Pánové, staráte se o své děti?

Vyplývá to z výsledků průzkumu agentury ppm factum, které představila společnost Gender Studies. A podle jejích zástupkyň se takzvaná sendvičová generace rozrůstá.

„Je to skupina lidí přibližně ve věku 45 až 65 let, kteří jsou stlačeni v sendviči dvou závazků péče.

Na jedné straně mají děti, které ještě nejsou osamostatněné, na druhé jsou stárnoucí rodiče, kteří potřebují pomoc,“ přiblížila Nina Bosničová ze společnosti Gender Studies. Podle ní je typickým představitelem sendvičové generace pětapadesátiletá žena.

„Ve společnosti se i kvůli různým genderovým stereotypům apriori očekává, že pečovatelství a rodinné závazky musí ležet na bedrech ženy,“ dodala.

Michaela Marksová-Tominová z ČSSD, která se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, se domnívá, že ženy v tomto věku jsou pro mnoho zaměstnavatelů „staré“ a neflexibilní.

Firmy však ignorují zkušenosti, které ženy v zralém věku oproti svým mladším konkurentkám získaly.

Některé ženy se bojí učit nové věci, většinou ale stačí absolvovat kurs, aby získaly například základní počítačové dovednosti, poznamenala Marksová-Tominová. 

Podle Františka Bartoše z agentury ppm factum ženy od 45 do 65 let, které se starají jen o potomky či jen o rodiče, stráví péčí v průměru 17 hodin týdně. Sendvičová generace věnuje opatrování o tři hodiny víc. Ženy nad 55 let se potomkům a příbuzným věnují pak v průměru 25 hodin týdně.

„Domnívám se, že především musíme vybudovat síť veřejných služeb – jesle, školky, družiny. A také důležitou součástí je aktivní podpora otců, aby převzali alespoň část péče o děti – tím, že se část rodičovské určí jen pro ně,“ poznamenala Marksová-Tominová, která nedávno navrhovala uzákonit povinné rozdělení rodičovské dovolené mezi otce a matku (více zde).

Péče o rodinu se špatně stíhá s prací na plný úvazek

Podle Bosničové se právě sendvičové generaci daří nejhůř skloubit práci s rodinou. Se sladěním zaměstnání a soukromí jsou spokojeny tři čtvrtiny žen, které o nikoho nepečují.

Z žen, co se starají o děti i rodiče, je to 30 procent. O zkrácené úvazky ale ani ony příliš nestojí.

Uvítaly by spíš pružnou pracovní dobu, možnost pracovat z domova či takzvaný stlačený týden, kdy je možné denně dělat víc hodin a jeden den pak třeba mít volno.

Pánové, staráte se o své děti?

„Předpokládali jsme, že největším tahákem bude zkrácení pracovního úvazku. Ukázalo se, že převažuje zájem o celou pracovní dobu. Ženy si v současné době nemůžou dovolit pracovat na zkrácený úvazek, neumožňuje jim to finanční situace rodin,“ uvedl Bartoš.

Podle většiny pracujících žen, které pečují o blízké, jsou zaměstnavatelé vstřícní. Vždy prý vyšli vstříc dvěma pětinám dotázaných. V závažných případech pak vyhověli 46 procentům žen.

Při přijímacích pohovorech do zaměstnání zažila kvůli péči o příbuzné aspoň jednou diskriminaci skoro každá osmá žena nad 45 let. Kvůli dětem nerovné zacházení pocítila pak každá šestá. Kvůli opatrování příbuzných se cítilo být diskriminováno 26 procent těch, které se staraly současně o děti i rodiče.

Dospělé děti se raději starají o matky než otce

Podle sociologů se sendvičová generace bude i dál rozrůstat. Společnost stárne a seniorů, co potřebují pomoc, bude přibývat. Češky navíc mívají děti později než dřív a věk matek ještě poroste.

Tímto termínem se označuje fenomén, kdy lidé v produktivním věku s dětmi ještě plně neosamostatněnými přebírají rovněž závazek péče o stárnoucí rodiče. Jsou tak vystaveni dvěma odlišným typům nároků na péči.Počet dětí v rodině se snižuje a přicházejí v pozdějším věku rodičů. Stále častější je tak situace, že je střední generace v době, kdy stárnoucí prarodiče potřebují asistenci od stále ještě pečujících rodičů. Tito pak obstarávají dva druhy péče, které jsou navíc často kombinované se zaměstnáním.Zdroj: Gender Studies

Demografové uvádějí, že největší změnou v tomto století bude růstu počtu lidí nad 80 let. Nyní tvoří necelá čtyři procenta obyvatel, za deset let by to mělo být téměř šest procent a za dvě desetiletí 8,5 procenta.

Podle starších průzkumů si až 84 procent lidí myslí, že by se o staré rodiče měly postarat jejich děti. A 80 procent dospělých dětí by se ráda o nemohoucí rodiče starala u sebe doma.

Mezi těmi, kdo by se takto starali, jsou mnohem častěji ženy než muži.

„Mezi těmi, kdo jsou odhodláni poskytovat domácí péči, představují dcery dvě třetiny v porovnání s jednou třetinou synů,“ uvádí se ve studii Gender Studies (starší výzkumy najdete zde ve formátu pdf).

A raději by se dospělé děti postaraly o matku než otce. „Matka je například v případě, kdy děti uvažují o pomoci pouze jednomu z nesoběstačných rodičů, upřednostňována pětkrát častěji než otec,“ píše se ve studii dále.

i60.cz: Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče

Pánové, staráte se o své děti?

Ilustrační foto: ingimage.com

14. 11. 2019

Když zazvoní mobil, roztřesu se strachem, co se opět stalo. Přála bych si, abych aspoň jeden den nemusela nic dělat. Už jsme se pořádně nevyspali více než rok. To jsou slova lidí ve věku kolem šedesátky, kteří se dostali do časté situace: Starají se o své rodiče, kterým je přes osmdesát a více.

Jestliže si někdo myslí, že šedesátka je věk, kdy lidé zvolní tempo v práci, užívají si zatím dobré zdravotní kondice, cestují a věnují se zálibám, mýlí se. Takoví lidé jsou spíše výjimkami. Mnohem více je těch, kteří ve věku označovaném jako raný seniorský, mají nejvíce starostí a stresu.

Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče.

Společnost Elpida, která se zabývá pomocí seniorům, zaznamenala na své telefonní lince určené seniorům výrazně více hovorů, v nichž se lidé vyššího věku svěřují, že už péči  o své velmi staré rodiče nezvládají.

Kateřina Bohatá z Elpidy uvedla: „Pečující lidé jsou sami v důchodovém věku a přitom se starají o rodiče, kterým je osmdesát a více let.“

Jedná se o nový jev spojený s tím, že moderní medicína nyní dokáže prodlužovat lidský věk. Velmi často se jedná o případy, kdy se lidé sice dožívají devadesáti i více roků, ale zároveň jsou odkázáni na pomoc druhých. Tedy svých dětí, které jsou ovšem již ve věku, kdy začínají mít zdravotní potíže a ubývají jim síly.

„Nikdy v minulosti rodiny nepečovaly o svého nemocného, starého blízkého člověka tak, jako dnes,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy spojené se stárnutím.

„Vzhledem k tomu, že lékařská věda neměla tolik možností, lidé umírali dříve. Jenže starat se o někoho vyžaduje řadu praktických zkušeností a vědomostí.

Mnozí lidé se do takové pozice dostávají nezkušení a jejich život se tím výrazně mění,“ vysvětluje.

Postaráme se.

Ale jak?Pokud bychom se pokusili popsat život typického šedesátiletého páru žijícího v první polovině jednadvacátého století, vznikne přibližně tento model: Oba partneři pracují, neboť teprve před několika lety splatili veškeré půjčky a hypotéku a přestali podporovat své dvě děti, které mají ze svých předešlých manželství a třetí dítě, které mají společné a narodilo se jim téměř ve čtyřiceti letech.  Muž má téměř devadesátiletou ovdovělou mámu, která žije sama v bytě na druhém konci města, obtížně chodí a trpí řadou zdravotních potíží. U otce jeho partnerky se začíná projevovat stařecká demence, také ovdověl. Nedaří se pro něj najít zařízení, ve kterém by o něj bylo postaráno. Výsledek? Oba šedesátníci téměř každý den po práci jezdí za svými rodiči a snaží se o ně v rámci možností starat. Velmi často je doprovázejí k lékařům, kvůli čemuž si musejí často brát dovolenou v zaměstnání. Jsou vyčerpaní, nervózní, sami začínají mít zdravotní problémy.

Organizace Maltézská pomoc dělala průzkum, ve kterém se snažila zjistit, jak se Češi staví k situaci, kdy jejich nemocní staří rodiče přestanou být soběstační.

Vyplynulo z něj, že většina vidí pomoc v umístění starého člověka v domově pro seniory nebo v zajištění pečovatelské služby. Každý čtvrtý člověk uvedl, že se o starého rodiče postará sám. Jenže většina lidí si nedovede představit, co takové péče obnáší.

Zároveň lidé uváděli, že sami počítají s tím, že jednou dožijí v nějakém zařízení, že nepovažují pomoc dospělých dětí za automatickou, povinnou, že na ni rozhodně nemíní trvat. Vyšlo rovněž najevo, že čím jsou lidé starší, tím častěji své staré rodiče navštěvují.

Nejvíce času jim věnují penzisté. Takže se potvrdil jev, na který nyní lidé zbývající se problémy spojenými se stárnutím populace, poukazují: Penzisté pečují o penzisty.

Přinést nákup nestačíStatistici vypočetli, že okolo roku 2025 bude na sto žen v produktivním věku připadat pětapadesát lidí starších osmdesáti let. Tedy lidí, u nichž je vysoce pravděpodobné, že budou nějakým způsobem nemocní a odkázáni na pomoc druhých.

Vzniká početná skupina lidí, kteří se ve věku kolem šedesáti let cítí velmi vyčerpaní. Mnozí popisují své pocity jako bezradnost a obavu z budoucnosti.

„Každý třetí obyvatel České republiky uvedl, že se setkal ve své rodině s tím, že příbuzný vysokého věku nebyl schopen žít dál sám ve svém bytě a potřeboval pomoc. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká.

Zároveň většina lidí uváděla, že považuje za přirozené se o starého nemocného příbuzného postarat,“ uvedl Lukáš Curylo za Charitu, která na toto téma také sondovala situaci.

Jenže i z tohoto průzkumu vyplynulo, že mnoho lidí neví, co si pod pojmem péče o starého člověka vlastně představit. Mnozí si myslí, že stačí přinést babičce nákup, utřít jí v bytě prach a dát si s ní kávu.

„Na obecním úřadě nám doporučili pečovatelku, jenže ta přijde mámě pomoci s hygienou a zase jde. Nám pak nám v noci sousedé volají, že z bytu uslyšeli ránu. Máma nebere telefon, tak tam jedu. Leží na zemi, spadla cestou na toaletu. Pobude pár dní v nemocnici, pak ji pošlou zpátky a za dva dny se opakuje totéž. Nespím, jsem nervózní, jezdím za ní pětkrát do týdne.

Budete mít zájem:  Co dělat, aby na vás nelezl bodavý hmyz?

Lékařka mi řekla, že se ten stres už projevuje na mém zdravotním stavu,“ říká třiašedesátiletá Milena. Je rozvedená, žije sama, pracuje jako učitelka na základní škole a stará se o svou jednadevadesátiletou matku. Domů si ji vzít nemůže, protože bydlí v malém bytě v domě bez výtahu a matka má potíže s pohybem.

