Vylézt nad osm tisíc metrů znamená ocitnout se v zóně smrti. Nedostatek kyslíku způsobuje závratě, zamlženou mysl a pocit opilosti. Tělo začne doslova umírat.
Jakékoli racionální rozhodování je těžší než běžně, a sklon k riskantnímu chování a chybám se tak výrazně zvyšuje. Každý, kdo nějakou osmitisícovku vylezl, ví, že euforii z dosažení vrcholu brzy vystřídají obavy ze sestupu.
Cesta dolů totiž mnohdy skrývá pro vyčerpané horolezce ještě větší nebezpečí.
O to víc, když se rozhodnete nasadit lyže a sjet druhou nejvyšší horu světa na lyžích, jako to před dvěma a půl lety udělal Andrzej Bargiel. Dvaatřicetiletý polský skialpinista opustil 19. července základní tábor v pohoří Karákóram na hranici Pákistánu a Číny a náročný výstup pokořil bez použití přídavného kyslíku.
Pak ho ale čekalo něco, co ještě nikdo předtím nezvládl. Zapnout ve výši 8611 metrů nad mořem lyže a odepnout je až pod kopcem.
Neuvěřitelný sjezd kombinoval čtyři různé lezecké cesty a terén mimo vyšlapané trasy, kde číhají laviny, trhliny a seraky, tedy velké bloky ledu a sněhu o velikosti auta nebo domu, které se mohou kdykoli utrhnout.
Když se americký fyzik a biolog George Bell vrátil v roce 1953 z neúspěšného pokusu o výstup na vrchol, řekl: ‚Ta hora se vás snaží zabít.‘ V době, kdy Bargiel na K2 lezl, ji zdolalo pouze 367 lidí. Více lidí bylo i ve vesmíru, než kolik jich stálo na jejím vrcholu.
Heroický výkon zvládl Bargiel díky špičkové kondici závodního skialpinisty a psychické odolnosti. Nečekaným pomocníkem byl ale také hacknutý dron řízený jeho mladším bratrem, který tým využil k mapování a navigaci.
Neúnavné dítě
Bargiel se narodil v roce 1988 jako deváté dítě z jedenácti. Vyrůstal na farmě ve vesnici Letownia mezi Krakovem a Zakopane a odmalička byl k neutahání.
‚Nikdo mě nedokázal zkrotit; ani učitelé, ani rodiče, kteří se neúspěšně pokoušeli nasměrovat mou energii k práci v hospodářství,‘ vzpomíná Bargiel. Nejraději trávil čas běháním za míčem, lezením po stromech, plaváním a dováděním s kluky ze sousedství.
Na střední škole přetavil svou výbojnost do pravidelného sportovního tréninku. Měl předpoklady pro vytrvalostní sporty, a tak začal nejprve jezdit na horském kole, na kterém měl dokonce drobné úspěchy na závodech.
Pak se mu ale kolo rozbilo a místní sportovní klub ani rodiče si nemohli dovolit koupit nové. ‚Cyklistickou kariéru jsem prostě neměl napsanou ve hvězdách,‘ odpovídá mi.
První lyže vyměnil v devíti letech s kamarádem za pingpongové rakety a kapesní nožík. Byly ale dlouhé skoro dva metry, a tak je musel doma v kůlně přeříznout. ‚To byl můj životní obchod! Přezkáče byly velikosti 44, a přesto jsem byl tak nadšený, že jsem nemohl spát.
Věděl jsem, že se z lyžování stane moje vášeň. Na nedalekých kopcích jsme stavěli skokánky a zkoušeli freeride. Často jsem utíkal ze školy nebo si vymýšlel podivná onemocnění, jen abych mohl lyžovat. Beru to jako svou soukromou investici do budoucí kariéry,‘ směje se.
K soutěžím ho přivedl starší bratr Grzegorz. Během let se stal trojnásobným mistrem Polska ve skialpinismu a získal třetí místo ve Světovém poháru. Od roku 2010 je držitelem rekordu v Elbrus Race, který dodnes nebyl překonán.
Na seznam jeho úspěchů patří také ocenění Snow Leopard, které horolezec získá, vystoupá-li na všech pět sedmitisícových vrcholů nacházejících se na území bývalého Sovětského svazu. Bargiel to zvládl za třicet dní a částečně nebo úplně sjel všechny na lyžích. Na těch sjel také osmitisícovky Šiša Pangma, Manaslu a Broad Peak.
Vrcholy zdolává výhradně ve sportovním stylu, bez použití kyslíkového přístroje. V roce 2019 získal od National Geographic ocenění Dobrodruh roku.
Nahoru pěšky, dolů šusem
Stejně jako lákala Savage Mountain neboli Divoká hora, jak se K2 občas přezdívá, horolezce, pokukovali po ní roky i skialpinisté. Už v roce 1998 podnikl první vážný pokus o sjezd K2 na lyžích Ital Edmond Joyeusaz, a to z nadmořské výšky přibližně 7000 metrů.
Hans Kammerlander, lezecký partner Reinholda Messnera, odstartoval roku 2001 z výšky asi čtyři sta metrů pod vrcholem, svůj pokus ale přerušil, když pod sebou uviděl smrtelný pád korejského skialpinisty.
O osm let později zaplatil hoře svým životem Michele Fait, když společně s Fredrikem Ericssonem sjížděli z druhého výškového tábora. Ericsson rok poté zemřel při dalším pokusu, když spadl v nechvalně proslulém zúžení Bottleneck.
S lyžemi vyrazil na K2 dokonce i jeden Čech, před jedenácti lety sjel z nadmořské výšky 6200 metrů lyžař Josef Lukáš. V roce 1993 se chtěl o sjezd pokusit Slovinec Davo Karničar, první člověk, který sjel na lyžích Mount Everest, jenže prudký vichr na vrcholu mu odnesl lyže.
‚K2 je jedinečná. Mohutná skalní stěna působí naprosto neobyčejným dojmem, je na ní něco magického. Od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, v mých představách symbolizovala něco strašidelného, obrovského a obtížného. Nechtěl jsem ani myslet na to, že bych na ni lezl,‘ popisuje Bargiel. Jenže později, když sjížděl Broad Peak, uviděl příležitost. Uviděl linku, kudy by se K2 dala sjet.
Svůj sen o K2 se vydal splnit poprvé v roce 2017. Kvůli špatnému počasí byla ale nakonec expedice přerušena. ‚Bylo to frustrující, protože jsem se na vrchol snažil vylézt dokonce devětkrát. Kvůli teplému létu se nad ledovcem tvořily husté mraky, které se přilepily na vrchol a nešlo zmapovat oblast nad 7000 metrů. Ta je pro sestup zásadní,‘ vysvětluje.
Rok poté se vrací o to odhodlanější. Spolu s podpůrným týmem polských horolezců a vysokohorských nosičů zabezpečují cestu nahoru fixními lany a pak začíná čekání na tu správnou předpověď počasí.
Členem expedičního týmu je i Bargielův bratr Bartek, pilot přestavěných dronů, pomocí kterých zkoušejí co nejpečlivěji zmapovat terén. A právě dron se také stane hlavním aktérem dvou záchranných akcí.
Nejdříve pomocí něj navigují do bezpečí ztraceného a zraněného horolezce Ricka Allena, který už nedoufá v záchranu.
Podruhé, když se mraky rozplynou a Bargiel 19. července konečně vyráží na výstup. V 7300 metrech, ve třetím výškovém táboře, na něj čeká polský horolezec Janusz Golab, se kterým měli původně stoupat společně.
Golab se ale nemůže hýbat kvůli ostré bolesti v zádech. Bargiel proto s bratrem vymýšlí spásný nápad − Bartek dole v základním táboře na dron připevní léky na bolest a doručí je nahoru. Péčí o kamaráda strávil cenných 36 hodin.
A na vrchol musí pokračovat sám.
‚Drony i další moderní technologie výrazně zvyšují bezpečnost extrémních outdoorových sportů. Pomohl nám také lépe naplánovat trasu a urychlil přípravy.
Ale nakonec musíte stejně nahoru a úseky, které chcete později sjíždět, si osahat. Vybrat správný terén, podívat se na kvalitu sněhu, zamyslet se, kudy uniknout, kdyby se spustila lavina.
Při finálním výstupu a sjezdu jsem do detailů věděl, co dělat,‘ popisuje Bargiel.
Nepropustná mlha
Na K2 najdete všechny typy sněhu, od modrého ledu přes ledové plotny jen lehce posypané prašanem až po těžké, mokré pláty, které se mohou sesunout. Svahy jsou místy strmé přes padesát stupňů, a když je sníh tvrdý, je jakékoli uklouznutí fatální.
‚Spadnete až na dno, není kde a jak zastavit,‘ říká lyžař a horský vůdce Adrian Ballinger. ‚Ta nejnebezpečnější část začíná, když musí opustit lezecké cesty a vydat se do terénu, kde si nemohl otestovat sníh po cestě nahoru. Najednou také nemá lehký únik.
‚ Největší nebezpečí představuje obrovské pole ledovcových trhlin v méně strmém terénu ve spodní třetině sjezdu.
Bargielův sjezd kombinoval čtyři horolezecké cesty. Nejprve jel po Abruzziho rameni normální cestou. Poté odbočil doprava dolů po Česenově pilíři do třetího výškového tábora. Odtud pokračoval Messnerovým traverzem pod mohutnými seraky do Kukuczkovy Polské cesty a podél hřebenu sjel až do základního tábora.
Když v poledne 22. července dorazil na vrchol, měl radost, ale ten moment byl hořkosladký. ‚Jste na vrcholu a víte, že to nejtěžší teprve přijde. Že před sebou máte ještě tenhle naprosto šílený, sportovní výkon, který musíte zvládnout.
A začínáte zase od píky, protože najednou už nelezete, ale lyžujete.
Používáte jiné svaly, jiné mozkové vlny, jiné obranné mechanismy proti strachu,‘ vysvětluje alpinistka Hilaree Nelsonová, která pár měsíců po Bargielovi sjela na lyžích horu Lhotse.
Bargiel strávil na vrcholu méně než půl hodiny, kdy bylo jeho nejdůležitějším úkolem bezpečně si připnout lyže. Když se ho tým ve vysílačce ptal, jak mu je, odpověděl: ‚Chci už sakra dolů.‘ A tak jel.
Nejprve míjel další expedice mířící na vrchol. Zmateně se na něj dívali. Když minul čtvrtý výškový tábor, dostal se do oblasti s nebezpečným terénem, na jakém ještě nikdy předtím nelyžoval. A přihnala se nečekaná mlha. Tak hustá, že nemohl pokračovat.
‚Musel jsem čekat hodinu a půl na hraně 8000 metrů. Potřeboval jsem dobrou viditelnost, abych se dostal z ramena na správné místo, jinak by to bylo příliš nebezpečné.‘ Tým mu zatím ze základního tábora aktualizuje předpověď počasí.
‚Každá hodina navíc, kterou stráví v zóně smrti, mu vysává energii na cestu dolů,‘ obával se jeho bratr Bartek.
Naštěstí zaúřadoval vítr a mraky odvál do dáli. Ve třetím výškovém táboře se objal se zotaveným kamarádem Golabem a zamířil k nejnáročnějšímu úseku celého sjezdu, k Messnerově traverzu.
Překvapivě rychle ho zvládne, i když se místy musel přidržovat fixních lan. ‚Když se bojím, znamená to, že nejsem dostatečně připraven,‘ tvrdí Bargiel. ‚Nejtěžší bylo být celou dobu naprosto soustředěný, abych nedělal zbytečné chyby.
Chci být na tomhle světě dlouho a bezpečnost je pro mě vždycky prioritou.‘
Nejhorší chvíli svého života si Bargiel prožil už v roce 2006, kdy na něj v italských Alpách spadla lavina zapříčiněná startem helikoptéry. Záchranáři ho tehdy naštěstí včas vytáhli, dodnes to ale vnímá jako nejstrašidelnější zkušenost.
Filmový suvenýr
Celý sjezd K2 nakonec Bargielovi zabral sedm hodin. Kromě zpoždění kvůli mlze musel také často čekat na dron, kterému se kvapně vybíjely baterky a občas ho nemohl najít.
‚Bez natáčení bych to sjel za dvě a půl hodiny. Přesto to za to stálo. Mám skvělý suvenýr a film, díky kterému můžu celé to dobrodružství sdílet,‘ tvrdí.
Příběh, který obletěl stránky světových médií, je k vidění v dokumentu K2: The Impossible Descent.
Když Bargiel dojel k úpatí hory, lehl si do sněhu a konečně pocítil úlevu. V hlavě mu znělo jen: ‚Ty musíš být pořádný pako…‘ Přesto zůstává skromný. ‚Moje matka porodila jedenáct dětí, to je výzva, kterou se sjezdem K2 na lyžích nejde vůbec srovnávat!‘ Teď už ale polský lyžař nedočkavě vyhlíží konec pandemie.
Chystá se totiž otestovat své síly a lyžařské umění i na Everestu a výstup plánuje opět bez použití kyslíku a výškových nosičů. Nebude sice prvním lyžařem, který (pokud bude úspěšný) horu sjede, přesto ho to neodolatelně přitahuje. ‚U úpatí Everestu jsem byl už dvakrát. Je to nádherná hora.
Myslím, že mě láká hlavně vyzkoušet, jak bude mé tělo fungovat v takové výšce bez kyslíku. Je to velmi vysoko a myslím, že to bude zábava.‘
Srdcaři z Nepálu
Expedice Annapurna 2012 (8091 m) | Expedice | Honza "Tráva" Trávníček
Když se ohlídnu, tak rok 2012 byl pro mne asi přelomovým rokem a Annapurna přelomovou expedicí. První moje společná akce s Radkem Jarošem. No kdo by neznal, že? Tak nějak to dopadlo, že jsem na něj coby parťák zbyl. Nějak mu došli spolulezci (buď měli jiné plány či se jim zrovna na Annapurnu nechtělo, což se nedivím). Tak oslovil mne na společnou výpravu. Mladého zobáka 🙂
Velká výzva. Akorát to mělo háček. Radek měl před sebou již jen dvě poslední osmy do „Koruny Himaláje“ Jednu lepší než druhou. Asi objektivně nejnebezpečnější Annapurnu a technicky (v normálce) nejobtížnější K2. Nic nepomohlo moje přesvědčování, ať jedeme někam jinam 🙂 Takže jsme to vzali podle abecedy. Nejdříve A a pak K.
Annapurna totiž společně s K2 patří k nejobtížnějším a nejobávanějším vrcholům ze všech 14 osmitisícovek. V roce 2011 se k pokusu o její zdolání odhodlala pouze čtveřice horolezců! Na Mt.
Everest vystoupilo víc než 450 lidí! Samozřejmě s kyslíkovými přístroji a za pomoci výškových nosičů. Výstup jsme naplánovali nejhodnotnějším a nejsportovnějším způsobem: tzv.
„alpským stylem“, bez používání kyslíku, výškových nosičů a bez postupného budování výškových táborů. Doufal jsem, že to bude aspoň krajinářsky velkolepé.
Takže hurá do Nepálu. Zvolili jsme aklimatizaci na jiné „osmitisícovce“. A tou byla Lhotse, kde to Radek důvěrně znal. Byl tam rok předchozí.
A proč takhle putovat po Nepálu a složitě se vrtulníkem přesouvat o velký kus vedle? No protože se nám na Annapurně nechtělo dělat mnoho aklimatizačních výstupů. Statistiky na této první vylezené osmitisícovce jsou neúprosné.
Každý třetí se z vrcholu nevrátí. A i proto zde nenajdete davy toužící po vrcholové fotce.
Aklimatizace na Lhotse, kam se dostanete tzv. Everest trekem, nám umožnila vzít si s sebou doprovod. Aspoň na první část výletu. Takže kromě mé přítelkyně Mirči nás doprovázelo mnoho dalších kamarádů. Bylo tam moc veselo a krásně nám to s taťkou (Radek – přejmenoval ho tak náš mladý půvabný doprovod, nemající úctu nejen ke stáří :-), ubíhalo.
Na Everestu, potažmo Lhotse, jsme byli jedni z prvních, kteří pošlapali panenské svahy. Měli jsme prostě trošku fofr a nemohli čekat na šerpíky až zafixujou výstupovou cestu. Podařilo se nám dvě noci přespat ve výšce 6 800 m n.m. a nakouknout i do výšky 7 000 m.
Odtamtud nás však vyhnaly padající šutry. Holt moc teplo bylo. Po urychleném sestupu jsme nasadili turbo tempo a co nejrychleji došli do Lukly a přeletěli do Kathmandu a posléze i do lázeňského odpočívacího místa Pokhary.
Pár dní na zotavenou a vrtulníkem do základního tábora pod Annapurnu.
A teď teprve začíná dobrodružství. Lézt a spolupracovat máme s pohodářem Donem Bowiem, nicméně ten po pár dnech odlétá z BC z důvodu tragédie v rodině. Musíme si poradit sami. Mnoho lidí zde není a ten, kdo je, je již dost psychicky deprimován neustálým pádem lavin do výstupové cesty. Ani výškové tábory nejsou bezpečné.
Zde veřejně slibuji. Nejsem Peter Hámor (pozn. autora – byl tam 4x) a na Annapurnu nikdy více! Po naší vynášce do druhého výškového tábora, začalo období trénování trpělivosti a čekání na počasí. Díra v neustálém odpolední sněžení přišla. Jenže měla být až za 5 dní. Ale do té doby žádný zázrak.
Co se dalo dělat? Museli jsme se vydat na výstup do mizerného počásku a doufat že předpověď klapne a za 5 dní budeme mít „summit day“. No co vám budu povídat. Vyšlo to. Pěkně jsem si hrábnul, ale v tu zásadní chvíli jsme byli společně s Radkem Jarošem připraveni v posledním výškovém táboře v 7 000 m.
Jenže předpověď byla neúprosná. Druhý den se to bude odpoledne kazit.
Nebyla jiná varianta než vyrazit rovnou večer a neodpočívat a doufat, že to ty naše organismy dají a přežijou? Celonoční výstup patří k těm silnějším lezeckým zážitkům. Ale nakonec i přes podvrcholové bloudění se zadařilo a nejdříve Radek a později i já jsme se rozhlédli (aspoň na chvilku) z vrcholu. Jenže to byla jen půlka cesty.
A to ta snadnější. Po mém sestupu do posledního výškového tábora v 7000 m jsem zjistil, že Radek již ošetřuje prsty na nohou. Omrzlinky pěkné to byly. Hodně zima v noci, vlhké boty a spousta dalších faktorů způsobila dosti nepěkné puchejře. Druhý den rychle dolů, dokud se vejde do bot.
Já se snažím z kopce snést aspoň ty nejdůležitější věci jako jsou foťáky atd.
V základním táboře se moc nezdržíme. Rychlý přelet do nemocnice v Kathamandu, kde Radkovi ošetřují nohy a mně ruce. Byli jsme to pěkná dvojka 🙂 Co nejrychleji do Čech a pak začal boj o záchranu prstů. Ten se úplně nepovedl, ale to je již jiný příběh. Ká dvojkový.
Plzeňský horolezec chce zdolat obávanou Annapurnu bez kyslíku a nosičů
Horolezec Jan ‚Tráva‘ Trávníček by se už v polovině května mohl připojit ke třem českým horolezcům, kteří v minulosti vystoupili na nepálskou Annapurnu (8 091 m). Trávníček se na obávanou osmitisícovku chystá s horolezcem Radkem Jarošem. Ten vystoupil už na dvanáct ze čtrnácti osmitisícových vrcholů a k dosažení Koruny Himálaje mu kromě Annapurny zbývá jen K2.
Annapurna bývá hodnocena jako nejtěžší osmitisícovka. Napovídají tomu i statistiky výstupů: 38 % horolezců, kteří se na horu pokouší vystoupit, zemře a 12 % těch, kteří se dostanou na vrchol, se dolů už nevrátí.
‚Je pravda, že mám asi největší obavy, jaké jsem kdy měl. Budeme muset být hodně opatrní. Ale těším se na to, bude to zase úplně jiná zkušenost,‘ říká Honza Trávníček, který v loňském roce spolu s dalším Plzeňanem Jakubem Vaňkem vystoupil na vrchol Manaslu (8 163 m). O dva roky dříve vylezl také na pákistánský Gasherbrum I (8 068 m).
V loňském roce se Annapurnu pokusila zdolat pouze čtveřice horolezců. Oproti tomu na Mount Everest vystoupilo víc než 450 lidí. ‚Samozřejmě s kyslíkovými přístroji a za pomoci výškových nosičů.
My plánujeme výstup nejhodnotnějším a nejsportovnějším způsobem, takzvaným 'alpským stylem'.
Tedy bez používání kyslíku, výškových nosičů a bez postupného budování výškových táborů,‘ vysvětluje ‚Tráva‘.
Annapurna je neblaze proslulá pády lavin
Horolezci do Nepálu odjeli již tento týden, o výstup na Annapurnu se chtějí pokusit v první polovině května. ‚Nejdřív se chceme aklimatizovat pod Lhotse (8566 m), kterou Radek velice dobře zná, vylezl ji loni.
Když to dobře půjde, plánujeme dvě přespání ve 7 300 až 7 500 metrech nad mořem, abychom byli na Annapurnu dobře připravení, pokud možno rychlejší a minimalizovali některá rizika spojená s výstupem,‘ přibližuje plán Trávníček.
Podle něj je začátek května ideální dobou na výstup, zejména kvůli počasí. Annapurna je neblaze proslulá pády lavin. ‚Pokud nám bude sněžit třeba jako loni na Manaslu, asi nemáme šanci se dostat nahoru,‘ zamýšlí se Trávníček.
Radek Jaroš měl výstup na Annapurnu naplánovaný už v roce 2008, krátce po vrcholu Dhaulagiri. ‚Kvůli špatnému počasí Annapurna ale nevyšla,‘ dodává.
Letošní expedice byla podle Honzy Trávníčka spíše náhodou. Po příjezdu z Manaslu byl totiž přesvědčen, že si od vysokých vrcholů dá, minimálně na nějakou dobu, pauzu. ‚Ale šance jet s Radkem Jarošem se asi vyskytne jen jednou za život,‘ vysvětluje pětatřicetiletý muž, proč se nakonec rozhodl jet.
Více informací o expedici je na stránkách www.honzatravnicek.cz a www.radekjaros.cz.
Koruna Himálaje za půl roku? Egoturismus a devalvace, říkají česká horolezecká esa
Nepálský horolezec Nirmal Purja tento týden zkompletoval svoji sbírku zlezených osmitisícovek. Všech 14 vrcholů, kterým se také přezdívá Koruna Himálaje, pokořil během pouhých šesti měsíců, čímž dosavadní rekord posunul o více než sedm let.
‚Je to jedinečný milník v horolezectví, co se logistiky, diplomacie a provedení týče,‘ uvedl na adresu Purji legendární Reinhold Messner, který ale na rozdíl od Purji všechny výstupy podnikl bez použití kyslíku. ‚Dokázal něco, co už dřív slibovalo několik horolezců ze Západu, ale většina z nich s tím ani nezačala.‘
Špičkoví čeští horolezci, které Aktuálně.cz oslovilo, souhlasí s Messnerem, že se jedná bezpochyby o mimořádný výkon. Nikoliv ovšem z hlediska tradičních horolezeckých hodnot, ale spíš z pohledu organizace celé události.
‚Jistě je to logisticky a termínově velmi komplikovaný počin, v tom bych viděl asi tu největší zajímavost celé této akce. I finanční náročnost byla určitě ojedinělá, 14 povolenek, cestovné, komparz a hodně moc plynu, ať už toho na dýchání, tak i toho na vaření. Klobouk dolů, to se někdo prohnul,‘ říká například Libor Uher, první Čech, který vylezl na všechny čtyři vrcholy pohoří Karákóram.
Současně s respektem k dosaženému výkonu ale od českých horolezců zaznívá také polemika nad způsobem, jakým Purja vrcholů dosáhl. Jde zejména o využití kyslíkových přístrojů a také rozsáhlých podpůrných týmů, které podle nich výstupy na osmitisícové vrcholy jak Purjovi, tak dalším ‚vysokohorským turistům‘ výrazně usnadňují.
‚Já tomu říkám egoturismus, vrchol za každou cenu,‘ vysvětluje Radek Jaroš, první Čech, který během 16 let vylezl Korunu Himálaje. ‚Po lanech začínajících v základním táboře se šplhá až na vrchol.
Přes tábory, které postavili výškoví nosiči a zároveň je i zásobili, na cestu roznesli kyslíkové bomby. Skály se takoví lezci skoro nedotknou, cepín není potřeba. A domů se tito 'horolezci' vracejí jako hrdinové, hrdinky.
A učí ostatní 'překonávat překážky a sama sebe'!?‘
Oslovení čeští horolezci proto upřednostňují jiné, z jejich pohledu zajímavější výkony. Které se třeba neodehrávají na nejvyšších vrcholcích, ale zato jdou obtížnými či dosud nevylezenými cestami a bez použití podpůrných prostředků.
‚K hodnoceným horolezeckým výstupům se řadí nové cesty na nejvyšší, ale i méně vysoké vrcholy světa. Vysokou hodnotu mají také výstupy, kdy se jedná o opakování již vylezených těžkých cest.
Ale v těchto případech jen když se jedná o čistý alpský styl, to znamená výstup bez použití umělého kyslíku, výškových nosičů, fixních lan a stabilních výškových táborů,‘ vysvětluje například Leopold Sulovský, první Čech na Mount Everestu.
‚Pro vysvětlení, jako v Alpách nebo třeba v Tatrách, sbalím se tak, abych měl s sebou vše pro potřebnou dobu a obtížnost výstupu.‘
‚Pro mě se odehrávají ty opravdu hodnotné výstupy zásadně bez kyslíku a bez podpory výškových Šerpů.
Mám rád ten čistý styl, kde vše závisí jen na společné síle, odhodlání a dobré strategii malého týmu lezců, kde se ještě stále ctí přátelství jako hlavní prvek společného soužití na laně,‘ přidává Tomáš Petreček, který se s Purjou potkal letos na K2, vysvětlení, o jakých hodnotách vlastně čeští horolezci hovoří.
Kompletní vyjádření Radka Jaroše, Tomáše Petrečka, Leopolda Sulovského, Josefa Rakoncaje, Libora Uhra a Pavla Burdy si můžete přečíst v grafice níže:
Radek Jaroš: Ve spojení Koruny světa a Himálaje jsem mezi horolezci na bedně
Před dvěma týdny jste zdolal nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro a tím jste po 21 letech završil takzvanou Korunu světa.
Jaký je to pocit? Samozřejmě krásný a musím říct, že v podstatě nečekaný, protože sám jsem nic takového vůbec neplánoval.
Neplánoval jsem kdysi ani Korunu Himálaje, proto mě i teď zaráží to číslo po 21 letech, ale je pravda, že je to počítané od prvního výstupu na Mount Everest.
Sedm vrcholů, sedm kontinentů. Horolezec Jaroš jako šestý Čech zkompletoval Korunu světa
Číst článek
Korunu světa začínali zmiňovat nějací lidé až okolo roku 2000, když jsem se blížil k závěru těch 14 osmitisícovek.
V té době jsem si myslel, že to nikdy nepolezu, protože se to zdálo „nehodnotné“ oproti himálajským osmitisícovkám.
Ale potom musím říct, že po dvaceti letech strávených v Himálaji je Koruna světa, kterou nevydávám za žádné extrémní horolezecké podnikání, krásná věc v cestování a poznávání celé naší zeměkoule.
Říkáte, že to neberete jako žádný velký úspěch, ale na druhou stranu jste teprve šestý Čech, který to dokázal, takže asi úplně jednoduché a snadné to taky nebude. Úspěch to je, spíš jsem říkal, že jsem to neplánoval.
Úspěch to samozřejmě nějakým způsobem je. Pro mě je ale ještě zajímavější spojení s Korunou Himálaje.
Je možné, že ve spojení Koruny Himálaje bez kyslíku a Koruny světa jsem dokonce na bedně, protože rozhodně to má (Reinhold) Messner a pak je otázka, kdo další.
Bavíme se tady o Koruně světa, jejímž cílem je zlézt sedm nejvyšších vrcholů na sedmi kontinentech. Mohl byste popsat, o jaké hory jde? Ve skutečnosti jich budu mít víc než sedm, takže ve skutečnosti to podle nějakého mého plánu úplně zakončené není, protože jsou dva výklady.
První člověk se jmenoval Richard Bass, Američan, a do Koruny světa zapojil sedm vrcholů: na severní polokouli tam bylo tehdy McKinley – dneska se to jmenuje Denali, Aljaška, nejvyšší hora Severní Ameriky – Everest jako nejvyšší vrchol Asie, evropský vrchol Mont Blanc a na jihu je to samozřejmě Antarktida – tam je Mount Vinson – Aconcagua v Jižní Americe, Kosciuszko v Austrálii a Kilimandžáro.
Zatímco druhý člověk, který to vylezl a tak to dělal, myslím, i Messner, tak místo australského Kosciuzska lezl Papuu-Novou Guineu a místo evropského Mont Blancu tam zapojil Elbrus. Já je plánuji vylézt všechny, jak Elbrus, tak Mont Blanc, a jak Kosciuszko, tak Papuu-Novou Guineu. Podle jednoho seznamu už mám všechno, ale určitě se chci ještě podívat na Papuu-Novou Guineu.
‚Dražší jsou už jen lety na Měsíc‘
Úroveň obtížnosti při zlézání jednotlivých hor se asi dost liší, protože třeba na Kilimandžáro lezou často i „nehorolezci“.
Jaká z těch hor byla pro vás nejtěžší? Jednoznačně je to Mount Everest, protože je to nejvyšší hora světa a co si budeme vykládat, je to ani ne osmitisícovka, ale skoro devítitisícová hora.
Potom z Koruny světa rozhodně těžká záležitost lezecky je ještě Denali, nejvyšší hora Severní Ameriky ležící na Aljašce, tím klimatem a hlavně klimatickými podmínkami, častými větry a krátkou lezeckou sezonou, která je zhruba tři měsíce v době polárního dne.
Čína chce kvůli nepořádku omezit přístup na Mount Everest. ‚Je to dobrý krok,‘ říká horolezec Jaroš
Číst článek
A samozřejmě další kapitola sama o sobě je nejvyšší hora Antarktidy Mount Vinson, která je odlehlá, je to opravdu exotika a samozřejmě je i velmi finančně náročná. Ale i další hory, jako je třeba Kilimandžáro. Sám jsem psal, že jde o přerostlý Říp, je to taky shodou okolností sopka stejně jako Říp, dokonce podobného tvaru, akorát o nějakých pět kilometrů vyšší.
Ještě bych se vrátil k Antarktidě.
Jak se vám povedlo se na tento kontinent dostat, protože to asi nebude nejjednodušší vzhledem k tomu, jak je to odlehlé místo a jaké tam panují podmínky? Samozřejmě Antarktida je z celé akce de facto nejtěžší, nejdražší, protože období, kdy se tam leze, je zase období polárního léta, tam jsou to dva měsíce v roce – prosinec, leden – a je to opravdu krátké. Má na to do roku, myslím, 2029 nebo možná ještě déle monopol na přepravu jedna americká společnost a jejich slogan je celkem výstižný: „Dražší než my už jsou jen lety na Měsíc.“ Přeprava tam je závislá na jejich dispozicích. Paradoxně je sranda, že s americkou společností tam létá ruské letadlo Iljušin. Jako jedno z mála je tam schopno přistát na ledové ploše, která je vymezená na ledovci k přistání.
Zmiňoval jste, že Antarktida byla náročná finančně.
To ale byla většina z vašich expedic, ne? Jak se vám podařilo sehnat na všechny finance?
Když se vrátíme těch 21 let zpátky, tak první expedici na Everest jsem si zaplatil sám, protože jsme podnikali ve stavebnictví, pracovali jsme ve výškách a měli jsme rozjetou firmu v Novém Městě na Moravě s kamarády horolezci. A místo auta jsem si koupil cestu na Everest. Je to o prioritě, o volbě. Někdo si koupí auto, někdo tuhle expedici.Horolezec Jaroš si spoustu zimních olympijských sportů vyzkoušel. 'Čtyřbob je jako pračka,' popisuje
Číst článek
Potom jsem začal, protože jsem nebyl úplně schopný to financovat sám, samozřejmě rozjíždět nějakou snahu o spolupráci se sponzory, byly to především firmy z outdooru, které se mnou třeba jdou celou horolezeckou kariéru až do dneška – jsou to české firmy, a sem tam šlo o jiné firmy třeba z finančnictví nebo i stavebnictví. Pak jsem začal vydávat knížky, vydávat kalendáře – teď zrovna pracuji jak na knížkách, tak na kalendáři, teď mám v tisku, ale doufám, že to stihnu do Vánoc, knížku, která bude mít název Severní polokoule naší koule a je logicky o vrcholech na severní polokouli. Z toho jsem financoval všechny své cesty.
Mluvil jste o tom, že chcete získat i tu druhou Korunu světa podle druhého seznamu, máte už nějaký rámcový plán, kdy byste to mohl realizovat? Je to opravdu rámcově. Původně jsem tam (na Papuu-Novou Guineu – pozn. red.
) plánoval jet příští rok na podzim, ale možná že místo toho dostane na podzim přednost cesta do Bhútánu v Himálaji, takového krásného království v Himálaji, a tím pádem by se právě ta cesta na Papuu-Novou Guineu odsunula na rok 2021.
Letos znovu pojedu na Kilimandžáro, protože tahle akce, na které jsem tam teď byl, byla s jednou finanční skupinou a byla navíc, nadplán.
Měl jsem naplánovanou svoji cestu do Afriky, která proběhne na přelomu roku, kdy navštívíme Ugandu, Rwandu, Kongo a teprve potom pojedeme do Tanzanie na Kilimandžáro. Takže Afrika mě čeká za dva měsíce znovu.
Už jsme se bavili o Koruně Himálaje. Pochopil jsem správně, že je pro vás cennější než Koruna světa? Stoprocentně je cennější. Byl jsem teprve 15.
člověk na světě po Reinholdu Messnerovi, který tohle začal před 28 lety, který to dokázal bez použití kyslíkových přístrojů. Na tom je vidět, že to je opravdu něco excelentního.
Zatímco Korunu světa má jen u nás šest lidí a na světě jich budou stovky, ne-li tisíce.
Radek Jaroš zdolal nejvyšší horu Antarktidy, ke 'Koruně světa' mu zbývají tři vrcholy
Číst článek
Vidíte nějakého dalšího Čecha, který by také mohl zvládnout Korunu světa nebo Korunu Himálaje? Myslím, že pokud jde o Korunu světa, tam určitě nějací lidé jsou, kteří to dělají a kteří jsou blízko dosažení. Ale přiznám se, že jejich jména neznám. Upřímně se o to nezajímám.
A pokud jde o Korunu Himálaje, tak tam určitě na 99 procent nikdo takový cíl před sebou nemá, protože to samozřejmě stojí spoustu peněz, spoustu času, který by do toho člověk musel investovat.
Jsou u nás samozřejmě excelentní lezci v Himálaji – jako třeba Zdeněk Hák nebo Mára Holeček – ale myslím si, že jejich priority jsou v něčem jiném než v kompletaci této koruny.
Výstupy, jakým se věnujete, jsou hodně nebezpečné, hlavně tedy ty osmitisícovky. Hrozí při nich různá vážná zranění od zlomenin až po omrzliny. O vás se ví, že jste přišel o několik prstů na nohou.
Pokud by vám to nevadilo, mohl byste prosím popsat, co se tehdy stalo? Ze srandy říkám, protože jinak to ani nejde brát, že to bylo takové DPH, které jsem zaplatil za pětadvacet himálajských expedic. Stalo se mi to při výstupu na třináctou osmitisícovku na Anapurnu. Tam došlo k obrovskému souběhu mnoha a mnoha událostí.
Kdyby to byla jedna, tak se nic neděje, kdyby byly čtyři, tak se taky asi nic neděje. Ale ono jich bylo asi devět dohromady a to znamenalo omrzliny a ve finále amputace.
Radek Jaroš při pokoření nejvyššího vrcholu Afriky Kilimandžára | Zdroj: Web Radka Jaroše
To byl jediný úraz, co vás potkal? Musím to zaklepat. Takhle, měl jsem různé své problémy, úrazy.
Na K2 v roce 2007 jsem musel svoji expedici ukončit poté, co jsme se z republiky 14 dnů přesouvali do základního tábora ke K2, byla to moje už čtvrtá expedice na tuhle obávanou osmitisícovku, dokonce jsem tehdy měl zaplacený pobyt a expedice na K2, Gašerbrum I a Gašerbrum II, dokonce jsem se chtěl ten rok pokusit o tři osmitisícovky během krátké dvouměsíční sezony, ale dopadlo to úplně fatálně. Zranil jsem se půl hodiny po příchodu do základního tábora. Rozdrtil jsem si prst na pravé ruce a po čtyřech dnech mě tam odsud evakuoval vrtulník pákistánské armády. Takže to bylo dejme tomu takové druhé zranění.
Musím se ale pochlubit, říkal to jeden novinář, který se věnuje horské tematice: největším kladem mých expedic bylo, že se nikdy nikomu nic nestalo. Když si člověk vezme 25 expedic do Himálaje a všechny proběhnou bez úrazu a bez smrtelné nehody, tak to je něco, na co můžu být hrdý.
Přeji vám, aby vám to vydrželo i dál. Děkuju.
Co bude dál? Izolované hory?
Jak se udržujete v kondici, protože zlézt osmitisícovku je nepochybně hodně fyzicky náročné? Teď mě bolí záda, protože se udržuji v kondici u počítače – pracuji na kalendářích a na knížce a moje rychlost úderů jedním prstem je opravdu tristní. Takže bohužel strávím hodně času u počítače, i když si lidi myslí, že pořád jsem jenom někde na cestách, což zdaleka není pravda.
Po zdolání všech osmitisícovek pracuje horolezec Radek Jaroš na získání 'Koruny světa'
Číst článek
Jinak samozřejmě pro mě pohyb a trénink není řehole, když to tak řeknu. Co si budeme povídat, v pětapadesáti je člověk línější než v pětatřiceti.
Ale pořád je to věc, která mě baví, naplňuje, a když mám šanci nějakým způsobem trénovat, věnovat se jakémukoliv sportu, tak je to pro mě radost.
Takže fyzická příprava pro mě nebyla nikdy řehole a vždycky jsem ji rád postupoval a samozřejmě nikdy jsem ji nepodceňoval.
V tuhle chvíli máte dvě koruny, plánujete ještě dodělat tu třetí. A co potom? Jaké jsou vaše další cíle, protože podle vašeho plánu to budete mít za rok až dva hotové? To je taková srandovní otázka, na kterou v současné době nemám úplně odpověď.
I když z legrace třeba říkám, že v rámci letošního výstupu na přelomu roku jsem byl na Aconcaguavě, nejvyšším vrcholu Jižní Ameriky, a ještě předtím jsem zamířil na Velikonoční ostrov.
Když jsem vylezl na nejvyšší horu Velikonočního ostrova, která měří asi 560 metrů, tak jsem se potom dočetl, že to je jedenáctá nebo dvanáctá nejvyšší izolovaná hora světa. Nevím přesně terminus technicus, co znamená izolovaná hora, čím je to dané, to si budu muset nastudovat.
Ale pokud je dvanáctá, tak je před ní ještě jedenáct. Pak jsem se taky dočetl, že šest nebo sedm jich budu mít vylezených, protože jsou to ty, které patří do Koruny světa. Takže se to ještě o něco smrsklo. Ze srandy říkám, třeba tohle bude ten cíl.
Druhá věc: teď jsme se bavili při výstupu na Kilimandžáro a na tohle se ptal každý, kdo tam byl, co budu dělat potom a tak, a někdo tam správně podotkl: Zeptejte se Nadala, co bude dělat v pětapadesáti, jaké bude před sebou mít cíle. Ne že bych se chystal do důchodu, to v žádném případě, ale samozřejmě na to bořit světové rekordy jsou mladší.
Horolezec Radek Jaroš (uprostřed) na Denali, nejvyšším vrcholu Severní Ameriky | Zdroj: Web Radka Jaroše
Expedice Annapurna 2012 I.: Jak to všechno začalo
Publikováno: 16.4.2012
Pamatujete, jak jsem se vrátil z Gasherbrumu (2009), jak jsem říkal, že ASI už nikam na ‚osmu‘ nepojedu?! Pamatujete, jak jsem se vrátil z Manaslu (2011), jak jsem říkal, že URČITĚ na ‚osmu‘ už nepojedu?! … 2012 Expedice Annapurna …
Prostě vyrazit s Radkem Jarošem je pro mě obrovská výzva. Veliké zkušenosti jsou schované za tímto ‚starším‘ pánem 🙂 Tak jen doufám, že pro něj nebudu přítěží, ale to by si mě s sebou asi nevybral z té obrovské nabídky cca 0 kandidátů. Tedy aspoň takových, které přinejmenším trochu zná. Takže na Annapurnu polezu s Radkem 🙂
Jak to vůbec vzniklo? Byl jsem předběžně domluven s výbornýma parťákama z Gasherbrumu Márou Holečkem a Zdeňkem Hrubým na letní pákistánský Nanga Parbat.
Z této party však pro letošek bohužel odpadli další kluci Daw a Lišin, a tudíž bych tam byl nejspíše jak kůl v plotě na ‚normálce‘. Kluci se chtějí totiž opět pokoušet o Rupálskou stěnu. Jenže pak jsem se potkal s Radkem.
Seznámili jsme se, když jsem řešil náš vrchol na Manaslu. Již dříve jsme se občas někde potkávali, ale teď poprvé jsme spolu řešili nějaký ‚osmy‘.
Asi jsem na něj udělal dojem 🙂 Byl jsem po docela výrazném večírku a sraz jsme měli již dopoledne. Takže to nechápu. Ale pochopil jsem po další, již zásadnější schůzce na festivalu v Praze, že na tento podnik není vůbec žádná sranda sehnat parťáka.
Sice se po Radkově přednášce zvedl les rukou lidí, co by s ním rádi jeli, jenže pouze já jsem prošel výběrovým řízením, které posléze probíhalo v zákulisí.
Radek se ptal na několik zásadních informací: – Umíš hrát šachy – že bys mě to naučil? – Piješ pivo? – Kolik jsi vylezl osmitisícovek? – Proč chceš jet se mnou? – Jaké jsou tvé míry? – Kolik kg uneseš? – Proč chceš riskovat svůj život zrovna na Annapurně?
Do užšího výběru jsem prošel pouze já a jedna blondýna. Jenže u ní se brzy provalilo (po několika kontrolních otázkách), že neodpovídá pravdivě u svého seznamu vylezených osmitisícovek. Takže já, se svými skoro dvěmi jsem měl navrch.
Tudíž jsme se nakonec domluvili a jedeme společně na ‚vejlet‘. Bohužel trochu nebezpečný, neboť Annapurna je dle statistik nejrizikovější osma. Annapurna totiž společně s K2 patří k nejobtížnějším a nejobávanějším vrcholům všech 14 osmitisícovek.
V roce 2011 se k pokusu o její zdolání odhodlala pouze čtveřice horolezců! Na Mt. Everest vystoupilo víc než 450 lidí! Samozřejmě s kyslíkovými přístroji a za pomoci výškových nosičů. Výstup plánujeme nejhodnotnějším a nejsportovnějším způsobem: tzv.
„alpským stylem“, bez používání kyslíku, výškových nosičů a bez postupného budování výškových táborů. Doufám, že to bude aspoň krajinářsky velkolepé.
Budeme cestovat skrz na skrz celým Nepálem, neboť se nejdříve chceme aklimatizovat na Lhotse (8566 m n. m.), kterou Radek velice dobře zná, vylezl ji loni. Když to dobře půjde, plánujeme dvě přespání v cca 7500 m n. m., abychom byli na Annapurně dobře aklimatizovaní a pokud možno rychlejší a minimalizovali aspoň některá rizika spojená s výstupem.
Tak držte palce … Honza „Tráva“ Trávníček
- Text/foto: Jan Trávníček, expedice Annapurna 2012
- Expedici ANNAPURNA 2012 sponzoruje HUMI outdoor
Publikováno: 7.12.2011
Cesta z Prahy až do Kathmandu byla celkem zdlouhavá a únavná. Za prvé jsme měli dva dlouhé přestupy, a za druhé jsme se v Dillí museli podrobovat neuvěřitelným bezpečnostním procedurám.
Patřily mezi ně nekonečné kontroly, prohmatávání těla, zda u sebe nemáte něco nebezpečného atd.
Milan si šel z čekárny odskočit na stranu a aktivní hlídači ho už nepustili zpět, protože si s sebou nevzal letenku.