22. květen 2017 četba na 7 minut
Co mají společného Pilsner Urquell, Bernard, Zubr, Primátor, Král z Kauflandu, Argus z Lidlu či neznámý Staropilsen? Všichni nosí značku České pivo, chráněnou Bruselem. Pravidla pro její udělení jsou dosti pružná. Vejde se do nich světově proslulý prémiový ležák, fádní desítka i laciný lahváč prodávaný pod vlastní značkou obchodního řetězce.
Taková je už tradice. Národní nápoj, který si ceníme jako součást kulturního dědictví, opatrujeme typicky po švejkovsku.
Nápad chránit jedinečné české pivo se začal rýsovat v době vstupu země do Evropské unie. Čtyři roky se pak pivovarníci dohadovali, jak napsat definici pro chráněné značení, a přesvědčovali úředníky v Bruselu, že proslulé české pivo si ochrannou známku zaslouží. Když nám ji Evropská unie v roce 2008 posvětila, pivovary se jen váhavě rozhoupávaly k tomu, aby ji začaly používat.
Zdroj: ArchivAutor: Archiv
Národ pivařů už evropské logo tuplem nezajímá. Proč také, o kvalitě piva toho mnoho neříká. Pivovarníkům se pravidla pro udělení známky povedla ve finále naředit tak, aby se do nich vešli téměř všichni se vším. Jak se chrání tradice, když nikde není psáno, jak dlouho má pivo kvasit a ležet? Není zakázané jeho ředění vodou. Parametrům vyhoví i zrychlená, ekonomicky úspornější výroba.
Uznaná osmnáctka
„Myšlenka není špatná. Provedení je bídné, protože propagace je téměř mizivá. Pro domácí trh nemá známka význam téměř žádný. Při exportu může pomoci,“ shrnul její přínos Stanislav Bernard. Chráněné zeměpisné značení přitom v principu podporuje. Ostatně humpolecký pivovar může logo využívat pro všechna piva, u kterých to pravidla umožňují.
Po sedmi letech, co značka České pivo existuje, je na seznamu držitelů 18 subjektů (údaj k listopadu 2015). A nejsou to jen pivovary. Povolení zdobit lahve žlutomodrým „sluníčkem“ mají i dva německé obchodní řetězce – Kaufland a Lidl. České pivo prodávají pod svými privátními značkami a nechávají si ho vařit v moravském pivovaru Zubr a v jihočeském Protivíně.
Zdroj: Dotyk.czAutor: Dotyk.cz
Mezi držiteli značky je také firma Staropilsen, kterou vlastní Emanuil Kaludov Valkanov z bulharské Sofie. Staropilsen má adresu v OfficeHousu v Plzni, kde je možné si zaregistrovat virtuální sídlo firmy.
Piva s chráněnou známkou prodává firma bulharského vlastníka, téměř neznámá i mezi lidmi z branže, pod názvy Zlatá Praha, Staropilsen či Česká koruna. Nechává si je vařit v pivovarech Nymburk a Zubr.
Jak Staropilsen tvrdí na svém webu, pivo vyváží do řady východoevropských zemí, ale i do Řecka, USA, Vietnamu, Finska či Švédska.
Mezi držiteli značky je také firma Staropilsen, kterou vlastní Emanuil Kaludov Valkanov z bulharské Sofie.
Pro všechna piva, u nichž to teoreticky jde, si ochrannou známku vyřídily Plzeňský Prazdroj, Bernard, náchodský Primátor, Polička či Tradiční pivovar v Rakovníku. Naopak se o ni nepřihlásila tuzemská dvojka – Pivovary Staropramen. Důvod?
„Označení respektujeme a víme, že pro mnohé a především menší značky, které se snaží proniknout na zahraniční trhy, může mít potenciál. My však patříme do skupiny zavedených značek, pro které ochranná známka nemá zásadní význam,“ vysvětluje mluvčí Pivovarů Staropramen Pavel Barvík.
„Staropramen mohou spotřebitelé ochutnat ve 36 zemích světa a nikdo nepochybuje o původu naší značky,“ dodává. Lidé z oboru ovšem pochybují o tom, že by smíchovský Staropramen certifikát pro České pivo získal. Tvrdí, že by nesplnil podmínky.
Zubr a král
Nepoužívá ho ani Budějovický Budvar. Má totiž vlastní značky. Už od vstupu země do EU má od Bruselu chráněné označení Českobudějovické pivo a Budějovické pivo. Dlouho se ke značce České pivo nehlásil Pivovar Svijany. Nezájem prolomil jedinou jedenáctkou, prémiovým ležákem uvařeným k 450letému výročí založení, které pivovar slavil v minulém roce.
Moravská skupina PMS, zastřešující pivovary Holba, Litovel a Zubr, patřila mezi iniciátory chráněného zeměpisného značení.
První dva pivovary se k němu nakonec ani nepřihlásily. Zato přerovský Zubr mu přišel na chuť. Logo dává nejen na svá piva, ale vyrábí také Krále, pivo pod privátní značkou obchodní sítě Kaufland, a ležák Staropilsen pro obchodní firmu Bulhara Emanuila Kaludova Valkanova.
Ze skupiny Pivovary Lobkowicz, nově ovládané čínskou investiční společností CEFC, si České pivo osvojily ze sedmi dva pivovary – Černá Hora a Protivín.
Druhý je ale nepoužívá pro svůj Platan či dvanáctku Lobkowicz, vlajkovou loď celé skupiny. Vaří pivo pro Lidl, který pak ochrannou známku dává na desítku a dvanáctku prodávanou jako Argus.
Tipněte si, co oslovuje zákazníky víc: logo, nebo cena?
Neviditelná kampaň
Modrožluté sluníčko jako symbol Bruselem chráněného produktu má zaručit, že si spotřebitel kupuje skutečný originál. Má předcházet vzniku napodobenin, které by se za světově proslulé české pivo mohly vydávat.
Zdroj: Dotyk.czAutor: Dotyk.cz
Evropská unie na propagaci svých chráněných značek také dává peníze.
Jedna tříletá kampaň za 56 milionů korun zaměřená nejen na České pivo, ale i špekáčky, olomoucké tvarůžky a další tradiční tuzemské speciality, letos v září skončila.
Na ni navazuje další za 100 milionů. Obě kampaně, se kterými přišla Potravinářská komora, se ale soustředí jen na český a slovenský trh. Ani tam ale nejsou vidět.
Český svaz pivovarů a sladoven dělá, jako by ochranná známka ani neexistovala. Jediným, kdo se jí soustavněji věnuje, je Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Prověřuje, zda zájemci splní všechny regule, aby logo mohli na obalech používat, pak je občas kontroluje. Za celou dobu odebrala 179 vzorků.
„Z nich bylo 25 vzorků nevyhovujících. Zjištěná pochybení ovšem nesvědčí o záměru zneužít chráněné označení nebo se obohatit na úkor spotřebitele,“ ujišťuje mluvčí inspekce Pavel Kopřiva. Jak dodává, šlo převážně o drobné technologické pochybení, které pivovar v krátké době napravil. „Často to byly nedostatky při rozjezdu výroby dle specifikace chráněného označení,“ doplnil Kopřiva.
Pivovarníkům se pravidla pro udělení známky povedla naředit tak, aby se do nich vešli téměř všichni se vším.
Nevyhovující vzorky našli inspektoři u pivovarů Vyškov, Bernard, Polička, Heineken, Zubr, Rakovník, Primátor, Velkopopovický kozel, Nymburk, Svijany, Protivín, Černá Hora a Podkováň. Čili skoro u všech. Posledně jmenovaný vstupní kontrolou neprošel. „Může výrobu doladit a požádat o přiznání později. Nejde o výjimečný případ, napoprvé neuspěje řada pivovarů,“ vysvětluje mluvčí SZPI.
Zdroj: Dotyk.czAutor: Dotyk.cz
A to se mnozí pivní fajnšmekři shodnou na tom, že pravidla jsou ještě příliš měkká. Ochranná známka dává ve výsledku jedinou jistotu, a sice že pivo bylo uvařeno v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku. Není to málo? Nebo to v dnešním globalizovaném světě stačí?
Článek vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk 7. listopadu 2015.
Špekáčky před 50 lety: méně tuku, více masa
Špekáčky se u nás vyrábějí již více než sto dvacet let.
Časopis dTest nechal ověřit kvalitu a chuťové vlastnosti patnácti výrobků z českých obchodů a výsledky testů z laboratoře porovnal s dnešní legislativou i zrušenými československými státními normami.
Vyhověly všechny špekáčky současné právní úpravě? A jak moc se vlastně dnešní špekáčky liší od těch, které jsme opékali na táboráku před čtyřiceti lety?
Laboratorními testy se zjišťovalo, kolik masa i jaké množství čisté svalové bílkoviny špekáčky obsahují. To jsou totiž kritéria, která vypovídají o tom, jak libové maso bylo použito. Měřil se i obsah tuku, soli, škrobu, vody nebo kyseliny glutamové, a samozřejmě i to, zda špekáčky splňují požadované senzorické vlastnosti.
Čtyřicet procent masa je základ
Potravinářská vyhláška ukládá, že špekáčky musí obsahovat nejméně čtyřicet procent masa. „Všechny hodnocené špekáčky tento požadavek s přehledem splnily, laboratorní analýzy však mezi jednotlivými výrobky odhalily výrazné rozdíly.
Obsah masa v testovaných vzorcích se pohyboval mezi sedmdesáti šesti a padesáti procenty,“ říká Daniel Pavlis, vedoucí redakce časopisu dTest a dodává: „Přestože námi testované špekáčky vyhověly dnešním předpisům, je otázkou, zda mají spotřebitelé důvod k radosti.
Požadavky na základní surovinové složení špekáčků se totiž v průběhu let snižovaly. Současné špekáčky tak mají podstatně více tuku a vody než jejich předchůdci.
Limit pro obsah vody, škrobu a soli v běžných špekáčcích není v současných předpisech nijak stanoven, obsah tuku je povolen vyšší než v minulosti.“
Dnešní špekáčky by před padesáti lety neuspěly
První špekáčky představené roku 1891 na Zemské jubilejní výstavě v Praze obsahovaly padesát procent hovězího zadního masa, dvacet procent vepřového výřezu bez kůže a třicet procent špeku.
Československá státní norma z roku 1977 již uvádí jako základní suroviny na výrobu špekáčků hovězí maso přední, vepřové maso s kůží, hřbetní sádlo bez kůže, telecí maso a droby.
Platná vyhláška z roku 2001 pak stanovila, že na špekáčky může být použito maso hovězí, vepřové a telecí, případně jen jedno z nich. Dnešní špekáčky tak mohou být třeba čistě jen z vepřového.
Podle státní normy z roku 1961 mohlo být ve špekáčcích nejvýše třiatřicet procent tuku, v současnosti je povoleno až pětačtyřicet procent. Obsah vody ve špekáčcích tehdy nesměl překročit čtyřicet osm procent, nynější předpisy žádný limit nestanovují. Některé testované výrobky obsahovaly i více než padesát tři procent vody.
Nejlépe v testu dopadly špekáčky Billa Clever z Kosteleckých uzenin. „Hodnotitelům nejvíce chutnaly a zároveň měly druhý nejvyšší obsah masa.
Bylo v nich nejvíce čisté svalové bílkoviny a obsahovaly nejméně tuku ze všech testovaných výrobků,“ uvádí Daniel Pavlis.
K pozitivním výsledkům testu patří fakt, že v žádném z testovaných vzorků laboratoř neodhalila strojně oddělené maso, tzv. separát, ani drůbeží maso či sóju, které nejsou ve špekáčcích povoleny.
Upozornění: Uvedené požadavky se vztahují pouze na české výrobky skutečně nazvané špekáček. Jakmile si koupíte třeba opékáček, buřtík nebo jakoukoli jinou variantu názvu, nezaručuje vám potravinářská vyhláška ohledně složení vůbec nic. Tak pozor na to.
Zdroj: dTest
Přetahovaná o špekáčky
Českým uzenářům hrozí komplikace při používání tradičních názvů některých uzenářských výrobků – mimo jiné špekáčků, kabanosu či spišských párků. Slováci a Poláci totiž požádali Evropskou unii o ochranné známky u některých uzenin, jež se vyrábějí i v Česku. Čeští řezníci se záměrem Slováků a Poláků zcela pochopitelně nesouhlasí.
Předseda Českého svazu zpracovatelů masa Jaromír Kloud soudí, že se Slováci a Poláci vydali špatným směrem. Evropská ochrana podle něj není určena pro výrobky takového charakteru, protože se nejedná o speciality, nýbrž o výrobky běžného typu, které lze nalézt kdekoli ve střední Evropě. K záměru obou zemí podat žádosti o ochranu špekáčků, loveckého salámu, nebo jiných uzenin jako „tradičních zaručených specialit“ v rámci Evropské unie se pro Českou televizi vyjádřil europoslanec Jan Březina:
„Tyto výrobky by v českých zemích musely být, pokud by dostaly ochranu, připravovány podle slovenských receptur. Trochu zaspali i čeští výrobci, kteří se v tomto ohledu spoléhali na jakousi profesní solidnost svých slovenských partnerů.“
Březinův slovenský protějšek, europoslanec Peter Baco k tomu řekl:
„Slovenská strana vyzvala českú stranu, aby sa pridala takisto k tomu, aby bola táto značka uznaná a aby ju mohli používať aj českí vyrobcovia. Čo samozrejme by znamenalo, že by museli dodržiavať tú receptúru, ktorá už tých 25 rokov sa používa a je presne podľa československej normy.“
Každý český špekáček by tedy musel mít přesně stejný obsah soli, masa nebo koření jako by stanovili slovenští výrobci, a to by mohlo znamenat nové investice. Češi by se mohli pokusit přesvědčit Slováky, aby svou žádost o ochranu „tradičních zaručených specialit“ stáhli, ale zatím se to podařilo pouze u šunkového salámu.
Zaručené tradiční speciality lze v zásadě registrovat dvěma způsoby – registrace s výhradou názvu a bez výhrady názvu. Slovenská iniciativa, týkající se devíti výrobků, míří k výhradě názvu. Pokud by prošla, byla by to podle výkonného ředitele Českého svazu zpracovatelů masa Jana Katiny pro Česko nepříjemná záležitost:
„V momentě, kdy by tyto registrace prošly, tak všichni výrobci na území Evropské unie, to znamená i v České republice, by se těm registracím a specifikacím těch výrobků, které jsou v těch registracích uvedeny, museli při výrobě těchto výrobků naprosto podřídit. Nebyla by na území Evropské unie možnost, jak tyto výrobky vytvářet jiným způsobem výroby, jiným způsobem balení, s jinou a podobně.“
Ostře proti je i Potravinářská komora České republiky, podle níž jsou špekáčky tradiční česká uzenina. Prezident komory Miroslav Toman dokonce nevylučuje, že by si Češi nechali špekáčky v Bruselu registrovat:
„Tady to je o seriózním jednání a my se snažíme jednat seriózně. Samozřejmě i tato varianta je zvažována.“
Ministr zemědělství Petr Gandalovič říká, že Česko může kdykoliv použit právo veta a slovenský návrh neprojde. Než spor v Bruselu skončí se však chce se Slováky a Poláky dohodnout na smíru. Středoevropské země z visegrádské skupiny by si podle jeho názoru neměly navzájem vetovat své návrhy.
Když řezníci bádají v archivech
Seznam zaručených tradičních specialit Evropské unie v současnosti zahrnuje 45 potravin. Z toho deset jsou masné výrobky a z nich čtyři má zapsány Česká republika společně se Slovenskem.
To proto, že zmíněné speciality se vyráběly na celém území bývalého Československa. Těmito specialitami jsou špekáčky (jejich test a zajímavosti o nich najdete na dalších stránkách), dále spišské párky, lovecký salám a liptovský salám.
Na seznam specialit se všechny čtyři dostaly v listopadu 2011.
Aby potravina mohla získat označení specialita, musí být něčím zvláštní. Například spišské párky jsou charakteristické směsí stejného dílu sladké a pálivé červené papriky, která jim dodává zvláštní pikantnost. Při přelomení nebo skousnutí mají párky křupnout, což je dáno pevně stanoveným poměrem hovězího a vepřového masa ve skopovém střívku.
Za tradiční může být specialita uznána, vyrábí-li se neměnnými postupy „po značně dlouhou dobu“. Ta byla Evropskou komisí stanovená od roku 2013 na 30 let, zatímco v době zápisu společných českých a slovenských tradičních specialit v roce 2011 k tomu stačilo 25 let. Podle Bruselu jde o to, aby bylo zajištěno předávání zkušeností z jedné generace na druhou.
Čeští a slovenští zpracovatelé masa tvrdí, že spišské párky mají více než stoletou tradici. Samo tvrzení však nestačí. Aby mohla být specialita prohlášena za zaručeně tradiční, musí být tradice doložena písemnými dokumenty. A ty jsou v případě spišských párků z roku 1954, tedy šedesát let staré, což stále s velkou rezervou stačí na uznání kýženého označení.
Něco postaru, něco po novém
V roce 1954 byla v bývalém Československu tehdejším ministerstvem potravinářského průmyslu vydána pro spišské párky první norma jakosti s jednotnou recepturou. Ta se později mírně změnila, když byl zvýšen podíl hovězího masa ve výrobku, jak uvedli čeští a slovenští zpracovatelé masa ve společné žádosti o zápis spišských párků na seznam unijních specialit v roce 2010.
Nám se podařilo vyhledat pro spišské párky československé státní normy z roku 1961 a 1967 (ČSN 57 7101) a porovnali jsme je s požadavky zaevidovanými v Bruselu pro zaručenou tradiční specialitu.
V Česku se však vedle tradiční speciality nadále vyrábějí i spišské párky podle požadavků vyhlášky pro maso a masné výrobky z roku 2001, jejíž o něco mírnější kritéria jsme také zahrnuli do naší tabulky.
Vyplývá z ní například, že v minulosti definovaný obsah vody a škrobu přestal být sledovaným parametrem. Nebo že obsah tuku pro spišské párky „vyhláškové“ je vyšší než kdykoli v minulosti, zatímco pro zaručenou tradiční specialitu je naopak nižší než dříve.
Lovecký salám dvakrát jinak
Také lovecký salám se v České republice vyrábí ve dvou variantách. Jednou jako zaručená tradiční specialita, podruhé jako lovecký salám podle kritérií masné vyhlášky z roku 2001.
Zvláštností loveckého salámu je jeho plochý tvar, při krájení vznikají typické obdélníčky. Specialitu z něj dělá také jeho chuť po dodaném koření a použité kultury bakterií v průběhu fermentace. Připomeňme, že lovecký salám je tepelně neopracovaný výrobek, syrové maso se nejprve udí studeným kouřem a poté suší.
Jde-li o zaručenou tradiční specialitu, musí se salám udit studeným kouřem sedm dní, dalších 14 dní pak za definovaných podmínek probíhá sušení, aby startovací kultura maso řádně zfermentovala. Pro „vyhláškový“ lovecký salám tyto parametry stanoveny nejsou. Tím ale není řečeno, že se patřičné doby nemusí dodržovat.
Zpracovatelé masa v žádosti o uznání tradiční speciality uvedli, že se lovecký salám na území nynější České republiky vyráběl už počátkem dvacátého století. Tehdy ale jen v zimě, protože k jeho výrobě byly zapotřebí nízké teploty a chladírenská technika byla tou dobou ještě v plenkách.
Písemným doložením tradice se stala až publikace z roku 1955, a to Technologie masného průmyslu (II. díl) vydaná Hlavní správou masného a rybného průmyslu ministerstva potravinářského průmyslu. Po vydání státní normy pod číslem ČSN 57 7269 se výroba podle jednotné receptury rozšířila po celém území tehdejší ČSSR.
Současná receptura pro zaručenou tradiční specialitu stanoví, že k výrobě sto kilogramů loveckého salámu musí být použito 140 kilogramů masa. Z toho je pět kilogramů hovězího s obsahem tuku do deseti procent, ostatním je maso vepřové o různé tučnosti a dále dvacet kilogramů vepřové slaniny. Z koření je to mletý černý pepř, mletý hřebíček a česnek.
Pro „vyhláškový“ lovecký salám není stanoveno, kolik masa má být použito, jen se uvádí, že to má být hovězí a vepřové, případně jedno z nich. Obsah masa není stanoven, výrobek však musí obsahovat minimálně 15 procent čisté svalové bílkoviny a nejvýše 50 procent tuku. Ovšem lovecký salám jako zaručená tradiční specialita smí obsahovat nanejvýš 45 procent tuku. Rozdíl tedy existuje.
Základem speciálně krmená prasata
Není bez zajímavosti, že masný výrobek s podobným názvem – lovecká klobása – je také na seznamu schválených zaručených tradičních specialit a přihlásilo si ho Polsko. V originále kielbasa myšliwska je pozoruhodná tím, že k její výrobě musí být použito jedině maso speciál-ně krmených prasat pouze určitého plemene.
Vykrmují se pomalu rostoucí sádelno-masná plemena s obsahem vnitrosvalového tuku vyšším než tři procenta, což dodá masu požadovanou křehkost a šťavnatost.
Prasata se smí krmit pouze šrotem z obilí, luskovin, bramborami a senem. V žádném případě nesmí do krmné dávky přijít sušené mléko, sušená syrovátka a rybí moučka.
Speciální vlastností myslivecké klobásy je její dlouhá trvanlivost a odolnost v polních podmínkách, která z ní dělá vhodnou výbavu pro turisty a cestovatele. Původně se klobásou občerstvovali lovci při dlouhých celodenních túrách za zvěří.
Maso speciálně krmených prasat se nechá dva dny solit tzv. nasucho, poté se křehčí v nálevu z octa, vody a řepkového či slunečnicového oleje. Maso se suší studeným a poté i teplým kouřem z bukového dříví.
V Polsku se myslivecká klobása vyrábí podle jednotných standardů od roku 1954 v souladu s tehdejší státní normou pro masný průmysl.
Do uzenek patří brambory i konina
Brambory jsou předepsanou složkou i pro švédskou masnou tradiční specialitu s názvem falukorv. Nejsou však určeny k výkrmu prasat, ale slouží jako nezbytná součást potraviny samotné.
Falukorv jsou uzenky, jimiž se původně živili švédští horníci v měděných dolech. Nyní se podávají k obědu nebo večeři ve všech švédských rodinách nakrájené na centimetr silné plátky a osmažené.
Kromě toho, že se do nich musí povinně dávat bramborová mouka, v nich může být i přídavek koňského masa. Podstatou však je maso hovězí.
Původně se totiž uzenky připravovaly z masa volů, jejichž kůže se používala k výrobě tažných lan při těžbě rudy v měděných dolech v osadě Falu Koppargruva. Z toho vznikl název falukorv.
Tradici doložili Švédové etnografickou studií univerzity v Göteborgu z roku 1976 od Brigitty Frykmanové. Studie měla název Potravinářské produkty a jídla dělníků a dalších pracovníků ve společnosti Jonsered ve 20. století a uzenka falukorv je podle ní běžná ve všech domácnostech.
Receptář pro uzenáře z roku 1936 a 1955 zahrnuje též způsob výroby uzenek falukorv, ze kterých ve Švédsku vycházela i v roce 1974 zavedená vnitrostátní norma. Obsah masa musí být alespoň 45 gramů na sto gramů konečného produktu, jediným pojivem je bramborová mouka.
Jednota v rozmanitosti Evropská komise chce pomoci výrobcům, kteří dokázali uchovat tradice, i když jsou k dispozici nové technologie a nové suroviny. Aby bylo možné na první pohled rozpoznat specifické vlastnosti, kterými se tyto výrobky odlišují od běžných, musí o tom být spotřebitel informován speciálním označením potraviny. Spotřebitele by to mělo chránit před nekalými praktikami producentů, jejichž výrobky tyto vlastnosti nemají, i když pro ně používají stejný název. K ochraně názvu před zneužitím a lepší identifikaci spotřebiteli slouží symbol Evropské unie, tedy žlutomodré kulaté logo s dvanácti hvězdičkami. To dokládá, že potravina má zvláštní vlastnosti, jimiž se liší od jiných a vyrábí se neměnným způsobem po určitou dobu, což lze doložit písemnými dokumenty. Ucházet se o zaručenou tradiční specialitu nemohou jednotlivci, ale pouze skupiny výrobců.
Zdroj: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1152/2012
Tuzemák zůstane dalších pět let stejný. Česko získalo na rakovinotvorný rumový éter výjimku
„Je potřeba říct, že nebezpečné látky jako furan jsou běžné v množství, jaké naleznete ve dvou panácích tuzemáku, například v instantní kávě, v zelenině, v ovoci. Najdete to zvláště v potravinách, které jsou konzervovány,“ uvedl výkonný ředitel Unie výrobců a dovozců lihovin Jaroslav Burkart.
Podobně argumentuje ředitel Potravinářské komory ČR pro programování a strategii Miroslav Koberna. „Je to produkt, který se 150 let vyrábí, nikdy s ním žádné problémy nebyly, nikdy nikomu zdraví nepoškodil.
Pokud vím, tak objem, který by mohl mít zdravotní důsledky, je asi v osmi litrech (rumu). Pokud tedy někdo bude dlouhodobě konzumovat čtyři až osm litrů rumu denně, tak mu určitě rumový éter zdraví poškodí,“ řekl.
Unie výrobců a dovozců lihovin se bude během pěti let, kdy bude platit výjimka pro Česko a Slovensko pro výrobu tuzemáku s původním éterem, snažit přesvědčit Evropskou komisi, že aroma zdraví neškodí.
Výrobci hledali náhradní řešení, výjimku přivítali
Desetileté přechodné období skončí letos 22. dubna, pak už se výrobky v EU budou moci ochucovat pouze schválenými aromaty. Kdyby výrobci výjimku nezískali, za pět dnů už by nemohli lihoviny s původní přísadou vyrábět. Někteří se proto na udělení výjimky raději nespoléhali a na změnu se připravili.
Například jindřichohradecká likérka Fruko-Schulz se předzásobila na tři až čtyři měsíce. Zároveň zkoušela jiné rumové přísady bez furanu. „Vybrali jsme náhradu. Máme připravené varianty namíchané bez furanu a rozdíl mezi chutěmi a vůněmi je skutečně nepatrný,“ připustil ještě před zveřejněním rozhodnutí ředitel firmy Josef Nejedlý.
Přesto ale věřil, že firma bude moci zůstat u nynější výroby. „Ten rum se tady dělá sto let, nikomu to nikdy nevadilo a najednou, protože jsou stále citlivější přístroje, mistři z EU zjistí, že je tam taková látka,“ podotkl k výzkumu chemických expertů.
Udělení výjimky firma přivítala. „Dopadlo to dobře. Nemusíme vymýšlet nové technologie a náhražky,“ uvedl Nejedlý. „Předpokládali jsme, že úředníci v Bruselu budou rozumní a uznají tradiční výrobek, u kterého nebyly prokázané špatné účinky,“ dodal.
Stejně reagovala i největší česká likérka Stock Plzeň-Božkov. „Aroma je v této podobě užíváno více než sto let a žádné jeho nežádoucí účinky nikdy prokázány nebyly,“ tvrdí generální ředitel Jan Havlis. Rozhodnutí podle něj poskytne výrobcům dostatečnou dobu pro další analýzu.