Psychosomatika (psychosomatické poruchy): když duše hovoří tělem

Psychosomatika
zkoumá vzájemné působení těla a duše. Zabývá se otázkou, jak psychické vlivy působí na tělo a jaký vliv mají naopak tělesná onemocnění na duševní procesy. Vzájemné působení těla a duše na sebe bylo opakovaně potvrzeno vědeckými výzkumy.

Pokud například není kompenzována nadměrná psychická zátěž, může člověk onemocnět nebo u něj mohou být diagnostikovány funkční poruchy
orgánů
. Naopak „tělesná“ onemocnění, jako je například rakovina
, mrtvice
nebo infekce HIV
mohou velmi negativně ovlivnit duševní rozpoložení člověka.

Již v 70. letech 20. století zavedl Thure von Uexküll, německý průkopník psychosomatiky, pojem „biopsychosociální systém“. Zdůrazňoval, že všechna onemocnění souvisejí s biologickými (organickými a tělesnými) funkcemi a psychickými (duševními) funkcemi.

Vedle toho hraje velkou roli také povolání, dále prostředí, ve kterém člověk bydlí, a některé další sociální podmínky. Podle portugalsko-amerického neurovědce Antonia Damasia tvoří psychika, duch a tělo s motorickými
a vegetativními (mimovolnými) reakcemi jednotu.

Všechny zkušenosti člověka se na základě jeho vnímání ukládají do takzvaných „sítí nervových buněk“. Proto se konflikty nebo traumatizace projevují nejen v psychické rovině, ale i v té tělesné. 

Vědecké modely objasňující psychosomatiku

Neurovědci se mimo jiné zabývají tím, že za všemi procesy učení stojí změna spojů v nervovém systému. Hovoříme zde o neuroplasticitě. Eric Kandel, známý nositel Nobelovy ceny, se dokonce domníval, že se spoje v mozku mění, když spolu dva lidé hovoří a rozhovor si zapamatují (jako je tomu například při psychoterapii).

V 80. letech 20. století se zformoval obor psychoneuroimunologie, který se snaží objasňovat souvislosti mezi psychikou a tělem, zejména imunitním systémem
.

Náš mozek
dokáže ovlivňovat obranné mechanismy jednak prostřednictvím sympatiku
a bloudivého nervu
(obojí je součástí autonomního nervového systému
– člověk jej nedokáže ovládat vůlí), jednak prostřednictvím hormonů
(jako je např. kortizol).

Kortizol dokáže například blokovat imunitní systém při stresu nebo těžkých depresích
. Tím se u vystresovaných lidí zvyšuje náchylnost k infekcím
.

Vznik psychosomatických
onemocnění

Procesy vedoucí ke vzniku psychosomatických obtíží jsou spletité. Na rozvoji psychosomatických onemocnění se podílejí genetické, biologické, sociální a psychické vlivy. Mechanismus vzniku psychosomatických onemocnění se snaží objasnit několik vzájemně nezávislých teorií, které zde stručně nastíníme.

Konverzní teorie

Konverze znamená „přetočení“. O konverzním symptomu
hovoříme tehdy, pokud člověk nemůže prožít důležitou vnitřní touhu, nebo na ni dokonce nesmí ani pomyslet, protože je pro něj zcela tabu.

Vytvoří se tak nevědomý konflikt, který se přenese („přetočí“) na tělesnou úroveň a projeví se příznaky, jako je například bolest, nemoc či jiná tělesná potíž, která nemá žádnou zjevnou organickou příčinu.

Vegetativní neuróza

Teorie vegetativní neurózy je již překonaná, ale následující poznatky tvoří stále ještě základ psychosomatiky:

Pocity, jako je strach, vztek nebo zklamání, jsou spojeny s reakcemi autonomního nervového systému
. Člověk může pociťovat intenzivní bušení srdce, potí se, zvyšuje se jeho krevní tlak
apod.

Jde o reakce těla, které jsou z evolučního hlediska velmi staré a kdysi byly nezbytné k tomu, aby tělo dokázalo reagovat na nebezpečí číhající v okolí.

Současný člověk by však měl umět si své pocity uvědomit, aby nedocházelo k jejich „nahromadění“. Není dobré nechat se emocemi „užírat“.

Psychoterapie
se snaží umožnit nové náhledy – znovu propojit pocity s vegetativními reakcemi a přesunout je do vědomí pacienta. Někdy je možné negativní emoce přeměnit i na pozitivní pocity, a tím je narušit (například tak, že člověk nahlíží nejen na nevýhody, ale i na výhody určité situace).

Teorie desomatizace a resomatizace

Tento model je založen na myšlence, že v průběhu vývoje v dětství stojí v centru pozornosti různé orgánové soustavy. Již Sigmund Freud (1856–1939) přiřadil například první měsíce života kojence k orálně-dermatologické
fázi (v popředí jsou v této fázi ústa a pokožka).

Pokud těmto orgánovým soustavám
věnují pozornost rodiče, jsou s nimi spojovány pozitivní zážitky (například masáže miminka v orálně-dermatologické fázi), což podle této teorie podporuje vývoj dítěte.

Orgánové soustavy v dané fázi znamenají více než jen například jídlo nebo pití. Znamenají také emoce a blízkost.

Předpokládá se, že hodnoty, které jsou z hlediska vývoje na počátku, jako například láska a náklonnost, představují podklad pro schopnost vyrovnat se s různými požadavky v dalších životních fázích (například připravenost podávat výkony). 

Teorie stresu

Dosud neexistuje žádný všeobecně přijímaný model stresu. Podle „otce“ teorie stresu Hanse Selye, existují dva druhy stresu:

  • eustres – výzva, životabudič, posílení výkonnosti a kreativity apod., tzv. „pozitivní“ stres,
  • distres – mechanismy pro zvládání situací jsou vyčerpané a přetížené, tzv. „negativní“ stres.

Dnes se však předpokládá, že existuje pouze jeden druh stresu. Zda je příjemný nebo nepříjemný, závisí na tom,

  • jak dlouho stres trvá,
  • jak je silný,
  • zda je spojen se situací nebo úkolem, o němž se člověk domnívá, že jej zvládne.

Pokud při trvalém stresu neučiní člověk žádná „záchranná“ opatření, jako je relaxace
, změna situace, vyřešení konfliktu apod., tělo neustále vyplavuje kortizol. Z tohoto stresu může člověk onemocnět.

Příkladem situací, které mohou vést k soustavnému vyplavování kortizolu
, jsou neřešitelné konflikty, přetížení v práci nebo ve škole, problémy v rodině a mnoho dalších.

V této fázi se může stát, že se člověk stáhne do sebe a rozvine se deprese, vyhoření nebo jiná onemocnění. Trvalý stres také oslabuje imunitní systém.

Mezi další faktory, které mohou přispět k rozvoji psychosomatických onemocnění, patří chudoba, chybějící nebo přehnaná sebeláska/sebepřijetí nebo nedostatečné vymezení, přijetí role oběti, nedostatečná schopnost řešit problémy apod.

Související odkazy

Psychosomatika – Wikipedie

Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Konkrétní problémy: v podstatě neověřeno – řádkové reference jsou vloženy způsobem nepoužívaným na Wikipedii a neodkazují ani do seznamu literatury, příklad: (Danzer, 2001), tudíž to vypadá dost jako vlastní výzkum a je to slátanina, na rozdíl třeba od enwiki, kde to má hlavu a patu

Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ – duše a „soma“ – tělo. Její úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma slovy a to hlavně z vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus (Jan Poněšický, 2002).

Psychologické faktory somatických onemocnění zkoumala i psychosomatická medicína, která potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami[1][2].

Později byla do tohoto vztahu přidaná i sociální složka (Křivohlavý, 2001).

V užším slova smyslu je psychosomatika stále chápána jako problematika omezeného druhu chorob, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem.

V širším slova smyslu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví. Protože kategorie zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí.

Z toho vyplývá, že psychosomatika je podmíněna biopsychosociálně. Tento model do písemné formy zavedl George L. Engel. Obsahuje principy multifaktoriality a systémový přístup. Multifaktoriální pohled mluví o několika příčinách vzniku nemocí.

To pomáhá objasnit vznik psychosomatických chorob, kdy příčinou nejsou jen různé psychosociální faktory, ale jsou k nim přidružené i další.

Systémový přístup mluví o jevech, které jsou komplexní ve svých vnitřních a vnějších souvislostech, při čem na řešení problémů používá kombinaci metod (Baštecký a kol.,1993).

Při vysvětlení pojmu psychosomatika se odborníci většinou opírají o tři teorie: psychoanalytická teorie, teorie stresu a cerebroviscerální teorie.

Psychoanalytická teorie

Psychoanalytická teorie vychází ze studia vnitřních myšlenek člověka a jeho přizpůsobení vnějšího světa i svých vnitřních pudů. Používá původem psychoanalytické slovo konverzi.

Konverze

Vysvětluje vliv duševních zážitků na tělo. Je vyjádřením emočního konfliktu, který se přenáší do somatické sféry a projevuje se jako somatické onemocnění (někdy též jako útěk nebo únik od řešení psychického problému do tělesné nemoci). Z této teorie vycházejí dvě důležité koncepce – alexitymie a hopelessness-helplessness (beznaděj – bezmocnost).

Alexitymie

Alexitymie je snížená schopnost rozpoznávat, sdílet a nebo regulovat svoje emoce, s výjimkou bolesti, jejíž fyzickou příčinu se její nositel snaží odstranit.

Na úrovni osobnosti se alexitymie projevuje dvěma kognitivními styly rozpoznávání konfliktu: 1. represe (potlačování) jako adaptace pomocí vyhýbání se konfliktům resp. potlačením hrozby, a 2.

Budete mít zájem:  Češi a Poláci mají rádi stejné obchody i jídla

senzitizace (citlivost), způsobující přeceňování konfliktu.

Hopelessness-helplessness

Hopelessness-helplessness (beznadějnost-bezradnost) jako zážitkový syndrom zahrnuje i behaviorální ekvivalent, který je charakteristický útlumem pohybu a fyziologických funkcí. „Zážitek“ obsahuje:

  1. bolestivý pocit bezmocnosti a beznaděje tváří v tvář určité situaci,
  2. subjektivní pocit snížené schopnosti situaci řešit,
  3. pocit ohrožení a menšího uspokojení ve vztazích k ostatním a z role ve společnosti
  4. ztráta souvislosti mezi minulostí a budoucností, snížená schopnost naděje a důvěry
  5. tendence oživovat a opět prožívat předcházející deprivace a selhání

Psychosomatika a film

Dokumentární film Hranice v psychosomatice režiséra Miloslava Nováka, který byl oceněn jako Nejlepší český film v oblasti přírodních věd na 45. ročníku mezinárodního filmového festivalu Academia film Olomouc, je provokativní sondou do uznávaného medicínského oboru s bohatou historií, leč nejistou budoucností.

Hranice v psychosomatice rozhodně stojí za vidění. Film, který se věnuje odvěkému problému – co je to vlastně nemoc – a jeho moderní podobě: jestli léčit jen tělo, nebo také duši.

Výborná je práce režiséra s vědci a lékaři, kteří, ač neherci, se ve filmu stávají přesvědčivě ztvárněnými postavami příběhu o tom, zda je duše pouhým produktem fyzikálně chemických pochodů v mozku a nakolik nás v dospělosti ovládají a ničí traumata z dětství. Příběhu s nejednoznačným vyzněním.[3]

'Film byl také oficiálně uveden jako zahajovací snímek nejstaršího amerického festivalu filmů se zdravotnickou tematikou, pořádného v rámci 139. konference APHA (American Public Health Association), sdružující více než 30 tisíc členů a 23 odborných společností po celém světě.'

Psychosomatika a zdraví

Corticoviscerální teorie vychází z Pavlova a jeho učení o podmíněných reflexech. Existují tu vzájemné vztahy mezi vyšší nervovou činností a somatickými a vegetativními funkcemi organizmu. Faktory vyvolávající chorobu jsou v tomto případě většinou negativní dlouhotrvající a intenzivní emoce.

Jejich negativní vliv se projevuje vznikem poruch normálních vztahů mezi mozkovou kůrou a podkůrovými centry. Kvůli těmto poruchám potom vznikají složité onemocnění. Do tohoto vztahu zasahuje i endokrinní systém, který podmiňuje stálost a trvání chorobných změn v činnosti vnitřních orgánů.

A teorie stresu se zaobírá negativním působením stresu na organismus.

Mezi pojmy psychosomatika, zdraví a choroba je úzká souvislost, proto je potřebné definovat i tyto dva pojmy.

Podle Davida Seedhouse (1995) se dá zdraví definovat různými způsoby závisícími i od samotného člověka, který zdraví definuje a závisí to i od jeho povolání. Definice zdraví se však neměnila jen vzhledem na historii a vývin lidských profesí a odvětví společnosti, ale taky vzhledem na historické mezníky.

Podle Bohumily Baštecké a Petra Goldmanna (2001) je zdraví spojením čtyř hlavních oblastí: těla, osobnosti, vztahů a ducha. Tyto složky jsou chápané jako systém, který je integruje. Taktéž uvádějí souhrn teorií Davida Seedhouse z roku 1986. První teorie pojímá zdraví jako ideální stav.

Druhá teorie ho vymezuje jako úroveň tělesné a duševní zdatnosti umožňující každodenní činnost, a jestliže nesplní tuto úroveň, musí se přizpůsobit roli nemocného. Další teorie mluví o zdraví jako o určitém druhu zboží, s nímž je možné libovolně manipulovat v rámci obchodních transakci.

Poslední teorii z jeho souhrnu tvoří soubor menších teorií, které považují zdraví za osobní sílu či určitou schopnost těla, intelektu a nebo metafyziky. Podle Jara Křivohlavého (2001) existuje těchto teorií až sedm:

  1. Zdraví je pojato touto teorií jako synonymum pro určitý druh síly různé intenzity, která může být oslabována a nebo znovu získaná a která pomáhá člověku překonávat překážky.
  2. Zdraví zosobňuje vnitřní duchovní sílu, která bývá pojmenována i jako schopnost přizpůsobení a nebo vitalita projevující se až v zátěžových situacích za účelem dosahování vyšších cílů.
  3. Zdraví je charakterizované jako odolnost člověka, která chápe životní úlohy jako výzvy.
  4. Vyjadřuje schopnost člověka spojit a přizpůsobit prostředí a životní styl.
  5. Představuje integraci dobré tělesné kondice, duševní pohody a určité připravenosti.
  6. V tomto pojetí zobrazuje zdraví hmotný majetek či statek, který člověk používá. Může být ve formě lékařského zákroku, léčiv a nebo léčebných kúr.
  7. Zosobňuje biopsychosociální strukturu a nejen jako nepřítomnost chorobných příznaků.

Z těchto sedmi teorií vytvořil Jaro Křivohlavý svoji vlastní definici zdraví: „Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duševní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimálně kvality života a není překážkou osobnímu snažení druhých lidí.“

Zdravý člověk má podle Ericha Fromma tzv. produktivní charakter, který dává možnost pomalému rozvíjení všech schopností a predispozicí. A důležité jsou i lidské potřeby a jejich efektivní uspokojení.

Dalším pojmem je onemocnění neboli choroba, které se snaží lidi vyhnout, protože je spojená s různými nepříjemnostmi. Každý člověk se bojí onemocnět, protože tím vždy o něco přichází. Z biologického, respektive somatického pohledu může dojít k úbytku sil, příčinou čeho se člověk stává indisponovaný v rámci různých fyzických aktivit.

Co se psychiky týká, tak se každý snaží vyvarovat psychické únavy, či vyčerpanosti, ale i negativismu. Nemoc samozřejmě ovlivňuje i sociální prostředí člověka pro možnost odmítnutí kontaktu s jinými lidmi, ale i pro možnou práceneschopnost a tím nedostatek finančních prostředků.

Důležité je však i existencionální hledisko související s možným omezením seberealizace.

„Onemocnění je syndrom se známou příčinou, průběhem a nebo patofyziologickým mechanizmem.

(Baštecká, Goldmann, 2001)
Aby mohla být nemoc lékařsky uznanou nozologickou jednotkou (nozologie – nauka o třídění nemocí) měla by mít začátek, průběh a konec se specifickými symptomy sdružovaných do syndromů.

Lester King (1954) nabízí tuto definici choroby: „Choroba je souhrn těchto podmínek, které měříme v rámci převládající kultury, které jsou touto kulturou považované za zneschopňující a současně se odklánějí od statistické normy a nebo od idealizovaného statusu.“

Definice tohoto pojmu se stejně jako definice zdraví měnila vlivem doby, prostředí ale i vzděláním. Kdysi byla projevem kouzel, či nepřejícnost bohů a dnes má stejně jako zdraví biopsychosociální charakter. Existují různé modely nahlížení na vztah mezi pojmy zdraví a nemoc. Některé z nich uvádí Bohumila Baštecká a Petr Goldmann (2001):

  1. Biomedicínský: Chápe nemoc na somatickém(tělesném) základě jako důsledek poruchy tkaní a buněk a zdraví je jen absencí choroby.
  2. Psychologický: Integruje v sobě čtyři odbory a to psychosomatickou medicínu, behaviorální medicínu, lékařskou psychologii a psychologii zdraví.
  3. Sociologický: Nemoc tu představuje společenský problém týkající se sociálních rolí, očekávání a norem.
  4. Sociálně-ekologický: V tomto případě je choroba jakousi odchylkou od systému, v kterém se člověk i společnost nacházejí.
  5. Celostně-alternativní: Odvolává se na systémy jiných kultur.

Pro shrnutí tedy, vnitřní rovnováhu člověka a jeho fyzické zdraví ovlivňují tři faktory:

  1. exogenní vlivy – prostředí v tom nejširším slova smyslu. Tento faktor může člověk měnit jen omezeně.
  2. endogenní vlivy – složení a kvalita naší stravy, celková životospráva, vrozené predispozice a aktivita člověka. Tento faktor může člověk skoro úplně měnit.
  3. emoce a myšlenky – toto je oblast, kterou člověk může mít úplně pod svojí kontrolou, i když si to vyžaduje určitý trénink.

Z toho vyplývá, že člověk může aspoň z části ovlivňovat svoje zdraví a to např. dobrými stravovacími návyky, udržováním tělesné kondice a nebo relaxem, či jinými metodami, kterými si může pomoct, když prostředí okolo je možné měnit jen minimálně.

Oběťmi psychosomatických onemocnění jsou většinou pesimističtí a introvertní lidé, kteří mají záporný vztah k sobě i jiným a mají na sebe příliš velké nároky.

Takový člověk pociťuje hodně negativních myšlenek a emocí a není schopný se s nimi někomu lehce svěřit.

I podle Bernarda Danzera (2001) je komunikace a otevřenost člověka důležitá pro jeho zdraví. Mluví i o specifickém prostoru a čase člověka, které jsou též důležité pro jeho osobní rozvoj.

„Zdraví je tedy výrazem nerušeného a neovlivnitelného prostorového bytí ve světě. Choroba vzniká tehdy, když se individuální prostor člověka trvale smršťuje a chřadne.

A je též projevem toho, když si „člověk utváří přítomnost na základě jím zvolených plánů budoucnosti a přitom hodnotí svoji minulost jako zkušenost.“ (Danzer, 2001)

Důležitý pro člověka je i pohyb, jeho celková aktivita, koordinace pohybů a z toho později vyplývající koordinace svého chování, to znamená celková seberegulace a též postoj člověka k sobě samému.

Osobnost a vznik psychosomatických poruch

V současnosti je člověk stále v interakci s jinými lidmi. V této interakci každý člověk reaguje jinak. Každý z nás má různé postoje, zájmy, vlastnosti a schopnosti, které v rámci interakce aplikujeme.

Budete mít zájem:  Bechtěrevova choroba je převážně onemocněním mužů, jak je to u žen?

Na světě se nenajdou dva lidé, kteří by měli stejné chování, ale jsou určité vlastnosti a schopnosti specifické pro určitou osobnost.

Stejně i člověk s psychosomatickým onemocněním má většinou některé vlastnosti, které předpokládají větší náchylnost k těmto onemocněním.

Důraz se klade na postoje člověka k určitým situacím. Například k situaci náhlé nezaměstnanosti může osoba zaujmout různý postoj, který je zjednodušeně negativní a pozitivní. Vždy existuje více možností se se situací vyrovnat, člověk se jí může poddat a nebo s ní bojovat, nechat se situací ovlivnit a nebo ovlivnit ji. Hodně záleží na schopnosti člověka bojovat s překážkami.

Jak už bylo řečeno, ohroženi jsou nejvíce lidé častěji podléhající depresím a anxiozním pocitům, ale i ti kteří mají problémy projevit svoje pocity.

Při různých psychosomatických onemocnění je přítomný i pocit méněcennosti, negativní vztah k vlastní osobě. I určité osobností rysy jako např. perfekcionizmus je přítomný při psychosomatických onemocněních, v tomto případě hlavně při bulimii a anorexii.

Reference

  1. ↑ Skumin V A Borderline mental disorders in chronic diseases of the digestive system in children and adolescents. Zhurnal nevropatologii i psikhiatrii imeni S.S. Korsakova Moscow Russia 1952 (1991), Volume: 91, Issue: 8, Pages: 81-84 PubMed: 1661526.

    www.mendeley.com [online]. [cit. 2012-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-02. 

  2. ↑ SKUMIN, VA. Непсихотические нарушения психики у больных с приобретёнными пороками сердца до и после операции (обзор)..

    Zhurnal nevropatologii i psikhiatrii imeni S.S. Korsakova. 1982, s. 130–5. PMID 6758444. (Russian) Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

  3. ↑ UHLÍŘ, Martin. Jak léčit duši. Týdeník Respekt [online]. [cit.

    2021-07-23]. Dostupné online. 

Externí odkazy

  • Česká televize – film Hranice v psychosomatice
  • MediCafé: Jak se dívat na psychosomatickou medicínu – přednáška MUDr. Radkina Honzáka
  • Jaromír Šrámek: Možnosti a limity psychosomatické medicíny, na webu Českého klubu skeptiků Sisyfos (publikováno 24.4.2017) online
  • Psychosomatická prvouka
Autoritní data

  • GND: 4076418-7
  • MA: 2780414609
  • NDL: 00570411

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Psychosomatika&oldid=20228387“

Psychosomatické poruchy nejsou jen výmysl. Vyskytují se i u dětí

Až 20. století tomuto pojmu věnovalo náležitou pozornost a to díky renomovaným psychologům a psychiatrům, jakými byli například rakouský lékař a školitel Zikmunda Freuda Josef Breuer, praotec psychoanalýzy, respektive terapie mluvením.

Sigmund Freud myšlenky svého učitele a přítele výrazně rozšířil. Na vývoji psychosomatiky měli zásluhy i mnozí další, včetně v Česku vystudovaného lékaře Hanse Selyema, který se věnoval stresové reakci organismu.

Přečíst článek ›

S pojmem psychosomatické poruchy se dnes setkáváme často.

Na otázku, zda se nejedná o výmysl dobových trendů a jak často se s tímto problémem potýkají děti, odpověděl renomovaný dětský psychiatr a psychoterapeut Vítězslav Kouřil: „Setkávám se s tímto problémem často, ale také často to není přijato okolím pacienta. Samotní rodiče často hovoří „Ti doktoři si s tím neví rady, pořádně dítě nevyšetřili a tak z něj dělají blázna.“.

Jiná situace je, když je z jejich pohledu znám viník, třeba exmanžel, zasedlá učitelka a dítě je obětí. Pak je to jasné a mělo by se to řešit.

Je mi líto, ale psychosomatika existuje a je spojená hlavně s emocemi. I my užíváme běžně psychosomatický slovník – z něčeho je nám na zvracení, něco nám leze krkem.

On zažívací trakt od začátku až po konec je nejčastějším rejdištěm psychosomatických potíží.

Nejhůře působí situace a emoce, které neumíme, nebo nemůžeme řešit, tedy jsme bezmocní. Pak začnou hovořit tělesné potíže, „druhý jazyk emocí.“ Pro život, zvláště partnerský, bych doporučil si zapamatovat úsloví “ nemoc je často bezmoc“. Uvažovat, že ten zvláštně nemocný člověk není simulant, ale možná uvízl ve slepé uličce.“

Duše strůjcem nemoci

V dobách, kdy ještě naši předkové vesele tančili kolem zapálených hranic s hříšníky, rodící se medicína vzala za vděk doporučením René Descarta, aby člověka pojala jako rozumný stroj a duši ponechala v rukou církve a filozofie. Medicína založená na důkazech člověka vnímá jen jako biologický objekt.

Duše, včetně emocí, které jsou také biologické děje, zůstala mimo jejího zájmu. Podle lékařských definicí má choroba totiž svůj základ, průběh a konec. A tak i mnoho lékařů dodnes tomuto problému nevěnuje pozornost.

Přečíst článek ›

Publikace pro lékaře z roku 2005 uvádí: „Psychosomatické poruchy včetně lékařsky nevysvětlitelných příznaků, dnes tvoří významnou klientelu praktických lékařů.

Přístup k těmto pacientům ve všeobecných praxích je variabilní; často není optimální, nevede ke zlepšení a nepřináší pacientům potřebnou podporu.

To vyvolává nejen zbytečně vynaložené náklady na diagnostiku a léčbu, ale i frustraci lékařů a pacientů.“

V praxi není brán dostatečný zřetel na komplexní biopsychosociální přístup ke způsobu jejich stonání. Přitom je možné často situaci zlepšit změnou přístupu zdravotnických pracovníků, jak prokázaly zahraniční i české výzkumné projekty.

Psychosomatické poruchy u dětí

Na internetu se objevují různé hlouposti, například, že postihují hlavně uzavřené introverty, co nesnáší sami sebe. Právě naopak – tyto potíže se mohou objevit u kohokoliv.

„Velmi často postihují usilovné, racionální lidi, kteří si nedokážou připustit, že mají psychické problémy a připustí si pouze bolesti hlavy, zánět střev nebo srdeční arytmii. V zacházení s emocemi jsou taky bezmocní. Psychosomatické poruchy u dětí jsou časté, neboť mají omezenou možnost řešit problémy – jak svoje, nebo rodiny vzhledem k věku, životní zkušenosti, nebo přístupu rodičů.

Cesta do pekel žačíná výroky „on je ještě malý, nemá z toho rozum“, nebo „ale vždyť se nic neděje,“ ale dítě vidí, že se opravdu něco děje. Tak mají pocit, že dítě chrání, na druhé straně s ním pořád chodí po doktorech,“ vysvětluje Vítězslav Kouřil.

Přečíst článek ›

Rodiče by si měli s dětmi pěstovat takový vztah, kde se dítě může se vším svěřit, nabádat je k tomu nenásilnou formou, protože nezájem, ignorace nebo dokonce přehnaně autoritativní přístup, může problémy jen zhoršovat.

„Do ambulance se nám dostávají i děti předškolního věku, potíže mají v podstatě stejné, jako školáci, nejvíce ADHD, které se projevuje jako problém doma i ve školce.

A hned na druhém místě jsou to úzkostné poruchy, včetně těch, co se projevují jako tělesné potíže (psychosomatika) obvykle jídlo, spánek, bolesti hlavy a břicha, potíže s udržením moči a stolice,“ sdělil renomovaný dětský psychiatr a psychoterapeut Vítězslav Kouřil.

Cesta k vážným onemocněním

Některé choroby 20. století mohou mít přímou souvislost s psychosomatickými poruchami. Když se nepodchytí včas a nic se s nimi nedělá, můžou způsobovat vážné fyziologické a metabolické poruchy a dávají příčinu k propuknutí různých nemocí.

Typickým příkladem je Crohnova nemoc, kdysi označovaná jako „nemoc stresovaných dětí. Jedná se o chronický, nespecifický zánět zažívacího traktu, dodnes není jasná příčina jen souhrn faktorů, který k jejímu propuknutí přispívá. Nemoc často končí operacemi a invalidním důchodem v ranně produktivním věku.

Psychosomatickým poruchám často nevěnují pozornost nejen lékaři a rodiče, ale také učitelé a společnost. Naštěstí se minimálně posledních dvacet let postupně rozvíjí psychosomatický přístup lékařů, podporovaný semináři a možností výcviku, snad to k něčemu bude.

„Když mi byla diagnostikovaná Crohnova nemoc, bylo mi 19 let. V nemocnici mne trápili léčbou symptomů a omyly v diagnóze zhruba tři a půl roku, protože byla v té době Crohnova nemoc velmi vzácná. Padaly diagnózy jako anémie, leukémie, rakovina. Zánět zažívání lékaři u mne brali jen jako následek a mnoho léků a vyšetření vše jen zhoršovalo. Po třech letech jsem zhubnul více jak 50 kg.

Přečíst článek ›

Ve škole jsem byl pro třídního za feťáka, protože mi brali krev několikrát týdně a nitrožilně jsem dostával železo, což je na žílách vidět.

Při celoživotní dietě, silné vůli, sebeovládání a troše štěstí, je tato nemoc sice omezující, ale zvladatelná.

Ty první roky bolestí, pokusů, temných diagnóz a nepříjemných vyšetření bych ale nepřál ani nejhoršímu nepříteli. A byly momenty, kdy jsem to už chtěl mít za sebou jakýmkoliv způsobem.

Měl jsem obrovské štěstí na gastroenterologa, pana MuDr. Daňka, který mi doslova zachránil život a prakticky na černo mne dostal do nemocnice v Brně, pod křídla doktorů Dítěte a Válka. Tito tři andělé mě doslova vzkřísili k životu, za což jim budu navždy vděčný.

Poděkování také patří doktorkám Černé a Dokoupilové, které to roky se mnou nevzdávaly, podporovaly mne a neúnavně hledaly řešení.

Díky nim a podpoře rodiny, mohu dodnes plnohodnotně žít pouze s dietetickým omezením, na rozdíl od přátel, kteří skončili v mladosti s těžkými komplikacemi, operacemi, v depresi a někteří i sebevraždou,“ prozradil své zkušenosti Radim Č., žijící s touto diagnózou přes dvacet let.

Září patří dětem Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez omezení. Navíc získáte zdarma unikátní e-knihu Hobby s dětmi, plnou rad a tipů, jak kvalitně trávit čas se svými dětmi.

Autor: Radim Černý

Nepodceňujte psychiku: Nemoc mohou spustit i silné emoce

„Všeobecně se ví, že naše zdraví ovlivňuje životní styl, dědičnost a životní prostředí.

Ale kromě těchto faktorů existuje velmi úzký vztah mezi zdravím a emocionálním stavem neboli psychikou člověka.

Uvádí se, že až 80 % nemocí ovlivňuje naše psychika,“ říká Jarmila Mandžuková, autorka knihy Zdraví je v naší hlavě. Naše duševní rozpoložení se tedy určitým způsobem promítá do našeho těla.

Pokud jsme nemocní a chceme se opravdu vyléčit, je nezbytné myslet na spojitost mezi psychickým a fyzickým zdravím člověka. O komplexní přístup k člověku a jeho zdraví usiluje psychosomatická medicína.

Pojem psychosomatika má svůj původ ve starořečtině, ve slovech psyché (duše) a soma (tělo).

Zdravotní stav člověka vnímá jako podmíněný nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi společnosti, vlivy a nároky prostředí.

Na myšlenku reaguje každá buňka

Naše mysl je spojená s orgány těla prostřednictvím nervového systému. Proto tělo a orgány v něm reagují na myšlenky. Negativní myšlenky odstartují negativní pocity v těle a orgány na tyto podněty reagují zpomalením či zrychlením své funkce a podobně.

„Nepříjemné myšlenky způsobují nepříjemné emoce. V určité konkrétní oblasti v mozku odpovídající konkrétnímu orgánu se vytvoří zápis, podobně jako naprogramování v počítači.

A protože mozek řídí naše orgány, okamžitě se stres začne promítat na konkrétním orgánu v těle.

A co se děje uvnitř orgánů, když se takto cítíte? Jsou složeny z hladkého svalstva, které nelze kontrolovat vědomě,“ vysvětluje Alice Bláhová, psychoterapeutka z EFT ordinace v Českých Budějovicích.

Podle ní stres nasměrovaný do hladkých svalů cévního řečiště může v hlavě vyvolat migrénu. Stres v hladkých svalech dýchacího ústrojí může produkovat astma. Stres promítnutý do hladkých svalů zažívacího ústrojí může způsobovat problémy s trávením.

Stresové reakce těla oslabují imunitní systém.

Jako by to bylo teď

Většinou lidé chtějí svůj stres, trauma či nelehkou událost zvládnout tím, že je jednoduše ignorují, potlačují nebo uhýbají nepříjemným pocitům. Jenže tak nedochází k uvolnění stresu a nepříjemných pocitů z mozku ani z orgánů. A již prožité a často zapomenuté vzpomínky fungují pro povědomí, jako by to byla přítomnost. Stále ovlivňují myšlení, chování, cítění, stav a funkci orgánů.

Je spousta rčení, která tyto pocity vystihují, třeba „leze mi to krkem“, „leží mi to v žaludku“… Co způsobuje, že vzpomínku cítíte právě na tomto místě, a ne jinde? Vaše vzpomínka není jen vzpomínkou – je to zároveň informační a energetická jednotka. Situace, na kterou vzpomínáte, se neděje teď. Přesto z ní máte nepříjemný pocit.

To, co jste prožili, se uložilo ve vašem podvědomí, ve vaší paměti a ve vašem těle. Proto jste schopni stále cítit, jako by událost byla živá, jako by se právě stala. Není náhoda, že onemocní jeden orgán a jiný ne. Má to své přesné zákonitosti. Zažijete něco, co nechcete přijmout, strávit, leží vám to v žaludku – pak je logické, že máte potíže s trávením.

To, co člověk nebyl schopen vyřešit ve svém životě vědomě, začne tělo na nevědomé úrovni řešit za něj.

Potřebujete se ujistit, že jste duševně zdraví? Více čtěte zde.

Vyřešit, ne potlačovat

„Dlouhodobý stres a negativní emoce se jednoho dne mohou spojit s dalšími vlivy, třeba s genetikou nebo s viry, a najdou si cestu, jak se vyjádřit. Bohužel formou nemoci.

Člověk pak lítá po doktorech se žlučníkem, bolestmi hlavy, nebo dokonce bojuje s onkologickým onemocněním. Příznaky nemoci jsou pro nás poselstvím a obsahují důležité informace.

My jim však nevěnujeme pozornost, neposloucháme své tělo, ale umlčíme ho,“ říká psychiatr s psychosomatickým zaměřením Radkin Honzák.

Kdo má větší sklon k psychosomatickým problémům? „Jednoznačně lidé, kteří se vůbec nezabývají nebo nejsou schopni se zabývat reflexí svých vnitřních stavů a vztahů.

Člověk, který dlouhodobě přehlíží napětí, kterému je vystaven ve své rodině nebo práci, se může dočkat toho, že ho na jeho napětí upozorní tělo. Tělo totiž nikdy nelže, neumí to.

Prozradí na nás i to, co si sami před sebou tajíme,“ dodává doktor Vladislav Chvála, zakladatel Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. „Moudrý pacient by měl takovým prosbám naslouchat, pokoušet se porozumět, co znamenají, a reagovat na ně zvýšenou péčí o své tělo.

Nemoudrý pacient se pokouší umlčet příznaky pomocí léků proti bolesti, jiných farmaceutických výrobků a dalších zásahů. Západní medicína dovede obdivuhodně dobře potlačit příznaky nemocí, ale je to jen polovina úspěchu,“ říká Radkin Honzák.

S medvědem za zády

Denně se každý z nás potýká s nějakou psychickou zátěží, stresem, informacemi, se svým osobním „medvědem“, který nám stojí za zády a dýchá na krk. Jde o to, jak svého medvěda, příval informací, napětí a strach budeme vnímat. Nemusíme o něm nutně přemýšlet jako o zdroji nekonečného trápení, ale jako o výzvě.

„Nezbytné je také vytvořit si čas ‚bez medvěda‘. Jasně odlište dobu, kdy jste informačně zatíženi, a čas na odpočinek, kdy vypnete všechny zdroje informací zvenku. Zvyšujte svou odolnost, která vám pomůže ‚s medvědem‘ bojovat,“ radí profesor Radek Ptáček z Psychiatrické kliniky 1.

LF UK a VFN v Praze a pokračuje: „Buďte k sobě upřímní, odvážní, nebojte se změn, které s cestou vpřed a uzdravením nedílně souvisejí. Bez pochopení psychosomatické podstaty nemoci není možná ani opravdová prevence. Na fyzické úrovni je v rámci prevence především nezbytné odstraňovat následky stresů a nepřipustit chronické přetížení.

Dopřejte svému tělu přiměřenou fyzickou zátěž, hodnotný odpočinek a spánek, naučte se zvládat napětí a uvolnit se.“

Doktor Jan Hnízdil z pracoviště komplexní psychosomatické medicíny Hnízdo zdraví dodává: „Když se mě lidé ptají, kde najdou kvalitního psychosomatika, říkám jim: ‚Žádného nehledejte, nejlepším psychosomatikem jste vy sami.

Když se objeví zdravotní problém, zastavte se a zamyslete se, na jakou chybu vás tělo nemocí upozorňuje. A když se vám to nepodaří, hledejte lékaře, který bude zvědavý.

Kterého bude zajímat nejen vaše nemoc, ale i životní příčiny, které k ní vedly.‘“

Co znamenají určité nemoci?

Angína

Jedna angína nemusí nic znamenat. Chronické angíny vás mohou upozorňovat na tíseň, kterou prožíváte. Možná se kolem vás děje něco, co takzvaně nechcete nebo neumíte „spolknout“.

Bolesti hlavy a migréna

Pokud vám často třeští hlava, může to být signál, že jste příliš zaměření na rozum a potlačujete význam emocí, typicky zlosti. Lidé, kteří trpí bolestmi hlavy, bývají velmi pracovití a mají sklon k perfekcionismu.

Cukrovka

Diabetik nesmí sladit, v přeneseném smyslu tak nepřijímá slast. Striktně psychosomatický výklad cukrovky hovoří o nevděku a neschopnosti slast poskytovat druhým. Lidem, kteří onemocní cukrovkou, by tak mohlo pomoci zamyšlení i nad svým vztahem k sobě.

Nespavost

Poruchy spánku jsou častým příznakem velké části psychických onemocnění a je dobré se pídit po příčině primární nemoci. Pokud však trpíte „pouze“ nespavostí, dost možná jsou na vině úzkosti, obavy nebo pocit, že musíte neustále mít všechno pod kontrolou.

Obezita a nadváha

Asi vás nepřekvapí, že psychologickým pozadím problémů s váhou je citové strádání a zvýšená potřeba bezpečí. Místo toho, abyste naplnění hledali uvnitř sebe, budujete si vnější tukovou „ochrannou“ bariéru, která se ale nakonec stane zničující izolací. 

Článek vyšel v magazínu Moje zdraví. V aktuálním čísle vás čeká rozhovor s Lucií Zedníčkovou, téma Proč se v létě lépe hubne, návod na to, kdy a jaké bylinky v létě sbírat, a další zajímavé čtení. Objednat si ho můžete v našem iKiosku. Doprava je zdarma.

Autor: iStock.com

Autor: Markéta Ostřížková

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector