Vztah duše a těla je otázkou, která trápila filozofů již v dobách Platóna. I tehdy existovaly lidé, kteří popisovali člověka jako celek více faktorů. Jako první rozdělil vnímání člověka na tělo a duši Galenos. Dnes je vztah duše a těla běžně přijímaným modelem člověka. Říkáme mu psychosomatika.
Psychosomatika jako vztah duše a těla je širokým pojmem, který vyžaduje lepší kontext. V tomto článku se v krátkosti podíváme, co je psychosomatika, co je to vlastně zdraví a nemoc a jak vnímá Psychosomatika odborná veřejnost.
Psychosomatika detailně
Pojem psychosomatika má svůj původ v staré řečtině. Je složen z dvou slov “psyché” – duše a “soma” – tělo. Jejím úkolem je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma složkami člověka. Psychosomatika se nevyhnutelně zabývá zdravím a nemocí, proto se jim budeme dále věnovat.
- Co to znamená, že jsme zdraví?
Níže uvádíme několik pohledů, jak je chápáno zdraví odborníky. Pokud člověk některému z těchto pohledů nevyhovuje, neznamená to nutně, že je nemocný. Nicméně, tyto pohledy nám pomáhají pochopit, co to vlastně znamená, že jsme zdraví.
- Zdraví jako zdroj fyzické a psychické síly
Zdraví je určitá síla, která nám umožňuje zdolávat různé životní potíže. Pokud jí máme více, je pro nás jednodušší vyrovnávat se s překážkami a nástrahami každodenního života. Jako každý druh síly, i tato síla může ztrácet. V takovém případě můžeme často hovořit o ztrátě životní síly či o nástupu nemoci.
- Zdraví, jako metafyzická síla
Zdraví je prostředkem k dosahování vyšších cílů. Je to jistá odolnost vůči negativním životním podmínkám a zároveň schopnost pozitivně reagovat na životní problémy. Taková tendence pokračovat v našich životech vyžaduje opravdu dobrou psychosomatickou integritu – tedy dostatečnou funkčnost těla i mysli.
- Psychosomatická salutogenéza
Salutogenéza označuje individuální, jedinečné zdroje zdraví, které má každý z nás v sobě. A. Antonovsky (1985) se tomuto tématu věnoval v kontextu koncentračních táborů. Psychosomatika zde hrála velmi důležitou roli.
Navzdory velmi náročným fyzickým podmínkám, které lidé na těchto místech zažívali, dokázali někteří jedinci fungovat velmi dobře. Tuto schopnost vydržet velmi mnoho nazval smyslem pro integritu.
Jiní autoři označovali tuto vlastnost jako odolnost, nezdolnost či tvrdost.
- Zdraví je schopnost adaptace
Zdravý člověk, pokud má dostatek fyzické a psychické síly je schopen přizpůsobovat se prostředí a zároveň přizpůsobovat prostředí sobě.
Člověk má schopnost zkoumat to, co ho ohrožuje, postavit se nebezpečím z obličeje do obličeje a bojovat nepřízní situace. Přizpůsobování se opět neděje pouze na úrovni fyzické adaptace (např.
Na změnu časového pásma při dlouhém cestování), ale i na úrovni psychické. Ideálem je, pokud se dokážeme situaci adaptovat v obou psychosomatických oblastech.
- Schopnost dobrého fungování
Psychosomatické zdraví je také situací, kdy je člověk schopen fungovat dobře v jeho běžném životě. To znamená, že dokáže naplňovat role a úkoly, které mu společnost určuje.
Tím můžeme chápat např.
schopnost postarat se o rodinu či naplňovat požadavky práci, ale zároveň i “méně” důležité oblasti života, jako udržování dobrých kamarádských vztahů, možnost pomáhat jiným a podobně.
Tento pohled, který přináší Seedhouse (1995) může na první pohled vypadat zvláštní, přičemž není zcela dobře aplikovatelný na psychologickou stránku psychosomatického zdraví. Seedhouse nahlíží na zdraví jako na zboží, které si v podstatě můžeme koupit, někomu ho dodat ale zároveň i ztratit.
Z jeho pohledu jsme v základě všichni psychosomaticky zdravý. Nastávají však vnější okolnosti, které nám přinášejí problémy. Když má člověk štěstí a okolnosti jsou normální, je zdravý. Je důležité poukázat na to, že ne všechno je možné koupit a už vůbec ne, pokud se snažíme o zápalné, psychosomatické zdraví.
Jaký je ideál zdraví nám předkládá samotná Světová zdravotnická organizace. Dá definuje zdraví jako stav, kdy je člověku docela dobře, a to jak fyzicky, tak psychicky i sociální. Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti.
I choroba má v psychosomatice své místo
Být nemocným není nikdy příjemné. Avšak choroba je součástí běžného života a je dobré jí do jisté míry rozumět. Tak, jak zdraví je psychosomatickým zdravím těla a mysli, i nemoc může probíhat v obou sférách.
Za nemoc považujeme tělesnou nebo duševní poruchu, která je odchylkou od toho, co je ze statistického hlediska považováno za běžné. Je to ale i subjektivní pocit člověka, který cítí, že s ním něco není v pořádku a narušuje to jeho běžný život.
Pokud si objednáte hned, dáme vám i? uvítací slevu 5% na celý nákup-tedy na jakýkoliv počet balení. Kupón dusevnezdravi zadejte do pole na kupóny v objednávce.
Nebo si můžete přečíst více o StressFixe zde
Praktickým přístupem k Psychosomatika se stala psychosomatická medicína. Je to interdisciplinární (mezi-odborová) oblast studia vztahů mezi sociálními, psychologickými, tělesnými a behaviorálními faktory (behaviorální = týkající se chování), které ovlivňují kvalitu života.
Psychosomatická medicína v sobě zahrnuje několik specializované obory, jako např. psychiatrie, psychologie, neurologie, interní medicína, chirurgie, alergologie, dermatologie a psychoneuroimunológia. V případě, že v nějakém fyzickém onemocnění hraje důležitou roli psychická stránka člověka, ocitáme se v oblasti působení psychosomatické medicíny.
Psychosomatické choroby
Velká část psychosomatických chorob se připisuje každodennímu stresu, který zažíváme. Mezi nejčastější psychosomatické choroby patří bolest zad a vysoký krevní tlak. Nicméně, psychosomatická medicína tvrdí, že vliv psychických faktorů je možné sledovat v podstatě při každé fyzické nemoci.
Psychiatrie již tradičně rozlišuje mezi:
- psychosomatickými poruchami, při kterých hraje psychická stránka důležitou roli při vývoji, projevech a následcích nemocí;
- somatoformnými poruchami, při kterých je psychická stránka hlavní příčinou onemocnění.
Psychosomatické choroby jsou často projevem jiných neřešených problémů, ať už psychických nebo fyzických. Sám zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud o nich napsal: “Pokud vyženeme nějaký problém dveřmi, vrátí se nám přes okno v podobě symptomu nemoci”. To znamená, že člověk se nedokáže vyléčit, pokud nevyřeší původ choroby a pouze ji bude ignorovat.
Známe to všichni, je jednodušší před problémy zavřít oči, jak se jim postavit a snažit se je vyřešit. Naneštěstí takové popření problémy neodstraní, ale přesune je na jinou úroveň.
Všechny naše problémy, ať už ze sociální (např. Mezilidské vztahy) nebo psychologické oblasti (např.
Nenaplněné touhy, naše sny a cíle, potlačené emoce, vnitřní konflikty) jsou transformovány do fyziologické oblasti.
Snaha odlišit, které nemoci jsou psychosomatické a které není velmi náročné, protože v podstatě všechny fyzické problémy s sebou nesou jisté psychické faktory, které předurčují nástup, průběh či následky nemoci.
Psychosomatická bolest hlavy
Bolesti hlavy jsou velmi dobrým příkladem nemoci, která může mít psychosomatický důvod. Mnohokrát je způsobena stresem, tlakem okolí, velkou psychickou zátěží, strachem či úzkostí. Samozřejmě, důvodů může být více.
Pokud si dáme na bolest hlavy tabletku, pravděpodobně nám to pomůže, ale neřešíme tím původ problému. V takovém případě je dobré uvažovat nad možnými příčinami, nad věcmi a lidmi, kteří nás těží. Vhodné je také vyhledat odbornou, ať už lékařskou nebo hlavně psychologickou pomoc.
Co nám říká bolest zubů?
Zuby mají silné kořeny. Cítíme to zejména, když nás bolí, nebo se nám je zubař snaží mermomocí vytvrhnúť. Stejně hluboko do našeho nitra sahají i naše rozhodnutí, které mohou působit na zdraví našich zubů. Říká se, že nemoci zubů mohou být způsobeny nerozhodností nebo dlouhodobým zvažováním nějaké důležité věci. Také, pokud jsme v životě příliš opatrní, může se to projevit na množství kazů, které se ukáží během návštěvy zubaře.
Tak, jak je psychosomatika vždy io těle io duši, tak by mělo být i řešení problémů se zuby. Důležité je pracovat na našich rozhodnutích. Ať už jsou to malé rozhodnutí, které nevyžadují až takovou námahu, ale i tak jejich příliš řešíme nebo jsou to velké rozhodnutí, které nás tíží dlouhodobě.
Ty malé je třeba brát s nadhledem, případně si pomoci nějakou pomůckou (hodit si minci nebo vylosovat řešení). Velké řešení je dobré řešit rozhovorem s někým, s kým si dobře rozumíme, komu důvěřujeme a kdo dokáže pochopit to, co mu potřebujeme říct. Nemůžeme však zapomínat ani na správnou zubní hygienu.
Ideální je používat jemné zubní kartáčky a kvalitní zubní pastu.Psychogenní kašel
Zažili jste už ten pocit, když kašlete pořád dokola, lékaři nevědí přijít na to, co vám je a nezabírají ani osvědčené recepty našich babiček? Prevdepodobne můžeme mluvit o psychosomatickém, resp.
Psychogenní kašli. Nejčastěji ho zvykneme spojovat se silnými nebo dlouhotrvajícími projevy stresu, s nějakými citovými traumaty či osobním předpokladem k emoční labilitě.
Psychosomatický kašel může mít 3 různé varianty:
- psychopatologických kašel: považujeme ho za neurotický příznak. Většinou bývá odpovědí na stres, úzkost či depresivní ladění.
- psychogenní kašel jako symostatný syndrom: v tomto případě nemá žádný přímý vztah s fyzickou nemocí. Zároveň ale neumíme přijít na jeho příčinu v psychické oblasti. Jedná se o kašel, který má nevědomý základ. Dalo by se říci, že je formou vykašlávání skryté agrese, hněvu či nenávisti. Je výbuchem nahromaděné nevědomé síly, kterou už naše mysl nedokáže jinak zpracovat.
- smíšené příčiny psychogenního kašle: prvotní příčina je u tohoto typu fyzická (nějaké onemocnění s projevy kašle). Kašel však přetrvává i po uzdravení, například pouze ze zvyku.
Při takovém kašli určitě doporučujeme návštěvu odborníka (psychologa) a nácviky relaxace.
Akné a naše mysl
Akné je považováno za problémy kontaktu. Na kůži se zobrazuje náš vnitřní pohled na sebe samých, což nás může vyvádět z rovnováhy. Akné má své psychosomatické poslání v pubertě iv dospělosti. V pubertě se v mladém člověku bije množství emocí, ale i potlačována sexualita. Už tehdy se v těle vytváří konflikt, který se nedá jinak řešit, proto se projeví na těle. V dospělosti je akné projevem jakéhokoliv konfliktu, který se chce dostat ven ale nemůže. Často to bývá konflikt v partnerském vztahu, v práci či s jinými členy rodiny.
Zrcadlo našeho nitra – ekzém
Psychosomatický ekzém, jinak nazývaný i atopický ekzém je kožní onemocnění, které se přímo váže na dlouhodobě negativní psychický stav člověka.
Samozřejmě, může mít i objektivní příčiny, jako virus, genetické předpoklady a podobně, ale nemůžeme zanedbávat ani souvislost s Nazim myšlením, prožíváním a chováním.
Z tohoto pohledu kožní onemocnění souvisejí se zvýšeným stresem, poruchami vztahu k sobě samému nebo k naší sociální role, s pocitem nedostatečnosti, s nízkým sebevědomím, slabou sebejistotou či s jinými podobnými problémy.
Psychosomatika aimunitní systém
Oblastí, kde se vliv psychiky na tělo ukazuje asi nejlepší je imunitní systém. Jeho funkčnost, resp. nefunkčnost přímo podléhá psychickému stavu. Odborná oblast, která se této problematice věnuje se nazývá psychoneuroimunológia.
Příkladů, jak ovlivňuje psychika na imunitní systém je několik, přičemž všechny vycházejí z vědeckých výzkumů:
- Chronický stres zpomaluje hojení ran. Existuje vztah mezi poklesem činnosti imunitního systému a produkcí látek zodpovědných za hojení ran a dlouhodobým stresem.
- Vliv osamělosti a opuštěnosti. Studenti, kteří byli sociální izolováni prokazovaly vyšší náchylnost na infekční choroby. Celkově byl jejich imunitní systém oslabený.
- Vliv emocí na imunitu. Přežívání silných pozitivních i negativních emocí má vliv na vylučování secernovaného imunoglobulinu, který je protilátkou, která se jako jedna z prvních podílí na obraně organismu proti běžnému nachlazení. Pozitivní emoce zvyšují imunitu, negativní emoce ji snižují.
Knihy o psychosomatice
Pokud máte zájem více se věnovat Psychosomatika, lépe pochopit, jak funguje, což může do vašeho života ještě přinést a jak s ní pracovat, doporučujeme několik knih.
První z nich je od autora Gerharda Danzer s názvem “Psychosomatika”. Je výborná zejména kvůli tomu, že po úvodu a historii je psána stylem případových studií o konkrétních psychosomatických poruchách s mnohými ilustračními ukázkami.
Druhou publikací je kniha “Proč (a jak) psychosomatika funguje?”. Autorky Jarmila Klímová a Michala Fialová se v ní věnují pěti aspektům psychosomatického vnímání nemoci a jejich vztahu k jiným oborem, jakými jsou západní i východní medicína, psychologie, biologie, kvantová fyzika a spirituální vědy.
Poslední knihou je “Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeutem i laiky “od MUDr. PhDr. Jana Poněšického, PhD., Který popisuje, jak reaguje tělo na psychickou zátěž, také mluví o psychoterapii a uvažuje nad důvody vzniku psychosomatických onemocnění.
Ptáte se
Co je psychosomatika?
Psychosomatika představuje propojení těla a duše resp. jejich vztah. Toto slovo pochází z řečtiny, a to ze dvou slov – psyché = duše a soma = tělo. Více informací naleznete v úvodu tohoto článku a pod záhlavím ,,Psychosomatika detailně”.
Jak a proč funguje?
Jelikož psychosomatika se zabývá zdravím a nemocí, tak i v medicíně si našla své místo. Medicína se snaží prakticky porozumět Psychosomatika, tedy vztahu mezi tělem a duší. Hovoříme o psychosomatické medicíně.
Naše psychika je velmi důležitá i z hlediska výskytu chorob. Jelikož psychosomatika funguje na bázi zrcadlení naší psychiky na našem těle. Proto v dnešní době trpí mnoho lidí tzv.
psychosomatickými chorobami, které jsou zapříčiněny zejména stresem.
Vybrané zdroje:
https://psychologie.cz/pojdte-si-povidat-o-vztahu-duse-tela/
https://en.wikipedia.org/wiki/Psychosomatic_medicine
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychosomatika
https://www.pravdyoatopii.sk/clanok/36-pokozka-je-zrkadlom-nasho-vnutra
Deuraseh, N., & Abu Talib, M. (2005). Mental health in Islamic medical tradition. The International Medical Journal, 4 (2), 76-79.
Skumin, VA (1991). Borderline mental disorders in chronic diseases of the digestive system in children and adolescents. Zhurnal nevropatologii i psikhiatrii imeni SS Korsakova (Moscow, Russia: 1952), 91 (8), 81-84.
Uchino, BN, Cacioppo, JT, & Kiecolt-Glaser, JK (1996). The relationship between social support and Physiological processes: a review with Emphasis on podkladových mechanisms and Implications for health. Psychological bulletin, 119 (3), 488.
Léčba kašle podle typu, příčiny a délky trvání
Kašel jako obranný mechanizmus
Akutní suchý kašel a jeho léčba dle příčiny
Akutní infekce dýchacích cest – nejčastější příčina akutního kašle. Postihuje horní cesty dýchací (nos, nosohltan, ústní část hltanu). Vlivem infekce vzniká zánět horních cest dýchacích. Ten je často provázen otokem a překrvením dýchací sliznice a dochází k dráždění k suchému kašli. Suchý kašel může být obtěžující hlavně v noci.
Vzhledem k tomu, že nečistí dýchací cesty, dá se nazvat i kašlem neúčelným. Ve většině případů je původcem virová infekce. Virová infekce horních cest dýchacích velmi často přechází v infekci dolních cest dýchacích (průdušnice a průdušky), což vede k přechodu na vlhký kašel (se zvýšenou produkcí hlenu).
Neproduktivní kašel může být charakteristický i změnou zabarvení hlasu, který se stává chraplavým a zastřeným. Hrubý, dráždivý kašel nejčastěji provází zánět hrtanu (laryngitida) a zánět hrtanu a průdušnice (laryngotracheitida).
Suchý štěkavý kašel s dušností však může provázet i závažnější onemocnění jako je akutní virový zánět hrtanu a průdušnice (akutní subglotická laryngitida), kde je nutné rychle navštívit lékaře.
U suchého kašle používáme antitusika – léky, které tlumí kašlací reflex a snižují dráždivost ke kašli.
Vdechnutí cizího tělesa – potrava, zvratky, prach a jiné relativně malé věci (hlavně u dětí). Ke kašli může dráždit i cizí těleso ve zvukovodu.
Netlumit kašel! Nutno vyhledat lékařskou pomoc.
Černý kašel – vzácnější onemocnění provázející záchvaty dávivého suchého kašle může vyvolat až zvracení. Bakteriální onemocnění je nutné léčit antibiotiky a kašel je dobré tlumit antitusiky. V dnešní době očkování minimalizovalo toto onemocnění, a pokud se objeví, tak je již v mírnější formě.
U suchého kašle používáme antitusika.
Plicní embolie – ucpání krevního řečiště v plicích většinou krevní sraženinou. Jedná se o životu ohrožující stav. Pacient je dušný a vykašlává narůžovělý zpěněný hlen.
Léčbu určuje lékař.
Selhávání levostranného srdečního oddílu – projevuje se v noci při ulehnutí na lůžko. Dochází ke zhoršení dýchání a dráždění ke kašli. Takto postižený si dává více polštářů pod hlavu, aby mohl spát. Kašel se dostavuje po námaze nebo po ulehnutí na lůžko.
- Léčbu určuje lékař.
- Akutní vlhký kašel a jeho léčba dle příčiny
Akutní zánět průdušek (bronchitida) – většinou virové onemocnění provázené vlhkým kašlem. Díky kašli se z dýchacích cest odvádí hustý hlen obsahující patogeny a tím se dýchací cesty čistí.
Ulpívání hlenu v dýchacích cestách by mohlo vést k rozvoji komplikovanější infekce, například po virovém onemocnění následuje bakteriální a pacient se musí léčit antibiotiky.
Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika – léky usnadňující vykašlávání hlenu.
Zápal plic či jiné bakteriální onemocnění dýchacích cest – podstatou onemocnění je bakteriální infekce, která je nutná léčit antibiotiky. Onemocnění doprovází produktivní kašel. Hlavně v počátku onemocnění je kašel velmi vyčerpávající.
Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika.
- Akutní exacerbace CHOPN – náhlé zhoršení dříve stabilního stavu CHOPN (chronické obstrukční plicní nemoci), jehož příčinou bývá nejčastěji infekce dýchacích cest a znečištění ovzduší, zejména v zimním období.
- Protrahovaný kašel a jeho léčba dle příčiny
Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika.
Zánět nosu a vedlejších nosních dutin (rinosinusitida) je zánět výstelky dutiny nosní a vedlejších nosních dutin.
Projevuje se sekrecí z nosu, poškozením nosní sliznice, huhňavostí, kašlem, bolestí hlavy někdy i bolestí uší. Dráždění ke kašli je vyvoláno sekrecí hlenu z nosu nebo vedlejších nosních dutin.
Pokud je kašel suchý, používáme antitusika. Při vlhkém kašli používáme mukolytika.
Zvětšení nosní mandle (odborně adenoidní vegetace) představuje shluk zbytnělé lymfatické tkáně vytvořené u zadní stěny nosohltanu.
Jedná se o onemocnění dětského věku, které vzniká jako následek častého zánětu a infekce.
Mezi příznaky zvětšené nosní mandle patří dýchání otevřenými ústy, chrápání, huhňání, častá rýma, opakované záněty středního ucha, nedoslýchavost, protrahovaný kašel, neprospívání nebo opakované infekce dýchacích cest.
Léčbu je nutné konzultovat s lékařem.
Zánět průdušnice a průdušek – přetrvávající zánět dolních dýchacích cest způsobený nedoléčenou bakteriální infekcí, která se může opakovat a způsobovat přerušovaně kašel (převážně vlhký) v období několika týdnů. Léčba cílenými antibiotiky po přesné identifikaci patogenů.
Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika.
Chronický suchý kašel a jeho léčba dle příčiny
Chronická sinusitida (postnasální drip). Pacient s chronickou sinusitidou má ucpaný nos, přetrvávající výtok z nosu, bolesti v obličeji a pocity zatékání do nosohltanu – někdy s trvalým popotahováním nebo snahou o odkašlání.
Při vyšetření bývá patrný zánět sliznice nosohltanu a zduřelá nosní sliznice. Typické je chrápání, u dětí huhňavý hlas a poruchy sluchu (často spojené s hypertrofií adenoidní vegetace). Dráždění ke kašli je vyvoláno sekrecí hlenu z nosu nebo vedlejších nosních dutin.
Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika.
Průduškové astma je chronické, celoživotní onemocnění dýchacích cest, které může vzniknout v kterémkoliv věku. Astma je onemocnění spojené s obstrukcí, zánětem a zvýšenou reakcí dýchacích cest na podněty. Dochází při něm k záchvatům dušnosti nebo kašle na podkladě zúžených dýchacích cest. Jde o nejčastější chronické onemocnění dětského věku (10-15 %).
Kašel u astmatu je často jediným projevem tohoto onemocnění. Kašel u astmatu je provokován alergenem, námahou, smíchem, chladným vzduchem a vyskytuje se nejčastěji během noci nebo v časných ranních hodinách.
Léčba kašle u astmatu je nastavována lékařem. Záchvatovitý typ kašle u astmatu zlepšují bronchodilatancia – léky uvolňující křečovité stažení průdušek.
Gastroezofageální reflux vzniká při porušení svalového svěrače, který brání návratu obsahu žaludku do jícnu. Tento obsah se může dostat z jícnu do dýchacích cest, což je podráždí a vyvolá kašel. Bývá také doprovázen pálivou bolestí za hrudní kostí. Léčba kašle u gastroezofageálního refluxu je určována lékařem.
Karcinom plic – dlouhotrvající kašel je typickým příznakem nádoru plic. Kašel bývá nejdříve suchý, pak se mohou přidat zánětlivé komplikace a vznikne kašel produktivní. Silní kuřáci často kašlou chronicky, zde je důležitá změna frekvence a charakteru. Přítomnost hlenu s příměsí krvi bývá přítomna u 20 – 30 % pacientů. Především kuřáci by měli navštívit plicního lékaře a podstoupit včasnou diagnostiku pro neodkladnou léčbu. Růst nádoru v dýchacích cestách je kromě kašle často doprovázen úbytkem na váze.
Léčba kašle u karcinomu plic je určována lékařem.
Polékový kašel je typický pro pacienty užívající ACE-inhibitory, což jsou látky, které snižují krevní tlak. Po změně léčby vysokého krevního tlaku lékařem, kašel do několika týdnů (uvádí se čtyři) vymizí.Další léky, které způsobují kašel, jsou betablokátory, léky, které snižují mimo jiné tepovou frekvenci. Ústupu kašle napomůže změna léků.
Intersticiální plicní choroby jsou velmi početná skupina onemocnění, kterou spojuje zmnožení plicního vaziva (intersticia) díky přítomnosti zánětu. Nejznámější je sarkoidóza. Výsledkem těchto onemocnění je dušnost, snížení plicních funkcí a možná přítomnost kašle.
Léčba kašle u intersticiální plicní choroby je určována lékařem.
Psychogenní kašel – Hysterie, nervová labilita, zlozvyk. Může být důsledkem emocí či neuvědomělým projevem vzdoru. Mívá vazbu na stresující okolnosti. Psychogenní kašel postihuje častěji ženy mladšího věku. Nevyskytuje se v noci, což může původ psychogenního kašle potvrdit. Účinnou léčbou může být psychoterapie.
Chronický vlhký kašel a jeho léčba dle příčiny
Chronický zánět průdušek – tento problém mají zejména kuřáci nebo lidé vystavení látkám, které je dráždí ke kašli. Opakovaně prodělávají záněty průdušek a nepřetržitě každé ráno je obtěžuje produktivní kuřácký kašel. Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika.
CHOPN (chronická obstrukční plicní nemoc) je chronické zánětlivé onemocnění charakterizované omezením průtoku vzduchu v průduškách vznikající poškozením dýchacích cest. Příčinou vzniku CHOPN je nejčastěji kouření. U CHOPN je kromě produktivního kašle přítomna i výrazná dušnost.
CHOPN provází velmi často opakované infekce dýchacích cest, které mohou mít těžší průběh než u zdravých jedinců. Tomuto stavu říkáme exacerbace a ty jsou vždy provázeny produktivním kašlem. Někteří pacienti s CHOPN mimo exacerbace nekašlou. Částečnému ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika.
Celkovou léčbu CHOPN určuje lékař.
Bronchiektázie je nevratné rozšíření průdušek. Onemocnění je zánětlivé a způsobuje vysokou tvorbu hlenu. Očistný proces řasinkami dýchacích cest je porušený a odvod hlenu tedy ztížený. Hlen je hnisavý, často zapáchající.
Ranní záchvaty produktivního kašle mohou být velmi namáhavé a obtěžující.
Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika. Celkovou léčbu bronchiektázie určuje lékař.
Cystická fibróza je vrozené onemocnění způsobující mimo jiné tvorbu abnormálně hustého hlenu v dýchacím a trávicím ústrojí. Projevy v rámci dýchacích cest jsou závažné a objevují se v každém období života. Kojenci hlen polykají s následným zvracením.
V pozdějším věku je nejčastějším projevem kašel (suchý, dráždivý nebo produktivní, spojený s hnisavou expektorací), který je dán opakovaným vzplanutím plicních infekcí. Někteří nemocní kašlou stále, jiní mají období bez kašle.
Léčba kašle u cystické fibrózy je určována lékařem.
Tuberkulóza – je infekční onemocnění bakteriálního původu. Tuberkulózní kmeny nelze léčit běžným typem antibiotik. Léčba speciálními antibiotiky je dlouhá, nicméně úspěšná. U nás jsme sice proti ní očkování, ale to neznamená, že jí nemůžeme onemocnět. Výskyt je nízký, ale čím dál častěji se k nám dostává z východní části Evropy a jiných koutů světa. V počátku onemocnění je suchý kašel, později přechází v produktivní. Hlen je hnisavý, často s příměsí krve. Ústupu kašle a čištění dýchacích cest napomáhají mukolytika. Celkovou léčbu tuberkulózy určuje lékař.
Dušnost
Dušnost (dyspnoe) je nepříjemný subjektivní pocit obtížného dýchání, provázený obvykle zvýšeným dýchacím úsilím („dechovou prací“) nemocného. Zpravidla se projeví zrychlením a prohloubením dýchání.
Dechová práce zajišťuje tzv. ventilaci, tj. výměnu vzduchu mezi vnějším prostředím a plicními sklípky. Vlastní dýchání (výměna plynů – kyslíku a kysličníku uhličitého – mezi plicními sklípky a krví) se nazývá respirace.
Dušnost může být pociťována jen osobami, které jsou při vědomí. Je významným a častým příznakem onemocnění dýchacího (respiračního) ústrojí, avšak je přítomna také u nemocí srdečně-cévního (kardiovaskulárního) systému, nemocí mozku, chudokrevnosti (anemii) a při dalších stavech.
Dušnost je velmi nespecifickým příznakem. K objasnění jejího původu nás dovede zjištění přesných informací z předchorobí (stupeň dušnosti a časové souvislosti jejího vzniku), pečlivé fyzikální vyšetření (typ dýchání), zhodnocení doprovodných příznaků a pomocné diagnostické metody, především zobrazovací a laboratorní vyšetření.
Stupeň dušnosti: Zhodnocení stupně dušnosti nám poskytne okamžité a bezprostřední informace o naléhavosti situace a o nutnosti léčených opatření
Fyziologická dušnost se objevuje u zdravých osob při pobytu ve vzduchu chudém na kyslík – ve velkým nadmořských výškách nebo v uzavřených prostorách. Ventilace je zvýšená a udržuje se zvýšenou stimulací dechového centra v mozku.
Dechové centrum je drážděno buď poklesem hladiny kyslíku v krvi (hypoxémií) nebo nadměrným vzestupem hladiny kysličníku uhličitého v krvi (hyperkapnií). U většiny lidí je hypoxémie mnohem slabším podnětem ke zvýšení dechového úsilí než hyperkapnie.
Hypoxémie může mít kromě dušnosti i jiné projevy: zmatenost, neurčitý nepříjemný pocit, až i bezvědomí. Po vstupu do uzavřeného prostoru, který neobsahuje kyslík (např.
prostředí obsahují 100 % dusík), může člověk ztratit vědomí již během 30 sekund, dříve, než je varován dušností. Nepatrná dušnost provází také otravy kysličníkem uhelnatým.
Námahová dušnost je pociťována, překročí-li dechová práce klidovou hodnotu asi 5krát. Pociťují ji i zdravé osoby během nebo bezprostředně po ukončení nezvykle velké tělesné námahy.
Tělesně trénovaní lidé tolerují bez dušnosti větší námahu než netrénovaní. Chronickým příznakem se dušnost stane teprve tehdy, objevuje-li se už při běžné denní tělesné aktivitě.
Námahová dušnost bývá počátečním příznakem onemocnění dýchacího a srdečně-cévního systému.
Klidová dušnost vzniká již bez tělesné námahy. Je vždy příznakem onemocnění a vždy vyžaduje objasnění příčiny.
Tzv. ortopnoe znamená dušnost v poloze vleže, mírnící se v poloze vsedě. Je zvláštní formou klidové dušnosti. Svědčí o těžkém stavu. Je charakteristická zejména pro dušnost srdečního původu.
Tzv. asfyxie („dušení“) je stavem ohrožujícím život, nutícím k okamžitému zhodnocení stavu a léčení. Jde o akutní dechovou tíseň s nedostatkem kyslíku a hromaděním kysličníku uhličitého v krvi, ohrožující činnost životně důležitých orgánů. Může mít řadu příčin:
- útlum dechového centra v mozku (otravy, poranění mozku, „mozková mrtvice, záněty a nádory mozku),
- nervosvalové poruchy (dětská mozková obrna, tetanus),
- akutní uzávěr dýchacích cest (zapadlý jazyk při bezvědomí, vdechnutí cizího tělesa, akutní zánět hrtanu u dětí – „laryngitida“, nádor dýchacích cest, nádor štítné žlázy stlačující průdušnici, záchvat průduškového astmatu, těžký akutní zánět průdušek),
- onemocnění plic, pohrudnice a hrudní stěny (patologická přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině provázená „splasknutím plíce“ – tzv. pneumotorax, mnohočetné zlomeniny žeber, velký pohrudniční výpotek – tzv. fluidotorax, velké množství krve v pohrudniční dutině – tzv. hemotorax, těžký zánět pohrudnice provázený bolestivostí při dýchání),
- poruchy difúze dýchacích plynů mezi plicními sklípky a krví (plicní otok, krvácení do plic, plicní embolie, otrava kysličníkem uhelnatým, selhání krevního oběhu – šok).
Časová analýza: Dušnost se může dostavit záchvatovitě nebo je dlouhotrvajícím stavem. Jeden typ dušnosti může přecházet v druhý.
Záchvatovitá (paroxysmální) dušnost je charakteristická pro astmatický záchvat při průduškovém astmatu a pro akutní plicní otok (edém) při selhávání levé srdeční komory (tzv. srdeční astma).
Průduškové astma je typické spíše pro mladší osoby bez srdeční choroby. Záchvaty často nastanou po expozici alergizujícímu podnětu. Při fyzikálním vyšetření plic slyšíme typické „pískání“ během výdechu vyvolané stažením průdušek.
Srdeční astma se vyskytuje spíše u starších nemocných a objevuje se typicky v noci.
Diagnosticky je rozhodující průkaz onemocnění levé srdeční komory (ischemická srdeční choroba, vysoký krevní tlak, chlopenní vady).
Pacienti se probudí s intenzivním pocitem dušení, doprovázeným často strachem ze smrti. Jsou bledí, potí se. Fyzikálním vyšetřením (poslechem plic) jsou prokazatelné chropy, někdy i pískání.
Rozlišení obou stavů je pro léčbu velmi důležité, nicméně přímo během záchvatu dušnosti, pokud pacienta dobře neznáme, nemůžeme často s jistotou rozhodnout, o jaký typ astmatu jde. Navíc mnoho kuřáků s chronickým zánětem průdušek a průduškovým astmatem trpí současně srdečním onemocněním.
Trvalá dušnost se vyskytuje především u chronických onemocněních levé srdeční komory a plicních chorobách. Pro stanovení diagnózy je nutné zhodnocení doprovodných příznaků.
Doprovodné příznaky: Abychom mohli příznak „dušnost“ přiradit určité chorobě, je zpravidla nutné zpracovat další informace z předchorobí. Dobrým vodítkem je přitom vzít v úvahu čtyři hlavní možné příčiny dušnosti: plicní, srdeční, „mimohrudní“ a psychické.
Plicní (pulmonální) dušnost: Mezi příčiny plicní dušnosti zahrnujeme kromě onemocnění vlastní plicní tkáně také onemocnění dýchacích cest (nosní dutiny, hltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek), pohrudnice a v širším slova smyslu i hrudní stěny (žeber, mezižeberních dýchacích svalů) a bránice (svalové přepážky oddělující hrudní a břišní dutinu).
Dvě hlavní příčiny plicní dušnosti jsou tzv. restrikční poruchy při snížené poddajnosti plicní tkáně a hrudní stěny a tzv. obstrukční poruchy se zvýšeným odporem proudění vzduchu v dýchacích cestách.
Pacienti s restrikční dušností jsou obvykle v klidu bez obtíží, jakmile se však při námaze zvýší dechové úsilí, začnou být výrazně dušní.
U obstrukční dušnosti vede zvýšené dechové úsilí k dušnosti i v klidu; dušnost během nádechu (inspirační)často charakteru hvízdání svědčí pro překážku v hrtanu a průdušnici, dušnost během výdechu (expirační) spíše pro uzávěr menších průdušek.
Mezi nejčastější příčiny restrikční plicní dušnosti patří zápal plic, vazivová přestavba plicní tkáně (fibróza), stav po odstranění plicních laloků, výpotek pohrudniční dutiny, vzduch v pohrudniční dutině nebo deformity hrudníku (např. vrozené nebo poúrazové). Nejčastějšími příčinami obstrukční plicní dušnosti jsou záněty a nádory dýchacích cest, vdechnutí cizího tělesa, průduškové astma a chronické záněty průdušek.
Srdeční (kardiální) dušnost je nejčastější formou dušnosti.
Příčinou je zpravidla onemocnění „levého srdce“s městnáním krve v malém (plicním) krevním oběhu a následně se zmenšenou poddajností plicní tkáně a snížením objemu vzduchu vyměňovaného mezi atmosférou a plicními sklípky. Často se přidruženo i zúžení průdušek.
Na vzniku dušnosti se může podílet i dráždění dechového mozkového centra hypoxémií a hyperkapnií (viz. výše) a psychické stavy rozrušení a úzkosti. Pro srdeční původ je charakteristický noční záchvatovitý vznik dušnosti.
Hrubým vodítkem může být pravidlo, že nemocní se srdeční dušností na lůžku sedí a nemocní s plicní dušností spíše leží. Srdečního původu je i těžká akutní dušnost u mozkové mrtvice, kterou způsobila embolie krevní sraženiny z levé srdeční síně do oblasti mozkového dechového centra.
Dušnost podmíněná mimohrudními příčinami se objevuje u celé řady stavů:
- u funkčních poruch dechového mozkového centra např. při zánětech či nádorech mozku,
- při zvýšené potřebě kyslíku (horké prostředí, horečka, zvýšená činnost štítné žlázy),
- při nedostatečné transportní kapacitě krve pro kyslík při chudokrevnosti,
- při poruše látkové přeměny u cukrovky a selhávání ledvin,
- při zvýšené dechové práci u těžké otylosti,
- po požití některých léků (salicyláty).
Dušnost psychického původu (psychogenní) je pravděpodobná tam, kde nezjistíme objektivní patologický nález a nemocný je citově nevyrovnaný. Neurotická dušnost se zpravidla dostavuje v záchvatech. Vyvolávajícím faktorem jsou určité emoce, u téhož nemocného jsou to často vždy tytéž emoce (např. agorafobie – chorobný strach z otevřeného prostoru nebo davu).
Někdy mají tyto osoby subjektivní pocit, že nemohou prorazit dech a lapají po vzduchu pravidelně se opakujícími vzdechy („vzdychavé dýchání).
Někdy nemocní zrychleně a prohloubeně dýchají, aniž by byla přítomna objektivně vyšší potřeba kyslíku v organizmu. Díky hyperventilaci (viz.
výše) si nemocní mohou navodit doslova poruchu vnitřního prostředí s nadměrným poklesem kyselosti (pH) provázenou křečemi a nedokrvením mozku.
Diagnóza příčiny dušnosti je založena na informacích z předchorobí, objektivním fyzikálním lékařském vyšetření, a k definitivnímu potvrzení jejího původu jsou zpravidla nutná pomocná vyšetření. Důležité je především rozlišení základního příčiny dušnosti (srdeční, plicní, mimohrudní, psychogenní).
Provádíme ekg, ultrazvukové vyšetření srdce (echokardiografii), funkční kardiologické vyšetření, zobrazovací vyšetření dýchacích cest a plic (rentgen hrudníku, počítačovou tomografii, bronchoskopii – vyšetření průsvitu dýchacích cest ohebným optickým přístrojem), funkční plicní vyšetření (spirometrii), zobrazovací vyšetření mozku (počítačovou tomografii, nukleární magnetickou rezonanci), neurologické vyšetření, laboratorní vyšetření (krevní cukr, močovina v séru, vyšetření acidobazické rovnováhy), psychiatrické vyšetření a další.
Léčba dušnosti je závislá na zjištěné příčině, často je nutná mezioborová spolupráce lékařů.