Skutečnost vidíme tak chmurnou, jak chmurné jsou naše úvahy

Günther Altenburg rozebírá, jak se NATO vyrovnávalo s krizemi ve své historii, a zamýšlí se nad tím, jak to ovlivní současnou debatu o modernizaci Aliance. „NATO, úhelný kámen naší zahraniční politiky, se nepřizpůsobilo změněným strategickým a politickým vztahům… Pokud severoatlantická skupina zemí nebude formulovat jasnější cíl, bude odsouzena k zániku.“

„Atlantická aliance je v raném stádiu choroby, jež by se mohla ukázat jako smrtelná. Aliance byla v problematické situaci již mnohokrát předtím, ale tato je zatím nejhorší.“

„NATO je v hluboké, trvalé krizi a je možné, že se nedočká konce tohoto desetiletí.“

Kdokoliv by si myslel, že tato prohlášení padla po 11. září 2001, by se měl zamyslet ještě jednou. Neboť tyto citáty dělí více než tři desetiletí.

Ten první, stížnost Henry Kissingera, pochází z roku 1961; druhý, z listu The Economist, vidí NATO odcházet na smetiště dějin v roce 1982; a Christoph Bertram, bývalý ředitel prestižního Mezinárodního institutu pro strategická studia, svoji chmurnou předpověď  vyslovil v roce 1994.

Žádné z těchto ani dalších temných proroctví se nikdy nenaplnilo. Proč? Protože Kasandry se dopouštěly chyby, jež je v úvahách o atlantické alianci docela častá: považovaly neshody uvnitř Aliance za známku její vyčerpanosti.

Proto se domnívaly, že legitimní debata o budoucím směřování Aliance je něčím víc, zásadní neshodou v názorech na její význam. Tento význam však nebyl nikdy vážně zpochybněn. Tuto zásadní skutečnost je užitečné mít na paměti, když se nyní NATO připravuje čelit nové velké hrozbě – terorismu.

Diskuse o politice a strategii NATO nejsou nevítaným narušováním pořádku, ale představují samu podstatu Aliance.

Vojenská dilemata: málo prostředků, rozdílné cíle

Ve zpětném pohledu by se historie NATO dala velice dobře charakterizovat jako úspěch maskovaný setrvalou krizí. Představa trvalé Aliance mezi Severní Amerikou a Evropou se od počátku jevila jako nerealistická.

Při slavnostním podpisu Washingtonské smlouvy v dubnu 1949 dokonce americký tisk ironizoval, že tento slavnostní akt může nakonec být „pozoruhodnější než samotný dokument“. To odráželo ducha okamžiku.

A kapela ministerstva zahraničí jako by tento dojem potvrzovala, když k tomu hrála „I Got Plenty of Nothing“ George Gershwina.

Gershwinova melodie v podstatě charakterizovala vojenskou dimenzi NATO. Počínaje ambiciózními lisabonskými cíli výstavby sil z roku 1952, které nikdy nebyly splněny, se zdálo, jako by si spojenci navykli věčně neplnit požadavky, které si sami stanovovali.

Pro řadu skeptických pozorovatelů představovala neschopnost NATO uvést do souladu prostředky a cíle chronický problém Aliance. Stejný verdikt byl vynesen nad vojenskou strategií NATO.

Vzhledem k tomu, že vojenská strategie Aliance byla kompromisem mezi střetávajícími se zájmy spojenců a omezenými vojenskými prostředky, každé reformě předcházela náročná diskuse.

Když například Spojené státy v roce 1961 prosazovaly posun od strategie masivní jaderné odvety k „pružné reakci“, diskutovali spojenci bezmála sedm let, než byly změny nakonec schváleny. A dokonce i pak tato nová strategie zůstávala otevřena transatlantickým rozdílům ve výkladu. Nebylo překvapivé, že strategie NATO podle mnoha expertů v oblasti obrany setrvávala v permanentní krizi.

Přesto vojenská dimenze NATO fungovala. Neboť navzdory rozdílným interpretacím a neshodám v otázce strategií a jejich správného uskutečňování se Alianci dařilo to, o co šlo nejvíce: sdělovat poselství, že Severní Amerika a západní Evropa se považují za jeden jediný bezpečnostní prostor.

Toto poselství, daleko více než jakákoliv konkrétní modifikace strategie či rozhodnutí o nákupech, posilovalo širší roli NATO jakožto politického společenství – společenství, které je připraveno se bránit. NATO navíc dokázalo mnohem více než jen vytvořit společný rámec obrany.

Vytvořením integrované vojenské struktury spojenci vybudovali systém vojenského velení, který silně ovlivňoval vývoj národních sil. Vzhledem k tomu, že tento systém byl založen na dobrovolných závazcích, žádná země nemohla být volána k zodpovědnosti, pokud některým závazkům nedokázala dostát.

Nelze však popřít, že během let měla praxe společného plánování a hodnocení značný kumulativní efekt v podobě harmonizace obranných plánů a politiky spojenců.

Politická dilemata: solidarita bez podřízenosti

Transatlantický svazek, základ NATO, byl také předmětem permanentní kritiky.

Američtí analytikové od počátku opakovaně varovali, že pokud evropští spojenci nedokáží zvýšit své výdaje na obranu či jinak napomoci k vyvážení transatlantického bezpečnostního břemene, riskují ztrátu podpory Spojených států a Aliance se může rozpadnout.

