-10%
Kniha oblíbeného psychiatra Radkina Honzáka nás provádí světem emocí. Jeho pilíře tvoří strach, hněv, smutek, radost, odpor a údiv – šest základních emocí, z nichž se skládá celé bohaté emoční spektrum.
Radkin Honzák
Máma je v nemocnici a malý Tom doma hospodaří jen s tátou. O víkendu k nim přijede na návštěvu maminčina sestra, teta Radka s dcerou Luckou. Trochu vypomáhá v domácnosti a při tom vypráví, jak se to vlastně má s jídlem a trávením, jak funguje tajemná Bříše – říše v našem břiše.
Radkin Honzák, Kristýna Mothejzíková
-10%
Pocity úzkosti a strachu nás doprovázejí celým životem, někdy však mohou nabýt podoby nemoci. Chorobné úzkostné stavy se vyskytují v populaci mnohem častěji, než lékaři předpokládají.
Radkin Honzák
Náš přední psychiatr MUDr. Radkin Honzák, CSc. (* 1939), připravil již třetí výbor ze svých esejů, sloupků, komentářů i zamyšlení, které publikoval v odborných časopisech nebo na svém blogu v letech 2018 až 2019.
Radkin Honzák
-10%
Není to jen tak, což může dosvědčit každý, kdo
s nějakou vážnější nemocí zápolil. Známý psychiatr
se na toto téma pokusil podívat s nadhledem
vyplývajícím ze skutečně dlouholeté
praxe a se sobě vlastním humorem.
Radkin Honzák
-10%
Rozhlasové vzpomínání psychiatra se specializací na psychoterapii, zastánce psychosomatického přístupu, publicisty a vysokoškolského pedagoga, připravila Lenka Kopecká.
Radkin Honzák, Lenka Kopecká
-10%
Barbara Nesvadbová vyzpovídala dvanáct předních českých lékařů z nejrůznějších oborů – Hanu Papežovou, Andreje Sukopa, Jana Marka, Jiřího Kříže, Roberta Lischkeho, Pavla Pafka, Radkina Honzáka, Jana Beneše, Cyrila Hoeschla, Jana Pirka, Petru Tesařovou a Antonína Pařízka.
Jakub Knězů, Barbara Nesvadbová
-10%
Humor patří neodmyslitelně k osobnosti a veřejnému působení předního českého psychiatra Radkina Honzáka. Již řadu let prokládá své přednášky, proslovy a besedy humornými básničkami a slovními hříčkami, kterými baví své posluchače.
Radkin Honzák
-10%
Láska možná prochází žaludkem, ale celý náš život řídí útroby… Známý psychiatr, publicista a vysokoškolský pedagog píše poutavě, poučně, originálně i s humorem o střevním mikrobiomu, jemuž se také říká “střevní mozek”.
Radkin Honzák
-10%
Výbor z esejů, sloupků, komentářů i zamyšlení, které autor publikoval v odborných časopisech nebo na svém blogu. Obsahem jsou jako vždy jeho bezprostřední reakce na události kolem nás.
Radkin Honzák
Psychiatr Radkin Honzák: Jak se nezbláznit v karanténě – AHA.cz
Nestěžujte si
Neberte omezení pohybu jako kriminál, ale jako přestup z
prvního na druhý stupeň ve škole. Najednou jsou tam jiní kantoři,
předměty, požadavky. A můj cíl je vyjít s co nejlepším vysvědčením.
Nebudu se rozčilovat, nebudu se trápit. Jako rozumný člověk to
vezmu tak, že jsem v jiné situaci a v té se musím zařídit.
Hrajte si
Je potřeba se vrátit do dětských let. Já si třeba maluji nebo
vymýšlím blbé veršíčky. Takže pokud jsme uvěznění doma, můžeme
dělat všechny věci, o kterých jsme říkali, že na ně nemáme čas.
Typická věta: Až budu mít čas, tak se na tohle vrhnu… Můžeme
uklidit psací stůl, konečně dočíst knihu, vyšít ubrus, co jsme před
lety začali.
