Proč se matka obává o zdraví svého dítěte. Někdy až moc

Zavděčit se, nebo sabotovat?

Dcery narcistických matek si vytvořily v zásadě dvě různé životní strategie. Některé se snaží matce zavděčit a být co nejdokonalejší. Jsou jakousi zrcadlovou obdobou matky zaměřené na výkon.

„Samé jedničky, semináře pro nejlepší studenty, účastnila jsem se všech školních sportovních událostí, vystupovala na všech hudebních představeních ve škole, dostala se do všech programů pro nejlepší studenty, pak šup na vysokou a hned postgraduál.

Vypadá to úžasně, ale já z toho mám pocit, že se pořád jen snažím ospravedlnit svou existenci,“ zní typický příběh. Je to jako Hlava XXII.

Jestliže se dívce v raném vývojovém stadiu nedostávalo ocenění, nebude jako mladá žena schopná ocenit sama sebe a často podlehne vábení, které ji nutí dělat ještě víc a snažit se ještě usilovněji, aby se jí tak dostalo ocenění od druhých lidí. Jak se píše v knize The Narcissistic Family (Narcistická rodina), „semínka workoholismu se v podstatě zasívají v narcistických rodinách – dělám, tedy jsem.“

Druhou možnou odpověď představují sabotérky. Vyrazily přesně opačnou cestou „Vidíš? Tady máš ode mě důkaz, že nemůžu být tím, čím mě chceš mít!“ Jsou to ženy, které rezignovaly na to, že něčeho dosáhnou.

Pořád si myslí, že nejsou dost dobré a nemají ambice to změnit. Bojí se, že selžou. „Necítím potřebu v něčem vynikat.

Stejně jsem nikdy v ničem nebyla dost dobrá, tak proč bych to měla zkoušet?“ Extrémní variantou je pak sebedestruktivní chování – alkoholismus, drogy, náhodný sex. 

McBride si složitou cestu k pravdě o své matce a sobě musela vyšlapávat několik let. „Cítila jsem prázdnotu, nedostatek empatie a zájmu, chyběl mi pocit, že jsem milovaná. Mnoho let jsem tomu nerozuměla a snažila jsem se to racionálně vysvětlit.

Jako hodné děvče jsem se to sama pokoušela nějak omluvit a brala jsem všechnu vinu na sebe. Teprve když jsem začínala chápat, že tato emoční prázdnota je charakteristickým důsledkem mateřského narcismu, začínalo mi to zapadat do sebe.

“ Jakmile se dcery začnou stavět čelem k bolestné pravdě, že mateřský narcismus opravdu existuje, můžou se začít věnovat emočním vzorcům chování, které si během života vypěstovaly.

Můžou si poctivě odpovědět na otázky, které většina z nich řeší: Proč mám pocit, že nemůžu být milována? Proč se nikdy necítím úplně dobře? Proč se cítím tak prázdná? Proč o sobě vždycky pochybuji?

Jak na to?

Dcery narcistických matek bývají mistryněmi v popírání reality. Kdo by ostatně chtěl (sobě i ostatním) přiznat, že jeho matka ho nemiluje? Jenže prvním krokem k nápravě je právě uznání stavu věcí.

Musíte se zbavit nereálných očekávání, pochopit, kdo vaše matka je, a že ona vás zraňovala. Ne že vy jste nebyla dost dobrá. Už nemůžete čekat, že ona konečně pochopí, že příští setkání bude jiné… Druhým krokem je zpracovat a prožít své pocity.

A třetím krokem pak rozhodnout se pro změnu a provést ji.

S využitím knihy Karyl McBride: Budu vůbec někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistických matek.

Proč se matka obává o zdraví svého dítěte. Někdy až moc

5 otázek pro psycholožku Kristýnu Buškovou

Kdo je vlastně narcista?

Narcistický člověk má pochyby o svém já a požaduje od druhých lidí, aby byly jeho ozvěnou. Nechce (anebo spíše neumí) se vcítit do druhých, porozumět jim a jejich potřebám.

Chce, aby ho druzí obdivovali a potvrzovali jeho hodnotu a jeho pohled na svět.

Když odmítnete nebo si budete stát za vlastním názorem a pohledem na svět, může reagovat až takzvaným narcistickým hněvem, který může přerůst v manipulaci a zlost.

Jaký pak může být rodič?

Komplikovaný. Primárním úkolem rodičů je zrcadlit dítěti jeho já. Ono se usměje, my se na něj usmějeme. Když je smutné, svým stejně smutným obličejem mu potvrdíme, že jeho smutku rozumíme (a tudíž s ním něco uděláme).

Až po pubertu je jedním z velkých úkolů rodiče poznávat já a tudíž osobnost svého dítěte a „odzrcadlit“ mu ji zpátky. Potvrdit mu, jakým je člověkem, podporovat ho v tom, kým je a kým se stává, jaké má zájmy, čím chce být. Jenže narcistický rodič bohužel používá dítě doslova pro potvrzení sebe sama.

Takže nezná vlastní dítě. Snaží se ho vmanipulovat do nějaké pozice, aby nějak vypadalo, něco dělalo, něčím se živilo – tak, jak chce on, a uskutečnilo věci, které on nemohl. Děti se obvykle buď nechají zlomit a vytvoří si falešné já (které může být na první pohled i velice úspěšné), nebo rebelují.

Hlavně v pubertě či rané dospělosti. Případně se u nich také rozvine porucha osobnosti.  

Setkáváte se s tím v terapii často?

Ano, ale kupodivu častěji s narcistickými otci než matkami. To ale dcery dokáže také poznamenat.

Jak?

Takový otec se často snaží, aby dcera dělala něco, v čem on sám neuspěl, nebo ho dcera vlastně moc nezajímá a ona se snaží mu zalíbit, získat jeho přízeň, a tudíž se měnit k jeho obrazu Například otec lyžoval, ale nedostal se až do reprezentace. Takže nutí dceru, aby místo tancování, které jí baví, dělala lyžování, které ji nebaví. To je myslím u nás docela častý případ. Mohlo to tak být i u Strachové, která se nakonec se svým otcem jako trenérem za dramatických okolností rozešla.

Dá se pomoci i narcistickým rodičům?

Dá. Skrze psychoterapii, ale musí je pro ni někdo získat, nebo musí sami začít být svým životním nastavením unaveni, nebo se třeba děti dostanou do vážných psychických potíží a tudíž i oni si musí začít klást otázku, co je špatně.

Obvykle se bojí ztráty pocitu sebehodnoty, který mají často nastavený výš, než odpovídá jejich realitě.

Terapeut je nejprve musí uznat jako osobnosti, pochopit jejich pohled, dát jim dostatečný pocit bezpečí, aby se cítili jistě a mohli se otevřít a reflektovat věci, za které se třeba i stydí, a pomoci jim zhojit jejich vlastní bolesti.

Narcistický člověk často terapii opouští, když se začne cítit ohrožen, takže terapeut musí být hodně šikovný a empatický. Zásadním úspěchem terapeuta je, když si narcistický klient uvědomí, že problém je i v něm, nejen na straně okolí.

Proč se matka obává o zdraví svého dítěte. Někdy až moc

Jak nastavit hraniceVaše matka řekne: „Zlato, jak se tak dívám, máš doma spoustu prachu. Já vím, že jsi pracující matka, ale tvoje rodina si zaslouží čistý domov.“Vy řeknete: „Mami, tohle je můj dům. Já nemám problém s tím, jak si vedu domácnost. Oceňuju tvou starost, ale budu to řešit, až to bude problém pro mou rodinu.

“Vaše matka řekne: „Vždycky, když vidím svou vnučku, má vlasy jako příšerné vrabčí hnízdo. Když jsi byla malá ty, nikdy jsem tě nenechala jít ven, aniž bych tě pořádně neučesala. To tě nezajímá, jak tvoje dcera vypadá?“Vy řeknete: „Mami, já jsem na svou dceru hrozně hrdá a mám radost z toho, kdo z ní je, a nijak zvlášť mě netrápí, jak dneska vypadají její vlasy.

“Vaše matka řekne: „Potřebuju, abys mi každý den volala. Mohla bych dostat infarkt a ty bys to ani nevěděla. Ležela bych tam sama, trápila bych se, a co by si pomysleli lidi?“Vy řeknete: „Mami, jestli ti opravdu dělá starosti tohle, tak to má praktické řešení. Vyrábějí se takové alarmy, které člověk nosí na sobě. A když je problém, ten alarm zavolá záchranku.

“Vaše matka řekne: „Já tedy opravdu nemůžu věřit tomu, že se rozvádíš. Cos proboha udělala, žes to manželství tak zpackala? A jak to mám vysvětlit rodině?“Vy řeknete: „O svých vztazích se rozhoduju já a moc mě zraňuje, když mě nedokážeš podpořit a pomoct.“Nastavené hranice vám umožní cítit se uvolněně ve všech situacích, zvláště když jste v přímém kontaktu se svou intruzivní matkou.

Budete mít zájem:  Esenciální oleje a jejich možná nebezpečí

Vyžaduje to trénink a ukázněnost. Ale neodpovídejte na matčinu reakci nepřátelsky. Nastavte hranici, a pokud ji matka nebude respektovat, ze situace vycouvejte. Zdravé hranice můžete nastavit laskavě a zdvořile. Nemusíte jednat nazlobeně, zle ani defenzivně. Něco oznamujete a pro to, co potřebujete a jak se cítíte, kreslíte pomyslnou čáru do písku.

A někdy také upozorníte na něco, co už není v pořádku. Nezaplétejte se do hádky, ale jednoduše znovu a znovu nastavujte svou hranici, dokud to matka nepochopí.

Ukázka z knihy K. McBride Budu vůbec někdy dost dobrá? Praha, Portál, 2018.

Pohyby děťátka

Do té doby sice už několikrát viděly miminko na ultrazvuku a ještě předtím se jim ukázaly dvě čárky na těhotenském testu, ale je něco zcela jiného cítit jeho přítomnost doslova na vlastní kůži.

Kdy se objeví pohyby děťátka poprvé?

První pohyby se u žen, které budou rodit poprvé, objevují kolem dvacátého týdne, nejpozději dvaadvacátý týden. Neznamená to, že plod by v děloze předtím nic nedělal. Síla jeho projevů však byla nízká, matka je proto nemohla vnímat. Na ultrazvuku se přitom dají pohyby pozorovat velmi brzy, už ve druhém měsíci těhotenství.

Ženy, které čekají druhé či třetí dítě, vnímají jeho pohyby dříve, kolem 17. – 18. týdne. Je to hlavně proto, že jsou už zkušené a nespletou si je s činností trávicího ústrojí.

Prvorodičky často váhají, zda to, co právě cítí, jsou opravdu projevy jejich děťátka. Na začátku se často domnívají, že jde o práci střev.

Velmi brzy ale pochopí, že je to ten nejmilejší pozdrav od malého obyvatele bříška.

První pohyby jsou jemné, téměř nepatrné. O nějakém kopání se zatím nedá vůbec mluvit. To nastupuje až později a žena může být překvapena jeho silou. Nedá se sice říct, že by „kopance“ od dítěte bolely a už vůbec není pravda, že mohou mamince způsobovat modřiny, ale takový dobře míněný úder pod žebra nebo na močový měchýř rozhodně není nic příjemného.

Je zábavné pozorovat, jaké psí kusy dítě v bříšku dělá. Různě se protahuje, vystrkuje zadeček, kope nožkami, natahuje ručičky, mnoho maminek by přísahalo, že viděly i celé „vyboulené“ tělíčko dítěte. Vnímat jeho pohyby je radostné, o to větší úzkost nastupuje, pokud má žena pocit, že se plod najednou projevuje mnohem méně.

Když se dítě v bříšku málo hýbe…

Ve většině případů se nejedná o nic závažného. Dítě velmi pravděpodobně spí nebo odpočívá, případně za to může umístnění placenty na přední straně dělohy. Placenta v této poloze tlumí nárazy.

Absence pohybů ale může někdy znamenat i ohrožení dítěte, a to zejména hypoxií (nedostatek kyslíku). Na akutní hypoxii poukazuje opačný extrém, nadměrná pohybová aktivita, kterou žena do té doby nezažila. Jde doslova o bouři v břichu.

Zatímco menší četnost pohybů může svědčit o postupném útlumu dodávek kyslíku.

Kdy vyhledat lékaře? Na to je velmi těžká odpovědět, rozhodně ale platí, že je lepší přijít stokrát zbytečně, než jednou pozdě. Žena by měla dát hlavně na svůj vnitřní pocit, a když se jí něco nezdá, je určitě vhodné vyhledat pomoc. Intuice je někdy nejlepší rádce.

Proč se matka obává o zdraví svého dítěte. Někdy až mocPohyby plodu se hlavně v minulosti, kdy ještě neexistovala moderní zdravotnická technika, považovaly za velmi důležitý ukazatel zdravotního stavu dítěte.

Hypoxie nastává nejčastěji tehdy, když placenta přestává dobře plnit svou funkci, a tou je kromě zásobování živinami také dodávaní kyslíku. Zejména ke konci těhotenství už nemusí placenta stíhat a přestává pokrývat nároky dítěte.

V těch nejvážnějších případech je dítě ohroženo na životě a je nutné graviditu co nejrychleji ukončit. Že má dítě problémy, to se dá zjistit vyšetřením na monitoru nebo testem, kdy se sleduje průtok krve pupečníkem.

Momentální stav plodu ověří i ultrazvuk.

Babské rady říkají, že v případě slabých pohybů lze dítě k aktivitě vyprovokovat konzumací něčeho velmi sladkého nebo prudkým třesením břicha.

Tyto metody ale nejsou příliš bezpečné a nemusí vést k očekávanému výsledku, raději je proto doma neprovádějte. Můžete ale zkusit hlasitější hudbu nebo zakašlete.

Případně si lehněte na levý bok, v této poloze bývají miminka aktivnější.

Proč je důležité sledovat pohyby dítěte

Pohyby plodu se hlavně v minulosti, kdy ještě neexistovala moderní zdravotnická technika, považovaly za velmi důležitý ukazatel zdravotního stavu dítěte. Lékaři se na každé prohlídce těhotné ptali, zda a kdy je cítí.

Někdy je ženy dokonce musely počítat a zapisovat si je. V době ultrazvuku a monitorů tyto informace trochu ustoupily do pozadí, přesto se však vyplatí věnovat pohybům dítěte patřičnou pozornost.

Varující je absence pohybů, ale i nadměrná aktivita dítěte.

Je přirozené, že u plodu se během dne střídají klidové fáze, kdy odpočívá a spí s fázemi, kdy je podstatně živější. Pozorujte, jak se dítě chová.

Dá se říct, že během hodiny by o sobě mělo miminko dát vědět (ale není to pravidlo, každé dítě je jiné). Na sledování pohybů se soustřeďte dva až třikrát denně.

Velmi podezřelé je, pokud plod žádnou aktivitu nevyvíjí více hodin. Půldenní vynechání je už důvodem k vážným obavám.

Pokud víte, že miminko třeba dopoledne mívá pravidelně delší pohybovou přestávku, nemusí vás to zneklidňovat. Důležitější než četnost či intenzita pohybů jsou nápadné změny v typickém denním „režimu“ dítěte.

Kope-li děťátko nejvíce večer, když si lehnete do postele a vy najednou tyto pohyby delší dobu vůbec necítíte, nebo jsou jen velmi slabé, je to jistý důvod k obezřetnosti.

Na druhou stranu ale zejména na konci těhotenství přirozeně klesá četnost pohybů, protože dítě se už ve svém těsném „bazénku“ nemůže dobře hýbat. Nejvíce pohybů žena zaznamená mezi 24. až 34. týdnem těhotenství.

Takové to večerní kopání…

Většina maminek by to asi potvrdila. Miminka jsou v bříšku nejaktivnější večer, když si maminka lehne do postele. Čím si to vysvětlit? Existují mnoho teorií, každý si proto může vybrat svou vlastní.

Jedna zní, že během dne, kdy je žena rozlítaná, si pohyby svého dítěte nemůže dobře uvědomit a vychutnat. To ale neznamená, že nejsou. Zatímco večer se vysloveně těší na to, jak si dá s miminkem „rande“ a bude si ho užívat.

Když se pak na něj naladí, zákonitě si bude jeho pohybovou aktivitu více uvědomovat – a právě proto má pocit, že dítě je večer mnohem aktivnější.

Proč se matka obává o zdraví svého dítěte. Někdy až mocNejčastěji jsou miminka nejaktivnější večer, když maminka leží v posteli

Druhá teorie říká, že rytmická chůze matky během dne dítě ukolébává ke spánku. Když se pak žena večer uvolní a lehne si do postele, je to pro něj signál, že se může probudit a začít dovádět.

Jak se mnoho malých dětí chová v autě? Když se automobil rozjede, brzy usnou. Jízda je ke spánku přímo vybízí. Pak ale stačí zastavit, a dítě je okamžitě vzhůru. Právě tak to funguje i v děloze.

Když je matka v pohybu, dítě je klidné, a naopak.

Asi nejzajímavější a rozhodně nejdivočejší je další teorie. Malý neposeda prý dává večer a v noci mamince svou gymnastikou najevo, že by si měla pomalu zvykat na ponocování, protože po porodu osm hodin nepřerušovaného spánku dlouho nezažije.

Na koncert s bříškem? Raději ne…

Pohybem dítě oznamuje i to, jak se v bříšku právě cítí. Pokud matka musí čelit psychickému napětí, dítě to vnímá.

Stresové hormony k němu od maminky dorazí jen s minimálním zpožděním, prakticky okamžitě poté, co se žena dostala do psychicky náročné situace.

Budete mít zájem:  Zdravé cukroví, co nevypadá zdravě a chutná

Malé tělíčko je těmito hormony zaplaveno, a navenek se to často projevuje zvětšeným pohybem. Ale ne vždy. Někdy dítě na stresové podněty reaguje opačně, ustrnutím a omezením své aktivity.

Plod také velmi negativně přijímá hluk zvenčí. Mnoho nastávajících maminek se nechce těhotenstvím omezovat, snaží se žít tak jako dříve a například stále navštěvuje koncerty či festivaly.

Pro dítě je ale nadměrný hluk zdrojem velkého stresu, což dá najevo kopáním. Není to znak, že by se mu hudební produkce líbila, ale naopak, psychicky jej zatěžuje.

Snažte se proto brát na dítě ohledy, i když je zatím jen v bříšku.

Jdete na monitor? Dítě by se mělo hýbat

Na konci těhotenství žena v pravidelných intervalech podstupuje takzvaný monitor, kterým se zjišťuje hlavně srdeční frekvence dítěte a stav placenty.

Kardiotokografie, jak se vyšetření odborně jmenuje, je pro lékaře velmi důležitá.

Ještě před samotným porodem dává určité informace o tom, v jaké kondici dítě je, zda by mělo zvládnout porodní zátěž a zda může být v průběhu rození ohroženo nedostatkem kyslíku.

Je důležité, aby se dítě během natáčení monitoru hýbalo, aby nespalo. Proč? Dítě by na svůj vlastní pohyb mělo reagovat zvýšením tepové frekvence. To je jistý předpoklad k tomu, aby pak dobře zvládalo kontrakce během porodu.

Pokud dítě takto nereaguje, je to důvod k podrobnějšímu vyšetření a případně k operačnímu ukončení těhotenství. Pokud se miminko během natáčení monitoru nehýbe, zdravotní sestra nebo lékař se ho pravděpodobné pokusí probudit, například zatřesením břicha.

V rukou odborníka je tento zásah bezpečný a maminka se nemusí ničeho obávat.

Matky vs. supermatky. Důležité kroky mohou ženám zachránit zdraví i rodinu

Měla jsem v plánu zůstat se synem tři roky doma. Ale zhruba po roce nám došly finance a celá situace začala být nezvladatelná. Proto jsem se rozhodla pro návrat do práce – synovi tehdy byl rok a půl.

Měla jsem štěstí, nebo jsem si to alespoň myslela. Dostala jsem totiž nabídku práce v jednom velkém korporátu. Záhy jsem ale zjistila, že jsem si zřejmě ukrojila příliš veliké sousto.

Pracovat na plný úvazek a mít doma tak malé dítě mě velmi stresovalo.

Přečíst článek ›

Když jsem byla v kanceláři, neustále jsem myslela na syna, zatímco na pracovní činnosti jsem se špatně soustředila a dělala jsem chyby, kterých si pochopitelně všímali i moji kolegové a nadřízení. Dostala jsem se pod obrovský tlak. Pracovně i v soukromí. Zpětně vůbec nerozumím tomu, jak jsem to mohla ustát. Až teď mi dochází, že jsem to vlastně moc nezvládala. Hlavně psychicky.

Od plen na poradu

„Vrátit se do práce po rodičovské dovolené znamená obrovskou zátěž nejen pro ženu, ale pro celou její rodinu. V Česku jde na rodičovskou dovolenou v drtivé většině případů právě matka. Největší nálož si tedy vybere rozhodně ona,“ říká psycholožka a poradkyně v oblasti lidských zdrojů Natália Schwab Figusch.

To, jak si žena dokáže s takovou situací poradit, ovlivňuje nejen typ její osobnosti nebo třeba vzdělání, ale i to, jaké má sociální zázemí. Velkou roli má samozřejmě i charakter její práce, pružnost pracovní doby nebo třeba to, jestli bude mít možnost pracovat částečně z domova.

Ale i když narazíte na vstřícného šéfa, může být návrat do práce trochu šok.

„Sociální izolace, ztráta pracovních návyků, změna klimatu organizace, systému práce, změny ve složení týmu, to vše může mít klíčový dopad na adaptaci matky po nástupu do práce,“ vypočítává Natália Schwab Figusch.

Přečíst článek ›

Psychologicky je podle ní důležité, aby se nejen dítě odpoutalo od matky, ale také matka od dítěte.

„Nechat dítě jít, pustit ho vstříc novým sociálním zážitkům může být pro matky mimořádně náročné, zvlášť pokud je dítě ještě hodně malé,“ vysvětluje odbornice.

A dodává, že nová pozice v nové životní situaci samozřejmě přináší i pozitiva: kromě peněz i znovunabytí sebevědomí nebo to, že si žena zase začne naplňovat svoje vlastní potřeby.

Krkavci a workoholičky

Jsou ale i ženy, které se vrací do práce kvůli práci samotné – mají ji rády a nechtějí se jí vzdát. „S oběma dětmi jsem začala pracovat už krátce po porodu. Ne proto, že bychom to finančně neutáhli, byť peníze jsou samozřejmě příjemné, ale proto, že mám svoji práci ráda a nabíjí mě.

Navíc pro mě v tom úplně novém světě mateřství, v němž jsem často byla bezradná, představovala určitý záchytný bod, kontinuitu s životem před dětmi a připomínku toho, že i když momentálně třeba nedokážu uspat svoje dítě, pořád jsou věci, ve kterých jsem dobrá.

Ale samozřejmě bych to nezvládla, kdyby mi můj zaměstnavatel nevyšel vstříc,“ říká čtyřiatřicetiletá Lenka z Kladna.

Přečíst článek ›

Podobně to vidí i stejně stará Eva z Prahy, která pracuje jako lékařka. „Na děti jsem se těšila, ale neuměla jsem si představit, že bych s nimi zůstala několik let doma. Tím spíš, že mám svoji práci ráda a že se můj obor i rychle vyvíjí. Vracela jsem se tedy velmi brzo, byť nejdřív jen na částečný úvazek.

Měla jsem chůvu a pomáhala mi i moje matka. Naopak tchyně to vůbec nechápala a obviňovala mě z workoholismu a kariérismu. A také z toho, že své děti nemám dostatečně ráda,“ vypráví mladá žena. A naráží tím na častý problém matek, které pracovat nemusí, ale chtějí: nepochopení okolí a někdy i urážlivé odsudky.

V očích mnohých totiž takové matky platí za krkavce.

Ať už ale ženu motivuje k návratu do práce cokoli, jedno mají všechny pracující matky společné: Hledají způsob, jak vybalancovat práci, svoje potřeby a rodinu. „Začíná neustálý boj, který do dospělosti dítěte neskončí,“ říká psycholožka Schwab Figusch.

Na konci sil

Jak jsem to dělala já? No, bojovala jsem po svém. Moje pracovní tempo se stupňovalo, a abych to zvládla, musela jsem si najít různé úniky – například běh. Ale nestačilo to.

Žila jsem v permanentním stresu, v práci se křičelo, doma se křičelo a já byla pořád nemocná. Jedna viróza střídala druhou, angína a chřipka se opakovaly pořád dokola.

Byla jsem na konci svých fyzických i psychických sil, ale pořád jsem se snažila to překonat, přechodit. Tak jsem se dopracovala až do bodu, kdy jsem se jednoho dne sotva zvedla z postele.

Podobně to prožívala i moje známá Radka. Stejně jako já nikdy neměla práci, ve které by byla pánem svého času. A jednoho dne k tomu vyfasovala psychopatického šéfa. Praktikoval na ni metodu cukru a biče, ale cukrem postupem času začal dost šetřit.

Musela být neustále na telefonu, volal jí i pozdě večer, když uspávala své dvě malé děti, a jakmile telefon nevzala hned, dostala od něj příšerně vynadáno. Když si stěžovala manželovi, vždycky jí na to řekl, že nechápe, proč si to od něj tak bere.

Přečíst článek ›

Když tělo padne

To je důležitý moment, protože právě podpora partnera je pro pracující matky zásadní. Jenže muži to se stresem mají jinak – ten spojený s prací na plný úvazek snáší mnohem lépe než ženy. Samozřejmě i proto, že je doma většinou nečeká tak náročná ‚druhá směna‘.

„Žena má víc povinností na domácí frontě. Práce v domácnosti a péče o děti jí zabere více než čtyři hodiny denně. Muži tedy mají mnohem větší množství času a energie na pracovní realizaci,“ potvrzuje psycholožka Natália Schwab Figusch.

Jenže zvládat sama domácnost s malými dětmi a k tomu pracovat je většinou dlouhodobě neudržitelné. „Frustrace z toho, že všechno visí na ženě, patřičně neodreagované emoce, permanentní fyzické i psychické přetížení z nuceného multitaskingu… To všechno může nakonec způsobit psychické či fyzické problémy,“ varuje psycholožka.

Budete mít zájem:  Kde nakoupíte dárky a vánoční dekorace

Přečíst článek ›

Já i moje kamarádka Radka o tom něco víme. Pár dní po tom, co jsem se zhroutila, mi diagnostikovali velmi zákeřnou nemoc – rakovinu mízních uzlin. Radka vydržela vražedné tempo pod psychopatickým šéfem necelé tři roky.

Poté se jí rozjely dost vážné autoimunitní problémy, kvůli kterým skončila v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Navíc začala trpět únavovým syndromem a následky si nese dodnes. Provázel ji trvalý pocit, že selhala a že nic nevydrží.

A aby toho nebylo málo, partner jí k tomu dost často dával za příklad jiné ženy, které se prý ze všeho tolik nehroutí, což ji ještě více stahovalo ke dnu.

Superžena? Dělí se o práci

Zkoumala jsem proto, co ony mytické ‚ženy, které se z ničeho nehroutí‘ dělají jinak a lépe než třeba já nebo Radka. Dlouho jsem spolupracovala s kolegyní, která se nenechala nikdy nikým odradit a pracovala vlastně nepřetržitě. I v porodnici.

Samozřejmě že také na ni občas dolehlo pracovní tempo, ale vždy se z toho nějak otřepala. Uměla si to udělat pro sebe dobré a včas si dokázala vymezit hranice.

Nebo si naplánovat důkladnou dovolenou a odstřihnout se od práce třeba na měsíc, aby byla schopná vše zvládat.

Dostala se na slušnou manažerskou pozici, takže si mohla dovolit chůvu a paní na úklid. Díky tomu jí odpadala řada běžných činností, které maminky musejí zvládat. Byla časově flexibilní a nemusela se stresovat běžnými aktivitami, které dovedou matky malých dětí velmi vyčerpat.

Přečíst článek ›

To je tedy to tajemství – část svých úkolů delegovat na druhé. Kolegyně si také nikdy nenechala napovídat, že je ostuda nechat děti a čistotu domova na starosti jiným.

U žen, které takové zázemí nemají, by se mohla neustálá práce bez patřičného odpočinku dlouhodobě a významně podílet na vzniku a rozvoji zdravotních problémů.

U přetížených žen praktičtí doktoři či doktorky mluví o bolestech hlavy a zad, častějších zánětech močového měchýře a virózách.

„Ženy svůj zdravotní stav mnohdy odmítají spojovat s psychickou nepohodou, kterou dlouhodobě pociťují. Chtějí rychlé, instantní, ideálně chemické řešení.

Pokud se žena dostane do fáze chronického onemocnění, je dobré kromě léčby uvažovat o pravidelné psychoterapii.

Ta jí pomůže lépe zvládnout jak onemocnění samotné, tak životní styl a postoje, které k němu vedly,“ říká psycholožka Schwab Figusch.

Takže už víme, že bez pomoci se neobejdeme. Ideální samozřejmě je, když se do péče o děti a domácnost zapojuje i partner. Situace se zlepšuje, o tom žádná, ale k ideálu v tomhle směru mají české ženy ještě daleko.

Něco podniknout

Pátrala jsem také, jestli je východiskem vykašlat se na korporáty a náročné šéfy a zkoušet na či po rodičovské pracovat sama na sebe. Podnikat.

Dominika Špačková, která se živí poradenstvím v oblasti podnikání, tyto ženy nazývá maminkatelky.

Aby podnikající žena mohla zvládat svůj život bez většího zachvění, musí mít dobré zázemí, tedy dostatek financí, někoho spolehlivého na hlídání dětí a podporujícího partnera. Jedině tak na sebe nevyvine tlak.

Přečíst článek ›

Pokud na ženu rodina tlak vyvíjí a vyčítá jí například, že při svých aktivitách nemá doma uklizeno, je důležité tomuto tlaku nepodlehnout. Ale to málokterá žena ustojí.

„Jako matka můžete udělat jen dvě věci dobře. Zaprvé nekřičet na děti a nebít je a zadruhé musíte vydělat dostatek peněz, abyste zaplatila všechny složenky a jiné výdaje. V ostatních věcech na sebe žena nesmí mít zvýšené nároky,“ dodává poradkyně a koučka.

Nový začátek

Pro spoustu žen je ale mateřská dovolená natolik mezní zážitek, že jejich pracovní dráhu vychýlí úplně jiným směrem. V dobrém slova smyslu. Vzpomeňte si na všechny ty neuvěřitelné příběhy žen, které svůj byznys odstartovaly mezi praním prádla a vařením příkrmů! Možná v sobě díky dětem odhalíte dosud skryté vlohy nebo objevíte díru na trhu.

A jestli ne, minimálně konečně zjistíte, co to znamená, když firma hledá někoho flexibilního, kreativního a zodpovědného. V těchto kvalitách vás totiž mateřská vycvičí dokonale…

Podnikat, nebo raději ne?„Často před svými klientkami zmiňuji pojem ‚mus faktor‘: když musíš, tak vyděláš. Podnikání je vhodné pro ty, co mají dobré zázemí, ale dá se rozjet i s malou investicí a i v případě, že žena doma nemá tak silnou podporu. Vše je o vhodném nastavení si práce a o očekáváních.

Žena musí být hlavně schopna dát přednost podnikání před takzvaným emocionálním blahem,“ radí poradkyně v oblasti podnikání Dominika Špačková. Ženy, které chtějí podnikat, také musí být schopné držet se byznysu a čísel a nepodléhat snům a emocím.

Pak se totiž lehce stane, že jim práce nepřinese dostatečný výdělek nebo že peníze protečou do kanálu.

TEREZA SCHILLEROVÁ

‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu | Domov

PRAHA I když si to možná mnohé ženy myslí, nikdy to neřeknou nahlas. Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu. Kde se takový pocit v ženách bere? A proč se o něm nemluví?

„Dobrý den, bohužel patřím mezi špatné matky. Mám dvě děti, pětiletého syna a tříletou dceru. A lituji toho, že jsem matka,“ píše mi 35letá žena. Pracuje v IT, žije ve vesničce o 250 obyvatelích ve středních Čechách a za prací dojíždí do Prahy. „Chci, aby se ostatní matky nebály o tom mluvit,“ říká pak do telefonu.

S rozhovorem souhlasí, má ale jednu podmínku: z článku ji nesmí být možné identifikovat, a tak jí budeme říkat Petra. „Bojím se, aby mi pak třeba nesebrali děti,“ říká s obavou v hlase – a zjevně si vůbec neuvědomuje paradoxnost svého výroku. Těžko by se hledal lepší anekdotický úvod k článku o ženách, které se zmítají mezi láskou ke svým dětem a lítostí nad tím, že je mají.

Mýtus mateřského štěstí

Pro matky bývá těžké přiznat i menší selhání – třeba, že jejich dítě si ještě v osmi letech cucá palec. Nebo, že to prostě nezvládají. Říct, že svého mateřství litujete, je něco jiného.

Porušení největšího mateřského tabu.

Žena se takovým výrokem dotýká jedné z posvátných krav naší kultury: mocného mýtu, který mateřství staví na odiv jako zázračný stav, jako pravou roli ženy, jež jí přinese štěstí a naplnění.

Udržování a posilování tohoto mýtu je samozřejmě v zájmu lidského rodu: je projevem jeho pudu sebezáchovy. Začneme-li se v něm, lidově řečeno, šťourat, budeme rodit ještě méně než teď. A už teď rodíme málo. Možná proto tento mýtus donedávna odolával – jako jeden z posledních.

Dokud před dvěma lety izraelská socioložka Orna Donathová neuveřejnila v Izraeli svou studii o ženách, které litují, že se staly matkami.

Jmenuje se Regretting Motherhood: A Sociopolitical Analysis a autorka v ní vedla rozhovory s 23 matkami ve věku od 25 do 75 let.

Jediným předpokladem výběru žen bylo, že na otázku „Kdybyste mohla vrátit čas, stala byste se znovu matkou – se vším, co dnes víte a se svými dnešními zkušenostmi?“ odpověděly jasným „Ne“.

Musela vědět, co bude následovat: v Izraeli, kde je dostatečný počet dětí otázkou přežití státu, není radno předurčenost žen k mateřství zpochybňovat. Jenže Donathové to nestačilo a letos svou studii vydala i v Německu.

Myslela si, že v liberálním státě, kde zdánlivě žádné tlaky na „dětnost“ žen nejsou, se dočká daleko vlídnějšího přijetí.

Celých 40 procent tamních vysokoškolaček zůstává bezdětných – tak jakýpak společenský tlak? Jaképak tabu?

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector