je pasivním divákem této nechutné hry, ze které si pro svoji budoucnost snadno vytvoří názor, že zákony se mohou beztrestně překračovat. Možná, že někteří povolaní odborníci o tomto problému vědí, ale nemají odvahu vystoupit. Možná, že kdyby několik rodičů bylo potrestáno – tak jak to ostatně ukládá zákon – a věc se medializovala, ostatní by si dali pozor. Zatím je to v obecném povědomí beztrestné. Avšak všeobecné důsledky tohoto neblahého stavu pohrdání právem však poneseme my všichni.

IV. Na závěr trochu statistiky

Zůstaneme-li u velmi střízlivého odhadu a řekneme-li, že jen 50 % je popouzeno proti jednomu s rodičů, pak můžeme říci, že jedna třetina těchto dětí byla popouzena mírně, druhá třetina středně a zbývající třetina silně.

Řekněme dále, že u 90 % silně popouzených dětí a u 50 % dětí popouzených středně silně se vyvine syndrom zavrženého rodiče.

Dostáváme se tak k číslu něco přes sedm tisíc dětí, které si každoročně do života odnáší vážné psychické poznamenání.

Syndrom zavrženého rodiče

Příběh z praxe

Anička je devítiletá dívka. Žije jen s matkou. Od otce odešly zhruba před necelými dvěma roky. Kontakt s otcem byl na dlouhou dobu přerušen. Otec se nyní snaží kontakt opět navázat. Rodiče se dohaduje soudně a nalezení řešení je velmi komplikované pro stále se prohlubující konflikt mezi rodiči.

Matka přivádí Aničku k dětské terapeutce, které sděluje, že v  soužití s manželem probíhalo domácí násilí, kterého byla Anička svědkem. Otec údajně nyní dělá vše pro to, aby matku poškodil, a Aničku k tomu využívá. Ve stejný den, kdy přivádí Aničku k terapeutce, má proběhnout i setkání Aničky s otcem. Anička ho uvidí po půl roce.

Matka se ptá terapeutky, jak má dceru na setkání připravit. Stále opakuje, že dcera trpí, má noční můry a otce vidět nechce. Setkání má trvat 3-4 hodiny. Aničce dává instrukce, že se nemá s otcem příliš bavit, něco mu vyprávět, na jeho otázky má odpovídat velmi stručně, nejlépe jednoslovně a setkání má vydržet, než bude zase s mámou.

Terapeutka matku upozorňuje, že tyto instrukce mohou akorát posílit Aniččin strach a nechuť se s otcem vidět. Matka ale evidentně setkání Aničky s otcem podpořit nechce a nemá kapacitu na to, aby dokázala uvažovat o tom, zda její působení přispívá k Aniččině pohodě, anebo více rozjitří její stres ze setkání s otcem.

Při další schůzce s terapeutkou matka informuje o tom, že setkání nedopadlo dobře. Otce nepřinesl Aničce žádný dárek a vyptával se jí na to, jak žije s mámou. Matka to hodnotí jako zasahující a pro dítě stresující. Otec dal Aničce na výběr několik možností, jak schůzku spolu stráví. Anička si vybrala návštěvu kina a otec ji tedy vzal do kina.

Terapeutka toto vnímá jako konstruktivní krok ze strany otce pro znovunastolení vztahu Aničky s otcem. Snaží se to matce sdělit, ale ta to přechází a věnuje pozornost stále na to, co bylo při setkání s otcem špatně. S Aničkou terapeutka pracuje na herním terapeutickém pískovišti.

Anička staví do písku tři figurky: vlka, který představuje otce, lišku, která představuje matku a jehňátko jako sebe. Jehňátko je v koutě. Matka liška jej chrání před vlkem, který doráží. Boj mezi vlkem a liškou probíhá neustále. Liška vlka k jehňátku nepustí. Je to máma, která chrání své dítě před nebezpečím, a to nebezpečí představuje otec.

Úkolem jehňátka/dítěte je být spokojené, protože pak je spokojená i máma. Anička drží v jedné ruce lišku a v druhé vlka a stále naznačuje jejich boj a občas zvedne pohled na terapeutku a čeká na její reakci.

Rozhovor o výjevu na pískovišti je ochotná rozvíjet, ale stále jen tím stejným směrem, ve kterém matka představuje dobro a otec zlo a úlohou matky je dítě před otcem ochránit. Při dalším setkání vytváří Anička na pískovišti svůj ostrov. Na ostrově je jen ona a její matka a několik zvířátek.

Budete mít zájem:  Zánět Močového Měchýře Léčba?

Terapeutka se snaží podpořit, aby Anička vyjádřila, co by chtěla na svém ostrově mít, co jí dělá radost, koho z blízkých by tam ještě chtěla mít. Anička trvá na tom, že stačí jen ona a máma. Terapeutka se při dalším setkání snaží oddělit svět a vztah s mámou od ostatního života Aničky (kamarádky, záliby, kroužky, volný čas) a hledat vlastní Aniččiny zdroje inspirace a radosti. Anička reaguje podrážděně. Na další setkání už nepřichází. Během soudního procesu soudní znalec potvrzuje manipulaci dítěte matkou ve vztahu k otci. 

Nezletilé dítě má právo na to, aby mu bylo umožněno udržovat vyvážený a kontinuální kontakt s každým z rodičů.  Od obou rodičů se mu má dostávat péče, vzdělání, výchovy a podpory. Má také právo na udržení vztahů s prarodiči a ostatními příbuznými ze stran obou rodičů.

  Rozpad vztahu rodičů je traumatickou událostí jak pro ně samotné, tak i pro jejich děti, která s sebou přináší změny na úrovni emotivní, sociální, ekonomické.

V těchto situacích je pro rodiče obtížné, a mnohdy jsou tak zranění a zahlcení, že je to pro ně dokonce i nemožné, aby uchránili děti od bolestných zážitků a pro jejich dobro se snažili dosáhnout klidného vztahu s bývalým partnerem na bázi společného rodičovství.

  V důsledku vlastního zranění a prožívání křivdy se ale v praxi často stává, že rodič vyostří konflikt ve vztahu k druhému. Děti jsou pak nástrojem, který jeden z rodičů využije k poškození druhého. Nezřídka se takto chovají oba rodiče. Dítě se ocitá v nesnesitelném tlaku, který vyřeší tak, že se přidá na stranu jednoho z rodičů. Jednoho si vybere. Poté probíhá boj o to, aby druhý rodič byl ze života dítěte odstraněn. 

Scénáře, které pak nastávají, nezřídka obsahují citové vydírání dětí, vyhrožování ztrátou lásky, děti v nich jsou postaveny před volbu jednoho z rodičů a donuceny vzdát emočně vztahu a náklonnosti k jednomu z rodičů.  Pro další vývoj a život dítěte je tento stav velmi ohrožující.

Pro zdravý psychofyzický a sociální vývoj potřebují děti oba rodiče. Vynucená ztráta jednoho z rodičů znamená pro dítě deprivaci. Dítě nemá možnost zažívat plnohodnotný citově nabitý vztah s důležitou vztahovou osobou.

V takovém případě se mluví o „zavrženém rodiči“ a pro tuto komplikovanou vztahovou situaci se používá termín „syndrom zavrženého rodiče“. 

Syndrom zavrženého rodiče popsal jako poruchu v 80. letech 20. století americký psychiatr Richard A. Gardner, která se projevuje od odmítání až po projevy nenávisti ze strany dítěte vůči jednomu z rodičů, přičemž toto chování vůči rodiči je neopodstatněné.

  Vyskytuje se především u dětí, které jsou vystaveny dlouhodobému a vyhrocenému konfliktu rodičů. Na jejím vzniku se podílí manipulace jedním z rodičů. Druhý faktor vzniku poruchy, který je v kombinaci s prvním, je na straně dítěte.

Dítě se ocitá ve velké psychické nepohodě, prožívá vnitřní konflikt a ohrožení. Zažívá ohrožení. Tuší, že když se přidá na stranu jednoho, ztratí druhého rodiče.

Tuto vnitřně trýznivou situaci vyřeší tím, že se otevřeně přikloní na stranu jednoho z rodičů (většinou toho, s kým tráví více času) a ztotožní se s jeho názorem a postoji týkající se druhého rodiče. 

V uvedeném případě na začátku článku Anička žije už delší dobu jen s matkou, která se snaží zamezit jejímu kontaktu s otcem. Otec je líčen pouze v těch nejčernějších barvách. Matka se obrací na různé instituce a jejich pomoc se snaží využít proti otci.

Pokud je jí nabídnuta jiná forma pomoci, které by byla směřována na podporu znovunastolení kontaktu otce s Aničky, tak se jim vyhýbá. Anička přejímá matčin postoj a bere na sebe úkol být spokojenou za to, když se matce daří držet otce mimo Aniččin dosah. Matku tím vlastně odměňuje.

Nedovolí si vidět věci jinak, nedokáže se radovat z věcí, které nesouvisí s matkou. To, co je špatné, je spojeno především s vlastním otcem. Za těchto okolností není možné Aničce nabídnout jiný pohled na otce. Pro Aničku by byl nepřijatelný, a to především pro to, že by mohl ohrozit její vztah s matkou.

Anička pro to ve svém okolí nevědomě vyhledává takové podněty, které jsou v souladu, nebo podporují její postoj. Ohrožující není pro Aničku ale jen jiný pohled na otce, ale i cokoliv jiného, co by mohl byť jen trochu vyvést.  Aničku z těsného pouta s matkou, a to bez zmínky o otci.

Aniččino prožívání a její vztah k sobě samé je definován matčiným bojem proti otci. Přejímá na sebe úkol, kterým je korunování matčina úspěchu v eliminování otce. Pro Aniččin citový a sociální vývoj a vývoj jejího sebevědomí, sebeobrazu, sebeprožívání je tento stav velmi ohrožující.

Naučit se mít vlastní názor, mít přístup k vlastním citům, navazovat vztahy s druhými lidmi, dávat si vlastní cíle a důvěřovat ve své vlastní schopnosti a kompetence je pro Aničku velmi ztížené. 

Syndrom zavrženého rodiče je výsledkem „naprogramování“ dětí jedním z rodičů. Vykonstruování reality teroru v rodině vzbuzuje u dítěte pocity nedůvěry, nebo nenávisti k zavrženému rodiči.

Dítě se stane závislé na rodiči, se kterým je v koalici, a podporuje jeho vizi reality. Vztah s druhým rodičem je vážně poškozen, nebo zcela zničen. Dítě začíná odmítat jakýkoliv kontakt se zavrženým rodičem. Vztah s odcizeným rodičem byl před konfliktem zdravý.

Vazba k preferovanému rodiči je při syndromu zavrženého rodiče patologicky závislá. 

Nejčastějšími nástroji, které manipulující rodič využívá k ovlivnění vztahu dítěte s druhým rodičem, jsou: očerňování druhého rodiče, limitování kontaktů, nebo neumožnění kontaktu dítěte s druhým rodičem, jednání vedoucí k odstranění druhého rodiče ze života dítěte (zákaz zmiňovat, odstranění fotografií apod.

), vyhrožování, vzbuzování obav z druhého rodiče (je označován jako nebezpečný), omezování kontaktů s prarodiči a dalšími příbuznými ze strany druhého rodiče.  Rodič, který se snaží získat do své koalice, jej přesvědčuje, že on je tím jediným, kdo dítě miluje a koho dítě potřebuje.

Často se uchyluje i k citovému vydírání: Jestli chceš být s ní/ním, tak už tě nebudu mít rád/a. Tento stav nemá daleko a v mnoha případech skutečně je psychickým týráním dítěte a může mít dlouhodobé následky na psychické i fyzické zdraví dítěte, jako jsou např.

poruchy chování, zneužívání návykových látek, psychosomatické obtíže, rozvinutí duševních onemocnění. 

Termín syndromu zavrženého rodiče popisuje stav rodinné situace, která je dána především vztahovými vazbami proměněnými konfliktem mezi rodiči. Pracuje tedy s konceptem vztahové dynamiky, která má své příčiny a následky, které jsou pro kvalitu života dítěte ohrožující.

Americký psychiatr Gardner označil syndrom zavrženého rodiče za poruchu dítěte, která vznikla při rozvodovém konfliktu.

Projevuje se odmítáním druhého rodiče, přičemž toto chování je neopodstatněné a preferovaný rodič k tomuto chování vědomě, či nevědomě přispívá a dítě v něm podporuje.

Koncept syndromu zavrženého rodiče nemá ale charakter diagnózy a úskalí chápat jej jako medicínskou diagnózu vede k pojímání dítěte jako nositele patologie a soustředění se na něj jako na objekt zdravotní péče. Vzhledem k tomu, že se jedná o vztahovou dynamiku, by byl tento přístup zavádějící. 

Přístup k pojmu syndrom zavrženého rodiče je v praxi mezi odborníky a institucemi zasahujícími do života rodiny je nejednoznačný. Kritici poukazují na to, že může být přeceňován s rizikem patologizace dítěte a příliš mechanickému označení viníka.

Často je také poukazováno na jeho nedostatečnou metodologickou propracovanost, nebo na možnost zneužití tohoto konceptu ve prospěch jedné ze stran. Mechanické nakládání s tímto konceptem vede k označení viníka. Je ale nepřínosné hledat viníka v situaci již takto hluboce vyústěného vzájemného konfliktu.

Syndrom zavrženého rodiče je jen špičkou ledovce celé vztahové a rodinné historie i způsobu řešení manželskou konfliktu ze strany obou rodičů. I v uvedeném případě Aničky by bylo velmi jednoduché označit matku Aničky za toho, kdo způsobil a nese vinu za syndrom zavrženého rodiče.

Manželství rodičů Aničky ale velmi pravděpodobně bylo značně problematické z obou stran a k násilí ze strany otce vůči matce docházelo. Aniččina matka se upřímně domnívá, že musí Aničku před otcem uchránit.

Sama prožívá velmi těžkou životní situaci, kterou je zahlcena, a nemá kapacitu na to, aby byť jen v mysli pracovala s hypotézou, že pro Aničku může být vztah s jejím otcem důležitý a přínosný. Má za to, že jedná ve prospěch Aničky. Ve skutečnosti ale není schopná se vcítit do jejího prožívání a potřeb.

Problematická je také terapeutická intervence u těchto dětí. Konkrétně s Aničkou v tuto chvíli není možné terapeuticky pracovat na obnovení vztahu s otcem. U dětí jako je Anička povede terapie zaměřená na znovuobnovení vztahu se zavrženým rodičem k jejich odporu, a tím k utužení postoje přejatého preferovaného rodiče.

Stejných účinků může mít soudně nařízený styk dítěte s odcizeným rodičem. Pomocí může být asistovaný styk rodiče s dítětem odborným pracovníkem.

V některých případech je možné uvažovat i o krátkodobém pobytu dítěte v dětském krizovém zařízení, kdy je dítěti umožněno odpoutat se od toxických vlivů ve vztazích v rodině a zažít i jiný vztahový model. 

Nejúčinnější řešení, jak zabránit vzniku syndromu zavrženého rodiče u rozpadajících se rodin, je takové, které proti němu účinně bojuje již na počátku konfliktu, kdy do rodinné situace začínají vstupovat další instituce.

Často se děje to, že se ve většině případů jedna instituce přidá na stranu jednoho z rodičů a bojuje s ním proti druhému rodiči a institucím a odborníkům na straně tohoto rodiče. Tyto intervence nezřídka vedou ještě k většímu zacyklení a eskalování konfliktu rodičů, ve kterém jsem rukojmími děti.

Pomoc rodičům, aby si zachovali svoje rodičovské kompetence a náhled na situaci dítěte a citlivost k jeho potřebám je zcela zásadní na samém počátku konfliktu. Lze tak předejít mnoha bolestným zážitkům. V případech, kdy docházelo v rodině k domácímu násilí, je potřeba odborně pracovat s každým rodičem zvlášť. V jiných případech je velmi efektivní tzv.

Cochemský model, který zavádí spolupráci všech profesí účastnících se při rozvodovém a opatrovnickém řízení. Všichni účastníci vedou rodiče k uzavření společné dohody ohledně péče o jejich děti. Oba rodiče využívají mediaci, rodinnou konzultaci. Cílem je ponechat dítěti jeho právo na oba rodiče. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector