Když vezmete v úvahu seriózní průzkumy, podle kterých má každý ženský časopis mezi svými čtenářkami deset až dvacet procent mužů, a zároveň se poptáte kolem sebe, dojdete k paradoxu. Kdo jsou ti muži, kteří čtou Onu Dnes, Ženu a život, Marianne, Vlastu…? Jsou jich tisíce, ale zrovna vy žádného neznáte. Nebo se vám spíš žádný nepřizná.
Jak to vůbec můžeš číst, vždyť máš vysokou školu,“ doslechla se jedna kamarádka od svého manžela, když ji ,přistihl‘ nad Praktickou ženou. „Já ti nerozumím,“ zakontrovala čtyřicetiletá ekonomka.
„Proč by si vzdělaná ženská nemohla přečíst návod na domácí perníčky, po kterých ty se mimochodem můžeš utlouct? Ty máš taky vysokou a já ti to nepřipomínám, když si v jeden měsíc kupuješ už pátý motorkářský časopis.“
Z nějakého záhadného důvodu jsou ženské časopisy považované většinou mužů (ne všemi!) za pokleslé čtení, protože se zabývají ženskými tématy. Proč jsou ale vztahy, móda, sex a jídlo pokleslé? Oni páni kritici nemají problémy v manželství nebo s rodiči, neoblékají se, nečešou, nemilují se a nejedí? Právě naopak.
A protože informace k těmto oblastem života se v jiných periodikách získat nedají, musejí občas nahlédnout do ženského časopisu.
Jak zvládnout zlou tchyni ve třech jednoduchých krocích
Vztahy – pro hodně mužů nepřehledná džungle, do které se vydávají jen neradi, a když, tak s mačetou. Speciálně vztahy se ženami skrývají v sobě tolik zrad a kliček, že nad nimi přímočařejší mužský mozek zůstává stát v němém údivu. A mlčení není bohužel ta pravá reakce, která by ženu potěšila. Potřebuje tedy návod. Jednoduchý a rychlý manuál.
Kdyby byl žena, probral by vztahový labyrint s kamarádkami, získal by několikanásobnou zpětnou vazbu a hned několik modelových situací, jak to řešit, včetně nabídky pomoci a útěchy, když to blbě dopadne. Ale on je muž. Kamarádi, pokud to s nimi vůbec bude probírat, ho maximálně poplácají po zádech – Ty to zvládneš, draku.
A to je chvíle, kdy přijde vhod vysmívaný ženský časopis. Tam přece bývají takové ty prostoduché nápady, jak vyžehlit vztahy v deseti a méně krocích! Za to nic nedám, jenom se kouknu. A je to.
Slovo muže: „Říkám to nerad, ale když jsem se rozváděl, pomohl mi jeden takový blábol v časopise, do kterého mi zabalili opravené boty. Já ani nevím, jak se to jmenovalo.
Ale byl tam příběh chlapa, kterému chtěla bývalá žena odvézt děti na druhou stranu republiky. Procházel jsem něčím podobným, jenže jsem to neměl s kým probrat.
A tam jsem našel kontakt na právní pomoc a ještě mi ten člověk docela dodal optimismu.“ (Jaromír, 34)
Viděli jste někdy někde časopis o zdraví pro muže? A tím nemyslím časopisy o cvičení, cyklistice, energy drincích a extra trenkách do posilovny. Prostě o zdraví.
Neviděli, protože nemohli. Články o mužském zdraví se skrývají buď v časopisech pojišťoven, které čtou spíš důchodci, a nebo v časopisech pro ženy. Tam se dočtete, co byste měla svému muži hlídat ve kterém věku. Jaký by měl mít cholesterol, tlak či cukr. Ve kterém věku by měl projít jakou prohlídkou a podobně.
Všeobecně rozšířený blud totiž praví, že muži se o své zdraví nezajímají a jsou to chlapáci, kteří si zlomeniny rovnají sami a horečky léčí válením ve sněhu.
Pravda je taková, že moderní muž si zdraví hodně hlídá a rozhodně se o něm rád něco dozví.
Jenže z nedostatku jiných zdrojů musí hledat informace o padání vlasů, křečových žilách a hubnutí právě v ženských časopisech. A zaplať pánbůh za ně.
Slovo muže: „Jednou jsem si vystřihnul nějakou tabulku zdravých jídel a mám to na ledničce. Asi to bylo ze Ženy a život. A jednou jsem našel v obýváku časopis a tam byl článek, kolik mám vážit. Spočítal jsem si BMI a žena mě pak vyhnala k doktorovi na kontrolu. Byl z toho poplach nad vysokým cholesterolem, no…“ (Pavel, 46)
Pověstný několikanásobný orgasmus – muselo to přijít
Tohle je přímo nášlapná mina. Na téma sexu v ženských časopisech reagují muži vesměs velmi výbušně. Kdo to tam píše ty nesmysly? Kdo to nasazuje ženským do hlavy bludy? Ty vymyšleniny o předehrách, hodinových orgasmech, hračičkách a serepetičkách do postele?
Přitom je právě sex oblastí, kde ženské tituly odvedly největší a nejzaslouženější kus práce. A to i ve prospěch mužů. Když začaly ženské tituly masověji vycházet, tedy koncem devatenáctého století, byl sex pro ženy tabu. Něco, o čem se nemluvilo, bylo třeba se za to stydět a v praxi si to pokud možno co nejrychleji odbýt.
Tolik vysmívané články o orgasmu pomohly čtenářkám změnit pohled na sexualitu. Z něčeho nepřístojného udělaly přirozenou a velmi příjemnou součást života. Mužům tak vychovaly informovanější a sebevědomější partnerky.
Že to dnes už některé tituly přehánějí a víc než jako partnerskou záležitost zobrazují sex jako sport, výzvu a hobby, to je asi logický, i když hloupý vývoj.
Nic to ale nemění na tom, že v článcích o sexu platí pro mužské čtenáře ženských časopisů to samé jako v článcích o zdraví. Za prvé: kde jinde se to mají dozvědět? A za druhé: dobře, že to čtou!
Slovo muže: „Já nebudu uvádět žádný konkrétní příklad, ale řeknu vám, že články o sexu v ženských časopisech zcela překonaly všechny edukativní knihy pro dospívající chlapce, které jsem četl v pubertě. Některé texty v časopisech pro mladé a dynamické děvenky už mě trochu děsí, ale většinou se dozvím něco užitečného z toho, co ženy v posteli doopravdy chtějí. Což nikdy neškodí.“ (Viktor, 41)
Ženské časopisy se píší pro ženy s problémy, zatímco mužské časopisy se píší pro dokonalé muže. Chválí je, jací jsou bouráci a doporučují maximálně lepší počítače, auta, obleky a boty, aby byli ještě báječnější. O jejich problémech nebo starostech se tam nedočtete.
Proto toho není moc, co bychom se my ženy mohly z časopisů, jako je Esquire nebo Maxim, dozvědět o skutečných mužích.
Můžeme se nad nimi bavit a smát nebo třeba vybrat hezký vánoční dárek pro partnera, což je také jejich účel, ale zákruty mužské duše nám rozhodně neosvětlí.
Naopak to ale funguje bezchybně. Jestli si některý z deseti až dvaceti procent mužů, kteří teď právě čtou tento článek, pomyslel, že snad nikdy nepochopí způsob, jakým ženy uvažují a co vlastně chtějí, pak by mohl v ženských časopisech najít minimálně základní nasměrování. Najde tam, co chceme od mužů, od dětí i od života.
Proč toho tolik chceme samy od sebe a proč nás to samotné ničí. Proč je náš život nekonečným sledem povinností a proč si je samy ukládáme. Proč závidíme mužům jejich hravost a nezodpovědnost, ale proč je neumíme napodobit.
Proč nás nebaví politika, proč bazírujeme na takových hloupostech, jako je dětská svačina, a proč relaxujeme u na první pohled plytkých tiskovin.
„Naši čtenáři říkají, že je to, jako kdyby dostali do rukou rozepsanou strategii soupeřícího týmu,“ potvrzuje naši teorii Kate White, šéfredaktorka amerického vydání časopisu Cosmopolitan, který čte měsíčně přes dva a půl milionu mužů (údaj o čtenosti pochází od newyorské firmy Mediamark Research Inc.).
Ženské časopisy čtou dokonce i redaktoři mužských časopisů. Protože některé z nich znám, můžu vám prozradit, že jsou to normální, sympatičtí muži, nevlastnící nadupané sporťáky a tlustý notes s telefony na všechny sexy blondýny ve střední Evropě. Naopak. Jsou většinou ženatí, dětní a docela normální. Ovšem nepřekvapí, že studiu Ony Dnes a spol. říkají „Poznej svého nepřítele“.
Slovo muže: „Ten, kdo čte ženské časopisy,má o krok blíž k tomu, ženám porozumět. Pochopit je. Být zasvěcený v oborech, které je baví, znát více témat, které je zajímají. Tím pádem s nimi může lépe mluvit. Je to prostě cesta, jak ženu lépe uchopit, jestli je to možné. Kdysi stačilo ženám dobře naslouchat, dnes je lepší i odpovídat. Takže je nutné jim před odpovědí porozumět.“ (Ivan, 36)
Jak jsem na tom
Přestože se blížíme k závěru, ještě pořád jsme nevyčerpali všechny důvody, proč muži občas listují ženskými tituly. Takže v rychlosti: chtějí se porovnat s ostatními muži,o kterých se tam píše, a ujistit se, že jsou lepší. Zjištěné zkušenosti potom používají jako munici v domácích argumentačních turnajích.
Chtějí zjistit, co nového na ně ženy zase vymyslely (do jakého společného koníčka je budou nutit, kam je donutí jet na dovolenou,jaký sport budou chtít vyzkoušet). A v neposlední řadě hledají inspiraci na dárky k výročí, k narozeninám i Vánocům.
Je jasné, že čím víc mužů bude číst ženské časopisy, tím lépe se nám ženám bude dařit. Zároveň není potřeba zdůrazňovat, že po nich nemůžeme chtít, aby si někde rozložili tiskovinu s otevřeně ženským titulem.
Bude potřeba vymyslet a začít prodávat něco na způsob obalů na školní sešity, do kterých si pánové naše časopisy schovají (třeba by na nich mohl být potisk s autíčky).
Takhle zabalený časopis si potom můžou číst i veřejně a nebudou se třeba muset v noci plížit bytem s baterkou ve fusekli
Nespokojenost ženy po sňatku
Příčin potíží v manželských vztazích je řada. V našich rozvodových statistikách je jich zmiňováno 10, 1) jsou to však příčiny jevové, tedy povrchové. Statistickou příčinou rozvodu je například nevěra jednoho z manželů – jenže nevěrník byl předtím dlouhodobě odmítán, ponižován a deptán emočním chladem svého partnera, který tento styl „odkoukal“ od svých rodičů.
Těmi hlubšími příčinami se zabývá matrimoniologie. Potíže mohou vyplývat např. z psychosociální nezralosti jednoho nebo obou manželů, jimž jejich vlastní rodiče nedovolili citově vyspět. A proč? Protože sami byli nezralí, bez významnějších životních náplní, a jejich děti jim zůstaly jako jediný materiál, na němž mohli citově parazitovat.
Jednou z častých potíží v manželském životě je nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku. Jejími projevy jsou: pravidelná nespokojenost s tím či oním (nebo s čímkoli), časté pocity zklamání, ukřivdění, výčitky a hubování (s racionálním jádrem i bez něj), rozlady bez zjevné příčiny, pohotovost k pláči, hysterickým projevům, zvláštním druhům selhání.
Jev je velmi rozšířený a obecně známý mužům i ženám – i když jej každé pohlaví vidí z jiného hlediska. Projevy nespokojenosti bývají plasticky vykresleny na stránkách humoristických časopisů, komentovány filozofy a jinými mysliteli, 2) zpracovány umělecky 3) nebo zachyceny v lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech.
4) V těchto pramenech je „nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku“ popsána, komentována, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněna, nikoliv však vysvětlena.
O vysvětlení usilují psychoterapeuti a manželští poradci, kteří zavedli kategorie jako emoční labilita ženy, nedostatek sebekritičnosti, sebeovládání ženy, vliv špatného rodičovského vzoru, nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost, tzv. penis-neid (závist penisu), ale i nedostatek mužova porozumění pro zvláštnosti ženina citového života, odlišnost životního stylu apod. Pokusme se nyní porozumět nespokojenosti ženy s chováním muže po sňatku z hlediska evoluční psychologie. [4]
U většiny lidí se při výstupu na vysoké místo, např. na rozhlednu, objeví úzkostný vnitřní hlas, který je nabádá: Nechoď až ke kraji, raději trochu odstup, i když je zábradlí dost masivní. Na některé dolehne závrať předem a odmítají tam jít.
Odkud se ta úzkost, hlasy či nevolnost berou? Evoluční psychologie odpovídá: Na určitém stupni vývoje našich dávných předků se něco takového objevilo u některých z nich, kteří tím získali o málo větší pravděpodobnost přežití.
I velice malé zvýšení pravděpodobnosti stačí, aby se během tisíců generací vytvořil selekční tlak a aby se impulzy „nechoď ke kraji“ dostaly až do naší genetické výbavy. Ti, kteří takové pocity neměli, lezli až na okraj strže a občas na to doplatili. Riziko smrti ani nemuselo být vysoké – stačí zlomek procenta, a selekční tlak vede k vymření takových jedinců.
Dnešní lidé jsou potomky té „opatrné“ linie. Podobný výklad podává evoluční psychologie 5) o řadě jevů, jako jsou odpor k incestu, tendence hromadit hmotné statky, dispozice k náboženské (i jiné) víře, nechuť navštěvovat níže položená tmavší místa, odpor k hadovitým živočichům a pavoukům. [2]
Evoluce ženské nespokojenosti
Mohly vést ženiny projevy nespokojenosti k její větší reprodukční zdatnosti? Víme, že naši předkové dlouho žili jako lovci-sběrači. Na lov chodili spíše muži, sběr plodů a péči o děti měly na starosti spíše ženy. Období tohoto způsobu života trvalo zhruba od 2 milionů let př. n. l.
do nějakých 9000-3000 let 6) př. n. l. Antropologové a historikové se shodují v tom, že instituce manželství existuje odnepaměti a tím déle musí trvat nějaká forma emočního svazku mezi mužem a ženou, s níž měl muž děti.
Podle posledních poznatků měla tlupa něco mezi 50-200 příslušníky.
[2] Sídlili v jeskyních na pokraji lesa. Muži lovili větší zvěř, ženy pečovaly o děti, sbíraly plody a drobné živočichy. Muži se vraceli z výpravy s úlovkem a předávali svůj díl ženám a dětem.
Nemusely to být jen potraviny, ale i kůže, nádoby, krystaly soli, zbraně, materiál na zlepšení přístřeší (lýko, tyče) či předmět, jenž svému vlastníku dodá vážnost. S potravinami žena projevovala buď menší, nebo větší spokojenost. Samozřejmě si také všímala, co přinesli jiní muži a co dostaly jiné ženy.
Když byla spokojena, odměnila muže něčím příjemným, např. sexem. Když nebyla spokojena, dělala drahoty, popřípadě muže vůbec neodměnila.
Na určitém stupni této dělby práce oběma jejím účastníkům „dojde“ základní zákonitost, byť vnímaná každým účastníkem z jiného zorného úhlu. Ženám dojde, že když budou nespokojené, budou se muži víc snažit. Mužům dojde, že když přinesou více, ženy budou o něco příjemnější.
Nespokojenost žen a snahy mužů se nemusejí týkat jen potravy, ale třeba výhodnosti lokality k přebývání. Každý kousek potravin, hmotných statků i kvality obydlí mohl znamenat zvýšenou pravděpodobnost, že žena a děti přežijí.
Polovina dětí – dcery – tak získávala genetickou informaci „Projevuj nespokojenost, dostaneš víc“. Podmínky tenkrát mohly být vskutku drsné – po obdobích příznivějších přicházely pohromy: doby ledové, 7) nedostatek potravin (sucho, migrace zvěře, kobylky), útoky dravé zvěře, nájezdy znepřátelených kmenů, epidemie nemocí.
Svoji váhu pro přežití mohla mít i druhá nádoba na vodu, větší kus masa, hrst čerstvých plodů.
V průběhu přirozeného výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své – nějak již zavázané – mužské partnery přimět k tomu, aby ze sebe vydali co nejvíc.
Dosahovaly toho projevem nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy dělají totéž, ač to k přežití již není nutné. Dobře tomu patrně porozuměl A. S. Puškin, jinak by nenapsal pohádku O rybáři a zlaté rybce.
Skrytá emoční bariéra
Velmi pravděpodobně ale vůči tomuto poznatku vznikne určitá nechuť, narazíme na skrytou, mocně působící emoční bariéru. Slyšíme-li, že nějaká žena je nespokojena se svým mužem, pak mužům je to vítané a uvěří tomu, neboť se budou ve srovnání s ním cítit nadřazeni (jde o jeden z nejsilnějších mužských motivů).
Ženám je to rovněž vítané, neboť se přesvědčují o tom, že si jejich konkurentky nevybraly lépe (taková informace je balzám na ženskou duši).
Navíc jsme-li svědky osobního sporu mezi ženou a mužem, máme tendenci přiklonit se spíše na stranu ženy a pomoci jí, ať jsme muž nebo žena.
[1] O automatizmu takového příklonu se můžeme přesvědčit introspekcí vnitřních hnutí při náhodném zapnutí televizního pořadu, v němž nějaký takový spor právě probíhá.
K tomu si můžeme učinit kontrolní srovnání. Slyšíme-li ženu, jak chválí muže, napadne nás, že se nacházejí v situaci předzávazkové nebo mimozávazkové.
Nějaký čas po svatbě už zní chvála nepřesvědčivě a vyvolává pochybnosti.
Popsaná emoční bariéra vede k tomu, že se lidé nezamýšlejí nad oprávněností ženských výčitek (natož nad jejich původem) ani v případech, kdy jejich mužským protějškem je slušný pracovitý člověk.
Manželky slavných
U manželek mužů mimořádně pracovitých a kvalitních nacházíme tentýž mechanizmus nespokojenosti a výčitek, jaký slyšíme v denním kontaktu s průměrnými lidmi („Fanouši, ti naši sousedi už mají mercedesa a my pořád jen tu ojetou škodovku!“).
Životopisci o těchto stránkách slavných lidí zpravidla mlčí, jen tu a tam něco probleskne.
- Albert Einstein (1879-1955). Oženil se r. 1903 v Bernu s Milevou Maričovou a r. 1904 se jim narodil syn Hans-Albert. Výdaje rostly. Einstein si nouze nevšímal, když mu zvýšili plat na 4500 franků, dokonce řekl: „Co dělat s tak velkými penězi?“ Mileva naopak nevěděla, jak s penězi vyjde. Einsteinovy vědecké zájmy byly Milevě stále vzdálenější. Její podrážděnost rostla s chorobami – kloubní tuberkulózou, silnou neurastenií a narůstající patologickou žárlivou podezíravostí. Einsteinův vyrovnaný charakter a roztržitá dobrota začaly Milevu postupně dráždit. Odcizení rostlo. Zjevné a ostré formy získalo později, když Einstein již dávno opustil Bern. Rozvedli se r. 1919. Einsteinovi nedávalo pokoje synovo dospívání, přál si, aby mohl být jeho učitelem. Albert nyní dospívá do věku, kdy pro něj může mít velký význam, bude-li smět strávit nějaký čas se mnou, řekl Milevě. Můžeš ho klidně nechat, aby u mne čas od času byl. Váš vzájemný vztah tím nijak neutrpí, můj vliv je jen intelektuální a estetický. Einstein věděl, jak Milevu děsí představa, že by měl některý z jejích synů jet na návštěvu do Berlína a dostat se do spárů Einsteinovy rodiny. Nepřesvědčily ji žádné sliby, že děti budou v bezpečné vzdálenosti od jeho příbuzných, a Einstein si stěžoval, že ho nutí, aby žebral o právo vidět své děti. Stejně rozšířený byl omyl o osudu peněz z Nobelovy ceny. Einstein se o této poctě dověděl v listopadu 1922, kdy se plavil s Elsou do Japonska na přednáškové turné. Peníze byly následující rok převedeny na Milevu, ale zůstalo to utajeno i pro nejbližší přátele. Lorentz mu například důvěrně napsal, že materiální část ceny mu ulehčí ve starostech o každodenní život. Ve skutečnosti padly peníze na koupi tří domů v Curychu pro Milevu. V jednom měla bydlet a druhé mít jako investici. Einsteinovy dopisy z té doby ukazují určité sblížení s bývalou manželkou, jako by předání peněz z Nobelovy ceny vyčistilo mezi oběma bývalými partnery vzduch. Mileva přestala chlapcům bránit v návštěvách Berlína.
- Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910). Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky Sofie Andrejevny odejde; 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který Vás dráždí a pro mě je jediný boj proti Vám, rozhodl jsem se utéci… V posledních letech jeho života se přiostřil konflikt ve věci poslední vůle. V ní se Tolstoj chtěl zříci autorského honoráře za své knihy napsané od r. 1882, a to proto, aby byly levnější a dostupnější lidu. Manželka však trvala na tom, že všechny autorské honoráře budou patřit jí. Aby měl klid, svěřil Tolstoj poslední vůli do rukou manželky, ta jej však podezírala, že napíše novou. Soustavně prohledávala všechny jeho písemnosti. Po několika dramatických rodinných výjevech Sofie ujistila manžela o své plné důvěře, ale v noci se podle svého zvyku dala opět do prohledávání. To byl pro dvaaosmdesátiletého Tolstého poslední impulz k tomu, aby utekl z domu. Na útěku dostal zápal plic a zemřel v pokojíku železničního výpravčího, šťasten, že je osvobozen od manželčiných výčitek.
- Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Životopisců W. A. Mozarta existuje mnoho. Z našich autorů, kteří se přísně přidržují pouze doložených dokumentů (zejména korespondence a dobové zprávy), je to historik a muzikolog K. V. Burian. V knize Chlapec ze Salcburku líčí jeho vskutku neradostné soužití s Konstancí. Už před sňatkem byl na Wolfganga činěn nátlak. Musel podepsat prohlášení, že si Konstanci (v níž údajně svým chováním vzbudil naději na sňatek) buď vezme, nebo jí bude platit roční penzi. Za krátkou dobu po sňatku Konstanci přepadala špatná nálada, byla nespokojená hned s nábytkem, hned s novými šaty, její klobouk se jí zdál nemožný a boty směšné. Obviňovala Wolfganga, že má peníze schované u otce v Salcburku a že jí je nechce dopřát. Začala dělat dluhy a Wolfgang se nestačil divit, jak rychle se ztrácejí peníze, které vydělal. Jednou řekl: Musíme, milá Konstance, lépe počítat. Ale to jako by píchl do vosího hnízda. Konstance vzplanula hněvem, začala dupat a zasypávat ho výčitkami, že by z ní měl nejraději Popelku, jen aby se žádnou hezkou věcí nepotěšila. Wolfganga mrzelo, že se Konstance dívá na jeho uměleckou činnost spíše jako na hraní, ne-li přímo na maření času a že by byla ochotna přiznat jistou cenu jen takovým skladbám, za něž náhodou dostal dobře zaplaceno. I občasný Wolfgangův kulečník nerada viděla, bylo to pro ni mrhání časem, který by se dal využít k vydělávání peněz. Nálada Konstance se stále zhoršovala, jako by se začalo odhalovat, co je na dně její povahy. Byla popudlivá, nevrlá, ustavičně činila Wolfgangovi výčitky. Co s jeho hloupým uměním, co s jeho hudbou? Tím si chleba nenamažou! Začala jezdit po lázních a dluhy stále rostly. Nakonec domů přišla jen výjimečně, bydlela u jednoho fešného řezníka v sousedství (údajně si tam odvarem ze zvířecích vnitřností léčila vyrážku na nohou). Děti nechávala u svých sester nebo u matky. Wolfgangovi nebyla nablízku ani v nejtěžších chvílích jeho života, když byl vážně nemocen a umíral. Na pohřeb nepřišla. Čile a výhodně prodávala autorská práva na manželovy skladby. Její nemoci ustoupily, svého manžela přežila o 51 let.
Co dělat s nespokojeností ženy?
Známe-li četné historie manželských vztahů, pak nelze dobře odmítnout ani tvrdý názor Schopenhauerův: Ženy jsou v hloubi svých srdcí přesvědčeny, že mužova povinnost je peníze vydělávat, zatímco ony by je měly utrácet pokud možno ještě za jeho života, v každém případě však po jeho smrti. [3] Co dělat s jevem „nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku“? Popravdě řečeno si nejsme jisti. Prvním krokem k nápravě by bylo uvědomění zmíněné emoční bariéry a nesmlouvavá introspekce, zaměřená na zdroj libých i nelibých pocitů. Měli by to zkusit jak muži, tak ženy. Další krok by mohly zkusit jen ženy: zamyslet se nad všemi složkami své pohotovosti k hubování. Není tam něco navíc, k čemu současná realisticky hodnocená situace nedává důvod? Dostáváme se tak na velmi vratký terén. Nechceme vlastně ženám vzít něco bytostného? Má-li tento výklad alespoň částečnou platnost, pak je naděje na zlepšení atmosféry v mnoha rodinách. Vždyť „vnitřní hlasy“, jak je nazývá evoluční psychologie, nejsou nic nepřekonatelného. V mnoha případech stačí určitý přehled, dobrá vůle a trénink. Výkon řady povolání vyžaduje překonání protitlaků pocházejících z dávné minulosti člověka. Například hasiči, hrobníci, krotitelé šelem, soudní lékaři či akrobati na začátku své profesní činnosti slyšeli vnitřní hlas: „Nedělej to, jdi od toho, nech toho!“ Protichůdné tendence se střetávají i v oblasti morální. Zavedení prvního trestního zákoníku (Chammurabi, zemřel 1750 př. Kr.) muselo také překonat hlasy či tlaky z dávné minulosti. Naše čestné chování vyžaduje rovněž překonání „naléhavého našeptávání zevnitř“ z dávné minulosti člověka. V budoucnu by měl být překonán jeden takový anachronizmus u mužů (jejich tendence zorganizovat se do hierarchické ozbrojené organizace, přepadnout sousedy, zdrtit jejich odpor, oloupit je a podřídit si je), i když si na to ještě počkáme. Také lepší atmosféra v rodinách, byť by byla provázena poněkud sníženými příjmy, stojí za úvahu, popřípadě i za experiment a další snažení.
Mozky žen a mužů fungují rozdílně, ale „chytré“ jsou oba stejně
16. října 2007
Ženy jsou hloupější než muži, jejich mozky jsou prťavé a mužům po stránce inteligence nesahají ani po kotníky. A to je důvod, proč nikdy nic neobjevily, nikdo je nechce za prezidentky státu a jsou prakticky k ničemu. Samé lži? Nebo je na tom něco pravdy?
Tyto věty o ženské hlouposti nám nedávno do redakce poslal jakýsi anonym. Vyděsilo nás, že si někdo může něco podobného myslet ve třetím tisíciletí. Pro uklidnění všech žen a mužů: výše zmíněné argumenty samozřejmě nejsou pravda.
Dokazují to i výsledky nejnovějších výzkumů amerických vědců, kteří zkoumali pomocí moderních metod, jak muži a ženy používají při myšlení svůj mozek. Dospěli k překvapivému závěru.
Muži i ženy dosahují stejných výsledků v testech inteligence, ale k těmto výsledkům dospějí každý jinou cestou. Obě pohlaví používají k myšlení jiné části svého mozku.
Šedá nebo bílá?
Tým profesora psychologie Richarda J. Haiera z Kalifornské univerzity zkoumal čtyřicet osm žen a mužů mezi 18 a 84 lety. Podrobil je standardním inteligenčním testům a zároveň pomocí tzv. magnetické rezonance zobrazil práci jejich mozku. Vědci přitom měřili množství bílé a šedé hmoty mozkové v místech, která mají spojitost právě s inteligencí.
Vyšlo najevo, že ženy používají k myšlení mnohem více bílou kůru mozkovou a mají jí až desetkrát více než muži. Naopak muži používají při myšlení mnohem více šedou kůru mozkovou a mají jí šest a půl krát více než ženy. Testy inteligence však dopadly u obou pohlaví stejně.
Šedá hmota představuje centra zpracovávající informace, zatímco bílá hmota je jako drátky, které tato centra spojují.
Matematika a cizí jazyky
„Tento výzkum by mohl pomoci vysvětlit, proč ženy a muži vynikají v rozdílných věcech,“ řekl Rex Jung, další vědec, který se na výzkumu podílel. „Muži bývají lepší na úkoly, k jejichž vyřešení zaměstnávají jedno centrum v mozku. To vyžaduje například matematika.
Kdežto ženy lépe sjednocují a zpracovávají informace z různých částí mozku, a právě to podporuje jazykové schopnosti.“ Vědecký tým doktora Haiera objevil i to, že centra inteligence se v ženském mozku nacházejí především ve frontálním laloku, zatímco v mužském mozku jsou tato inteligenční centra více rozprostřena.
To souvisí i s lékařskými nálezy, které dokazují, že když dojde u žen k čelnímu poranění hlavy a mozku, má to pro ženy mnohem horší následky, než když dojde ke stejnému zranění u mužů.
Za nejdůležitější vědci považují, že lékaři budou pomocí tohoto objevu lépe a přesněji léčit a diagnostikovat nemoci jako Alzheimerova choroba, mozková mrtvice a další poškození mozku. A to s vědomím toho, že ženský a mužský mozek je nepatrně jiný a jinak pracuje.
Demonstrace na Harvardu Muže, který napsal do redakce zmiňovaný anonymní dopis, by zřejmě potěšilo vyjádření prezidenta věhlasné americké univerzity Harvard Lawrence H. Summerse.
Ten na ekonomické konferenci v Anglii řekl, že malý počet žen vědkyň na nejlepších univerzitách v takových oblastech, jako jsou přírodní vědy a matematika, může pramenit z vrozených rozdílů mezi oběma pohlavími a že důvodem pro tento fakt je, že ženy jsou méně nadané. To rozvířilo opravdovou bouři. Polovina studentů Harvardu jsou ženy.
Některé profesorky při proslovu prezidenta Summerse opustily sál. V následujících týdnech proti hlavě univerzity protestovali studenti a žádali jeho odstoupení. Názory o méněcennosti žen mají však hluboké kořeny. Tomu, aby ženy vstoupily do některých vědních oborů, brání sociální i kulturní bariéry. Stále existuje mnoho oblastí, kde je přítomnost žen naprostou raritou. To, že v mužích stále sídlí předsudky vůči ženám, dokazuje výzkum prováděný na americké univerzitě Yale, v němž na tři stovky mužů a žen bodovalo referáty z matematiky. Muži dávali většinou více bodů těm pracem, pod kterými byl podepsán muž, než těm, které vypracovala žena.
Dokáží ženy obstát v zaměstnáních typických pro muže a naopak?
Muž mezi ženami
Učitel v mateřské školce, co je to za nesmysl? Tento „živočišný druh“ neexistuje pouze ve filmech. I u nás pracují ve školkách muži a děti je mají rády stejně jako paní učitelky. Když jsme se setkali, byl mladý učitel René Peter s dětmi venku na hřišti. Hlídal je, aby se nezranily na prolézačkách, pomáhal jim dělat bábovky.
„Moje máma byla učitelka ve školce a mě odmala vychovávala, abych se staral o mladšího brášku. Pak jsem začal studovat počítače, ale z finančních důvodů jsme si nemohli dovolit, abych ve škole pokračoval,“ vypráví René, kterému děti neřeknou jinak než Renda.
„A tak jsem šel na civilku a dostal jsem se právě sem do Mateřské školky Sokolovská v pražské Libni.“ A tady také zůstal učit. Udělal si pedagogický kurz a v současnosti si dodělává Vysokou školu pedagogickou. „Celý život jsem chtěl dělat nějakou práci, kde bych byl užitečný lidem.
Přijde mi, že všechno ve společnosti se pořád zhoršuje, například agresivita dětí. Hledal jsem něco, kde bych mohl pomoct.“
Jako rodinaRené Peter není v libeňské mateřince jediný učitel. Učí tu další dva muži. Ve třídě bývá kolem pětadvaceti žáčků a dva pedagogové.
Ředitelka školy Ludmila Šprachtová se snaží, aby ve dvojici učitelů byl jeden muž a jedna žena. Navíc ve třídách bývají děti různých věkových skupin, což navozuje pocit rodiny. „Je to ideální, některé děti se jdou poradit ke mně, jiné jdou za mojí kolegyní. Starší děti pomáhají mladším.
Od té doby, co tu jsem, vedu děti k tomu, že za mnou můžou přijít s každým problémem. Není nic, proč bych tuhle práci nemohl dělat, dokážu po nich umýt nádobí, postarat se o ně, utřít jim zadeček. Jediné v čem se projevilo, že jsem chlap, byla práce s nejmenšími. To jsem se musel trochu učit,“ říká s úsměvem René Peter.
Uživím ženu a děti?„Učit ve školce bych chtěl pokud možno celý život, ale když se to vezme reálně, tak to není možné. Zabírá mi to veškerý čas, dělám pro starší děti kroužky, píšu školní časopis.
Až budu mít jednou vlastní děti, chtěl bych s nimi trávit maximum času. Taky ale budu muset svoji rodinu uživit a to z platu učitele ve školce nepůjde.
Kdyby se z toho ale dalo vyžít, neumím si pro sebe představit lepší práci.“
Žena mezi muži
Má pod dozorem část Jaderné elektrárny Temelín. Jako jediná operátorka v republice se dostala na pole, které je jinak výsadní doménou mužů. Inženýrka Ivana Kunová pracuje jako operátorka sekundárního okruhu v temelínské jaderné elektrárně. Stejně jako ostatní operátoři má obrovskou zodpovědnost.
„Každý operátor má na starosti svoji část elektrárny. Operátor primárního okruhu má na starosti jaderný reaktor a systémy, které s ním souvisejí. Já, jako operátor sekundárního okruhu, mám na starosti turbínu a vše, co s ní souvisí. Není to ale nebezpečná práce pro ženu ani pro muže,“ vysvětluje pro laiky Ivana Kunová.
To, že je jediná žena, která v České republice na této pozici pracuje a její kolegové jsou výhradně muži, bere s úsměvem: „Jak pánský, tak dámský kolektiv má svá specifika, vždycky ale záleží na konkrétních lidech.“
Temelínské manželstvíOperátoři v Temelíně pracují na směny, na ranní se vstává v půl páté.
Pracuje se s maximálním soustředěním, protože odpovědnost je veliká. „Jedná se o psychicky velmi náročnou práci, ale já si nemohu na nedostatek pochopení doma rozhodně stěžovat,“ říká Ing. Ivana Kunová. „Můj manžel totiž pracuje také v Temelíně. Je na vedlejším bloku elektrárny jako vedoucí blokové dozorny.
Děti zatím nemáme a do budoucna uvidíme, jak půjde rodina a práce v elektrárně dohromady.“
Jedna z málaCestička k práci operátora je poměrně trnitá. Uchazeč musí vystudovat vysokou školu příslušného směru a musí absolvovat náročné psychologické testy a čtrnáctiměsíční kurz, na jehož konci se skládají zkoušky.
„Po zkouškách začíná studium přímo v elektrárně a následují další, tentokrát státní zkoušky. Pak začne budoucí operátor chodit do práce, ale neustále ho hlídá jiný operátor, který už má „papíry“. Když takto odslouží určitý počet směn, skládá podnikové zkoušky.
Teprve pak dostanete licenci.“
Práce nebo rodina?O licenci ke své práci může operátor přijít, když nebude půl roku pracovat. Pak musí znovu absolvovat přípravu na simulátoru a státní zkoušku.
„Pokud bych byla těhotná, lékaři by mi nedovolili tuhle práci dělat a doma bych byla určitě déle než půl roku,“ uvažuje Ing. Kunová. „Žena, která pracuje v knihovně, nebo na poště, může odběhnout, když se jí udělá špatně, elektrárnu ale nezastavíte.
Ani roční dítě nedáte do jeslí v pět hodin ráno, abyste mohla na ranní směnu.“
(Pozn. red.: Rozhovor vznikl před několika měsíci. Dnes už paní Ivana není operátorkou, ale je na vytoužené mateřské dovolené.)
Ženy mají menší mozek, ale…
Průměrný ženský mozek je skutečně asi o 100 gramů lehčí než mozek muže. To je však způsobeno jednoduše tím, že muži jsou větší a těžší než ženy. Důležité je také to, že to co muž nažene velikostí mozku, ženy doženou ve spojeních mezi jednotlivými mozkovými buňkami.
Ulovit maso, uklidit jeskyni
Některé studie ukázaly, že ženy mohou používat více částí mozku najednou, zatímco muži inklinují k tomu, soustředit se na jednu věc a tu řešit. S tím zřejmě souvisí okřídlené rčení, že muži nedokáží dělat více věcí najednou, zatímco ženy s tím nemají žádný problém. Tyto vlastnosti si zřejmě neseme již z pradávných dob.
Mozek mužů a žen se utvářel podle rozdílných potřeb. Muži, kteří se vydávali na lov potravy, museli rozvíjet své prostorové schopnosti, orientaci a soustředění. Museli se naučit najít zvěř, vyvinout taktiku jak zasáhnout cíl a najít cestu zpět k jeskyni. Komunikovali pouze s ostatními z tlupy a rozsáhlou konverzaci nikdy nepotřebovali.
Proto vznikají dodnes mezi ženami a muži nedorozumění. Ženy si chtějí nezávazně povídat, muži chtějí ženě pomoci vyřešit problém a pak zase mlčet.
Aby žena v tlupě přežila, uhájila pozici své rodiny, potřebovala dobré komunikační dovednosti, stačilo jí orientovat se na krátké vzdálenosti, mít dobré periferní vidění a zvládnout víc než jednu činnost – zároveň vařit, obstarávat děti, vydělávat kůže a konverzovat s ostatními.