Hádky o Vánocích nejsou ničím výjimečným.
Foto: Profimedia.cz
Utrácení za dárky, návštěvy příbuzných i nezvykle mnoho času stráveného s partnerem. To všechno jsou stresové faktory, které ovlivňují pohodovou atmosféru Vánoc.
„Předvánoční čas je pro mnoho lidí velmi rušným obdobím, které může zvýšit napětí ve vztahu.
Zdá se, že tuto sezónu vystihuje slovíčko více – utrácíme více peněz, navštěvujeme více příbuzných, a také více času trávíme s partnerem,“ říká vztahová poradkyně Melissa Pickettová a dodává, že následně se lidé cítí vyčerpaně a nervózně, což se poměrně rychle odráží na partnerském vztahu. Naštěstí existuje několik malých způsobů, díky kterým váš vztah přežije vánoční shon i stres.
Kvalitní komunikace je základem spokojeného vztahu. Bohužel, mnoho párů zapomíná o problémech mluvit, případně se konverzaci o nepříjemných tématech vyhýbá. Za jedno z nejpalčivějších témat Vánoc můžeme označit peníze.
„Páry by měly mluvit o finančních limitech na dárky. Zároveň by si měly ujasnit, kolik peněz chtějí a mohou utratit za celé vánoční období,“ říká manželská terapeutka Becky Stuempfigová, podle které páry před Vánoci zažívají tzv.
finanční stres.
„Pokud si páry vypracují finanční plán, mohou se zmiňovaného stresu ušetřit,“ doplňuje terapeutka. Nezapomeňte komunikovat i o svých vánočních plánech. V tomto ohledu je také důležité, abyste s partnerem byli zajedno.
Osm malých pozorností, které upevní váš vztahVztahy a sex
Podle Stuempfigové vám plánování a dobrá komunikace pomůže v tom, že se vyhnete stresu, který pramení z plánování na poslední chvíli. „Nezapomeňte myslet ani na sebe a pokuste se ve svém vánočním plánu najít čas, který strávíte pouze se svým partnerem. Toto sváteční rande vás během vánočního chaosu zklidní,“ dodává.
Během vánočního shonu je poměrně jednoduché odstrčit intimitu na druhou kolej. Párová terapeutka Jennifer Monningerová ale říká, že právě milování posiluje partnerský vztah a napomáhá zmírnit stres.
I když je náročné si v předvánočním čase najít chvilku na intimitu, pokuste se o to. Nic nebrání ani tomu, abyste si vášnivou noc s partnerem naplánovali.
Možná milování ztratí punc spontánnosti, ale na druhou stranu budete mít jistotu, že k intimnímu styku doopravdy dojde.
Kromě sexu můžete stres pramenící z předvánočního zmatku zmírnit také dostatečným množstvím spánku, cvičením a společnými chvílemi s rodinou.
Vánoční čas je magickým obdobím, během kterého máme pocit, že se dějí zázraky. Přesto bychom se tomuto pocitu neměly zcela oddávat. Důvod? Vysoká očekávání se můžou rychle proměnit v jedno velké zklamání.
Pokud například žijete v několikaletém vztahu a děláte si zálusk na malou krabičku s diamantovým prstýnkem, raději toto očekávání rychle vyžeňte z hlavy.
Jedině tak předejdete případnému štědrovečernímu zklamání.
Jak přežít single VánoceStyl
„Očekávání, která vycházejí z diamantových reklam a kýčovitých televizních filmů, nepřispívají vaší duševní pohodě. Užívejte si vztah, který aktuálně máte, a zbytečně neočekávejte posun, který by nemusel během letošních Vánoc přijít,“ říká manželská terapeutka Christine Scott-Hudsonová pro Bustle.
Možná sama pociťujete tlak okolí, aby vánoční svátky byly jedním slovem dokonalé. Snaha o dokonalost ale vede k velkému stresu a napětí, a tak zůstaňte nohama pevně na zemi a zbytečně se nestresujte malými chybami.
„Vánoce jsou o tom, abyste byla se svými blízkými a společně si užívali toto krásné období roku. Všechno ostatní – od krásné dekorace až po lahodné cukroví – je jenom třešničkou na vánočním dortu,“ říká odbornice na vztahy April Davisová. Nenechte se tedy rozhodit okolím, a raději si užívejte přítomnost svého partnera a rodiny. Uvidíte, že to vašemu vztahu prospěje.
Patříte k lidem, kteří v uplynulých měsících nebyli na home office? Pak pravděpodobně zažíváte období, kdy nečekaně mnoho času trávíte po boku svého partnera. Zprvu to zní jako sen, avšak po několika dnech můžete zažívat nepříjemnou ponorku. V takový moment byste si měla uvědomit, že vy i váš partner potřebujete dostatek osobního prostoru.
Šest důvodů, proč lidé zůstávají v nešťastných vztazíchVztahy a sex
„Pokud partnerovi dáte prostor k dýchání, dopřejete mu čas na odpočinek a urovnání myšlenek. To ve výsledku povede k tomu, že bude odolnější vůči vánočnímu stresu, a navíc bude lepším partnerem. Je opravdu zdravé, když má člověk čas jenom pro sebe,“ dodává odbornice na vztahy April Davisová.
Spokojené vztahy jsou plné malých rituálů, které drží partnery při sobě. I když jsou Vánoce poněkud chaotické, rozhodně byste na tyto rituály neměla zapomínat. Ať už jde o společnou ranní kávu, odpolední procházku, večerní popíjení vaječného likéru nebo polibek na dobrou noc. To všechno jsou drobné úkony, které posilují váš vztah a dělají ho odolnějším.
Hlavní zprávy
Zpověď narkomanky a alkoholičky
Úvod >
11.3.2018 8:52
STRAKONICKO – Závislost si lze vypěstovat prakticky na čemkoli. Při jednom ze sezení do terapeutické skupiny Anonymních alkoholiků, která pomáhá všem typům závislých nebo spoluzávislých lidí na Strakonicku a oni jí říkají „áčka“, jsme měli možnost mluvit s lidmi, kteří prošli a procházejí peklem závislosti. Také s jednačtyřicetiletou ženou, které podle slibu zachováváme anonymitu.
Byla jste závislá na alkoholu a drogách. Kdy jste s tím začala?
Musím vás napřed trochu opravit. Závislost je nemoc a já jsem nebyla závislá, ale jsem závislá i přesto, že už alkohol ani drogy neužívám. Závislost jako taková nebo sklony k ní prostě každému zůstávají. Já jsem s alkoholem začala ve 13 letech. Matka byla závislá na alkoholu a otec také popíjel, ale závislý nebyl.
U mě to bylo víkendové pití asi jako u každého puberťáka. Popíjela jsem jako všichni vrstevníci. Ani víc, ani méně než ostatní. V sedmnácti jsem se setkala s pervitinem. To bylo na konci studia. Přinesli ho spolužáci, kteří už na pervitinu jeli delší dobu.
Navštěvovali jsme rockové kluby, kde se mi zalíbilo užívat drogu kvůli tomu, že jsem vydržela dlouho pařit a neměla jsem potřebu spánku. V té době jsem ho šňupala. Měla jsem pocit dostatku energie a bylo mi fajn. Nikdo na mě nic nepoznal. Byla jsem víkendový feťák bez potřeby brát drogu pravidelně.
V té době jsem vůbec nepotřebovala alkohol, ten totiž snižuje drogám účinek.
Napadlo vás v té době, že byste již mohla být závislá?
Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych byla závislá. Nebyla jsem. Nepotřebovala jsem pravidelné dávky. Byla jsem příležitostný uživatel. Všechno bylo v pořádku včetně partnerských vztahů, které byly dlouhodobé. Tedy několikaleté.
Kdy nastal podle vás zlom?
Zlom nastal v jednadvaceti letech, když zemřel můj otec. Byl mojí oporou, jistotou v životě a jediný, s kým jsem si rozuměla, protože matka byla závislá. Vyvolávala doma scény a prostě nebylo možné u ní najít porozumění, když měla starosti sama se sebou.
Vztah se nám zhroutil i s mojí sestrou, když si její manžel nepřál, abychom se stýkaly. Příčinou bylo dědictví po otci, který chtěl zabezpečit jen mě, protože o sestru, která nebyla jeho vlastní, už bylo postaráno z jiné strany. Dědictví nás rozdělilo.
Jak jste to prožívala?
I když jsem měla spoustu přátel a partnera, měla jsem pocit, že jsem opuštěná a na všechno jsem zůstala sama.
Táta byl člověk, kterého jsem nikdy nechtěla zklamat a kvůli němu jsem všechno držela v nějaké rovině, ale po jeho smrti mi bylo už všechno jedno a poprvé jsem se pokusila o sebevraždu předávkováním léky. V nemocnici jsem podepsala revers, protože jsem chtěla na tátův pohřeb.
Nastal nulový kontakt s rodinou, a když, tak jen hádky o dědictví. Bydlela jsem mimo domov už od 17 let a domů jsem chodila jen za tátou a to skončilo. V té době jsem odstartovala pití. Tehdy bylo mou prací hlídání malých dětí a o víkendech jsem jezdila po akcích.
Začala jsem pít tvrdý alkohol a sáhla jsem po něm, když jsem cítila nějakou úzkost. To vždycky přišel pocit, že mi to pomáhá. Začaly se mi měnit nálady a byla jsem často konfliktní. Stejně jako moje matka. Alkohol mi měnil charakter.
A co váš partner? Tomu to nevadilo?
Opustila jsem ho a začala žít s Romem a pracovat jako servírka v non stopu, což byla má původní profese. To byl veselý a strhující život. Jezdili jsme po diskotékách a zábavách. Buď jsem pracovala, nebo jezdila s ním. V té době jsem začala kombinovat alkohol s pervitinem. Bylo to období velkých flámů a náročné práce.
Obě závislosti se hodně rozjely, abych to tempo vydržela. Trvalo to šest let. Rozcházeli jsme se a zase scházeli. Měla jsem stálou práci, ale ne stálý domov. Přespávala jsem po různých přátelích a řešila dědictví, abych mohla mít svůj domov. Ze strany partnera docházelo k domácímu násilí a po šesti letech jsme se rozešli.
Partner byl také na drogách a byl gambler.
Takže nastala nová životní etapa?
Bylo to takové osvobození. Získala jsem dobrou práci v kavárně, kterou jsem si vedla sama a nepotřebovala jsem ani drogy. Tím, že jsem ukončila tento vztah a měla dobrou práci, jsem se uklidnila a všechno bylo na dobré cestě. Pak přišly povodně 2002 a kavárnu spláchly.
V té době jsem si pořídila za peníze z dědictví vlastní bydlení, ale s prací to nebylo dobré. Nemohla jsem delší dobu nic sehnat a začala se seznamovat s hospodami okolo svého nového bydliště. Našla si tam nové přátele a alkohol se rozjel ve velkém.
Tehdy jsem se potkala s novým přítelem a protože nebyla jedna práce, která by mě uživila, dělala jsem tři na menší úvazky. Úklid a prodej na několika místech. Měla jsem peníze, ale bylo to hodně náročné. Pořád jsem udržovala hladinu alkoholu. Pila jsem celý den a pak i v noci, abych mohla spát.
Jezdila jsem i autem opilá a měla autonehodu. Nic se sice nestalo, ale přišla jsem o papíry. V té době už jsem schovávala alkohol po bytě.
A co partner?
On byl hodně flegmatický, ale občas projevil s mým stavem nelibost, a tak jsem začala alkohol schovávat. Pak už to bylo neúnosné, přišla jsem kvůli alkoholu o práci, řidičák a trpěla ztrátami paměti. Nastoupila jsem do protialkoholické léčebny na tři měsíce.
Když jsem se vrátila, byl tu sice můj partner dál, neodradilo ho to, ale sám popíjel, i když nebyl závislý. Nějakou dobu jsem se držela a pak začala popíjet s ním. Nezvládala jsem chutě a léčbu jsem opakovala. Tam jsem se seznámila s feťačkama.
Po léčbě jsem sice přestala pít, ale rozjela fet a s ním přišel nový také závislý partner.
Takže zase rozchod?
Ne. Měla jsem dva roky paralelní vztah. Ale fet a partner, který fetoval, to vyhráli. Tehdy jsem přešla na jehlu a to byl šíleně rychlý nástup. Vytvořila jsem si závislost na jehle. Už samotná jehla mi dělala dobře. Nastaly těžké psychózy, halucinace, stihomam, paranoia a totálně jsem se ztrácela v realitě.
Přítele pak zavřeli a já se pokusila o předávkování. To jsem nevěděla, že to pervitinem nejde. Pak opět tři měsíce léčba, ale na jiné závislosti. Po propuštění jsem se vrátila do stejného prostředí a to byla chyba. Za chvíli jsem byla v léčebně znovu. Vlastně jsem se tam vracela několikrát během roku.
Když mi bylo jednatřicet, rozhodla jsem se pro léčbu v komunitě v Němčicích. Tam byl šílený dril, což jsem potřebovala, a také zakázané vztahy. A to nás několik nedodrželo a odešli jsme a chtěli začít s novým životem v jiném městě. To trvalo jen chvíli, protože i v jiném městě pozná feťák feťáka a jste v tom znovu.
Mezitím jsem se stihla vdát, ale vzala jsem si mladšího muže holdujícího alkoholu, takže jsem se opět i kvůli domácímu násilí rozvedli. Prodala jsem byt a s partou lidí všechno utratila. Drogy jsem přetloukala alkoholem, ale ten mi zůstal.
Měla jsem také ještě před svatbou těžkou autonehodu a dostala jsem invalidní důchod. Z toho jsme žili, ale nestačilo to.
To jste neměla žádný pud sebezáchovy?
Ne, byla jsem úplně bezradná. Měla jsem pocity bezmoci a dalšího partnera jsem se hrozně bála. Nenáviděla jsem sama sebe a pila jsem také proto, aby mě nebolelo, když mě řezal. Pak narostly dluhy a přišly exekuce. Měla jsem pocit, že mě pořád někdo sleduje nebo natáčí, protože moje psychózy se zhoršovaly. Nevěděla jsem jak z toho ven a pokusila se o sebevraždu.
Po návratu se mě stále držel partner a já se chtěla rozejít, ale bála jsem se jeho reakcí. Našla jsem si práci ve vedlejším městě a míň pila. Tam jsem také našla nového přítele a otěhotněla. Na to jsem přišla až ve čtvrtém měsíci a začala eliminovat pití. Po porodu jsem už nepila vůbec, abych mohla kojit, ale jak přešlo dítě na flašku, hned jsem zase začala.
A co váš partner a dítě?
Partner byl sice o mnoho let mladší, ale snažil se starat. Nakonec to nezvládal. Začala jsem ohrožovat své dítě a párkrát se ocitla na záchytce. Dostala jsem ultimátum od něj a od sociálky, že mi dítě seberou. To se také stalo a o dítě se starala matka mého partnera.
Jak jste nesla ztrátu dítěte?
Strašně. Když jsem přišla do prázdného bytu, zhroutila jsem se. Asi deset dní si vůbec nepamatuju. Pila jsem, brala léky a podřezala se. To mě zachránil kamarád. Po deseti dnech jsem se probrala obvázaná, měla strašné třesy a nemohla se postavit na nohy. Najednou jsem věděla, že zemřu.
Poprvé jsem si na sebe sama zavolala záchranku. Po třech dnech na JIPu jsem šla do léčebny ve Lnářích na vlastní žádost. Při léčbě mě kontaktovala sociálka, dítě bylo umístěno ke švagrové k dalším dětem a mohla jsem s mým dítětem mít telefonický kontakt a švagrová mi vycházela vstříc.
Měla jsem najednou velkou motivaci něco se sebou dělat. Poprvé v životě jsem měla kvůli dítěti motivaci všechno zlepšit a mít jej u sebe. Ve Lhářích mi moc pomohl terapeut Tomáš Ryba, který mě naučil jak se sebou pracovat. Tam jsem poznala lidi z áček a zjistila, že střízlivost může lidi i bavit.
Bez alkoholu byli šťastní. Chtěla jsem docílit to samé.
A jak to dopadlo s vašim dítětem?
Všechno dopadlo dobře díky velké podpoře sociálky. Chodili na kontroly, za které jsem jim byla vděčná. Dítě jsem dostala zpátky do péče, urovnala si vztahy s matkou, se kterou jsme dnes konečně jako kamarádky.
Jsme šťastní, máme nového, hodného tatínka, kterého má moje dítě moc rádo a já konečně cítím klid a bezpečí. K tomu mi hodně pomáhají i áčka, kam chodím stále.
Díky áčkům mám nové přátele a střízlivost mě začala bavit.
Diskuse k článku – 1 příspěvek
- před 37 minutami JIŽNÍ ČECHY – Od včerejšího večera a během velikonočního pondělí zaznamenali hygienici 122 potvrzených případů SARS-CoV-2, to je o 18 méně… 2 komentáře Více info
- před hodinou PÍSEK – Hokejová extraliga se blíží do svého závěru a o minulém víkendu už se rozhořely semifinálové boje, které budou tento týden… 0 komentářů Více info a fotek (3)
- před 2 hodinami DAČICE – Dveře Městského muzea a galerie Dačice zůstávají návštěvníkům kvůli mimořádným opatřením stále zavřené, rozhodli se tu proto… 0 komentářů Více info
- Pěkná reportáž ale od ledna 2019 je znovu na alkoholu a znova přišla o dite. Vloženo 2.8.2019 19:58:30
Vánoce a vir: kladivo na rodinné vztahy
Nadcházející čas Vánoc má pro někoho kromě představy tepla u rodinného krbu a příjemného trávení volna i svoji odvrácenou stranu. Podle rodinných advokátů po svátcích každoročně naroste počet návštěv, během nichž partneři uvažují o rozluce manželství. Okamžiky, kdy rodina intenzivněji tráví čas pohromadě, jsou prověřením vztahů více než cokoli jiného.
„I když jde o pozitivní momenty, není v období, jako jsou například Vánoce, nouze o eskalaci problémů, které během roku s ohledem na svou vytíženost členové rodiny v detailu neřeší,“ tvrdí Gabriela Jiráková, advokátka z bpv Braun Partners.
Nejedná se přitom jen o situaci, kdy o Vánocích vyvrcholí předvánoční stres a strhne se hádka nad připáleným kaprem ke štědrovečerní večeři. Někdy jsou Vánoce jen posledním momentem, kdy partner ztratí v déle nefunkčním vztahu trpělivost.
Podle advokátky Kateřiny Zagorové platí, že čím více rodina od společně stráveného času očekává, tím více jsou pak její členové z prožití svátků zklamaní. „Buď se Vánoce stanou příčinou nějakého čerstvého konfliktu a lidé za mnou v lednu přijdou celí odhodlaní nechat se rozvést, nebo určitý problém přetrvává už dlouho, mlčelo se o něm a o Vánocích to teprve vyplave na povrch,“ vysvětluje.
Rychlý rozvod nebo párová terapie
V rozdělených rodinách se pak během Vánoc standardně realizuje takzvaná speciální úprava, v rámci které se zpravidla rodiče u dětí po roce střídají o nejdůležitější svátky v roce, jako je Štědrý den a pro někoho i Silvestr.
I to s sebou mnohdy nese dohady a emoce spojené s předáváním dětí.
„Lze uzavřít, že někdy ještě během svátků a hlavně potom po Novém roce je ze strany nespokojených rodičů výrazně větší poptávka po právních službách týkajících se rozvodové agendy,“ uvádí Jiráková.
Iniciátorem podání žádosti o rozvod jsou často ženy. Podle Zagorové si více uvědomují případné napětí v období Vánoc a přiznají si, že místo aby si vánoční svátky užívaly, tak jsou nešťastné z toho, že rodina nefunguje tak, jak má, a rozhodnou se situaci řešit.
Ne každá povánoční konzultace s advokátem končí přímo přípravou návrhu na rozvod. Podle Jirákové už po prvních minutách rozhovoru je ale možné rozlišit člověka, pro kterého byly Vánoce takzvaně poslední kapka a rozvod zvažuje již delší dobu, a člověka, který reaguje spontánně a unáhleně.
„Možná to bude znít v kontextu naší specializace divně, ale naším cílem není mít ve statistice co nejvíce rozvodů, ale vybrat klientům takové řešení, které pro ně v jejich situaci bude nejvhodnější a nejvíce je ochrání,“ uvádí Jiráková.
Vhodným postupem je tedy nejdříve zúčastněné strany vyslechnout a navrhnout řešení tak, aby v ideálním případě k rozvodu nedošlo. „Rozhodnutí o rozvodu by nemělo být momentálního charakteru, neboť ovlivní rodinné vztahy navždy.
Naším úkolem je, aby klienti znali své možnosti, nároky a rizika a abychom jim byli schopni připravit varianty strategie postupu, ze kterých si budou moci vybrat,“ tvrdí Jiráková.
Ačkoli ji klienti často žádají o poskytnutí osobního dojmu z celé situace, nestaví se do role psychologů, kteří by mohli závažnost rozkolu mezi manželi odpovídajícím způsobem vyhodnotit. Lidem se nicméně dodá určitá odvaha rodinnou situaci řešit − a to bez ohledu na to, zda to bude usmířením, či rozvodem.
Zagorová se se svými klienty snaží nastalou situaci alespoň nějakým způsobem rozebrat. Konstatuje, že klienti se zkrátka často ocitají v manželské krizi, nevědí, jak ji vyřešit, a jako jediné možné východisko vidí rozvod. „Jestli opravdu chtějí, tak návrh na rozvod podám.
Nastíním však možnosti, jak by to vypadalo, co by to pro všechny zúčastněné znamenalo, hlavně v případě nezletilých dětí, a navrhnu, jestli by nechtěli spíš zkusit partnerskou terapii. Pokud to ten člověk jednoznačně odmítne, tak není co řešit.
Někdy ale řekne, že si to ještě rozmyslí,“ vysvětluje.
Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?
Dítě jako začátek konce vztahu? Když se odcizujeme od partnera i od sebe
Vzít se a mít děti. Pro generaci dnešních třicátníků je to nejběžnější volba, byť alternativních typů vztahů přibývá. Jejich rodiče jim to předali ve svých vzorcích vztahů společně s tím, že rodičovství je sice náročné, ale je to také to nejpevnější, co vztah váže. Přesto mnoho partnerů naráží na to, že právě dítě je nakonec to, co je odcizí… Někdy až natolik, že to vztah neunese.
Na ten okamžik jste se dlouho těšili. Porod je úspěšně za vámi a miminko je konečně doma. Držíte se za ruce, koukáte na to stvoření a vzduch se tetelí láskou. Odteď jste rodina. Bude to krásné. A pak se děťátko rozpláče a začne kolotoč, na který vás nikdo nepřipravil.
Kolotoč, který představuje extrémní nálož na psychickou i fyzickou kondici. Kolotoč, který odhalí vaše osobnosti až na dřeň, postaví vás tváří v tvář vašim strachům, sebere vám vaše jistoty a váš vztah vystaví tlaku, se kterým jste nepočítali.
Pokud jste se předtím divili, že se tolik vztahů rozpadne ještě před prvními narozeninami dítěte, teď už jen krčíte rameny.
Proč se stává tak často, že ženy, které se na dítě a na mateřství těšily a byly si skálopevně jisté výběrem svého partnera, po dvou letech na mateřské uvažují o rozchodu? Proč se muži stahují do práce, dílny nebo hospody a jen těžko se jim hovoří o tom, že se doma cítí odstrčení a zbyteční? Podobně jako se nyní stále víc mluví o tom, že první měsíce a roky mateřství nejsou idylou z reklamy na plenky, je třeba také více mluvit o tom, jakou zátěž toto období představuje pro partnerský vztah.
Hlava v oblacích
Ve svém prvním šestinedělí jsem zřetelně cítila, jak mě mé tělo oxytocinem odměňuje za péči o miminko. Naopak dětský pláč mě až fyzicky bolel. Spánek, jídlo, vyměšování… Když jde děťátko pláče, jde všechno stranou.
I můj partner. I já.
Je to do značné míry přirozené, ale pokud se některým návykům z prvních měsíců života s dítětem poddáme až příliš, může to zasít první vážné neshody, které můžou o pár let později vyústit v těžko napravitelné odcizení.
O silných emocionálních a hormonálních poryvech, kterým čelí nové matky, se mluví otevřeně, ale zátěž toto období představuje i pro muže. Troufám si říct, že „rození táty“ je stejně intimním a zranitelným okamžikem jako „rození mámy“.
Ivo, ženatý dvaatřicetiletý stavař, je po 2,5 letech snažení tátou právě osmitýdenní dcerky. Vybral si otcovskou dovolenou, utlumil práci, co to jde. Přebaluje, koupe, v noci odhrkává. „Největší krizi jsem měl hned druhý den, co byly holky doma. Seděl jsem s dcerkou v náruči a brečel jak želva, ani nevím z čeho.
Taky když malá hodně pláče, musím se držet, věřit, že to přejde. Ta bezmocnost rve nervy.“
Náš stát je velmi štědrý v čase, který čerstvým matkám dopřává na péči o novorozence. Ženy se také postupně učí lépe si říkat o potřebnou pomoc. O klidný kout během šestinedělí, o odrážení neobytných příbuzných, kteří se chtějí přijít podívat na miminko. Muž, čerstvý otec, obvykle tolik prostoru nedostává.
Týdenní otcovská, kterou stále víc mladých otců využívá, je skvělá. Na vyřešení základních existenčních otázek ale nestačí. Má muž raději „vydělávat a zabezpečit rodinu“? Nebo „pomoct ženě a být tam pro ni“? Nebo oboje? Každý se s tím vyrovnává jinak, a i tady platí, že zatnout zuby a mlčet vztahu nijak neprospívá.
Ne každý muž je také schopen své emoce prožívat otevřeně. A i kdyby snad „před dítětem“ měla žena prostor a schopnost svému partnerovi v této oblasti pomáhat, v tuhle chvíli na empatizaci a iniciativní „ošetřování“ nemá prakticky žádnou kapacitu.
Mlčení a snaha nechat to nějak „usadit“ je prvním mikrokrůčkem k problému.
Někdo to přežene a pak odpadne. Můj manžel se zhroutil už po 8 týdnech snahy věnovat se práci i rodině na 120 %. To u Dany, která má s o 12 let starším manželem za sebou standardní partnerskou dráhu – seznámení, maturita, sestěhování, titul, svatba, hypotéka a až nakonec děti, to trvalo trochu déle.
Sama má dlouhodobé zdravotní potíže, s mužem vše probírali dopředu, a tak si už před porodem snížil pracovní úvazek. „On se hrozně snažil, pomáhal mi se vším, nosil, uspával, vozil, přebaloval. Neřešil nic jiného než dceru. Já jsem se o miminko starala přes den a šla brzo spát, on vstával ve 4 hodiny ráno a staral se o domácnost ještě před odchodem do práce.
A pak po třech měsících odpadl vyčerpáním, musel hodně spát, pomoc omezit a já to nechápala. Nevěděla jsem, že jel až na doraz.“
Když muž zmizí
Jana (30) je obyčejná holka z venkova, manžel pracuje v autoservisu. Před narozením dcery spolu byli 10 let, společně i bydleli. „Ze začátku to byl děs,“ popisuje. „Ponožky na zemi, málo peněz, málo pomoci. Já byla věčně naštvaná a on se věčně zašíval v garáži. Hádky každý den.
“ To partner Lenky, třicetileté PR a marketingové specialistky, utíkal ne do garáže, ale do práce. Domů z kanceláře chodil pozdě večer, když už syn spal. „Po těžkém porodu jsem potřebovala podporu, cítit, že na to nejsem sama. A on se od nás úplně odstřihl. Jako by nebyl.“ Byl nezodpovědný? Jak se to vezme. IT specialista se snažil rodinu zabezpečit.
„Když byly malému 3 měsíce, rozhodl se, že bere málo peněz a že z práce odejde a začne podnikat. Najednou už nebyl doma skoro vůbec.“
Zatímco muž se většinou postupně adaptuje na nový režim a naskočí zpět do bezpečné pravidelnosti pracovního procesu, ženě začíná všední život… na mateřské. Vzpomínky na dobu před porodem blednou, až vypadají jako černobílé fotky.
Pokud nebyly předem pevně rozdělené role v domácnosti, celá její tíže nyní automaticky padne na toho, kdo je doma. 33letá Mirka se pohybuje mezi slavnými tvářemi, s mediálně známým manželem jsou umělci. Před narozením syna společně pracovali, tvořili.
„Před miminem jsme na domácnost oba házeli bobek. Pak to padlo celé na mě.“ Lenka na mateřskou nastupovala z manažerské pozice, a ačkoli ji péče o domácnost bavila a baví, i pro ni to byl trochu šok. „Já miluju pořádek. Ale doma s dítětem se sám neudrží.
Takže to nebylo tak dokonalé, a když pak přítel přišel a prý: Cos tady celý den dělala?! Uf. Ještě teď to ve mě vře.“
Sporák, smeták a špinavé plíny ale samy o sobě ještě klín mezi partnery nevráží. To, co ženy trápí, je ztráta vlastního prostoru. Zejména pokud mateřství nepovažují za jediný smysl svého života a měly svou práci rády, bolí to.
Jak říká Mirka – „že on tvoří a já ne, jsem snášela hodně těžko a doteď mě zabolí, že nemůžu být ničeho součástí.
Myslela jsem, že mi bude automaticky dávat prostor, a vůbec jsem nechápala, že pro něj není přirozené se se mnou vystřídat nebo mi nabídnout volno.“ To kurátorka Eva se nenechala zastavit ani v šestinedělí.
„Ještě ve třech měsících dcery jsem dělala velkou výstavu a chodila do ateliéru. Postupem a s dalším dítětem jsem přešla na „neziskové“ akce pro zábavu.” A i když to možná není celospolečensky propagovaný model, Evino partnerství tím nijak netrpí. Právě naopak.
Já x my
Párový terapeut Mgr. Pavel Rataj zná ze své praxe mnoho příkladů, kdy se trhlina ve vztahu objevila s příchodem dítěte. Podle něj ale nejde jen o vztah mezi partnery samotnými, ale i to, jaký má každý z nich vztah k sobě. „Jsou to dvě existenciální potřeby.
Jednak jsem tady JÁ a moje potřeba seberealizace a sebezáchovy. A pak MY, potřeba odevzdání se, blízkosti a partnerství. A ještě kolem toho jsme my jako RODINA, jako celek. Všechno je vzájemně provázané.
Pokud dobře pečuji o to své, dobiju si svoje JÁ, mám pak najednou chuť a energii na MY.“
V Ratajově pojetí je rodina a rodičovství až třetím, nejširším prostorem realizace vztahu. Je však poměrně časté, že mnoho párů to má právě naopak.
A tak zatímco partneři usilují o to být skvělými rodiči, uloží vztah k ledu, aby jim u toho nepřekážel. Jenomže partnerství a rodičovství jsou dvě odlišné role, a tuto skutečnost stojí za to mít aspoň podvědomě stále na paměti.
Pokud jedna z nich významně převáží, hrozí, že ta druhá nakonec úplně zmizí.
To ostatně potvrzuje i terapeut. „Jaké vztahy rodičovství nejčastěji rozbíjí? Jednak ty, ve kterých jeden či oba partneři vyrůstali bez sourozenců, jen s jedním rodičem, a částečně mu saturovali chybějícího partnera. Tito lidé mají podvědomě zakódováno, že správný počet jsou dva. A když přijde třetí, idylka přestává fungovat.
Zatímco muži na děti začínají žárlit, ženy se na dítě napojí a partnera odsunou na vedlejší kolej. No, a ta druhá skupina? To naopak bývají vztahy založené primárně za účelem zplození dětí.“ Žena už od první chvíle hledá vhodného otce, muž skvělou maminku – a nějak u toho zapomenou na to, že nejde jen o geny a výchovu.
Dítě tak sice dostane ty nejlepší rodiče, ale pravděpodobnost, že si je bude užívat ve střídavé péči, je poměrně vysoká.
Vždyť jsme se tak milovali
Ani tradičně započatý vztah se s bláznivou zamilovaností hned od začátku nemá vyhráno. Společnost, genderové dědictví i nejrůznější výchovné směry nás inspirují k tomu snášet dětem modré z nebe – a hlavně nebýt sobečtí. Což o to – snažíme se. Zadržujeme dech. Nejdříve odpojíme partnerství, pak odpojíme sami sebe – a pak už to je zhroucení.
Pavel Rataj vysvětluje: „Když nemáme nastavené hranice, naše energie teče do nekonečna. Vyčerpáváme se. Cítíme frustraci, ta se přetaví ve vztek nebo úzkost. A to se obrátí vůči dětem nebo partnerovi.“ To je přesně ta situace, kdy svému milovanému v duchu sprostě nadáváte kvůli neuklizenému hrnku – a křičíte na dítě, které se polilo u večeře.
Pokud to jsou jen „záblesky“ a jsme schopni si svůj „zkrat“ uvědomit, je to podle Rataje jedna z příležitostí k osobnostnímu růstu. Pokud však vytrvale ignorujeme i tyhle varovné signály, zvolna se řítíme do průšvihu. Abychom se z toho všeho nezbláznili, začneme měnit přístup a hledat si různé berličky.
Novinářka Markéta tak dlouho mlčky pozorovala, že její nastávající často jezdí do jiného města, až v ní vzkypěl vztek, prošla mu mobil, telefonní čísla na podezřelé ženy zablokovala a děvčatům napsala zprávy. „Teď se za to stydím. Ale bylo to na mě už moc, měsíc před svatbou, s ročním děckem v náruči. Takže jsem z něj udělala úplného pitomečka, a vyřešila to za něj.
Musím to tak brát, že si nemůže pomoct a je to na mně, abych od něj ty holky odháněla.”
Anebo jiný povědomý vnitřní monolog. „Jsem unavená. Muž zase po večeři nechal špinavé nádobí na stole. Štve mě to. Upozorním ho na to. Nic se nestane, on nic nezmění. Už nevím, co dělat, mám pocit, že jsem vyčerpala všechny možnosti. A tak si ho vnitřně devalvuju.
Vždyť já s ním mám práce snad víc jak s tím děckem!“ Terapeut varuje, že pokud se se svým neodžitým vztekem dostanete až sem, je to nebezpečné. Najednou se k druhému nevztahujete jako k partnerovi, ale jako k dítěti.
A najednou je tady vnitřní rodič a vnitřní dítě a partnerství a sex už ani nepřichází na mysl.“
Sex, první a poslední
Jakkoli sex vnímáme jako něco, co k partnerství neodmyslitelně patří, od rodičů malých dětí slyšíme spíše povzdechy typu „Nechápu, jak je vůbec fyzicky možné, aby měl někdo více než dvě děti.“ Únava, stres, ale i kojení chuť na sex významně snižují.
A když se k tomu přidají zdravotní komplikace např. v souvislosti s těžkým porodem a obecné změny, kterým tělo ženy po porodu prochází, není vůbec snadné se tzv. potkat. Odložení, frustrace, vztek a rezignace přichází jako čtyři jezdci vztahové apokalypsy.
Na konci už často prakticky nevíme, jak ten druhý vypadá nahý.
Pavel Rataj vnímá sexuální rovinu vztahu jako klíčovou ingredienci. Jako vodu, bez které vztah prostě nemůže žít. „Začíná být docela běžné společné spaní s dětmi v posteli, dlouhodobé kojení, třeba dva a více let.
A pak za mnou přichází páry, které spolu třeba tři roky nespí a připadá jim to normální. Ale to opravdu není normální.“ Jak se podle něj život bez sexu podepisuje na vztahu? Jednoduše.
Zní to krutě, ale bez intimity to v zásadě není partnerský vztah.
„To oddálení a odcizení vzniká postupně. Často tak, že jeden se snaží, druhý odmítá, pak se role třeba vystřídají. Ale ten, kdo byl aktivnější a zažil odmítání, je často zraněný. A z toho zranění je naštvaný, podvědomě to třeba chce oplatit. Nebo úplně rezignuje.
“ Tohle vysvětlení jako by dokonale ilustrovalo zážitek 41leté Ivy, vdané adoptivní mámy. Ta se po roce rodičovství a různých nepovedených pokusech o sex rozhodla, že je načase zase rozdmýchat touhu a vášeň. Začala se líčit. Cvičit. Koupila si hezké prádlo. Manžel byl jako slepý.
„Tak jsem si oblékla černé krajkové body, punčochy, podpatky. Večer jsem mu tak nachystala večeři, a on pořád nic. Tak už jsem to nevydržela, postavila jsem se přímo před něj a říkám, tak co jako? A on na to: Zmiz, Batmane. Doslova mi spadla čelist.“ Jestli myslíte, že se tomu Iva zasmála, tak ne.
Dítko už chodí do školky. Sex od té doby neměli. A Iva se už kouká jinam.
Jak se do toho stavu nedostat? Pavel Rataj doporučuje začít se sexem po porodu co nejdříve – a pokud na to žena ještě není fyzicky připravená, udržovat si napojení alespoň letmými doteky a autoerotikou.
„Ženy, se kterými se na terapii setkávám, se od své sexuality odpojují snáze a rychleji než muži. Říkají, že jim nechybí, že jsou spokojené i bez něj. „V takovou chvíli, pokud má vztah vydržet, je třeba začít velmi pomalu.
Ideálně dotýkat se nejprve sama sebe – a až pak se postupně objeví touha po druhém.“
Samo to nepřijde
Ano, nejlepší by bylo, kdybyste se do takové partnerské slepé uličky nikdy nedostali. Pokud však čekáte, že se všechno časem samo zlepší, budete pravděpodobně čekat marně. Všichni, se kterými jsem o jejich „poporodních“ vztazích mluvila, se shodnou na jednom.
Museli jsme si to odpracovat a nebylo to zadarmo. Z terapeutovy praxe vyplývá, že z hlediska prevence budoucích problémů je nejužitečnější se na rodičovství připravit předem, dát dohromady své představy, projít si možné krizové momenty.
Protože až přijdou, budete připraveni a nesemelou vás to tak.
Pokud už ale děti máte a cítíte, že váš vztah je (nebo by mohl být) v ohrožení, zřejmě vám tato rada nepomůže. Co se dá dělat teď? Předně – udělejte si na sebe čas. „Hodně párů říká právě tohle. Že na sebe nemají čas. Jenže to je jeden z indikátorů, že už je vztah v problému,“ vysvětluje Pavel Rataj.
„Vy musíte mít v hlavě, že chcete žít v partnerství, a nenechávat to na potom, na večer – kdy už se na sebe jen bezradně dívají dva utahaní rodiče. Je třeba si ten čas najít a nemusí to být nic velkého. Dát si pusu na odchod, na dobré ráno, povídat si spolu u jídla. Dotýkat se vzájemně. Pustit si hudbu a zatančit si.
To všechno jde v pohodě dělat i před dětmi.”
Slova terapeuta potvrzuje 40letá Eva, která s manželem prošla i „míjecí“ fází. „Pomohlo postavit se k tomu vědomě. Jsme oba docela velcí individualisti a na začátku to vypadalo třeba i jen tak, že mi mlčky také nalil sklenku vína. Ale našli jsme si svůj režim.
Třeba na procházce s dětmi se držíme za ruku, obejme mě.“ A podobně je to i se sexem. Vysokoškolská pedagožka Dana říká, že je sama překvapená, jak moc ji to zase baví. „Když se přes den míjíme, otřeme se třeba o sebe a řekneme si, tak dneska bychom se mohli milovat.
A stačí si to říct, a pro mě to je jako celodenní předehra.“
Pokud si tohle nyní neumíte představit a partner vás leda tak štve, řekněte mu to. Komunikujte. Mluvte spolu. Anebo, když už to nejde jinak, na sebe třeba křičte a konstruktivně se pohádejte.
Mirka se směje: „Nevím, jak to mají jiní tatínci, ale mému muži musíš chytit hlavu a strčit mu ji přímo před problém, jinak mu to nedochází.“ Podobné to bylo i u Jany. „Chvilku to trvalo, než jsme tu změnu zpracovali. Pomohlo promlouvání, domlouvání a cigáro.
Museli jsme se hlavně naučit fungovat mezi sebou. Domluvit se a hledat kompromisy, bez toho to nejde. On začal pomáhat mně a já jemu.“
Společná promluva je často na začátku pozitivních změn. „Většinou už to žena nevydrží a jde s tím ven. A pak se mohou začít dít změny. Je třeba si nejprve uvědomit a přiznat, že je něco špatně, a pak postupně začít dělat věci jinak.
Hlavní je nečekat, že se něco změní ze dne na den. Dává smysl plánovat společný čas, společné zážitky. Na týden, na měsíc, půl roku dopředu.
A počítat s tím, že ty první možná tak zážitkové nebudou, ale i to k tomu patří,“ upozorňuje terapeut.
Když už to dál nejde
V případě hluboké krize, kdy ale nejste ochotni vztah ukončit, se poohlédněte třeba právě po vhodné párové terapii. Ideálně vyhledejte takového, který se párovým sezením věnuje primárně a nemá je jen jako „vedlejšák“ k terapii individuální.
Řekněte o svém záměru partnerovi. Několikrát. Zdůrazněte, že to potřebujete vy. Dejte protějšku možnost zapojit se do výběru.
Případně, pokud nechce, napoprvé jděte sami a svou zkušenost sdílejte způsobem, který v partnerovi vzbudí zájem a odbourá obavy.
Můj vztah až do psaní tohohle článku vypadal naprosto standardně. Mluvili jsme spolu jenom v autě (takže jen o víkendu) a už ani vlastně nevěděli, jak vypadáme nazí. A přišlo nám, že máme super vztah, protože naši rodiče fungovali ještě hůř.
Byli jsme vychováni k tomu, že děti jsou všechno, že o citech a potřebách rodičů se nemluví. A že holt to manželství je prostě trochu řehole, ale ty děti za to stojí. V tomhle kontextu je skvělé, že už se o náročnosti rodičovství a potřebě prostoru pro sebe sama mluví.
A že už není „nevhodné“ jít k terapeutovi a problémy řešit – místo zametení emocí pod koberec a rozvodu, nebo umrtvení se a „čekání na vnoučata“.
Díky rozhovorům s různými ženami i Pavlem Ratajem jsem si uvědomila, že partnerství či manželství s dětmi nemusí být jen snaha nějak to přežít, než bude zase líp. Že může být i krásné a živé – teď hned.
- Partnerem projektu Jak se milujeme je Levi’s.
- FOTO: ONDŘEJ KOŠÍKMAKE-UP: NATÁLIE HOSTSTYLING: MAREK CPIN A NATÁLIE HOST
- PRODUKCE: LINDA MAJEROVÁ
Jak to vidí chlap: Nechce se mnou trávit Vánoce. Proč?
Proč jí říká, že ji miluje, ale nechce s ní trávit Vánoce? Krutou realitu se snaží vysvětlit náš chlap…
Erika se rozvádí a s novým partnerem by chtěla trávit první Vánoce. Jenže! On ji před svým synem tají, seznámit je nechce a na Vánoce jede pryč na hory. Co si o tom myslet? Takhle to vidí chlap!
Na e-mail [email protected] posíláte pravidelně dotazy, někdy i velmi konkrétní a osobní. Paní Eriku trápí blížící se Vánoce. Chtěla by je strávit s novým partnerem, jenže ten ujíždí se synem na hory. Proč? Josef Hausmann odpovídá!
Čtenářka Erika: „Je mi 51 a příteli také. Známe se rok, já se momentálně rozvádím, ale on je už 5 let bez manželky, rozvod prozatím nepodal. Včera jsem se ho zeptala, jak to bude o Vánocích. Prý jede se synem a jeho přítelkyní lyžovat. Když jsem se zeptala, jestli nemůžu s nimi, řekl, že není místo.
Celý rok, co jsme spolu, byl nemocný, překonala jsem s ním rakovinu. Myslela jsem si, že lidi, kteří se mají rádi, jsou o Vánocích spolu, navíc já vlastní rodinu nemám. Jezdím k němu domů, jenom když jeho syn není doma. Je mu 23 let, ale přítel nás doteď neseznámil. Včera mi koupil pod stromeček mikrovlnnou troubu.
Vůbec nevím, co si o tom vztahu mám myslet. Dokonce svoje věci u něho mám jenom na zemi v igelitové tašce. Prý mě moc miluje, ale s přáteli mě neseznámil. Mám pocit, že jeho syn nám vztah nepřeje a otec se ho bojí. Mám ho opustit, anebo čekat, že se něco změní? Miluji ho, ale mám svoji hrdost. Mám zavolat jeho synovi a zeptat se, jak to vlastně je? Co mám dělat?”
Vážená paní Eriko, obrátila jste se na mne s vážným problémem a odhalila mnoho ze svého soukromí, což je zavazující. Přetírání bolestných skutečností na růžovo však nikomu neprospěje, a proto se nezlobte, když se k tomu nesnížím.
Otázka „Jak to bude s námi o Vánocích“ děsí spoustu mužů.
Někde jim dohořívá (pořád ještě) manželství, kde tradičně s (rozvedenou) ženou a dětmi Vánoce tráví, ale za druhý rukáv jej tahá nová manželka či milenka, která (někdy i s dítětem) logicky očekává, že on bude trávit Vánoce s ní (s nimi).
Právě Vánoce, ony dvě hodiny mezi šestou a osmou hodinou večerní 24. 12., se stávají prubířským kamenem, pro co se chlap rozhoupá, potažmo koho má radši – i když tak to není, on se rozhodne pro toho, čích slz, výčitek a dryjí se více bojí.
Chlap v této situaci by nejraději svátky přeskočil, zrušil – ale to nejde. Mnozí řeší situaci tím, že odjedou někam pryč, třeba lyžovat do Alp. Tento zbabělý útěk samých před sebou dnes ostatně dělá hodně lidí s neutěšenými rodinnými poměry, které na Vánoce vyvstanou se zvláštní palčivostí. Není divu, že Vánoce jsou obdobím s nejvyšší incidencí sebevražd.
Mnohým ženám, zvláště těm, které nemají vlastní rodinu nebo vlastní nápad (jet na lyže do Livigna), pak hrozí, že zůstanou u stromečku samy, a tyto ženy vytvářejí na muže, kteří se s nimi nějak (neopatrně) zapletli, nátlak na strávení vánočního večera u nich.
Chlap – právě a pouze v tento večer – nemá žádnou výmluvu pro případ, že chce (nebo musí) trávit Vánoce s někým jiným. O Vánocích se totiž nescházejí dozorčí rady, nehrají hokejové zápasy, zavřeno má hospoda se štamgasty od „kulábru“, odvolány jsou sportovní tréninky i služební cesty. Zkrátka když se nedostaví ke stromečku, „je jasnej“.
Ve vašem dotazu nerozumím druhé větě: „Je už 5 let bez manželky, rozvod zatím nepodal“. Dále je divné, že má vlastní byt, ale vy tam jste po ročním vztahu jen na návštěvě s věcmi v igelitce (a ilegalitě před synem).
Tvrdí vám, že jede na lyže, ale nevezme vás s sebou.
To se mu chce jet bez vás, když vás „moc miluje“? To se mu nebude stýskat? Není to tak, že chce trávit Vánoce se svou „rodinou“ nebo nějakou jinou ženou (o které ví syn) a pro vás připravil tuhle milosrdnou lež?
Na lyže jezdí na svátky ti, co se Vánoc bojí a prchají před jejich realitou (to ten jeho syn začíná brzy ve 23 letech – pokud to celé je ovšem pravda). Že by se váš „partner“ bál vaší náruče pod stromečkem? Proč ho tak milujete, když je takový? Není zde přání otcem myšlenky, kde přáním je touha někoho milovat? Nepovažovala jste překonání jeho nemoci za určitou záruku pokračování vztahu?
Je málo svobodných padesátníků, kteří by se natrvalo uvázali k padesátnici. Ptáte se: „Mám ho opustit?“, a (přiznejte si) zoufale ho opustit nechcete. Pochopitelně – na světě není tolik lásky, aby se nacházela na každém rohu, a člověk nechce být sám. Jako alternativu ke své otázce navrhujete: „Nebo čekat, že se něco změní?“
Ten váš „partner“ je už ale v letech, kdy už se nezmění nic, maximálně směrem k jeho vlastnímu pohodlí a sobectví, tak na to nesázejte. Jeho svědomí mu velelo, aspoň částečně se ze svého „provinění“ vykoupit – proto ten relativně velký dar – mikrovlnka.
Jeho synovi nevolejte, toho do vašich problémů netahejte. Akorát byste se před „partnerem“ ještě více shodila a vypadala jako dotírající zoufalka. Co tedy máte dělat? Složte ruce do klína a čekejte na zázrak, který bude spočívat v tom, že buď on je zrovna tím jedním z milionu, který se změní k lepšímu, nebo že se já mýlím v odhadu.
Anebo se změňte vy – zhubněte (sportem) deset kilo a najděte si jiného. Ty všechny další Vánoce, které ještě přijdou, za to stojí.