Prožila klinickou smrt a smysl života našla ve světle

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.

http://www.nde.okamzite.eu/ Cesta tunelem, setkání se světlem a zemřelými přáteli nebo panoramatický přehled života od dětství až po současnost. To jsou jen nejznámější, celkem pozitivní zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí.

skvělý video:    http://zpravy.idnes.cz/diky-vam-jsem-ve-vate-vzkazuje-bohac-v-klipu-proti-firme-cez-p4u-/domaci.asp?c=A081126_220704_domaci_dp

Zkušenosti z kontaktu se smrtí mohou být důsledkem práce mozku v extrémní situaci v okamžiku snahy o maximální výkon, při kterém si mozek hledá odpověd na otázku příčiny ocitnutí se v kritické situaci.

jinak mrkněte na můj web www.klinickasmrt.cz

Jako dítě jsem prožil koma a nakonec klinickou smrt.Ten popis ohledně tunelu a světla sedí.Smrti se nebojím a jsem vděčný za každý den který tu jsem navíc.

Ne. Světlo na konci toho tunelu byly reflektory přijíždějící lokomotivy.

Zkuste si nekdo rozebrat, promyslet, zaneduverovat o tomto clankuhttp://www.jesus.sk/pdf/Gloria-Polo-svedectvi.pdf

Další černoprdelník

Fakt argument hodny akorat primitiva.

z toho vyplívá jedna věc: že je úplně jedno, jestli je někdo pokřtěný nebo ne, jestli je katolík nebo ne….protože to je stejně jenom na baterky. Záleží jenom na člověku. A jestli z toho chceš odvozovat, že stát se katolíkem je to jediné správné, tak jsi asi nic nepochopil a asi bys sám potřeboval zásah bleskem, protože čtení a vykládání (čehokoliv) ti k ničemu nepomůže.

No jasan věda má na vše odpověď. Posaďte se někteří v klidu na zadek a přemýšlejte o životě. Jsou věci, kterým nerozumíte, a přece jsou tak vysvětlitelné. Jen hledat na tom správném místě. Tak se držte…

jako vědec naštěstí mohu říct že věda nemá na vše odpovědi nové objevy naopak nesou další otázky Kdo má uši ke slyšení, slyš. Kdo chce hledat a hledá, jistě nalezne.

věda opravdu nemá na mnoho věcí odpovědi. Zrovna ty mezi nebem a zemí, ty jsou nám velkou záhadou a otvírají jiné možnosti chápání a to mě právě baví. Když pak zjistím, že je to věděcky podloženo a má to logické vysvětlení, tak mě to zklame, ale stejně mám záhady a jiný svět ráda. Jinak jsem naprosto vpořádku, žádná sekta, nic, aby se někdo nenavážel do toho, co tu píšu.

objevujeme Amerikukřestanství mluví o existenci ráje, očistce i pekla , o existenci osobního soudu po smrti již hodně dlouho , dva tisíce lethalt…..nezbyde než znovuobjevovat to co nám říkaly naše babičky

ještě k tomu peklu, aby nevznikla mýlkanepředstavujme si směšné čertíky z pohádek a kotlíkymožná spíše stav / ne místo / kdy je duše osamělá, bez možností Boží blízkosti, bez naděje…..je to stavne místo

No jo, ale co když umře člověk s depresí. Když půjde do nebe nebo tedy podle vás do pozitivního stavu mysli, tak už by to nebyl on a kdyby to byl on, tak by ho zase štvalo, že má depresi. Jak chcete tohle vyřešit ? Nevím, já bych nechtěla, aby se ze mě v nebi stal nějaký poloblb se zamrzlým bezdůvodným úsměvem. Prostě to nedává smysl, sorry. Buď to bude nuda, ale budu se mít dobře nebo zábava a aby se člověk bavil, musí se taky někdy nudit. Jinak mu to splyne v jedno. Navíc nekonečno let mě nebude bavit nikdy nic. Přeju si smrt bez posmrtnýho života, to je moje ideální nebe.

Možná by Vás zaujala kapitola/povídka Sen z knihy Historie světa v 10 a 1/2 kapitolách od britského spisovatele Juliana Barnese. Hrdina této povídky se dostane do nebe a po miliónech a miliónech let (kdy zažil naprosto všechno – mluvíme zde totiž o věčnosti) zvažuje, zda si už má přát smrt. Totéž si podle „správců“ nebe zvolili všichni před ním. Nekonečnost opravdu nemusí být nejlepší odměnou.

promiňte, kde přesně se v Křesťanství mluví o očistci a pekle? Ono peklo je spíš popisování jako zatracení, ohnivé jezero plné nářků a skřípění zubů…ale o očistci jsem v Bibli, v Novém  Zákoně nikde nečetl….

Jen chci podotknout, že článek je stránkový výcuc knih od Moodyho, takže přirozeně skreslujcící… nevím kolik lidí tady na diskusi četlo knihy od Moodyho, nicméně já ano. A můžu podotknout, že světo v tunelu, či zářící bytost vůbec nedokazují existenci ráje, pekla a boha, jak ho známe z křesťanského učení. Naopak nejvíce podobné všem zážitkům jsou popisy v tzv. buddhistické knize mrtvých, která byla umírajícím předčítána při jejijch posledních okamžicích, aby byli na to co přijde dostatečně připraveni. Ve většině starých knih – dnes spojovaných s různými náboženstvími jsou zmínky o zážitcích blízkosti smrti. dokazuje to však jen to, že se s těmito zážitky lidé setkávali od pradávna a byly samozřejmou součástí života a umírání.

to jsou dojmy z parlamentu?

Anebo se diva na svou operaci, ktera uz je jeho pitvou.

bych  si  nedovolil tvrdit  ani  polovinu  bludů,  které  jsou  uvedeny  v tomto  odborně  se  tvářícím  článku

Bezvědomí není totéž co klinická smrt

Bezvědomí a klinická smrt je něco jiného…

to nejsou „bludy z tohoto článku“. Je to shrnutí dlouholetých seriózních studií … navíc jak už je tu zmíněno, jedná se vždy o klinickou smrt, ne bezvědomí (navíc, jak jste si jistě přečetl, ne všichni o těchto zážitcích mluví…)

Hodně názorů, těžko se to dokazuje, težko se to vyvrací. Já věřím tomu, že neživá hmota se nepromění např. v člověka nikdy. Věřím tomu, že pro vznik něčeho funkčního musí být splněna jedna důležitá podmínka: Myšlenka-představa na počátku. Lidský duch podle mého po smrti neumírá, ale čeká na „Boží soud“. Více o tom Bible. Tož uvidíme či neuvidíme?

ja verim ze neziva hmota se v cloveka promeni bez problemu, zatim jeste ne, ale casem urcite.

vidis, veris sve predstave. Nemas zadny dukaz nic na cem bys mohl dokazat sve tvrzeni. Je to jen nepodlozene prani. Ja uznavam vedu, ale veda je jen to co je podlozene fakty, potvrzene experimentem a dokazatelne opakovanym merenim atd. Vzniku zivota na zemi samovolnym procesem jsem ochoten uverit az tehda pokud experiment nezvratitelne dokaze, ze z nezive hmoty, smesi chemikalii, lze vzniknout ziva bunka.

Spousta lidí (i já) fandí jen tomu, co se dá dokázat a ověřit… jenže se zážitkem blízkosti smrti je jeden velký problém. Nikdo totiž zatím nedokázal, jak je psáno v článku, že by byl tento stav vyvolán léky, či nějakou mozkovou „nouzovou“ aktivitou. Jasně, těm lidem věřit nemusíte, ale v knize Život po životě od Moodyho je výklad jednoho skeptického lékaře: nevěřil pacientovi do té doby, než mu popsal (naprosto přesně a dokonale) průběh resuscitace se všemi podanými léky a úkony. Doktor potvrdil (i když jemu samotnému bylo věřit pacientovi proti srsti) že není možné, aby bez toho že by pacient sledoval z výšky vše co se děje, popsal všechny úkony a promluvy do takvého deatailu. Když toto potvrzuje skeptický lékař sám, tak pro mne je to dostatečný důkaz… a toto není ojedinělý příběh

Bože já přeci nemyslel že tam do toho očistce nebo tam někam na ten druhý břeh jde mrtvé tělo jako nějaké zombie. Je uplně jedno i kdyby to byl duch tak furt je to nějaké individum je uplně jedno jestli z masa či nějaké mlhoviny. Ale i tak musel by tam být nával. Chudák Ježíš dovedete si představit, že by musel odbavit za jednu sekundu cca 5 duší. To by teda byla šichta služba H24 na věčnost. Myslím že by ještě rád vzpomínal na ty chvíle na kříži.

Já si to třeba představit dokážu. A navíc s každým dokáže strávit individuálně dostatek času. Vy s tou představou máte nějaký zásadnější problém?

a to pocitas jen lidi na zemi co? eventuelni dalsi treba i civilizace na opacne strane univerza nepocitas.

Chudák Ježíš dovedete si představit, že by musel odbavit za jednu sekundu cca 5 duší.>Myslím si, že nebeská logistika je na slušné úrovni, on to zvládne

přesně. nepředstavujte si Krista jako otráveného nádražáka, co jen objevujea pro objevy…třebaswww.vira.czfurt je co objevovat, hodně štěstí a klidua klidné předvánoční období

oprava..co jen odbavujeto by byl výpravčí – člověkne Spasitel

Imagine there´s no haven, it´s easy if you try

Troufám si tvrdit, že dneska by to viděl jinak…

to též …. Nebe, Peklo, jedna pakáž

proč bych si měla představovat, že neexistují přístavy?

Já si jen nedovedu představit jestli je pravda že po smrti něco je, ten děsnej nával v tom očistci či tam na té druhé straně. I kdyby za jednu sekundu na zemi zemřel jeden člověk dokážete si představit tu frontu ? Jo jo mozek je úžasné neprobádané médium  co víme o tom co nám ještě všechno tají.

chtělo by to víc čárek  Jinak myslím, že je chyba si představovat očistec, nebe, či cokoliv, co přijde „potom“, jako schromaždiště lidí i s jejich těli. Koneckonců je zcela nepopiratelné, že tělo zůstává v hrobě, tudíž pokud nějaký ten jiný svět existuje, je jen pro duše, ne pro člověka i s jeho fyzickou podobou. Ne že bych tomu věřila, ale pokud vůbec něco existuje, tak takhle

Myslím že každou vteřinu jich zemře na světě pět.Někde jsem to četl,neusí to být pravda,dalo by se to jistě spočítat ale to se mi teď nechce.

Čas je způsob, jak mozek vnímá svět.

popisují pro dost lidí (i pro mě) docela lákavé a zajímavé situace. Teď aby se nenašli nějací joudové, kteří to budou chtít zkusit… viz film Hráči se smrtí či jak se to jmenovalo

Film Hraci se smrti / Flatliners vrele doporucuji. Film, ktery velmi zasahnul muj eticky nazor.

Andělé a neurony

Jsou to vždycky bestsellery. Ať už vzpomeneme ten nejslavnější, tedy skoro čtyřicet let starý Život po životě Raymonda A. Moodyho anebo aktuální knihu amerického neurochirurga Ebena Alexandera III. Proof of Heaven (Důkaz nebe), stále platí, že téma prožitků klinické smrti čtenáře fascinuje.

A nejen ty, kdo ve svědectvích o průchodech tunelem k zářícímu světlu vidí důkaz pokračování lidské existence na onom světě. Rozluštit význam intenzivních zážitků na rozhraní života a smrti se pokoušejí i skeptičtější vědci. Zatím se neshodnou takřka na ničem – o to je však jejich spor zajímavější.

Základ všeho

Lidí, kteří prožili zkušenosti blízké smrti (vžila se pro ně zkratka NDE podle anglického near-death experiences), v poslední době přibývá. Především proto, že sanitky jezdí rychleji a moderní medicína dokáže resuscitovat více lidí, kterým se na pár minut zastavilo srdce, což je nejčastější situace, v níž k NDE dochází.

Kniha Ebena Alexandera III., která se už téměř rok drží v první desítce bestsellerů žebříčku The New York Times (česky vyšla v červnu pod názvem Jaký je život po životě), by tak mohla být jen další z rostoucí řady osobních vyznání zachráněných pacientů.

Její autor je ovšem lékař – neurochirurg, který se celý život zabýval lidským mozkem.

A až do onoho listopadového rána roku 2008, kdy se v posteli vzbudil s nesnesitelnou bolestí hlavy, zastával materialistické názory, jež popíraly hodnotu všechno, co měl brzy prožít jako svou klíčovou životní transformaci.

Eben Alexander III. onemocněl prudkým zánětem, který jeho mozek zcela vyřadil z provozu. Sedm dní strávil v kómatu, lékaři mu dávali minimální šanci na přežití.

Báli se dokonce, že pacienta napadla nová mutovaná bakterie, jež by mohla rozpoutat nebezpečnou pandemii.

Během kritických chvil, kdy antibiotika nezabírala a mozkové funkce nefungovaly, však Alexander prožíval mystickou výpravu, která trvale proměnila jeho pohled na život.

Zdroj: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life • Autor: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life

Nejprve se propadl do tmy, v níž se po chvíli objevil světelný bod, a on stoupal tunelem k nepopsatelně jasnému světlu, naplňujícímu poutníka pocitem bezpodmínečné lásky a důvěry. Byl uveden do nádherné říše, kde ho provázel anděl. Společně létali na křídlech motýla a anděl jej v jazyce beze slov seznamoval s podstatou bytí.

Čas tu přestal platit, logika se rozpustila v konejšivém světle stejně jako poutníkova identita. Minulost, budoucnost, vše se zrcadlilo v jediné chvíli, stejně jako veškeré vědění světa.

V krajině obývané šťastnými lidmi oblečenými v jednoduchých oděvech se setkal s božstvem jménem Óm a naplno prožil pochopení univerzální pravdy života: Láska je základem všeho.

Když se jeho vědomí začalo vracet zpátky do nemocného těla na jednotce intenzivní péče, lékaři mluvili o zázraku. Eben Alexander III. byl ale zoufalý. Návrat z říše věčného světla do pozemské reality bolel.

Nad vodou ho držel úkol, který tam „nahoře“ dostal – podat zprávu o tom, co se naučil.

Neurochirurg, který ještě před pár týdny nevěřil v Boha a zakládal si na svém přesvědčení, že lidské vědomí není ničím víc než produktem elektrických výbojů mozkových buněk, se zotavoval a vyťukával do počítače první stránky svého budoucího bestselleru – Důkaz nebe.

Když kniha o čtyři roky později vyšla, už název jedné z prvních recenzí od kolegů z oboru mu připomněl, že jeho mise zpátky na planetě Zemi nebude snadná. Jmenovala se Důkaz halucinace.

Bouřící se neurony

Vypovídají zkušenosti, jež část lidí zažije ve stavu klinické smrti, o existenci jiné reality? Jsou důkazem, že vědomí existuje nezávisle na materii mozkové kůry? Většina neurovědců je ke spirituálním přesahům NDE spíše skeptická a snaží se je vysvětlovat v duchu principů pozitivistické vědy coby abnormální aktivitu neuronů v kritické situaci.

Takových teorií existuje několik. Uhrančivé vize může v mozku člověka způsobovat nedostatek kyslíku po zástavě dechu, nebo naopak přebytek oxidu uhličitého. Světlo na konci tunelu bývá někdy přičítáno postupnému ubývání kyslíku ve zrakovém ústrojí, které ztmavuje zorné pole od okrajů.

Uvažuje se také o možném vlivu stresových hormonů nebo halucinogenní sloučeniny DMT, již (normálně v malých dávkách) produkuje mozková šišinka – v přírodě se vyskytuje v některých rostlinných drogách a zážitky jejich uživatelů se někdy NDE podobají.

Známý badatel v oblasti religiózních zážitků Kevin Nelson se zase domnívá, že během klinické smrti nastává jakési překrytí dvou stavů vědomí, které jinak prožíváme odděleně – bdělosti a REM fáze spánku, kdy se nám zdají sny.

Hypotéz přibývá rychleji než důkazů, protože fenomén se prakticky nedá zkoumat v laboratorních podmínkách. Nejčastěji se objevují přirovnání NDE k halucinacím nebo snům, jedna věc je ale výrazně odlišuje.

Na rozdíl od jiných mimořádných stavů vědomí, jejichž obsah se nedá předvídat, mají totiž posmrtné zkušenosti nezvykle ustálenou podobu, chronologii a logiku.

Badatelé identifikovali asi dvanáct obvyklých komponent NDE (kromě známé cesty tunelem jde třeba o rekapitulaci života, vystoupení z těla, vnímání hranice, zpoza níž už není návratu na zem, nebo setkání se zemřelými členy rodiny).

Vědomí cestovatele je vždy velmi jasné a bdělé, paměť na rozdíl od snů dokonale ukládá všechny detaily. Občas navíc silné NDE prožijí nejen lidé ve stavu klinické smrti, ale i během ohrožení života (například pád ze skály, který neskončí smrtelným zraněním) nebo hlubokých depresí, což odporuje teoriím o kyslíkové deprivaci.  

Potkani jdou ke světlu

Zastánci názoru, že NDE jsou víc než jen fantazií umírajícího mozku, se kromě slabin ve zmíněných hypotézách dlouho opírali také o výsledky zobrazovacích metod.

Pokud se totiž podaří zaznamenat dění v lidské lebce v čase klinické smrti (například během plánované operace), křivky přístroje EEG se v řádu sekund po zástavě srdce promění v rovnou čáru. Mozek je podle nich zcela neaktivní, pacient by tedy měl být v úplném bezvědomí.

Právě v tu dobu přitom prochází nejsilnějšími zážitky, což lze interpretovat tak, že jeho vědomí „vystoupilo“ z hmotného těla.

Odpůrci takového pohledu často namítají, že není jisté, zda se NDE opravdu odehrává v době zdánlivé neaktivity mozku – může to být také těsně před klinickou smrtí, nebo naopak záhy po resuscitaci. Čerstvá studie vědců z Michiganské univerzity, publikovaná letos v létě, záhadu ještě prohloubila.

Během pokusu s laboratorními potkany, jejichž mozek byl připojen na elektrické snímače, se u nich nějakou dobu po vyvolané zástavě srdce nečekaně objevila chvilková erupce aktivity neuronů v oblasti spojované s vizuálními vjemy. Zda tohle „poslední hurá“, jak vlnu pojmenoval jeden vědec, skutečně zachytilo cestu hlodavce k božskému světlu, těžko soudit.

Může to tak být, ale i sami autoři experimentu varují před ukvapenými paralelami s lidským mozkem.

Zdroj: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life • Autor: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life

Téma posmrtných zkušeností přitahuje milovníky paranormálních jevů, ostatně také proto o něm část odborných neurologických časopisů ze zásady nepíše.

I střízlivě uvažující člověk však v tomhle fenoménu objeví pár dobře zdokumentovaných jevů, které je těžké vysvětlit.

Například slavný psycholog Carl Gustav Jung prožil NDE při infarktu v roce 1944 a během zážitku cestoval vesmírem, takže viděl naši planetu z odstupu. Dvacet osm let předtím, než vznikla první podobná fotografie, popsal velmi přesně a detailně obraz Země.

Ještě tajemnější je případ slepé ženy Vicky Noratukové, který ve své knize zmiňuje profesor psychologie a výzkumník v oblasti NDE Kenneth Ring. Narodila se předčasně, takže se jí v lebce vůbec nevyvinul zrakový nerv a oční bulva.

Nikdy neviděla světlo ani stín, podle poznatků medicíny taková možnost ani nepřipadala v úvahu.

Při autonehodě v roce 1973 však prožila klinickou smrt, při níž vystoupila z těla, viděla a později popsala místo nehody, lékaře i nemocnici, kam ji převezla záchranka.

Není sama, kdo něco takového absolvoval. Pacienti, kteří zažili klinickou smrt, často vyprávějí, že opustili bezvládné tělo a pozorovali scénu z výšky. Jak vyplývá z dvou dostupných studií na toto téma, více než devadesát procent těch, kdo podobným stavem prošli, popsalo dění a komunikaci pod sebou zcela přesně.

Příliš silný zážitek

„Lidé, kteří zažili NDE, byli mými největšími učiteli. Změnili moje vnímání života a smrti,“ píše ve své dva roky staré knize Consciousness Beyond  Life (Vědomí za životem) nizozemský kardiolog Pim van Lommel.

Autor vůbec nejdůkladnější studie o lidech, kteří mají za sebou stavy blízké smrti (vyšla v lékařském časopise Lancet), dospěl během desítek rozhovorů s nimi k přesvědčení, že vědomí není biologicky podmíněno a dokáže existovat nezávisle.

Lidský mozek Pim van Lommel metaforicky popisuje jako televizní přijímač, který pouze přijímá a zpracovává, nikoli však vytváří „signál“.

Část kolegů mu vyčítá, že svou teorií překročil hranice vědy. Lommel přitom nesahá k náboženským vysvětlením, naopak si vypomáhá kvantovou fyzikou. Jeho závěry jsou ale zajímavé ještě v jednom ohledu. Zkušenosti blízké smrti zcela zásadně mění ty, kdo jimi prošli, a nizozemský kardiolog právě tuhle proměnu zkoumal v osmiletém časovém období.

Zjistil, že takřka všichni účastníci jeho studie se přestali bát smrti a mnoho z nich změnilo svůj žebříček hodnot. Přestali se starat o kariéru a vydělávání peněz, dávali přednost zlepšování svých vztahů, meditacím a rozjímání, pobytu v přírodě.

Zmizela jejich agresivita a neklid, naučili se odpouštět sobě i druhým, více vnímali potřeby svého těla, dokázali víc prožívat emoce. Dramatická změna často přinesla rozpad starých vztahů, výpovědi z práce, chvíle samoty nebo neporozumění.

Ale pokud lidé dokázali svou zkušenost dobře integrovat, cítili se nakonec šťastnější a svobodnější.    

Otázku, zda NDE mají nějaký „smysl“, tak pro Pima van Lommela nezodpověděla neurologie, ale život sám. Stavy NDE jsou natolik silným formativním zážitkem, že ti, kdo je prožili, zkrátka jen těžko přijímají teorie o náhodných halucinacích splašených neuronů.

Sílu těchto zkušeností a jejich dopad na pojetí života si ještě lépe představíme při četbě v úvodu zmiňované knihy Ebena Alexandera III. Budoucí neurochirurg vyrůstal coby adoptované dítě, své původní biologické rodiče poznal až v dospělosti. Tehdy se také dozvěděl, že měl mladší sestru, která už zemřela, aniž by ji kdykoli poznal.

Když o pár let později jeho tělo leželo v kómatu v nemocnici ve Virginii a zdálo se, že zemře, přijela se s ním rozloučit také jeho biologická rodina. Pár měsíců po nečekaném probuzení od ní dostal poštou fotografii oné mrtvé sestry. Rozbalil obálku a zarámovaný snímek si postavil na psací stůl.  Dívka na snímku mu byla důvěrně známá.

Díval se do tváře anděla, který ho nedávno provázel na motýlích cestách.

Klinická smrt mu změnila život

Podívejte se na miminka v okrese

PŘIBYSLAV – „I když jsem byl ve vodě, byl jsem při smyslech. Na dně leželo moje tělo a já cítil, že ho není třeba zachraňovat. Vstoupil jsem do jasného růžovožlutého prostoru a najednou jsem věděl, že jsem doma,“ tak popisuje Jan Boštík z Třebíčska svoje zážitky ze stavu klinické smrti.

Jsem dnes někdo jiný. Jan Boštík je už devatenáct let na vozíku. O svých zážitcích na prahu smrti se nebojí mluvit veřejně. | Foto: DENÍK/Štěpánka Saadouni

Na začátku byl obyčejný nápad sedmnáctiletého studenta, že si půjde o prázdninách zaplavat. Špatně vyměřený skok do vody ho málem stál život. Na besedě v sále přibyslavské radnice bylo napjaté ticho, když Jan popisoval svoje zvláštní zážitky.

„Prožíval jsem absolutní štěstí a nepřál si vrátit se zpátky,“ vzpomíná Jan. Svoje zážitky srovnává s pocity lidí, kteří znají něco podobného. Všichni shodně popisují cestu ke světlu. Úžasný pocit, který je zbavil strachu a setkání s tajemnou bytostí, která člověku někdy nedovolí jít světlem dál, protože není ten správný čas.

Jana Boštíka přivedl zpátky na svět kamarád, který ho ve vodě našel a oživil. Zdraví mu už nezachránil. Jan skončil ve svých sedmnácti letech na vozíku. Postižený je už devatenáct let. Jak říká, klinická smrt mu změnila život. Půl roku prožil v rehabilitačním zařízení, domů se už vrátil jako někdo jiný.

„Zjistil jsem, že jsem citlivější, vnímavější. Začal jsem mít chuť pomáhat těm, kteří mi dřív byli lhostejní. Lidí, kteří tím, co já, prošli, je hodně, ale o svých pocitech nemluví. Bojí se posměchu nebo se stydí,“ vysvětluje Jan.

Dřív se nikdy o náboženství nezajímal, ale po nehodě se stal věřícím a tvrdí, že světlá postava, se kterou se „na onom světě“ setkal, byl stoprocentně Ježíš Kristus. Neobvyklý zážitek ovlivnil zřejmě i jeho výběr povolání. Jan Boštík pracuje v současné době jako pastorační pracovník v zařízení pro seniory.

pomocný stavební dělník, 15 200 Kč sociální pracovník Centra pro duševní zdraví, 25 600 Kč řidič sk.C, dělník ve skladu, 22 000 Kč operátor/ka, 18 500 Kč vedoucí technického oddělení, 40 000 Kč technik automatizované výroby – junior, 17 800 Kč lakýrník kovových výrobků, 20 600 Kč obráběč kovů, horizontkář na horizontální vyvrtávačku W105A, 22 300 Kč + PODAT INZERÁT Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Kodiaq servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované + PRODAT AUTO

ALEX – Setkání světů – rozhovor

ALEX Setkání světů – ROZHOVOR Záhady života 05/2020

V červnu roku 2019 se Dalibor během natáčení dokumentu Vše o životě po životě 2 s Danielem Hrňou, mladým mužem, který v důsledku těžkého průběhu cukrovky oslepl. Jeho celkový zdravotní stav nebyl dobrý.

Da­nielovi v minulosti selhávaly ledviny, což znamenalo, že musel třikrát týdně dojíž­dět na dialýzu. Transplantace ledvin byla jeho jedinou šancí na prodloužení života. Měl štěstí, našel se vhodný dárce.

Zavolali mu během noci, aby se co nejrychleji do­stavil do transplantačního centra. V prů­běhu náročné operace, k níž došlo v roce 2015 v Praze, Daniel prožil něco velmi zvláštního.

O několik let později chtěl režisér Dalibor Stach natočit jeho osob­ní příběh na kameru, aby se Danielovo svědectví stalo součástí připravovaného dokumentu. Jenže člověk míní a život mění, říká se. Tady to nebylo jinak. 

Proč Dalibora Stacha uchvátilo jeho vy­právění natolik, že v posledních měsících upřednostnil vydání a distribuci Danielo­vy knižní tvorby před tou vlastní? Vždyť během natáčecích dnů potkal mnoho zajímavých lidí. V čem byl Daniel Hrňa (43),který v říjnu minulého roku bo­hužel zemřel, tak jedinečný? Danielův příběh měl, jak se ukázalo, úplně jiný osud. A právě teď, když se o něm dozvídá­me, jsme všichni jeho nedílnou součástí. 

Pane režisére, vzpomínáte si na první setká ni s Danielem? 

Byla to naprosto čistá krásná duše, kterou člověk nepotkává často. Já jsem přesvěd­čen, že jsme se potkat měli a setkání na­plánovala sama Prozřetelnost. Možná mi to nebudete věřit, ale já věděl, že někoho takového potkám, jen jsem zatím přesně netušil, koho a kde. Naše první schůzka byla ze začátku hodně úsměvná. Věděl jsem o Danielovi jen to, že astrálně ces­tuje.

Přijeli jsme za ním s kamerou a po­žádali ho, aby nám začal vyprávět o svých vzpomínkách na klinickou smrt. Bylo to zvláštní natáčení, takové, z něhož mí­vají režiséři husí kůži. Náš »svědek« byl prvních pět minut »jako sešněrovaný« a skoro nic nám neřekl. Byl jsem trpělivý a dával mu čas, aby se jeho nervozita roz­plynula, ale pak jsme uslyšeli nepříjemný zvuk sbíječky.

Daniel bydlel v posledním patře panelákového bytu a dělníci se zrovna pustili do práce, aby opravili stře­chu. A protože taková zvuková kulisa je pro natáčení filmu neúnosná, domluvili jsme se, že přijedeme jindy. Začal jsem se s Danielem mimo kameru bavit. Konečně se uvolnil a s úlevou mi řekl: „To jsem rád, že jste nakonec opravdu filmaři.

Manžel­ka mi řekla, že jste možná tipaři na byty. A jak jsem slepý, a ještě k tomu doma sám … “ Začal jsem se hurónsky smát. Došlo mi, proč byl na začátku našeho filmování tak zticha, chtěl mít jistotu, že neuslyší zvuk lepící pásky … Napětí z něj spadlo a začal mi vyprávět.

I když jsem měl toho dne ješ­tě naplánované další natáčení, všechno jsem zrušil a zůstal tam s ním až do veče­ra. Natolik mě zaujal. 

Vyprávějte … 

Po náročné transplantaci ledvin, kdy byl ještě v umělém spánku, měl Daniel o několik dní později zástavu srdce. A tehdy zažil velice zvláštní stav, který bych já přirovnal k tomu, že »pomalu kráčel do Světla«. V té jemně žluté příjemné záři pak ucítil náraz jakoby se s někým sra­zil.

Spatřil malou holku, která se právě zvedala ze země. Nechápal to, a tak se za­čal rozhlížet kolem, jenže ta dívka o něm věděla a volala za ním. „Koho hledáš? Já jsem přece tady!“ Oba si v té chvíli překvapeně uvědomili, že při mluvení ne­používají ústa a hovoří spolu telepaticky.

Pokračovali dál v debatě. 

Jak vypadala a co se o ni Daniel dozvě­děl? 

Bylo jí devět let, jmenovala se Alex. Měla špinavé blond vlasy, žluté tričko, modré kraťasy a v uších malé náušnice. Ptal se jí, odkud přišla. Vyprávěla mu, že žije na Floridě, a právě spadla ze stromu. Hrála si na zahradě, ale strom byl mokrý a uklouzla jí ruka.

Když dopadla, vstala, ale její tělo pořád zůstávalo ležet na zemi. Její mladší bratr všechno viděl a utíkal do domu za maminkou. Chtěla ho zastavit a běžet za ním, ale v ten okamžik se srazila s Danie­lem. Ani jeden nechápal, co se stalo. „Proč je všude takové ticho?“ ptala se ho.

Snažil se dívce vysvětlit, že on je teď právě v Praze a podstupuje transplantaci ledvin. Kde leží Česká republika, nevěděla. Všiml si, že se ta zvláštní mlha kolem nich vytrácí, a když ji na to upozornil, neměla ani tušení, o čem mluví.

Vždyť ona vidí oba celou tu dobu, kdy spolu hovoří, sedět v trávě na své zahradě!

Neuvěřitelné. A jak to bylo dál?

Alex pak uviděla svou maminku, jak ji odváží sanitka, protože se psychicky zhroutila. Běžela za ní. Daniel zůstal stát opodál a spatřil zvláštní, světélkující bytost, z níž vyzařovalo krásné teplo. Telepaticky mu sdělila, je Alexiným průvodcem. Dozvěděl se, že tato bytost má teď Alex hlídat a všemu ji naučit.

Poté průvodce poodstoupil a intenzivní příjemné teplo se najednou vytratilo. Teď Daniel spatřil to, co předtím nezaznamenal. Viděl dívčino bezvládné tělo ležet na zemi, v levém uchu měla zaschlou krev, kterou se mu nedařilo utřít. Když jeho ruka prošla jejím tělem, vyděsil se a od těla poodskočil. Byl v šoku. Alex sama sebe neviděla.

Daniel nechápal, jak je to možné. Tajemná bytost mu telepaticky vysvětlila, že Alex už vidí jiné spektrum vibrací než on. Z toho, co se dělo, pochopil, že průvodce i nadále svým teplem blokuje energii jejího mrtvého těla, nechce, aby ho dívka spatřila. Ještě nebyla připravená.

Bytost mu dále sdělila, že se Alex stane jeho průvodkyní a učitelkou, ale teď na to ještě není vhodný čas. Vše se pak rozmlžilo a Daniel se probudil na nemocničním lůžku.

Vůbec jsem netušila, že člověk, který prožívá klinickou smrt, může potkat někoho, kdo ve stejném okamžiku přišel o život.

Stává se to. Danielův příběh je unikátní v tom, že mnohé z toho, co s dívkou později zažíval a co se od ní učil, sepsal do knihy Alex, setkání světů. Když na to pohlížím zpětně a s velkou pokorou, dochází mi, že už byli oba téměř na druhém břehu. Alex už po smrti byla, jemu ještě několik měsíců života zbývalo. Vrátili ho jen z jednoho důvodu, a tím bylo napsání této jedinečné knihy.

Jak Daniel to, co právě prožil na operačním sále, přijal?

Když v nemocnici po mnoha dnech znovu nabyl vědomí, neměl ani tušení, co se s ním stalo. Přestože o svém nezapomenutelném prožitku před lékaři opatrně hovořil, nevěřili mu. Nikdo mu ani neřekl, že ho tři minuty resuscitovali.

Po návratu z nemocnice se Daniel každý večer věnoval různým dechovým a relaxačním cvičením, která mu pomáhala navodit lucidní sny a umožňovala astrálně cestovat. Pak přišel další zlom. Dva roky po transplantaci Dan navštívil lékaře, který ho tenkrát operoval, a znovu se spolu bavili o jeho prožitku.

Daniel byl hodně překvapený, když mu tentokrát dal jeho lékař za pravdu. Řekl mu, že si dal tu práci a všechno si ověřil přímo na Floridě. Zjistil, že v ten den, v němž Daniel bojoval o život, se skutečně zabila devítiletá dívka pádem ze stromu.

Poprvé si důkladně přečetl lékařskou zprávu, v níž se psalo o jeho pooperační srdeční zástavě a následné resuscitaci. Byl v šoku, ale rád. Hodně se mu ulevilo, protože mu všechno, co prožíval při svém astrálním cestování, konečně začalo dávat smysl.

S nápadem, aby vydal o svých prožitcích knihu, jste za nim přišel vy?

Dan si do svého mobilu psal poznámky o svých astrálních výpravách do jiných světů. Přestože byl slepý, s technikou to uměl dokonale. To, co si zaznamenal, mi nechal předčítat automatickým hlasem. Zaposlouchal jsem se do těch slov a najednou se zarazil.

Věděl jsem s jistotou, že právě teď došlo k tomu zvláštnímu osudovému setkání, na které jsem už dlouho čekal. Věděl jsem, co teď Danielovi musím říci. „Danieli, ty jsi měl tehdy zemřít, ale oni tě poslali zpět s jedním jediným úkolem. Máš o tom, cos prožil, napsat knížku a já ti mám pomoci s vydáním.“ Namítl, že není spisovatel, ale nakonec souhlasil.

Zhostil se toho nelehkého úkolu skvěle. Za pouhé dva měsíce po našem prvním setkání, tedy v srpnu 2019, už měl hotovou první polovinu knihy. Já během léta dělal dotáčky svého filmu DIMENZE, ale někdy na konci září jsem měl hotovo a dostal po dlouhé době chuť si něco dobrého přečíst.

Dan mi toho dne přeposlal dvě předposlední kapitoly knihy jako ochutnávku. Po přečtení mi vytryskly slzy a hned jsem mu odepsal, že za ním do 13. října musím přijet.

Proč zrovna do té doby?

Šlo o datum, které mi svítilo v hlavě. To jsem ještě ani nevěděl, že bude mít v ten den narozeniny. Měl jsem zkrátka neodbytný pocit, že musím spěchat. Když jsem se na ten hlodavý hlásek ve mně ještě více soustředil, raději jsem mu zavolal, že přijedu ještě dřív.

Vy sám jste dvakrát prožil klinickou smrt a občasné vhledy do budoucnosti míváte často. Proč jste nabyl přesvědčeni, že vaše setkání už nemůžete dál odkládat?

Navnímal jsem si okamžik vydávání a křtu Danielovy knihy, ale divné bylo, že jsem ho v té vizi nikde fyzicky neviděl. Duchovně tam s námi sice byl, ale jeho tělesná schránka přítomna nebyla. To mohlo znamenat jen jedno. Že už nemá moc času.

Vy jste věděl, že zemře?

Možná vás to překvapí, ale ano, a nebyl jsem sám. On si toho byl vědom úplně stejně. Přijel jsem za ním i se svou ženou Radkou ve čtvrtek 3. října 2019. Bavili jsme se spolu nejen o knize, ale také o jejím pozdějším zpracování do audioknihy a filmu.

Měl jediné přání, aby jeho příběh lidem, kteří prodělali klinickou smrt, co nejvíc pomohl. Když jsem se s ním tenkrát loučil, tak jsem věděl s jistotou, že už ho neuvidím. Přesto jsem doufal, že se mýlím. Následující den mi Daniel poslal celé znění knihy a hned příští pondělí zemřel.

Nedožil se ani svých 44. narozenin.

Na co se mohou čtenáři, kteří si jeho knihu koupi, těšit?

Ve své knize například detailně popisuje to, jak a proč se lidská duše vrací zpátky na zem. Pochopil jsem, že Daniel, stejně jako jeho průvodkyně Alex, přestoupili po svém skonu do vyšší dimenze. Podle mě už se ani jeden nemusí vracet na Zemi v novém vtělení, protože dosáhli stavu, jemuž hinduisté říkají samsára.

Dosáhli vymanění z věčného koloběhu nových a nových životů. Musím však prozradit, že i po své smrti mě Daniel dokázal hezky překvapit. Víte, když člověk doopravdy věří, nemá ani důvod příliš truchlit, pokud mu odejde někdo blízký. A on pro mě blízký byl. Prostě skutečný bratr.

Daniel mi vyprávěl, že se s Alex nejčastěji spojuje ve 2.07 hodin ráno. V to pondělí, kdy zemřel, mi přesně v tento čas naskočila na mobilu aktualizace. Telefon zapípal, rozsvítil se a mě to probudilo. Podíval jsem se směrem ke dveřím a v nich stál Daniel s Alex. Oba celí zářili.

Dívka mi řekla: „O nic víc, než o tu knihu se nestarej. Ostatní pochopíš.“ Dostal jsem nápovědy, které mi v uších zní doteď. Abych mohl splnit jejich poslední přání, musel jsem všechny své právě probíhající projekty pozastavit a všechno podřídit jen vydání této knihy, která je podle mě velice důležitá.

Momentálně ji překládáme i do angličtiny a do ruštiny. U svých vlastních knih mě to nikdy nenapadlo.

Vraťme se k Danielově příběhu. Co se s ním dělo poté, co se vrátil z nemocnice?

Jak už jsem řekl, začal každý večer aktivně provádět různá meditační cvičení. Odpojoval se od svého fyzického těla a napojoval se do astrálního světa, kde se setkával s Alex. Prožíval s ní různá dobrodružství, například spolu navštívili peklo.

Pro něj už byly tyto astrální výlety reálné mnohem víc než život, který měl na Zemi. Cítil se svobodný. Myslím, že úplná ztráta zraku mu v jeho schopnosti astrálně cestovat paradoxně velmi pomohla.

Neměl k dispozici vjemy, které by ho od cvičení rozptylovaly.

Přestože byl slepý, tak v astrálním světě viděl všechno dokonale?

Samozřejmě. Ale nejen v astrálním světě, který navštěvoval každý večer, když jeho nehmotná část opustila fyzické tělo. Časem už byl ve svém vnímání tak vytrénovaný, že cítil energii předmětů. Dám vám příklad.

Například byste v místnosti, kde právě je, v noci tiše postavili na stůl sklenici vody a on by to ráno po probuzení zaregistroval. Cítil by na stole tu vibraci, která tam předtím nebyla.

V jeho mysli by se přetvořila do nějaké barvy a on by poznal rozdíl.

V čem vám Daniel změnil život?

On sám mi toho za ty necelé čtyři měsíce, co jsme se znali, dal hodně. Přestože nám byl vyměřen jen krátký čas, našel jsem v něm milovaného přítele. Naučil mne toho hodně, i když si to možná neuvědomoval.

Jeho laskavé a krásné vyprávění o životě po smrti mi připomnělo, jak zbytečné jsou veškeré spory a nepříjemnosti, které tady lidé na Zemi silně emočně prožívají. Díky němu jsem se povznesl i nad dlouholetý spor s jedním producentem, s nímž jsem se chtěl soudit.

Daniel byl první člověk na světě, kterému jsem se mohl svěřit i s tím, co jsem ještě nikomu neřekl. Mluvím o některých prožitcích ze své pětiminutové zástavy srdce a duchovních důsledcích, které mi to přineslo.

Bavili jsme se spolu zcela otevřeně o všem, i o tom, o čem ani na svých přednáškách raději nemluvím, protože by mi posluchači nejspíš nerozuměli.

Chápu. Jsou věci, které si člověk nechává pro sebe, protože jsou tak zvláštní, že je nemusí každý přijmout. Vraťme se tedy k jeho příběhu. Řekl jste, že se Daniel začal s Alex pravidelně setkávat. Co bylo dál?

Učili se od sebe navzájem. Ona mu předávala zkušenosti, které mohl využít při putování astrálními sférami, on jí byl oporou v tom lidském rozměru.