„Kdybych přestala pracovat a starala se o ni, finančně bych neutáhla nájem bytu a provoz auta. Navíc mám do penze jen pár let,“ vysvětluje Milena, která sama trpí řadou zdravotních potíží.

„Plánovala jsem si, že se po šedesátce začnu sama o sebe více starat, ale výsledkem je, že z práce jedu k mámě, večer nervozitou nemůžu  usnout, takže se nacpu prášky, ráno jsem jako praštěná, odučím své hodiny ve škole a zase jedu k mámě, která už téměř nemůže vstát z postele a je čím dál více zmatená,“ vypráví.

Mnoho seniorů, kteří se starají o své staré rodiče, navíc podléhá předsudkům a obávají se vyhledat pomoc. Často zní věty: Nebudu do toho zatahovat děti, mají svých starostí dost. Musím to zvládnout. Rodiče do domova pro seniory nedám, co by na to řekli sousedé a známí.

Dostávají se tak do kruhu, ze kterého se čím dál častěji dostávají ven tak, že se sami zhroutí, začnou se potýkat se zdravotními potížemi, jsou mrzutí a získají pocit, že je už v životě čekají jen samé povinnosti a trápení. Mnozí totiž považují vyhledání pomoci a delegování části práce spojené s péči o starého nemocného člověka za své selhání.

„Je to nesmysl, protože žádný člověk není schopen trvale dlouhodobě sám pečovat o vážně nemocného. Snažit se v takové situaci vyhledat pomoc je žádoucí a přirozené,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Potíž je v tom, že naše společnost se teprve učí, co si v této oblasti počít. Nikdy dříve totiž tento jev, kdy senioři pečují o seniory, neexistoval v tak masovém měřítku.

Hodnocení: (4.5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Zpět na homepage

Starají se o děti i rodiče: Sendvičové ženy, superhrdinky proti své vůli

Paní Lenka každé ráno vstane s rodinou, pomůže děti vypravit do školy a pak spěchá do práce. Po osmi a půl hodině v zaměstnání spěchá domů, aby připravila večeři a dohlédla na přípravu dětí do školy.

Večer se ještě musí zastavit u maminky – potřebuje totiž pomoc s mytím a slíbila jí nakoupit. Pak zase spěchá domů, kde nastává volba mezi žehlením a úklidem – aby totálně vyčerpaná padla do postele a usnula.

V tom lepším případě, v tom horším jí to mozek nedovolí a paní Lenka si bude muset vzít prášek na spaní nebo na uklidnění.

Rodiče i děti tě potřebují


Paní Lence je přibližně 55 let. Je typickou zástupkyní takzvané sendvičové generace. Tedy lidí v produktivním věku, kteří se starají o své nedospělé děti a zároveň o své stárnoucí rodiče. Populace v České republice stárne, seniorů přibývá a lidé se stávají rodiči v pozdějším věku. Tím pádem přibývá i těch, kteří nesou břemeno dvojité péče.

Většinou jsou to ženy.

Jak se uvádí v knížce Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči autorů Tomáše Nováka a jeho kolegyně vystupující pod přezdívkou The Beastess (knihu vydalo nakladatelství Grada), tři čtvrtiny pečujících osob tvoří ženy.

Na nich je většinou ta nenápadná, každodenní, a tím pádem i mimořádně vyčerpávající pomoc. Když pomáhají muži, většinou s nějakou větší, ale jednorázovou akcí, jako je něco vymalovat, přestěhovat a podobně.

Nemusíme zdůrazňovat, že taková péče je nadmíru vyčerpávající. Zaměstnání se většinou tyto ženy vzdát nemohou, protože potřebují peníze.

A tak pendlují mezi dětmi a rodiči a slova jako „čas pro sebe“, „koníčky“ nebo „relax“ používají v souvislosti s něčím, co je pro ně velký luxus.

K takovému luxusu začne pomalu patřit i sex a čas trávený s partnerem, a tyto ženy tak nezřídka nastupují cestu k psychickým problémům, zhroucení nebo vyhoření.

Co by jim pomohlo?

Většina z nich ale péči o rodiče považuje za povinnost. I když je vyčerpávající a někdy je komunikace s rodiči velmi obtížná, netouží po tom, dát je natrvalo někam do ústavu.

Odlehčovací péče, kdy by se alespoň částečně o rodiče postaral pečovatel, je finančně náročná a dovolit si ji může málokdo. Většina žen by podle výzkumů uvítala pružnější pracovní dobu – například jeden den zůstat v práci déle a zbylé chodit z práce dříve.

Ne každý zaměstnavatel – i když takoví jsou – je ale v tomto směru ochotný.

Odborníci se v poradnách s vyčerpanými pečovatelkami setkávají čím dál tím častěji a očekávají, že jich bude přibývat. Většinou jim doporučí jednu důležitou věc: když někdo dává, musí také někde sám brát. „Říká se, že pomoc druhému je odměnou sama o sobě.

To ovšem neplatí bezvýhradně. Pomoc vás naopak může brzy vyčerpat. A to zejména v případech, kdy objekt pomoci projevuje nad vaší snahou spíše nelibost než jakýkoli náznak vděku,“ říkají autoři ve výše uvedené knize. „Proto vám nezbyde než se odměňovat sami.

Ano, je to nutné.“

Za prvé: rozdělte práci v domácnosti a péči o vaše rodiče mezi více lidí. Za druhé: najděte si věci, které dělají radost i vám – a najděte si na ně i čas. Za třetí: zkuste nějakou relaxaci – konkrétní tipy najdete v knize také. A za čtvrté: spojte se s ženami v podobné situaci a vyměňujte si zkušenosti. Obraťte se na poradny nebo na terapeuty, sdílejte své pocity. Pamatujte, že nejste sama.

Diskuze Nezvládám své dítě a nechci se o něj starat

Velikost písma:

@lucenka píše:
To dítě už ale bude poznamenané, nebo si myslíš, že nevnímá, že si ho
prehazuji jak horký brambor? Že nepostrádá tím, že mu vlastní máma
nedává lásku?

Tak poznamenane bude. Ale vychova jeho babickou je pro nej v tyhle situaci
asi to nejlepsi reseni. Lepsi nez kdyz bude vyrustat s mamou, ktera ho nechce
nebo by mu mohla ublizit nebo aby bylo dano naprosto cizim lidem.

@zakladatelka:jak se to projevuje, to jeho hrozné chování? kdyžtak napiš
SZ, tady něco rozebírat nemá příliš význam..:(

@verinka13 píše:
@zakladatelka:jak se to projevuje, to jeho hrozné chování? kdyžtak napiš
SZ, tady něco rozebírat nemá příliš význam..:(

mě by to taky zajímalo, vždyť je ještě maličký. Je mi z celé
diskuse smutno, chudák chlapeček.

@Anonymní píše:
Je to smutny ale popravde ne nebojim.

Chce se mi zvracet- s takovejma jako ty pracuju..je lež, že jsi nemohla
jít a potrat, tohle nerozhodují rodiče, ale jako nezletilá jsi jistě byla
řešena u soudu, zvlášť, když jsi byla v pěstounce, takže ji byla asi
líná to řešit, nebo si to nechala být že to nějak bude..

nevím-
každopádně to dítě je navěky tvoje, proboha, co jsi to za línýho,
sebelitujícího člověka, chudák to dítě, nejlíp uděláš, když dáš
návrh na soud, který o malém rozhodoval, na svěření dítěte do péče
otce- zavoláš tam, oni to s tebou sepíšou, pokud ho otec nebude chtít, tak
máš možnost dát návrh na svěření dítěte do ústavní péče a že
chceš, aby šel k osvojení, pořípadě může soud ještě zkusit nějakou
pěstounskou péči, třeba jeho prarodičů z druhé strany..to je na soudu,
z tebe mi je na blití, lituješ jen sebe, já jsem taky měla dceru
neplánovaně a mladá a co starám se o ní vzorně, nelituju se, že jsem si
nic neužila, alespoň jsem třeba nezačala fetovat, předpokládám, že ty se
těšíš, až se ho zbavíš a budeš si moct začít užívat a pařit..tak
neskonči u toho fetu a být tebou, nechám si přerušit vaječníky a nebo
nějakou spolehlivou antikoncepci, prášky radši ne, aby ti neselhala hlava,
spíš tělísko a tak..protože ty už si nikdy děti nepořizuj!!!

@Pomka píše:
Tak poznamenane bude. Ale vychova jeho babickou je pro nej v tyhle situaci asi
to nejlepsi reseni. Lepsi nez kdyz bude vyrustat s mamou, ktera ho nechce nebo
by mu mohla ublizit nebo aby bylo dano naprosto cizim lidem.

Bože já mám z toho úplně husí kůži. Bohužel se na tobě podepsalo
dětství. Vzhledem k tomu, že stejně jako enny3 s takovými lidmi pracuji
jsem pro aby jsi dala chlapečka k adopci a alespoň mu dopřála krásné
dětství a celý život.

Sice jsem nikdy za celou svojí praxi nepochopila jak
matka může nesnášet své dítě, ale bohužel se tak děje. Zažila jsem
rodinu která jednoho dne přivedla do dětského domova svého 9 letého syna,
že ho prostě nechtějí. Normálně ho tam odevzdali jak půjčené lyže.

No
nevím co na to říct…zakl. rozmysli to pořádně ať toho nelituješ.

I ta fena, krysa nebo kráva nebo obyčejný dobytek se stará o svá
mláďata lépe než taková bezcitná kravka.

@hanča74 píše:
Bože já mám z toho úplně husí kůži. Bohužel se na tobě podepsalo
dětství. Vzhledem k tomu, že stejně jako enny3 s takovými lidmi pracuji
jsem pro aby jsi dala chlapečka k adopci a alespoň mu dopřála krásné
dětství a celý život. Sice jsem nikdy za celou svojí praxi nepochopila jak
matka může nesnášet své dítě, ale bohužel se tak děje. Zažila jsem
rodinu která jednoho dne přivedla do dětského domova svého 9 letého syna,
že ho prostě nechtějí. Normálně ho tam odevzdali jak půjčené lyže.

No
nevím co na to říct…zakl. rozmysli to pořádně ať toho
nelituješ.

Budete mít zájem:  Kokosový olej na tetování – kdy ano? nejčastější otázky

Pááááni…

Vzhledem k zakladatelcine minulosti a nevyzrálosti v době, kdy počala,
se ani nedivim, jakou dohru to celé má, nebudu tady zvracet ani zakladatelku
urážet, neb jsem v její situaci nebyla a nejsem. Nikdo neví, proč nešla
na potrat, nebo nedala dítě k adopci, předpokládám, že otec měl do toho
taky co mluvit, zda půjde jeho dítě k adoptivní rodině.

Stejně tak si
neumím představit, jak těžce se puberťačce z totálně nefunkčního
rodinného prostředí navazuje vztah s dvouletým dítětem. Vezmu-li zcela
upřímně můj šok, když jsem se stala matkou a kolik žen si třeba po
těžkém porodu složitě buduje vztah k vlastnímu miminku. Jak se mnou
s dospělou ženskou umí moje malá vzdorovitá dcera zamávat. Nechci soudit.

Stejně tak neumím ani pochopit pocity, že dítě nenávidí. To je podle
mého na psychiatrické vyšetření. Já bych za dceru dýchala, každý večer
když ji přikrývám, jí zašeptám, jak moc ji miluji.

Nicméně snaží se to řešit, osobně bych se nejdřív domluvila s otcem
třeba na střídavé péči, ačkoli ji sama moc neuznávám, tady by možná
mohla pomoct a ve dnech volna bych sve pocity řešila s odborníkem.

Jinak znám případ, kdy náctiletá nezvládla péči o dítě, to si vzali
rodiče otce a ona ve třiceti založila novou rodinu. Je na každém jakou
cestu si zvolí, jen si musí v těchto případech být setsakramentsky
jistý, že se s tím bude umět vyrovnat.

@Žirafa
69
 píše:
Pááááni…

@hanča74 píše:
Co páni?

@hanka.br. píše:
Vzpomínám si na diskuzi, kde se bouřlivě volalo po tom, aby patnáctiletá
porodila dítě, vždyť už je dost velká, aby se o dítě postarala, lepší
v 15 než ve 40 bla bla bla. Tady je zřejmý důkaz o tom, že v patnácti
by děti rodit děti neměly. Já tě neodsuzuju, nešťastní jste všichni, ty
se zřejmě vezeš v tom, v čem jsi vyrostla a nemáš se na koho obrátit
o pomoc, nemáš rodinu, nic. Je v tvém okolí někdo, komu důvěřuješ a
kdo by ti mohl opravdu pomoci situaci řešit s úřady?
tohle je jeden příklad, kdy to nevyšlo… našlo by se dost dalších, kdy
to dopadlo dobře, nechápu, proč to sem taháš…
zakladatelko, dobře, dítě bylo nechtěný, ty bys šla na potrat, ale rodiče
tě nepustili a o syna se staral otec, to taky nebylo pro chlapečka špatný,
pokud teda v tom otcově starání nebyl nějáký zásadní problém… ale
proč jsi to měnila? jako ok, nechtěný těhotenství a nechci se starat, tak
první zjištuju v rámci rodiny(otec, prarodiče, tety) jestli se nechce
někdo z nich postarat, pokud né, je tu možnost adopce, ale o tom jste se
měli dohodnout před porodem, dokud miminku ta pamět moc neslouží aby se
vyhnul těmhle tramatům…no, ale tchýně zájem má, tak to snad nebude
problém a když bude u babičky, tak snad i táta se víc zapojí, pokud si
ho nevezme rovnou tak první s nima řešit komu by bylo nejrozumnější ho
svěřit a pak vyřídit formality společně na ospodu… a opravdu bych na
tvém místě další děti promyslela, né to, že jsi se o to první dva roky
nestarala, ale kvuli tvým současným pocitům, tohle si myslím, není moc
o věku… 
@Žirafa
69
 píše:
To s tím 9-ti letým dítkem, které rodiče dovezdli do DD, že ho
nechtějí.

Mi, kruci, nějak nefunguje zatučnění textu.

Aha já myslela že se divíš tomu,
že zakl. radím aby dala chlapečka k adopci.

@Burj Chalifa Ba
ne, v přírodě některé matky svá mláďata někdy i samy zabijí nebo je
opouštějí, nechávají napospas predátorům…

Z téhle diskuze je mi smutno, ale nejen kvůli tomu dítěti, spíš kvůli
tomu, že v naší zemi máme ten nesmyslnej zákon, který říká, že žena
do svých šestnácti nemůže rozhodovat zda jít či nejít na potrat.
A můžou to za ní rozhodnout její zákonní zástupci. To je naprosto
nesmyslné omezení práv ženy, které končí, jak to právě vidíme.

A pak je mi smutno z toho, že když se nějakej chlap nestará o svý
dítě, tak je to pomalu normální, ale jakmile se objeví holka, která se
nechce starat o dítě, tak je hned ten nejhorší člověk na světě.
Z tohodle dvojího metru je mi na blití.

Zakladatelko, obrať se na nějakého psychologa, nebo snad i psychiatra,
možná máš prostě jen depresi a potřebuješ trochu pomoci. Je toho na tebe
moc. Pokud to nepomůže, tak bude až potom na řadě se zkusit domluvit
s příbuznými nebo sociálkou, kdo si dítě převezme.

Drsné hádky u Jílkové: Šoupnout dvouleté dítě do školky? Řada matek prostě nechce pracovat, tvrdí Klaus mladší. Mnohé tím pořádně naštval

Praha – Ve čtvrtek se probíralo v pořadu Máte slovo Michaely Jílkové, zda je v pořádku, aby mateřské školy měly za dva roky zákonnou povinnost přijímat dvouleté děti, a zda má stát zajistit rodičům podmínky, aby mohli pracovat, anebo je spíš naopak motivovat k tomu, aby byli s dětmi doma až do tří let.

O tom diskutovali předseda školského výboru Poslanecké sněmovny Václav Klaus mladší (ODS), bývalá ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD), ředitelka MŠ v Českých Budějovicích Kamila Finková, dětský psycholog Václav Mertin, Eliška Kodyšová, matka tří děti a představitelka České ženské lobby a ředitelka MŠ a signatářka petice „Dvouleté děti do školky nepatří“ Gabriela Hermannová.

Autor -jaf pro EuroZprávy.cz, 23. března 2018

Paní Jílková se zeptala Václava Klause mladšího, proč se obává, že by dvouleté děti v mateřských školách mohli rozvrátit předškolní vzdělávání. Ten na to odpověděl tak, že je diametrální rozdíl mezi dvouletým a tříletým dítětem, a že se učitelky nebudou moci věnovat starším dětem, protože ty dvouleté, které jsou ještě batolata, zaberou více času.

Paní Valachová vysvětluje, že už za současné doby dvouleté děti do MŠ chodí, a že problém nespočívá v tom, zda je přijímat nebo nepřijímat, nýbrž ve špatných personálních podmínkách, kdy jsou učitelky přetížené tím, že starají o velký počet dětí.

Pan Klaus vysvětluje, že odmítá pouze garanci, nikoli možnost přijetí dvouletých dětí do MŠ, pokud to dotyčné zařízení zvládne.

Paní Jílková do toho vstupuje a ptá se paní ředitelky Hermannové, zda rodiče skutečně dávají dětí do MŠ jenom kvůli práci.

Ta jí na to odpovídá tím, že téměř čtvrtina rodičů je nezaměstnaných, a že MŠ jsou pro předškolní děti, což jsou děti od tří let, zatímco dvouleté děti se chápou jako batolata.

Paní ředitelka Finková se jí na to ptá, do jaké míry se jedná o matky, které jsou doma s mladším sourozencem, nebo jsou skutečně evidovány na Úřadu práce.

Paní ředitelka Hermannová vysvětluje, že se o takové věci zajímat nesmí, a že je klíčové pouze trvalé bydliště rodičů. Do diskuze se dostává téma matek samoživitelek, jejichž děti nemají v rodném listě uvedeného otce.

Paní z publika vysvětluje problémy matek, které musí do práce, a nemají možnost dát dítě do MŠ.

Pan Klaus oponuje, že ze zákona mohou být rodiče s dětmi doma až do čtyř let, ale paní z publika mu to vyvrací tím, že důvodem, proč chtějí matky samoživitelky dát děti do MŠ jsou finanční, a zda by dokázal vyžít s třemi tisíci osm set korun. Schylovalo se ke sporu, který paní Jílková ukončila, a zeptala se pana Klause, co tedy mají dělat matky samoživitelky, které nevyjdou s penězi, a mají dvouleté děti, když si nemohou dovolit soukromé jesle.

Paní Valachová vysvětluje, že současná právní úprava je velmi liberální, a že ODS zavedla dvouletou rodičovskou dovolenou, ale neřešila, co se stane, když skončí. Dále vysvětluje, že pan Klaus štve proti sobě a matky a učitelky, aniž by řešil aktuální situaci, kdy mají učitelky ve třídě 28 žáků.

Bývalá ministryně školství si stojí za tím, že povinnost školek přijímat dvouleté děti jim naopak uleví, na což reaguje Roman Sarközi, prezident Pedagogické komory ČR otázkou, co ona ve funkci ministryně udělala pro MŠ, respektive pro učitelky, protože se domnívá, že nic.

Paní Valachová na to reaguje tím, že lže, a že jako ministryně dokázala prosadit, aby se ze státního rozpočtu vyčlenilo 35 mld. Kč ročně pro financování škol. Po mírné hádce mezi Sarközim a Valachovou se do diskuze dostal také příslušný zákon, který se stane účinným 1. ledna 2019.

 

Paní Jílková se snaží diskuzi dostat k jádru problému, jímž je špatná sociální situace rodin. Pan Klaus vysvětluje, že se pro dvouleté děti mají zřídit jesle, nikoli nutit MŠ, aby přijímaly děti, které ještě nejsou zralé na dětský kolektiv. Do toho mu vstupuje Jílková se slovy, že to byla právě ODS, kdo zrušil státem garantované jesle.

Do diskuze se dostávají zkušenosti ze zahraničí. Sarközy tvrdí, že většina evropských zemí má garantované místo až od tří let a další polovina nepočítá s žádnou garanci. Slovo získává matka sedmi dětí Magdalena Opletalová, která vysvětluje, že se k dětem musí přistupovat individuálně.

Některé děti jsou podle jejího názoru zralé na školku brzy a jiné později. Dále vysvětluje, že garance pro dvouleté de facto znamená garanci pro tříleté z důvodu jiného postavení dětí narozených 31. srpna a 1. září.

Děti narozené v září nemají garantované místo ve školce a rodina ze sedmi tisíc skutečně nemůže důstojně vyžít.
 

Slovo získává dětský psycholog Václav Mertin, který tvrdí, že mu záleží na nejlepším zájmu dítěte, a že dvouleté nebo snad roční děti skutečně nejsou připraveny na dětský kolektiv.

Podle jeho názoru by stát měl víc podporovat rodinu, a to tak, aby se oba rodiče, matka i otec, starali o své děti, které se pak zase později budou starat o ně, až budou staří.

Paní Opletalová s ním vesměs souhlasí, ale zdůrazňuje problém sociálně slabých rodin.

Budete mít zájem:  Mám Bechtěreva. A přesto řídím auto!

Paní ředitelka Finková vysvětluje, že se jako školské zařízení zaměřují na sociálně slabší skupiny rodičů, kdy je například matka ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo studující, a že pro ně vyčlenili speciální třídu.

Vysvětlovala také, že děti byly připravené, a že ani nenosily pleny. Paní z publika jí na to oponuje tím, že takové matky byly motivovány, ale že v případě garance motivací ztratí.

Dále vysvětluje, že učitelky v MŠ se chtějí starat o starší děti, nikoli o malé děti, které by musely přebalovat.

Paní Hermannová vysvětluje problémy stavebních úprav, které budou muset MŠ uskutečnit, aby mohly přijímat dvouleté děti. Paní Finková jí na to oponuje tím, že její MŠ nic takového podstoupit nemusela. Paní Hermannová vysvětluje, že je velký rozdíl mezi běžnými a specializovanými MŠ.

Slovo získává ředitel Základní a mateřské školy, který tvrdí, že dvouleté děti v MŠ jsou nerealizovatelný populismus. Zdůrazňuje také pedagogicko-psychologické dopady na takových dětech, jejichž zájem má být klíčový. Jako řešení nabízí obnovení jeslí. Paní Finková tvrdí, že její školka je oblíbenější, než jesle, které v její obci, Českých Budějovicích, fungují.

Pan Klaus v diskuzi tvrdí, že spousta matek není sociálně slabých, ale že prostě jenom chtějí pracovat. Následuje slovní přestřelka mezi panem Klausem a paní Valachovou, do níž vstupuje Jílková, která zdůrazňuje problematiku špatného návratu žen po mateřské na trh práce a obecně příjmové nerovnosti mezi muži a ženami.

Paní z publika vysvětluje, že problémem některých zákonů je paušalizace, která nerespektuje individuální potřeby jednotlivých škol, rodin, děti apod.

Do diskuze se dostávají psychologické aspekty dvouletých dětí, které se podle dětského psychologa Mertina chovají jinak i v tom, že si hrají samy, a že nejsou připraveny na kolektivní hry. Také vysvětluje, že by se mělo k rodičovství přistupovat zodpovědněji.

Ke slovu se dostává paní z publika, která vysvětluje problémy dětí, jenž odkládají matky do MŠ, protože pouze chtějí pracovat. Pan Mertin vysvětluje, že z nedomazlených dětí mohou vyrůst problémoví dospívající. 

Po skončení se paní Jílková rozloučila z diváky a oznámila téma příštího týdne, jímž bude uzákonění homosexuálních sňatků. 

Když selže rodina. Pěstouni se starají o děti, které zažily zanedbání, týrání i ústavní výchovu

Datum publikace: 12. 01. 2021 V Česku se ženám a mužům, kteří se rozhodnout napravovat chyby biologických rodičů, příliš netleská. Popravdě spíš než na vděk narážejí na řadu předsudků.

Dílem je na vině nedostatečná informovanost a pak hororové obrázky pěstounství ve filmech.

„Pro každé dítě je však důležité, aby mělo svého vlastního blízkého člověka, se kterým prožívá láskyplný vztah a který je připraven mu kdykoli pomoci. Rodina je

pro dítě zázemím, ze kterého odchází zkoumat svět po celé dětství i dospívání.

Proto pokud nemůže zůstat ve vlastní rodině, je důležité pokusit se mu najít novou, náhradní,“ říká k tomu Dana Lipová, ředitelka nadace Nadace Sirius, která se naopak snaží o osvětu i konkrétní podporu náhradního rodičovství.

Na úvod malé vysvětlení důležitých pojmů: ADOPCÍ NEBOLI OSVOJENÍM zaniká příbuzenský poměr mezi adoptovaným dítětem a jeho původní rodinou. Všechna práva a povinnosti přechází na adoptivní rodiče. Jednoduše řečeno: adopcí přijmete dítě za své a stáváte se jeho rodičem, jako kdyby se vám narodilo.

Tuto možnost většinou volí bezdětné páry, jež se tak snaží naplnit své rodičovské potřeby. PĚSTOUNSTVÍ končí nejpozději dovršením 18 let dítěte. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte. Vykonává pouze přiměřeně povinnosti a práva rodičů. Je oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech dítěte.

O těch podstatných má povinnost informovat rodiče dítěte. Pěstounem se tedy stáváte jen na omezenou dobu. Mezi vámi a dítětem nevzniká příbuzenský vztah a jste povinni udržovat sounáležitost dítěte s původní rodinou. Většina pěstounů má již své rodičovské potřeby naplněny, jejich hlavním motivem je pomoc dítěti.

Pěstounství jako byznys pro lidi bez práce? Český průzkum vyvrátil mýty

PORUČNICTVÍ je nejméně častá forma náhradní péče o děti. Poručníka jmenuje soud obvykle z řad příbuzných či blízkých, nebo toho, koho určil rodič. Často je odpovědný i za správu majetku dítěte, což dokládá u soudu.

Jako poručník máte vůči dítěti všechny povinnosti a práva jako rodič, kromě vyživovací povinnosti. Pokud vám bylo dítě svěřeno do trvalé osobní péče, náleží vám hmotné zabezpečení podobně jako pěstounovi.

Poručnictví zaniká podobně jako pěstounství nejpozději 18 rokem dítěte.

Františkův příběh

Dnes šestnáctiletý František se narodil s Downovým syndromem. Skončil v dětském domově. Děti s postižením mívají jen mizivé šance, že se jich někdo ujme. Ve Františkových čtyřech letech však došlo k nečekanému zvratu.

„V roce 2007 studovala moje mladší dcera Šárka střední zdravotní školu a musela jít v rámci studia na praxi. Vybrala si dětský domov,“ popisuje prapůvod svého pěstounství Dana Hlásná ze Šumperka.

Celý život pracovala jako poštovní doručovatelka, vychovala dvě dcery a ambice zachraňovat „cizí“ děti prý nikdy neměla. “ Jenže Šárka hned první den své praxe objevila dítě, kterému už byly skoro čtyři, ale projevovalo se na úrovni ležícího mimina.

Bylo apatické k celému okolí, pouze leželo, jedlo mixovanou stravu a nosilo plenky. Nikdo za ním nikdy nepřišel. Dceři ale tohle nešťastné stvořeníčko přirostlo k srdci. Svou péčí ho probrala z apatie a doma o něm neustále vyprávěla. Tím probudila i mou zvědavost.“

Biologičtí rodiče v pozadí

Biologičtí rodiče, kterým byly jejich děti odebrány a jsou svěřeny do ústavní nebo pěstounské péče, nepřestávají být stále rodiči. Jak vlastně spolupráce původní i náhradní rodiny dítěte probíhá? „Při každém setkání musí být přítomna sociální pracovnice a před kontaktem dítěte v náhradní rodinné péči a biologickým rodičem dochází k důkladné přípravě všech tří stran: dítěte, biologického rodiče, pěstouna,“ vysvětluje Eva Kopecká, předsedkyně spolku Náruč dětem v Olomouci. U dítěte příprava probíhá adekvátně k jeho věku a přihlíží se i k jeho vlastnímu postoji. Před setkáním pak proběhne samostatná konzultace – příprava s každým rodičem zvlášť: zvlášť s pěstounem, a pokud je vztah dospělých hodně problematický (což bývá často u příbuzenské náhradní péče), tak proběhne ještě společná konzultace obou stran. Pokud dítě nezná prostor, kde má k setkání dojít, pěstoun jej přivede, aby se s prostorem vzájemného setkání seznámilo. Vše se připraví tak, aby se dítě cítilo bezpečně a ničím neohrožené. „Kontakt je pro všechny zúčastněné emočně náročný, pro dítě obzvlášť. Biologičtí rodiče by proto dítě neměli nikdy kontaktovat bez vědomí pěstounů,“ podotýká Eva Kopecká. Podle ní k tomu však bohužel hlavně díky sociálním sítím někdy dochází. V tu chvíli záleží na vybudované důvěře mezi dítětem a pěstounem. Na tom, aby se se dítě pěstounovi svěřilo a ten do nastalé situace vnesl společně s doprovázející sociální pracovnicí řád. I z toho vyplývá, jak náročná může být pěstounská péče. Někdy se u pěstouna dostaví vyčerpání a někdy i pochybnosti, zda péči o dítě nadále zvládne.

Podporu pěstounům poskytují takzvané doprovázející organizace, kde má každá rodina právě svého sociálního pracovníka, na něhož se lze kdykoli obracet. Tyto organizace hrají důležitou roli při výkonu pěstounské péče mimo jiné proto, aby se selhávání pěstounské péče předcházelo.

Dcera Šárka nakonec prošla psychologickými testy a vyřídila si ve spolupráci se sociálními pracovnicemi hostitelskou péči, tedy možnost brát si chlapečka na víkendy domů. Dítě začalo trávit soboty a neděle v rodině Dany Hlásné a viditelně pookřávalo. Po několika společných víkendech už o něm všichni členové Daniny rodiny mluvili jako o našem Fanouškovi.

Na podzim roku 2008 už paní Hlásná podstupovala všechny povinné náležitosti, aby se mohla stát jeho pěstounkou. František se v současnosti díky obrovskému nasazení paní Hlásné dokáže i přes své velmi těžké mentální postižení sám najíst a vedený za ruku docela dobře chodí.

Potřebuje neustálý dohled, rehabilitace, cvičení. Právě lékaři doporučované hiporehabilitace přiměly paní pečující o Františka požádat o pomoc organizaci Patron dětí.

Unikátní a silný příběh obětavé pěstounky zapůsobil i na dárce: téměř ihned se od nich sešlo 30 000 korun na rehabilitaci dospívajícího chlapce. „Pěstouni a vůbec všichni náhradní rodiče si zaslouží velký respekt.

Zachraňují dětské duše za biologické rodiče, kteří se z mnoha různých důvodů, které nám nepřísluší hodnotit, o své děti nedokážou postarat,“ říká k tomu Edita Mrkousová, ředitelka Patrona dětí.Kdo závidí, ať si to sám zkusí

Nic samozřejmě není jen růžové. Františkova pěstounská maminka s těžkostmi spojenými s chlapcovým postižením počítala, profesí bývalá listonoška musela vycházet s různými lidmi.

Nebála se tedy ani kontaktu s biologickou matkou syna, o něhož teď pečuje, nevadí jí ani pravidelný „dohled“ sociální pracovnice. Co ji ale zaskočilo a zabolelo, byly reakce, jež rozhodně nečekala. Mnohokrát zaslechla, že si toho „mentála“ vzala pro peníze. Anna Krbcová, tajemnice Asociace Dítě a rodina smutně konstatuje, že toto je mýtus, s nimž se náhradní rodiče stále setkávají: „Dlouhodobý pěstoun si přijde při péči o jedno dítě přibližně na 8000 Kč měsíčně. U pěstouna na přechodnou dobu, který má výkon pěstounské péče jako své zaměstnaní, tato částka činí po odečtení zálohy na daň a sociálního a zdravotního pojištění zhruba 12 500 Kč. To nedosahuje ani hodnoty minimální mzdy. Tady navíc jde o péči o děti, které mají za sebou traumatizující zkušenosti. Zažily zanedbání, týrání, opuštění, prošly ústavní výchovou.“ K Anně Krbcové se přidává i Eva Kopecká, předsedkyně spolku Náruč dětem v Olomouci:“Péče o ,naše‘ děti v pěstounské péči je mnohonásobně náročnější než o jakékoli jiné děti. Byla jim odepřena základní potřeba: prvotní pocit bezpečí v náruči matky. Pokud se dostanou do pěstounské péče v pozdějším věku, trvá jim dlouho, než si k pečující osobě vypěstují důvěru. Mám velkou úctu k pěstounům, kteří tuto kritickou dobu překonají a potvrdí dítěti, že u nich má skutečný domov, ať se děje, co se děje.“ Všichni, kteří očerňují náhradní rodiče, by si podle obou oslovených profesionálek měli sáhnout do svědomí a říct si, zda by za výše uvedené částky byli ochotni dát domov a lásku cizímu dítěti, zažívat u toho náročné okamžiky a k tomu plnit i spoustu povinností.Život pod dohledem Pěstouni jich totiž mají celou řadu. Hned na začátku procházejí dlouhým schvalovacím a přípravným procesem, než si budou moci vzít dítě do péče. Kdyby měli potencionální pěstouni na začátku hlavně finanční motivaci, odhalilo by se to už v rámci přípravného řízení, shodují se všichni, kteří se problematice věnují profesionálně. Češi ztrácí zájem o adopci. Oblíbili si pěstounství, zvláště to na přechodnou dobu Mezi povinnosti, které pěstouny neminou, patří pravidelně se vzdělávat a dále umožňovat dítěti kontakt s biologickou rodinou, který nebývá vždy úplně jednoduchý „Jsou pod stálým dozorem orgánu sociálně právní ochrany dětí. Kdo z nás by chtěl být pod takovou kontrolou při výchově svého dítěte?“ pokládá si řečnickou otázku Anna Krbová.

„Sociální pracovnice nás navštěvuje jednou za dva měsíce,“ doplňuje a upřesňuje její slova pěstounka šestnáctiletého Františka.

Zdroj článku:

https://www.lidovky.cz/byznys/moje-penize/kdyz-selze-rodina-pestouni-se-staraji-o-deti-ktere-zazily-zanedbani-tyrani-i-ustavni-vychovu.A201223_095109_moje-penize_ssu

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector