Proč vlastně nadáváme na mládež?

Kdo má přímo v popisu práce pracovat s lidmi, starat se o ně, rozvíjet je, tak velmi pravděpodobně někde slyšel či četl o Generacích XYZ. Možná i jiných, například Generaci Husákových dětí či Generaci Alfa. Pojďme se na toto téma podívat. O co vlastně jde? Řekněme na úvod, že platí heslo klasika: „Věk není zásluha!“.

Co s výkřiky paní sousedky: „Ti současní mladí jsou jak urvaní z řetězu! To je dnes mládež!“ Jenže starší generace, jak je patrno nejen z literatury, má tendenci nadávat vždycky na tu mladší, o čem svědčí literární důkazy staré 3500 let.

Jsme stejní a přesto se lišíme. Jak to?

V roce 2019 můžeme v práci potkat lidi, kterým je 63 i 18 let. Je mezi nimi rozdíl 45 let. Patří do různých generací. To není nic překvapivého. Největšího rozdílu mezi generacemi si na první pohled ihned všimneme.

První, ve fyzickém vzhledu, provozované módě, v množství životní energie, kterou mají mladší generace z podstaty druhu větší, a množství zkušeností, které má vzhledem k odpracovaným rokům větší starší generace.

Jenže oni lidé jsou stejní. V biologické podstatě jsou naprosto totožní, ať mají v občance datum narození 1956 či 2001.

Naše biologická podstata se nemění a nezměnila už hezkou řádku generací. Pořád jsme homo sapiens sapiens. Mezi člověkem v roce 1919 a člověkem v roce 2019 zeje prostor 100 let. Na biologické úrovni beze změny.

Co nás tedy činí odlišné? Ano, je to tak! Bingo! Doba, ve které jsme byli mladí, a ve které jsme vyrůstali! To nás odlišuje. Hudba, tanec, filmy, sporty, móda, životní styl, idee, technologie…kdo by jako mladý nechtěl být IN! Anebo „Friculín“ (free, coll, in).

Když si k tomu přidáme přirozenou potřebu mladých se vymezit vůči světu svých dospělých rodičů a hormonální činností živenou sebe zahleděnost, kterou prochází každý mladý jedinec druhu homo sapiens sapiens, tak tu máme zdroje vymezování, konfliktů a neporozumění. Proč vlastně nadáváme na mládež? Trochu odbornosti. Lidský mozek se rozvíjí v interakci se svým okolním prostředím. Mozek není geneticky naprogramován. Nejbližší prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, ve skutečnosti ovlivňuje vývoj mozku. Vše, co ve světě existuje, když se narodíte, je normální a je to přirozená součást světa. Vše, co je vynalezeno mezi vaším 15. a 35. rokem je nové, skvělé, revoluční a patrně to bude součástí vaší práce. Vše, co je vynalezeno potom, kdy vám je 35 let, je divné, proti přirozenosti! Odborně tomu říkáme, že jsme si vytvořili životní styl a životní způsob. Tento životní styl a způsob se dá objektivně sledovat skrze data. Dnes je můžete sledovat každý. Jak? Informace najdete například u Českého statistického úřadu, kde například namátkou zjistíte, že:

 Do 29 let věku převládají v populaci ČR lidé, kteří ještě nevstoupili do manželství.“ (Generaci X ani Y se nechce do manželství), že: „Piráty volí nejvíce mladých mezi 18 – 29 rokem života“, že: „Do věku 34 let včetně mají ženy vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných osob než muži.

“, přičemž prokazatelně berou o 5 tisíc Kč menší platy než jejich mužští kolegové.“ Aha! A pak se také dozvíte, že: „Ve vlastním výzkumu pracuje 3x více mužů než žen ve věku 25 – 34 let.

(takže sice studuje na VŠ více žen, ale vědecký výzkum je nepřitahuje), a že: „Dnešní maminky mají 1,5 dítěte na rodičku“ (tedy jedna žena = 1 dítě a každá druhá žena = 2 děti), nebo že: Současná nejmladší Generace Alfa se pravděpodobně bude dožívat 78 – 85 let, ale půjde do důchodu v 72, takže si někteří z nich důchodu moc neužijí. Bude se prodlužovat život člověka, současně s tím délka pobytu v práci. Současná důchodová generace, Generace Baby Boom odchází do důchodu v 63 letech a dožívá se okolo 70 – 78 let,“ atd. (2018)

A takových informací můžeme najít mnoho. V různých článcích objevíme různá dělení generací.

S různými poznámkami o tom, která generace sleduje více televizi, jak je která generace chytlavá na typy reklam, kdo si s generací více objednává a nakupuje přes internet, kdo pije více Coca-Coly, kdo je orientovaný na zdravou výživu, kdo je více pro ochranu přírody, kdo více utrácí a kdo neutrácí vůbec. Tato sdělení jsou někdy zajímavá a někdy dost zavádějící.

Co ovšem začíná být zřejmé. Podle dokumentu Světového ekonomického fóra z ledna 2016 pod názvem: Budoucnost profesí a dovedností, se popisuje kromě jiného, že hnací silou současných změn celého průmyslu jsou v tuto chvíli tyto skutečnosti:

  • měnící se charakter práce a pružná práce 44 %,
  • spotřebitelská etika, otázka soukromí 16 %,
  • dlouhověkost, stárnoucí společnost 14 %,
  • mladí (demografie) lidé na rozvíjejících se trzích 13 %,
  • hospodářská síla žen a jejich aspirace 12 %,
  • mobilní internet a cloud technologie 34 %,
  • procesní výkon, Big data 26 %,
  • nové dodávky energie a technologie 22 %,
  • internet věcí 14 %,
  • sdílená ekonomika, Crowdsourcing (způsob dělby práce) 12 %, atd.

Z výše uvedeného a citovaného materiálu vyplývá, že Generace XYZ mají v tuto chvíli společnou výzvu a tou je změnit svět. Jak? K čemu?

Změnit svět práce. Změnit fungování společnosti. Měly by pracovat s přidanou hodnotou duševní práce. Dělat chytré věci chytře. Využít nových technologií, starých zkušeností, mladické dravosti a energie, životního nadhledu.

Jak se to udělá? Jak to vyřeší? Jak si s tím poradí? Každý zvlášť? Po svém? Jestli pro řešení bude využívat více technologických novinek či více systémové myšlení v pojetí „zdravého selského rozumu“, anebo kombinaci obou je, celkem jedno.

 Jisté je, že tyto generace v jejich produktivním věku čekají velké výzvy současnosti a blízké budoucnosti, se kterými si budou muset poradit, anebo ne…

Nové technologie, hyperkonkurence, změna klimatu, migrace, bezpečnostní hrozby, stárnutí obyvatelstva, vzestup populismu, úbytek vodních rezerv a další. Je toho hodně, co je potřeba řešit. Problémy nevznikly skokově, najednou. Zárodky problémů vznikaly mnoho let. V době aktivního produktivního života předchozích generací. Jak pomoci tomu, aby problémy doby byly vyřešeny?

Agrese není zlá

Pro příklad bilance dnešního dne: Syn útočil na svou starší sestru. Ta pro změnu zase nadávala mně. A naše nejmladší před chvílí praštila a kousla brášku.

Obecně vzato je agresivní chování dětí většinou okamžité a přímočaré: naštvané dítě nás bouchne, kopne do hračky, mrští tím, co má zrovna v ruce. Jindy ale nemusí být souvislosti tak zjevné. Frustrované dítě po nás třeba stále něco chce a svými požadavky nás doslova dusí.

  • Chce podat kalíšek vody – ne tenhle, tamten! – ale ten je taky špatně.
  • Vyžaduje, abychom se na ně pořád dívali, jinak začne křičet.
  • Neustále se nás na něco ptá a odpovědi přitom vlastně ani neposlouchá…

Na místě je ptát se, co se to vlastně děje a proč asi. Děti samy to často nevědí, zejména jde‑li o vnitřní příčiny. Cítí se nepříjemně, ale neuvědomují si hlad a únavu. Mají spíše tendenci hledat příčinu nepříjemného pocitu ve vnějším světě. A tak vyhledávají spory se sourozenci nebo oponují rodičům, vztekají se, že chtějí (nebo naopak nechtějí) něco dělat.

Když je dítě agresivní

Pro některé rodiče je nepřípustná jakákoli agrese a učí své děti:

  • „Nikdy nesmíš nikoho bouchnout.“
  • „Neber nikomu nic násilím.“
  • „Civilizovaní lidé řeší spory vždy domluvou.“

Jenže co když na naše dítě někdo jiný útočí? Dítě by mělo být schopné přiměřené sebeobrany a agrese je zde přirozenou součástí, pomocníkem.

Kdy bliká červená

Agresivní chování je u dětí běžné a normální. Některé jeho podoby by nás ovšem měly znepokojit.

Budete mít zájem:  Posunutý Krční Obratel Příznaky?

Například pokud se dítě chová krutě: se zjevným potěšením a opakovaně tahá kočku za ocas či buší do mladšího sourozence bez známky lítosti nebo pocitu viny.

V takových případech je vhodné se hlouběji zamyslet, navštívit dětského psychologa.

Agresivní chování nám pomáhá ve vymezení a hájení našeho životního prostoru a má tak v našich životech svůj smysl a místo. V určitých případech jde o nejlepší způsob obrany například vůči šikaně.

Potlačený vztek navíc v dítěti zůstává, městná se a může časem „bouchnout“ – projeví se násilným činem velké intenzity. Nebo se přetaví v agresivní chování, jež je méně zřetelné, ale chronické. A další děti přestanou útočit na své okolí, ale objeví se u nich nějaký sebepoškozující zlozvyk. Potlačováním veškeré agrese tak dětem prokazujeme medvědí službu.

Na druhou stranu není možné pouštět svou agresi nezřízeně. Je třeba děti naučit s agresí pracovat. V předškolním věku by dítě mělo být již schopné svou agresi zbrzdit, přesměrovat. Tomu je učíme zejména vlastním příkladem – dítě velmi citlivě vnímá, jak se sami chováme, když pociťujeme vztek.

Dále pak učíme děti uvědomovat si vlastní pocity, pojmenovat je a přemýšlet o nich. A můžeme si dovolit i drobné rady a instrukce:

  • „Když cítíš vztek, klidně bouchni do matrace. Nemůžeš ale bouchat do lidí.“
  • „Nechci po tobě, abys měl svou sestru rád, nebo aby sis s ní hrál, nesmíš jí ale ubližovat.“
  • „Jestli cítíš, že bys mohl někoho bouchnout, raději se obrať na podpatku a na chvilku odejdi.“

Na každý vztek je jiný recept

Práce s dětskou agresí záleží i na tom, kde a proč pramení. Uvedu tři příklady.

Agrese z přetažení – uvědomit si, zklidnit

Tříletý syn útočí na svou starší sestru. Nejdřív ji nechtěl pustit do pokoje. Teď jí bere kočárek, chce si s ním hrát sám. Dcera ustupuje, jen panenku si z něj chce vzít. Syn útočí dál, vyžaduje, aby nechala „panenu v kočáru“. Dcera utíká, on ji čapne za vlasy, ona ječí.

To už je na mě moc, jdu tam, chytám syna za ruce. Snažím se mu hledět do očí, ale nechce mě vidět, snaží se vykroutit. Držím ho. „Horymíre, to nemůžeš! Co se děje?“ Syn ječí. Zklidňuju ho a přemýšlím. Pravděpodobně je prostě přetažený: v noci špatně spal, brzy jsme vstávali a měli honičku až do odpoledne. Možná má i hlad.

Nechávám ho vyvztekat a chvíli odpočinout u sebe v náručí. Žádné pevné objetí, prostě jen čekám, až ho přejde vztek, aby nebil sestru. Tentokrát se dokonce podařilo, že si uvědomil jednu z prvotních příčin: „Maminko, já už chci večeři.“

Děti, obzvláště chlapci, milují hravé potyčky. Boxování, honičky, polštářové bitvy, zápas. Je príma, když si to dokážeme společně užít.

Hravé útoky – pojď se prát

Nazítří syn na svou sestru zase útočí. Tentokrát si chce prostě hrát. Jenže Doubravka je unavená, na rozdíl od brášky byla hned ráno plavat a pak ve školce. Frustrovaný syn stupňuje svou snahu a setkává se se stále rozmrzelejší reakcí. „Hory, pojď, budem se prát spolu. Boxuj!“ navrhuju a syn nadšeně zavýskne.

Děti, obzvláště chlapci, milují hravé potyčky. Boxování, honičky, polštářové bitvy, zápas. Je príma, když si to dokážeme společně užít. Jen ve skutečném fyzickém kontaktu dítě pozná, jakou sílu může použít, aby to druhého nebolelo. Učí se přijatelným způsobem vybít napětí, agresi, a navíc rozvíjí svou obratnost, učí se padat, vyhrávat i prohrávat.

Hra i fyzická aktivita způsobují vyplavování endorfinů. Hravé potyčky jsou fyzickou aktivitou a hrou zároveň, a náladu zvedají obzvlášť účinně.

V pozadí smutek – prožít a pomoci

Pětiletá dcera mi nadává, jsem prý hnusná mamina. Zjišťuju, proč. „Ty si mi nekoupila tu stejnou Lociku, tu s měňavejma vlasama, jako má Eliška!“ Aha, už chápu. Eliška měla dnes přijít na návštěvu, ale nepřijde, její maminka volala, že má horečku a zůstanou doma.

„Ty ses těšila na Elišku, viď?“ říkám. „Jo! Už je to podruhý, co měla přijít a ta její máma to zrušila!“ Mluvíme o tom a dceřino naštvání se přetavuje ve smutek. Nechávám ji vypovídat. Když přechází do pláče, beru ji do náruče. Pak vymýšlíme náhradní program. Slzičky střídá úsměv a nadšení. Ano, konečně polepíme krabice tou krásnou tapetou s motýlkama!

A co naše emoce?

Někteří dospělí potlačují nejen agresi, ale i negativní emoce jako je vztek či smutek.

Dětem je zakazují, trestají je za ně, nebo se prostě snaží dítě od nepříjemné emoce odvést změnou pozornosti či nějakým okamžitým pozitivním stimulem: „Leonko, neplakej, na, tady máš bonbónek.

“ Občas to může být na místě, většinou však takováto reakce dospělého dítěti brání uvědomovat si skutečné pocity a adekvátně s nimi pracovat.

Emoce jako je vztek či smutek není příjemné snášet. Je to však důležité. Děti je potřebují určitou dobu cítit, prožít.

A k tomu potřebují vnímat, že my dospělí se jejich negativních emocí nebojíme, že je i s nimi přijímáme: Neutíkáme od nich, když jsou smutné a máme je rádi, i když prožívají vztek nebo nenávist.

Jen když děti toto cítí, mohou si dovolit své emoce přiznat a prožít. A to jim umožní se od nich posléze bez následků oprostit.

Kdybych dceru nenechala prožít vztek a smutek z toho, že její kamarádka nepřijde, a nabídla jí náhradní činnost hned, pravděpodobně by mi vztekle odsekla: „Nechci lepit ty hnusný krabice! Lep si je sama. Já si chci hrát s Eliškou!“ Těžko bychom pak strávily pěkné odpoledne naplněné radostí ze společné činnosti.

Úvaha: Ach, ta dnešní mládež! (3)

Ach, ta dnešní mládež! Tahle věta mi zní v uších skoro na každém rohu. A dle mého názoru se pronáší snad již od té doby, co lidé dokáží komunikovati slovy. Mládež je totiž rok od roku horší, prý. Ale z jakého důvodu se vždycky nadává na mládež? Jaká dnešní mládež doopravdy je?

Dle mého názoru se všichni v dětství chovali stejně, nebo alespoň podobně. Většina mládeže si jen chce a chtěla užít co nejvíce zábavy, přičemž jí bylo jedno, zda poruší nějaké to pravidlo. Jen ta dnešní mládež má na to úplně jiné prostředky, takové novější, modernější. Celá tato generace je jiná.

Podle mého mínění je to všechno o výchově. Dnešní mládež se zdá být nevychovaná, většinou nezdraví dospělé, nechová se vzorně ani striktně podle pravidel slušného chování. A v čem je ten problém? Jistěže v rodičích nebo jiných opatrovnících těchto dětí.

Je pravdou, že dřívější generace mívaly větší respekt ke starším a nadřízeným. Děti a mladiství plno věcí odkoukávají od rodičů, proto děti ve školce mluví sprostě, proto žáčci první třídy kouří, proto od raného věku pijí alkohol, protože to všechno viděli u svého vzoru.

A když už ten vzor nenašli v rodině, mohli hodně věcí odkoukat třeba z televize – dítě chce prostě dělat přesně to, co dělá jeho oblíbený hrdina.

Celá tato doba je jiná než před deseti, dvaceti či čtyřiceti lety, proto je samozřejmé, že musí být jiná i dnešní mládež. V čem je ale dnešní mládež vlastně tak hrozná? Dobře, neužívají si dostatečně života, protože věčně sedí doma u počítačů, tabletů a telefonů, hrají hry a komunikují s přáteli přes sociální sítě.

Ale to je přeci jen jejich problém, ne? Proč se jim do toho všichni pletou? Vídám i dnešní mládež častokrát venku hrát fotbal či jinou míčovou hru, jezdit na kole, bruslích, v zimě sáňkovat, lyžovat nebo prohánět se na snowboardu. Ale i když mládež vyjde ven, stále se potýká s různými urážkami a narážkami od starších spoluobčanů.

Mnohokrát jsem si nechávala vyprávět od rodičů, co dělali v mládežnickém věku. Odpalovali petardy, hráli si na popelnicích, chodili po kolejích, jezdili na kolech bez přileb, za nich to bylo úplně normální! Když já jsem se o tyto věci pokoušela v dnešní době, bylo mi vyhrožováno přivoláním policie nebo rovnou udělena pokuta.

Proč? Jenom protože je jiná doba?

Budete mít zájem:  Pokožka kolem očí – jak se o ni starat?

Ano, mnoho mladých lidí kouří, bere drogy, pije alkohol, vyžívá se v sexu na různých místech. Chová se hrubě, agresivně, nevychovaně, ničí veřejný majetek, odhazuje odpadky. Ale nejsou to všichni. Je to jenom pár partiček.

Bohužel jsou nepřehlédnutelní. Všichni si pak myslí, že se veškerá mládež chová právě takto. A proto tvrdím, že i úplně normální, vychované děti to mají těžké, protože je všichni srovnávají s těmi nevychovanými jedinci.

Zdroj: Zuzitell, 31.12.2015

Je dnešní mládež zkažená?

Je bezesporným faktem, že společnost je dynamickým fenoménem, který se vyvíjí a mění. Její vývoj je určován nejenom vnějšími popudy, jako jsou politickoekonomická situace, jedinečné historické skutečnosti (světová válka, přistání na měsíci, 11. září apod.

), technologická vyspělost, globalizace či třeba multikulturalismus, ale i vnitřním koloběhem generací, které se u pomyslného kormidla společnosti střídají a udávají tak její směr.

Zatímco staré generace kormidlo postupně opouštějí, předávají ho generacím mladším a postupně umírají, rodí se generace nové, které se ke kormidlu teprve blíží. Koloběh života, chcete-li.

Generace, souhrnné označení pro většinovou skupinu obyvatel přibližně stejného věku, která má vlivem doby, ve které vyrůstala, podobné ideály, názory, způsob uvažovaní, subkulturu i životní styl, je základním atributem společnosti, neb se vždycky dostane alespoň na nějaký čas ke kormidlu a tak nejenom udává chod společnosti, ale podílí se i na výchově generace nové. Díky všem těmhle aspektům je každá generace svým způsobem originální, často vzdorovitě neguje generaci předešlé a především hegelovskou dialektikou posouvá společnost vpřed.

A jak je na tom vlastně dnešní generace? Je opravdu tak zkažená, jak slýcháváme? Nedokáže se osamostatnit, je rozmazlená a zhýčkaná? Je nejmladší generace odsouzena žít v zvrácené době plné technologií a genderové vyváženosti?

Pokud Vás zajímá aktuální generace a odpovědi na otázky, které jsem vyslovil v úvodu a zároveň si nechcete z jakýchkoli důvodů pročítat o vývoji společnosti a předešlých generacích, přeskočte rovnou ke kapitole „Jaká tedy je dnešní generace?“.

Vývoj společnosti

Společnost se někam posouvá. Vyvíjí se. A většinou jsou to právě generace, které ji táhnou. V minulosti tomu nebylo jinak.

Generační teorií se zabývali autoři William Strauss a Neil Howe, kteří ve své knize Generations, The History of America’s Future, 1584 to 2069 sepsali kromě popisu všech západních generací od 16. století po přítomnost i výměnu generací, kterou jsem výše symbolicky přirovnal k střídání kormidla společnosti.

Tenhle proces se dle nich skládá ze čtyř fází. 1. Fáze se týká nejmladší generace (0-21 let) jejíž centrální rolí je závislost. 2 Fáze dospělé generace (22-43) oplývá centrální rolí aktivitou, začíná se tedy již pomalu chytat kormidla. 3.

Fáze středního věku (44-65) má za centrální roli vedení – udává směr a 4. Fáze se týká generace nejstarší (66-87), jejíž centrální rolí je kontrola.

Když jsem zmínil, že generace nová často neguje generaci předešlou, měl jsem na mysli především jednotící charakteristický rys generace, který bývá v rozporu s rysem předchozího pokolení.

Ten Strauss a Howe, ve své novější knize The Fourth Turning, nazvali archetypem, jejž rozdělili na 4 základní typy, kterými se dá definovat každá generace. Jsou to archetypy „Prophet“, „Nomad“, „Hero“, „Artist“.

Tyhle generace se pravidelně střídají a dá se říci, že jeden generační rys plodí generační rys další.

Každý tento archetyp je odlišný, a pokud umíte alespoň trochu anglicky, můžete si na této stránce přečíst, jak se která generace projevuje v dětství, v mladé dospělosti i stáří a jaké jsou její důležité klady a zápory. Případně také, jaký archetyp vládne Vaší generaci.

Archetyp generace však není jediným determinantem jejich vlastností. V téže knize také rozepsali 4 cykly opakující se každých 22 let. Jsou to cykly „High“, „Awakening“, „Unraveling“, „Crisis“.

Pro generaci je důležité, v jakém cyklu zrovna vyrůstá. Každý cyklus se taktéž odlišuje od cyklu předešlého a většinou se jedná o míru soudržnosti, institucionalizace, kolektivismu a individualismu.

(Stejně jako při předchozím odkazu i tady si můžete přečíst charakteristiky těchto cyklů – více info zde.)

Dřívější generace

Ještě před tím, než využijeme nově nabyté vědomosti k popisu a pochopení nejnovějších generací, zabrouzdáme do historie a podíváme se na několik málo generací, které se nás ještě stále nějak týkají.

Je nezbytné si uvědomit, že následující dělení generací neplatí pro celý svět – týká se jen toho západního, a proto tento popis v mnohém nesedí na naši českou společnost.

V podstatě až vlivem globalizace rozšířené po pádu železné opony se generace zesynchronizovaly. Těmi generacemi tedy jsou:

Ztracená generace, je generace, která se narodila v rozmezí 1883-1900, zažila 1. Světovou válkou i prohibici. Obě tyto skutečnosti ji nesmírným způsobem ovlivnily.

Pojem proslavil Erns Hemingway ve své novele Fiesta (i slunce vychází). Dle výše zmíněné teorie lze považovat za nejslavnější členy těchto ročníků Harryho Trumana a Dorothu Parker.

Byla to generace typu Nomad a vyrůstala v cyklu Awaking.

G. I. generace. Taktéž známá pod pojmem „The Greatest generation“ označuje ročníky 1901-1924. Do této generace patří veteráni bojující v druhé světové válce.

Kromě neuvěřitelných ztrát způsobené druhou světovou válkou musela tato generace vyrůstat v době Velké hospodářské krize. Slavní reprezentanti byli John Kennedy a Katharine Hepburn.

Generací vládl archetyp Hero a vyrůstala v cyklu Unraveling.

Tichá generace označuje ročníky mezi lety 1925-1942 a jsou to lidé, kteří se narodili mezi válkami a zažili válku Korejskou i Vietnamskou. Jsou to lidé loajální a konzervativní, co většinou mají jednu manželku i jednu práci po celý život.

Přezdívá se jim také Lucky Few generace, neboť se narodili do relativně šťastné a stabilní doby. A od toho se také odvíjel jejich životný styl. Nebylo potřeba rebelství, nýbrž jistot, materiálního bohatství a kariéry. Je to první z výše zmíněných generací, kterou již není vzácnost potkat.

Mezi slavné členy lze zařadit Martina Luthera Kinga a Sandru Day O’Connor. Generace je typu Artist a vyrůstala v cyklu Crisis.

Generace Baby boomers (1943-1960) označuje ročníky narozené v době největšího rozkvětu USA a je to generace, která je často spojována se vznikem subkultury Hippies. Je to generace, která se nás všech už nějak dotýká. Zde můžeme spatřovat onu negaci zmíněnou výše.

Generace narozená v blahobytu generace předchozí se ho zřekla, odmítla materialismus a jistoty. Rozhodla se pátrat po syrovém kolektivismu, spiritualismu a smyslu života. Ačkoliv se později zmírnili a svou revoltu nechali daleko za sebou, nebýt ní, sexuální i feministická revoluce by přišla možná  o dost později. Mezi slavné představitele této generace patří George W.

Bush a Hillary Clinton. Archetyp této generace je Prophet a vyrůstala v cyklu High.

Generace X (1961-1981). Neboli Baby busters či postboomers. Tato generace vyrůstala velmi často v rozpadlých rodinách. Stala se tahounem popkultury a je proto také často označována jako MTV generace.

Televize, to je jednotící charakter celé generace. U televize si člověk odpočine a nabere sílu do dalšího pracovního dne. Poznáváte zde někoho ze svého okolí? Slavní členové této generace jsou Barack Obama a Sarah Palin.

Budete mít zájem:  Léčba Akné Po 40?

Je to generace typu Nomad a vyrůstala v cyklu Awaking.

Generace Y, neboli také generace Milénia (1982-2004, dle jiných končí tato generace už v 1995) je generace, která pomohla přeměnit popkulturu v cyberpunk. Zažili a přímo se podíleli na největším rozmachu virtuality a internetu.

Bývají to děti Baby Boomers a na rozdíl od předchozí generace X se generace Y snaží využít všechny možnosti, které jim svět nabízí – nikoliv však za cenu osobního života. Kariéra pro ně tedy není tolik důležitá a rodina přichází v úvaze až okolo třicátého roku. Je to zároveň první generace, která se dá vlivem globalizace aplikovat i na naše území.

Více informací o ní v následující kapitole. Mezi slavné představitele patří Mark Zuckenberg a Anne Hathaway. Je to generace archetypu Hero a vyrůstala v cyklu Unraveling.

Generace Z, neboli Homeland generace (1995/2005 – dodnes) je generace, která se teprve rodí a vyrůstá.

Je to první generace, která se narodila do doby, ve které je všudydostupný internet a virtuální realita samozřejmostí – proto je také tato generace globálně propojená díky sociálním sítím a jiným komunikačním prostředkům. Tato generace vyrůstá v době Světové finanční krize, po éře studené války a pádu komunismu.

Jejich rodiče – Generace X – jsou často rozvedení a mívají jednoho nebo žádného sourozence. Slavné členy této generace si Strauss a Howe ještě netroufli jmenovat. Archetypálně to je generace Artist. A vyrůstá v cyklu Crisis.

Jaká tedy je dnešní generace?

Popsali jsme si dnešní i dřívější generace díky určitého rámce všeobecně přijímaných faktů, obyčejné intuice i mírně kontroverzní Strauss-Howeové teorie. Ať už v jejich teorii věříme či ne, zůstává faktem, že každá generace byla originální a měla vlastní ideály. A můžeme i pozorovat, že určité rysy se cyklicky opakovaly.

Z toho důvodu si často nerozuměly – a proto také slýcháváme, jak je nějaká generace zkažená. (Jen tak pro zajímavost, zkuste se zeptat svých rodičů či prarodičů na to, jestli je jejich rodiče také v mládí nazývali zkaženou generací. Budete překvapeni, jak moc je v nás tato fáze zakořeněna.) Zjistili jsme také, že každá generace je ovlivněna okolnostmi, ve kterých se vyskytuje.

Jaká tedy ale dnešní generace ve skutečnosti je?

Otázku je potřeba rozdělit na dvě části. Pod pojmem dnešní generace se totiž často myslí jak generace dnešních třicátníků, tak generace dětí nejmladších.

Rozeberme prvně ty starší – Generaci Y. Co o ní slýcháváme? Nezodpovědní, využívající mamahotely, nechtějí rodiny, nebudují kariéru, nemají odpovědnost a ideály, nemají žádné hodnoty a jen tak proplouvají životem.

Jakožto člověk, který je dle výše zmíněných tabulek někde mezi oběma mladšími generacemi, pozoruji spousty výše zmíněných aspektů na svých vrstevnících. Přesto si nemyslím, že by dnešní generace byla nezodpovědná a neměla ideály. Ačkoliv to staršímu pokolení tak připadat může, já se naopak domnívám, že Generace Y má své hodnoty a ideály.

Ty jsou však úplně odlišné ode všech, se kterými jsme se doteď setkávali. Nejde jim o budování kariéry, sociální jistoty, rodinu, stálou práci, stabilní prostředí, ale ani o televizi, politické propagandy či revoluci. Je to generace, kterou nejlépe charakterizuje anglické slovíčko free.

Tato generace si dokázala vybudovat vlastní ideály – užívání si života. Žít život, nikoliv ho jen přežívat. Vychutnávat se všechny radosti, které jim svět nabízí. Využívat všechny možnosti, které jim vyspělá společnost poskytuje a neomezovat se kvůli rodině, práci, místa bydliště, politické situace či snad financím.

Navzdory tomu, že jim ekonomická situace často nehraje do karet – finanční krize, ve které prožívají své mládí, je omezuje, kde jen to jde, což je jeden z důvodů, proč se mladí nehrnou do manželství či do vlastního bydlení – se tím netrápí. Ve společenské etapě „Crisis“ to snad ani jinak nejde. Žijí svůj život a žijí ho vědomě.

Respektive se o to snaží, neboť se stále hledají. Na hledání sebe sama si také dali mnohem více času, než předešlé generace. Lze jim to však zazlívat? Lze je kritizovat na základě toho, že nemají děti ve dvaceti, a že nemusí splácet hypotéku ještě před tím, než stačili dostudovat?

Pořád se Vám zdá, že tato generace nemá hodnoty a ideály? A co když jim jen prostě nerozumíte?

A co generace Z? Ano, mám na mysli ty nejmladší. Ty děti věčně civící do monitoru, které si nechtějí hrát venku, zato už teď umí pracovat s počítačem lépe, než Vy budete kdy schopni.

Ty děti, které byly nedobrovolně vrženy do mašinérie technologického pokroku, přehršle informací a virtuální reality stejně přirozené, jako je realita „opravdová“.  Mám na mysli právě ty děti, na které generace starší nemají čas a nevěnují se jim.

Ty chceme nazývat zkaženými jen proto, že za sebou nesmýkají dřevěného koníka, netočí si káčou a nelezou po stromech?

Zkusme raději pochopit jejich situaci. Žijí ve světě, který nikdo z dospělých není schopen pochopit, neboť je v něm obrovské kvantum relevantních a především irelevantních informací.

Tyhle děti se musí sami naučit rozeznávat důležité informace, protože tohle je nikdo nenaučí, neboť kritické myšlení ovládá málokdo.

Tyhle děti jsou také od malička konfrontovány s virtuální realitou, kterou přestávají vnímat jako alternativu – je to prostě a jednoduše stejně opravdová realita, jako ta, ve které každé ráno vstáváme do práce.

Myslím si, že nejmladší žijící generace to má nejtěžší ze všech předchozích – a co víc, nikdo jí to neulehčí. Bude se muset sama naučit zvládat věci, které my ještě nechápeme, stejně jako se (ne)naučila generace X ovládat svou touhu po televizi. A naší společenskou povinností je jim to ulehčit, nikoliv je nekonstruktivně kritizovat a lámat nad nimi hůl ještě před tím, než tahle generace dostala šanci promluvit.

Lze vůbec generaci nějak hodnotit?

U starší generace Y již lze vyvozovat závěry – je to generace, které jde o svobodu v největší možné míře. Její potenciál se již začíná pomalu projevovat a její usmíření – rozuměj zmírnění radikálnosti – nás teprve čeká (stejně jako zmírnění generace hippies).

Už teď si ale troufnu tvrdit, že je to pozitivní etapa ve vývoji společnosti, neb většina takovýchto negujících archetypů nakonec našla svou myšlenku v Hegelově dialektice, která tvrdí, že po tezi přichází antiteze a z nich nakonec vznikne syntéza – čili dokonalejší verze původní teze. (Syntéza se pak mění opět v tezi a koloběh se opakuje.

) A generace workoholiků a zničených rodin opravdu potřebuje opačný pohled od mladistvého elánu.

U generace Z se však závěrů bojím. Jak hodnotit generaci, které teprve přestává téct mléko po bradě? Vždyť ještě nic neudělala, nic nepokazila ani nic nedokázala. Na verdikty je ještě čas.

Jsem si jist, že žádná generace není zkažená, a ta nejmladší obzvlášť. Zkaženost mládeže je jen mýtus, kterým se starší pokolení vyrovnávají se svým věkem a svou neschopností adaptace.

Jakkoliv to zní příšerně (a věřte mi, já sám ve dvaceti-jedna letech začínám poznávat, jaké to je, když prostě nestíháte svému o devatenáct let mladšímu sourozenci, který si dokáže zapnout počítač ve věku, kdy já jsem nechápal, že něco takového vůbec existuje), je to aspekt vývoje naší společnosti, který je třeba si připustit – nechceme-li zahořknout v nekonstruktivní kritice, která se omílá již nějaké to století.

Ne, dnešní generace tedy není zkažená. Jen to má podstatně těžší než kterékoliv jiné pokolení a my jí v tom upřímně moc nepomáháme.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector