Zdroj: Shutterstock
Odborníci mají jasno. Vědecky se sice nedá přesně určit, do jaké míry nás naše geny ovlivňují, ale obecně lze říct, že jejich vliv na lidské chování, schopnosti a dovednosti činí přibližně 60 procent. Genetika nás tedy ovlivňuje velmi významně.
Pokud se tedy ptáte, jestli fakt existují „tlusté geny“, díky kterým prostě nikdy nezhubnete na stehnech, nebo nakolik jsou důležité geny ve výchově, odpověď je jasná.
Ano, tyhle a spoustu dalších genů dostáváme od našich rodičů a předků jako dárek. Někdy chtěný, jindy nechtěný.
Některé charakteristiky člověka určují geny jednoznačně, například barvu očí, krevní skupinu nebo třeba Downův syndrom. S tím se narodíme a prostředím se to nedá ovlivnit.
Naopak třeba to, jakou řečí mluvíme, je určeno pouze prostředím, ve kterém vyrůstáme. Miminka se nerodí s genetickou predispozicí k češtině nebo maďarštině, rodí se pouze s předpoklady k osvojení si řeči. Až na prostředí záleží, která řeč to bude.
Co Gregor netušil
V polovině 19. století na zahradě jednoho brněnského kláštera začal Gregor Mendel zkoumat barvu a tvar květů, lusků a lodyh hrachu u vybraných odrůd. Tím založil odvětví takzvané klasické genetiky, která se zabývá mechanismy děděnými na úrovni chromozomů.
Tehdy sice ani ve snu netušil, že jednou budou jeho následovníci používat termín chromozomy a geny, správně však pochopil, že v dědičné informaci každého hrášku jsou dvě jednotky – jedna z nich pochází z „mateřské“ rostliny, ta druhá z „otcovské“.
Podle Mendelových zákonů se dědí nejen to, jakou barvu očí či vlasů bude mít vaše dítě, ale i lidské vlastnosti. V lékařství jsou důležité především ty geny, které vedou k výskytu nemocí.
Mechanismy dědění jsou složité a bylo by snadné tvrdit, že se můžeme zvysoka vykašlat na naše předky, a naopak říkat, že důležitější je výchova.
Ignorovat vliv našich předků a dědičnosti ovšem nelze. Ostatně, to je podstatou epigenetiky, oboru, který se zabývá otázkou, jak buňky uchovávají dědičnou informaci mimo DNA a jak ji předávají dceřiným buňkám. Co to znamená v překladu do jazyka smrtelníků? Že kromě genetické informace můžeme dědit i vlivy prostředí! Před pár lety nepředstavitelné a spíše spadající do fantasy literatury.
Špatné vzpomínky či trauma?
I to zřejmě můžeme zdědit. Zdá se neuvěřitelné, že bychom kromě barvy očí či hudebního talentu mohli zdědit i něco tak nepříjemného, jako jsou traumatické zážitky či vzpomínky našich prapředků.
Zdá se vám to jako nesmysl? Studie odborníků z newyorské lékařské fakulty, která byla publikována v časopise Biological Psychiatry, dokazuje, že kromě genů, které jsme zdědili od rodičů, můžeme zřejmě dostat i něco „navíc“.
Třeba traumatický zážitek.
To potvrzuje i genetička Lucie Benešová z výzkumného ústavu GENOMAC. „Pokud jde o přenos vzpomínek, tedy negenetickou dědičnost, je situace složitější.
Před časem se začaly objevovat vědecké práce, které ukázaly, jak určitý (většinou traumatický) zážitek, který prožili rodiče, může být přenesen na jejich potomky.
Všechny experimenty však byly prováděny na zvířecích modelech a u lidí se tento fenomén dokazoval pouze statisticky a retrospektivně, například zvýšeným výskytem psychologických poruch u potomků obětí holocaustu.
Předpokládá se, že tuto dědičnost způsobují jednak epigenetické faktory, ale taky mikrobiální složky či biomolekuly (hormony apod.), které jsou přenášeny rodičovskou buňkou. Ovšem jak se tyto faktory během rodičovského života zařazují do jejich pohlavních buněk a zda a jakým způsobem dochází k jejich přenosu do embrya, zatím objasněno nebylo.“
Některé studie poukázaly například i na to, že dcery matek, které zažily v těhotenství hladomor, mají zvýšené riziko, že se u nich rozvine schizofrenie. Jakým způsobem ale k přenosu spínačů genů na další generace dochází, zatím známo není.
Někteří odborníci se domnívají, že na to, zda bude nějaký gen zapnutý, či vypnutý, může mít velký vliv stresový hormon. Výzkumy provedené na myších prokázaly vliv mazlení mláďat s rodiči na fungování genu pro stresové receptory v mozku.
Čím více mazlení, tím větší produkce receptorů, které pomáhají dobře tlumit stres.
Alkoholismus či štěstí
Bylo by asi velmi pohodlné svádět všechno, co se nám v životě děje, na naše rodiče či prarodiče. A možná i na naše neandertálské předky. Mimochodem, to s těmi neandertálskými geny není žádná pohádka pro dospělé. Nedávné studie ukázaly, že některé z nich mají vliv na naši imunitu i moderní civilizační choroby.
Vědci nyní zkoumají, zda tohle genetické dědictví může přispívat k našim vlastnostem, včetně spánkových zvyklostí, nálady nebo náchylnosti ke kouření či alkoholu.
Podle vědců z Institutu Maxe Plancka v Německu mají někteří lidé s určitými neandertálskými variantami větší sklon ke kouření, zatímco jiní lidé se stopami neandertálské DNA častěji ponocují a patří k takzvaným sovám.
Nevím, zda můj sklon k přibírání v určitých partiích mám přisuzovat neandertálským předkům, spíše bych řekla, že za to může moje prababička a taky moje těžko zvladatelná touha po čokoládě.
Německý psychiatr Peter Teuschel například říká, že to, co nám zanechala předcházející generace našich předků, bychom se měli naučit zpracovat a najít v tom pozitivní aspekt.
A jak je to s dalším „dědictvím“, jako jsou sklony k dlouhověkosti, agresivitě, alkoholismu či depresím? Odpovídají geny i za to, zda se cítíme šťastní, nebo nešťastní? „Ano, všechny tyhle sklony skutečně dědíme, ale vnější prostředí má neméně důležitý vliv.
Nejlépe se to studuje na jednovaječných dvojčatech, která mají zcela shodnou sekvenci DNA. Je pozoruhodné, jak moc si bývají nejen vzhledem, ale například i zájmy podobná, a to i v případě, že žila většinou odděleně.
Na druhou stranu ale existují případy, kdy obě zdědila předpoklady pro nějakou chorobu (například schizofrenii) a u jednoho z nich se nemoc rozvine a u druhého vůbec. Ať už tedy máme v genech dobré, či špatné, často lze jedno nebo druhé naším způsobem života (výchova, rodinné zázemí, strava, pohyb, stres, infekce…) změnit na opačnou stranu,“ vysvětluje genetička.
„Například v naší laboratoři vyšetřujeme takzvaný gen pro zvýšené riziko vzniku závislosti. V podstatě jde o jednu složku dopaminové dráhy, která zajišťuje naše uspokojení z různých činností, které nás baví. Lidé, kteří mají v tomto genu drobnou odchylku, mají tuto dráhu oslabenou, a tudíž je daná činnost tolik neuspokojí a mají potřebu její dávku zvyšovat.
Je-li tou činností alkohol, konzumace sladkostí, hraní her a tak podobně může se rozvinout závislost, která dané osobě škodí, ať už společensky, či zdravotně. Pakliže je to třeba sport, hudba, studium a podobně, může být naopak tato genetická varianta pro danou osobu prospěšná, jelikož může dovést uvedené činnosti až do vynikajících výsledků.
S touto variací může i souviset jistý sklon ke snížené schopnosti být šťastný, i když opět závisí na tom, jak si s tím kdo poradí. Také u nás vyšetřujeme geny, které mají vliv na redukci váhy, například hospodaření těla s tuky, konkrétně s mírou jejich ukládání a odstraňování.
A opravdu se najdou lidé, kteří mají kombinaci, kdy jejich tělo ukládá více tuků než ostatní a naopak, při zvýšené pohybové aktivitě a sníženém příjmu energie si jejich tělo zásobu tuků ‚brání‘ a redukce jejich váhy tak nastává výrazně pomaleji.
U takových lidí je nadváha a horší schopnost redukce váhy daleko častější než u ostatních,“ vysvětluje Lucie Benešová.
Bez správných genů génia nevychováte
Máte-li děti, určitě jste si mnohokrát povzdechli: „Po kom to dítě asi je?“ Geny můžou zcela jistě za barvu vlasů či očí, ovšem taky za povahu a osobnost.
Kdysi jsem si říkala, že výchova znamená pro utváření osobnosti dětí úplně nejvíc, ale teprve když jsem porodila děti, pochopila jsem, že při utváření lidské osobnosti hrají geny prim. A nepotřebuji k tomu žádné studie.
Mám tři syny, které jsem vychovávala stejně, a každý z nich je naprosto jiný. Jeden má talent na hudbu, druhý krásně maluje, třetí je absolutní rychlík, pokud jde o numerické počítání. Každý z nich projevuje svou osobnost odlišně.
Kdyby měla určující vliv výchova, pak by všichni museli být stejní. A mnohé studie mi dávají za pravdu. Není pochyb o tom, že osobnostní vývoj je pevně spojen už od narození geneticky.
Samozřejmě že i prostředí má na formování osobnosti dítěte vliv. Například některé dítě má geneticky zakódováno, že bude vyhledávat rizikové aktivity. Váš vliv a výchova ale můžou způsobit, že tyhle adrenalinové sklony bude vyjadřovat v menší míře nebo jiným způsobem.
Odborníci taky říkají, že i když budete dítko od tří let drilovat ve hře na klavír, a ono k tomu prostě nemá geneticky žádné vlohy, naučí se sice hrát na klavír, ale Mozart z něj nebude.A naopak – jestli dítě má k něčemu talent, nakonec se v něm probudí.
Tedy pokud ho odhalíte a budete jej v něm podporovat.
Jestli máte touhu zjistit, jaké talenty dřímou ve vašem dítěti, můžete mu nechat udělat test pro zjištění některých talentů a vloh.
„Vždy ale upozorňuji, že výsledkem nemá být to, že dítě do něčeho nutíme či ho v něčem omezujeme, jak se někteří obávají, ale pouze informace, co je tělu přirozenější a co méně, což nám může pomoci ho lépe pochopit a dát mu lepší podporu v jeho činnostech,“ radí genetička Lucie Benešová. A podobné je to i s inteligencí.
Má-li dítě někde v genech napsáno, že bude průměrně inteligentní, génia z něj nevychováte ani omylem. Inteligence je podle odborníků asi ze 60 procent zděděná, zbylých 40 procent je utvářeno výchovou a prostředím. „V genech nám příroda sice nadělila nějaký základ inteligence, například jak rychle nám to pálí a podobně.
S touhle výbavou se dá hodně udělat, ale i hodně zkazit,“ upozorňuje psycholožka Tereza Beníšková. „Výsledek výchovy i působení genů je nakonec velká záhada, při které se nedá nikdy nic určit, natož stoprocentně předpovědět,“ domnívá se psycholožka Tereza Beníšková.
Recept, který (ne)musíme dodržet
Možná skutečně jednou přijde doba, kdy budeme s geny pracovat podle toho, jak se nám to hodí, a konečně se zbavíme spousty smrtelných nemocí. Máme tedy geny brát jako recept, který musíme beze zbytku dodržet? „Řekla bych, že v první řadě bychom si měli svých genů velmi vážit.
Je to velké bohatství, které jsme zdědili po tisících generací před námi. Tedy měli bychom naši genetickou výbavu přijímat s pokorou a snažit se ji maximálně využít v to dobré.
A pokud se dozvíme o našich genech něco víc, není třeba tomu podléhat, ale naopak tuto informaci využít pro zlepšení našeho života,“ říká Lucie Benešová.
Tajemství dlouhověkosti
Kdo by nechtěl žít do stovky s pamětí jako slon, a ještě být fyzicky aktivní? Nemít potíže s klouby, vysokým krevním tlakem a jinými chorobami běžnými pro vyšší věk? Tématem dlouhověkosti jsou posedlí nejen běžní lidé, ale i vědci, kteří se snaží odhalit, zda skutečně mají na dlouhověkost vliv nějaké geny, které stačí jen správně zapnout – a budeme žít do sto dvaceti! Tak snadné to ale není. Přestože existují rodiny, v nichž je dlouhověkost poměrně častá, a rodiny, kde se umírá po padesátce na rakovinu. Můžou za to ale opravdu geny?
„Vliv genů na naše zdraví je asi nejprobádanější částí genetiky. Je popsáno mnoho nemocí, které jsou v přímé vazbě s konkrétní DNA poruchou či variací.
Je však i mnoho onemocnění, která jsou takzvaně multifaktoriální, tedy vznikají na základě mnoha různých vnitřních (genetika, hormony, imunita) a vnějších (životní prostředí, strava, kouření, alkohol) faktorů – a zde už se souvislost prokazuje hůře,“ vysvětluje genetička Lucie Benešová. Dlouhověkost je sice přáním mnoha starších i mladých lidí, nicméně nesmrtelnost geny opravdu zajistit nemůžou. Existují ale studie, které prokázaly vyšší šanci dožít se stovky, pokud máte gen APOE a APOC3 (apolipoprotein). Lidé, kteří jsou šťastnými majiteli genu APOC3, mají nižší pravděpodobnost ohrožení kardiovaskulárními chorobami a taky vyšší šanci, že se dožijí stovky.
Před rokem však vědci zveřejnili výsledky studie publikované v časopise Science, která studovala rodokmeny asi 86 milionů lidí, kdy vědci propojili jednotlivé rodinné rodokmeny tak, že vznikl jeden „strom života“.
Potom porovnali délku života v téhle databázi a ukázalo se, že z údajů vyplývá daleko menší role dědičnosti, pokud jde o dlouhověkost, než se dosud tvrdilo.
Dříve odborníci odhadovali, že na délku života mají geny vliv asi v 25 procentech, nejnovější studie říká, že je to „jen“ 16 procent. Pro mnohé z vás možná skvělá zpráva, zvláště jestliže se vaši předci nedožívali vysokého věku.
Na délku života mají tedy geny vliv malý a mnohem důležitější je, jak se svým životem budeme nakládat. Jak se budeme starat o svoje těla i duše, kde budeme bydlet, jak se dokážeme poprat se stresem a se zátěží.
Co všechno ovlivňují?
SKLON K ALKOHOLISMU: Pokud má někdo mezi příbuznými alkoholika, je podle odborníků pětkrát pravděpodobnější, že se jím stane i on sám. U žen se ale genetický přenos k alkoholismu neprokázal.
HUDEBNÍ SLUCH, TALENT NA KRESLENÍ, JAZYKY ČI MATEMATICKÉ SCHOPNOSTI: Až v 80 procentech „přeskakují“ z rodičů či prarodičů na potomky. Tyhle dispozice se ale musejí rozvíjet.
LENOST: Američtí vědci zjišťovali vliv genů na nechuť k práci. Skoro z 50 procent za lenost může genetika.
SVĚDOMITOST: Je ovlivněná geny asi ze 44 procent.
PŘÍVĚTIVOST, SOUCITNOST ČI CITOVÁ VYROVNANOST: Dědičnost je v těchto případech patrná ze 41 procent.
NEVĚRA: Podle nejnovějších průzkumů mohou geny i za nevěrné chování, a to až z 63 procent. U žen je vliv genů na nevěru asi 40procentní.
Tým australských vědců vedený genetikem Brendanem Zietschem dokázal, že lidský genom ovlivňuje to, s jakou pravděpodobností se člověk dopustí sexu s jinou osobou za zády partnera.
Podle nich je tak možné, že nevěrní rodiče předávají svým dětem nevěrné geny.
SPORT: Studie prokázaly, že lidé, kteří mají variantu genu ACTN3 v obou kopiích, mají vyšší predispozice k vytrvalostním sportům.
Při variantě opačné jsou zase výrazně vyšší predispozice k sprintu či výkonnostním disciplínám.
Pokud byste věděli, že tenhle gen vaše dítě má, neznamená to ale, že by nemohlo zkusit něco jiného, nicméně ve sportovních aktivitách, které jsou mu „geneticky blízké“, bude úspěšnější.
Ach ta dědičnost! Co máte po matkách a co po otcích?
„Mami, proč mě měsíčky tolik bolí,“ ptá se dcera. „Neboj, jestli si po mně, tak se to srovná až ti bude šestnáct,“ odpovídá matka na uklidněnou. Tak jednoduché to sice není, ale určitá pravděpodobnost existuje. Co se dá zdědit po matce a co po otci?
Genetika je věda s řadou složitých zákonitostí. Základem ovšem je, že každý člověk má jedinečný vzorec DNA. Každý z nás má dvě sady genů, uloženy ve dvou sadách chromozomů, což je konkrétně 23 párů, respektive 46 chromozomů.
Jeden chromozom dědíme vždy od otce a jeden od matky. Takže na formování svého potomka se oba podílejí stejnou měrou ještě dříve, než ho začnou vychovávat. Stejný vliv se ovšem netýká všech situací.
Něco může více ovlivnit otec a něco matka.
- Od otce: pohlaví
- Od otce: duševní (ne)pohoda
- Od otce: zuby
- Od matky: inteligence?
O pohlaví dítěte rozhodne otec, i když samozřejmě to není rozhodnutí, které by učinil vědomě. Udělá to za něj jeho spermie. Záleží totiž na tom, jaký pohlavní chromozom s sebou nese právě ta spermie, které se podaří oplodnit vajíčko. Až se tedy budete rozčilovat, že jste chtěla holčičku, můžete si (i když vlastně dost neprávem) vybít vztek na otci. Negativní vliv mohou mít otcové na duševní zdraví svých dětí, zejména pak ti, kteří se do plození pouštějí v pozdějším věku, respektive po 45. narozeninách. Mutace spermií související s vyšším věkem mohou mít následně na svědomí vyšší pravděpodobnost rozvoje autismu, ADHD, schizofrenie a dalších duševních chorob. Nepříznivý duševní stav může sice na dítě přenášet i matka, ale u starších mužů je to pravděpodobnější. Důležitou roli sice hraje zejména ústní hygiena, ale do problémů se zuby se promítá i dědičnost. Zejména ze strany otce hrozí dispozice k tvorbě zubního kazu, plaku apod. Jeho geny bývají v tomto ohledu aktivnější. Týká se to i tvaru a velikosti čelisti a zubů. V poslední době výzkumníci tvrdí, že větší vliv na inteligenci dítěte má jeho matka. (Řada inteligenčních genů je přenášena s chromozomem X, přičemž žena má dva a muž jeden, takže pravděpodobnost je vyšší.) Zároveň je však třeba poznamenat, že dědičnost má na úroveň vliv jen přibližně z 40 až 60 % a genetika je velmi komplikovaná. „Uvádí se, že v případě dědičnosti inteligence je vyšší podíl vlivu ze strany matky, ale ani toto není vždy jednoznačné, roli hrají i jiné geny a faktory,“ poznamenává Kateřina Veselá, lékařka a generální ředitelka kliniky reprodukční medicíny a preimplantační genetické diagnostiky Repromeda.
Od matky: životní elán
Je vaše dítě akční nebo spíš klidné? Na tohle má vliv hlavně matka. „Kromě genů, které jsou zakódované v jaderné DNA se pár z nich nachází také v DNA takzvaných mitochondrií.
Jsou to buněčné organely nacházející se v cytoplazmě vajíčka a jsou děděny vždy výhradně po matce. To může určovat náš energetický metabolismus, který lze přirovnat k životnímu elánu či energii.
Ten tedy máme spíš po matce, avšak opět jsou ve hře i další dispozice,“
vysvětluje Kateřina Veselá.
Od matky: menstruace a menopauza
Často se hovoří také o tom, jestli dcery po matkách dědí průběh menstruace a čas nástupu menopauzy. Je patrné, že v některých případech se dcery svým matkám opravdu podobají, ale jde spíše o zdědění určité tendence.
Od obou: líné spermie Nepříjemná zpráva pro chlapce je, že pokud se otec potýká s nízkou kvalitou spermií, je možné, že s tím bude mít problém i jeho syn. Poukázal na to průzkum evropské společnosti pro lidskou reprodukci a embryologii. I na chromozomu X se však nachází řada genů, které určují kvalitu spermií. Zní to sice paradoxně, ale špatnou kvalitu spermií může syn zdědit i po matce.
Od obou: dispozice k nemocem
Dispozice ke křečovým žilám může dítě zdědit po matce i po otci. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že více než 70 % lidí s křečovými žilami tvoří ženy, je pravděpodobnější, že je předají svým potomkům právě ony. Jestliže má křečové žíly jeden rodič, je více jak 80% pravděpodobnost, že je bude mít i dítě. Mají-li je oba rodiče, pravděpodobnost se přehoupne přes 90 %.
Ostatně dědičnost různých onemocnění nebo sklonů k nim je kapitolou samo o sobě. „V každém genu mohou existovat změny, kterým říkáme mutace. Mutace jsou zodpovědné za evoluci, ale jsou také příčinami vzniku nemocí. Každý gen máme ve dvou kopiích (tzv. alelách). Jednu alelu dědíme po matce a druhu po otci.
U některých mutací k propuknutí nemoci stačí, aby byla zmutovaná jen jedna alela. U jiných k propuknutí onemocnění dochází jen když jsou mutované alely obě. Některé choroby se dědí i prostřednictvím mutací v pohlavních chromozomech. U muže jsou pohlavní chromozomy X a Y. U ženy jsou dva chromozomy X.
Y chromozom se tedy dědí pouze z otce na syna, matky mohou přenést onemocnění prostřednictvím svého X chromozomu na dcery i syny,“
objasňuje Kateřina Veselá.“
Třeba dispozice k rakovině prsu nemusí být děděna jen od matky, stejně tak ji může přenést otec.
Tyto mutace, i když ovlivňují vznik rakovinného bujení nejčastěji na ženských orgánech (prsa, vaječníky), nevznikají na pohlavních chromozomech.
Dědit se mohou také sklony k tvorbě krevních sraženin (což zvyšuje riziko potratu), hemofilie, cystická fibróza apod. Dědí se i sklony k diabetu, zde však vliv nehrají jen geny, ale i životní styl, prostředí a další faktory.
Pokud početí neprobíhá přirozenou cestou, je možné párům s genetickým rizikem v rodině pomocí.
„Reprodukční medicína dokáže riziko eliminovat a zajistit, aby se dítě nenarodilo s dědičnou chorobou nebo vadou a bylo po této stránce zdravé. Může to zajistit tzv.
preimplantační genetické testování, které umí odhalit vlohu pro onemocnění ještě před zavedením embrya do dělohy,“ popisuje lékařka.
Čtěte také:
Na návštěvě u Jaromíra a Davida Hanzlíkových
Nejkrásnější část Prahy se od dob jejich mládí a dětství změnila, ale i tak se sem rádi vracejí. Teď se tu vídávají častěji. Skoro tak často jako tehdy, když kousek od Malostranské besedy bydleli. David Hanzlík v renesanční budově pracuje a smyslem jeho práce je vetknout do historické části města, kterou s tátou tolik milují, příjemný všední život.
Jaromír přišel na svět v Českém Těšíně, ale brzo se s rodiči stěhovali a bydleli na Malostranském nábřeží. Zato David je místní rodák, což pyšně připomene, sotva usedneme v restauraci Malostranské besedy. Je tu plno a přitom neobvyklý klid. Obejdou se tu totiž bez tuzemského folklóru – reprodukované muziky. Možná i proto tu obědvá tolik hostů.
Útulné prostředí rychle evokuje vzpomínky. Poslouchám, jak táta a syn chodívali stejnými uličkami, potkávali stejné malostranské figurky a dobývali poklady na Petříně, které ale nikdy nenašli. Třeba tam stále čekají na další generaci malostranských kluků.
„Prožívali jsme s Davidem podobná dobrodružství, ale já tady zažil ještě atmosféru, jakou známe z Nerudových Malostranských povídek. Mezi starousedlíky patřil pan Meloun, bylo mu skoro devadesát a stále pracoval v zámečnické dílně. Nebo sochař Karel Jungvirt. Měl nádherný ateliér a u něj zahrádku.
Chodíval jsem do legendární hospody U Kocoura. Soutěžila s Tygrem, kdo má lepší pivo. Výčepním tam býval pan Čihák a ten, když narazil nový sud, dal si první skleničku za naprostého ticha sám. Ochutnal a pronesl památnou větu: Tohle pivo je škoda prodávat! No a začal čepovat.
A já tam tátovi a jeho kumpánům skákal pro pivko do džbánku a cestou samozřejmě zlehounka koštoval. Ještěže jsme bydleli tak blízko,“ směje se Jaromír Hanzlík.
Později se začalo mluvit o rekonstrukci Jánského vršku, a když ta akce vypukla, rozstrkali starousedlíky po sídlištích, kde byli zoufalí. Opravy domů se vlekly a Malá Strana se vylidnila. Teď se sem sice lidé stěhují zpátky, ale spíš ti, co hledají jen dobrou adresu,“ otevírá Jaromír bolestnou kapitolu ze života oblíbené čtvrti.
Zdejší rodák David ještě z doby svého dětství pamatuje, jak si Malá Strana žila po svém – trochu odloučená od zbytku Prahy.
„Na druhý břeh Vltavy jezdila jediná tramvaj, a když jsme do ní jako děti nasedly, považovaly jsme cestu za velký výlet do města,“ vytahuje Hanzlík mladší vlastní vzpomínky trochu zaprášené zástupy dřevěných babušek, vojenských čepic a tuctového skla, které dnes pohřbívají kouzlo památné části metropole a odrazují tuzemské návštěvníky.
Narozeniny s Cimrmany
Také díky náklonnosti a znalostem rodné čtvrti získal David Hanzlík svou práci a splnil si svůj sen. Dnes je jedním ze tří provozovatelů Malostranské besedy. „Na Malou Stranu jsem se pravidelně vracel a jen málokdy vynechal Velkopřevorské náměstí, které mě přitahuje už od klukovských let. A pak jsem obvykle zamířil sem.
U zdejšího baru jsem se potkával s lidmi, kteří měli pro malostranské uličky stejnou slabost. Poslouchali jsme českou muziku a hlavně spřádali plány, jak bychom to tady pozvedli.“ Říká se, že štestí přeje připraveným.
„Jakmile se naskytla po rekonstrukci budovy šance zúčastnit se konkursu, přihlásili jsme se s projektem multikulturního centra nejen pro Pražany, ale pro návštěvníky z celé republiky. Vsadili jsme na českou kuchyni, Plzeňský Prazdroj, protože nám všem chutná, a českou živou hudbu. Lidé se k nám chodí dobře najíst, poslechnout si koncert a při té příležitosti zajdou na výstavu.
V renesančním podkroví s překrásným výhledem na Malou Stranu a Hrad máme ojedinělou galerii s unikátním trámovím a je tady i videokavárna,“ vykládá David a pohotově jmenuje Vladimíra Mišíka, Ivana Hlase, Ondřeje Havelku, Čechomor nebo Olympic – ti všichni tady už koncertovali.
Českým posluchačům tu zprostředkovali i velké zahraniční hvězdy jako je třeba Suzan Vega, nebo frontmana skupiny Nazareth Dana McCaffertyho. Se svými partnery navíc David plánuje zřízení muzea Járy Cimrmana. Stejnojmenné divadlo totiž v této budově před pětačtyřiceti lety začínalo hrou Akt, která se před čtyřmi lety stala součástí slavnostního znovuotevření opravené Besedy.
„Snad to s Cimrmany nebyla poslední spolupráce,“ doufá David za celý svůj tým, který navázal na osvědčené poslání památného domu. Současní provozovatelé dodali nabídce modernější dech a obohatili ji o kvalitní gastronomické služby.
Restaurace, kavárna a pivnice jsou součástí sítě Pilsner Urquell Original Restaurant a v jedinečném prostředí nabízejí to nejlepší z české kuchyně a českého pivovarnictví. Kvalitu zdejšího vždycky čerstvého zlatavého moku jeho milovníci prověřují tak věrně, že si musí svá místečka v pivnici zajistit i dva měsíce předem, takový je zájem.
„I dnes je ale doba taková, že abych mohl provozovat Malostranskou besedu, stále spoluvlastním a pracuju v produkční agentuře (M. S. A. production, pozn. red.) a i díky velkorysosti svého společníka Davida Kyncla si mohu dovolit besedního koníčka a být co nejvíce s rodinou,“ zasvětil nás David do tajů úspěšného podnikání.
Jeho otec Jaromír si mezitím objednal zeleninový vývar a plzeňské. Synův výklad ho zaujal, přestože je v Besedě častým hostem a leccos zná. „Pivo se musí umět uvařit, transportovat, načepovat a pak pít v příjemné atmosféře s příjemnými lidmi,“ pozvedne sklenici.
V duchu si pohrávám s představou, že recept si představitel svérázného strýce Pepina možná osvojil už v pivovaru z filmu Postřižiny. Shodou náhod jeho režisér Jiří Menzel právě u vedlejšího stolu se svým štábem plánuje natáčení nového filmu.
Znalec číslo 008
Jaromír Hanzlík má plzeňské pivo rád, ale už řadu let se také zajímá o vše, co s jeho výrobou souvisí a právě tyto vědomosti mu vynesly titul Čestného znalce piva Pilsner Urquell.
Je držitelem personifikované plakety s číslem 008, která stvrzuje jeho příslušnost ve společnosti českých ambasadorů plzeňského piva ve světě.
Čestní znalci se zatím dají spočítat na prstech, patří k nim například hokejista Jaroslav Špaček nebo režisér Miloš Forman.
V rodině Hanzlíků je tedy dědičný nejen vztah k historické čtvrti, ale také k plzeňskému pivu. „Mému kamarádovi se asi před osmi lety narodila dcera a zapíjeli jsme ji na Vinohradech pivem, dost hnusným.
Měl jsem po něm kocovinu a do toho zavolal táta, ať s ním jedu do Plzně ochutnat pivo rovnou do sklepa z dřevěných ležáckých sudů. Nejdřív jsem se lekl jen té představy, ale pak jsem si řekl, že hůř mi být už nemůže,“ připomíná David, jak díky otci přišel na chuť nejlepšímu pivu.
Sládkové Prazdroje totiž dodnes vaří pivo podle té samé receptury jako sládek Josef Groll v roce 1842. „Při návštěvě sklepení jsem se nejen rychle vzpamatoval, ale díky výletu za pivem jsem našel i svou lásku.
S mým kamarádem přijela hezká slečna, lákalo ji pivečko, a už osmým rokem je mou životní partnerkou,“ usmívá se David. Po dceři Veronice se společně těší na dalšího potomka, který přijde na svět za čtyři měsíce a bude to kluk!
Radostná zpráva mě přiměje k otázce, jaký je Jaromír Hanzlík dědeček? „Na dědečka se necítím, i když jsem ve věku, že bych mohl být prarodičem už dávno, protože David se stal tatínkem daleko později než já. Pro mě bylo v jedenadvaceti otcovství velkým překvapením, byl jsem nevyzrálý, veškerá péče zůstala na mamince. Doma jsem ani nepobyl, tehdy jsem šel z role do role,“ zamyslí se Jaromír.
„Je to tak.
Táta téměř denně hrál v divadle, točil filmy, pro televizi, seriály,“ potvrzuje David a jeho otec hned navazuje: „Ale teď jsme oba ve věku, kdy je mi příjemné, že mám vedle sebe pořádného chlapa a ne nějakého cápka,“ podívá se na syna, který ho o hlavu převyšuje. „Přes hlavu mi přerostl už dávno. Pětiletá vnučka zatím ne. Podobná mi není, je to hezké dítě,“ podotkne s jemnou ironií a ve stejném tónu dodá: „Milá, trochu hlučná, nevím, po kom to má.“
David přidá, že dcera se na dědečka občas dívá v televizi a jeho role dokonce komentuje. Oblíbila si seriál Taková normální rodinka, trefně ho přejmenovala na želvičky. Nedávno sledovala pohádku Nesmrtelná teta a rozradostnilo ji, když dědovi utekl rozum. „Takhle se mi líbí nejvíc,“ hlásila od obrazovky.
Její tatínek o herectví nikdy neuvažoval, jen na okamžik zatoužil být baleťákem jako Jaromír Petřík z Národního divadla, kterému venčil novofundlandského psa Arga. „Doma jsem si natáhl řádkové punčocháče, zadek se u nich vzápětí vytáhl do sloních rozměrů, oblékl jsem si těsné tričko a vzpínal se na špičky, ale rodiče moje pokusy nesli nelibě, tak jsem šel raději hrát fotbal a rozbíjet okna.
Po tátovi jsem žádné geny nepodědil. Můj děda byl úžasný kabaretiér a zpěvák, měl absolutní sluch, hrál na kytaru a na piáno. Táta o sobě tvrdí, že taky krásně zpívá a jeho kamarádi mu ze strachu z pomsty přikyvují. Sám nedám ani notu, ale moje dcera ráda zpívá, domnívám se, že hezky. Táta je ale přesvědčený, že je po mně, tak nevím,“ přemítá David.
Jaromír se při zmínce o svém otci překvapivě rozpovídá. „Byl bych šťastný, kdybych po něm podědil cokoliv, protože můj tatínek byl ideální člověk ze staré školy, jako Oldřich Nový nebo Bohumil Hrabal.
Políbený Bohem, líbezný pán, měl úžasné úspěchy u žen, něžný a vtipný, bezvadný chlap,“ podotknu, že kromě talentu Jaromír podědil mnohé, což ho nevyvede z míry a opáčí, že geny se dědí ob generaci, takže po svém dědovi by měl být David, zatímco Verunka by se měla vyvést po něm, stejně tak jako očekávaný pokračovatel rodu Hanzlíků.
Když se Davida zeptám, ve které roli má svého otce nejraději, překvapí mě Carem Fedorem. V titulní roli ve Vinohradském divadle tatínka viděl asi v osmi letech. „Zanechal ve mně velký zážitek, přestože jsem byl malý. Do divadla jsem chodil často a pamatuji si na něj i jako na Hamleta. Vypracoval jsem na toto téma dokonce sloh, táta ho má dodnes schovaný,“ směje se.
„Víš co, raději řekni, jak jsem tě chtěl zabít,“ popíchne otec syna a ten opáčí: „A kterou epizodu máš na mysli? Táta rekonstruoval dům v Nerudově ulici a s partičkou ze základky jsme mu chtěli pomáhat. Nejdřív jsme ale skákali z prvního patra na pytle s polystyrénovou drtí určenou k izolaci střechy. Samozřejmě popraskaly, takže pak byl plný dům maličkých, lepivých kuliček.
Abychom katastrofu zlikvidovali, vytáhli jsme vysavač, čímž jsme kuličky rozfoukali i tam, kde dosud nebyly. Táta křičel, že mě zabije, ale dostal jsem akorát na zadek. Občas jsem mu něco provedl, pokaždé mě chtěl zabít a pořád jsem tady. Užili jsme si spolu docela legraci.
Trochu napjaté vztahy zavládly až v mém dospívání, neměl to se mnou jednoduché, když je jen o dvacet let starší,“ konstatuje pobaveně David.
Nejlepší táta Menšík
Jaromír Hanzlík také mnohokrát nějakého tatínka ztvárnil před kamerou nebo v divadle, zahrál si i syny otců slavných hereckých jmen. Když se ho zeptám na oblíbenou postavu, tváří se odmítavě, protože své role prý neopatruje jako děti, ale opouští je, protože už myslí na další práci.
Ale pak přece jen připomene své filmové rodiče, Janu Hlaváčovou a Vladimíra Menšíka z televizních filmů Ikarův pád a Tažní ptáci. „Janička mi hrála maminku, vypadala tehdy nádherně mladě. Ráda přidávala k lepšímu, co jsem jí tehdy řekl: „Janičko, kdybych měl takovou maminku, jako jsi ty, tak si dělám bratříčky sám.
A Láďa Menšík byl nejen geniální herec, ale také skvělý parťák a úžasný kamarád. Oblíbil si mého syna Davida, byl tehdy malinký a trpěl stejnou chorobou jako on, měl potíže s dýcháním. Snažil se nám pomoci, přenechal nám léky, které si přivezl ze zahraničí a které tu tenkrát nebyly.
Jednou měl David v noci záchvat a Láďa mi radil po telefonu, co s ním mám dělat. Měl jsem ho moc rád.“
Filmový tatínek Menšík by se asi rád připojil k oslavě Svátku otců, který také u nás získává čím dál více příznivců, skvěle by je bavil. Oslavenci v něm ale nehledají jen příležitost, jak se u sklenice pořádně poveselit.
Tátové dětí si spíš chtějí udělat čas na své ratolesti a užít si s nimi hezký den, a přitom jako synové stárnoucích otců myslí i na ně a poklábosí s nimi u dobrého piva. David Hanzlík je přesvědčený, že u nich doma zvládnou všechno.
Nezbývá než popřát hezké dny, ať už ty sváteční anebo všední na milované Malé Straně.
Místa, která máme rádi
Modlivý důl ve Svojkově na Českolipsku, kde jsme mívali chalupu. Je to poutní místo se skalní kaplí. Máme rádi Toskánsko. Těšíme se do Šalandy.
Dříve to bývalo místo odpočinku pivovarské chasy, dnes je Šalanda netradiční salónek ukrytý v labyrintu chodeb historických ležáckých sklepů, kterých je pod plzeňským pivovarem devět kilometrů a hosté mohou ochutnat pivo připravené sládky podle odvěké receptury.
Citace
Doma jsem si natáhl řádkové punčocháče, zadek se u nich vzápětí vytáhl do sloních rozměrů, oblékl jsem si těsné tričko a vzpínal se na špičky, ale rodiče moje pokusy nesli nelibě, tak jsem šel raději hrát fotbal a rozbíjet okna.
Chodíval jsem do legendární hospody U Kocoura. Soutěžila s Tygrem, kdo má lepší pivo. Výčepním tam býval pan Čihák a ten, když narazil nový sud, dal si první skleničku za naprostého ticha sám. Ochutnal a pronesl památnou větu: Tohle pivo je škoda prodávat! No a začal točit.
Daniela Kupsová