Evropští spojenci zase opakovaně obviňovali Spojené státy, že se arogantně snaží NATO ovládnout, jak politicky, tak i vojensky.

Pošklebovali se také nad nejednoznačným postojem Spojených států ve vztahu k evropské integraci: Spojené státy sice rétoricky podporují silnější Evropu, ale kdykoliv dojde na to, že by Evropě měla být svěřena větší zodpovědnost, dávají přednost staromódnímu způsobu, kdy vedou ony samy. Tyto třenice byly natolik hluboké, že Francie v roce 1966 opustila vojenskou strukturu, čímž vyvolala v NATO velkou krizi.

I tehdy však život šel dál. NATO přesídlilo z Francie do Belgie. A Francie, i když opustila integrovanou vojenskou strukturu, si podržela další vojenské vazby, které bránily jejímu odcizení od vojenských kultur ostatních spojenců. V každém případě role Francie jakožto aktivního člena NATO zůstala nedotčena.

Ztráta strategického směřování NATO, jejímž symbolem se stal právě odchod Francie z integrovaného vojenského velení, byla také překonána.

Harmelova zpráva z roku 1967, nazvaná podle belgického ministra zahraničí, pod jehož vedením vznikla, prosazovala dvojí koncept odstrašování a uvolňování napětí, čímž překlenula rozpory, které mezi spojenci vyvstaly pokud jde o příležitosti a úskalí vstřícného přístupu k zemím Varšavské smlouvy.

Nová fáze studené války, která propukla po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979, předznamenala další transatlantický spor. Názory na sovětskou hrozbu se nyní rozcházely ještě více.

Spojené státy se zdály být připraveny ke konfrontačnější politice, zatímco Evropané by velice rádi zachránili to z uvolňování napětí, co se ještě zachránit dalo.

Navzdory obtížím v transatlantických vztazích však Aliance zvládla to, co se ve zpětném pohledu ukázalo jako jedna z jejích vůbec největších krizí: rozmístění jaderných sil středního dosahu (INF) v Evropě.

Toto rozhodnutí, přijaté v reakci na vytrvalé navyšování počtu obdobných zbraní ze sovětské strany, mělo následek, se kterým se původně nepočítalo: atmosféra zvýšeného pocitu nejistoty a obav z války vybičovala veřejné mínění a vyvolala historicky bezprecedentní odpor.

Pro demokratickou Alianci, závislou na veřejné podpoře, to znamenalo skutečnou krizi. NATO však zůstalo pevné, s vědomím, že tato otázka se nyní stala soubojem vůlí mezi NATO a Spojenými státy, v němž Aliance musí zvítězit. A tak se také stalo. Byla dokonce přijata i její nabídka „nulového řešení“ ve věci rozmísťování INF – návrh, že rozmísťovat se nebude výměnou za stažení obdobných sovětských zbraní – která byla zpočátku zesměšňována jak odborníky z oblasti obrany, tak představiteli mírových hnutí.

Ve zpětném pohledu by rozhodnutí NATO o INF mohlo být vykládáno jako předehra ke konci studené války. I když spojenci mezitím již směřovali k další kontroverzi týkající se amerických plánů na kosmickou raketovou obranu, transatlantický svazek projevil pozoruhodnou pružnost.

Když studená válka skončila – sice za značného hašteření uvnitř Aliance o tom, zda Michail Gorbačov je skutečným reformátorem – Aliance se mohla ohlédnout zpět s pocitem zadostiučinění.

Dokázala zformulovat nový, rozumný přístup ke kontrole konvenčních zbraní a přijala uváženou politiku, jež měla usnadnit sjednocení Německa a zároveň uklidnit Moskvu.

Dilema po studené válce: lhostejnost nebo angažovanost

Konec studené války znamenal pro Alianci vstup do nového období nejistoty, kdy řada pozorovatelů argumentovala, že konec NATO je nyní nevyhnutelný. Bez sovětské hrozby Aliance nutně směřuje ke svému definitivnímu zániku. Kritikové se však opět mýlili.

Aliance byla v rodící se Evropě po studené válce stále potřebná – ne čistě jako organizace kolektivní obrany, ale jako správce bezpečnosti v tom nejširším smyslu.

To, čeho bylo ke konci studené války zapotřebí, byl ucelený politicko-vojenský rámec, který by napomohl velkému přerodu Evropy v kontinent „jednotný a svobodný“.

Stačilo několik let a NATO hrálo svoji nově přijatou roli rámce změn. Vytvořilo soubor politických přístupů, které pomohly Evropě vyrovnat se snáročnými úkoly transformace. Aby nebylo mýlky, spojenci se nadále neshodovali v otázce míry reforem. Někteří by raději viděli NATO jako pasivní hráz, jež by bránila návratu té či oné podoby sovětské hrozby.

Jiní chtěli, aby Aliance hrála aktivnější roli ve sbližování s bývalými protivníky. S postupem času však argumenty pro aktivistickou politiku začaly nabývat na síle.

Země střední a východní Evropy volaly po těsnějších svazcích a poukazovaly přitom na strategickou potřebu toho, aby Aliance tyto země přitáhla blíže a pomáhala jim řešit obrovské úkoly postkomunistického přechodu.

Měla by ale tato vstřícnost nakonec zahrnovat také pozvání ke vstupu do NATO? I v této otázce Aliance jednala v souladu se svým typickým vzorcem: úvodní kontroverzní debata následovaná rodícím se konsensem a pak podrobným plánem k realizaci tohoto konsensu.

Budete mít zájem:  Lázně jako důležitá součást léčby Bechtěrevovy choroby

V roce 1997, po několika letech náročných příprav, NATO pozvalo ke vstupu tři bývalé členy Varšavské smlouvy; jednalo se o součást postupného procesu, který měl v pozdějších fázích vést k dalším pozváním.

Proces rozšiřování tak ponechával otevřenou možnost pro budoucí pozvání, čímž uchazečským zemím poskytl čas k přípravě na členství.

Bylo jasné, že Rusko bude vyžadovat privilegované vztahy – tato skutečnost nebyla nikdy zpochybňována, i když se spojenci zpočátku neshodovali pokud jde o rozsah a hloubku takovéhoto vztahu. NATO tak sehrálo klíčovou roli při překonávání rozdělení Evropy.

Největší výzvou se po studené válce ukázaly být války jugoslávského rozpadu. Spojenci v NATO původně přijali ve vztahu ke konfliktům v jihovýchodní Evropě opatrný přístup. Žádné strategické zájmy se jim nezdály být ohroženy a nebyli si jisti následky přímé vojenské angažovanosti.

Zapojení NATO se proto omezovalo na podporu dalších institucionálních aktérů, jako byla Organizace spojených národů, aniž by Aliance sama hrála nějakou výraznou roli. Když se však války jugoslávského rozpadu protahovaly, začala se tato minimalistická role stále více jevit jako neudržitelná.

Narůstaly třenice, zejména mezi Spojenými státy a ostatními spojenci, jaký by měl být správný postup.

V roce 1994 list The New York Times charakterizoval transatlantické neshody jako ty nejhorší od suezské krize v roce 1956, čímž dal průchod rozšířenému pocitu, že Alianci, která odolala sovětskému tlaku, nakonec rozloží hrstka balkánských diktátorů dychtících po válce. Čas na diskuse se krátil.

NATO však balkánskou výzvu zvládlo, stejně jako zvládlo ty předchozí. Spojenci se nakonec dohodli na tvrdším postupu, jednali podle toho a válku v Bosně a Hercegovině (Bosně) ukončili. Počátkem roku 1996 se v Bosně rozmístily mírové síly pod vedením NATO, podporované řadou partnerských zemí. NATO se zapsalo do dějin – a do učebnic.

Něco takového mohlo dokázat jedině NATO se svými zavedenými politickými a vojenskými strukturami. Počáteční neshody mezi spojenci o tom, jak řešit regionální konflikty, odezněly. Svými činy se NATO ustavilo do role prvořadého udržovatele míru v Evropě.

Zároveň také odpovědělo na otázku, o níž se mezi spojenci diskutovalo už celou věčnost: zda Aliance může jednat „mimo svou oblast“, tedy mimo svůj tradiční okruh kolektivní obrany. Může.

Svým závazkem podepřít mírovou dohodu pro Bosnu NATO vzalo věc stability v jihovýchodní Evropě za svou. Když pak vypukla kosovská krize, Alianci prakticky nezbývalo nic jiného než se angažovat. Poté co byly vyčerpány všechny diplomatické prostředky, NATO zahájilo leteckou kampaň s cílem donutit Bělehrad k zastavení politiky etnických čistek.

A znovu se projevil sklon vidět NATO v krizi, který zamlžil pohled zvenčí. Legitimní kritika toho, jak byla kampaň vedena – příliš velký příspěvek USA a příliš malý příspěvek Evropy – ovládla vnímání veřejnosti natolik, že se v diskusi téměř ztratila ta nejdůležitější věc.

NATO v konfliktu zvítězilo a dokázalo tak zastavit a zvrátit největší kampaň etnických čistek od druhé světové války.

Křivka znázorňující rostoucí zkušenosti NATO z Balkánu strmě stoupala. Když hrozilo, že Bývalou jugoslávskou republiku Makedonii* pohltí občanská válka, reakce spojenců byla rychlá. Urychlené rozmístění sil NATO zabránilo tomu, aby se konflikt rozhořel, a pomohlo nastolit v zemi reformní kurs.

Tato preventivní mise se uskutečnila bez větších diskusí uvnitř Aliance. Poučení, že angažovanost by měla vyhrávat nad lhostejností, bylo akceptováno.

Skutečnost, že tato mise byla úzce koordinována s Evropskou unií, navíc naznačovala, že brzy by mohla být vyřešena i další otázka, která se nad Aliancí vznášela po celá desetiletí: zda zřetelná evropská bezpečnostní a obranná politika bude či nebude na úkor NATO.

Budování institucionálních svazků mezi Evropskou unií a NATO odráželo rodící se konsensus, že silnější, koherentnější příspěvek Evropy si NATO nejen může dovolit, ale mělo by o něj aktivně usilovat.

Nový úkol: terorismus

Co tato stručná historie „krizí“ NATO naznačuje pokud jde o to, jaká je šance, že Aliance bude hrát smysluplnou roli v boji proti terorismu? Odpověď je dvojí. Za prvé, NATO bude úspěšně rozvíjet nové strategie a politické přístupy, aby se s tímto novým strategickým úkolem vypořádalo.

Tento úkol se projevil způsoby příliš dramatickými na to, aby mohl být nejsilnější vojenskou aliancí na světě ignorován.

Kontury takovéhoto nového přístupu NATO se vlastně již začaly viditelně rýsovat: nové vztahy s Ruskem, nová vojenská koncepce obrany proti terorismu a silnější důraz na řešení problému šíření zbraní hromadného ničení.

Za druhé, ani přes tyto změny se NATO nebude schopno zbavit svého image Aliance v krizi. Stejně jako v minulosti budou kritikové zaměňovat diskusi a neshody.

Budou interpretovat kontroverze ne jako nezbytný předpoklad změn a adaptaci, ale jako předehru katastrofy. Tady toho spojenci mnoho nenadělají, snad s výjimkou toho, že se vyhnou výbušné rétorice ve vzájemných jednáních.

Posuzování Aliance měřítky tak ambiciózními, že si říkají o nezdar, by mělo být ponecháno kritikům zvenčí.

Günther Altenburg je náměstkem generálního tajemníka v Divizi NATO pro politické záležitosti.

Úvahy mladého pamětníka

Ač je mi 37 let, připadám si už jako pamětník.

Pamatuji si například na euforii po pádu Jakešova režimu, kdy se řešilo, jakým směrem se má tehdejší Československo ubírat dál. Poměrně hodně lidí si bralo jako vzor Švédsko. Slovo „Švédsko“ znělo tehdy dobře, skoro jako „ráj“. Funkční stát se solidním sociálními službami. Následováníhodný příklad (aspoň pro někoho).

Uplynula jedna generace a Švédsko se opět dává za příklad po celé Evropě. Jenže je to odstrašující příklad. Anti-model toho, jak lze skrze kombinaci vlastní naivity a agresivní imigrace rozložit a zničit dříve bohatou a klidnou zemi.

„Chceš, aby to tu vypadalo jako ve Švédsku?“ je řečnická otázka, na kterou se dávno neodpovídá „Ano.“ Britský bulvární deník Daily Mail se věnuje truchlivým poměrům ve Švédsku tak důkladně a jedovatě, že proti tomu nedávno protestovala švédská ambasáda v Londýně.

Ne, že by Britové na tom byli s imigrací podstatně lépe, bohužel. Ale i ta trocha je rozdíl. Minimálně se tam o něco svobodněji mluví (o něco!)

Podobně si pamatuji na doby, kdy „Evropská unie“ bylo sousloví, které v lidech vyvolávalo obdiv a touhu se přidat. Asi tak kolem roku 1999. To byly ty vyspělé země na západ, které jsme tak dlouho chtěli dohnat.

Teď se píše rok 2016 a „Evropská unie“ je synonymem pro bezmocného a neužitečného obra, ne-li přímo nadávkou.

Lze uzavírat sázky, zda za tři měsíce Velká Británie vyletí z toho spolku jako příslovečný čert z elektriky, a zda se Angela Merkel opravdu pokusí nahradit ji erdoganovským Tureckem. Úžasný vývoj.

Na poli symboliky jsme za poslední zimu zaznamenali věci, které jsou extrémně varovné.

Ulice francouzských a belgických měst se zaplnily ozbrojenci se samopaly, jako v Izraeli, ale bez izraelských zkušeností a know-how. Tak se mohlo stát, že při veškerých manévrech zapomněli Francouzi zavřít hranice do Belgie a atentátník Abdesalam jim proklouzl do rodného Molenbeeku.

Takových kiksů nejspíš bylo více, jenom o nich nevíme. Celkově je tahle demonstrace síly spíš demonstrací bezradnosti.

Když vidím na Florenci naše policisty a vojáky, je mi jich líto: co by asi tak zmohli se skutečným sebevražedným atentátníkem? Jediný rozdíl by byl v tom, že pár obětí by na sobě mělo uniformu.

Pojďme se podívat na jinou věc. Makedonie – nečlenský stát EU – zřizuje s pomocí některých členských zemí EU mohutný dvojřadý plot na svých hranicích, aby odvrátila ohrožení v podobě nekontrolovatelné migrační vlny z další země EU. Podobně Švýcaři konají vojenská cvičení na témata „chaos v Evropě, migranti z Německa obsazují švýcarské území“.

To je symbolika jako řemen, naznačující, že EU se pro svoje okolí stalabezpečnostní hrozbou, a je-li hrozbou pro sousední státy, jak jsou na tom státy členské? Když se ještě vrátíme k britskému referendu, současný premiér David Cameron se snažil Britům „prodat“ setrvání v EU argumentací, že Británie v rámci EU je bezpečnější, nežli mimo ni.

To se mu po atentátech v Bruselu nejspíš vymstí.

A co se Bruselu týče, máme tu další chmurnou symboliku. České ministerstvo zahraničních věcí vydalo oficiální varování českým občanům, aby tam nejezdili. Na taková varování jsme byli zvyklí – pro země, jako je Alžírsko, Čad nebo Irák.

Jenže alžírské a irácké obyvatelstvo se zčásti přesunulo do Evropy a přineslo si s sebou svoje návyky a kulturu, takže nyní máme pobočky Alžírska a Iráku v celé západní Evropě, se vším všudy, od kebabu až po terorismus. A tak nemají čeští občané raději navštěvovat hlavní město Evropské unie. Pro jistotu.

A kdyby se jim tam něco stalo, pojišťovna jim může odmítnout plnění a poukázat na to, že podle MZV ČR tam neměli co dělat. Jak to řeší zaměstnanci euro-institucí či firem, které opravdu v Belgii zastoupení mít musejí, nemám zdání.

Současné vedení EU působí zoufale nekompetentním dojmem. Krásný příklad je komisařka Frederica Mogherini, kterou zachytily kamery novinářů, jak na tiskové konferenci po teroristickém útoku pláče. Existuje fotka, na níž se podstatně mladší Frederica Mogherini nechala zvěčnit s palestinským führerem Jásirem Arafatem.

Dochází jí vůbec, že to byl arciterorista, který připravoval lidem v Izraeli i mimo něj stejný osud, jaký teď zažili Belgičané? Staří Čechové měli pořekadlo „čiň čertu dobře a peklem se ti odmění“. Platí to i v roce 2016 pro islámský terorismus. Západní Evropa platí za desítky let toho, že před náboženským radikalismem zavírala ve jménu tolerance oči.

Budete mít zájem:  Trable v supermarketu: Nekradu, a přesto pískám

Čiň islámskému fanatikovi dobře, bombou se ti odmění.

EU by mohla přežít, i když v dosti změněné podobě, pokud by dokázala na stávající krizi zareagovat. Bohužel její institucionální zakotvení to znemožňuje. Bruselské vedení unie se stalo čistě byrokratickým prostředím.

Největší šanci na kariérní růst měl ten, kdo dokázal co nejefektivněji proplouvat papírovým mořem směrnic a opatření; pokud přitom uměl dobře přihrávat dotace a granty svým přátelům, tím lépe.

Tím se postupně vytvořila vládnoucí vrstva, pro kterou je současná krizová situace naprosto nepochopitelná; jejím vzorným představitelem je bývalý prezident, dokonalá šedivá myš jménem Herman van Rompuy. Tito lidé nejsou s to válečné ohrožení kontinentu vůbec mozkově zpracovat.

Že by někdo dokázal zabíjet sebe i ostatní z ideologických a náboženských důvodů – na to není v myšlenkových vzorcích Bruselu žádné vysvětlení. V takové situaci dělávají lidé to, na co jsou zvyklí odedávna. Můžeme očekávat, že v reakci na terorismus bude v Bruselu přijata nejedna směrnice a že si různé islámské spolky rozeberou nějaké ty eurogranty „proti radikalizaci“. Pokud vůbec bude tolik času.

Prohlášení, která zaznívají z vedoucích vrstev, znějí jako věrné echo těch, které zazněly už po Charlie Hebdo a potom po Bataclanu: Jsme ve válce, ale nesmíme se nechat zastrašit, musíme vystavit stopku nenávisti (jak se to proboha dělá?), nesmíme obětovat svoji otevřenou společnost.

Jsou to posvátné mantry světa, který pominul. Ještě jej vidíme ve zpětném zrcátku, ale už je pryč, jenom si to ještě mnozí (a patří mezi ně právě většina politických elit kontinentu) nedokážou uvědomit.

„Otevřená společnost“, která se otevřela i džihádu a jeho sebevražedným fanatikům, dnes připomíná otevřenou zlomeninu – krvavá, bolestivá a nedá se o ni opřít.

Demokratické státy mají tu výhodu, že za určitých okolností dokážou vystřídat jednoho politika druhým. Neosvědčil-li se Chamberlain, může být zvolen Churchill. Na bruselské úrovni toto však nelze realizovat – vyměnit celou Evropskou komisi za realističtější lidi je právně a logisticky nemožný úkol.

A tak se bude vedení EU stále řítit setrvačností tím samým směrem, za těch samých řečí a s těmi samými (ne)výsledky, zatímco jednotlivé ohrožené státy, ponechané Bruselem v nemožné situaci, budou nuceny rozvíjet vlastní obrannou strategii nebo zahynout.

Nemyslím si, že by v hlavním městě EU došlo ke spektakulárnímu pádu, jako když Turci roku 1453 dobyli Konstantinopol.

Ale jednoho dne se stane, že někde v Budapešti či ve Vídni bude telefon z Bruselu zvonit marně, protože místní politiky už nebudou knížecí rady ze vzdáleného centra EU zajímat.

Je k tomu blíž, než si myslíme. Celý makedonský plot byl takříkajíc pilotním projektem přicházející post-unijní éry, ve které se bude muset řešit budoucnost z hledisek, která jsou dnes ještě stále tabu. Příklad za všechny: Schengen je fakticky mrtev, ale mezi členskými státy EU dosud existuje bezvízový styk.

Jenže teroristů a fanatiků, kteří mají belgické, francouzské a švédské pasy, je dnes podstatně více než před třiceti lety, a země, které dosud nejsou tak postižené, na to hledí s čím dál větším znepokojením. Řekl bych, že první vážně míněný návrh zavést opět víza i uvnitř Evropy, padne během jednoho až dvou let.

A my, dosud mladí pamětníci, budeme mít další vzpomínku do katalogu: vzpomínku na bezstarostný kontinent, kde hranice byla opravdu jen čára na mapě.

Poznámka: Tento článek vyšel poprvé na serveru Neviditelný pes dne 25. března 2016. Děkuji tímto redakci Neviditelného psa za možnost tam publikovat.

Alois Jirásek

  • Před 7 hodinamiKvůli špatné epidemické situaci budou nejbližší akce, které letos připomínají 500 let renesance ve východních Čechách, v digitální podobě. Uskuteční se přednáška a výstava, uvedlo pardubické hejtmanství v tiskové zprávě.
  • Před 21 dnyV době, kdy vláda rozhoduje o utahování covidových otěží, se ve městě Aloise Jiráska chystá tábor lidu, který bude volat po otevření hospod, divadel kin a obchodů, ukončení testování a očkování a zrušení nouzového stavu.
  • Před 23 dnyPraha je pro své historické podhoubí místem plným tajuplných legend a pověstí. Obzvláště pak Vyšehrad je díky svému postavení v českých dějinách dějištěm mnoha známých příběhů. Objevuje se v nich kněžna Libuše, ale také duchové, démoni a tajuplný poklad.
  • Před 1 měsícemNeexistuje člověk, který by o ní v Čechách nebo na Slovensku nikdy neslyšel. Již za života byla legendou a to větší tragédie je pro svět umění její ztráta. V den, kdy charismatická herečka zemřela, přišlo současné herectví o velkou dámu.
  • Před 1 měsícemHora Blaník při své proslulosti v oblasti legend a bájí ve skutečnosti není až tak nápadným kopcem. Ale přesto, z různých kronik a třeba díky spisovateli Aloisi Jiráskovi je všeobecně znám jako úkryt českého vojska. Podle legendy, až bude naší zemi nejhůře, vyjede z hory a pod vedením českého patrona Václava zemi osvobodí.
  • Před 1 měsícemVe věku 75 let zemřela Hana Maciuchová. Hrála Anču v Krkonošských pohádkách, primářovu žárlivou manželku v Nemocnici na kraji města nebo učitelku Miriam v sitcomu Ulice.
  • Před 1 měsícemHerečka, která se začala prosazovat v šedesátých letech, má za sebou víc než 100 filmových rolí a také řadu těch seriálových. Byla krásná a talentovaná a kariéru zakončila vedlejší rolí ve filmu Kráska v nesnázích, ze kterou dostala Českého lva.
  • Před 2 měsíciDivoká Šárka, konečná, prosíme, vystupte ze soupravy! Tak nějak zní pokyn na konečné tramvají linky 20 a 26. Dojedete sem i autobusem či autem. Cíl je stejný, procházka jednou z nejhezčích oddechových zón nejen pro Pražany, ale i pro návštěvníky hlavního města, kteří sem v údivu zavítají.
  • Před 2 měsíciVe věku 90 let zemřel režisér František Filip. Uvedla to Česká televize. Natočil kolem šesti stovek snímků, například seriály Tři chlapi v chalupě, F. L. Věk či Chalupáři nebo film Utrpení mladého Boháčka.
  • Před 2 měsíciDigitální antikvariát Knihobot.cz vloni prodal 110 tisíc publikací. Nejčastěji to byly romány Na západní frontě klid, Válka s mloky či Robinson Crusoe. Špatně se naopak prodávají romány Michala Viewegha.
  • Před 2 měsíci„Shodil ho ze schodů, když přišel žádat o ruku jeho dcery Otýlie,“ traduje se líbivá historka o návštěvě Zdeňka Nejedlého u Antonína Dvořáka, kterou mnozí vysvětlují následnou nenávist levicového historika vůči slavnému hudebnímu skladateli.
  • Před 2 měsíci„Mladá kněžna měla svůj hrad, po Libuši nazvaný, který vystavěla vedle lesa táhnoucího se ke vsi Zbečnu (obec u Smečna na Rakovnicku). Od svého však nastolení sídlila na Vyšehradě, moudře odtud vládnouc všemu lidu.“
  • Před 2 měsíciMožná také patříte mezi ty diváky, kteří si stěžují, že televizní vánoční program už vlastně moc vánoční není. A pokud některá z tuzemských televizních stanic něco vánočního zařadí, pak se většinou jedná o více či méně kýčovité americké komedie či romantické filmy. Často se navíc stane, že vánoční atmosféru ze všeho nejvíce připomínají reklamní šoty a upoutávky.
  • Před 3 měsíciV roce 1915 publikuje český spisovatel Alois Jirásek v nakladatelství J. Otty svůj román Temno.
  • Před 3 měsíciDnes uplynulo přesně 325 od chvíle, kdy byl na plzeňském popravišti oběšen vůdce chodské rebelie Jan Sladký Kozina, známý především díky beletristickému zpracování Aloisem Jiráskem v románu Psohlavci. Na námět románu složil stejnojmennou operu Karel Kovařovic.
  • Před 3 měsíciSnad každý Čech někdy slyšel o popravě hrdého Choda Jana Sladkého Koziny, jenž prý s oprátkou na krku vyzval strůjce svého osudu, bídného německého šlechtice „Lomikara“, „do roka ha do dne před súdnú stolici Boží“. Slavné chodské povstání však proběhlo trochu jinak, než jak je líčili Alois Jirásek a Jindřich Šimon Baar.
  • Před 4 měsíciKrakonoš je bezpochyby nejznámějším z „dobrých duchů“ českých hor. Díky tomu najdeme v Krkonoších, ale i mimo ně, mnoho míst a útvarů, které jsou po tomto svérázném dobroději pojmenována.
  • Před 4 měsíci“Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Ivana Čornejová.
  • Před 4 měsíciMožná vás překvapí název Kačenčiny hory, ale jejich kopce jsou tak ladné, že musejí být opatrovány a hýčkány princeznou Kačenkou. Oficiálně se samozřejmě jmenují Orlické hory, dvě řeky Orlice a spousty bystrých potoků tudy protékají.
  • Před 4 měsíciOsmého listopadu uplyne 400 let od události, která změnila nejen české, ale i evropské dějiny. Toho dne roku 1620 se střetla při kratičké bitvě na pláni u letohrádku Hvězda stavovská vojska s oddíly císařskými a jejich spojenci z Katolické ligy.
  • Před 4 měsíciEmil Zillich byl český malíř a ilustrátor. Tvořil především žánrové malby s náměty z historie (třicetiletá válka, rokoko) i současnosti (pouliční život, obyčejní lidé). Ilustroval historické romány, knihy pro mládež a články v časopisech (Světozor).
  • Před 4 měsíciNěkolik měsíců bádali archeologové na Nových sadech v Brně, už dříve objevili důkazy o osídlení z pravěku i ze středověku. O názelech Deník Rovnost informoval. Nejnovější nálezy ale spadají do 19. a 20. století.
  • Před 5 měsíciKoncert pro republiku u příležitosti výročí vzniku samostatného československého státu se 28. října ze Smetanovy síně Obecního domu v Praze uskuteční on-line.
  • Před 6 měsíciDokonalý primátor je jako z budovatelských románů 50. let, vypravěč dělá dojem, že se dosud živil na kádrovém oddělení.
  • Před 6 měsíciPro starší generaci to byl postrach u maturity z jazyka českého. Nudný, nezáživný patron, který deptal psychiku studentů děsivě dlouhými a detailními popisy naprostých samozřejmostí. Vesnická chalupa, kůň s postrojem, vojenský kabát. Vše vyfotografoval svýma očima a přenesl na papír. Dvacet stránek je na takový popis akorát. Byl svorně a hromadně nenáviděn studenty, kteří by se místo psaní čtenářského deníku raději váleli na plovárně.
  • Před 7 měsíciByl to zřejmě ještě velmi mladý muž. Rytířský stav ho řadil mezi střední třídu, řekli bychom dnes. Otec, Aleš z Kozojed byl purkrabím na vodním hradu v Budyni nad Ohří a na tvrzi ve Mšeném. Byl panem Zajícem z Hazmburku zřejmě velmi dobře placen, protože si zakoupil usedlost v Mnetěši, kde žil s rodinou.
  • Před 7 měsíciUprostřed jubilejního devadesátého ročníku vrcholné přehlídky amatérského divadla Jiráskův Hronov zemřel ve věku 91 let Miroslav Houštěk, legendární osobnost hronovského divadla. Odešel ve čtvrtek 6. srpna, den po svém převozu z broumovské nemocnice, kde se léčil z následků zranění, zpět do rodného Hronova.
  • Před 7 měsíciV sobotu 1. srpna byl ve východočeském rodišti Aloise Jiráska zahájen devadesátý ročník celostátní přehlídky amatérského divadla Jiráskův Hronov. Je to nejstarší kontinuálně trvající festival na světě.
  • Před 7 měsíciLabyrinty skalních měst, rodiště spisovatele Aloise Jiráska i unikátní církevní a lidovou architekturu. To vše vám může nabídnout Broumovsko. Mezi nejcennější přírodní úkazy patří Broumovské stěny a Adršpašsko-teplické skály, které patří k největším skalním městům ve střední Evropě. V broumovském klášteře našli kopii Turínského plátna a v dole Bohumír na vás čeká hornická zkouška. Pokud jste četli román Skály a Skaláci od Aloise Jiráska, můžete navštívit zámeček Bischofstein. Přečtěte si osm tipů Deníku na místa, která nesmíte minout.
  • Před 8 měsíciMísto studu a opovržení probíhá spíš plíživá rehabilitace někdejších komunistických pohraničníků. Jo, a byla to tenkrát romantika…
  • Před 8 měsíciJan Hus patří k největším Čechům v celé naší historii. Jeho odkaz nám dodnes připomíná nejen státní svátek, který připadá na 6. července, tedy den, kdy byl upálen, ale i několik pomníků, které můžeme nalézt po celém světě. Husův pomník nalezneme například v New Yorku a jeho sochu pro změnu v dánské Kodani. Přesto se najde mnoho Čechů vlastně ani neví, proč nemusí v tento památný den do práce.
  • Před 8 měsíciPřipomeňme si dnes slavné výročí upálení mistra Jana Husa stejnojmenným filmem, který byl natočen už v roce 1954 a věrně zachycuje jeho život. Tento životopisný film je prvním snímkem z husitské trilogie. Hlavní roli si zahrál Zdeněk Štěpánek, režie se ujal Otakar Vávra.
  • Před 8 měsíciPlány na změny v pražské infrastruktuře i výstavba chybějících bytů nejsou jen palčivou otázkou dnešních dnů. Před zásadními rozhodnutími stáli Pražané nesčetněkrát. Příliš se však neví o plánu na zavezení Čertovky a výstavbě nové moderní čtvrti na Kampě.
  • Před 8 měsíciVlastivědné muzeum v Dobrušce, které pečuje o odkaz českého buditele Františka Vladislava Heka, známého z literárního zpracování v románu Aloise Jiráska jako F. L. Věka, rozšířilo své sbírky o unikátní předměty z odkazu tohoto obrozence. Jeho potomci mu věnovali Hekovu prosklenou knihovnu, minci, kterou mu daroval Mozart, a několik sklenic.
  • Před 8 měsíciDobruška, která letos slaví 700 let od první písemné sbírky, dostala nečekaný a velice cenný dar v podobě věcí z pozůstalosti svého nejznámějšího rodáka Františka Vladislava Heka. Jejich historickou hodnotu nelze vyčíslit. Výjimečnému okamžiku byl přítomen místostarosta města Miroslav Sixta.
  • Před 8 měsíciPřed pěti lety zemřel Kája Saudek. „Můj čas z dětství se skládal z velké části pozorování jeho kreslící ruky,“ vzpomíná jeho dcera Berenika.
  • Před 9 měsíci„Snad u mé tvorby je větší výhoda než u básníků, herců, skladatelů, zpěváků, právníků atd., že stavby nelze dát do archivů, jsou pořád na očích, připomínajíce autora.“ (Jindřich Freiwald)
  • Před 9 měsíciČechách Odpovědět na otázku, kdy se začala psát historie česko-německého soužití v českých zemích, není jednoduché. Důležité ale bylo období, které díky Aloisu Jiráskovi známe jako „dobu temna“. Jde samozřejmě o dobu pobělohorskou a éru českého a nakonec i „studetoněmeckého“ národního obrození.
  • Před 10 měsíciV poslední době se znovu rozvířil jeden specifický kulturní konflikt. Diskuze o tom, jestli je zobrazení českého středověku v počítačové hře Kingdom Come: Deliverance věrné či nikoliv, a co ta hra říká o nás jako o společnosti. Celá debata ale promlouvá i o tom, jak akademický diskurz opovrhuje novými uměleckými žánry a naopak.
  • Před 10 měsíciNarodil se 16. března 1885 v budově bývalé radnice v dnešní Dubějovické ulici v Trhovém Štěpánově čp. 51.
  • Před 11 měsíciF. L. Věk neboli František Ladislav Věk – kdo by o něm neslyšel, ať už ve škole, nebo proto, že četl román Aloise Jiráska, nebo proto – a to asi nejčastěji – že viděl seriál natočený podle románu, kde Věka hrál Radoslav Brzobohatý.
  • Před 11 měsíciGabriela Preissová se na konci 19. století prosadila dvěma dramaty uvedenými v pražském Národním divadle – Gazdina roba a Její pastorkyňa. Druhé ještě více později proslavila opera Leoše Janáčka. Po sporech a kritice však Preissová na uměleckou tvorbu rezignovala a věnovala se psaní zábavné beletrie pro ženy, dnes zcela zapomenuté. Narodila se před 158 lety, 23. března 1862.
  • Před 1 rokemDivadelní premiéry předposledního lednového týdne nabízejí velmi pestrý repertoár. Od orientální velkooperní pohádky přes dramatickou klasiku až k detektivce Agathy Christie.
  • Před 1 rokemNa obrazovky České televize se vrátil klenot české televizní tvorby, slavný seriál F. L. Věk (1970) o počátcích národního obrození, který podle románu Aloise Jiráska napsal Otto Zelenka (✝82) a natočil režisér František Filip (89).
  • Před 1 rokemPo třiadvaceti letech se Náchod může opět pyšnit přívlastkem lázeňské město. V neděli byla totiž slavnostně otevřena replika vily Komenský a zprovozněno bylo zimní pítko v Malých lázních. Objekt je věrnou replikou původní vily a nachází se v místní části Náchoda – Bělovsi.
  • Před 1 rokemStačí se do nich jenom začíst a podlehnout kouzlu starých časů, které rozhodně nebyly „zlaté“. Obyčejní lidé tehdy měli stejné starosti jako obyčejní lidé dnes – trápila je nepřízeň počasí a přítomnost cizích vojsk na našem území.
  • Před 1 rokemSlyšeli jste někdy o polském městě Karpacz? Nééé? Nevadí, všechno se dá dohnat, zvláště pak, když se jedná o jedno z nejzajímavějších horských městeček u našich polských sousedů. Navíc, leží Karpacz hned za hranicemi, a to znamená, že se nemusíte trmácet nikam daleko a přesto si můžete dopřát příjemný pobyt prakticky v kdykoliv v roce.
  • Před 1 rokemPříběh známý z českých čítanek. Díky Jiráskovým Psohlavcům se stal Jan Kozina českým národním hrdinou, stojícím jen nedaleko od Jana Žižky či Roháče z Dubé. I když Chodové statečně bránili svá stará privilegia, jejich boj s vrchností byl však marný.
  • Před 1 rokemLidé si dějiny pamatují jen povrchně, jejich zkreslování, které v nich má podporovat nenávist nejsou odolní, vysvětluje Michal Stehlík.
  • Před 1 rokemUvnitř hory Blaník odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůř. Kdo by strávil uvnitř této tajemné hory den, na povrchu mezitím uplyne celý rok. Není tedy asi divu, že toto místo budí zájem již dlouhá staletí. Tajuplný nádech mu dodává i fakt, že se na kopci i v jeho okolí prý dějí paranormální jevy. Během 2. světové války se proto o Blaník intenzivně zajímali nacisté.
  • Před 1 rokemHusitství se většinou vnímá až po Lipany jako jednolitý názorový proud. Což je absolutní nepravda, nejlepším příkladem je Jan Žižka, který bojoval „proti všem“, nepřátelům i vlastním. I proti svému bývalému spojenci, hejtmanu Diviši Bořkovi z Miletínka, sezením na Kunětické hoře.
  • Před 1 rokemKdo by neznal nesmrtelný příběh rytíře Dalibora. Tuctová postava středověkého vladyky, jakých počítá česká historie na tisíce, žije v našem povědomí ještě po 500 letech. Může za to romantické národní obrození, které z kozojedského pána udělalo mučedníka, i když ve své době byl jen celkem obyčejným lapkou. Jako zemského škůdce Dalibora zavřeli do bašty pražského hradu a po vynesení královského rozsudku si jej odvedl kat.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector