Otroci v moderní době

Server Asian Correspondent uvádí, že v Asii a Tichomoří žije téměř 25 milionů mužů, žen i dětí v nějaké formě soudobého otroctví. Článek se odvolává na Globální index otroctví na letošní rok, který v uplynulém týdnu zveřejnila organizace Walk Free Foundation. Podle této zprávy, založené na sběru dat v roce 2016, žije v novodobé formě otroctví kolem 40 milionů lidí, z toho 71 % žen.

V oblasti Asie a Pacifiku žije 56 % světové populace a zároveň 62 % obyvatel světa, které můžeme označit za otroky.

Ze zprávy mimo jiné vyplývá, že nejvíc případů otroctví má Severní Korea, což souvisí s dobře zdokumentovaným systémem státem řízených otrockých prací.

V absolutních číslech je nejvyšší počet zotročených lidí v Indii, Číně a Pákistánu, kde žije 60 % obětí otroctví ve světě. Vláda v Severní Koreji zasahuje proti zotročování lidí nejméně ze všech států světa.

Kdo je v řadě za KLDR

Na tisíc Severokorejců ve statistikách připadá bezmála 105 obětí, s velkým odstupem následuje Kambodža se sedmnácti a Barma s 11 otroky na tisíc obyvatel.

Dále jsou v tomto žebříčku hanby seřazeny Brunej, Laos, Thajsko, Filipíny a Malajsie.

V Jižní Asii se vládám alespoň částečně podařilo dosáhnout pokroku v odstraňování otroctví v rybářském průmyslu díky tlaku médií, která upozorňují na tuto rozšířenou praxi a zoufalé pracovní podmínky otroků.

Zpráva upozorňuje na to, že zvláště vlády v Thajsku a Indonésii přijaly opatření, která reagují na tuto situaci. Podle autorů zprávy je ale třeba dělat víc, aby se zneužívání pracovních sil v tomto oboru omezilo.

Nucené práce byly v době sběru dat pro zmiňovaný index v Asii a Pacifiku nejčastější formou otroctví, týkaly se čtyř lidí z tisíce. Dvě osoby z tisíce pak žily ve vynuceném sňatku.

Celé dvě třetiny globálních otroků pocházejí právě ze zemí Asie a Pacifiku.

Region má nejvyšší počet obětí různých forem otroctví na světě. Žije v něm 73 % obětí sexuálního vykořisťování, 68 % lidí na nucených pracech, které organizují státní úřady a 42 % obyvatel planety, kteří žijí ve vynucených manželstvích. Podle zprávy k aktuálním číslu výrazně přispělo masové vyhánění, únosy, sexuální násilí a vraždy Rohingů v Barmě.

Sexuální zotročování a nové formy otroctví

Zpráva dodává, že mezinárodní organizace už s předstihem varovaly před pravděpodobností sexuálního zotročování a obchodu s lidmi v této zemi. Podle Výkonné ředitelky Walk Free Foundation Fiony Davidové Globální index otroctví zároveň ukazuje, že nové formy otroctví jsou také v rozvinutých zemích mnohem častější, než si odborníci dříve mysleli, a týkají se i Spojených států.

Davidová uvedla, že ve vyspělých zemích můžou vycházet ze zájmu spotřebitelů o nejnovější zboží za ty nejnižší ceny. Podle ní vůči těmto praktikám musí zasáhnout všechny vlády bez rozdílu.

Novodobé otroctví

Druhy moderního otroctví a možnosti, jak tomuto jevu čelit. Uvedeny jsou i konkrétní příklady zneužitých lidí a žáci sami se mohou pokusit navrhnout řešení jejich situace.

Otroctví, které je často spojováno s vlastněním otroků ve Spojených státech amerických, není jen tématem minulosti. V dnešním světě žije podle odhadů mezinárodních organizací zhruba 200 milionů osob v podmínkách, které lze považovat za moderní formy otroctví.

U takzvané tradiční formy otroctví, o které se hovoří právě v souvislosti s vlastněním afrických otroků, mohl majitel s osobou, kterou vlastnil, zacházet, jak chtěl, jako by se jednalo např. o kus nábytku. Mohl osobu prodat či darovat někomu dalšímu. Jednalo se o zjevnou formu vlastnictví.

U dnešních forem není mnohdy „vlastnictví“ jiné osoby tak zřetelné. Tyto formy jsou charakteristické především donucováním, vykořisťováním a kompletní kontrolou, kterou někdo provádí nad zotročenou osobou.

Aktivita 1 – Brainstorming

Zamyslete se nad tím, které formy novodobého otroctví existují v současnosti. Nápady zapište na tabuli, nechte žáky a žákyně uvést příklady.

Ke shrnutí můžete využít informace v následujícím rámečku, které poukazují na odlišnosti otrockých praktik od dalších forem porušování lidských práv. Doporučujeme diskutovat zejména o otázce svobody, resp.

nesvobody lidí, kteří se nacházejí v kontextech novodobého otroctví.

Charakteristiky, které odlišují otrocké praktiky od dalších druhů porušování lidských práv, zahrnují:

• vlastnění nebo kontrolu, kterou vykonává „zaměstnavatel“ nad jinou osobou (obvykle za pomoci násilí fyzického nebo psychického);
• dehumanizaci osoby, zacházení s osobou jako s komoditou (prodej, koupě);
• fyzické zabraňování pohybu nebo omezování svobody pohybu za pomoci fyzického či psychického násilí;
• nucená práce (v podmínkách psychického nebo fyzického násilí).

Přestože se jednotlivé formy otroctví mohou navzájem překrývat či doplňovat, lze vysledovat zhruba následující kategorie:

• Dlužní otroctvíPodle OSN je až 20 milionů osob na světě drženo v dlužním otroctví. Lidé se dostávají do dlužního otroctví tím, že svými službami či otrockou prací musejí splatit dluhy. Úroky mohou narůstat a lidé jsou pak nuceni pracovat až 365 dní v roce za základní stravu či ubytování. V některých případech přechází tato povinnost z generace na generaci.
• Nucené sňatkyŽeny i velmi mladé dívky jsou nuceny (ať již z ekonomických či kulturních důvodů) ke sňatku s osobou, kterou často ani neznají, která je výrazně starší či za kterou se provdat nechtějí. Ženy donucené k sňatku žijí často jako nevolnice a je proti nim používáno násilí. Např. v Barmě, Thajsku, Rusku nebo na Ukrajině jsou zneužívány jako služky či sexuální otrokyně.
• Nucené práceJe to jakákoli práce, do níž jsou lidé nuceni pod pohrůžkou násilí nebo jiné formy trestu a kterou by si sami dobrovolně nezvolili. Může se jednat o osoby, jež byly nelegálně najaty na práci a jež jsou jinými vykořisťovány, o polické vězně v nedemokratických zemích, kteří jsou nuceni pracovat jako nevolníci, nebo ženy a studující např. z Tádžikistánu či Uzbekistánu, kteří jsou na základě kvót vydaných vládou rodinami posíláni na bavlníkové plantáže.
• Dědičné otroctvíPokud se lidem drženým v dlužním otroctví narodí děti, je zde předpoklad, že budou rovněž zneužívány či nuceny pracovat za otrockých podmínek.
• Nejhorší formy dětských pracíNejhorší formy dětských prací podle údajů Mezinárodní organizace práce postihují v současné době přibližně 179 milionů dětí na celém světě. Děti jsou vystaveny plnému či nadměrnému pracovnímu zatížení ve velmi nízkém věku, nebezpečným či zdraví škodlivým podmínkám, psychickému, verbálnímu nebo fyzickému násilí v práci, dostávají nízkou nebo vůbec žádnou mzdu, jsou nuceny žít na ulici či ve velmi špatných podmínkách, nemohou utéci či/a mají znemožněný přístup ke vzdělání. Jsou nuceny pracovat v zemědělství, v domácnostech, továrnách, jsou nuceny žebrat, poskytovat sexuální služby, jsou zneužívány jako dětští vojáci. Některé děti byly do těchto podmínek prodány. Zneužíváním dětské práce je známý např. Pákistán.
• Obchodování s lidmiPři obchodování s lidmi dochází ke zneužívání lidí jinými osobami. Obchodované osoby jsou drženy pohrůžkami nebo fyzickým násilím na nějakém často od domova vzdáleném místě nebo v cizině, jsou nuceny k práci, kterou by dobrovolně nevykonávaly, nebo v podmínkách, které by pro ně byly za běžných okolností nepřijatelné. Často se stává, že za práci nedostávají žádnou nebo jen velmi malou mzdu, musejí pracovat dlouhé hodiny bez možnosti odpočinku a stravy. Podle odhadů Mezinárodní organizace práce je na celém světe ročně obchodováno minimálně 2,45 milionů osob.

Moderní forma otroctví se v podobě obchodování s lidmi začíná objevovat koncem 19. a počátkem 20. století. Tehdejší prameny hovoří o „obchodování s bílým masem“ – to aby se odlišil vývoz evropských žen do Ameriky (USA, Argentina) a do muslimských zemí (zejména Otomanská říše) od tehdy běžného obchodování s černými otroky.

Během 20. století obchod se ženami pokračoval a týkal se především dovozu žen z chudých zemí Latinské Ameriky, Asie a Afriky do Evropy, Severní Ameriky a bohatých zemí Středního a Dálného Východu.

Obrovský nárůst obchodu se ženami v Evropě nastal po rozpadu Sovětského svazu. Později, v důsledku válek na Balkáně, se významným centrem obchodu s lidmi staly státy bývalé Jugoslávie. Ještě nedávno fungovalo v oblasti Brčko v Bosně a Hercegovině tržiště, kde bylo možné koupit kromě běžně prodávaného zboží i lidi.

Obchod s lidmi se v posledních letech stal velmi výnosnou oblastí, která ziskem směle konkuruje obchodu se zbraněmi a drogami. Odhaduje se, že celkový příjem z obchodu s lidmi se pohybuje od 8,5 do 12 miliard EUR ročně.

Nejčastěji zmiňovanou formou obchodování s lidmi zejména v oblastech USA a Evropy je obchodování se ženami v prostředí sexuálního průmyslu. Podle Mezinárodní organizace práce je z celkového počtu osob vykořisťováno v této oblasti 43 % všech obchodovaných osob. Ženy jsou však obchodovány také za účelem vykořisťování při nucené práci mimo sexuální průmysl.

Nucená práce mimo sexuální průmysl zahrnuje mimo jiné vykořisťování v sektorech práce v domácnostech (např. ve Velké Británii jako uklízečky, služky) nebo péče o staré či zdravotně postižené osoby. Mnohdy však i v těchto případech čelí ženy sexuálnímu násilí a zneužívání.

Obchodovaní lidé jsou vykořisťováni také v zemědělském sektoru (např. v USA na plantážích), ve stavebním průmyslu či jsou nuceni žebrat a páchat drobnou kriminalitu (zejména děti a osoby zdravotně handicapované).

V některých mezinárodních studiích se v souvislosti s obchodem s lidmi hovoří i o obchodování s lidskými orgány (zejména s ledvinami).

Situace u nás

Česká republika je v současné době vzhledem k obchodování s lidmi především zemí cílovou a tranzitní – tedy lidé z dalších států jsou transportováni přes naše území či vykořisťováni přímo v ČR. Odhady hovoří řádově o desítkách, spíše stovkách osob ročně.

Ještě před deseti lety však byla ČR zejména zemí původu obchodovaných žen.

Ženy, které přijaly nabídku práce v zahraničí (ať již přes inzerát či od známého), se mohly snadno kvůli nedostatku informací a jazykové nevybavenosti ocitnout v situaci, kdy byly nuceny pracovat v sexbyznysu.

Přestože stále existují případy českých žen, které byly nuceny k prostituci v zahraničí (či v jiném regionu ČR), díky větším možnostem a přístupu k informacím je možné rizika minimalizovat a za prací migrovat bezpečněji.

Pomoc a prevence v ČR

V ČR se prevenci obchodování s lidmi věnuje organizace La Strada ČR. Posláním La Strady, která existuje od roku 1995, je šířit informace o rizicích obchodování s lidmi a o možnostech bezpečného hledání práce (nejen) v zahraničí.

La Strada dále poskytuje sociální služby osobám, které se staly předmětem obchodu, a prosazuje jejich zájmy v kontaktu s vládními a mezinárodními institucemi. La Strada poskytovala donedávna služby pouze ženám, v posledních letech však asistovala také několika mužským klientům.

V péči La Strady jsou zejména ženy, které byly nuceny pracovat v oblasti prostituce. Před třemi lety však přibyly mezi klientky La Strady rovněž ženy, které byly nuceny pracovat za otrockých podmínek v průmyslu (např. jako šičky, uklízečky na stavbách či jako pomocné síly v mrazírně).

Nejvíce klientek pochází ze zemí bývalého SSSR (zejména Ukrajina) a z Bulharska. Výjimkou však nejsou ani ženy z Asie (např. Vietnam, Čína) či Slovenky a Češky.

Z příběhů, které tyto ženy vypověděly pracovnicím La Strady, vyplývá, že pro obchodníky je běžné používání psychického násilí a nátlaku (vydírání, ponižování, hrozby zabitím členů rodiny či lži), mnohé z nich zažily také fyzické násilí a znásilnění, omezování pohybu, nedostatek spánku, stravy či znemožnění přístupu k lékařské péči. Obchodované osoby také dostávají za práci velmi málo peněz, někdy vůbec žádné.

Mnohdy jsou také nástrojem zotročování dluhy – ať již faktické či domnělé. Ty vznikají tak, že ženám, nejčastěji z velmi chudých oblastí, nabídnou obchodníci uhrazení výdajů spjatých s cestou za prací (včetně zajištění pracovního povolení).

Dluhy však neúměrně narůstají každým dnem a je téměř nemožné je splatit. Mnohdy se žena dozví dodatečně, že za ni byla zaplacena určitá částka, kterou musí prostitucí odpracovat.

Výjimkou není ani zadržování dokladů či zneužívání situace osoby, která nezná jazyk a zvyklosti hostitelské země a neumí či se bojí požádat o pomoc.

Z praxe La Strady v ČR i v dalších evropských zemích, kde pracují její partnerské organizace, také vyplývá, že mnoho osob, které byly později zotročeny, cestovalo dobrovolně za vidinou slibované práce. Teprve v zemi určení se dozvěděly, že podmínky sjednané před odjezdem neplatí a co bude skutečně náplní jejich práce.

Sítě obchodníků s lidmi operují nejen na národní, ale zejména na mezinárodní úrovni a využívají ke své činnosti nejmodernějších prostředků.

V rámci boje proti obchodování, jeho prevenci a pomoci obchodovaným osobám musí být i ze strany jednotlivých států vyvinuto velké úsilí.

Vzhledem k charakteru a závažnosti těchto aktivit je rovněž nutné, aby se vyvíjely efektivní mechanismy spolupráce na evropském i mezinárodním poli.

Rolí nevládních organizací je prosazovat zájmy obchodovaných osob, a to podněcováním diskuse, šířením informací o tomto jevu a poskytováním služeb obchodovaným osobám (jak v cílových zemích, tak v zemích, kam se případně osoba, která obchodování prožila, vrací).

Nevládní organizace také musí spolupracovat s mnoha subjekty – s policií, úřady, dalšími organizacemi; usilovat o změnu zákonů tak, aby byla zachovávána práva obětí těchto trestných činů. Opatřením, která by minimalizovala obchodování s lidmi, se věnují také nerůznější subjekty na mezinárodní úrovni – např.

Mezinárodní organizace práce (ILO), Rada Evropy či OSN.

Nedůstojný termín „obchod s bílým masem“ je dnes v mezinárodních i národních dokumentech nahrazován termínem „obchod s lidmi“. S žáky je možné diskutovat o korektním a relevantním označování společenských fenoménů a skupin a jeho vlivu na vnímání problému.

Aktivita 2 – Jak to změnit

Cíl: Přemýšlet o změně a o různých způsobech, jak jí dosáhnout.Pomůcky: kopie příběhů (Příloha 1), tabule, křída, Všeobecná deklarace lidských práv

Průběh

1. Rozdělte žáky do malých skupin a dejte každé skupině kopii příběhu.
2. Nechte je pečlivě si příběh přečíst. Poté ať si vezmou papír a rozdělí jej na tři sloupce. Levý nadepíší – (minus), pravý + (plus) a prostřední ať nechají zatím prázdný.
3. Nyní mají skupiny diskutovat o tom, co bylo na situaci Světlany, Vinoda či Andrey negativního, a zapsat své postřehy do levého sloupce. Pak si mají představit, jak by příběhy mohly vypadat v ideálním případě a návrhy zapíší do pravého sloupce.
4. Dále žáci nadepíší prostřední sloupec nápisem ZMĚNA a zapíší do něj, jak by se dala změnit „špatná“ situaci na „dobrou“.
5. Při psaní příkladů změn nezapomeňte odlišit příklady na místní úrovni (co může dělat jednotlivec, skupina lidí), na národní úrovni (vláda, společnosti, charity, sdružení) a na globální úrovni (co může udělat OSN, co lze udělat v globálním měřítku).
6. Následně se ptejte skupiny na jejich postřehy a návrhy a vpisujte je společně do sloupců na tabuli, nejprve sloupec – , pak + a nakonec ZMĚNA. Uvádějte informace na pravou míru, pro inspiraci viz Shrnutí.
7. Až budete hotovi, zaměňte nadpis + za PRÁVA. Zeptejte se žáků, které články Všeobecné deklarace lidských práv se týkají bodů uvedených v seznamu (k tomuto účelu je možné rozdat žákům zjednodušenou verzi Všeobecné deklarace lidských práv).

Shrnutí – Co můžeme dělat na ochranu lidí před obchodováním s lidmi či nucenou prací?

NA GLOBÁLNÍ ÚROVNIVzhledem k příčinám obchodování s lidmi je nutné na globální úrovni snižovat stávající nerovnosti a bojovat proti chudobě. Rovněž je nutné šířit informace o fenoménu obchodování s lidmi. Informovanost je základním nástrojem prevence.

NA NÁRODNÍ ÚROVNINa zodpovědnosti vlád je, aby obchodované osoby a osoby vykořisťované v práci identifikovaly a podporovaly jako oběti trestného činu, a nezacházely s nimi jako s nelegálními migranty či se zločinci.

Naopak obchodníci a vykořisťovatelé musí být obžalováni a musí čelit trestům, které odpovídají svou výší závažnosti porušování lidských práv, jehož se dopustili. K obžalobě často nedochází, protože lidé postižení vykořisťováním odmítají vypovídat o pachateli ze strachu z jeho pomsty.

Pro ně by měla být přijata ochranná opatření, včetně poskytování vhodného útočiště, finanční a právní pomoci, informování o jejich lidských právech v jazyce, kterému rozumějí, poradenství, zdravotní péče a přechodného či trvalého pobytového statusu. Tento druh podpory a ochrany podnítí další úspěšné žaloby.

Obvykle je poskytován nevládními neziskovými organizacemi, které se kromě přímé podpory těchto osob zasazují o změnu legislativy v jejich prospěch.

NA LOKÁLNÍ ÚROVNIDůležitá je také podpora a uvědomělost řadových občanů spočívající v solidaritě s lidmi, jejichž práva jsou porušována.

Neměli by tolerovat ilegální zaměstnávání v nelidských podmínkách, naopak měli by se vždy pokusit (s ohledem na vlastní bezpečnost) pomoci tam, kde je to možné, tedy alespoň uvědomit odpovědné orgány v případě, že jsou svědky nějakého způsobu vykořisťování.

Kromě toho mohou podpořit organizace pomáhající obchodovaným osobám či migrantům formou finanční podpory nebo například dobrovolnickou činností. Důležitý je však i přístup k lidem, na nichž bylo bezpráví spácháno. Byť se může zdát, že se zachovali nerozvážně nebo naivně, vinu za to, že byli předmětem obchodu nebo jinak vykořisťováni, nesou vždy pachatelé.

Poznámka: Celou lekci lze doplnit promítáním videozáznamů o nucené práci a nucené prostituci.

Dějiny a současnost

Rozhovor s Petrem Matyášem o otroctví a otrokářství v dnešním SúdánuLibuše Cuhrová

Člověk osobně svobodný si asi moc neumí představit, co se pod pojmem otroctví a otrokářství skrývá. Mohl byste tyto pojmy přiblížit na příkladu Súdánu? Jak vypadá dnešní otrok, otrokyně?

Petr MatyášOtrokářství v Súdánu není ekonomickou institucí jako otroctví v USA před občanskou válkou, podobnosti ale existují v oblasti zacházení s otroky. Hlavní důvod otroctví v dnešním Súdánu je však politický. Otrokářství v této zemi si nelze představit jako nějaký oficiální a pevně organizovaný systém. Spíše se jedná o řadu individuálních vztahů mezi konkrétními otrokáři a otroky.

Většina případů, které zaznamenala Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI), dokládá vznik novodobého otroctví jako důsledek systematického decimování civilního obyvatelstva ve sporném hraničním pásmu mezi severní a jižní částí země za občanské války v letech 1983 až 2005. Vesnice afrických kmenů byly arabskými milicemi vypalovány, úroda zabavena nebo zničena. Muži byli většinou pozabíjeni, ženy a děti odváděny na sever a prodávány do otroctví arabským pánům.

Dnešního otroka si můžeme představit jako člověka, který byl násilím vytržen ze svého přirozeného prostředí, prodělal trauma únosu a ztráty svých nejbližších.

V zemi o rozloze pětkrát větší než Francie musel často absolvovat vyčerpávající pochod jen proto, aby se ocitl v nelítostném a nepřátelském prostředí bez naděje na návrat. Velikost Súdánu zde není zdůrazněna zbytečně. Ubohá infrastruktura znemožňuje cestování a kontakt s okolím.

Otrok se proto v nepřátelském prostředí nachází v naprosté izolaci a je zcela odkázán na milost a nemilost otrokáře.

Identita zotročených je pošlapána nebo úplně zničena. Majitelé jim vštěpují identitu novou, otroci dostávají arabská jména a jsou násilím nuceni konvertovat k islámu.

Jejich každodenní život charakterizuje špatné a bezcitné zacházení, musejí vykonávat práce, jako je nošení dříví a vody, úklid domácnosti, starost o domácí zvířata apod. Jsou vystaveni rasovým a náboženským urážkám.

Za neuposlechnutí rozkazu nebo nesplnění úkolu hrozí otrokům tvrdé bití, často s trvalými následky. Ženy jsou sexuálně zneužívány a mnohé z nich otěhotní. Některé jsou dokonce donuceny podstoupit rituál ženské obřízky. Sexuální násilí se ale nevyhýbá ani chlapcům.

Chlapce také otrokáři posílali do koránských škol nebo do výcvikových vojenských táborů, aby později bojovali proti vlastním lidem. Ani těm, kteří se z otroctví dostanou, strasti nekončí. Musejí se vyrovnat s fyzickými a psychickými následky utrpení a ne všem se podaří nalézt své rodiny.

Bavíme se o konkrétní zemi, Súdánu. Jsou i jiné africké země, ve kterých je problém otroctví rozšířen či alespoň zaznamenán? Dalo by se nějak zobecnit, proč právě zde k této formě násilí dochází? Souvisí tento problém s etnickou a náboženskou růzností v oblasti Sahelu či celé subsaharské Afriky a také s její historií?

Kromě Súdánu se podobný typ otroctví vyskytuje například také v Mauritánii, Nigeru nebo Mali. Pokud bych se měl pokusit o určité zobecnění, předložil bych tři teze.

První souvisí se střetáváním arabsko-muslimského elementu s černými Afričany, vyznávajícími tradiční animistická náboženství či křesťanství. Výše zmíněné země charakterizuje převaha muslimů.

Setkáváme se s analýzami vysvětlujícími otroctví jakožto přípustnou praxi v islámu, popřípadě jako důsledek přesvědčení o náboženské nadřazenosti, rasismu a pokusů o islamizaci a arabizaci.

Druhá teze chápe otroctví jako součást tradičního soupeření kmenových společenství uvnitř těchto států, ať už o pastviny či vodní zdroje. Jednalo se i o určitou formu řešení místních konfliktů, např.

reparacemi, únosy nebo braním rukojmích. V současnosti tato zkušenost zůstává zakotvena v některých kmenových společnostech a doposud ovlivňuje vzájemné vztahy.

Třetí teze se zaměřuje na faktor slabé státnosti v Africe.

Slabý stát, navíc zmítaný vnitřními konflikty, nedokáže zajistit ochranu svého vlastního obyvatelstva a zákonnosti, takže navzdory dávno přijatým deklaracím nebylo otroctví všude vymýceno a přetrvává dodnes.

Přímá souvislost mezi slabou státností a otroctvím však neexistuje. Klima občanské války a nefungujícího státu nicméně výskytu různých forem násilí včetně otroctví napomáhá.

Etnická, kulturní a náboženská odlišnost hrála v Súdánu vždy velkou roli. Jižní část byla za času egyptské nadvlády v 19. století zásobárnou otroků a přírodních zdrojů.

Napětí a nedůvěra mezi Araby a kmeny černých Afričanů nebyla překonána ani v období konzervativně-islámského mahdistického státu (1885—1898), kdy pokračovaly předchozí snahy o podrobení jižních částí současného Súdánu.

Za britsko-egyptského kondominia v letech 1899—1955 se rozdíly mezi severní a jižní částí země ještě prohloubily. Dekolonizace v Súdánu pak vyústila v krvavou občanskou válku.

Její druhou část (1983—2005) zahájila vzpoura jihosúdánských vojenských jednotek po zrušení autonomie tzv. Jižního regionu a zavedení islámského práva šaría v celé zemi prezidentem Džafarem Nimajrím.

Aby porazila jihosúdánské rebely, ozbrojila centrální vláda příslušníky arabských kmenů Riziqat a Miseriya v Dárfúru a Kordofanu. Takto vytvořené milice potom plenily jihosúdánské vesnice a odváděly lidi do otroctví. Motivem centrální vlády bylo zajištění integrity a jednoty státu islamizací a arabizací jižní části země.

Vláda využila model dřívějších mezikmenových únosů (braní rukojmích) a uplatnila ho jako válečný prostředek ve velkém měřítku.

I když nynější otroctví v Súdánu souvisí s válečným konfliktem, nelze opomíjet ani tradici rasismu, která ospravedlňuje podřizování černých Afričanů arabským pánům. Například arabský termín „abid“ se používá pro označení černocha i otroka.

Dalším silným a často přehlíženým faktorem byla politická nadvláda ideologie džihádu. Braní káfirů čili bezvěrců za otroky je starobylou tradicí, která je obsažena v právu šaría. Podle některých interpretací je jak právně, tak morálně přijatelná.

Prosazováním radikálního islámu a šaríatských předpisů podnítili političtí vůdci Chartúmu znovuobnovení otroctví.

Súdán je takřka ideálním příkladem slabé státnosti v Africe.

Centrální vláda není schopna zajistit bezpečnost vlastního obyvatelstva, dokonce mnohdy sama představuje hlavní zdroj nebezpečí, když vyzbrojuje milice nebo provádí letecké útoky na vesnice.

Kmenová společenství se pak musejí spoléhat na pomoc a ochranu více či méně organizovaných ozbrojených skupin, které rozehrávají vlastní politické hry a často páchají stejné zločiny jako vojska centrální vlády nebo milice.

Když už se někdo stane otrokem, jakou má naději, že se jeho situace změní — mohou se z tohoto stavu sami dostat, lze uprchnout? A jakou má šanci uprchlík v Súdánu?

V posledních několika letech se situace v Jižním Súdánu částečně zlepšila. Určité zklidnění a příznivější klima pro návrat uprchlíků přinesla mírová dohoda z roku 2005.

Naděje jihosúdánských otroků držených na severu je tak o něco málo větší, než byla v průběhu občanské války. Organizacím lidských práv se po dařilo poukázat na problém otroctví v Súdánu a na základě rozhovorů s osvobozenými získat důležitá svědectví a dokumentaci.

V reakci na tyto zprávy došlo hlavně ve Spojených státech k vyvinutí politického tlaku na súdánský režim.

Pokud by se měla měřit šance na návrat domů, má ji uprchlík mnohem větší než otrok, protože řešení uprchlické krize a návrat vysídleného obyvatelstva je jedním z hlavních úkolů, který súdánští politici musejí řešit. Existence otroctví však zůstává předmětem sporu a oficiálně není nijak uznána.

Centrální vláda v Chartúmu vždy upřednostňovala termín „únosy“ a výskyt otroctví popírala. Koncem devadesátých let sice ustanovila tzv. Výbor pro vymýcení únosů žen a dětí, který zajišťuje návrat malých skupin otroků, jeho činnost však k zásadní mu zlepšení nevedla.

Otroctví zůstává tedy skryto a naděje pro zbývající otroky (podle některých odhadů jich jsou desetitisíce) tak může pravděpodobně přijít jen ze strany organizací působících v Súdánu.

I když existují případy úspěšného útěku z otroctví, častěji se stávalo, že otroci byli za pokus o útěk krutě trestáni nebo dokonce zabíjeni. Šance dostat se z otroctví vlastními silami byla a je velmi malá.

Nelze přehlédnout ani faktory nehostinnosti krajiny, extrémních klimatických podmínek, řádění ozbrojených band a velkých vzdáleností mezi venkovskými osadami, které činí případný útěk velmi nebezpečným.

Nesnadné a problematické jsou ovšem i organizované přesuny uprchlíků či větších skupin obyvatelstva nákladními automobily nebo jinými způsoby.

Na světě existuje celá řada organizací, které se otroctvím zabývají, mezi nimi právě CSI. Mohl byste popsat mechanismus, jakým pracovníci CSI zachraňují lidi z otroctví?

CSI využívá zkušenosti z půstobení přímo v Súdánu, konkrétně v Bahr al Ghazalu. Problémem otroctví se pracovníci CSI začali zabývat v polovině devadesátých let minulého století. Hlavním předpokladem činnosti bylo navázání pevných kontaktů s vůdci a představiteli dinkských komunit, které se staly terčem nájezdů na otroky.

Byla také vytvořena síť súdánských spolupracovníků. Vysvobozování otroků dříve probíhalo výhradně přes arabské prostředníky, kteří za velkého osobního rizika vyhledávali zotročené Jihosúdánce, odkupovali je od otrokářů a přiváděli zpátky do jejich domovských oblastí.

V roce 1995 CSI na žádost kmenových vůdců Dinků poprvé finančně podpořila vykoupení několika otroků. Při absenci alternativních řešení v době občanské války se jednalo o jediný možný způsob, jak zotročeným pomoci.

Od tohoto způsobu vysvobozování otroků bylo upuštěno na přelomu let 2003—2004 v souvislosti s mírovým procesem a postupným zastavením nájezdů na otroky v regionech jižně od řeky Bahr al'Arab.

V současnosti je hlavním mechanismem podpora činnosti arabsko-dinkských mírových výborů a komisí, které zajišťují repatriaci zotročených. CSI vedle toho motivuje arabské i dinkské představitele ke vzájemné spolupráci poskytováním vakcinačních prostředků pro dobytek pastevců.

Zodpovědní kmenoví zástupci se po vysvobození otroků pokoušejí zajistit jejich kontakt s přeživšími příbuznými. CSI těmto lidem poskytuje tzv.

balíčky pro přežití, které obsahují to nejnutnější pro časový úsek mezi vykoupením a návratem do domovského společenství. Navrátilci znovu překonávají velké vzdálenosti a nástrahy přírody.

Cesta k normálnímu životu je i po vysvobození z otroctví velmi náročná.

Existuje nějaká možnost, jak toto zastavit, změnit?

Člověk ve střední Evropě může podpořit organizace, které v Súdánu působí a nabízejí pomoc konkrétním jednotlivcům v nouzi. Systémovou změnu však mohou přivodit pouze dobrá politická rozhodnutí a vyvinutí politického tlaku. Hlavním úkolem súdánských představitelů je zajištění trvalého míru v Súdánu a poválečné rekonstrukce.

Jedině perspektivní politické řešení může vést ke stabilizování situace a vyřešení uprchlické krize. A samozřejmě i k nastolení lepších podmínek pro vymýcení otroctví. Musí se však počítat s tím, že se jedná o běh na dlouhou trať a že i mírová smlouva je jen prvním z mnoha důležitých kroků, které má Súdán před sebou.

Věřme, že ani celostátní volby v roce 2009, ani referendum o budoucnosti Jižního Súdánu v roce 2011 neposlouží jako záminka k další válce.

Rozhovor připravila Libuše CUHROVÁ

SITUACE V SÚDÁNU

V Súdánu probíhala občanská válka téměř nepřetržitě od získání nezávislosti v roce 1955. Ve válkách mezi arabským a muslimským severem a animisticko- křesťanskou jižní částí země, obývanou převážně černými Afričany, se civilní obyvatelstvo stávalo obětí masivního porušování lidských práv.

Ve druhé fázi války (1983—2005) došlo i k obnovení otroctví, jakožto jedné z válečných zbraní centrální vlády proti jihosúdánskému obyvatelstvu. Odhaduje se, že jen tato fáze občanské války si vyžádala jeden a půl až dva miliony lidských životů. Od roku 2003 zuří válka v západosúdánském Dárfúru.

Druhá občanská válka byla ukončena podepsáním Komplexní mírové dohody 9. ledna 2005. Dohoda obsahuje ustanovení týkající se rozdělení moci a přírodního bohatství (především ropy).

Zřejmě nejdůležitějším přínosem smlouvy je potvrzení autonomie Jižního Súdánu a přechodné šestileté období, po jehož uplynutí bude následovat v roce 2011 referendum o samostatnosti Jižního Súdánu nebo o zachování jednoty země.

Podle některých odhadů se i dva a půl roku po podepsání mírové dohody nacházejí v otroctví desetitisíce lidí.

Petr MATYÁŠ se narodil v roce 1979 v Přerově, v letech 1998—2001 pracoval jako dobrovolník v křesťanské komunitě L'Arche ve Velké Británii v Liverpoolu.

Od roku 2002 spolupracuje s Křesťanskou mezinárodní solidaritou v České republice (CSI), v září 2006 se zúčastnil humanitární výpravy CSI do Jižního Súdánu.

Od roku 2002 je studentem Katedry politologie a evropských studií na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 2007 studoval v Německu na Institutu politické vědy na Friedrich-Schiller-Universität v Jeně.

Češi se čím dál častěji stávají oběťmi moderních otrokářů. Pomoci by mohla mezinárodní spolupráce – Ministry of the interior of the Czech Republic

Každý rok se ve světě stane obětí moderního otroctví kolem 35 milionů lidí. V roce 2014 se oproti roku 2013 zvýšil počet obětí meziročně přibližně o třetinu. 

Zisky z této nelegální činnosti přesahují každý rok 150 miliard amerických dolarů. Bohužel se nejedná jen o problém rozvojových zemí, potýká se s ním třeba i Velká Británie nebo Česko. Počet případů obchodování s lidmi mezi těmito zeměmi v poslední době narůstá.

Česká republika je v první desítce pomyslného žebříčku řazeného podle původu obětí – vedle například Rumunska, Polska, Albánie nebo Nigérie. Řešením je prevence a intenzivní mezinárodní spolupráce při řešení jednotlivých případů. Během bilaterální konference organizované Ministerstvem vnitra ČR a Britským velvyslanectvím v Praze ve dnech 23. – 24.

března se na tom shodli experti na tuto problematiku z

obou zemí .

Pro Británii je moderní otroctví velmi závažným problémem. Jak uvádí studie britského ministerstva vnitra, v zemi pobývá pravděpodobně kolem třinácti tisíc „moderních otroků“. „Moderní otroctví a boj proti němu je jednou z hlavních priorit vlády Spojeného království.

V listopadu 2014 jsme zahájili novou strategii, která by měla pomoci proti modernímu otroctví bojovat. Intenzivně spolupracujeme se zeměmi, z nichž je příliv moderních otroků největší.

Tato konference je jen jedním z příkladů takové spolupráce,“ říká britská velvyslankyně v Praze Jan Thompson.

„V nejbližší době by měl britský parlament schválit nový zákon, který se problematice obchodování s lidmi věnuje. Jedná se o tzv. Modern Slavery Act. Zákon prohlubuje a zlepšuje efektivitu prevence a potírání obchodování s lidmi. V mimořádných případech umožňuje soudcům uložit pachatelům i doživotní trest,” dodává Jan Thompson.

Českých obětí moderního otroctví v Británii jsou zatím řádově desítky, jejich počet však rok od roku stoupá. Proto ani česká strana nebere tuto problematiku na lehkou váhu.

„Pochopení systému v jednotlivých zemích a spolupráce při objasňování případů a ochraně obětí po jejich návratu zpět do Česka je pro zlepšení situace zcela zásadní,“ říká Jiří Nováček, první náměstek ministra vnitra.

„Proto jsme do Prahy pozvali naše britské kolegy, abychom s nimi mohli probrat objasňování jednotlivých případů a řekli si, jak si můžeme vzájemně pomoci. Přijeli policisté, soudci, právníci i lidé z neziskových organizací, kteří se problémem dlouhodobě zabývají.“

Formy moderního otroctví se různí, a i zde se objevují nové trendy. Patrný je odklon od sexuálního vykořisťování (byť to je stále nejčastější forma). Čím dál více lidí se stává obětí pracovního vykořisťování, časté jsou i případy podvodných sňatků nebo zneužívání sociálních dávek.

U posledního zmíněného pachatelé zaregistrují oběť u britských úřadů a na její jméno následně čerpají sociální dávky. Může se jednat o přídavky na děti, na bydlení nebo třeba na automobil v případě hendikepovaných osob. Pokud se na podvodné jednání přijde, je obviněn právě člověk, na jehož jméno se dávky neoprávněně čerpaly.

Tyto osoby však mnohdy peníze nikdy neuvidí.

Pachatelé rovněž mnohem častěji používají různých lstí, aby dosáhli svých cílů. Slibují svým obětem peníze, bydlení, nový život. Oběti obchodování jsou často lidé v tíživé sociální situaci, například bezdomovci, lidé drogově závislí nebo hendikepovaní.

Petr Torák – britský policista původem z České republiky – radí, aby se lidé v případě, že se stanou oběťmi moderního otroctví, nebáli kontaktovat policii. Ta je v této problematice dobře informována a má nastaveny postupy, jak obětem zmíněné trestné činnosti pomoci.

• Kontakt:
• Eva Zímová, Communications / Press Officer
• Britské velvyslanectví v Praze
• Tel:. 257 402 239

E-mail: [email protected]

Informace pro editory:

Českou republiku lze považovat především za zemi cílovou a tranzitní, stále však také za zemi zdrojovou.

Mezi země původu obětí identifikovaných v České republice můžeme zařadit Slovensko, Nigérii, Ukrajinu, Vietnam, Mongolsko, Moldavsko, Ruskou federaci, z nových států EU pak Rumunsko či Bulharsko. Pro Velkou Británii, Německo, dále např.

Francii, Finsko, Nizozemsko, Belgii, Polsko či Slovinsko pak je ČR zemí zdrojovou. Nelze opomenout skutečnost, že obchodováni jsou i čeští občané v rámci území ČR.

Koordinací této agendy v rámci ČR je pověřen ministr vnitra, přičemž roli věcného gestora plní odbor bezpečnostní politiky MV.

Dvakrát do roka se schází Meziresortní koordinační skupina pro oblast boje proti obchodování s lidmi, která je platformou pro setkávání zainteresovaných aktérů jak ze státní správy, tak i ze strany nestátních organizací.

V roce 2014 byl navíc obnoven režim setkávání aktérů Národního referenčního mechanismu pro řešení aktuálních otázek a vývoje v užším formátu.

OBP MV monitoruje situaci a vydává každoroční Zprávy o stavu obchodování s lidmi a čtyřleté Národní strategie.

Odbor prevence kriminality MV realizuje ve spolupráci s neziskovými organizacemi a IOM Praha „Program podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi“.

Celkem bylo za rok 2014 dle policejních statistik identifikováno 67 obětí OSL, přičemž do programu bylo zařazeno celkem 43 pravděpodobných obětí obchodování s lidmi, které pocházejí zejména z Rumunska a Bulharska.