Děti v určitém období rychle rostou a začíná je bolet tělo. Nepodceňujte to!
Přes den je k neutahání a kypí zdravím. Začne to až pozdě večer: skučí a chytá se za lýtka nebo holeně. Co bolesti vašeho dítěte způsobuje a jak mu můžete pomoci? A je možné, že si jen vymýšlí?
Když se řekne puberta, nejspíš se vám vybaví protivné stvoření, jehož hlavním zdravotním problémem je nový pupínek na obličeji. Křivdíte mu: ve skutečnosti je dospívání docela fuška.
Největší fyzickou zátěž představuje takzvaný „pubertální růstový výšvih“, období, kdy děti vyrostou až o 12 centimetrů za rok. U chlapců obvykle začíná okolo dvanáctého roku a vrcholu dosahuje ve čtrnácti.
U děvčat je celý proces posunutý přibližně o dva roky – vytahovat se začnou už po desátých narozeninách a nejrychlejšího tempa dosahují ve dvanácti. Mezi 11 a 13 roky proto dívky bývají v průměru vyšší než stejně staří chlapci.
Ti ale rostou déle, takže svoje kamarádky nakonec předeženou.
Právě v období nejrychlejšího růstu se objevují záhadné potíže – pálivé bolesti v oblasti stehen nebo bérců, u obou nohou současně, které jako by vycházely „z hloubky“ kostí a svalů. Postižených chlapců a dívek je přibližně stejně. Bolestivé záchvaty obvykle trvají od deseti minut do půl hodiny a opakují se nepravidelně – po nějakou dobu třeba denně, a pak je zas čtvrt roku klid.
Bolesti kloubů, svalů, ale i hlavy si žádají konzultaci s lékařem
Nemávat nad bolestmi rukou a přivést dítě k lékaři. Nejdříve je totiž třeba vyloučit jiná, závažnější onemocnění. Jsou-li bolesti například doprovázeny otoky, horkostí nebo zhoršenou hybností, s největší pravděpodobností o růstové bolesti nejde.
„Podmínkou stanovení diagnózy ,růstové bolesti´ je normální výsledek fyzikálního a základního ortopedického vyšetření a standardní hodnoty laboratorních testů,“ říká MUDr.
Veronika Rákosníková z dětské ordinace Mignon Pediatrie Karlín. „K úlevě pomůže masáž bolestivé oblasti, suché nebo vlhké teplé obklady a léky s obsahem paracetamolu.
V rámci psychoterapeutického pohovoru je důležité zdůraznit, že nejde o vážnou nemoc a že bolesti časem samy přejdou,“ dodává.
Děti trpící růstovými bolestmi občas čelí i podezření, že si vymýšlejí, chtějí se vyhnout povinnostem nebo se jen „dělají zajímavé“. Někdy to tak může být – i tak ale jde o důležitý varovný signál. Pokud si dítě myslí, že musí z nějakého důvodu simulovat, rozhodně není všechno v pořádku.
Navíc, hranice mezi předstíráním a psychosomatickým původem potíží může být velmi tenká a nezřetelná. To, zda dítě nemá nějaké skryté trápení, které se navenek projevuje bolestmi, může pomoci odhalit třeba školní psycholog (více najdete v článku Kdo udrží tajemství dětí? Školní psycholog!).
Migréna mívá naštěstí u dětí slabší průběh než u dospělých
Nestěžuje si váš potomek na nohy, ale na hlavu? Může jít o migrénu – hormonální změny na začátku puberty mohou vznik záchvatu podpořit. U dětí ale příznaky migrény často vypadají jinak než u dospělých. Žaludeční obtíže je trápí víc než dospělé; některým dokonce může být jen špatně, aniž by je hlava vůbec bolela.
U dětí, které trpí na cestovní nevolnost, je riziko migrény větší. Bolest hlavy většinou začíná od čela, postupně se koncentruje kolem očí a zachvacuje celou polovinu hlavy.
Pulzuje a zřetelně se zhoršuje při pohybu. Typickým příznakem je světloplachost („Mami, zhasni, to světlo mě píchá!“).
Stejně jako u dospělých, i u dětí je pro omezení záchvatů rozhodující pravidelný denní režim. Takže žádné ponocování!
Když je zle, i ten největší cool drsňák je najednou schopný se zas k mámě přitulit. Taky to má něco do sebe, co myslíte? Zvlášť když o nic vážného nejde…
5 příznaků, že je vaše dítě v růstovém spurtu. Má pořád hlad a chce spát!
Většina rodičů si spojuje růstový spurt, tedy období, kdy dítě během krátké doby výrazně vyroste, především s miminky. Jenže období růstového spurtu se objevují hned několikrát až do dospělosti a jsou spojena se specifickými příznaky, které mohou rodiče překvapit a někdy i vyděsit.
Víte, podle čeho poznáte, že se vaše dítě aktuálně nachází v období růstového spurtu?
1. Je neustále hladové
Máte v poslední době pocit, že vám doma místo dítěte přistál Otesánek? Má neustále hlad, i když jste mu zvětšili porce (nebo kojíte dvakrát tolik)? Potom je pravděpodobné, že nyní prochází obdobím růstového spurtu.
Právě velký apetit je jedním z hlavních poznávacích znamení růstového spurtu. Objevuje se ovšem nejen v jeho průběhu, ale i před ním, kdy se tělo „chystá“ na překotný růst.
Zřejmě není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že k růstu potřebuje dětské tělo kvalitní výživu.
2. Má růstové bolesti
Růstové bolesti se nejčastěji týkají předškolních dětí a potom teenagerů. Obvykle zasahují obě nohy a objevují se pozdě odpoledne, večer nebo v noci.
Ani odborníci zatím nejsou zajedno v tom, jestli mají růstové bolesti jasnou souvislost s růstovým spurtem. Zatímco jedni tvrdí, že bolesti jsou způsobeny právě překotným růstem, další jsou přesvědčeni, že jde spíše o bolesti svalového původu.
Protože je větší pravděpodobnost jejich výskytu poté, co bylo dítě přes den velmi fyzicky aktivní (například sportovalo).
Růstové bolesti se projevují individuálně, a zatímco některé děti trápí prakticky každý den, jiné jimi trpí jen občas. Nejčastěji postihují holeně, lýtka nebo zadní stranu kolen. A jen tak pro zajímavost; tušili jste, že děti, které trpí růstovými bolestmi, jsou také vnímavější k jiným druhům bolestí a častěji si také stěžují na bolesti hlavy a bolesti břicha?
3. Do všeho vráží
Tohle je obzvláště rozčilující a často i znepokojující příznak růstového spurtu. Váš puberťák najednou není schopný projít místností, aniž by do něčeho nevrazil. Působí neohrabaně a vy marně přemýšlíte, jestli vám to dělá naschvál, nebo snad zapomněl chodit.
Potom byste měli vědět, že odborníci zjistili, že růstový spurt u dospívajících chlapců skutečně snižuje koordinaci, a tím negativně ovlivňuje jejich chůzi.
Zjednodušeně se dá tento jev vysvětlit tím, že jejich mozek potřebuje čas na to, aby se s překotným růstem vyrovnal.
4. Je spavé
Najednou potřebuje spát mnohem víc než předtím? Potom je pravděpodobné, že bude následovat překotný růst. Souvislost mezi výraznou spavostí a růstovým spurtem dokázala studie z roku 2011.
Nejenže jsou děti v růstovém spurtu spavější, ale platí to i naopak, tedy že potřebují kvalitní spánek, aby mohly správně růst.
Studie navíc ukázala, že zvýšená potřeba spánku se u dětí objevuje přibližně dva dny před zahájením růstového spurtu.
Podle doporučení National Sleep Foundation by měly šestileté děti spát třináct hodin denně, devítileté jedenáct hodin denně a teenageři od čtrnácti do sedmnácti let deset hodin denně.
5. Je ukňourané a nemá náladu
Tenhle symptom je dobře známý všem rodičům na světě.
Zničehonic máte pocit, že někdo stiskl v těle vašeho dítěte nějaký tajný vypínač a místo přítulného a dobře naladěného potomka tu najednou máte ukňouraného, věčně nenaladěného tvora.
Miminka a batolata se chtějí neustále chovat, teenageři jsou pro změnu protivní a věčně podráždění. Negativní emoční ladění je dalším z příznaků, které jsou pro růstový spurt typické.
Ostatně představte si, jak velkou zátěž pro dětské tělo musí představovat těch několik centimetrů, o kolik v krátkém období růstového spurtu povyroste. Co všechno se v něm musí natáhnout, přenastavit a vzniknout. Děti v jeho průběhu mohou trpět neurčitými bolestmi, které nedokáží samy pojmenovat, ale které je unavují a dráždí.
Kdy očekávat růstový spurt
I když je každé dítě individualitou, zhruba v těchto obdobích čekejte překotný růst.
1 až 6 měsíců: V prvním půlroce života roste dítě nejrychleji a období růstového spurtu se v prvních šesti měsících objeví hned několikrát. Obvykle ve druhém, šestém a osmém týdnu života. Poté ve třetím, čtvrtém a šestém měsíci.
- 8 až 13 let u dívek: Další velký růstový spurt se objevuje u dívek na počátku puberty a trvá zhruba do patnácti let.
- 10 až 15 let u chlapců: Růstový spurt u chlapců většinou trvá do šestnácti až sedmnácti let.
Autor: Barbora Vajsejtlová
Puberťáci za pandemie. Přibývá těch, kteří se necítí dobře – Magazín Reportér
V poslední době se hodně řeší, jak omezení v době pandemie zvládají, respektive nezvládají děti. Čeho jste si jako terapeutka specializující se na děti všimla vy?
Je patrný enormní nárůst zájmu rodičů i jejich dětí o služby terapeutů. Zvýšil se i počet telefonátů třeba na Linku bezpečí. To není jen můj postřeh, ale i postřeh mých kolegů. Obracejí se na nás nyní častěji rodiče a děti mezi třináctým až sedmnáctým rokem s naléhavými potížemi.
S čím konkrétně?
Někoho celá situace a restrikce přivádějí do úzkostného či depresivního naladění. Někdy řešíme i sebepoškozování, poruchy přijmu potravy, dokonce myšlenky na sebevraždu. Do extrému to samozřejmě nemají vyhnané všechny děti v pubertě.
Myslím, že introvertní část populace je na tom nyní malinko hůř než ta extrovertní.
Pro děti, které jsou osobnostně v něčem křehké, nebo jsou křehké, protože v minulosti něco těžkého zažily, je lockdown už extrémně dlouhý a chybí jim zdroje, z nichž by čerpaly.
Dokážou si děti říct o pomoc samy?
Někdo dokáže napřímo říct, že se necítí dobře. Například napíše rodičům dopis a položí jim ho k posteli. Pak jsou ale tací, pro něž je složité něco takového sdělit. To, co se uvnitř nich odehrává, je příliš náročné. A tak prostě třeba jen přestanou jíst, čehož si všimnou rodiče a začnou to řešit – například tak, že osloví terapeuta.
Předpokládám, že celou nynější situaci nezjednodušuje ani fakt, že terapeuti se nemohou s nikým osobně vídat. Povolené jsou jen online terapie.
Ano, to je velké omezení psychoterapeutické péče. Ale díky bohu, že existuje alespoň ta online možnost. I když pro mnoho lidí je i online terapie nedostupná.
Když jste v bytě, kde jsou i další lidé, kterých se váš příběh týká, a oni vás poslouchají, terapie nemůže dost dobře fungovat. Při ní musíte mít pocit bezpečí.
Pokud ale potřebujete krizového interventa nebo si najdete terapeuta či psychologa, který patří pod zdravotnické zařízení, tak ti se mohou při dodržení odstupu a s rouškami s klienty scházet.
Co přesně potřebuje zažívat dítě v době puberty a proč to nenahradí online setkání s kamarády ani rodič, a ani to, když jdete s pár kamarády občas ven?
Puberťáci se potřebují potkávat se svými vrstevníky. Pozoruji vždycky své syny, když mají online výuku. Skončí jim hodina a oni tam zůstávají dál už bez učitele, aby si jen tak pokecali se spolužáky. Je to úplně jiná energie a evidentně jim setkávání chybí.
Je potřeba si uvědomit, že puberťák pouze s pomocí svých vrstevníků a „lidí mimo jeho domov“ zvládne důležitý vývojový úkol, který puberta přináší, a to stát se sám sebou.
Potřebuje být v kontaktu s dalšími „cizími“ lidmi, potřebuje být ve střetech, v láskách, dohadovat se, poměřovat. Tím se učí objevovat, kdo vlastně je, a zkouší si, zda stojí za to.
Také se potřebuje věnovat aktivitám, které ho baví, jako je fotbal, housle, anebo naopak začít s něčím novým, co ještě nikdy nedělal. Jednoduše hledat, kdo je, co ho baví, v čem je dobrý.
Za službu jako takovou se neplatí, na některé linky voláte zdarma, jiné jsou zpoplatněné dle vašeho tarifu.
Linka bezpečí – tel. číslo 116 111
Nonstop, volání zdarma. Pro děti a mládež do 26 let. Můžete volat, chatovat nebo napsat e-mail.
Linka bezpečí pro rodiče – tel. číslo 606 021 021
Nonstop, volání zdarma. Pokud si nevíte rady se svým dítětem, jste v obtížné životní situaci, dítě má problémy ve škole.
Centrum Locika – tel. číslo 601 500 196
Pro děti ohrožené domácím násilím v rodinách. Volání zdarma. Pondělí, úterý, středa: 9:00–11:00; 15:00–17:00 nebo pište na [email protected].
Bílý kruh bezpečí – tel. číslo 116 006
Linka pomoci obětem. Nonstop, zdarma.
Dětské krizové centrum – tel. číslo 241 484 149, 777 715 215
Nonstop. Použít lze i Skype a chat. Nabízí pomoc i ohledně kyberšikany na telefonu 778 510 510.
SOS centrum Diakonie ČCE – tel. čísla 222 514 040, 777 734 173, 608 004 444
Od pondělí do pátku od 9:00 do 20:00. Možné použít i chat.
Co jim ještě online život a život s omezenými kontakty bere?
Máme přístup k elektronice, můžeme si psát zprávy, telefonovat, chatovat, ale u všeho toho chybí jedna věc, kterou běžně používáme, a to je naše tělo. Člověk něco cítí, nějak rozumí světu a v tom mu jeho tělo pomáhá. Vejdete do místnosti a hned víte, že se něco stalo, protože vaše tělo reaguje na atmosféru v místnosti.
Nebo někde stojíte a někdo potichu vejde a vy to víte, i když jste ke dveřím otočení zády. To nám při virtuálním kontaktu s ostatními lidmi chybí, to fyzično a reálné potkávání. Těla také reagují na psychiku a emoce toho druhého. A vezměte si i to, že u počítače stále sedíte. Ono by ale občas bylo potřeba vstát a změnit svou pulzaci.
Když jste někde s někým venku nebo ve škole, je to běžná věc, že nejste statická.
Co se nyní v rodinách odehrává?
Celá situace nás znejišťuje, dospělé i naše děti. Obzvláště děti, protože ty jsou ve vývojovém stadiu, v němž se mají postupně ujišťovat, že jsou v pohodě, že tak, jak jsou, jsou v pořádku, že jdou dobrým směrem, že je svět bere. V tom jim sice mohou pomoct rodiče, mohou je podpořit.
Není ale dobré, když jsme s nimi tak dlouho zavření v jednom prostoru, který je domovem, školou i volnočasovou aktivitou zároveň. Rodina má být bezpečné místo, kam se můžete vracet, když se vám venku nelíbí, současně chcete ale stále odcházet. Teď se jim ale těžko odchází a čelí výzvám venku.
O to víc to doma jiskří.
I přes zákazy se mladí určitě alespoň trochu scházejí. Proč to ale podle vás nemusí stačit?
Jakýkoli kontakt je dobrý. Problém je v tom, že ty kontakty nejsou nyní tak intenzivní. A ještě je potřeba si uvědomit, že v rámci „kmene“ potkáváme „i ty druhé“, kteří nepatří do naší party, nejsou naše nejlepší kamarádky, nejlepší kámoši. Proti nim se vymezujete a i tak se stáváte sami sebou. Někoho nesnášíme, pak změníme názor, a tak dále.
Ve svých přednáškách rodičům vysvětlujete, jaký je rozdíl mezi výchovou kluků a výchovou holek. Rozdíl je tam podstatný, protože kluk a holka v pubertě zažívají každý něco jiného. Řekněte, jak je to u dívek.
Estrogen, který dívky začnou v pubertě ve větším množství produkovat, je vztahový hormon, který říká: Musíš někam patřit. Musíš být přijatá. Proto dívky extrémně potřebují nejlepší kamarádky. Později, mezi dvanáctým až třináctým rokem, začne estrogen říkat ještě jednu věc.
Nejenže chce, aby byla dívka slyšena, viděna a přijata v holčičím světě, nově chce, aby byla přijata i v tom klučičím. Šestnáctileté dívce už nestačí být platonicky zamilovaná do zpěváka či herce. Potřebuje, aby to bylo víc reálné. V současné situaci ale nemáte tolik příležitostí někoho potkat.
Dokázat, že za něco stojíte, taková, jaká jste.
A u kluků je to jak?
Těm se zvedá hormon testosteron, což je náročný hierarchický vývojový hormon, který říká: Dělej, dokaž, že to zvládneš. Kluci kolem sebe v této době potřebují kamarády a mají je jako takové schody.
Dívají se, co ostatní dělají, kdo je nad ním a kdo pod ním, porovnávají se, vymezují. A každý si hledá své vlastní schodiště, na němž se bude cítit úspěšný. Hledá, kde se bude cítit dobře. A potřebují k tomu odezvu: tu fórek od kamaráda, tu nějakou kritiku.
Zase jde o hledání toho, co jsem zač a kde je pole, ve kterém uspěji.
Psycholožka, psychoterapeutka, lektorka. Matka čtyř synů, z nichž jsou tři v pubertě. Vystudovala psychologii, sociologii a v doktorském studiu sociální psychologii na FF UK.
Absolvovala dlouhodobý psychoterapeutický výcvik v Biosyntetické terapii v Českém institutu biosyntézy. Před lety čelila čtyřem malým dětem, a jak sama říká, její život byl jako bojiště a ona bývala každý den uštvaná a vyčerpaná.
Nevěděla si rady s emočními stavy, agresivitou, zlostí i hlukem svých dětí. Začala proto studovat vývojové zákonitosti dětské psychiky. Zjistila vše dostupné o hormonálním ovlivnění klučičího a holčičího mozku.
Prošla tréninkem efektivního rodičovství, psychoterapeutickým výcvikem a vybrala z nich ty nejúčinnější nástroje. Záleží jí na tom, aby rodiče rozuměli svým dětem a věděli, jak na to.
Pořádá kurzy pro rodiče www.jakvychovavat.cz.
Co mají holky i kluci společného a rodiče by to neměli přehlédnout?
V pubertě se velmi dobře ukazuje, co jsou děti za osobnostní typy. Zda jsou to akční děti, nebo spíš hloubavé děti, zda mají rády řád, anebo potřebují harmonické vztahy.
V pubertě už nelze přehlédnout, jací jsou, a pokud s nimi nechcete přicházet jako rodiče do konfliktů, bylo by dobré si uvědomit, co jsou vaše děti zač.
Nevyplatí se třeba introverta nutit do věcí, které mu jako introvertovi nevyhovují – třeba aby veřejně sdílel, co prožívá, nebo ho zahlcovat přílišnými změnami aktivit. Protože on vám dá v pubertě už hodně dobře najevo, že se mu to nelíbí. Mnohem víc, než když byl malé dítě.
Zároveň ale platí, že setkávání s ostatními lidmi venku způsobuje, že člověk poodkrývá i kvality, které mu nejsou úplně vlastní – nahlížíte do světa jiných, třeba introverti do světa extrovertů. Jen je potřeba na to nespěchat a netlačit.
Ještě se vrátím k tomu, co jste zmiňovala na začátku. Proč introverti zvládají restrikce v době pandemie hůř než extroverti?
Některé děti překonají omezení lehčeji. Moc neřeší, co se děje kolem nich, jsou to realisté, moc se v tom nešťourají. Jdou si místo toho třeba zaběhat anebo zakopat fotbal.
Někoho se to naopak dotkne víc, hloubavých dětí, pro které je bezpečnější zůstat ve svém vnitřním světě.
Když se pak ale odehrává něco nejistého či bolavého, je pro ně těžké odpovědět si na otázku, co dělat či kam to všechno vede.
Co s tím jako rodiče můžeme dělat?
Velmi pomůže, když rodiče pochopí, co je normální reakce puberťáka, za co mohou hormony. Rodiče v době puberty svých dětí sklízejí plody toho, jak ke svým dětem přistupují. Pokud vám váš potomek důvěřuje, berete ho vážně, vnímáte ho jako samostatnou bytost, budete to mít jako rodič snazší.
Dobré je si uvědomit, že povely a rozkazy nevedou ke spolupráci. Je třeba jít cestou dohody, dělat si s dětmi brainstorming, hledat společně řešení. Čím víc z nás budou naše děti cítit respekt a budou cítit, že chápeme jejich emoce, tím bude náš vztah lepší.
Když budeme jako rodiče respektovat, že naše děti mohou být naštvané, smutné či rozzlobené, tím snáz k nám budou cítit důvěru. Budou vědět, že si mohou nechat pomoct, že se nám mohou svěřit. Pár facek nikdy nepomůže, jen to v nich zvedne ještě větší vzdor.
A to vzdor je vlastně ještě dobrý, je to reakce, jak ze sebe dostat napětí ven. Horší varianta je, když se užírají zevnitř a nedají na sobě nic znát.
K PŘEDPLATNÉMU
KNIHA ZDARMA
Objednat
Objednat
Diskuze Výška dívek v 11 letech
Velikost písma:
@lexxie píše:
@M_Vladim To se asi dela
pouze pokud dite neroste (nebo napr. neroste podle predpokladane krivky?). Jen
tak na vyzadani asi ne? Nebo alespon zde v Holandsku jsem o tom
neslysela.
@lexxie píše:
@M_Vladim To se asi dela
pouze pokud dite neroste (nebo napr. neroste podle predpokladane krivky?). Jen
tak na vyzadani asi ne? Nebo alespon zde v Holandsku jsem o tom
neslysela.
Ano, to se dela jen v oduvodnenych pripadech.
Záleží, jeslti má tu aktivní nebo jak to napsat, pubertu.. Já měla
v 11 -12 letech 152 cm, ale taky jsem měla v necelcýh 11 menstruaci a
vyrostla jsem jenom do 157 cm.
MOje kamarádka, ta nejrychlejí rostla okolo 13 roku, kdy dostala
i menstruaci a přerostla mě o 10 cm
Ale většinou ty holky co už dostanou menstruaci okolo 10-11 roku, tak užmoc
nevyrostou.. rostou v té době nejrychlejí
Pozdější nástup puberty znamená delší období růstu. Já byla na
konci základky nejmenší ve třídě a většinu holek jsem přerostla až
v 16 kdy jsem dostala menstruaci. Dcera to má podobně, ve 13 je ve třídě
nejmenší ale puberta u ní ještě nezačala tak to ještě dožene. Spíš
mám strach aby nebyla příliš vysoká.
@ospalámyš
píše:
Dcera v jedenácti měří 160 cm a má nohu 39.
Stejne tak ta moje. Za rok 12 cm. Menstruaci zatim nema, ale podle obličeje
brzo mit bude.
Ja 176 cm, manzel 183
Už jsem tu psala před rokem a půl, to měla dcera 10,5 roku, 141 cm.
Teď má 12, vyrostla jen o 10 centimetrů a a za poslední půlrok nevyrostla
vůbec. Nohu má 38, taky už rok stejná velikost.
@laducha 10 cm za rok a
pul mi prijde docela dost. Nevyrust za pulrok vubec asi bezne neni, ale treba
poroste rychleji ted.
Nase deti rostou take dost skokove. Syn vyrostl mezi 12-13 lety snad jen
o 3-4 cm, za posledni rok cca 6 cm. Dcera 7 cm, ale minuly rok take snad
jen 5.
Dceři bude 11 na konci března a měří 158 cm, nohu má 38-39. Já
měřím 172, muž 183.
Dcera v 11 letech na prohlídce 153 cm a 38 bota, teď ve 12 letech
156 cm a 39 bota. Nosíme si navzájem oblečení. Asi bude velká po otci,
já jsem 160 cm trpaslík.
Je fakt, že já už měla v 10 letech první menstruaci, ona zatím nic.
S tím by mě taky zajímalo, jak to je. Myslela jsem, že tam je taky nějaký
vliv genetiky.
I když teda manžel – její otec – prý měl pubertu
opožděnou. Tak se to asi nějak průměruje.
@akavi první menstruace
se tak nějak dědí, ale taky tam hraje roli množství tuku v těle.
A možná i další věci. Taky nevím, jestli se to dědí jen z matčiny
strany.
@akavi @Mufina
Myslím že se dědí na obě pohlaví. Manžel si sice údajně nástup puberty
nepamatuje, ale u mě začala hodně pozdě a stejný je to u dětí. U kluka
začíná v 15 a u dcery ve 13 ještě ani náznak. Když čtu příspěvky
o menstruaci v 11 letech tak jsem nakonec ráda.
Já měla v primě (12 let) 142 cm a 30 kg, to si pamatuju přesně,
měřil/vážil nás tělocvikář. Druhá nejmenší ve třídě. Dorostal jsem
do 171 cm a byla třetí největší (z holek). V páte třídě jsem měla
spolužacku 172 cm a už skoro nevyrostla, co jsem jí pa potkala později. Asi
lehce napoví mentruace, kdy se růst zpomalí, mně začala až v 15ti.
@laducha píše:
Už jsem tu psala před rokem a půl, to měla dcera 10,5 roku, 141 cm. Teď
má 12, vyrostla jen o 10 centimetrů a a za poslední půlrok nevyrostla
vůbec. Nohu má 38, taky už rok stejná velikost.
Taky jsem sem psala pred rokem a pul, dite vyrostlo o 14 cm, tc. 171 cm
v 11,5 letech, nohu ma 41 Starsi vyrostla o 5 cm, tc 182 cm v 16, nohu
ma 42, uz dva roky( diky bohu). Mladsi ma ve stejnem veku vetsi nohu, takze se
bojim, ze budeme kupovat boty v lodarstvi. Uz ted se starsi je to boj…
Puberta: Konkrétní rady odborníka, jak to zařídit, aby ji přežila celá rodina
Když dám svému patnáctiletému synovi pusu, zařve „au!“. Středobodem jeho světa je počítač. A kdybych se ho zeptala, zda by si raději nechal uříznout ruku, nebo se vzdal svého smartphonu, nevím, co by odpověděl. Zkrátka úplně normální puberťák…
I rodiče puberťáků by si měli umět najít čas jen pro sebe. Více najdete v galerii.
Pominu-li války, hladomory, hospodářské krize, přírodní katastrofy, epidemie či terorismus, jen máločeho se dospělí lidé bojí tolik jako puberty. Nemluvíli již o ní s viditelnou hrůzou v očích, pak alespoň s náležitým povýšením a despektem. „Syn je v pubertě, chová se jako blbec.“ „Holka je teď úplně nemožná, nevím, kde se to v ní bere.
“ Jako by šlo o nějakou záhadnou nemoc, s níž se dosud nikdo nikdy nesetkal. My jsme se totiž jako „blbci“ a „úplně nemožně“ nechovali, protože my jsme samozřejmě žádnou pubertu neměli.
Byli jsme slušní, rodiče jsme nikdy neměli chuť poslat někam, učitele jsme hluboce respektovali a vůbec netoužili po nějaké zbytečně velké volnosti, protože jsme dobře věděli, že jsme malí břídilové nemající právo na vlastní názor.
Samozřejmě to je hloupost. A mít despekt k pubertě je stejné jako mít despekt k tomu, že se někdo v roce pokakává. Je to jen složité vývojové období, které solidně brnká na nervy dospělým, ale ty, jichž se týká především, potrápí většinou mnohem více…
STRAŠNĚ NEŠŤASTNÝ PUBERŤÁK
„Proč tolik despektu? Možná je to tím, že je pro nás puberta tak trochu strašák,“ říká psycholožka Mgr. Martina Porkertová, dlouhá léta pracující s dětmi a dospívajícími. „Ne každý má hezké vzpomínky na vlastní pubertu. Jsou takové záblesky typu jó, to jsme chodili kalit na střechu, ale subjektivně jde o velmi náročné období.“
Psycholožka vypráví o pocitech současných puberťáků. – Pokud už se upřímně rozpovídají, pak shodně říkají, že jim není moc dobře. Že je přepadají obrovské výkyvy nálad a oni nevědí co s tím. Nikdo jim obvykle neřekl, že je to důsledek hormonálních změn. A že budou mít co dělat, aby své emoce nějak ukočírovali. Že vše, co bylo v dosavadním dětství jasné a přirozené, bude najednou úplně jiné.
„V tomto věku navíc dochází k významnému skoku ve vývoji myšlení. Člověk je najednou schopen abstrakce, například i úvah o tom, kam vlastně spějeme. Chvíli je svět krásný, chvíli strašlivý, neznámý. Samozřejmě tím dochází ke střetům s rodiči, kteří vnímají, jak se dítě, mnohdy pochopitelně neobratně, emancipuje, jak nastupuje cestu osamostatnění a odloučení,“ konstatuje Martina Porkertová.
Puberta má jasnou definici, ale tisíce možných projevů. Americká Pediatrická akademie zveřejnila výsledky rozsáhlého průzkumu, podle něhož byl v roce 1860 průměrný věk nástupu puberty necelých 17 let.
Dnes se už nikdo nediví, když musí nosit podprsenku holčička ve 4. třídě. Paradoxně však stejně jako klesá věk pubertálního startu, stoupá věk pubertálního cíle.
Zatímco fyzický zlom přichází v době, kdy si děti ještě mnohdy hrají s panenkami a mašinkami, „sociální“ puberta trvá nezřídka až do ukončení vysoké školy, přičemž vysokoškoláků dnes máme mnohem více než kdy dříve.
Puberta je zkrátka běh na dlouhou trať, přičemž logicky mohou občas docházet síly jak dospívajícím, tak jejich okolí.
„Největší problém je, když rodiče mají příliš svých starostí, případně jsou sami nezralí a nedokážou správně reflektovat pubertu svých dětí. Někteří rychle podlehnou dojmu, že je dítě již nepotřebuje, a nechají se v tom potomka plácat samotného, jiní naopak nedokážou dát dítěti dostatek prostoru,“ říká Martina Porkertová.
„Jsou z toho pak nešťastné obě strany. Jenže když je nešťastný rodič, tak je nešťastný. Ale když je nešťastný puberťák, tak je nešťastný strašně.“
AUTORITU NEJDE VYŘVAT
S puberťáky má bohaté zkušenosti i psycholog Mgr. Josef Smrž zabývající se mimo jiné sociálně-právní ochranou dětí. Jako jeden z hlavních problémů současné puberty vidí rozvolněnost společnosti. Přílišnou liberalizaci, která vytváří chaos, v němž adolescent nemůže najít své místo.
„Pluje v moři a záchranná síť nikde,“ konstatuje. „Před dvaceti lety dostávaly holky menses v patnácti letech, dnes v jedenácti. Psychický vývoj se však tak rychle posunout nemůže.
Takže na jednu stranu tu máme dvanáctitřináctileté děti, které vypadají jako dospělé, na druhou stranu jejich duševní vyspělost zůstává adekvátní věku.
Čím dál více se navíc projevuje tlak společnosti na to, aby dítě bylo vyspělé, chovalo se dospěle, mělo povinnosti a zodpovědnost. Proti tomu stojí jeho psychická nepřipravenost.“ Zdá se, že současný dospívající to má opravdu těžší, než to mívaly generace starší.
Statistiky hovoří o tom, že alespoň mírně klesá u mladistých spotřeba alkoholu, že jsou lépe sexuálně poučení, že nějaké ovoce přináší i prevence proti užívání drog.
Také význam školy si prý současníci uvědomují více, byť otázkou je, zda jde o vnitřní přesvědčení, či společenský tlak. Leč na jméno jim stejně stále nemůžeme přijít. Drzost a nerespektování autorit, to je to, co se dospělých dotýká zejména.
„Mnozí si vysvětlují autoritu jako fakt, že je dítě bude poslouchat a přejímat jejich názory. Ale autorita znamená respektovat člověka kvůli tomu, jaký je. Respektuji učitele za to, že mi předává své názory a je ochotný jít se mnou do dialogu. A v období dospívání je nejdůležitější právě dialog.
Dítě už poslouchalo dost dlouho – až do doby, než začalo dospívat. Teď potřebuje začít diskutovat,“ míní Josef Smrž. Jiná věc je, že často zaměňujeme drzost za to, že se dítě pokusí říci svůj názor.
Jestliže rodič jen udílí příkazy, vyhrožuje a koulí očima, jestliže je přístup učitele k dospívajícím stále často „preventivně“ založený na řevu, nadřazenosti a ponižování, pak je vymezení puberťáka o to víc logické a pochopitelné. „Vést dialog, natož s puberťákem, je samozřejmě umění. Ale podle mého musí být hlavně transparentní.
To, že dospělý dokáže říci ,já nevím‘,,teď jsi mě naštval‘, ale i ,teď je mi z toho smutno‘, dospívající ocení, byť se často domníváme, že právě tím autoritu ztratíme.“
LETÍ STAROMÓDNOST
Podle čerstvého rozsáhlého průzkumu americké poradenské společnosti The GILD jsou dospívající narození v roce 2000 či později nejkonzervativnější generací od druhé světové války. Psychologové hovoří dokonce o návratu ke staromódnosti.
Těhotenství mladistvých se od roku 2007 snížilo o 45 %, nadměrné pití o 15 %, více než čtvrtina lidí do 25 let nepije vůbec. Americké ministerstvo zdravotnictví konstatovalo, že zatímco před 10 lety mělo s drogami zkušenosti 30 % puberťáků, dnes je to 16 %. Podobný trend zaznamenali rovněž v Německu.
Obdobný vývoj lze dost možná očekávat také u nás. Už dnes přinejmenším dobře víme, že chování našich dospívajících dětí je jiné, než bývalo to naše.