Nekritizujte se navzájem
Je veliký zabiják, když se lidi doma snaží navzájem polepšit.
To společné nahňácání v malém prostoru by se mělo obejít bez
kritických připomínek. Tak holt někdo mlaská a bude mlaskat pořád,
i když mu to budu říkat, akorát bude houstnout atmosféra. Je lepší
se vzájemně podporovat.
Nekoukejte pořád na zpravodajství
Na zprávy se stačí podívat jednou za den. Čím víc kontrol,
tím víc nejistot. Mozek není postaven na to, aby si odškrtnul, že
je v pohodě.
On je postaven na to, aby hlídal, co by ho mohlo
ohrozit. Čili čím víc věci kontroluji, tím víc tam nacházím
ohrožujících prvků. Když u toho budeme celý den dřepět, stejně s
tím nic neuděláme.
Uděláme si jenom bordel v duši.
Zkuste autogenní trénink proti úzkosti
Pokud je někdo trochu neurotický, může si najít stránky
Dobrapsychiatrie. cz, kde je velice přehledný, rozumný,
třístránkový autogenní trénink. To je nácvik postupů proti
úzkosti.
Zabavte mozek aktivitou
Emoci nezaženeme tím, že jí budeme říkat, aby odešla. Mozek
má nějakou energii, kterou bude věnovat buď emoci, nebo
racionálnímu myšlenkovému postupu.
Když budu naštvaný, smutný,
depresivní nebo úzkostný, tak mi chlácholení nepomůže.
Pomůže mi,
když si sednu a začnu počítat zpaměti, kolik je 17×584, tím mozek
zapne a já ho zapřáhnu rozumnou činností.
Radujte se z maličkostí
Každému zklamanému člověku rozdávám malé notýsky. Vezmeme A4
a složíme jí na A7.
Na každou stránku napíšeme tři hezké věci,
které nám udělaly radost, a tři hezké věci, kterými jsme si udělali
radost sami.
A zapisovat každý den v pět odpoledne, abychom se když
tak ještě stihli do večera po něčem rozhlédnout. My maličkosti
přehlížíme. Musíme se naučit vyďobávat rozinky z vánočky.
Smějte se
Dělat si ze spousty věcí legraci je lidská genialita, kterou
nám Bůh dal, abychom přežili. Smích je exploze radosti a radost je
nejlepší emoce, kterou můžeme mít. Vylaďuje nás harmonicky, ve
chvíli, kdy se smějeme, klesají stresové hormony a zlepšuje se
imunita.
Pracujte na sobě, vzdělávejte se
Zamysleme se nad tím, co uděláme pro svůj osobní růst.
Vzdělávejme se. Na internetu je například výborný program Landigo,
na kterém se dá krásně zadarmo učit řeči. Stačí denně chvilku,
lekce trvá tak deset minut. Pro lidi, kteří mají trochu zájem o
svět, existuje portál OSEL. Rozsévá moudro, je tam všechno od
astrologie až po psychologii.
Vraťte se ke knížce a zpomalte
Všechny ty věci, které běží na monitorech a obrazovkách, se
strašně zrychlily. Je to šílené bombardování informacemi a podněty,
kdežto kniha vyžaduje svým tištěným slovem jisté soustředění.
Než hádání řekněte heslo
Pokud potřebuje být člověk sám, stačí, když zaleze do kouta a
dohodne se s partnerem, že ho teď nechá být.
A kdyby došlo na
hádky, existuje metoda, kdy partneři mají předem domluvené heslo,
které použijí ve chvíli, kdy už začínají létat jiskry, ale ještě ne
blesky.
To heslo, třeba Kardašova Řečice nebo jiná pitominka,
znamená: teď se na minutu přestaneme hádat a necháme to
vychladnout. Potom se k tomu mohu, ale nemusím vrátit.
Zvládli jsme horší věci…
Kdykoli se přihodí nějaký velký malér, lidé si daleko víc
uvědomí, co pro ně má skutečně hodnotu. Najednou zjistíte, o co vám
v životě jde a co je postradatelné. Dojde vám, že důležité jsou
vztahy a to, že si navzájem pomáháme.
Člověk není stvořen jako sólo
jezdec, ale naopak. Po takových událostech se lidé více upínají k
duchovnu než k materiálním věcem. Člověk má ve své přirozenosti
nesmírnou odolnost. Lidstvo bylo už mnohokrát na vymření, bylo nás
tu podstatně méně a stejně jsme všechno přežili.
Tohle přežijeme
taky.
Fyzioterapeutka Tereza Balíková vysvětluje, jak se cvičí s pacienty s těžkým průběhem nákazy způsobené koronavirem.
Lékaři dostali učebnici, jak mluvit s „kulichy“ i ostatními pacienty
Slovo „kulich“ coby lékařské označení pro pacienty, kteří mají protekci, se už dostalo do učebnice. Původně je nechtěně proslavil šéf nemocnice v Praze Motole Miloslav Ludvík. Na nahrávce, která unikla z výjezdního zasedání, podřízené nabádal, aby se ke kulichům chovali slušně.
Nyní je používá v kapitole „Komunikace a etické problémy s VIP pacienty“ psychiatr Radkin Honzák, autor knihy o etice a komunikaci s pacientem, kterou pro lékaře vydala Česká lékařská komora. A dělí kulichy na speciální kategorie.
Třeba číslo sedm mají: „Potentáti a satrapové lokální úrovně, kuliši nosící slušné, byť nemravné peníze zdravotnickým zařízením a jejich šéfům.“ A také je podle něj důležité nesměšovat kategorie tři a čtyři, tedy představitele kulturní elity národa s „celebritami“, tedy „jedinci, kteří do pokladnice skutečných hodnot vesměs nepřinesli nic cenného, zato plní kasy majitelů bulvárních médií“.
„To slovo se používá odjakživa, já ho znám přes 40 let a prý pochází ze jména skutečného prominentního pacienta,“ říká lékař Petr Bartůněk, spoluautor knihy. „To my protekčním osobám na Moravě říkáme Richardi. A taky bohužel netuším, jak to vzniklo,“ směje se ředitel brněnské fakultní nemocnice Roman Kraus.
Na chování lékaře velmi záleží, říká spoluautor knihy
Trvalo to sice dvaadvacet let, ale je to tady: lékaři mají první učebnici etiky a komunikace s pacientem. A seminář, který na toto téma uspořádala Česká lékařská komora, byl co do návštěvnosti její nejúspěšnější akcí. Zdá se, že už i čeští lékaři chápou, jak důležitá je moc slov při léčbě pacientů.
Šestatřicetiletá Marcela je zdravotní sestrou ve velké pražské nemocnici. A vždycky ji nadzvedávaly články v novinách o tom, jak se zdravotníci špatně chovají k nemocným. Dokud se sama neocitla v pozici pacientky.
| O chování k dětem „Snažíme se dítěti vštípit, že je naším pomocníkem, že není jen subjektem péče. Snažíme se vzbudit dojem, že je členem kolektivu: ‚Kdyby se ti zdálo, že u mimina vedle je něco v nepořádku, zavolej‘, dáváme mu lehké práce – skládání mulu, razítkování tiskopisů…“O chování k seniorům „Důležité je dbát na správné oslovení. Tedy paní a pane a příjmení, eventuálně titul. Je zapotřebí se vyvarovat všech projevů neúcty vůči starším lidem. Jde například o oslovování křestním jménem. Také tykání nebo oslovování babi, dědo. Starší lidé taková oslovení nelibě nesou, zejména ti, kteří roli prarodiče nikdy nezastávali.“O času věnovaném pacientům „Lékaři nadhodnocují čas, který věnují vysvětlování, až o 900 procent. Jsou nadmíru spokojeni s časem, který pacientům věnují. Jenže 75 procent pacientů po konzultaci s lékařem uvádí, že nemohli vyslovit své zásadní nebo neurčité obavy. Lékaři často přerušují pacienty dřív, než dokončí, co chtěli říct, a to už po 18 sekundách.“O důležitosti mimiky a emocí „Citová účast se dá sice vyjádřit slovy, ale pokud není vidět v mimice, v očích, v pohledu, v gestech a pokud není slyšet v zabarvení a síle hlasu, je nepřesvědčivá. Za empatické chování tedy nemůžeme označit pouhé zjišťování, jak se pacient cítí.“O rozsahu informací sdělovaných pacientovi „Pozor na strohou, až surovou upřímnost. Do humánně budované medicíny nepatří. Na americkou tvrdost špatné zprávy nejsme dosud připraveni.“ |
„V jednu chvíli jsem to už nevydržela a musela jsem na sestru houknout, ať se ke mně laskavě chová slušně, protože jsem taky sestra, a dokonce ze stejné nemocnice,“ vzpomíná na zážitek, kdy jí sestřička v porodnici při prosbě o utišující injekci na bolest po císařském řezu řekla s očima v sloup: „Bóže, vy s tím naděláte!“
Podobnou zkušenost má mnoho zdravotníků. Teprve až se sami ocitnou v kůži pacienta, pochopí, v čem chybují. Zažil to i spoluautor knihy o lékařské etice Petr Bartůněk.
„Když jsem si jako pacient prošel kladrubskou léčebnou po těžké nehodě, došlo mi, jak strašlivě záleží na tom, že se lékaři chovají hezky k pacientům,“ říká Petr Bartůněk, jinak bývalý přednosta IV.
interny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Do knihy se nedostaly vztahy s farmaceutickými firmami
Vydařená kniha, kterou dva roky dávali dohromady spolu s psychologem Radkem Ptáčkem, popisuje úskalí komunikace lékař – pacient. Od řeči těla a důležitosti mimiky přes nutnost snažit se komunikovat i s lidmi přežívajícími v kómatu až ke sdělování drsných diagnóz pacientům či hovorům se seniory.
Nebo popisuje, co už je za hranicí dobrého chování třeba v sexuologii. „Když terapeut začíná prodlužovat dobu sezení o 10 či 15 minut a více, začíná otevírat v rámci terapie své osobní problémy, nabízí setkání mimo ordinační hodiny nebo mimo ordinaci,“ varují autoři kapitoly – známý sexuolog Petr Weiss a psycholožka Laura Janáčková.
„Nepodařilo se nám do knihy bohužel dostat vztahy lékař versus farmaceutická firma, což je podle mne Achillova pata zdravotnictví a mnohým lékařům – já jim říkám sběratelé mincí – láme vaz,“ lituje Petr Bartůněk.
Při čtení knihy (je složená z příspěvků mnoha odborníků) se sám poučil. „Myslel jsem si, že po 43 letech v medicíně už nemám problém komunikovat s lidmi od předsedy vlády až po babičku se základním vzděláním. Mýlil jsem se. Sám jsem tiše žasl třeba u kapitoly, jak jednat se smyslově postiženými.“
V komunikaci lékaře s pacientem se vytrácí lidský rozměr, míní komora
V zahraničí se o správné komunikaci s pacientem hovoří už desítky let a mladí medici jsou vyhozeni od zkoušky, pokud například nepozdraví pacienta a nepředstaví se mu. V Česku téma chování lékařů rozvířila před sedmi lety až MF DNES. A lékaři se cítili dotčeni. „Je důležitější, že pacienta vyléčím, než že se na něj široce usmívám,“ zněl častý argument.
Ne náhodou se všichni lékaři, kteří pracovali na Západě, shodli na jediném: největším problémem nebyla jazyková bariéra nebo že by něco neuměli odborně, nýbrž fakt, že se museli učit chovat k pacientům úplně jinak, než byli zvyklí.
A důležitost správné komunikace dochází už i českým lékařům. Lékařská komora před čtyřmi lety, mimo jiné i v reakci na reportáže MF DNES, zavedla kurz výuky komunikace, kterým prošly už stovky doktorů.
A teď vydala první učebnici etiky. Proč? „Jsme jedinou organizací, která může lékaře trestat za etická pochybení při jednání s pacienty.
Tak jsme se rozhodli dát jim taky návod, jak na komunikaci,“ říká prezident komory Milan Kubek.
Komora podle něj vydala knihu právě teď také proto, že lékařům začíná vadit fakt, že se ze vztahu lékař – pacient čím dál víc vytrácí lidský rozměr.
„Přitom čím méně je peněz ve zdravotnictví, tím více je pacient závislý na morálce lékaře. Bohužel nové zdravotnické zákony redukují vztah lékař – pacient jen na obchodní. Už nejsme lékaři, jsme poskytovatelé služeb.
A pacient není pacient, ale klient. To není dobře, ten vztah je přece mnohem hlubší,“ říká Kubek.
Shoduje se tak s Petrem Bartůňkem. „Naše společnost se ocitla v morálním srabu. Zatímco my na klinice šetříme i toaletním papírem, jinde mizí miliardy. Chování lékařů je pak odrazem stavu společnosti. Tak si myslím, že bylo správné dát dohromady nějaká etická a morální pravidla,“ říká.
Radkin Honzák » Práva pacientů | Názory Aktuálně.cz
Diskuse, která se rozpoutala kolem problémů našeho zdravotnictví v souvislosti s akcí Lékařského odborového klubu, přerostla, jak to bývá, jakýkoliv přehledný ráměc a skončila u řečnických otázek, kdo krade nejvíc.
Trochu mě zamrzelo, že podobná vřava nevznikla kolem SAZKY, která už údajně nemá na výplaty výher a kam občanstvo zcela dobrovolně nacpe takové sumy peněz, že rozum (těch, co ho mají) zůstává stát. Protože tam však nepřispívám, tak mě to zase tolik nebolí.
Nicméně mám za to, že až se někdy v budoucnu povede diskuse skutečně věcná a vášněmi nezmítaná, bylo by dobré, mít jasno také v některých základních věcech. S vědomím, že šťourám do ještě ne zcela zklidněného vosího hnízda, nabízím zde úplnou prvouku.
a to pohled na oficiální dokument MZ ČR věnovaný všem, kteří se stanou pacienty.
Zohledňují se práva pacientů, ale v některých případech bez ohledu na skutečnost, že ke každému souboru práv se musí vázat také soubor povinností, jinak systém přerůstá v anarchii.
Podívejme se tedy na Kodex práv pacientů, na jehož vypracování jsem měl tu čest se podílet, který u nás platí již téměř 20 roků.
Jelikož jsem se v životě nevyhnul ani roli pacienta, myslím, že zkušenosti z obou stran mě kvalifikují k tomu, abych k platnému znění přičinil své komentáře (psané v textu kurzívou). Za všechny připomínky a postřehy předem děkuji.
1/ Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.
Ano, pokud mu skutečně něco chybí. Lékaři dost citlivě vnímají i to, že pacient není zdaleka takový expert, aby rozpoznal, nakolik je jeho stav vážný a přichází se zbytečným poplachem.
Pokud však mladá žena vzbudí v půl čtvrté ráno pohotovostního lékaře v porodnici s požadavkem, aby jí předepsal antikoncepci, protože ona právě jede na letiště a včera nechtěla čekat u svého gynekologa, je to na zabití.
2/ Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takového způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
Ano, pokud vezme v úvahu možnosti pracoviště a nedožaduje se jakéhosi VIP servisu. Vymáhat návštěvy v době, kdy probíhají vizity nebo vyšetření s odkazem na to, že „je to naše nezadatelné právo“, je neurvalost jak ke zdravotníkům, ke spolupacientům, ale nakonec i k pacientovi samotnému.
3/ Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, která se na nich zúčastní.
Ano, a pokud je hospitalizován na výukovém pracovišti (fakultní nemocnice, kliniky IPVZ) musí počítat s tím, že daní za pobyt na špičkovém pracovišti je účast mediků a školenců v celém procesu.
4/ Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
Ano a je potřeba, aby věděl, že za toto rozhodnutí nese plnou odpovědnost, což se vždy nestává.
5/ V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace vyšetření a léčba jsou věcí důvěrnou a musejí být prováděny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
Zde se dostáváme na tenký led, pokud jde o postavení studujících medicíny, školenců a stážistů, kteří po dobu svého pobytu na daném pracovišti jsou součástí jeho týmu se všemi závazky, které se týkají jejich mlčenlivosti a odpovědnosti. Školící pracoviště má odpovědnost za pacienta, ale také za výuku.
6/ Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy, týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.
Ano, bez jakýchkoliv dodatků. Zkušenosti však ukazují, že nejvíce uniklých informací poskytne svým bližním pacient sám.
7/ Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které přitom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
Ano a pacient si nesmí plést služby zdravotnického zařízení s hotelovým servisem, což se velmi často stává.
Je jistě výhodnější ležet na akutním lůžku, než na lůžku následné péče, ale hned po problematice závažnosti zdravotního stavu vystupuje do popředí problematika finanční, kterou je nutné respektovat, nemá-li se zdravotní systém zhroutit úplně. Tento argument však někteří odmítají akceptovat.
8/ Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude uvedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
Ano a vzhledem ke svobodné volbě lékaře si je většinou také zjišťuje a volí sám a rozhoduje o tom, komu má být zaslána podrobná zpráva (předběžnou dostává do ruky při propuštění). Požadavkem na pacienta vyplývajícím z tohoto práva je, aby neputoval jak Bludný Holanďan od jednoho specialisty ke druhému, jen proto, že „tenhle mu nesedí“, nebo že „o tomhle slyšel…“.
9/ Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to i bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
V tomto bodě bych hájil pacienta ještě víc, než to činí etický kodex doplňkem o tom, že jediným zdravotním důsledkem odstoupení z experimentu je jen a jen návrat k prověřenému systému standardního postupu. Experimentátáři totiž mohou být natolik zaujati myšlenkou svého cíle, že jej považují za jediné možné řešení a při informacích tak nemusí být vždy zcela objektivní.
10/ Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musejí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.
Tohle je jedna z nejbolavějších stránek našeho zdravotnictví a nejen proto, že smrt navždy rozlučuje lidi. Je to téma na slušně a věcně vedenou celospolečenskou diskusi. Připojil bych zde delší text, který se však dané problematiky bytostně dotýká.
V jednom z nejprestižnějších lékařských časopisů – New England Journal of Medicine (NEJM) – vyšla nedávno úvaha lékaře, který za letu konstatoval u spolucestujícího klinickou smrt.
Z nejasných důvodů bylo letadlo plné doktorů, navíc kompetentních, takže resuscitace byla prováděna tak odborně, jak se málokdy přihodí i na kvalitním pracovišti. Po půlhodině nesporné klinické smrti, kdy bylo jasné, že nastala i smrt mozku, prohlásili lékaři postiženého za mrtvého a s resuscitací přestali.
V tu chvíli vstoupil do děje kapitán letadla, který ohlásil, že dle instrukcí je nutné v resuscitaci pokračovat až do přistání a po něm předat pacienta zdravotnickému personálu letiště. Marně mu vykládali, že je to skutečně zbytečné. Kapitán povolal posádku, aby v kříšení pokračovala.
Autor příspěvku do NEJM moudře usoudil, že pro všechny bude bezpečnější, když se posádka bude věnovat svým úkolům při přistávání a ujal se (připoután jakýmisi kšandami k sedadlu, aby se vyhovělo dalším bezpečnostním předpisům) zcela zbytečné „resuscitace“ sám.
Po přistání bylo tělo (ano, už šlo o TĚLO zesnulého) přeloženo do super-vybavené sanitky a převezeno do nemocnice a zde prohlášeno za mrtvé. Autor se ptá, nakolik my, doktoři, si někdy počínáme obdobně.
Autonomie pacienta je kouzelné zaříkávadlo, které je především sporné, co do právní síly a rozsahu. Zatímco v řadě zemí existuje možnost požadavku DNR (Do Not Resuscitate), tedy v případě klinické smrti NERESUSCITOVAT, u nás – tedy v ČR – to neplatí.
11/ Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient bude mít právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.
Ano, ano, ano! Pacientova povinnost řídit se nemocničním řádem však bývá časo jen zbožným přáním personálu. Právu kontrolovat svůj účet bych připojil také povinnost, aby každý věděl, kolik jeho péče stojí. Jsou to zajímavé sumy.
MUDr. Radin Honzák, CSc. – Klinika ambulantní psychiatrie a psychoterapie
Psychiatr a garant kliniky
MUDr. Radin Honzák, CSc.
Kapacita oboru, psychiatr, publicista a pedagog, který byl od začátku garantem naší Kliniky a v listopadu 2019 se stal také naším spolupracovníkem. Je dlouholetým propagátorem psychoterapie a jednou z vůdčích osobnostní Společnosti psychosomatické medicíny.
Mnoho let působil jako vedoucí redaktor časopisu Psychosom a je stále aktivním členem redakční rady toho odborného periodika, které též pravidelně obohacuje svými příspěvky. Působí také jako ambulantní a konziliární psychiatr Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Řadu let působil jako lékař Psychiatrické léčebny Bohnice.
Pravidelně se vyjadřuje k současnému dění a velmi často veřejně vystupuje. Je též autorem mnoha populárně-naučných publikací o psychologii..
- 1962 promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze
- 1966 působil jako psychiatr v Ústavu pro výzkum výživy
- 1989 stanul v čele Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. lékařské fakulty UK
Publikační činnost (knihy)
- Psychické změny a poruchy při interních chorobách. Avicenum, Praha 1985.
- Jak se dobře cítit mezi lidmi (s Vladimírou Novotnou). SPN, Praha 1987.
- I v nemoci si buď přítelem. Avicenum, Praha 1989.
- Bolest z psychosomatického pohledu. Maxdorf, Praha 1993.
- Krize v životě, život v krizi (s Vladimírou Novotnou). Road, Praha 1994.
- Strach, tréma, úzkost a jak je zvládat. Maxdorf, Praha 1995.
- Komunikační pasti v medicíně: praktický manuál komunikace lékaře s pacientem. Galén, Praha 1997.
- Deprese: depresívní nemocný v nepsychiatrické ordinaci. Galén, Praha 1999.
- Komunikace v lékárně (s Lenkou Práznovcovou). Panax, Praha 2000.
- Úzkostný pacient. Galén, Praha 2005.
- Základy psychologie (kolektiv autorů). Galén, Karolinum, Praha 2006.
- Jak se asertivně prosadit (s Vladimírou Novotnou). Grada, Praha 2006.
- Babičku potrkal jelen, aneb, Co tomu říkáte, doktore? Galén, Praha 2012.
- Jak úspěšně zvládnout poskytování péče nezletilému: zásady komunikace a práva pro praktické dětské lékaře (se Zuzanou Candigliotou). Liga lidských práv, Brno 2012.
- Jak přežít léčení: veselé čtení o bolestech. Jan Vašut, Praha 2013.
- Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Vyšehrad, Praha 2013.
- Svépomocná příručka sestry: psychothriller. Galén, Praha 2015.
- Psychosomatická prvouka. Vyšehrad, Praha 2017.
- Dědeček potrkal jelena. Galén, Praha 2017.
- Všichni žijem’ v blázinci : současnost očima psychiatra (s Renatou Červenkovou). Vyšehrad, Praha 2018.
- Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Vyšehrad, Praha 2018.
- Chcete se stát psychiatrem?! / své vzpomínky, úvahy a jiná vyprávění čte Radkin Honzák. Galén, Praha 2018.
- Čas psychopatů (s Františkem Honzákem). Galén, Praha 2018.
- Ať žijou mikrouti. Zeď, Praha 2018.
- Úplňk: (básně, hříčky, říkadla). Galén, Praha 2019.
- Vyhořet může každý. Vyšehrad, Praha 2019.
Dále je autorem značného množství publikací v odborných časopisech.