Rozloučení tváří v tvář: bojíme se svých zesnulých?

Budeme si povídat o pohřebních klaunech. Bude to rozhovor vážný, nebo legrační?

Smrtelně vážný. Nejdříve jsme si sami nebyli jisti, jak moc vážně to myslíme, ale pak se nám začali ozývat lidi, že něco podobného už dlouho hledali a nenašli. A oni to berou velmi vážně.

Pohřební klaun. Ta dvě slova k sobě přece nesedí. Jak na to lidé reagují?

Smrt je stále tabu, odmítáme si ji připustit a stresuje nás každá zmínka o ní. Když k ní přidáme klauna, nenechá chladným už vůbec nikoho. Někdo je pohoršen, takové znevažování! Někdo se směje. Ten kontrapunkt klaun – pohřeb nám ale pomáhá. Díky němu je od začátku jasné, že boříme tabu. Že nejsme další pohřební služba.

Je to jako pěst na oko. Jako smuteční řečník na svatbě. I když… to by si možná leckdo dovedl představit spíš. Ale pohřební klaun?

Je to ten, který prolamuje mlčení. Metaforicky, protože o smrti stále mlčíme. Ale i doslovně. Pomáhá lidem projevit emoce. A emoce jim umožní rozloučit se se zesnulým. Někdy stačí, že dělá oblíbené klaunské triky, někdy je potřeba mnohem víc: spojit pozůstalé do pohřební ceremonie.

Rozloučení tváří v tvář: bojíme se svých zesnulých?

Oblíbené klaunské triky? Tam je přece hrozně těžké odhadnout, jaké emoce a reakce vyvolají.

Nejedná se o nacvičenou klauniádu, ale o důmyslnou interakci, která je vedena profesionály se zkušenostmi jak divadelními, tak terapeutickými. Chceme pozůstalé přivádět k sebeprožívání tady a teď. Prvním efektem je jakési „odšpuntování“.

Lidé se rozesmějí, nebo rozpláčou. Potom už je potřeba cit a improvizace. A také poctivá příprava, která tomu všemu předchází. S rodinou předem probíráme, co ano a co ne, na co máme dávat pozor, kde jsou mantinely.

A domluvíme se i na záchranné brzdě.

Zármutek a truchlení je poměrně dobře prozkoumaná psychologická oblast. Samotný obřad rozloučení se zesnulým se vyvíjel po celou historii, ale něco jako psychologie pohřbu asi neexistuje. Jak vnímáš současnou podobu běžného českého pohřbu? Nakolik podle tebe odpovídá potřebám pozůstalých?

Když řekneme běžný český pohřeb, mluvíme z pětadevadesáti procent o kremaci. Mimochodem v tomto jsme světoví premianti, před námi jsou jen buddhisté a hinduisté. Ale co je typické především: více než polovina pohřbů je zcela bez obřadu, to bylo kdysi nepředstavitelné. Začalo to v 80.

letech a těžko se na to zvykalo i zaměstnancům krematorií. Proto zesnulému udělali alespoň soukromý mini obřad. Dali jej do obřadní síně, ztlumili světla a pustili mu jednu písničku. Skončilo to v devadesátých letech s komercionalizací pohřebnictví.

Krematoria tak často fungují jako prostá spalovna mrtvol.

Jak tedy vnímáš české obřady?

Bývají strojené, křečovité, nepomáhají rozloučit se. Kondolence, více či méně personalizovaný proslov, písnička, konec. Prvky ceremonie tam bývají, ale je to často strašný kýč, který – už esteticky – podle mě vyhovuje málokomu. Holubice a písnička Michala Davida. Zůstane ve vás velká prázdná díra.

Znovu zmiňuješ pohřební ceremonie. Právě ty mě na vašich webových stránkách zaujaly nejvíc. Vedou člověka k zamyšlení.

Je to obvykle více kroků, ty mohou mít mnoho podob a nevztahují se jen k samotnému obřadu. Začíná to rozloučením s umírajícím ještě za jeho života, může to být krásné a důstojné. Před obřadem je dobré sejít se o hodinu dřív k požehnání hřbitovní půdě. Připravujeme tak i sami sebe na to, co přijde.

Součástí obřadu může být vypuštění luceren nebo motýlů. Ti jsou symbolem transformace, přechodu z jednoho stadia existence do druhého. Popel můžeme rozptýlit do řeky, do nebe nebo navrátit zemi. Aby měl zesnulý své místo, můžeme na svém pozemku nebo kdekoli v přírodě vytvořit pietní zahrádku.

Tam zasejeme naši lásku k zesnulému a naše vzpomínky na něj. Ceremonie stmelují pozůstalé, vytvářejí zdravé propojení se zesnulým, pomáhají uspořádat případné neuzavřené vztahy s ním.

Ceremonie, které říkáme přechod do role předka, nás vede k uvědomění, že náš milovaný už není živým členem naší rodiny, ale už se stává naším předkem.

Zažil jsem pohřeb, kde právě výběr hudebního doprovodu způsobil následný rozkol v příbuzenstvu. Není ale tohle všechno v nás? Jak by mohl naši bezradnost a neznalost překlenout pohřební klaun?

Lidé mají různý vkus na hudbu, nemluvě o obsahu textů. Ale rozdílný vkus na klauny? To ne. Jasně, diskusi vzbudí klaun jako takový. Nebo ceremonie jako taková. Však pohřební klauni ani ceremonie nejsou pro každého. Nesnažíme se vetřít do vkusu každému. Je to jako s psychoterapeuty: nebudou vám naslouchat, když sami nechcete.

Co vlastně potřebujeme prožít a cítit, aby rozloučení vedlo ke smíření se smrtí milovaného člověka?

Ono se to moc neliší od psychologie truchlení. Na pohřbu si člověk myslím potřebuje uvědomit dvě věci: První, že zesnulý tady už doopravdy nebude. K tomu pomůže zážitek, na který se nezapomíná, který trvá určitou dobu a má nějaké vyústění.

A druhou, že tak je to v pořádku, že tak je to přirozené. A tomu pomůže uvolněná, pozitivní atmosféra. A umět tu domnělou vážnost situace zrelativizovat, nejlépe způsobem, jakým by to udělal i zesnulý. Člověk přemáhá smrt tím, že ji akceptuje.

Rozloučení tváří v tvář: bojíme se svých zesnulých?

Jenže my se učíme přijímat smrt až ve chvíli, kdy jí stojíme tváří v tvář. A je to proces, který trvá týdny, měsíce, roky. Každá příležitost dotknout se tohoto tématu dopředu je asi dobrá. Třeba i prostřednictvím otázky, jestli je pohřební klaun něco zcela nepatřičného, nebo pro někoho užitečného.

Budete mít zájem:  Své ANO si řeklo tisíc gay a lesbických párů

Ta nepatřičnost v nás rezonuje. Spojení klaun a pohřeb zní jako protimluv. Kontrast budí rozporuplné pocity, snad že se jedná o výsměch posledním věcem člověka. Ale přece smrt je něco kontrastního. Nic o ní nevíme. To je pro nás v době technologií a pragmatismu past.

Neexistuje zkušenost, nelze to dokázat, nemáme Boha či bohy a ze strachu se upínáme ke kultu mládí. Zmizela eschatologie, nauka o posledních věcech člověka, nastoupila doba popírání. Proto přicházíme s něčím neslýchaným. Zkusme bezostyšně spoluzažívat to, co nás překračuje.

Čelit smrti naším životem.

Těžká je na pohřbu role přátel pozůstalých. Vzpomínám si, když mi umřel táta, kolikrát jsem vyslechl „upřímnou soustrast“. Znělo mi to zhruba tak empaticky, jako by mi ti lidé místo toho opakovali „dobrý den celý den“. Naproti tomu nezapomenutelné pro mě je, jak se mezi hosty na pohřbu objevil kamarád ze střední školy a se slzami v očích mě prostě objal. 

Moje osobní zkušenost je, že nejvíce v pohodě, pokud se to tak dá říci, jsou na pohřbech pozůstalí. Ulevilo by jim, kdyby si mohli povídat, sdílet, otevřít se. Přátelé ale nevědí, co dělat.

Je jim to celé nepříjemné, tak ze sebe dostanou jen pár křečovitých slov, obvykle příšerných frází, za které si hned v duchu nadávají. Ale očekávaný kontakt mají za sebou.

Je to jako když říkáme babičce: Ale babi, ty tady přece budeš ještě dalších sto let! Babička si přitom často chce promluvit o smrti, potřebuje to, pomohlo by jí to, ale my se toho bojíme. I proto si myslím, že pozůstalí na pohřbu potřebují vést.

Pokud je klaun provede některou pohřební ceremonií, pomůže jim to být přirozenější. Nebo budou některé věci dělat v rámci ceremonie tak trochu na povel, ale lepší než vůbec. Pokud každý z pozůstalých třeba řekne nějakou hezkou vzpomínku na zesnulého, uvolní to bariéry.

Zúčastnil jsem letos v zahraničí katolického pohřbu mé příbuzné. Dojímalo mě, když všichni přítomní opakovali stejné modlitby, zpívali stejné žalmy. Bylo to dlouhé a opravdu krásné.

Všichni včetně mladých věděli, co mají dělat a proč to dělají. Zároveň jsem se tam cítil dobře i já, ačkoli neznám jejich jazyk ani zvyky.

Nebýt téhle dobré zkušenosti, nejspíš by mě nenapadlo navrhnout ti, že o tvé práci připravíme rozhovor. A jsem za něj moc rád.

Každá detabuizace je dobrá. Líbí se mi americké hnutí Death Positive a britské Death Cafe, jejichž členové se snaží udělat ze smrti pozitivní a svým způsobem normální téma. Organizují třeba posezení, kde si o smrti můžete popovídat. Myslím, že podobná „death cafes“ budou jednou běžná i tady ve střední Evropě.

Jaká je tvoje první „pohřební“ vzpomínka?

Když mi bylo osm, zemřel mi táta. Docela strašné samo o sobě. A máma mě nechala na pohřbu recitovat báseň o tom, že každý jednou najde pokoj a svůj kus země.

Jak jsi tu situaci zvládl? Co bylo vidět navenek a co jsi prožíval uvnitř?

Navenek jsem se myslím tvářil jakoby nic, to tak kluci dělají. Uvnitř jsem byl myslím hodně zmaten a asi i uražen. Děti v tomto věku to asi moc neanalyzují, takže si detaily vybavit neumím. Myslím ale, že právě ta báseň mi pomohla jeho smrt zpracovat. Historku o ní jsem pak docela často vyprávěl jako vtipný příběh.

To je taky typické, v psychologii bychom to asi mohli nazvat copingovou strategií – sami si z traumatické zkušenosti pro sebe uděláme vtipný příběh. A je to asi jedna z dobrých strategií, i když v tom je nejspíš i trocha popření. Vzpomeneš si na nějakou jinou veselou pohřební historku? Koneckonců, mluvíme o klaunech…

Spíš mám takové postřehy. Lidé na pohřbech jsou překvapivě čitelní, je celkem vidět, kdo je v jaké fázi, kdo třeba smrt nezpracoval a kdo ji ani zpracovat moc neplánuje.  Třeba muž, který se na obřadu objeví na deset minut, popřeje a zmizí. Pak se dozvíte, že je to bratr zesnulého.

Nebo žena, která si celou dobu hraje s mobilem. Prostě se udržuje od obřadu odpojena. Hořkovtipné situace nastávají se selfíčky. Ne že by někdo při jejich focení padal do jámy, ale pád na rakev už jsem viděl. Taky pád z vedlejšího pomníku, na který někdo lezl pro lepší záběr.

Skutečně poetické situace vznikají až na smutečních hostinách.

Španělská chřipka se v roce 1918 rozšířila do všech koutů světa. Měla víc obětí než právě skončená válka.

Když se před více než sto lety přihlásil v americkém Kansasu jeden vojenský kuchař s teplotou na marodku, málokdo tušil, že právě odstartovala epidemie srovnatelná s morovou ranou. Ačkoliv se svět právě vzpamatovával ze světové války, španělská chřipka na ni navázala svou nelítostnou „čistkou“, která měla za následek 50 milionů mrtvých. Kam s nimi?

Jen během měsíce října 1918 zemřelo na chřipku 200 tisíc Američanů. Vzhledem k tomu, že kremace nebyla v té době příliš rozšířenou praxí, počet těl značně převýšil kapacity pohřebních ústavů, hrobníků i výrobců rakví. Celou situaci zároveň komplikoval i zákaz veřejného shromažďování, včetně pořádání pohřbů. Truchlící tak neměli možnost řádně se se svými zesnulými rozloučit.

Nikdy nevěř v sílu pokroku

Nancy K. Bristowová, autorka knihy American Pandemic: The Lost Worlds of the 1918 Influenza Epidemic, říká, že Spojené státy podlehly tehdy slepé víře, že současná medicína může ovládat infekční choroby podle potřeby.

Budete mít zájem:  Najděte si svoji nemoc!

„Tohle opravdu nikdo nečekal. Obrovské množství lidí zemřelo velmi rychle, zejména na východním pobřeží, kde chřipka udeřila nejdříve. Neměli příležitost se na to jakýmkoli způsobem připravit,“ uvedla. Masová úmrtnost vedla k děsivým výjevům.

Sestry Červeného kříže v Baltimoru hlásily případy, kdy pacienty nacházely ležící v posteli vedle mrtvých těl svých zesnulých příbuzných.

V jiných případech byly prý mrtvoly pouze pokryty ledem a umístěny do rohů ložnice, zatímco zbytek rodiny v místnosti dál přebýval.

Víc lopat než hrobníků

Nebyl dostatek hrobníků buď proto, že dostali chřipku, nebo se báli, že se chřipkou nakazí, a tak byli sami truchlící příbuzní často nuceni vykopat hroby pro své blízké. V Baltimoru byli dokonce zaměstnanci města povoláni do pohotovostní služby jako hrobníci, zatímco vojáci z Fort Meade dostali rozkazem pochovat za noc 175 těl na hřbitově Mount Auburn.

Hrobníci na bostonském Novém hřbitově na Kalvárii sypali mrtvoly z rakví přímo do hrobů, aby se rakve mohly následně znovu použít. Rada pro válečný průmysl nařídila výrobcům rakví vyrábět pouze obyčejné „penály“ a okamžitě zastavila výrobu „všech ozdobných verzí“. Striktně omezila také velikosti rakve pro dospělé na 5 stop 9 palců a 6 stop 3 palce.

Vůbec největší hrůzy byly mezi lety 1918 a 1920 zaznamenány ve Filadelfii, kde se počet úmrtí během vrcholu pandemie přiblížil 1 000 denně.

V městské márnici, která měla kapacitu 36 těl, leželo obvykle na 500 mrtvých. Město se snažilo otevřít šest doplňkových márnic a umístit těla do chladíren.

Někteří obyvatelé Filadelfie byli ale přesto nakonec hozeni do masových hrobů, které zde byly narychlo vyhloubeny.

„Scény z Filadelfie připomínaly v té době výjevy z morových ran středověku. Po celé dny i noci korzovaly ulicemi koňské povozy, na které policisté nakládali mrtvoly v pytlích. Připojovali se k nim kněží a pozůstalí,“ říká Bristowová.

„Rodiče jednoho malého chlapce, který podlehl chřipce, prosili tehdy úřady, aby jim umožnili důstojně jej pohřbít. Připravili si pro tu příležitost dřevěnou krabici, která původně sloužila k přepravě makaronů. Až tak zlé to bylo,“ doplňuje.

Omezení veřejných akcí, včetně pohřbů, které byly ve většině měst v té době přísně zakázány, mělo podle Nancy K. Bristowové dalekosáhlé následky. „Když se nemůžete rozloučit v rodinném kruhu, poplakat si a sdílet bolest, zůstává v rodinách po celé generace,“ uzavírá.

Na pohřbu zesnulého s covidem může být otevřená rakev. Povinnost užití vaků ministerstva zrušila

Kde se nacházíte: iROZHLAS.

cz / Zprávy z domova | Související témata: koronavirus v Česku koronavirus pohřbívání pohřeb ministerstvo zdravotnictví ministerstvo pro místní rozvoj epidemie druhá vlna koronaviru

Konkrétně resorty vypustily část, ve které původně radily, aby zdravotnická a sociální zařízení tělo zesnulého s koronavirem po smrti uložila do plastového vaku. Pohřební služby pak vak už neměly otevírat. Zesnulí tak teď můžou být pohřbení v běžné rakvi a při pohřbech je možné ji nechat otevřenou.

Dvakrát víc mrtvých, než je obvyklé. Úmrtí nejvíc přibylo na Vysočině, nejmíň v Praze

Číst článek

„Při dodržování hygienických opatření je možné tělo vystavit v otevřené rakvi. Ačkoli nebyl prokázán přesun nákazy z těla zemřelého, domníváme se, že pozůstalí by se měli těla zemřelého dotýkat pouze v jednorázových rukavicích,“ řekl Radiožurnálu mluvčí ministerstva pro místní rozvoj Vilém Frček.

Už v září Světová zdravotnická organizace vydala dokument, podle kterého neexistuje důkaz, že by manipulace s těly zemřelých s covidem představovala vyšší riziko nákazy.

Česká ministerstva ale se změnou svých doporučení vyčkávala. Ještě na začátku listopadu resort pro místní rozvoj platnost původních doporučení potvrdil. Nakonec ale ministerstva pravidla upravila.

Dál například nedoporučují zesnulého umývat, česat a oblékat.

Rozdílná praxe

Ministerstvo zdravotnictví však opakuje, že jde pouze o doporučení. Jestli se jimi budou řídit, je tak na pohřebních ústavech samotných. Podle Asociace soukromých pohřebních služeb jim zákon v manipulaci se zemřelým na covid nijak nebrání. Poradkyně pro pozůstalé Naděžda Špatenková ale upozorňuje, že v praxi se přístup pohřebních ústavů i nemocnic liší.

K nárůstu počtu nakažených covidem dojde za týden, říká šéf zdravotních statistiků Dušek

Číst článek

„Důležité je se informovat, než dojdeme ke konkrétní objednávce, a zeptat se pohřebního ústavu, jestli jsou ochotni a schopni podmínkám vyhovět. Pokud ne, vždycky je možné pohřební službu změnit,“ uvedla Špatenková.

S komunikací s pohřebními ústavy ale taky se zvládáním smutku můžou pozůstalým pomoct i poradci pro pozůstalé nebo nemocniční kaplani. Některé pohřební ústavy přenášejí obřad online a rozloučit se lidé můžou i symbolicky.

Rodina může také společnou vzpomínku třeba s přáteli zesnulého odložit na dobu, kdy epidemie ustoupí. Jak pracovat se smutkem a bolestí, které pozůstalí prožívají, radí například i psychologové hasičů ve videích, které zveřejnili na youtube.

Základní informace o koronaviru →

Další články

Nejčtenější

Koronavirus, MS hokej 2021, Parlamentní volby 2021, Výsledky voleb v obcích, Film, Koronavirus v Česku, Statistika nehod, Můj rozhlas, Vinohradská 12, SK Slavia Praha, Petra Kvitová, Euro 2020, Počasí, Miloš Zeman, Andrej Babiš, Seznam ministrů, Zprávy z domova, Zprávy ze světa, Datová žurnalistika, SPORT – rychlé zprávy, Fotbal online, Hokej online, KLDR, Předvolební průzkumy, Afghánistán, Rychlé sportovní zprávy, Gabriela Koukalová, Sýrie, Bramborový salát, Bitcoin, Ester Ledecká, EURO 2020, ZŠ Plynárenská Teplice, Sucho, Izrael, Real Madrid, Kim Čong-un, Donald Trump, Nemocnice na Bulovce, Andrea Vrbovská, Tomáš Horáček, Zuzana Čaputová

Doporučujeme

Pohřeb

  • Před 1 dnemDva záchranáři hovoří v reportáži Televize Seznam o zkušenostech přímo z terénu. Jak lidé volají někdy záchranku až ve chvíli, když už nedokážou pomoci, i o tom, jak je stále problém s přeplněnými nemocnicemi.
  • Před 2 dnyObloha splývá s okolím a z mlhy vystupují obrysy stromů, které vám připomínají deformované lidské postavy, které jakoby v záchvěvu poslední agonie zkameněly. Vítr se občas prožene prsty herců tohoto obskurního divadla a vy najednou máte pocit, že za vámi někdo stojí. Vy víte že „TO“ tam je. Nejspíš…
  • Před 2 dnyV Česku loni podle předběžných údajů statistiků zemřelo přes 129 tisíc lidí, v průměru na den tak připadalo přes 350 zemřelých. Počty zemřelých oproti předchozím letům výrazně vzrostly kvůli koronavirové pandemii. Podle statistik ministerstva zdravotnictví již na koronavirus zemřelo za uplynulý rok přes 23 tisíc lidí a nyní denně přibývá dalších 100 až 200 obětí. Deník přináší přehled některých důležitých informací, které by měly usnadnit život pozůstalým v jejich obtížném období.
  • Před 4 dnyPovinná karanténa, ale i obava z nakažení koronavirem jsou důvodem, proč se v posledních měsících protahují pozůstalostní řízení u notářů. Větší nápor práce kvůli zvýšenému počtu úmrtí však notáři nepociťují.
  • Před 4 dnyJen devět dní po smrti obávaného Stalina zemřel první dělnický prezident Klement Gottwald. Až neuvěřitelně je právě jeho konec ovlivněn smrtí sovětského diktátora. Není se tak čemu divit, když v jedné z teorií o jeho smrti hrála roli i otrava. Důvody jsou však pravděpodobněji mnohem přízemnější…
  • Před 5 dnyNa svoji poslední cestu hlavním městem se 13. března 1948 vydal syn prvního československého prezidenta, významný politik a ministr zahraničí – Jan Masaryk. Bylo to jen několik dnů po známém Gottwaldově proslovu k davu o svém návratu z Hradu a demisi ministrů…
  • Před 9 dnyŽivot oblíbeného slovenského zpěváka Juraje Zaujece zasáhla tragédie. Zemřela mu matka, která prohrála boj s koronavirem, a to jen hodinu před pohřbem jeho babičky. Do nebe poslal muzikant zesnulé matce dojemný vzkaz.
  • Před 9 dnyFilip Strejc, student Základní umělecké školy Josefa Slavíka ve třídě Květuše Ernestové, nazpíval nejslavnější píseň norsko-irského dua Secret Garden You Raise Me Up z alba Once in a Red Moon z roku 2002.
  • Před 13 dnyMoje maminka patří k těm důchodcům, kteří mobilní telefon nepoužívají, a když už ano, tak z něj pouze volají. Psaní zpráv jí činí potíže, ale když není zbytí, umí zprávu poslat.
  • Před 13 dnyJak jsou na tom v dnešní době květinářství? Nacházejí si k nim lidé cestu a dělají si radost květinami?
  • Před 14 dnyPrvní výsledky analýzy pohřebiště v Sendražicích na Královéhradecku z doby stěhování národů potvrdily podle archeologů mimořádnost objevu na území ČR.
  • Před 14 dnyPrvní výsledky analýzy pohřebiště v Sendražicích na Královéhradecku z doby stěhování národů potvrdily podle archeologů mimořádnost objevu na území České. V šesti kostrových hrobech z konce 5. století objevených v roce 2019 byli pohřbeni lidé ve věku 16 až 55 let. Jeden hrob s pozůstatky ženy nebyl vykraden a obsahoval bohatý soubor nálezů. Na zkoumání nálezů se podílejí odborníci mnoha vědních oborů z Česka i zahraničí.
  • Před 15 dnyAni pes, nejlepší čtyřnohý přítel člověka, nemůže žít věčně. A pokud zemře skutečně mimořádný pes, tak proč by si neměl zasloužit posmrtný odpočinek na řádném hřbitově? Humorný článek z roku 1912, psaný krásnou starou lidovou češtinou, vám jeden takový zvláštní psí pohřeb popíše.
  • Před 16 dnyNeodkladná rodinná událost poslala redaktora Michala Borského v první den platnosti výrazných omezení volného pohybu osob z Prahy na sever Čech. Cestu na pohřeb a zpět nakonec absolvoval bez větších zdržení a mohl ji srovnat s předešlým výjezdem do zakázané zóny trutnovského okresu. Jaký byl jeho pohled zpoza volantu na stav kontrol v zemi sevřené koronavirem?
  • Před 19 dnyRodina vypravila siru Thomasi Mooreovi, veteránovi z druhé světové války, který se dožil sta let, okázalý pohřeb. Poslední rozloučení s britským kapitánem, který pro boj s koronavirem vybral přes 30 milionů liber, provázela letecká přehlídka. Moore podlehl 2. února nemoci COVID-19.
  • Před 20 dnyV Jordánsku vykopali archeologové ostatky ženy, která byla lovci a sběrači zhruba před 20 tisíci lety pohřebně spálena v chatrči. Tento typ pohřbívání tedy vznikl ještě před neolitickými osadníky, kteří v něm původně měli prvenství a začali jej praktikovat před 10 tisíci lety.
  • Před 22 dnySir Thomas Moore bude mít tuto sobotu pohřeb. Už nyní je jasné, že se uskuteční pouze v úzkém rodinném kruhu, a také to, jaký nápis bude zdobit náhrobek stoletého muže, který se pro mnohé Brity stal hrdinou.
  • Před 24 dnyV kostele svatého Václava v Kladně – Rozdělově se v pondělí konalo poslední rozloučení s legendárním sportovním moderátorem, novinářem a publicistou Otakarem Černým (✝77). S dlouholetým šéfredaktorem sportovní redakce se loučila rodina a především kolegové z České televize – Robert Záruba (53) , Michal Dusík nebo Pavel Čapek. Ze sportovců nechyběl ani Jaromír Jágr (49) , který měl k Černému coby „kladeňák“ také blízko.
  • Před 24 dnyDesítky lidí se dnes do kladenského kostela svatého Václava přišly rozloučit s bývalým novinářem a dlouholetým šéfem sportovní redakce České televize Otakarem Černým, který minulé úterý zemřel ve věku 77 let. Vedle Černého kolegů z televize včetně generálního ředitele ČT Petra Dvořáka mezi nimi nechyběli legendární hokejista Jaromír Jágr, trenér hokejové Mladé Boleslavi Pavel Patera nebo předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval.
  • Před 24 dny

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector